44 Co 90/2021-101

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] za něhož jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO], sídlem [adresa] o zaplacení 353 510 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného a žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2021, č. j. 230 C 46/2019-72 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se a) ve výroku II., napadeném ohledně nároku na zaplacení částky ve výši 81 333 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16.10.2019 do zaplacení, -) mění ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 800 Kč s úrokem z prodlení 10 % od 16.10.2019 do zaplacení tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, -) potvrzuje ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 61 533 Kč s úrokem z prodlení 10 % od 16.10.2019 do zaplacení. b) v napadeném výroku III. potvrzuje.

II. Žaloba, aby bylo žalobkyni žalovaným zaplaceno dalších 80 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 31 050 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 116 667 Kč (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 333 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16.10.2019 do zaplacení a dále 10 % úrok z prodlení z částky 116 667 Kč od 16.10.2019 do 3.7.2020, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobu co do částky 155 510 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16.10.2019 do zaplacení zamítl (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 15 450 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem, a to za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007 (dále jen„ posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení byla taktéž náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobkyni, a to nesprávným úředním postupem za průtahy v řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 44 C 176/98 (dále jen„ původní posuzované řízení“). V nynějším kompenzačním řízení se žalobkyně domáhala zaplacení peněžité satisfakce v žalované částce 353 510 Kč s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když trvalo od 16.4.2007 do 15.10.2007 a následně od 22.10.2007 do 9.4.2019, tj. bez několika dní 12 let. Dovodil, že je namístě odškodnění žalované újmy peněžitou formou, kterou stanovil s přihlédnutím k zákonným kritériím částkou 18 000 Kč ročně, z toho v poloviční snížené částce 8 000 Kč za první dva roky trvání řízení, s redukcí celkové částky o 20 % z důvodu složitosti řízení způsobenou kumulací vícero nároků, zvýšením o 20 % pro postup orgánů veřejné moci během řízení z důvodu prodlevy s rozesláním žaloby a delších (takřka dvouletých) prodlev při projednání věci před odvolacím soudem a před dovolacím soudem. Z hlediska dalších zákonných kritérií (postup žalobkyně a význam předmětu řízení pro poškozenou) neshledal významné okolnosti, které by odůvodňovaly zvýšení či snížení základní částky. Oproti stanovisku žalovaného, jenž přiznal žalobkyni část požadované peněžité satisfakce po podání žaloby u soudu dne 3.7.2020 ve výši 116 667 Kč, zahrnul do doby k odškodnění též trvání předsoudního uplatnění nároku u žalovaného. Soud prvního stupně tedy na základě uvedených úvah řízení k částečnému zpětvzetí žaloby zastavil v žalovaným již vyplacené výši odškodnění a dále přiznal žalobkyni rozsudkem další peněžité zadostiučinění v částce 81 333 Kč s příslušenstvím včetně příslušenství z již vyplaceného zadostiučinění. Ve zbývajícím rozsahu (v částce 155 510 Kč s příslušenstvím) pak žalobu zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše přiznaného peněžitého zadostiučinění záležela na úvaze soudu.

4. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání žalovaný i žalobkyně.

5. Žalovaný napadl odvoláním část výroku II. v rozsahu věty prvé, podle níž je povinen zaplatit žalobkyni částku 81 333 Kč s příslušenstvím a dále do akcesorického výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Žalovaný jednak spatřuje pochybení soudu prvního stupně ve stanovení výchozí částky ročního odškodnění ve výši 18 000 Kč, jež je v rozporu s provedeným dokazováním i judikaturou Nejvyššího soudu. Za adekvátní považuje částku 16 000 Kč, kterou promítl do výše jím již přiznaného zadostiučinění. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž i v případě extrémní délky řízení lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení zejména tehdy, kdy se na délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu. Podle žalovaného nebyla délka posuzovaného řízení extrémně dlouhá ani značně dlouhá, než bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, zejména z důvodu složitosti řízení, které neslo prvky skutkově procesně složité věci dané povahou řízení o náhradu nemajetkové újmy a nejednotností rozhodovací praxe v době uplatnění nároku. [jméno] žalobkyně měla jisté potíže se správným uchopením předmětu posuzovaného řízení, na základě čehož byla žaloba v průběhu doby měněna či doplňována důkazy. Žalobkyně si podala i dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto. Složitost věci dokládá i opakované řešení na více stupních – 1x soud prvního stupně, 3 x odvolací soud, 3 x Nejvyšší soud – čímž přirozeně narůstá délka řízení. Délku řízení tudíž nelze považovat za značnou či extrémně dlouhou. Žalovaný také nesouhlasí s navýšením základní částky odškodnění o 20 % z důvodu postupu soudů během řízení, když tytéž okolnosti, které bral v potaz pro účely modifikace, již předtím zohlednil při stanovení výchozí částky ročního odškodnění. Soud prvního stupně se takto odchýlil od ustálené judikatury. Samotná existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, za nějž je žalobci poskytováno zadostiučinění, není skutečností vedoucí ke zvýšení zadostiučinění podle § 31a ods.t 3 písm. d) OdpŠk. S ohledem na uvedené navrhl, aby odvolací soud výrok II. rozsudku v jeho odvoláním napadené části a ve výroku IV. změnil tak, že žalobu zamítne a znovu rozhodne o nákladech řízení.

6. Žalobkyně odvoláním napadla výrok III. a výrok IV. rozsudku jen v části jí nepřiznané náhrady nákladů řízení z důvodu nesprávného skutkového zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Vytkla soudu prvního stupně nesprávný přístup k aplikaci kritéria složitosti řízení, kdy má za to, že pro počet stupňů soudní soustavy nesvědčila složitost věci, ale výlučně nesprávnosti v postupech orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení, zejm. četná zrušovací rozhodnutí pro zásadní pochybení odvolacího soudu. Jelikož odvolací řízení nebyla nijak složitá, zadostiučinění by pro složitost řízení nemělo být snižováno, naopak by mělo být razantně navýšeno. Nesouhlasí se správností právního zhodnocení věci v bodě 13. odůvodnění rozsudku, podle něhož snížený význam věci pro žalobkyni dokládá fakt, že žalobkyně využívala veškeré lhůty na jejich horní hranici a v jednom případě tuto lhůtu o 16 dní nedodržela. Tento výklad považuje žalobkyně za extenzivní a diskriminační. Zásadní pochybení dále spatřuje v nenavýšení základní částky odškodnění pro dvojí zrušení rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem pro nerespektování zákonné úpravy a judikatury, což je v rozporu s judikaturou ukládající tuto vadu zhodnotit dle ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Stejně odporující judikatuře je fakt, že soud prvního stupně takto neshledal tuto skutečnost rozhodnou pro navýšení základní částky, když i tato již byla zohledněna v celkové délce řízení, kde došlo k navýšení nad polovinu hranice stanovené výměry právě pro délku řízení. Soud prvního stupně částku 18 000 Kč za rok řízení stanovil jen a právě pro délku řízení, nikoliv pro postup orgánů veřejné moci během řízení. Soud prvního stupně tak při stanovení základní částky vycházel ve skutečnosti z celkové délky řízení a nikoli z toho, že byla rozhodnutí opakovaně rušena. Proto není správnou ani úvaha soudu prvního stupně o dvojnásobném hodnocení stejné okolnosti. Konstantní judikatura uzavřela, že se okolnosti posuzovaného řízení hodnotí de facto dvakrát, a sice jednou pro rozhodnutí, zda vůbec došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v kladném případě i pro rozhodnutí o výši zadostiučinění. Nesprávný je též závěr, že žalobkyně žádným způsobem nevyužila dostupných prostředků pro odstranění průtahů v řízení, což zohlednil v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou. Tato úvaha neodpovídá zákonné úpravě, podle níž se případné využití dostupných prostředků hodnotí podle kritéria dle písm. c) § 31a OdpŠk. Případné nevyužití dostupných prostředků je dle ustálené judikatury právem, nikoliv povinností poškozeného, nemůže mu to být přičítáno k tíži, jakož ani to, že účastník ponechá postup na soudu. Je-li v duchu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) presumován zvýšený význam posuzovaného řízení, které již bylo kompenzačním, odporují tomu závěry soudu prvního stupně v bodě 15. odůvodnění a v důsledku toho je přiznaná výše odškodnění naprosto nedostatečná. Žalobkyně považuje rozsudek soudu prvního stupně taktéž za nepřezkoumatelný z hlediska nedostatečného vypořádání se s argumentací žalobkyně o významu posuzovaného řízení ve světle judikatury ESLP. Konečně žalobkyně brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy soud prvního stupně aplikoval judikaturu dovolacího soudu ohledně volby tarifní hodnoty sporu pro účely výpočtu výše náhrady odměny za jeden úkon právní služby, která nekoresponduje s judikaturou Ústavního soudu. Žalobkyně„ kategoricky“ nesouhlasí s nepřiznáním náhrady pro neúčelnost za částečné zpětvzetí žaloby s odůvodněním, že zpětvzetí mohlo být učiněno současně s vyjádřením ze 7.7.2020, čímž soud prvního stupně žalobkyni trestá za řádné plnění procesních povinností. Kromě uvedeného úkonu žalobkyně žádá dále o přiznání náhrady za výzvu k plnění předcházející návrhu ve věci samé, za podání z 6.1.2020, podání z 14.1.2021 a dále náhradu za zaplacený soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 000 Kč. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů v intencích judikatury Ústavního soudu.

7. Ve vyjádření k odvolání žalovaného žalobkyně projevila nesouhlas s důvody uvedenými žalovaným k vymezení výše výchozího zadostiučinění. Dle judikatury ESLP šlo s ohledem na kompenzační povahu posuzovaného řízení za řízení extrémně i značně dlouhé. Nešlo o řízení skutkově i procesně složité. Žalovaného neomlouvá ani to, že šlo o spor z tzv.„ nového práva“, kdy je jeho povinností vytvořit podmínky pro to, aby soudy nebyly novým právem zaskočeny. Odvolací námitky žalovaného jsou nedostatečně konkrétní. Potíže na straně žalobkyně tvrzené žalovaným jsou bezvýznamné, neboť nebyla shledána spoluvina žalobkyně na nesprávném úředním postupu. Počet stupňů soudní soustavy nezakládá zvýšenou složitost řízení, byl-li způsoben nesprávnými úředními postupy soudů. Stanovení základní částky částkou 18 000 Kč bylo učiněno samostatnou úvahou soudu prvního stupně bez vázanosti předchozí úvahou žalovaného. Žalovaná se též ohrazuje proti údajnému dvojnásobnému odškodnění soudem prvního stupně. V ustanovení § 31a dost. 3 písm. d) OdpŠk je„ nade všechnu pochybnost“ uzákoněno, že při stanovení výše zadostiučinění se přihlédne i k postupu orgánů veřejné moci. Žalovaný účelově pomíjí žalobkyní konkrétní tvrzené a v řízení prokázané závažné vady v postupech soudů, jež vedly k opakovanému prodloužení řízení. Navrhla proto, aby bylo odvolání žalovaného shledáno nedůvodným.

8. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou dle obsahu odvolání uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné ohledně náhrady nákladů řízení a odvolání žalovaného je částečně důvodné ohledně rozhodnutí ve věci samé.

9. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti soudu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk ve spojení s § 31a OdpŠk), a to v pořadí ve druhém kompenzačním řízení ve vztahu k původním posuzovanému řízení.

12. Na základě provedeného odvolacího řízení a po přezkoumání věci v mezích uplatněných odvolacích důvodů pak dospěl odvolací soud k závěru, že úvahy soudu prvního stupně obstojí ohledně dovození nepřiměřené délky průtažného řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které považuje za zásadně správná. Při vymezení délky posuzovaného průtažného řízení soud prvního stupně správně v souladu s nedávnou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. soudem prvního stupně citovaný rozsudek ze dne 27.3.2019 sp. zn. 30 Cdo 1084/2017) přijatou v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zahrnul do celkové rozhodné doby posuzovaného řízení pro účely odškodnění jak délku samotného řízení před soudem, tak i délku předsoudního uplatnění nároku (maximálně 6 měsíců), což v daném případě za dobu od 16.4. 2017 do 9.4. 2019 celkem činilo bez několika dnů 12 let. Tuto dobu již nelze považovat za přiměřenou, ať už byl původní nárok důvodný, či nikoliv a na místě je nepochybně odškodnění peněžitou formou.

13. V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s výší výchozí roční částky zadostiučinění za rok posuzovaného řízení vyčíslenou soudem prvního stupně v částce 18 000 Kč, se snížením za první dva roky trvání řízení na polovinu. Odvolací soud považuje s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení, která je i přes opakovaný víceinstanční průběh řízení, zapříčiněný i opakovaně (dvakrát) zrušenými rozhodnutími odvolacího soudu, již nepřiměřeně dlouhá – delší než 10 let, vyčíslení výchozí částky v horní polovině vymezeného rozpětí (15 000 Kč až 20 000 Kč) soudem prvního stupně za odpovídající. Odvolací soud neshledal podmínky pro snížení výchozí částky, jak navrhoval žalovaný, ani pro„ razantní“ navýšení na částku 24 000 Kč ročně, které navrhovala žalobkyně v žalobě. Délka řízení, byť byla dlouhá, nebyla s přihlédnutím k celému popsanému průběhu řízení extrémně dlouhá.

14. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k jiné výši modifikace v případě složitosti řízení. Místo snížení o 20 % považuje odvolací soud (shodně s názorem žalovaného) s ohledem na soudem prvního stupně uvažované okolnosti, které lze akceptovat (kumulace vícero uplatněných žalobních nároků majetkové a nemajetkové povahy – náklady za původní řízení včetně řízení o stížnosti při Evropským soudem pro lidská práva, náhrada nemajetkové újmy za neprojednání věci v přiměřené době), jakož i vícestupňový průběh řízení, zakládající obecně vzato větší stupeň hmotněprávní, jakož i procesní složitosti (bez ohledu na to, kdo byl tohoto vícestupňového postupu příčinou) za přiměřené snížení o 30 %. Nelze v této souvislosti pominout, že poslední již neúspěšné dovolání žalobkyně, které bylo Nejvyšším soudem ve všech dovolacích námitkách odmítnuto pro nepřípustnost, taktéž významně přispělo k dalšímu prodloužení posuzovaného řízení, kdy mezi posledním rozhodnutím odvolacího soudu (25.1.2017) a rozhodnutím dovolacího soudu (25.3.2019) uplynula doba více než dvou let. Uvedené tudíž zpochybňuje námitku žalobkyně, že pro počet stupňů soudní soustavy svědčily výlučně nesprávnosti v postupech soudů v posuzovaném řízení.

15. Pokud jde o ostatní modifikační kritéria (význam věci pro žalobkyni, postup soudu, chování poškozené žalobkyně), odvolací soud se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o podmínkách pro zvýšení výchozí částky odškodnění o 20 % z důvodu postupu soudu s ohledem na zjištěné dvě prodlevy na straně odvolacího soudu v rámci prvního projednání věci a u dovolacího soudu při posledním projednání věci, ale též pro procesní pochybení odvolacího soudu, pro něž byla jeho rozhodnutí dvakrát zrušena dovolacím soudem. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, kterou ve vztahu k pochybením odvolacího soudu uplatnila jako důvod pro další navýšení zadostiučinění v rámci kritéria postupu soudu nad rámec přiznaného navýšení v rozsahu 20 %. Navýšení v uvedené výši podle názoru odvolacího soudu pokrývá i procesní pochybení odvolacího soudu, které bylo důvodem pro kasaci jeho rozhodnutí dovolacím soudem. Nelze rovněž pominout, že v ostatních než výše citovaných fázích, kde došlo k prodlevám, bylo v posuzovaném řízení postupováno plynule.

16. Ohledně kritéria jednání poškozené, kde soud prvního stupně neshledal žádné ryze obstrukční jednání na straně žalobkyně, se odvolací soud plně ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro zvýšení ani pro snížení zadostiučinění.

17. Doplňkovou úvahu soudu prvního stupně, že okolnost využívání procesních lhůt pro podávání opravných prostředků žalobkyni na samém jejich konci lze promítnout do závěru o nikoliv větším významu věci pro žalobkyni, nepovažuje odvolací soud za nepřiměřenou, kdy lze namítnout, že osoba, která má zvýšený zájem na skončení věci nepochybně činí vše pro to, aby řízení, zvláště jde-li o řízení kompenzační, skončilo co nejdříve. Pokud jde o samo hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozenou, je třeba předně uvést, že z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení je význam kompenzačního řízení zpravidla standartní. Kompenzační řízení není zahrnuto do kategorie řízení, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně.

18. V případě vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti poškozeného. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného. Soud přitom není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového sníženého nebo naopak zvýšeného významu. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017).

19. Žalobkyně sice tvrdila zvýšený význam posuzovaného řízení z důvodu jeho charakteru kompenzačního řízení, ale uvedené řízení, jak bylo výše uvedeno, nepatří do vyjmenované kategorie„ privilegovaných“ řízení. Uvedené obecné tvrzení pro účely dovození zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni tudíž nepostačuje. S ohledem na uvedené odvolací soud taktéž neshledal důvodnou námitku žalobkyně učiněnou v rámci odvolacího jednání, kdy se domáhala, aby bylo pojmenováno nové modifikační kritérium, které by zvýšený význam kompenzačního řízení pro osobu poškozeného presumovalo.

20. Žalobkyní zpochybňované úvahy soudu prvního stupně, že žalobkyně nebyla v řízení více aktivní, čímž podporuje úvahu o spíše sníženém významu řízení tohoto řízení pro poškozenou lze považovat za bezpředmětné, když ve výsledku nebyla tato zjištění nijak záporně promítnuta do tohoto modifikačního kritéria. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně a v souladu se stanoviskem žalovaného neshledal mimořádné důvody pro změnu hodnocení kritéria významu věci pro poškozenou jako standardního, a to ani v podobě snížení nebo navýšení výchozí částky.

21. Na základě uvedené modifikace z pohledu jednotlivých zákonných kritérií by tak ve výsledku žalobkyně měla mít nárok na náhradu nemajetkové újmy peněžitým zadostiučiněním ve výši 178 200 Kč (2x 9 000 Kč + 10 x 18 000 Kč – 10 %), která je o 10 % nižší než soudem prvního stupně uvažovaná částka 198 000 Kč. Od takto určené výsledné částky 178 200 Kč je třeba odečíst vyplacenou satisfakci ve výši 81 333 Kč. Výslednou částku rozdílu 61 533 Kč (178 200 Kč – 81 333 Kč) odvolací soud promítl do výroku I. bod a), kdy v rozdílu nad 61 533 Kč (81 333 Kč – 61 533 Kč), tj. v částce 19 800 Kč, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba včetně příslušenství z uvedené částky – úroku z prodlení v zákonné výši - zamítá a ve zbytku – v částce 61 533 Kč s příslušenstvím – úrokem z prodlení z uvedené částky v zákonné výši – rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s..ř.). Výrokem I. bod b) rozsudku dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku III. ohledně částky 155 510 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. Výrokem II. rozsudku dále odvolací soud zamítl nárok žalobkyně na zaplacení dalších 80 000 Kč, uplatněných jako satisfakce za nynější kompenzační řízení. Podle názoru odvolacího soudu toto řízení, které započalo dne 15.4.2019 předsoudním uplatněním nároku u žalovaného a pokračující podáním kompenzační žaloby u soudu dne 4.11.2019 netrvalo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nepřiměřeně dlouhou dobu, byť při zahrnutí předsoudní fáze řízení trvalo cca 3 roky a 2 měsíce. Pokud jde o fázi před odvolacím soudem, u tohoto soudu bylo řízení zahájeno dne 13.5.2021 předložením věci ze strany soudu prvního stupně a trvalo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu po dobu více než jednoho roku přičemž k nařízení odvolacího jednání došlo po deseti měsících od nápadu dne 14.3.2022. Do úvahy o přiměřenosti délky nynějšího kompenzačního řízení je však třeba promítnout omezení spojená s nařizováním veřejných věcí v souvislosti s pandemií COVID 19 v letech 2021 -2022, která se objektivně nepříznivě projevila v délce vyřizování veřejných věcí před soudy. Uvedenou skutečnost odvolací soud hodnotí jako okolnost vis maior, kterou je třeba též vzít přiměřeně v potaz při posouzení přiměřenosti celkové délky nynějšího kompenzačního řízení a nelze ji objektivně vzato klást k tíži soudu při rozhodování o kompenzačních nárocích. Uvedené období trvání pandemie tak lze zohlednit i v daném případě ve prospěch závěru, že pro přiznání zadostiučinění za tvrzené průtahy v nynějším kompenzačním řízení nejsou dány důvody, neboť toto řízení pro uvedenou objektivní překážku nelze z hlediska jeho celkové délky hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé.

23. Výrokem III. rozsudku odvolací soud nově rozhodl závislým výrokem o náhradě nákladů před soudy obou stupňů ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z tarifní hodnoty sporu 50 000 Kč (Postup při přiznání plné výše náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., jakož i určení výše odměny za úkon podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), tj. z tarifní hodnoty 50 000 Kč, tj. 3 100 Kč za úkon, odpovídají platné judikatuře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.3.2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013)). Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud přiznal žalobkyni navíc náhradu za úkon právní služby spočívající v částečném zpětvzetí žaloby a dále náhradu za půl úkonu právní služby za důvodné námitky vůči usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku v nesprávné výši 3 540 Kč za řízení před soudem prvního stupně. Celkem jde tedy o náhradu za 5 celých úkonů právní služby á 3 100 Kč a jeden půl úkon á 1 550 Kč (kromě úkonů přiznaných nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně – příprava a převzetí věci, podání žaloby, vyjádření ve věci z 22.7.2020, účast u jednání 14.1.2021), k tomu 6 řežijních paušálů hotových výloh á 300 Kč, dále ještě soudem prvního stupně (zřejmě omylem) nepřiznaný žalobkyní zaplacený soudní poplatek za žalobní návrh ve výši 2 000 Kč. Za řízení před odvolacím soudem byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů za tři úkony právní služby jejího zástupce á 3 100 Kč za úkon spočívající v sepisu a podání odvolání, v replice k odvolání žalovaného, v účasti zástupce u odvolacího jednání dne 26.5.2022 a k tomu tři režijní paušály hotových výloh á 300 Kč Celkem tak má žalobkyně nárok na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 050 Kč, která byla žalovanému uložena k úhradě ve stanovené lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

24. Pokud jde o další úkony zástupce žalobkyně, které si účtoval, odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu za úkon z 14.1.2021, který byl pouze písemným doplněním ústně předneseného závěrečného návrhu při jednání, jehož obsah mohl být již součástí ústně předneseného závěrečného návrhu, jakož i úkony za účast zástupce žalobkyně u vyhlášení rozsudku před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, jež odvolací soud nepovažuje pro pasivní účast zástupce při tomto úkonu, jehož se může účastnit i sám účastník, za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva účastníka ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě úkonu spočívajícím v předžalobní výzvě se pak odvolací soud neztotožnil s argumentací žalobce, že se evidentně jedná o úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a nejedná se o případ mající vztah k ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk. Speciální zákonné ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk hovoří jasně o nepřípustnosti nároku na náhradu nákladů za zastoupení v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Ustanovení vyhlášky – advokátního tarifu – se v daném případě neaplikuje. Taktéž aktuální komentářová literatura k otázce nepřípustnosti přiznání nároku na náhradu odměny za předžalobní výzvu, a to i v případě předžalobní výzvy nad rámec uplatnění v předsoudním řízení, již zaujala stanovisko (srov. Vojtek, P. - Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, C.H.Beck, Praha 2017, s. 280).

Poučení