44 Co 91/2021-77

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Hany Příhodové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za niž jedná [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] ve [anonymizována dvě slova], [IČO], sídlem [adresa] o zaplacení 157 000 Kč s příslušenstvím – odškodnění, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 2104 C 9/2020-47 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku a) I. mění tak, že žaloba, by byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 66 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 12.5.2020 do zaplacení se zamítá. b) II. potvrzuje.

II. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci další částku ve výši 65 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ročně od 9.6.2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 66 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 12.5.2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 90 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24.3.2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 66 250 Kč od 24.3.2020 do 11.5.2020 zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem, a to za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 214 C 9/2014 (dále jen„ posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení byla taktéž náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobkyni, a to nesprávným úředním postupem za průtahy v řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 66/2008 (dále jen„ původní posuzované řízení“). V nynějším kompenzačním řízení se žalobkyně domáhala zaplacení peněžité satisfakce v žalované částce 157 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná v rámci předsoudního projednání nároku konstatovala porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v posuzovaném řízení stanoviskem ze dne 16.3.2020 bez přiznání peněžitého odškodnění.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že předmětné řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když trvalo 5 let a 5 měsíců a kdy shledal průtahy v řízení, které byly podstatnou příčinou nesprávného úředního postupu v celém řízení. Na rozdíl od žalované dovodil, že je namístě odškodnění žalované újmy peněžitou formou, kterou stanovil s přihlédnutím k zákonným kritériím částkou 15 000 Kč ročně, z toho v poloviční snížené částce za první dva roky trvání řízení. Z hlediska jednotlivých modifikačních zákonných kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk (význam předmětu řízení pro poškozeného, chování poškozeného, postup soudu, složitost řízení) neshledal podmínky pro zvýšení či snížení základní částky. Soud prvního stupně nezahrnul do doby k odškodnění dobu trvání předsoudního uplatnění nároku u žalované.

4. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání žalobce i žalovaná.

5. Žalobce odvoláním napadl výroky II. a III. z důvodu nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Vytkl soudu prvního stupně jednak nesprávnosti zjištění, že průtahy byly zapříčiněny pouze tím, že by byly projednávány v senátu 14C, 214C a 214 EC věci starších časových řad. Podle žalobce soud rozhodnutí v posuzovaném řízení úmyslně oddaloval, když nařizoval jednání ve věcech podstatně mladších. Žalobce považuje uvedenou argumentaci soudu prvního stupně za nepřípustný aktivismus ve prospěch žalovaného. Má za to, že průtahy nebylo postiženo posuzované řízení jen ve fázi před soudem prvního stupně, ale i řízení odvolací. Poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), podle níž je třeba kompenzační řízení posuzovat podstatně přísněji. Dále vytýká soudu prvního stupně nedostatek odůvodnění volby základní částky odškodnění 15 000 Kč za rok posuzovaného řízení, což je třeba považovat za nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně taktéž pochybil, jestliže do posuzované délky řízení nezahrnul dle aktuální judikatury i předsoudní fázi uplatnění nároku u žalované. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, tento byl zvýšený, což vyplývá z již vzpomínané judikatury ESLP. Nepřezkoumatelným je i stanovení počátku prodlení s placením odškodnění, jelikož se soud prvního stupně nevypořádal s relevantní argumentací žalobce. Vadně postupoval soud prvního stupně i ohledně náhrady nákladů řízení, jednak nepřiznáním náhrady za přípravu na jednání ve věci 9.2.2021 včetně režijního paušálu, jednak nerespektováním judikatury Ústavního soudu při stanovení hodnoty sporu, kdy nepostupoval podle § 7 a 8 advokátního tarifu, ale podle § 9 odst. 4 písm. a) a vycházel z částky 50 000 Kč. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení.

6. Žalovaná odvoláním napadla výroky I. a závislý výrok III. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Soud prvního stupně při stanovení výše odškodnění nehodnotil kritérium významu řízení pro poškozeného, které je však nepominutelné ba nejdůležitější. Má-li být odškodňována nejistota účastníka řízení, nelze se obejít bez hodnocení toho, co bylo pro účastníka v tomto řízení v sázce. Žalovaná již ve vyjádření k žalobě uvedla, že toto kritérium bylo v daném případě nízké a uvedla k tomu relevantní argumentaci. Nelze pominout průběh posuzovaného řízení, v němž se sice žalobce soudil o 140 000 Kč s přísl., ale vzápětí po podání žaloby žalovaná nárok žalobce uznala tak, že konstatovala porušení práva a vyplatila mu zadostiučinění ve výši 44 230 Kč. Tím došlo bezprostředně po podání žaloby ke snížení významu řízení pro žalobce, měl pak po celou zbývající dobu řízení jistotu, že jeho nárok byl v základu uznán a byla mu poskytnuta peněžní satisfakce, která byla nakonec kompenzačním soudem shledána přiměřenou. Také měl rozumnou míru jistoty, že nebude muset hradit náklady řízení, resp., že mu budou žalovanou uhrazeny. Tímto byl význam řízení pro žalobce velmi významně snížen. Na fakticky nízký význam lze usuzovat i z toho, že se žalobce neúčastnil jednání u soudu, což by u člověka psychicky trápeného a požadujícího satisfakci bylo možno očekávat. Žalovaná dále poukázala na jí citovanou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba se se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu kvůli možnosti zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Soud prvního stupně, patrně veden snahou po zkoumání individuálního rozměru případu, žalobce poučil při jednání podle § 118a o. s. ř. a vyzval jej k uvedení konkrétních skutečností k tomu, že měl žalobce délku řízení pociťovat velmi negativně ve své osobní sféře a že to mělo zásadní vliv na jeho psychiku, ale na to žalobce nic konkrétního neuvedl. Soud prvního stupně se však v daném případě k nároku žalobce nepostavil zdrženlivě a nezohlednil náležitě individuální rozměr případu. Dle žalované byl tedy význam řízení snížený a žaloba měla být zamítnuta. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně nesprávně přiznal žalobci nárok na náhradu za předžalobní upomínku, ač na ni není dle § 31 odst. 4 OdpŠk nárok, nelze toto ustanovení obcházet skrze obecnou úpravu. S ohledem na uvedené navrhla žalovaná změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba v napadeném rozsahu zamítá a že žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení.

7. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná uvedla, že brojí-li žalobce proti judikatuře Nejvyššího soudu, který nepřipisuje kompenzačním řízením vyšší význam, s odkazem na judikaturu ESLP tak ani z této judikatury (zejm. rozhodnutí ve věci [příjmení] proti České republice a [příjmení] proti České republice) nelze dovodit, že by kompenzační řízení zasluhovalo vyšší odškodnění z důvodu vyššího významu věci. Hovoří-li ESLP ve věci [příjmení] o nutnosti přiznat za původní nepřiměřeně dlouhé řízení vyšší odškodnění, má na mysli situaci, že soud má za původní nepřiměřeně dlouhé řízení přiznat„ běžné“ zadostiučinění a toto pak ještě navýšit za nepřiměřeně dlouhé řízení kompenzační. Nelze však tuto judikaturu číst tak, že by snad kompenzační řízení mělo vyšší význam či vyžadovalo vyšší odškodnění. Ve věci [příjmení] [jméno] neodškodňoval nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, nýbrž původní řízení, které bylo vedeno o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

8. Ve vyjádření k odvolání žalované žalobce uvedl, že se neztotožňuje s názorem žalované na snížený význam předmětu posuzovaného řízení. Trvá na zvýšeném významu s odkazem na judikaturu ESLP. Námitku sníženého významu žalovaná uplatnila beztak opožděně, tj. až po koncentraci řízení. Konstantní judikatura navíc zapovídá, aby bylo při rozhodování v kompenzačních sporech přihlíženo k výsledku posuzovaného řízení. K námitce, že nízký význam řízení pro žalobce dokládá jeho neúčast na jednáních, žalobce uvedl, že účast na soudním jednání je pouze jeho právem a nikoliv povinností. Účast u jednání představuje pro žalobce hrůzu a stres jako pro obyčejného člověka, což nese nepříznivě je při vědomí, že se koná jednání v jeho věci. K hájení právních zájmů má svého zástupce. Žalobce nezneužívá svých práv řetězením kompenzačních nároků. Jedná se o legální postup. Ústavní soud ve své judikatuře k řetězení kompenzačních žalob tuto možno výslovně připustil s připomínkou nutnosti individuálního posouzení každého případu a upozorněním na možnost zneužití práv. Je-li žalobci vytýkáno, že neuvedl nic konkrétního k obecnému tvrzení nedobrého vlivu posuzovaného řízení na žalobce, odkazuje na konstantní judikaturu dovolacího soudu, který dospěl k závěru o presumpci újmy, když tuto je de facto nemožné prokazovat. Žalovaná navíc zkresluje fakta, jelikož žalobce v řízení po výzvě soudu uvedl jasně, že obecná tvrzení o újmě nerozvádí proto, že újma byla standardní, nikoliv zvýšená. Žalobce konečně nesouhlasí s námitkou, že by mu neměla být přiznána náhrada za předžalobní výzvu, když jde o úkon právní služby dle advokátního tarifu. Navrhl nevyhovění odvolání žalované s tím, že na svém odvolání setrvává.

9. Žalobce při odvolacím jednání dne 8.6.2022 navrhl změnu žaloby rozšířením o další částku ve výši 65 000 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v úroku z prodlení v zákonné výši počítaným z uvedené částky od 9.6.2022 do zaplacení, z důvodu, že i v nynějším kompenzačním řízení dochází k průtahům, přičemž výše odškodnění je odvozena z roční částky 25 000 Kč Odvolací soud uvedenou změnu žaloby usnesením vyhlášeným při témže jednání připustil.

10. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou dle obsahu odvolání uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné a odvolání žalované je důvodné.

11. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti soudu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk ve spojení s § 31a OdpŠk), a to v pořadí ve druhém kompenzačním řízení ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení.

14. Na základě provedeného odvolacího řízení a po přezkoumání věci v mezích uplatněných odvolacích důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně učil ve věci správná skutková zjištění o průběhu posuzovaného řízení, jakož i správní právní závěr, když dovodil nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. I přesto, že soud prvního stupně nevymezil délku posuzovaného řízení (5 let a 5 měsíců) v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27.3.2019 sp. zn. 30 Cdo 1084/2017) přijatou v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je třeba do délky posuzovaného řízení zahrnout i fázi uplatnění nároku u žalované (maximálně 6 měsíců), což je v daném případě i doba od 27.6.2013 do podání žaloby u soudu dne 6.1.2024, která by celkovou délku posuzovaného řízení prodloužila ještě o uvedenou dobu, odvolací soud se i při zohlednění této další doby neztotožnil se satisfakcí peněžitou formou, kterou soud prvního stupně zvolil pro účely odškodnění nemajetkové újmy žalobce.

15. Odvolací soud přisvědčil názoru žalované, že význam posuzovaného řízení pro žalobce byl velmi nízký, a že soud prvního stupně se dopustil pochybení tím, že toto kritérium, výslovně předvídané odškodňovacím zákonem, a judikaturou považované za zásadní pro účely posouzení formy a výše zadostiučinění v rámci posouzení nároku výslovně (na rozdíl od ostatních kritérií) nezhodnotil. Lze zopakovat, že má-li být odškodňována nejistota účastníka řízení, nelze se obejít bez hodnocení toho, co bylo pro účastníka v tomto řízení v sázce. Naproti tomu lze přisvědčit námitce žalobce, že argumentaci k pociťování sníženého významu z důvodu výplaty odškodnění žalovanou v průběhu posuzovaného řízení, žalovaná uplatnila až po koncentraci řízení v rámci odvolání.

16. V případě vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti poškozeného. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného. Soud přitom není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového sníženého nebo naopak zvýšeného významu. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017).

17. V posuzovaném případě nelze pominout námitku velmi nízkého významu posuzovaného řízení uplatněnou žalovanou již v rámci vyjádření k žalobě, spočívající v povaze nyní uplatněného nároku, jenž představuje tzv. řetězení kompenzačních nároků, v daném případě jejich uplatněním„ na druhou“, k nimž je třeba se stavět dle ustálené judikatury zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv, i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 19.11.2014 sp. zn . ÚS 2577/14). Kompenzační řízení taktéž nepředstavuje druh řízení, které by bylo možno v zásadě považovat dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu za řízení se zvýšeným významem, jak to předpokládá stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011 (dále jen stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011) u jím výslovně vyjmenovaných druhů řízení (trestní řízení, právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, řízení statusová, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového zabezpečení, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti apod.). Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací žalované, že žalobcem tvrzený presumovaný zvýšený význam kompenzačního řízení pro poškozeného nelze dovozovat ani ze žalobcem odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva ([příjmení] proti České republice, [příjmení] proti České republice). Podle názoru odvolacího soudu je význam posuzovaného kompenzačního řízení v daném případě, kdy se jedná již o druhý kompenzační nárok v řadě, třeba posuzovat přiměřeně též s přihlédnutím k významu, jaký mělo původní průtažné řízení pro žalobce, který byl v posuzovaném řízení vyhodnocen jako standardní. Nelze si tedy rozumně představit, že by význam pozdějšího kompenzačního řízení mohl být za této situace hodnocen jako zvýšený, jak se domnívá žalobce. Žalobce sice tvrdil zvýšený význam posuzovaného řízení z důvodu jeho charakteru kompenzačního řízení, ale uvedené řízení, jak bylo výše uvedeno, nepatří do vyjmenované kategorie„ privilegovaných“ řízení. Uvedené obecné tvrzení pro účely dovození zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobce tudíž nepostačuje.

18. S přihlédnutím ke skutečnosti, že v daném případě se již jedná o přezkum průtahů v kompenzačním řízení ve vztahu k původnímu řízení, je pak třeba i s ohledem na citovanou judikaturu týkající se řetězení žalob učinit závěr, že význam tohoto nyní posuzovaného kompenzačního řízení byl pro žalobce objektivně vzato natolik nízký, že jej lze hodnotit již jako nepatrný.

19. Takto vyhodnocené kritérium nepatrného významu kompenzačního řízení pro žalobce pak odvolací soud považuje v daném případě za stěžejní při určení formy zadostiučinění v nynějším řízení, kdy podle jeho názoru již není namístě žalobci, byť k průtahům vlivem zjištěné nečinnosti v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem v posuzovaném kompenzačním řízení skutečně došlo (ke zjištěným průtahům v posuzovaném řízení lze v podrobnostech odkázat na skutková zjištění shrnutá v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) poskytnout zadostiučinění v peněžní formě, jak požaduje, nýbrž toliko ve formě konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (k volbě formy zadostiučinění v případě nepatrného významu řízení pro poškozeného srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011). Podle názoru odvolacího soudu smysl a účel kompenzačního řízení byl naplněn již v původním, nyní posuzovaném, kompenzačním řízení.

20. Ačkoliv to není zákonem vyloučeno, je třeba rovněž zdůraznit, že primárním účelem a smyslem speciálního odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb. rozhodně nebylo založit podmínky pro opakované odškodňování v kompenzačních sporech, přestože v následujícím sporu se již nejedná o odškodnění za průtahy v původním průtažném řízení, ale průtahů v předcházejícím kompenzačním řízení. I proto má dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu přijaté v roce 2017 (srov. rozsudek ze dne 19.7.2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016) vycházející z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva poškozený možnost již v rámci posuzovaného kompenzačního řízení uplatnit nárok i na náhradu nemajetkové újmy vzniklé průtahy v tomto řízení cestou změny žaloby tak, aby mohlo být předejito řetězení kompenzačních žalob. Této možnosti žalobce nevyužil, což lze označit za rozporné s principem ekonomie řízení a s preventivním principem předcházení sporům. To zvláště za situace, kdy je zastoupen advokátem, o němž je z úřední činnosti senátu 44 Co Krajského soudu v Brně, specializovaného na oblast kompenzačních řízení, známo, že se na daný typ žalobních nároků specializuje.

21. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě již v rámci předsoudního projednání nynějšího nároku žalobce ve stanovené zákonné šesti měsíční lhůtě, a odvolací soud dospěl ke shodnému závěru ohledně žádoucí formy odškodnění za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, aniž by bylo nutné se vypořádávat s dalšími meritorními odvolacími námitkami účastníků, v napadených výrocích výrokem I. rozsudku ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku I. změnil, tak, že se žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 66 250 Kč s příslušenstvím zamítá a v zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. Výrokem II. rozsudku dále odvolací soud zamítl nárok žalobkyně na zaplacení dalších 65 000 Kč, uplatněných jako satisfakce za nynější kompenzační řízení. Odvolací soud se i zde ztotožnil s názorem žalované, že bylo-li již posuzované řízení se zanedbatelným, resp. nepatrným významem, tím spíše by tento závěr měl platit pro nyní uplatněný kompenzační nárok, který je de facto třetím v pořadí. Z uvedeného důvodu odvolací soud neshledal důvody pro přiznání jakéhokoliv zadostiučinění žalobci, ať už v jakékoliv formě, a to i kdyby podmínky pro závěr o nepřiměřené délce nynějšího řízení byly splněny.

23. Výrokem III. rozsudku odvolací soud nově rozhodl závislým výrokem o náhradě nákladů před soudy obou stupňů ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve výsledku zcela neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit úspěšné žalované náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za řízení před soudem prvního stupně v částce 900 Kč (tři úkony á 300 Kč – sepis a podání odporu s vyjádřením k žalobě, příprava na ústní jednání u soudu, účast u jednání u soudu prvního stupně dne 9.2.2021) a za řízení odvolací v částce 1 200 Kč (čtyři úkony á 300 Kč – sepis a podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyjádření k odvolání žalobce, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání dne 8.6.2022 Celkem jde tedy o náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč, která byla žalobci uložena k úhradě ve stanovené lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.