44 Co 74/2021-416

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: ; PhDr. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalovaným: ; 1) [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený Mgr. [jméno] [příjmení] [jméno], advokátem sídlem [adresa] ; 2) [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení], LL.B., advokátem sídlem [adresa] o 550 152,50 Kč s příslušenstvím - bolestné, ztížení společenského uplatnění, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 294 C 42/2019-351 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., III., IV. a V. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným l) je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1) Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1) Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 1) je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 21 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.B., advokáta.

V. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 294 C 42/2019-351 bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému 1) a žalovanému 2) byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 550 152,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 6. 3. 2019 do zaplacení (výrok I.), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 144 280,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1/ (výrok II.), ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 54 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka (výrok III.), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), České republice – Městskému soudu v Brně nebylo nepřiznáno právo na zaplacení soudního poplatku (výrok V.).

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Dále žalobkyně namítla, že rozsudek prvostupňového soudu je nepřezkoumatelný, neboť je co do odůvodnění vnitřně rozporný a není tedy možné zjistit, na základě jakých hodnotících a právních úvah dospěl soud k některým závěrům, jež mají vliv na rozhodnutí ve věci samé (viditelnost/neviditelnost ledovky, předvídatelnost/nepředvídatelnost povětrnostních podmínek, stavu chodníku, dostatečnost/nedostatečnost prováděné zimní údržby žalovaným 1/ atd.). Nad rámec uvedeného žalobkyně má za to, že soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu řádně nezkoumal a neposoudil, zda žalovaný 1) splnil obecnou prevenční povinnost podle ust. § 2900 občanského zákoníku, touto problematikou se prvostupňový soud vůbec nezabýval, proto řízení trpí vadou. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu pak byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému 1) a 2), jakož i vedlejšímu účastníkovi, náklady řízení, aniž by byl splněn předpoklad specifických okolností projednávané věci, kdy pouze v těchto (specifických) případech je možné subjektům disponujícím dostatečným materiálním a personálním vybavením přiznat nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na právní zastoupení advokátem. Žalobkyně nesouhlasí s úvahou prvostupňového soudu v tom smyslu, že pokud bylo (pro lokalitu Moravské náměstí) hlášeno nebezpečí vzniku náledí a ledovky od půlnoci dne úrazu, tzn. v době asi jedenáct hodin před úrazem, přičemž ledovka a náledí měly být pouze slabé, pak žalovaný 1), který konkrétní místo, kde došlo k úrazu žalobkyně, neošetřil vůbec, neodpovídá za škodu vzniklou žalobkyni, neboť dle soudu prvého stupně nebylo v mezích jeho možností závadu způsobenou povětrnostními situacemi a jejich důsledky zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Pokud tedy žalovaný 1) v zimním období, kdy se teploty držely ve dnech předcházejících dni úrazu a především v den úrazu pod nulou (dle předpovědi počasí), v samém centru města Brna neprovedl údržbu chodníku v místě úrazu žalobkyně vůbec, přestože mrholit a sněžit začalo„ již“ po půlnoci v den úrazu, nemohl se dle názorů žalobkyně žalovaný 1) zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou žalobkyni. Vznik ledovky a námrazy, byť slabé, byl předpovědí počasí avizován již dříve než v 9:00 hodin v den úrazu. Přesto žalovaný 1) nezajistil provedení zimní údržby v místě úrazu vůbec. Úvaha soudu, že„ případně provedená údržba by byla stejně překryta následně vzniklou ledovkou,“ nemá oporu v provedeném dokazování a jedná se o ničím nepodloženou domněnku. Naopak lze předpokládat, že ledovka„ obsahující“ dříve aplikovaný štěrkový posyp v rámci„ adekvátní“ údržby pro případ slabého sněžení a mrholení, by byla pro uživatele chodníku lépe schůdná, neboť ledovka by nebyla celistvě hladká, nýbrž by v ní byl štěrk, který by způsobil, že se o něj obuv klouzající po ledu zadrhne. Žalovaný 1) vznik závady ve schůdnosti chodníku způsobené povětrnostní situací předvídal a na toto nebezpečí fakticky reagoval, neboť již od nočních (brzkých ranních) hodin dne 22. 12. 2016 prováděl ošetření chodníků v centru města Brna, přičemž však v rámci takto prováděné údržby vynechal (opomenul) prostor přímo před kostelem sv. Tomáše, prostor (tj. samotné místo úrazu žalobkyně) ošetřen nebyl vůbec. Soud I. stupně nijak nezhodnotil skutečnost, že předpověď počasí, jakož i faktické povětrnostní podmínky od ranních hodin dne 22. 12. 2016 odpovídaly klasickému zimnímu počasí, kdy byla teplota pod nulou, sněžilo a mrholilo. Za takovéto situace není akceptovatelná úvaha soudu, že prevenční povinnosti žalovaný 1) dostojí tím, že„ bude mít v pohotovosti vozidla a lidské zdroje tak, aby jakmile se objeví ledovka, mohl bez dalších průtahů započít s údržbou komunikací“. Takový přístup k plnění obecné prevenční povinnosti vlastníka chodníku nacházejícího se v centru města Brna považuje žalobkyně za neakceptovatelný. Vzhledem k výše uvedenému lze považovat napadané rozhodnutí za nesprávné a minimálně předčasné, neboť je evidentní, že soud se obecnou prevenční povinností podle ust. § 2900 občanského zákoníku na straně žalovaného 1) vůbec nezabýval, resp. se jí zabýval zcela nedostatečně, když vyhodnotil, že ke splnění prevenční povinnosti žalovaným 1) postačilo, aby údržbářské služby„ byly v pohotovosti“ a připraveny vyjet, jakmile se objeví ledovka. Odvoláním žalobkyně napadla nákladové výroky II. – IV., odkázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, kde v bodě 124. odůvodnění Ústavní soud dovodil, že„ u hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno hájit své zájmy v soudním řízení bez pomoci advokáta; toho si hlavní město Praha zvolit může, musí ovšem počítat s tím, že náklady na toto zastoupení obecně nelze pokládat za účelně vynaložené; to platí i v řízení o náhradě újmy způsobené úrazem na pozemní komunikaci. Hlavní město Praha neprokázalo, že by v projednávaném případě byly náklady na zastoupení advokátem účelně vynaložené, a městský soud nepoukázal na žádné specifické okolnosti, které by pro tento závěr svědčily. Proto městský soud pochybil, pokud hlavnímu městu Praze náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem přiznal, a porušil tím právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny“. Žalobkyně má za to, že výše uvedený právní názor Ústavního soudu lze aplikovat i v případě, že účastníkem řízení je Statutární město Brno, které je druhým největším městem v České republice. Žalobkyně svým chováním i podle názoru prvostupňového soudu ničeho neporušila a ničeho protiprávního se nedopustila, naopak utrpěla na chodníku ve vlastnictví žalovaného 1), kterýžto chodník nebyl v okamžiku vzniku úrazu žalobkyně nijak ošetřen a udržován, vážné zranění, s jehož následky se dodnes potýká, je nad rámec zamítnutí žaloby povinována uhradit protistraně náklady řízení ve výši, která je pro ni jako pro důchodkyni téměř likvidační, a to přestože protistrana je tvořena subjekty, u kterých se podle Ústavního soudu obecně předpokládá existence dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byly schopny hájit své zájmy v soudním řízení bez pomoci advokáta. Při jednání odvolacího soudu dne 7. 9. 2022 žalobkyně doplnila, že podané odvolání se týká i žalovaného 2) a i ve vztahu k tomuto žalovanému žalobkyně tvrdí totéž, co k žalovanému l), tedy že i tímto účastníkem nebyla zajištěna řádná údržba komunikace, kterou měl vykonávat, a proto došlo ke zranění žalobkyně.

3. K odvolání žalobkyně se žalovaný 1) písemně vyjádřil dne 9. 8. 2022, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení. Žalovaný 1) uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně uvedeným v odvolání, že ke sněžení došlo již v noci, od půlnoci dne úrazu, žalovaný měl dle žalobkyně na tento stav reagovat, přičemž pro něj nemohl být výskyt ledovky překvapivý. Žalovaný 1) namítl, že žalobkyně ve své argumentaci zcela zaměňuje sněžení a déšť tvořící ledovku. Samotné sněžení nevede k tvorbě ledovky, když tato vzniká za specifických klimatických podmínek. Z provedeného dokazování u soudu prvního stupně jasně vyplynulo, že v blízkosti náměstí Svobody začalo zhruba po 10:00 hodin sněžit, k čemuž se od 10:30 hodin přidal také déšť, který nečekaně rychle na chodnících namrzal a tvořil velmi kluzkou ledovou krustu. V řízení tedy bylo prokázáno, že ledovka se tvořila od 10:30 hodin toho dne, resp. z ničeho nevyplývá, že by se ledovka tvořila již před 10:30 hodin. Byť tedy déšť tvořící ledovku započal až okolo půl jedenácté, zimní údržba byla zajištěna již od 04:00 hod., aby došlo k odklizení případné sněhové pokrývky komunikací. Nelze dospět k závěru, že by žalovaný 1) na tvorbu ledovky nereagoval, když nepřetržitě prováděl údržbu komunikací již od brzkých ranních hodin. Pokud není dána závada ve schůdnosti, není možné ani dovozovat objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za újmu způsobenou chodci při pádu na zledovatělém povrchu. Závada ve schůdnosti pak není dána tehdy, pokud byla vrstva ledovky nebo sněhu souvislá, příp. pokud se jí chodec mohl vyhnout. V daném případě přitom sama žalobkyně vypověděla, že plocha vypadala souvisle mokře, údajně bez posypu štěrkem. Nebyl tedy důvod, proč se žalobkyně inkriminovanému místu nevyhnula a nezvolila bezpečnější cestu, a to i s ohledem na panující počasí a na inkriminovaném místě„ padající děti“. Jak vyplynulo z řízení před soudem prvního stupně, žalobkyně byla s povětrnostním a hydrometeorologickým stavem panujícím venku seznámena, když v den úrazu na sobě údajně měla mít obutou obuv se speciální úpravou s červeným umělohmotným bodem uprostřed, který zabraňuje sklouznutí - zjevně záměrně kvůli panujícím podmínkám. Muselo tedy být žalobkyni zřejmé, že nejen může být ve venkovních prostranstvích ledovka, na kterou veřejně varoval Česky hydrometeorologický ústav, ale na konkrétním chodníku se zmrazky nachází, když„ padaly děti“, které sama viděla před tím, než na zledovatělou plochu vstoupila. Sama žalobkyně uvedla, že místo, kde upadla, jí je známé, často přes něj přechází. Nejedná se pro ni o neznámý prostor, kde by se mohly vyskytovat podmínky, se kterými by nemohla počítat. Prvoinstanční soud se přitom nezabýval skutečností, že sama žalobkyně v řízení vypověděla, že je bývalou lyžařskou instruktorkou, tedy je znalá podmínek v zimním období a lze ji tak považovat za„ odborníka“, na kterého by se měly klást vyšší nároky než na jiné osoby vyloženě nepracující ve sněhových a zledovatělých podmínkách. Pokud tak žalobkyně z posypanému parku na Moravském náměstí vyšla na dle jejích slov neposypaný chodník před kostelem sv. Tomáše za plného vědomí aktuálního počasí, těžko se může podle žalovaného 1) dovolávat splnění prevenční povinnosti. V inkriminovaný den, tj. 22. 12. 2016 v dopoledních hodinách nebylo v mezích možností žalovaného 1) závadu způsobenou povětrnostní situací zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Žalovaný 1) má za to, že žalobkyně nesplnila svou prevenční povinnost, když zjevně použila nevhodnou obuv i oblečení, k čemuž správně dospěl soud I. stupně, spoluúčast poškozené v daném případě vylučuje odpovědnost vlastníka komunikace, a to i v případě objektivní odpovědnosti, když v tomto rozsahu není dána příčinná souvislost mezi jednáním vlastníka komunikace a vznikem škody. Závěry z posouzení objektivní odpovědnosti lze bez dalšího vztáhnout i na posouzení odpovědnosti dle občanského zákoníku. Pokud žalobkyně tvrdí, že chodník před kostelem sv. Tomáše nebyl uklizen, což žalovaný 1) popírá, musela toto vidět a být si vědoma rizika spojeného s pohybem po„ rizikové“ cestě, u níž ví (vidí ji) či nemůže nevědět, že neumožňuje její bezpečný pohyb. Žalobkyně tedy nejednala tak, aby předešla vzniku vlastní újmy, porušila tak prevenční povinnost chovat se tak, aby jí nevznikla újma, kterou by bylo možné od obezřetného chodce průměrného rozumu v zimním období očekávat. Nedodržení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně se pak musí nutně projevit ve snížení, či dokonce ve vyloučení povinnosti žalovaného 1) k náhradě nemajetkové újmy z důvodu částečné či zcela rozhodující spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody. Žalovaný 1) tak má za to, že žalobkyně nemá nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, když porušila svou prevenční povinnost počínat si tak, aby si nezpůsobila újmu. Žalobkyně si byla vědoma povětrnostních podmínek, byla jí známa změna povrchu z parku na Moravském náměstí a před kostelem sv. Tomáše (tvrzená absence posypu na místě úrazu), viděla padající děti, dané místo jí bylo známé, a přesto nezvolila jinou cestou, méně rizikovou. Není tedy důvod se od závěru soudu prvního stupně odklonit a naopak má žalovaný 1) za to, že by rozhodnutí mělo být jako věcně správné potvrzeno, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, když se jedná o účelně vynaložené náklady s ohledem na specifičnost případu, komplikované dokazování, jakož i právní posouzení. Právní argumentace vyžaduje v tomto případě hlubší odborné znalosti, kterými disponuje advokát, coby profesionál v poskytování právních služeb.

4. K odvolání žalobkyně se žalovaný 2) písemně vyjádřil dne 17. 8. 2022, navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, odvolání žalobkyně považuje za nedůvodné. Soud prvého stupně na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav a na základě takto zjištěného skutkového stavu provedl správné právní hodnocení, když mj. dospěl k závěru, že žalovaný 2) nebyl správcem chodníku, na němž došlo k úrazu, a žalobu výrokem I. vůči žalovanému 2) zamítl prvořadě pro nedostatek pasivní legitimace. Dále pak žalobkyně v odvolání mj. namítá, že jí byla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu uložena povinnost nahradit žalovanému 1) a 2), jakož i vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, aniž by byl splněn předpoklad specifických okolností projednávané věci, kdy pouze v těchto (specifických) případech je možné subjektům disponujícím dostatečným materiálním a personálním vybavením přiznat nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na právní zastoupení advokátem. K tomu žalovaný 2) uvádí, že je v tomto řízení zastoupen pověřeným zaměstnancem a nikoliv advokátem. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku IV., kterým byla žalovanému 2) přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2 700 Kč, za správné.

5. K odvolání se písemně vyjádřil též vedlejší účastník na straně žalovaného 1), navrhl, aby odvolací soud podané odvolání zamítl, potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný. Vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že soud I. stupně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu řádně nezkoumal a neposoudil, zda žalovaný 1) splnil obecnou prevenční povinnost podle ust. § 2900 občanského zákoníku, naopak soud I. stupně splnění prevenční povinnosti údržby zkoumal, došlo jak k provedení důkazu deníkem údržby, tak k výslechu zaměstnanců společnosti [právnická osoba] Soud se zabýval tím, zda ke vzniku škody došlo v důsledku povinností žalovaného 1), mimo jiné v hodnocení uvedl, že odpovědnost vlastníků pozemků není zcela bezbřehá, žalovaný 1) péči o schůdnost chodníků zahájil v noci krátce poté, co začalo sněžit a mrholit, pokračoval v ní i v dopoledních hodinách, kdy došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný 1) prováděl údržbu adekvátní slabému sněžení a mrholení, v době, kdy došlo k úrazu, sice již byl důvod pro odškrabávání ledovky, ale vzhledem k tomu, že tato se vytvořila během půl hodiny před úrazem a teprve dvě hodiny po vydání výstrahy před ledovkou, nelze po žalovaném 1) ani na tak frekventovaném místě v historickém centru města požadovat, aby následky na nastalé změny počasí zvládl odstranit takřka okamžitě. Žalovaný 1) s adekvátní údržbou započal, na místě samém ji však ještě neprovedl, a to ani posypem a ani odškrabáním zmrazků. Závady ve schůdnosti totiž mají být odstraňovány bez zbytečných odkladů přiměřeně k vzniklé situaci. K náhradě nákladů řízení, které žalobkyně v plném rozsahu odmítá, vedlejší účastník uvedl, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 se na vedlejšího účastníka nevztahuje, vedlejší účastník není statutárním městem, nýbrž soukromou společností, vedlejší účastník musel hájit své zájmy v dlouhém a složitém sporu, a proto by mu náhrada nákladů řízení měla být přiznána. V rámci celého soudního procesu nebylo žalobkyní zdůvodněno případné neúčelné právní zastoupení vedlejšího účastníka.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění ke dni úrazu žalobkyně (22. 12. 2016), v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen„ obecné užívání“), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace.

8. Dle § 26 odst. 2 citovaného zákona v zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

9. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (§ 26 odst. 5).

10. Podle § 26 odst. 7 závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

11. Dle § 27 odst. 3 vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

12. Podle ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

13. Dle § 2918 o. z., vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

14. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a silničního zákona ke dni úrazu žalobkyně (22. 12. 2016), přičemž ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nedoznala změn ani později.

15. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval ve vztahu k náležitému zjištění skutkového stavu pro účely posouzení odpovědnosti žalovaných za újmu na zdraví žalobkyně řádně, skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně lze považovat za dostatečný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí.

16. Předně pokud se popsaná odpovědnost za škodu měla týkat žalovaného 2) soud I. stupně správně z provedených důkazů zjistil, že tento účastník byl sice žalovaným l) pověřen správou pozemních komunikací (viz pověření ze dne 30. 6. 2016 – č. l. 125, příkazní smlouvy ze dne 8. 6. 2016, [číslo] 2016, ze dne 24. 10. 2016 – č. l. 127, 155, plán zimní údržby komunikačního systému pro období roku 2016 [číslo] – č. l. 136), ale pouze místních komunikací I., II., III. třídy (vozovek), nikoliv komunikací IV. třídy (vč. chodníku před kostelem sv. Tomáše, na němž došlo k úrazu žalobkyně). Žalovaný 2) tak nebyl správcem předmětného chodníku, a proto žaloba vůči němu byla správně zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace. Tento závěr soudu I. stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2) žalobkyně odvoláním nezpochybnila, pouze bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění zopakovala tvrzení, že tímto účastníkem nebyla zajištěna řádně údržba komunikace, kterou měl vykonávat, a proto došlo ke zranění žalobkyně. Odvolací námitka žalobkyně nebyla shledána důvodnou.

17. Mezi účastníky nebylo sporné, že celá část Moravského náměstí v Brně před kostelem sv. Tomáše se nachází na pozemku [parcelní číslo], jehož vlastníkem je žalovaný 1); správou předmětného chodníku žalovaný l) pověřil [právnická osoba], odpadové hospodářství s. r. o., která však nebyla žalována, pasivně legitimován byl správně shledán žalovaný l) jakožto vlastník.

18. Po vyjasnění otázky pasivní legitimace se soud prvního stupně správně zabýval tím, zda se na chodníku před kostelem sv. Tomáše, kde došlo k úrazu žalobkyně, projevila závada ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, s níž se pojí vznik odpovědnosti vlastníka chodníku (místní komunikace). Ohledně stavu komunikace v kritický den soud zjistil, že její povrch byl pokryt ledovkou, přičemž z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] přímo k místu úrazu a blízkému okolí zjistil, že k místu úrazu šla zhruba 20 minut od parkoviště u Tesca u hlavního nádraží přes náměstí Svobody, ještě když vystoupila z vozu, padal sníh, povrch byl zasněžený, pak se sníh změnil na sníh s deštěm a začalo to velice rychle namrzat, tvořila se souvislá ledová krusta, svědkyně sama spontánně uvedla, že ji zarazilo, jak to rychle namrzalo, vzpomněla si na padající mateřskou školku včetně dospělých učitelek přímo v místě úrazu žalobkyně. Výpověď této svědkyně nebyla v rozporu s hydrometeorologickými zprávami (ve dnech předcházejících dnu úrazu i v den úrazu bylo na území města Brna inverzní počasí, zataženo, ojedinělé srážky ve formě mrznoucího mrholení a slabého sněžení), výstraha námrazy a ledovky pak byla pro Jihomoravský kraj vydána v 9.00 hodin dne 22. 12. 2016, tzn. cca dvě hodiny před úrazem žalobkyně. Na místě úrazu i podle vyjádření žalobkyně to vypadalo kluzce, chodník byl samý led (vyjádření žalobkyně ze dne 25. 6. 2020 – č. l. 187), cesta parkem na Moravském náměstí byla posypaná, tam s chůzí problém neměla, led se objevil až před kostelem, padaly tam i děti, lidé, když viděli, že tam žalobkyně spadla, to obcházeli hodně dokola. Štěrk na dlažbě před kostelem nebyl.

19. Nejvyšší soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona a vymezení pojmu závady ve schůdnosti v řadě rozhodnutí vyložil. V rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006 uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejich posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace, v R 140/2011 pak přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi, respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemních komunikací (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). Absence závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, a tedy i z ní plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost vzniklé závady deklarována typicky v případech chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, usnesení sp. zn. 25 Cdo 1158/2013 apod.).

20. Jestliže v daném případě podle skutkových zjištění byla příčinou pádu žalobkyně souvislá vrstva námrazy, kterou byla komunikace v místě přecházení do knihovny pokryta, aniž by bylo zjištěno, že šlo o změnu ve schůdnosti, kterou žalobkyně nemohla předvídat, pak stav komunikace, jak byl v řízení zjištěn, neodpovídá pojmu„ závada ve schůdnosti“, jak je vymezen v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nejedná se tedy v konkrétním případě o objektivní odpovědnost vlastníka místní komunikace podle uvedeného zákona, jenž je zákonem speciálním ve vztahu k úpravě náhrady škody v občanském zákoníku. Za této situace námitky žalobkyně, že předmětná komunikace nebyla řádně ošetřena proti námraze, přestože žalovaný měl dostatek času k jejímu ošetření, a že tedy se žalovaný 1) nemohl zprostit odpovědnosti, nemohou být právně relevantní.

21. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace za újmu dle silničního zákona zcela správně a souladně s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, odvolací soud se proto s jeho závěry ztotožnil.

22. Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku není v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno, připadá v úvahu tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku protiprávnosti je jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinností vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne jak z titulu jeho vlastnictví (čl. 11 odst. 3 věty první LZPS), tak se samotného smyslu a účelu právní úpravy silničního zákona, jenž sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017). Na zákonné úrovni pak bude porušení povinností při péči o stav komunikace možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a násl. o. z., navazující na předchozí § 415 obč. zák.), či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetření chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014, usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1216/2017), potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinností správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního zákona.

23. V případě obou typů odpovědností přichází v úvahu i závěr o tzv. spoluzpůsobení či výlučném způsobení újmy ze strany poškozeného ve smyslu § 2918 o. z. (dříve § 441 obč. zák.) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020.

24. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně v konkrétním případě utrpěla újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace – chodníku před kostelem sv. Tomáše, která pro ni byla předvídatelná, neboť i svědkyně [příjmení] potvrdila, že místo úrazu bylo viditelně zledovatělé, změna ve schůdnosti se v celém centru města Brna projevila náhle, se silnou kluzkostí chodníku měli obtíže i další osoby – sama svědkyně [příjmení], mateřská škola apod. Za této situace se soud prvního stupně dále správně zabýval možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 2910 o. z., příp. porušení prevenční povinnosti dle § 2900 o. z., což plyne z obsahu části 56. a 57. odůvodnění rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014 ze dne 20. 3. 2014, usnesení sp. zn. 25 Cdo 1216/2017 ze dne 27. 6. 2017 k otázce porušení tzv. generální prevence či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu). K uvedenému bylo zjištěno, že žalovaný 1) v kritický den prováděl údržbu komunikací adekvátní inverznímu počasí se slabým sněžením a mrholením, pro odhrnování sněhu nebyl důvod pro malý spad sněhu; v době, kdy došlo k úrazu, sice již důvod pro odškrabávání ledovky byl, avšak vzhledem k tomu, že tato silná souvislá námraza se vytvořila během půl hodiny před úrazem (což potvrdila svědkyně [příjmení]) a teprve necelé dvě hodiny před úrazem byla vydána výstraha Českého hydrometeorologického ústavu pro Jihomoravský kraj (22. 12. 2016 v 9.00 hodin) před ledovkou, nebylo možno ani na tak frekventovaném místě v historickém centru města Brna rozumně po žalovaném 1) požadovat (očekávat), že následky nastalé změny počasí zvládne zmírnit, odstranit, příp. na ni předepsaným způsobem upozornit takřka okamžitě; jednalo se o intenzivní a náhlou změnu povětrnostní situace, na jejíž„ zvládnutí“ do pádu žalobkyně měl cca půl hodiny.

25. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalovaného 1) nelze dovodit naplnění předpokladů obecné odpovědnosti za újmu na zdraví žalobkyně v režimu § 2910 o. z., ale ani dle § 2900 o. z. (Prevence), jak správně rozvedl v části 57. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, když komunikaci nebylo možno ošetřit preventivně dopředu, než se objevila silná námraza (ledovka), před jejímž vznikem ani nebyla dříve vydána pro Jihomoravský kraj náležitá výstraha, a opatření typu„ preventivní posyp, preventivní solení apod.“ nelze za dané situace považovat za účelné (např. při větším spadu sněhu by tyto„ preventivní“ posypy musely být při odhrnování sněhu zase odstraněny).

26. Povinností nalézacích soudů je vždy důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. i prvek předvídavosti chodce (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020).

27. Soud prvního stupně v konkrétním případě správně dovodil, že bezprostřední a zásadní příčinou vzniku újmy žalobkyně byla ledovka, která se vytvořila na komunikaci před kostelem sv. Tomáše (v čase cca od 10.30 hodin v důsledku rychle namrzajícího deště), přičemž žalobkyně v rozhodném čase (minimálně od 10.30 h. do 10.50 h.) byla ve venkovním prostředí, když procházela přes park na Moravském náměstí do centra města, náhlou změnu povětrnostní situace tak mohla, stejně jako svědkyně [příjmení], vyhodnotit, mohla zvážit, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit; tyto požadavky na předvídavost chodce nejsou nijak nepřiměřené, nečekané či překvapivé (viz shora citovaný rozsudek NS ze dne 9. 12. 2020). Žalobkyně bohužel požadavku předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace nedostála, když sama připustila, že viděla, že z chodníku v přilehlém parku na Moravském náměstí, který byl posypán„ pískem“, vstupuje na chodník, který byl opravdu samý led, padaly tam i děti (č. l. 187 spisu), nezhodnotila přitom, zda právě uvedený úsek komunikace se okolním poměrům nevymyká svou sníženou kvalitou, šla nejkratší cestou do knihovny, jak je zvyklá (tj. přes velkoformátovou dlažbu před kostelem sv. Tomáše), následně si všimla, že lidé, kteří ji viděli, že spadla, místo obcházeli hodně dokola. Pro žalobkyni tak zjevně konkrétní„ závada ve schůdnosti“ byla předvídatelná (§ 4 odst. 1 o. z.), rizika plynoucí z celkové zhoršené schůdnosti mohla a měla obvyklým způsobem vyhodnotit. Z hlediska § 2918 o. z., pak soud prvního stupně také hodnotil další projevy neobezřetnosti chodce (žalobkyně) při samotném pohybu po takovém úseku komunikace (např. nevhodnou obuv), jestliže se promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce. Z ohledání bot žalobkyně soud prvního stupně zjistil, že se jedná o běžnou zimní městskou obuv, sice pevnou, kotníčkovou, ale spíše s hladší podrážkou, nelze proto říct, že by se jednalo o obuv na kluzký povrch či dokonce na ledovku; tvrzení žalobkyně, že měla obuv se speciální úpravou s červeným umělohmotným bodem uprostřed, který zabraňuje sklouznutí, zůstalo neprokázané. Odvolací soud po doplnění dokazování listinami, které žalobkyně předložila k doložení vlastnosti bot (protiskluz v červeném umělohmotném bodu v podpatku), se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že žalobkyně tuto speciální vlastnost obuvi neprokázala, neboť z předložených listin ke konkrétnímu typu bot pouze plyne, že byl použit materiál s Antistress vyměkčením; žalobkyně pro chůzi po silné ledovce použila nevhodnou obuv s poměrně hladkou podrážkou, která jí nemohla být oporou na kluzkém povrchu (vhodná spíše na suché městské chodníky).

28. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v konkrétní situaci nepřizpůsobila své chování na komunikaci aktuálním důsledkům povětrnostním podmínkám, kdy v krátkém časovém úseku se na komunikaci (na komunikacích v centru města Brna) vytvořila silná ledovka z namrzajícího deště, nevyhodnotila dostatečně rizika plynoucí z celkové zhoršené schůdnosti, neobezřetně se po předmětném úseku komunikace pohybovala v nevhodné obuvi, se kterou bez náležitého důvodu spojovala vlastnost protiskluzu na podpatku, přičemž tyto projevy se promítly do celkového výsledku, jímž byl pád žalobkyně s úrazem, který si tak způsobila vlastní neopatrností (§ 2918 o. z.).

29. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku I. jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), současně tak učinil i ve vztahu k závislým výrokům III., IV., a V., pouze ve vztahu k nákladovému výroku II. odvolací soud přistoupil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ke změně (§ 220 odst. l o. s. ř.) tak, že žalovanému 1) ve vztahu k žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 (náhrada hotových výdajů v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhl č. 254/2015 Sb. za 11 úkonů právní služby uvedených v části 60. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).

30. Shodně pak bylo ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.), a to za dva úkony právní služby – vyjádření k odvolání žalobkyně a účast na jednání dne 7. 9. 2022, celkem 600 Kč. Totéž ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) – výrok V., zde rovněž byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč za stejné úkony.

31. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 1) byla vedlejšímu účastníku přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 21 680 Kč (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.), sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony dle § 11 odst. 1 písm. k/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb. po 10 540 Kč, 2 x režijní paušál po 300 Kč za každý z těchto úkonů.

32. K žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně pak odvolací soud učinil závěr, že tento netrpí takovými nedostatky, aby bylo nutno přistoupit ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. k jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2022, č. j. 30 Cdo 2284/2022-129). V konkrétním případě žalobkyně odvolací důvody mohla náležitě a rozsáhle formulovat, což také učinila, svá práva v odvolacím řízení tak plně uplatnila.

Poučení