44 CO 48/2023 - 486

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalovaným: za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 3.: za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 1.: ; 1. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 2. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 3. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 4. [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 4 252 205 Kč s příslušenstvím – náhrada škody, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15.12.2022, č. j. 48 C 201/2014-465 takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání vůči první žalované s odůvodněním, že pro vydání takového rozsudku, byť bylo vyjádření k žalobě podáno až po uplynutí stanovené lhůty, nejsou splněny podmínky vyžadované ustálenou judikaturu vyšších soudů, a to s ohledem na jím vyhodnocený nikoliv pasivní či obstrukční postoj žalované 1. k podané žalobě a obsah žaloby.

2. Soud prvního stupně o návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání rozhodoval opakovaně, přičemž jeho předchozí zamítavé rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], bylo k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nesprávného posouzení včasnosti podání vyjádření k žalobě ze strany prvního žalovaného a za účelem posouzení dalších okolností podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, jimiž se soud prvního stupně dosud nezabýval.

3. V pořadí druhé shora označené zamítavé usnesení soudu prvního stupně napadla žalobkyně opětovně odvoláním. Odkazuje na předchozí zrušující usnesení odvolacího soudu, v němž bylo konstatováno formální splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání s ohledem na v soudem stanovené lhůtě nezaslané vyjádření k žalobě ze strany žalované 1. V odporu této žalované není uveden žádný věcný argument na její obranu, ani to, zda nárok uznává či nikoliv. První žalovaná se ve stanovené lhůtě nikterak nevyjádřila, ani neuvedla, jaký vážný důvod jí ve vyjádření bránil. Judikatura Ústavního soudu, na niž soud prvního stupně odkazuje, není relevantní pro dané řízení, neboť se nezabývá danou procesní situací, kdy se první žalovaná nikterak nevyjádřila k žalobě ve stanovené lhůtě, nýbrž situací, kdy se žalovaný sice včas vyjádřil, avšak řeší se, zda se vyjádřil dostatečně kvalifikovaně, dále situací, kdy se sice žalovaný nevyjádřil včas, avšak stalo se to z omluvitelného důvodu, či závěry Ústavního soudu vykládá v neprospěch návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, ačkoliv naopak vyznívají ve prospěch vydání rozsudku pro uznání. V daném případě, kdy se žalovaná 1. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ustanovení § 153b odst. 1 a 3 o. s. ř. ukládá soudu závazný procesní postup (nikoliv oprávnění) rozhodnout rozsudkem pro uznání, což je výklad souladný se závěry judikatury vyšších soudů, kterou žalobkyně cituje. Vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy se soudy pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř. nelze považovat za výraz přepjatého formalismu. Nevydání rozsudku pro uznání za této situace by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení, jako procesu nepředvídatelného a svévolného. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaný později uplatněnému nároku oponoval i přesto, že se tak stalo dříve, než soud rozhodl o rozsudku pro uznání. Dle žalobkyní citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1635/2018 fikce uznání nenastane jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, který alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené k vyjádření, případně šlo o natolik závažný důvod, který mu zabránil v tom, aby jej v uvedené lhůtě soudu sdělil. Soud prvního stupně také dospěl k nesprávnému skutkového zjištění, uvedl-li v bodě 22. odůvodnění, že pouze žaloba a skutková tvrzení tam uvedená údajně nebyla dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání. Podle žalobkyně jí podaná sedmistránková žaloba včetně příloh z [datum] s doplněním z [datum], které soud prvního stupně zcela pomíjí, byly dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání. Žalobkyně přesně vymezila výši vzniklé škody se seznamem a hodnotou poškozených věcí, skutkové okolnosti vzniku škody, porušení konkrétních právních povinností žalovanými 1. až 4. a příčinnou souvislost mezi jednáním jednotlivých žalovaných a vzniklou škodou. Ostatně k témuž přesvědčení dospěl [název soudu], vydal-li dne [datum] platební rozkaz, jímž žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení buď změnil tak, že vydá rozsudek pro uznání, jímž uloží 1. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 252 205 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, aby zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná 1. v obsáhlém vyjádření k odvolání označila napadené usnesení za správné a odvolání za nedůvodné. Shoduje se se závěry soudu prvního stupně, podle nichž by bylo porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a přístupu k soudu, kdyby soud vydal ve věci rozsudek pro uznání na základě formální fikce uznání nároku, aniž by zohlednil fakt, že k podání vyjádření došlo pouhý den po uplynutí stanovené lhůty. Mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. by představovala formalistický přístup neodpovídající nálezové judikatuře Ústavního soudu, kdy fikce uznání je sankcí za procesní obstrukce, resp. celkovou pasivitu žalovaného, nikoliv v případě, kdy účastník projevil nesouhlas se žalobou a zájem účastnit se projednávání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměru ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Obecné soudy musí postupovat při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání velmi uvážlivě. Zvážit, zda se ze strany žalovaného nejedná o procesní obstrukce či celkovou pasivitu, zda by vydáním rozsudku pro uznání nedošlo k mechanické aplikaci příslušných zákonných ustanovení v rozporu s právem na spravedlivý proces. Účastníkům musí být vytvořen prostor pro účinné uplatnění námitek a argumentů. Žalovaná 1. projevila nesouhlas se žalobou podáním odporu v krátké době po obdržení platebního rozkazu, v němž rovněž projevila vůli odpor odůvodnit v rámci vyjádření ve věci, což učinila vyjádřením [datum], doručeným jediný den po lhůtě stanovené soudem. První žalovaná projevuje po celou dobu včasnými reakcemi na výzvy soudu či nahlížením do spisu svůj zájem bránit se žalobě, účastnit se projednávaní věci a vyřešení sporu bez záměrného zdržování a oddalování, jejím jednáním nedošlo k průtahům v řízení. Souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba a v ní uvedená skutková tvrzení nebyla dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání. Nedostatečnost a neúplnost žaloby prokazuje postup soudu v řízení, např. vydaným usnesením [název soudu] ze [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], nebo postupem, kdy byla žalobci při prvním jednání ve věci dne [datum] uložena povinnost dle § 118 a), b) a c) o. s. ř. doplnit ve lhůtě 30 dnů skutková tvrzení a důkazy s ohledem na zjištěné obsahy dosavadních listin. Ani doplnění žaloby z [datum] nepřineslo žádná taková skutková tvrzení, která by žalobu kvalitativně povýšila na úroveň, aby mohlo být rozhodnuto platebním rozkazem spojeným s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a na základě kterých by mohlo být možné dospět k jednoznačnému závěru o odpovědnosti 1. žalované za vzniklou škodu. Podle judikatury musí být dána pro potřeby učinění kvalifikované výzvy s platebním rozkazem vyšší kvalita žalobních skutkových tvrzení na úrovni vylíčení všech rozhodných skutečností a vyhovovat nárokům podle § 172 odst. 1 o. s. ř. Uplatněné právo musí vyplývat ze skutečností uvedených v žalobě, což nastává pouze tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po právu, z žalobních tvrzení nesmí vyplývat jakákoliv okolnost zpochybňující důvodnost uplatněného nároku. Žalovaná 1. při zohlednění uvedených východisek má za to, že nenastala fikce uznání nároku a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání jednak 1) pro absenci popisu příčiny vzniku škody v podobě porušení povinnosti či konkrétní provozní činnosti, 2) proto, že žalobce popisuje dvě stavby s různými objednateli bez specifikace, která je příčinou škody, 3) pro absenci popisu konkrétní činnosti jako příčiny vzniku škody, 4) proto, že žalovaná 1. nevystupovala ve věci jako stavební podnikatel, ale jako mandatář 4. žalovaného a pro něj zajistila od 2. žalovaného provedení stavebních prací, 5) proto, že odpovědnost za škodu podle § 420a obč. zák. stíhá osobu fakticky provádějící činnost, což podle žaloby nebyla žalovaná 1., 6) proto, že žalobkyně sice stanovila výši škody, současně žádá o její určení znaleckým posudkem, čímž své vyčíslení zpochybňuje, 7) proto, že žaloba neobsahuje tvrzení zakládající solidární odpovědnost žalovaných, 8) proto, že výzva ve výroku II. platebního rozkazu a poučení vztažené k výzvě není určitá, neboť není adresována konkrétnímu žalovanému, ani všem žalovaným, nýbrž pouze„ žalovanému“, nemůže mít tak za následek fikci uznání nároku žalovanou 1., a konečně 9) proto, že žalobce též není aktivně věcně legitimován, když u postupitele pohledávky uplatněné žalobcem nemohl být učiněn závěr o tom, že byl vlastníkem věcí poškozených škodnou událostí, což nevyplynulo ani z doplnění žaloby z [datum].

5. Vedlejší účastník na straně žalované 3. ve vyjádření k odvolání (shodně jako již ve svém dřívějším vyjádření k odvolání žalobkyně proti prvnímu usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání) uvedl, že posouzení správnosti běhu procesních lhůt ze strany soudu prvního stupně je v daném případě výlučně kompetencí odvolacího soudu.

6. Ostatní žalovaní, jakož i vedlejší účastník na straně žalované 1. se k odvolání nevyjádřili.

7. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 202 a contr. o. s. ř.) a že jsou uplatněny zákonné odvolací důvody vyplývající z obsahu odvolání (§ 205 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející, a shledal odvolání nedůvodným.

8. V posuzovaném případě soud prvního stupně, oproti svému předchozímu usnesení, v nyní napadeném zamítavém usnesení v souladu se závazným názorem odvolacího soudu správně dovodil, že první žalovaná nezaslala soudu včas vyjádření k žalobě a nedostála tak dikci § 114b odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ve lhůtě tam uvedené. Vzhledem k tomu však, že k podání došlo den po uplynutí této lhůty, k chování první žalované a po zhodnocení dalších okolností případu při vázanosti závazným názorem odvolacího soudu nicméně podmínky pro vydání rozsudku pro uznání neshledal. Po vyhodnocení uvedených okolností konstatoval, že první žalovaná se hodlala podané žalobě bránit a že z jejího jednání nebyl patrný ani náznak obstrukce. Nelze tedy říci, že by byla v řízení pasivní. Také to nebylo jednání první žalované, které způsobilo, že dosud nebylo v řešené věci vydáno meritorní rozhodnutí. První žalovaná postupovala řádně v procesu podáním odporu a posléze vyjádření ve věci. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že se mu vydání rozsudku pro uznání příčí, jelikož v opačném případě by posuzovanou věc postavil na roveň situaci, kdy účastník podá prostý odpor a pak se odmlčí, se situací, kdy účastník průběžně reaguje na úkony soudu. Další důvody pro nevyhovění návrhu shledal soud prvního stupně v komplikované povaze (skutkové i právní) předmětné věci dané příčinou vzniku žalovaného nároku v podobě náhrady škody, k níž došlo při zaplavení přízemí nemovitosti při rozsáhlé rekonstrukci ulice [obec] v [obec] a jejího okolí realizované v relativně dávné minulosti, existencí množství právních vztahů na straně investorů a dodavatelů, jakož i skutečností, že pouze žaloba a skutková tvrzení tam uvedená nebyla dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání, zejména, nebyla-li skladba škody a jednotlivé položky vůbec precizovány. Nedostatečný byl též podle názoru soudu prvního stupně popis příčinné souvislosti u jednání každého ze žalovaných. V hmotněprávní rovině tudíž není najisto postaveno, která osoba nese odpovědnost a v jakém rozsahu, což bude moci soud zjistit až po provedení dokazování. Vydání rozsudku pro uznání vůči jednomu ze žalovaných před dokazováním by mohlo způsobit autoritativní uložení povinnosti někomu, kdo ji hmotněprávně vůbec nemá. Ačkoliv soud v řešení věci rámcově pracuje s určitým režimem odpovědnosti, prozatím není možné dospět k jednoznačnému závěru u všech žalovaných.

9. Jak již odvolací soud konstatoval ve svém předchozím kasačním rozhodnutím, šetřením ze spisu soudu prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaná 1. zaslala soudu prvního stupně dne [datum] prostřednictvím poštovní přepravy (dle obálky na č. l. 100) blanketní odpor proti platebnímu rozkazu, který jí byl doručen dne [datum], v němž uvedla, že odpor bude odůvodněn v rámci vyjádření žalované 1. do třiceti dnů od uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Žalovaná 1. předala avizované vyjádření k žalobě dle poštovní obálky na č. l. 159 k poštovní přepravě dne [datum], tj. až po marném uplynutí stanovené lhůty a tedy opožděně.

10. Formální zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání soudem prvního stupně ve vztahu k žalované 1., vyplývající z § 153a odst. 3 o. s. ř., byly tedy splněny, jelikož žalovaná 1. ve stanovené třicetidenní lhůtě, která jí byla poskytnuta ve smyslu § 114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. v poučení v rámci platebního rozkazu, nezaslala soudu prvního stupně včasné vyjádření k žalobě, když příslušná 30-ti denní lhůta jí marně uplynula již dne [datum] a ona své vyjádření zaslala až následujícího dne [datum]. Žalobkyně též ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nesdělila soudu ve stanoveného lhůtě pro vyjádření k žalobě případné okolnosti, který by svědčily pro prominutí zmeškání lhůty a taktéž ani dodatečně netvrdí okolnosti, které objektivně vylučovaly včasné podání vyjádření k žalobě či včasné sdělení o nemožnosti zaslání vyjádření ve stanovené lhůtě, tedy zákonem předvídané důvody, pro něž by nemělo být ke zmeškání lhůty přihlíženo.

11. Pokud však jde o další okolnosti případu, které je třeba brát v potaz podle judikatury vyšších soudů nad rámec podmínek vymezených zákonem, a které odvolací soud uložil soudu prvního stupně dále zkoumat, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně učiněnými v nyní přezkoumávaném usnesení, podle nichž i přes výše uvedené formálně splněné zákonné podmínky nelze mít podmínky pro vydání rozsudku pro uznání v posuzovaném případě za splněné. Odvolací soud je navíc přesvědčen, že v daném případě je třeba zvážit, zda ze strany soudu ([název soudu] tehdy ještě ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]) byly dostatečně pečlivě přezkoumány a zváženy podmínky pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. či možnost postupu podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což by mohlo představovat postup v rozporu s právy účastníka řízení na řádně vedený proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listina základních práv a svobod, dále jen LZPS (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.3.2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17).

12. Pokud jde o chování žalované 1. v rámci rozkazního řízení, z výše popsané chronologie (odst. 9 odůvodnění) vyplývá, že tato žalovaná svůj odpor proti vydanému platebnímu rozkazu podala v polovině běhu stanovené patnáctidenní lhůty pro podání odporu s doplňující informací o tom, že následně zašle soudu i odůvodnění tohoto odporu (odpor podán dne [datum], lhůta uplynula dne [datum]), tedy nikoliv například až v jejím samém závěru. Zaslala-li žalovaná za shora popsaných okolností, z nichž lze dovodit, že se hodlá uplatněnému nároku kvalifikovaně bránit, soudu prvního stupně své vyjádření k žalobě den následující po uplynutí 30-ti denní lhůty pro podání odporu, lze učinit závěr, že na její straně nelze spatřovat účelově pasivní obstrukční jednání, jímž by pouze usilovala o pouhé oddálení pro ni jinak bezúspěšného věcného výsledku předmětného sporu. I z obsahu žaloby a k ní připojených příloh se podává, že žalovaná 1. opakovaně reagovala na výzvy žalobce v rámci předsoudního uplatnění nároku – dopisem z [datum] na č.l. 31 a dopisem z [datum] na č. l. 32 – přiměřeným způsobem, byť z těchto reakcí vyplývá, že nárok žalobce neuznává, kdy má za to, že za něj odpovídá žalovaný 2. Lze tedy dovodit, že v případě soudního uplatnění nároku žalobce by se žalovaná 1. proti tomuto nároku i odpovídajícím způsobem bránila.

13. Pokud jde o obsah žalobních tvrzení v žalobě a v jejím doplnění z [datum], které bylo učiněno až na výzvu soudu, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že tato tvrzení nebyla dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání. Žalobkyně v žalobě jednotlivé složky tvrzené škody náležitě a konkrétně nevymezila, kdy u některých z nich uvádí pouze souhrnné výše tvrzené škody na jednotlivých obecně vymezených kategoriích poškozených věcí (drobný investiční majetek, materiál do výroby, ostatní uložený materiál a zboží) a v podrobnostech pouze odkazuje na předložený znalecký posudek oceňující výši škody. Také popis škodní události a vymezení jednotlivých předpokladů odpovědnosti za vzniklou škodu na straně žalovaných nelze považovat za dostatečně podrobný na to, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je důvodný vůči všem žalovaným a v jakém rozsahu. Odvolací soud se též ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v podané žalobě byl nedostatečný popis příčinné souvislosti u jednání každého ze žalovaných a že v hmotněprávní rovině není prozatím najisto postaveno, která osoba nese odpovědnost a v jakém rozsahu, což by mohl soud zjistit až po provedení dokazování v řádně proběhlém řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vydání rozsudku pro uznání vůči jednomu ze žalovaných by mohlo způsobit uložení povinnosti tomu z účastníků řízení, u něhož hmotně právně není dána.

14. Současně nelze pominout i samotnou obecně skutkově i právně složitou povahu nároku žalobkyně – spočívající v nároku na náhradu škody uplatněné vůči více škůdcům, vzniklém na movitém majetku právního předchůdce žalobkyně v důsledku živelné události, k níž došlo v době provádění stavebních prací na veřejné komunikaci na ulici [obec] v [obec] ve vlastnictví 4. žalovaného, kdy náležité prokázání splnění předpokladů odpovědnosti za tento škodní následek u jednotlivých žalovaných, který navíc nastal více než rok a půl před podáním žaloby, zejména z pohledu příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti ze strany jednotlivých žalovaných a žalobkyní definovaným škodním následkem a z pohledu výše škody, se v řízení zpravidla neobejde bez provedení dokazování prostřednictvím odborného znaleckého zkoumání. K tomuto postupu ostatně i v posuzovaném případě nakonec došlo, o čemž svědčí znalecký posudek znalecké kanceláře [právnická osoba] ze dne [datum], jehož zpracování za účelem stanovení příčiny zatečení vody do nebytových prostor užívaných právním předchůdcem žalobce a k určení obvyklé ceny touto živelnou událostí poškozených věcí právního předchůdce žalobkyně zde uložených bylo v pozdější fázi řízení zadáno soudem prvního stupně a který již tvoří součást spisového materiálu. Zpracování tohoto posudku ke stanovení příčiny zaplavení nebytových prostor vodou ostatně navrhla sama žalobkyně již v podané žalobě, jakož i při jednání před soudem prvního stupně dne [datum]. I s přihlédnutím k těmto okolnostem by nebylo spravedlivé žalované 1. upřít možnost se v tomto řízení proti uplatněné žalobě adekvátně bránit spolu s ostatními žalovanými v rámci řádného projednání věci v odpovídajícím rozsahu, tj. nikoliv jen v rámci poskytnuté lhůty pro vyjádření k žalobě.

15. Vydání platebního rozkazu s tzv. kvalifikovanou výzvou k vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b o. s. ř., učiněné [název soudu] prostřednictvím platebního rozkazu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], které ve svých důsledcích formálně umožnilo založení podmínek pro fikci uznání nároku jen ze strany jednoho ze čtyř žalovaných, tedy nelze v posuzované věci, považovat ze strany uvedeného soudu za vhodně zvolený procesní postup, neboť to z pohledu přiměřeně aktivního chování první žalované, jakož i komplexního charakteru uplatněného nároku vylíčeného shora, nevyžadovala ani povaha věci nebo okolnosti případu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného důvodu by tak nemělo být ke zmeškání lhůty k vyjádření k žalobě na straně žalované 1. (byť si je odvolací soud vědom výjimečnosti tohoto procesního řešení) přihlíženo a vyvozovány z toho procesní důsledky v podobě fikce uznání nároku ze strany tohoto účastníka řízení.

16. Odvolací soud je tudíž přesvědčen, že výsledek řízení spočívající ve vydání rozsudku pro uznání vůči žalované 1. nelze v souzené věci s ohledem na shora uvedené okolnosti připustit pro rozpor se zásadou spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení soudem (§ 2 o. s. ř.) a tedy práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 38 odst. 2 LZPS. Naproti tomu žalobkyně nevydáním jí navrhovaného rozsudku pro uznání vůči žalované 1. možnost procesního úspěchu v řízení po řádně proběhlém řízení, tj. včetně provedení dokazování v případě, že její nárok je důvodný, neztrácí. Z tohoto pohledu tedy nelze hovořit o nevyvážené ochraně práv účastníků řízení, která by byla v rozporu s výše citovanou procesní zásadou. Námitka žalobkyně o sedmistránkovém rozsahu žaloby ještě nevypovídá ničeho o tom, jaká byla skutečná kvalita v ní obsažených tvrzení z pohledu dostatečné míry vylíčení rozhodných skutečností ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody z pohledu předpokladů odpovědnosti za škodu z hlediska jednotlivých žalovaných a jejich vztahu k předmětné škodě.

17. Pokud odvolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí uvedl, že v daném případě, kdy žalobce žaluje žalované 1. – 4. jako společníky (společně a nerozdílně), nebylo vyloučeno rozhodnout rozsudkem pro uznání jen ve vztahu k jednomu z těchto společníků, když na straně žalovaných není dána existence nerozlučného společenství a tito mají v řízení samostatné procesní postavení, toto obecně učiněné konstatování neznamená, že by takový postup měl být bez dalšího zvolen za situace, kdy z dosavadních žalobních tvrzení prozatím jednoznačně nevyplývá pasivní věcná legitimace na straně všech žalovaných, a tedy i žalované 1., jež jako jediná ze žalovaných by měla být z důvodu formální fikce uznání nároku pro opožděně podané kvalifikované vyjádření k žalobě zavázána povinností k zaplacení celého žalovaného nároku.

18. V kontextu všech výše uvedených okolností proto odvolací soud po přezkoumání v pořadí druhého rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno opakovanému návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, dospěl k závěru o věcné správnosti tohoto rozhodnutí, a proto jej ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil.

Poučení