45 A 109/2017 - 34

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Olgy Stránské a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobkyně: I., s. r. o., IČ: X, se sídlem X, zastoupená advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčiská 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2017, č. j. 117747/2015/KUSK/DOP/ZAV, sp. zn. 117747/2015/KUSK/3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 7. 2015, č. j. OD/61906/15/Uh, sp. zn. OD/27980/15/Uh/164 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což jí byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a podle ustanovení § 79 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobkyně namítá vady výrokové části prvostupňového rozhodnutí, zejména poukazuje na nedostatečný popis skutku, neboť ze skutkové věty výroku nevyplývá, že by jednání řidiče vozidla provozovaného žalobkyní vykazovalo znaky přestupku. Dále žalobkyně brojí proti výzvě k úhradě částky ve výši 500 Kč, již pokládá za nepřezkoumatelnou. Též namítá, že správní orgány neuvedly, podle které časové verze příslušných zákonů rozhodovaly, a nezkoumaly, zda novější právní úprava není pro žalobkyni příznivější. Správní orgány pochybily rovněž tím, že se nezabývaly naplněním materiální stránky správního deliktu a okolnostmi podstatně snižujícími škodlivost jednání žalobkyně. Žalobkyně dovozuje protiústavnost svého postihu, neboť objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za dodržení povinností řidiče je v rozporu s ústavně zaručeným principem presumpce neviny. V podrobnostech je argumentace žalobkyně rozvedena v rámci posouzení jednotlivých žalobních bodů. Žalobkyně a její zástupce s odvoláním na ochranu soukromí dále požadují, aby jejich osobní údaje nebyly v žádné podobě seznatelné z rozhodnutí zveřejňovaných na internetových stránkách.

3. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Poukazuje na to, že v žalobě uvedené námitky nebyly uplatněny v rámci odvolání. Podrobně se k nim vyjadřuje a doplňuje poznatky ze své úřední činnosti ke zneužívání osobních údajů L. Y., státního příslušníka Č. l. r.. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 4. Ze správního spisu zjistil soud následující pro věc relevantní skutečnosti. Správní orgán I. stupně obdržel od orgánu Městské policie Lysá nad Labem dne 13. 4. 2015 oznámení o podezření ze spáchání přestupku, které obsahovalo informace týkající se přestupku spáchaného dne 8. 4. 2015 v Lysé nad Labem v ulici náměstí Bedřicha Hrozného řidičem motorového vozidla tov. zn. B., RZ X, které bylo zaparkováno v místě zákazu zastavení. K oznámení byl přiložen důkazní materiál obsahující fotodokumentaci přestupkového jednání a stejnopis formuláře výzvy pro nepřítomného pachatele přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, vyplněného zaměstnancem Městské policie Lysá nad Labem Š. K. téhož dne.

5. Dne 15. 4. 2015 byla žalobkyni doručena výzva k uhrazení částky 500 Kč podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu z důvodu spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) porušením povinnosti uložené řidiči v § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Vozidlo, jehož provozovatelem byla podle lustrace v centrálním registru silničních vozidel žalobkyně, stálo dne 8. 4. 2015 v 10:45 hod. v Lysé nad Labem v ulici náměstí Bedřicha Hrozného v místě, kde je dopravní značkou zakázáno zastavení. Správní orgán I. stupně poučil žalobkyni o možnosti písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

6. Podáním ze dne 29. 4. 2015 sdělila žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce - společnosti F. C., s. r. o. správnímu orgánu I. stupně, že v předmětné době měl vozidlo k užívání a řídil jej pan L. Y., narozený X, bytem X.

7. Dne 15. 6. 2015 učinil správní orgán I. stupně záznam o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), protože nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

8. Dne 18. 6. 2015 správní orgán I. stupně doručil zmocněnci žalobkyně příkaz podle § 150 správního řádu, kterým byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Včasně podaným odporem došlo ke zrušení příkazu a v řízení se pokračovalo.

9. Správní orgán I. stupně konal dne 16. 7. 2015 ústní jednání v nepřítomnosti žalobkyně, která se bez náležité omluvy nedostavila, ač byla řádně předvolána (předvolání bylo jejímu zástupci doručeno dne 30. 6. 2015).

10. Dne 16. 7. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. B., RZ X v rozporu s ustanovením § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití výše uvedeného vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Správní delikt byl spáchán v souvislosti s protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 4. 2015 v 10:45 hod v ulici náměstí Bedřicha Hrozného řidič označeného motorového vozidla zaparkoval motorové vozidlo v místě zákazu zastavení a tím porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a paušální částka náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

11. Dne 3. 8. 2015 obdržel správní orgán I. stupně prostřednictvím zmocněnce žalobkyně odvolání, ve kterém zároveň žalobkyně žádala o poskytnutí kopie části spisu, případně sdělení možného termínu nahlédnutí do spisu, a o stanovení lhůty pro doplnění odvolání. Na základě výzvy správního orgánu I. stupně ze dne 10. 8. 2015 bylo odvolání opatřeno zaručeným elektronickým podpisem zmocněnce žalobkyně a opětovně doručeno dne 10. 8. 2015.

12. Dne 16. 5. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 13. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

14. Při jednání účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. Posouzení žalobních bodů 15. Ještě před posouzením důvodnosti jednotlivých žalobních bodů soud konstatuje, že ve většině žalobních bodů žalobkyně poukazuje na nedostatky prvostupňového rozhodnutí, případně obecně brojí proti oběma rozhodnutím, aniž by specifikoval, jestli se uvedené chyby dopustil pouze správní orgán I. stupně a žalovaný se s tímto pochybením nevypořádal, nebo jestli se uvedeného pochybení dopustily oba správní orgány. Podle ustanovení § 71 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, a žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Zároveň také platí, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. vždy směřuje proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně (zde proti rozhodnutí žalovaného). Avšak pro účely soudního přezkumu správních rozhodnutí jsou rozhodnutí obou stupňů správních orgánů vnímána jako jeden celek, což znamená, že ač soudy ve správním soudnictví přezkoumávají především rozhodnutí správního orgánu II. stupně, při posuzování zákonnosti tohoto rozhodnutí přihlížejí k předchozímu správnímu řízení a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Zároveň však žalobce nemá na zrušení prvostupňového rozhodnutí právní nárok, neboť na rozdíl od ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s., které v případě důvodnosti žaloby stanoví povinnost soudu napadené rozhodnutí zrušit, ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s. svěřuje posouzení důvodů pro zrušení prvostupňového rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 106, Sb. NSS č. 1456/2008).

16. Soud rovněž nepřehlédl, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuplatnila jedinou věcnou odvolací námitku, se kterou by se mohl žalovaný vypořádat. Za takové situace bylo povinností žalovaného přezkoumat v zásadě toliko soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43). Soud si je však vědom usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, ve kterém Nejvyšší správní soud nevyloučil možnost žalobce uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Soud musí postupovat v souladu s principem plné jurisdikce a s ohledem na možnost obhajoby obviněného z přestupku spočívající i v naprosté pasivitě ve správním řízení a ve smyslu ustálené judikatury (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71) vypořádat to, co žalobkyně namítá v žalobě. Žalobkyně mohla většinu námitek uplatnit již ve správním řízení, neboť směřují zejména proti kvalitě výroku nebo odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Zároveň ale nejsou tyto námitky ze soudního přezkumu vyloučeny. Vyloučeny jsou pouze v tom rozsahu, ve kterém je zpochybňována zákonnost postupu žalovaného z důvodu, že se dopustil procesních vad, pokud se nevypořádal se skutečnostmi či právními námitkami, které žalobce ve správním řízení neuplatnil. Proto soud přistoupil k meritornímu přezkumu všech uplatněných žalobních bodů a dospěl k následujícím závěrům. Vady výroku 17. Žalobkyně v prvé řadě namítá nedostatečný popis skutku, který neumožňuje jeho subsumpci pod skutkovou podstatu správního deliktu. Místo spáchání deliktu je popsáno zcela nedostatečně, neboť je charakterizováno toliko označením ulice bez bližší specifikace; navíc jde o ulici, kde převažují běžná parkovací místa a zákaz zastavení neplatí všude. Z výroku taktéž není patrné, z jakého právního titulu měl zákaz zastavení konkrétně vyplývat. Pokud by obviněné bylo kladeno za vinu nerespektování dopravní značky, měl by výrok obsahovat též identifikaci právního základu takového dopravního značení, tj. příslušného opatření obecné povahy ve smyslu § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Správní orgán pochybil, neboť ve výroku neuvedl ustanovení obsahující skutkovou podstatu přestupku, jehož znaky má správní delikt žalobkyně vykazovat. Z výroku není zřejmé, zda měl skutek za následek nehodu či nikoliv, absentuje odkaz na normu obsahující sankční sazbu, v jejímž rámci byla vyměřena pokuta, a při citaci ustanovení § 10 zákona o silničním provozu není uveden odstavec obsahující žalobkyní porušenou povinnost.

18. Podle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Ve výrokové části se dále uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2).

19. Z výše citovaného ustanovení je zřejmé, že správní orgány mají povinnost uvést právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS, pak doplnil, že „[s]právní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části (§ 68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takového pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ 20. Smyslem co možná nejpřesnějšího vymezení skutku ve výroku rozhodnutí ve věci správního trestání je zájem na zachování právní jistoty a eliminace nebezpečí záměny skutku, potažmo opakovaného postihu za týž skutek, čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 4 As 54/2012 - 32).

21. Třebaže si lze představit i preciznější formulaci výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně, skutek je vymezen natolik konkrétně, že jej nelze zaměnit s jiným, a nehrozí nebezpečí opakovaného postihu za týž skutek. Žalobkyně nemohla nabýt důvodné pochybnosti stran povinnosti, jejíž porušení je jí kladeno za vinu. Je pravdou, že výroková část ani odůvodnění prvostupňového rozhodnutí neobsahuje přesný odkaz na § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť správní orgán I. stupně se omezuje na uvedení § 10 bez dalšího. Tento dílčí nedostatek však byl zhojen žalovaným, který ve výrokové části napadeného rozhodnutí i v odůvodnění toto ustanovení opakovaně uvedl. Výroky obou rozhodnutí dále obsahují výslovné označení § 4 písm. c) a § 125f odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, a odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž označení § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona; tedy jsou tam uvedeny všechny zákonné normy aplikované v rozhodnutí o vině a sankci za správní delikt. Jak v rámci rekapitulace obsahu spisové dokumentace poznamenal ve svém rozhodnutí žalovaný, zákaz zastavení vyplýval ze svislé dopravní značky „Zákaz zastavení“ (č. B 28), což je dobře patrné z fotodokumentace deliktu ve spise správního orgánu I. stupně, kdy na jediném snímku je zachyceno vozidlo žalobkyně stojící v prostoru za touto dopravní značkou, jež je na povrchu lehce znečištěná (patrně posprejovaná), avšak stále bez problémů čitelná. Pokud správní orgán I. stupně uvedl, že vozidlo bylo zaparkováno „v místě zákazu zastavení“, aniž by specifikoval dopravní značku, nejde o pochybení, jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Okolnost (ne)způsobení nehody vzhledem k povaze věci není relevantní a jde zřejmě o součást argumentace týkající se jiného případu. Žalobní bod není důvodný. Výzva k úhradě určené částky 22. Podle žalobkyně nebyl dodržen předepsaný postup před zahájením řízení o správním deliktu, neboť výzva podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu je nepřezkoumatelná (není odůvodněna výše určené částky, popis skutku ve výzvě je nedostatečný), a žalobkyně proto neměla dostatek informací k posouzení, zda k přestupku mohlo dojít.

23. Ve shodě s žalovaným k tomu soud uvádí, že ve výzvě je protiprávní jednání řidiče motorového vozidla popsáno dostatečně, s konkrétním určením místa jeho spáchání a označením skutkové podstaty [§ 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu] a porušené povinnosti [§ 4 písm. c) zákona o silničním provozu], přičemž je v textu zvýrazněna varianta dopadající na tento případ (podtržení slov „dopravními značkami“).

24. Stanovení určené částky ve výši 500 Kč nebylo projevem libovůle správního orgánu, jak tvrdí žalobkyně, ale postupem zákonem předvídaným. Podle § 125h odst. 2 zákona o silničním provozu se určená částka stanoví ve stejné výši jako pokuta v blokovém řízení. Při stanovení určené částky se přihlédne k závažnosti porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Podle § 125c odst. 7 zákona o silničním provozu se za přestupek podle odstavce 1 písm. k) v blokovém řízení uloží pokuta do 2 000 Kč. Výzva není správním rozhodnutím, proto na její obsah nelze klást tak striktní požadavky, které se vyžadují pro odůvodnění individualizace sankce v meritorním rozhodnutí. Správní orgán nepochybil, neboť při stanovení určené částky zjevně přihlédl k závažnosti porušení povinností řidiče a určil částku ve čtvrtině zákonné sazby, což odpovídá běžné praxi správních orgánů a vystihuje stupeň škodlivosti vytýkaného jednání. Žalobní bod není důvodný. Nezohlednění zpětné působnosti zákona 25. Žalobkyně dále namítá nepřezkoumatelnost obou napadených rozhodnutí, neboť z nich není zřejmé, podle jaké časové verze příslušných zákonů bylo rozhodováno. Správní orgány neřešily otázku, zda novější právní úprava není pro žalobkyni příznivější.

26. Žalovaný má za to, že pravidla pro citaci právního předpisu dodržel, neboť ve všech písemnostech obou správních orgánů je za číslem a názvem právního předpisu uváděn dovětek „ve znění pozdějších předpisů“; současně je vždy uváděno datum spáchání přestupku.

27. Pro posouzení odpovědnosti za správní delikt a rozhodnutí o sankci je relevantní znění zákona o silničním provozu ke dni spáchání správního deliktu. Zpětná působnost jakékoli trestní normy se připouští tehdy, je-li to pro pachatele příznivější (retroaktivita in mitius), což ve vztahu ke správním deliktům, jež postrádaly obecnou úpravu podmínek odpovědnosti, konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27: „ústavní záruka vyjádřená v článku 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod a spočívající v přípustnosti trestání podle nového práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější, platí i v řízení o sankci za správní delikty“. To vedlo zdejší soud k analogické aplikaci ustanovení § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, které v době spáchání správního deliktu (ke dni 8. 4. 2015) stanovilo, že „odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější.“. Žalobkyně nicméně netvrdí, že by právní úprava, jež nabyla účinnosti v době po spáchání správního deliktu do pravomocného rozhodnutí o něm, byla v jakémkoli ohledu pro její právní postavení příznivější než úprava, podle které bylo v dané věci rozhodováno. V rozhodné době nabyly účinnosti novely zákona o silničním provozu provedené zákony č. 268/2015 Sb., 48/2016 Sb. a 298/2016 Sb., které však nepřinesly žádnou změnu aplikovaných ustanovení zákona. Jestliže normativní obsah použitých hmotněprávních ustanovení zůstal nezměněn, nemohly mít uvedené legislativní změny jakýkoli dopad do právní sféry žalobkyně. Ke způsobu citování právních předpisů žalovaným nemá soud připomínek, jde o zvyk reflektující časté změny právních předpisů. Žalobní bod proto není důvodný. Nepřezkoumatelnost materiální stránky a zavinění řidiče 28. Podle žalobkyně je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné také proto, že správní orgán I. stupně se nezabýval naplněním materiální stránky správního deliktu, nezabýval se účelem porušeného zákazu zastavení na daném místě ani skutkovými okolnostmi, jež podstatně snižují škodlivost jednání. Správní orgán pouze konstatoval, že řidič motorového vozidla žalobkyně jednal zaviněně, avšak takový závěr neodůvodnil.

29. Žalovaný k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že oproti přestupkům u jiných správních deliktů výslovný požadavek společenské nebezpečnosti chybí. Správním deliktem je proto jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem a za něž správní orgán ukládá trest stanovený právním předpisem. Zákonodárce spojením protiprávního jednání, naplňujícího znaky skutkové podstaty správního deliktu, a oprávněním správního orgánu uložit trest, vyjadřuje, že takovému jednání přičítá určitý stupeň společenské nebezpečnosti. Žalobkyně ve správním řízení netvrdila ani neprokázala žádné skutečnosti vylučující protiprávnost jejího jednání, resp. společenskou nebezpečnost deliktního jednání. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že i prosté porušení administrativního pořádku naplňuje materiální znaky deliktu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135, č. 1338/2007 Sb. NSS).

30. Soud i v této námitce přisvědčuje žalovanému. Typová nebezpečnost (škodlivost) jednání je zákonodárcem vyjádřena implicitně skrze znaky skutkové podstaty správního deliktu a oprávnění správního orgánu postihovat pachatele. I zdánlivě bagatelní a rozšířené poklesky účastníků silničního provozu vyžadují důsledné postihování z moci úřední, neboť vědomí neodvratnosti sankce zvyšuje účinnost právní regulace a posiluje motivaci k chování v souladu s právem. Toliko v případě mimořádných skutkových okolností, vymykajících se běžným situacím, by mělo být zvažováno, zda závažnost formálního porušení právního předpisu neklesla pod úroveň odůvodňující uložení sankce. Žalobkyně ovšem v průběhu správního řízení netvrdila a ani neprokázala na své straně takovou okolnost, jež by vylučovala pravidelný následek porušení právní povinnosti ve formě pokuty.

31. K namítanému neodůvodnění závěru, že řidič vozidla jednal zaviněně, soud konstatuje, že takové tvrzení rozhodnutí správních orgánů neobsahovala. Žalovaný naopak v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že provozovatel vozidla odpovídá za správní delikt bez ohledu na zavinění a jeho odpovědnost je objektivní. Již jen z toho důvodu je žalobní námitka nedůvodná. Přesto lze konstatovat, že posuzoval-li by soud zavinění řidiče, pak by k závěru o jeho zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti postačovala zajištěná spisová dokumentace a předpoklad, že vozidlo v místě zákazu zastavení, označeném příslušnou dopravní značkou, musela zaparkovat osoba s řidičským oprávněním, a tedy znalá pravidel silničního provozu. Protiústavnost skutkové podstaty 32. Žalobkyně namítala, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou České republiky, ústavními principy a základními právy, neboť moc výkonná účelově přenáší odpovědnost za jednání řidiče na zpravidla nevinného provozovatele motorového vozidla. Fakticky absolutní objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče porušuje zásadu presumpce neviny a princip neodvratnosti sankce za spáchaný delikt. Omezení základního práva provozovatele vozidla přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích.

33. K namítané protiústavnosti odkazuje soud na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl ÚS 15/16, v němž Ústavní soud neshledal nesoulad napadeného ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy. Ústavní soud mj. uvedl, že „[o]dpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu je věcně opodstatněna tím, že právě na provozovateli vozidla, kterým je buď vlastník, nebo jiná osoba se souhlasem vlastníka, zpravidla závisí, kdo vozidlo užívá. Protože provozovatel vozidla odpovídá za správní delikt bez ohledu na zavinění, jeho odpovědnost primárně neslouží potrestání řidiče, který porušil některou z povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Vůči řidičům má působit zejména preventivně, aby se porušování těchto povinností do budoucna nedopouštěli. Předpokládá se, že provozovatel vozidla ví, kdo v době spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu užil jeho vozidlo, jakož i že má zájem domoci se po řidiči náhrady zaplacení pokuty, respektive určené částky, případně, že bude na řidiče v rámci vzájemných vztahů působit jiným způsobem tak, aby se porušení povinnosti neopakovalo, včetně možnosti zamezit mu v dalším užívání vozidla. Pokud by provozovatel vozidla na porušování povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích adekvátně nereagoval, vystavil by se riziku, že v budoucnu sám ponese případné další sankční následky.“ 34. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky již ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu podrobil testu ústavnosti a dospěl k závěru, že toto ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, je i tento žalobní bod nedůvodný, neboť žaloba nepřináší žádné další právně relevantní argumenty, které by bylo nutné zohlednit, a zdejší soud je nálezem Ústavního soudu vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

35. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. Soud neprovedl dokazování žalobkyní předloženou fotodokumentací ani žalovaným navrženým výslechem svědka (příslušníka Městské policie Lysá nad Labem), neboť skutkový stav potřebný pro posouzení věci byl dostatečně zjištěn již správními orgány a je podepřen obsahem správního spisu, z něhož soud vycházel. Provádění dokazování by proto bylo nadbytečné.

37. Závěrem soud k požadavku na úplnou anonymizaci rozhodnutí v případě, že bude uveřejněno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, uvádí, že tato argumentace jde mimo rámec předmětu řízení, kterým je toliko přezkum žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobní legitimace se v této věci může opírat pouze o tvrzení, že byla žalobkyně zkrácena na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Tuto povahu tvrzení o nepříznivých důsledcích uveřejnění neanonymizovaného (nebo jen částečně anonymizovaného) rozhodnutí soudu na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu zjevně nemají. Tato argumentace ostatně ani není směřována zdejšímu soudu, nýbrž je určena Nejvyššímu správnímu soudu. Soud se proto uvedenou argumentací nezabýval. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 38. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, který byl naopak plně úspěšný, požadoval přiznání náhrady nákladů řízení v paušální výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Podle ustálené judikatury správních soudů však lze procesně úspěšnému správnímu orgánu přiznat náhradu pouze takových nákladů řízení, které přesahují rámec jeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, publ. pod č. 3228/2015 Sb. NSS). V daném případě však žalovaný netvrdil, že mu vznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a ani z obsahu soudního spisu takové náklady nevyplývají. Soud proto žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení