45 A 14/2012 - 192

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Olgy Stránské ve spojených věcech žalobkyně Z. C. s.r.o., IČ , se sídlem , zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, 186 00 Praha 8, proti žalované Ústřední veterinární správě Státní veterinární správy se sídlem Slezská 7, 120 56 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS, ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5080/2011, ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5768/2011, ze dne 18. 4. 2012, č. j. SVS/797/2012-ÚVS, ze dne 18. 4. 2012, č. j. SVS/800/2012-ÚVS, ze dne 20. 4. 2012, č. j. SVS/1599/2012-ÚVS, ze dne 14. 6. 2012, č. j. SVS/2332/2012-ÚVS, a ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Návrhy žalobkyně na snížení uložených pokut se zamítají.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se celkem osmi žalobami podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanými vesměs u Městského soudu v Praze a postoupenými zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Krajské veterinární správy pro Středočeský kraj ze dne 5. 8. 2011, č. j. 71/170/2011, ze dne 23. 8. 2011, č. j. 72/160/2011, ze dne 13. 9. 2011, č. j. 76/150/2011, ze dne 14. 12. 2011, č. j. 120/160/2011 a ze dne 28. 12. 2011, č. j. 107/180/2011, a rozhodnutím Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj ze dne 12. 1. 2012, č. j. 1/130/2012, ze dne 22. 2. 2012, č. j. SVS/19/130/2012-KVSS, a ze dne 23. 7. 2012, č. j. SVS/61/210/2012-KVSS/1 (dále jen „KVS“), a tato rozhodnutí byla potvrzena. Všechna rozhodnutí KVS reagovala na skutečnost, že žalobkyně jako provozovatelka prodejen N. maso – uzeniny neumožnila kontrolu provozovny inspektorovi prokazujícímu se služebním průkazem a za porušení povinnosti součinnosti uložené ustanovením § 53 odst. 4 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění zákona č. 308/2011 Sb. účinném ke dni 1. 1. 2012 (dále jen „veterinární zákon“) jí celkem v osmi případech uložila podle § 53 odst. 7, eventuálně podle § 49 odst. 1 písm. u) veterinárního zákona pořádkové pokuty ve výši 50.000,- Kč a v některých případech současně paušální náhradu nákladů řízení podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ve výši 1.000,- Kč. Řízení o žalobách vedených u Krajského soudu v Praze původně pod sp. zn. 45 A 14/2012, 45 A 37/2012, 45 A 38/2012, 45 A 43/2012, 45 A 44/2012, 45 A 22/2013 (před rozhodnutím o příslušnosti soudu jako sp. zn. 45 A 45/2012), 45 A 26/2013 (před rozhodnutím o příslušnosti soudu jako sp. zn. 45 A 39/2012) a 46 A 57/2013 (před rozhodnutím o příslušnosti soudu jako sp. zn. 45 A 20/2012) byly postupně spojeny ke společnému řízení. Žalobkyně proti napadeným rozhodnutím brojila primárně z důvodu, že v rámci kontroly příslušný inspektor KVS nikdy nepředložil písemné pověření ke konkrétní prováděné kontrole, ačkoliv mu to ukládá § 9 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“) a ačkoliv na tento svůj požadavek žalobkyně již předem dopisem upozornila všechny KVS. Napadená rozhodnutí považuje žalobkyně za účelová, neboť jejich jediným cílem je prezentovat své mocenské postavení sankcionováním žalobkyně. Výklad žalované, že veterinární inspektoři jsou podle § 53 veterinárního zákona pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně, což prokazují právě předložením služebního průkazu, považuje žalobkyně za rozporný s prostým logickým jazykovým výkladem zákona. Veterinární zákon nikde nestanoví, že jsou veterinární lékaři ke kontrole pověřeni obecně. Naopak § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole žádá, aby bylo pověření prokázáno. Výklad žalované by vedl k tomu, že by výkonem státního veterinárního dozoru nebyl pověřen veterinární asistent, byť má v podstatě stejný služební průkaz. Žalobkyně poukazuje na užití přívlastku „pověření“ v ustanovení § 53 odst. 1 veterinárního zákona namísto slovního spojení „jsou pověřeni“, jež by teprve odpovídalo výkladu žalované. Shodně je konstruován i § 45 odst. 2 veterinárního zákona, z nějž také plyne, že veterinární inspektor musí být k výkonu dané činnosti pověřen. V tomto směru § 53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona pouze uvádí, že služebním průkazem se prokazuje totožnost veterinárního inspektora. Nutnosti konkrétního pověření odpovídá i vnitřní dělba práce uvnitř orgánů státního veterinárního dozoru stejně jako žalobkyní poukazovaná formulace nabídky žalované na zaměstnání veterinárního inspektora, jež například rozlišuje veterinární lékaře pro oblast ochrany zdraví a pohody zvířat, byť i ti nepochybně disponují služebním průkazem, jenž by je podle výkladu žalované opravňoval k výkonu kontroly u žalobkyně, a to dokonce i v době dovolené lékaře a mimo region kontrolovaný jeho pracovištěm. Žalovaná podle žalobkyně přehlíží, že veterinární zákon mezi úředními veterinárními lékaři rozlišuje podle oboru jejich působnosti (např. § 17a odst. 2 písm. d) veterinárního zákona). Lze také poukázat na ustanovení zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“), zejm. na jeho § 26 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. h), z nichž podle žalobkyně plyne, že i úřední veterinární lékaři (veterinární inspektoři), kteří disponují služebním průkazem, mohou získat podle § 26 pověření k veterinární kontrole pouze tehdy, absolvují-li úspěšně příslušnou zkoušku. Jejich pověření ke kontrole tudíž ze samotného služebního průkazu neplyne. Žalobkyně dále odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu o státní kontrole, která uvádí, že kontrolní orgány mají své pracovníky vybavovat příslušnými pověřeními, a která zdůrazňuje potřebu právní jistoty kontrolovaných osob a objektivity kontrol. V návaznosti na to pochybuje nad tím, zda právě veterinární inspektoři mají lepší osobnostní předpoklady, jež by je měly opravňovat k provádění kontrol i bez pověření. Poukazuje také na případy zneužití ztracených služebních průkazů a na nemožnost vyloučení zneužití průkazu i ze strany inspektora. Eventuální možnost dosažení ochrany ex post (náhrada škody, stížnost, trestní oznámení), jíž žalovaná argumentuje, nevyhovuje z čl. 1 Ústavy plynoucí potřebě chránit právní jistotu občanů; minimalizace svévole má být naopak právním řádem zajištěna již od prvopočátku. Žalobkyně vychází z toho, že veterinární zákon neobsahuje komplexní úpravu postupu při provádění kontroly, a proto jsou veterinární inspektoři povinni se řídit podle § 52 odst. 1 veterinárního zákona obecnou úpravou obsaženou v zákoně o státní kontrole. Při kontrole tak musí 1) prokázat podle veterinárního zákona svou totožnost služebním průkazem, 2) oznámit kontrolovanému subjektu podle zákona o státní kontrole zahájení kontroly a 3) podle zákona o státní kontrole předložit písemné pověření opravňující ho k dané kontrole, díky čemuž je v souhrnu vytvářena právní jistota kontrolovaného subjektu, že nejde o svévolný výkon kontroly, nýbrž o řádnou kontrolu vycházející z plánu kontrolní činnosti. Vyhláška č. 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, ve znění vyhlášky č. 168/2010 Sb. (dále jen „původní prováděcí vyhláška“) přitom v § 30 podle žalobkyně stanoví, že služební průkaz slouží k prokázání totožnosti veterinárního inspektora. K textu obsaženému ve vzoru služebního průkazu v příloze původní prováděcí vyhlášky, resp. vyhlášky č. 342/2012 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, (dále jen „nová prováděcí vyhláška“) podle žalobkyně přihlédnout nelze, neboť nemůže mít přednost před ustanoveními zákona o státní kontrole. Navíc, pokud Ministerstvo zemědělství do vzoru služebního průkazu v prováděcích vyhláškách vložilo text, že držitel průkazu je nositelem oprávnění stanovených veterinárním zákonem a zvláštními zákony upravujícími působnost orgánů veterinární správy, zjevně tím překročilo zákonné zmocnění k vydání prováděcí vyhlášky, jež ho opravňovalo pouze k vydání vzoru služebního průkazu, nikoliv ke zmocnění držitelů průkazu nad rámec zákona. Příslušná část vyhlášek a tento text ve vydaných služebních průkazech je proto podle žalobkyně neústavní a neplatný. V případě nejednoznačnosti právní úpravy je namístě také vybrat výklad, jenž je pro adresáta právní normy příznivější a brání extenzivnímu výkladu pravomocí státních orgánů v souladu s ustanoveními čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Žalobkyně také provedla srovnání různých právních úprav [zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád] se závěrem, že téměř výlučně buď výslovně definují služební průkaz jako oprávnění (zmocnění) k výkonu kontrolní činnosti nebo stanoví, že vedle služebního průkazu musí být předloženo i zvláštní oprávnění (pověření) ke kontrole. Podle daňového řádu pak má dotčený subjekt možnost kdykoliv nahlédnout do úředního záznamu pověřujícího příslušného zaměstnance k úkonům při správě daní. Pokud prováděcími vyhláškami upravené služební průkazy obsahují větu o oprávnění držitele k provádění kontroly, pověřuje zmocňovací ustanovení zákona ke stanovení náležitostí služebního průkazu, nikoliv jen jeho vzoru. Veterinární zákon však nic takového nestanoví a úprava v něm obsažená vede žalobkyni k závěru, že by činnost veterinární správy měla podléhat stejným principům jako je tomu v případě Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen „SZPI“). Nedostatky právní úpravy by neměly jít k tíži jejího adresáta a nejsou důvodem, aby správní orgán jednal mimo její rámec. Žalobkyně nesouhlasí se závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Ca 127/2005-41, publikovaného pod č. 1087/2007 Sb. NSS, a za mnohem přiléhavější považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 42/2004-87, jenž v analogické právní a skutkové situaci při kontrole prováděné inspektory České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) považoval za obdobně neúplné speciální právní úpravy za nezbytné i předložení písemného pověření ke kontrole. Také žalovanou zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 25/2012-34, vychází z odlišných právních a skutkových tvrzení účastníků a měl-li by odporovat rozsudku čtvrtého senátu, jsou dány důvody pro vyřešení konfliktu rozhodnutím rozšířeného senátu NSS. Ustanovení § 60b živnostenského zákona však výslovně uvádí, že zaměstnanci živnostenského úřadu vykonávají živnostenskou kontrolu a lze je vnímat obdobně jako ustanovení jiných zákonů výslovně stanovící, že služebním průkazem se prokazuje oprávnění k provádění kontroly. S ohledem na předchozí argumentaci se žalobkyně také neztotožňuje s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A 9/2011-66, a podotýká, že rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 97/2012-66, se otázkou prokazování veterinárních inspektorů služebním průkazem věcně nezabýval. Výkladu žalované neprospívá ani úprava obsažená v nařízení ES č. 882/2004 o úředních kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat, ve znění pozdějších změn (dále jen „nařízení ES č. 882/2004“), neboť podle žalobkyně konkrétní vymezení povinnosti součinnosti a oprávnění kontrolního orgánu stanoví teprve tuzemské zákonodárství. Stejně tak se žalovaná podle žalobkyně nemůže úspěšně dovolávat své dlouhodobé nezákonné správní praxe. Žalobkyně se také ohradila proti odůvodnění výše sankce tím, že jednání žalobkyně má být obstrukcí a účelovým postupem, jak se má vyhnout postihu za případně zjištěné protiprávní jednání, a že údajně v minulosti měla opakovaně mikrobiologické problémy s potravinami. Poukázala naopak na skutečnost, že až na jediný případ (který se týká pouze způsobu značení potravin) byla v řízení před soudem vždy úspěšná a že naopak žalovaná musela řadu prvostupňových rozhodnutí zrušit. Je také zjevné, že žalobkyně by se sankci vyhnula spíše umožněním kontroly a že v případě tvrzené snahy chránit spotřebitele nic inspektorům nebrání, aby předložili písemné pověření o rozsahu tří řádků textu. Dále pak žalobkyně namítá, že řízení o uložení pořádkové pokuty měla být spojena, když izv podstatě shodného textu odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že tvrzení žalované o nutnosti individuálního posouzení je nemístné. O otázce spojení věcí pak mělo být rozhodnuto samostatně ještě před vydáním konečného rozhodnutí, popř. nic nebránilo přistoupit ke spojení řízení v rámci odvolacího řízení. O jejím návrhu na spojení řízení mělo být rozhodnuto tak, aby měla žalobkyně zachováno právo proti takovému rozhodnutí podat opravný prostředek. S ohledem na to, že jednotlivé provozovny žalobkyně nemají právní subjektivitu, pak mělo dojít k uložení jedné pokuty a následně k uložení opakované, byť vyšší pokuty s tím, že následně by ve věci rozhodl na podkladě správní žaloby soud. Žalovaná se však naopak snaží opakovanými pokutami žalobkyni znechutit, případně ji ekonomicky zlikvidovat, aniž by měla zájem na věcném vyřešení sporu. Opakovaným ukládáním pokut ve výši 50.000,- Kč již žalovaná mnohonásobně překročila maximální limit pro součet pořádkových pokut stanovený v § 53 odst. 7 veterinárního zákona na 500.000,- Kč. S ohledem na shodný skutkový základ a následek postihovaných případů také měla porušit zásadu non bis in idem. Žalovaná měla pochybit i tím, že fakticky chybějící odůvodnění výše pokuty v rozhodnutích KVS nahradila sama svým odůvodněním (nebo je zcela změnila, navíc za užití nových skutečností – údajné množství vyráběných produktů živočišného původu – o nichž není jasné, jak je měla žalovaná zjistit), čímž žalobkyni zkrátila o jednu instanci; přitom ani tak k individualizaci nedošlo, neboť je pominut fakt, že s ohledem na množství současně udělovaných pokut je žalobkyně existenčně ohrožena. Na odvolací námitky nedostatečného odůvodnění individualizace pokuty žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nereagovala. Vadný je i výrok rozhodnutí KVS, neboť nedostatečně individualizuje skutek, za nějž byla pokuta uložena, když podle žalobkyně mělo být zmíněno, že kontrolu neodmítla, nýbrž ji pouze podmiňovala předložením písemného pověření. Výrok také necituje text odkazovaných ustanovení právních předpisů a nelze tak dovodit, co výrokem KVS vlastně sledovala. Poslední napadené rozhodnutí podle žalobkyně také cituje nesprávně § 53 odst. 4 veterinárního zákona a zmiňuje porušení povinností, jež tímto ustanovením stanoveny nejsou, přičemž podle žalobkyně nelze z důvodu protiústavnosti přihlížet demonstrativní povaze ustanovení uvozeného slovem „zejména“. Protože napadené rozhodnutí nepřípustně rozšiřuje sankcionované povinnosti žalobkyně, má být její rozhodnutí nepřezkoumatelné. Výrok ani neobsahuje odkaz na zákonné ustanovení zakládající věcnou působnost KVS, přičemž s ohledem na nedostatečnou konkretizaci předmětu kontroly v kontrolním protokolu nelze vyloučit, že předmět kontroly mohl spadat do působnosti jiných orgánů [např. SZPI]. Napadená rozhodnutí považuje žalobkyně dále za nepřezkoumatelná, neboť mlčí o tom, jak a proč bylo rozhodnuto o odvoláním napadeném výroku ukládajícím paušální náhradu nákladů řízení. Přitom adresátu pořádkové pokuty paušalizovanou náhradu nákladů řízení uložit nelze, neboť toto ustanovení správního řádu pro úkony v kontrolním řízení neplatí. Vadný je konečně též odkaz na § 62 správního řádu, neboť pořádková pokuta byla ukládána v rámci kontrolního řízení vedeného podle zákona o státní kontrole a nikoliv v rámci správního řízení. Výši ukládané pořádkové pokuty přitom žalovaná odůvodňovala jako správní sankci a nikoliv z pohledu kritérií pro ukládání pořádkové pokuty. V poslední z podaných žalob naopak žalobkyně dovozuje, že byť § 53 odst. 7 veterinárního zákona používá sousloví „pořádková pokuta“, ve skutečnosti nejde o pořádkovou pokutu sloužící k zajištění řádného průběhu správního řízení, neboť kontrolní řízení není s ohledem na ustanovení § 18 zákona o státní kontrole a judikaturu soudů správním řízením. Poukazuje na ustanovení § 18 zákona č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, a na § 5 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, z nichž plyne, že o uložení „pořádkové pokuty“ lze rozhodovat i v (samostatném) správním řízení. S ohledem na uvedené se tak žalobkyně domnívá, že měla dostat možnost se dle § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci a že správní orgán měl dle § 47 odst. 1 správního řádu žalobkyni vyrozumět o zahájení řízení o uložení pokuty a dle § 50 odst. 3 správního řádu konstatovat, zda zjišťoval všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobkyně. Protože se tak nestalo, je napadené rozhodnutí nezákonné. Rozhodnutí KVS navíc nebylo vydáno osobou k tomu oprávněnou, neboť k tomu je oprávněn pouze ředitel KVS a nikoliv jeho zástupce a nebylo vůbec ani podepsáno, tudíž jako neexistující nemohlo být ani předmětem přezkumu žalované. Také rozhodnutí o námitkách do kontrolního protokolu bylo vydáno neoprávněnou osobou a jako takové zde není. V důsledku toho pak nebyly ani splněny podmínky pro uložení pořádkové pokuty. Rozhodnutí KVS má být také v rozporu s § 68 a 69 správního řádu, neboť bylo vyhotoveno pouze elektronicky a neexistuje jeho písemná verze. Nebylo označeno otiskem úředního razítka ani podpisem oprávněné úřední osoby nebo osoby odpovídající za správnost vyhotovení stejnopisu. Také rozhodnutí žalované ze dne 14. 6. 2010, č. j. SVS/2332/2012-ÚVS, obsahuje u jména oprávněné úřední osoby zákonem nepřipuštěnou doložku „v zastoupení“, z níž není jasné, kdo koho zastupoval a z jakého titulu. Není ani jasné, zda osoba, jejíž elektronický podpis byl k stejnopisu rozhodnutí zaslaného žalobkyni připojen, má nějaký vztah k žalované. Žalobkyně proto namítá nicotnost, popř. zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalobkyně též brojila proti nejednotnosti postupu různých KVS a žalované, která i takto různá rozhodnutí v odvolacím řízení bez změněné argumentace potvrzuje. Odkázala na případy řešené KVS pro kraj Vysočina, kdy například došlo ke společnému uložení pokuty za tři kontroly provozoven s výší pokuty vycházející na 30.000,- Kč za jednu provozovnu, aniž by tento odlišný postup našel odraz v odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalobkyně se také podivovala tomu, že v obdobné situaci ukládá žalovaná pokuty jí, zatímco SZPI pokuty ukládá vedoucímu či zástupci vedoucího kontrolované provozovny. S výjimkou rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS a ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G, žalobkyně u všech napadených rozhodnutí požádala z důvodu právní opatrnosti soud o prominutí či snížení pořádkové pokuty na minimum, neboť ke vpouštění inspektorů žalované i bez písemného pověření došlo. Ve vztahu k rozhodnutí ze dne 14. 6. 2012, č. j. SVS/2332/2012-ÚVS, žalobkyně navíc upozornila, že dne 7. 6. 2012 v předmětné provozovně proběhla ze strany žalované veterinární kontrola bez nálezu poté, co inspektorka předložila (byť z pohledu žalobkyně nedokonalé) písemné pověření ke kontrole. Důvod pro uložení pořádkové pokuty tudíž odpadl, nicméně žalovaná to v napadeném rozhodnutí nezohlednila a rozhodnutí KVS nezrušila. Vedle odpadnutí žalovanou deklarovaného naléhavého právního zájmu žalobkyně jako důvod snížení pokuty uvádí i více než šestiměsíční časový odstup napadeného rozhodnutí od sankcionovaného jednání. Žalovaná ve svých vyjádřeních poukázala na skutečnost, že z kontrolních protokolů i z námitek žalobkyně proti kontrolnímu protokolu je zřejmé, že zaměstnanci žalobkyně, resp. žalobkyně sama neměli pochyb o tom, že by příslušní pracovníci KVS prokazující se služebním průkazem snad ve skutečnosti nebyli veterinárními inspektory orgánu veterinární správy. Naopak s ohledem na skutečnost, že v provozovnách žalobkyně opakovaně v minulosti pravidelné periodické veterinární kontroly (a to jen na základě předložení služebního průkazu) proběhly, mnohdy i za přítomnosti totožného veterinárního inspektora, bylo již od počátku postaveno na jisto, kdo a za jakým účelem do kontrolované provozovny vstupuje. Pokud se žalobkyně domnívala, že kontrola byla neoprávněná, měla se bránit uvedením námitek do kontrolního protokolu či napadením úředního postupu KVS včetně eventuálního napadení rozhodnutí o zamítnutí námitek před soudem, nikoliv však svémocným znemožněním provedení veterinární kontroly. Námitky však žalobkyně podala teprve následně po zaslání kontrolního protokolu z kontroly, kterou zmařila. To platí i ve vztahu k námitce, že údajně pracovník žalobkyně nebyl při oznámení kontroly dostatečně poučen, když mu dle protokolu měla být sdělena pouze čísla paragrafů zákona – pracovník žalobkyně nic takového do protokolu nenamítal a žalovaná má za to, že se v protokole nemusí opisovat zákon. Pochyb nemůže být ani o pravomoci orgánů veterinární správy k provádění dozoru v provozovně žalobkyně, neboť již z registrace prodejen vyplývá, že v nich dochází k výrobě masných polotovarů a úpravě masa. Rozsah dozoru při kontrole vyplývá i z výčtu právních předpisů uvedených v kontrolních protokolech. Navíc sankcionovaným jednáním bylo cílené zmaření kontroly jako takové, takže námitka nedostatku kompetence je irelevantní. Jedná se o účelovou námitku bez souvislosti s porušením veterinárního zákona či zákona o potravinách. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že již z ustanovení § 53 veterinárního zákona (jako ustanovení speciálního k ustanovením zákona o státní kontrole) plyne, že veterinární inspektoři jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně (již v důsledku přijetí do pracovního poměru a zařazením do této pozice) a nemusí tak předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole. Ostatní zaměstnanci služebním průkazem nedisponují. Služebním průkazem proto veterinární inspektoři prokazují nejen svou totožnost, nýbrž i své pracovní zařazení jako veterinárního inspektora pověřeného k výkonu státního veterinárního dozoru a tedy i k provedení kontroly. Právě služební průkaz, jehož vzor je stanoven prováděcím právním předpisem, plní podle žalované funkci písemného pověření ke kontrole, což plyne z jeho formy a obsahu, zejména pak z jeho povinné náležitosti v podobě textu: „Držitel tohoto průkazu, pro něhož byl tento průkaz vydán, je nositelem oprávnění stanovených zákonem č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zvláštními zákony upravujícími působnost orgánů veterinární správy.“ Žalovaná v této souvislosti poznamenává, že zákon o státní kontrole v § 9 ani v § 12 odst. 2 písm. a) nestanoví, jak má písemné pověření vypadat, a rozhodně z něj nevyplývá, že by takové pověření muselo být vyhotoveno ke konkrétní kontrole konkrétního subjektu v konkrétní době a se specifikovaným předmětem kontrolní akce. Tento závěr potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Ca 127/2005-41, jehož významnost potvrzuje jeho publikace pod č. 1087/2007 Sb. NSS. Rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 42/2004-87, má žalovaná za neaplikovatelný na nyní řešené případy, neboť se týká odlišného orgánu státní správy provádějícího odlišný typ dozoru za aplikace jiných právních předpisů, u nějž navíc služební průkazy nejsou upraveny právním předpisem, přičemž své závěry k otázce prokazování pověření ke kontrole formuluje pouze jako obiter dictum. Žalovaná naopak poukazuje na rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 25/2012-34, který z ustanovení živnostenského zákona formulovaného obdobně jako § 53 odst. 1 veterinárního zákona dovozuje obecné zákonné pověření zaměstnanců živnostenských úřadů k provádění živnostenské kontroly a s odkazem na dlouhodobou správní praxi (při neexistující právní úpravě) akceptoval, že se kontrolní pracovníci při kontrole legitimují právě služebním průkazem. Přitom ani nepředložení služebního průkazu na věci nic nemění, pokud kontrolovaný subjekt nemá při zahájení kontroly pochyb o tom, že se o kontrolní pracovníky jedná. Žalovaná se dovolává též rozsudku NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 97/2012-66, jenž potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 9 Ca 151/2009-93, který přisvědčil právnímu názoru žalované, nebo rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 19. 6. 2013, č. j. 59 A 71/2012-164. Konečně pak poukazuje na rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012-69, jenž uvedl, že ve vztahu k výše citovaným rozhodnutím NSS nebyly splněny podmínky pro předložení věci rozšířenému senátu NSS, neboť oba vykládají odlišné právní předpisy. K věci samé pak uzavřel, že veterinární inspektor předložením služebního průkazu prokazuje svou totožnost i své oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru, tj. nemusí předkládat ke každé kontrole zvláštní pověření. Žalovaná uvádí, že prokazování pověření ke kontrole služebním průkazem je jediným možným způsobem, jak mohou orgány veterinární správy zajistit řádné plnění svých úkolů a ochranu spotřebitelů. V některých případech totiž není možné písemné pověření v podobě, jakou si žalobkyně představuje, vůbec vyhotovit, neboť státní veterinární dozor je mnohdy nutné vykonávat v situacích, kdy ani nelze předem určit kdo, kdy a kde bude podroben kontrole (např. při kontrolách přepravy, tržnic či výstav, v případě kontrol z podnětu spotřebitelů či v situacích zjištěného týrání zvířat či nákaz nebo v rámci pohotovostní služby mimo běžnou pracovní dobu). V některých typech provozů musí být úřední veterinární lékař přítomen i nepřetržitě (např. jatka) a bylo by absurdní, aby si každé ráno musel nejdříve nechat podepisovat zvláštní pověření od ředitele příslušné KVS. Písemné pověření navíc nepředstavuje pro právní jistotu kontrolovaného subjektu žádnou přidanou hodnotu, neboť dokázal-li by si někdo opatřit falešný služební průkaz, již by mu nečinilo nejmenší obtíž si vyrobit písemné pověření, resp. pokud by mělo dojít ke zneužití pravomoci veterinárního inspektora, ten stejně má veškerý potřebný materiál i k vyhotovení žalobkyní nárokovaného písemného pověření. V případě obavy ze zneužití oprávnění má navíc žalobkyně dostatek právních prostředků pro svou ochranu (stížnost, náhrada škody, trestní oznámení). Pokud by se inspektor domáhal provedení kontroly mimo územní obvod příslušné KVS, jež je ve služebním průkazu uvedena, mohla by žalobkyně navíc po právu odmítnout součinnost k provedení kontroly. Jinak ovšem platí, že postup a rozhodnutí správních orgánů jsou nadány presumpcí správnosti a jako takové musí být jejich adresáty (včetně žalobkyně) respektovány, neboť k případnému řešení sporu o právo jsou v právním státě příslušné soudy a nikoliv žalobkyně. Žalovaná dále konstatuje, že byť je činnost inspektorů organizována podle dílčích zaměření, (téměř) každý veterinární inspektor má odbornou způsobilost pro všechny jim zákonem svěřené odborné veterinární činnosti a v případě potřeby (pracovní pohotovost, mimořádné situace) může a musí provádět kteroukoliv takovou činnost i vedle hlavní náplně své práce, tj. musí být zachována univerzalita a zastupitelnost v rámci orgánů státního veterinárního dozoru. Pokud jde o kvalifikaci podle zákona na ochranu zvířat proti týrání, ta je ve vztahu k provozovnám žalobkyně zcela nepřípadná a i kdyby došlo k zmiňovanému „selhání“ inspektora, vnitřní kontrolní systém žalované by jej rychle odhalil. Žalovaná také odmítá, že by její postup byl šikanou žalobkyně – jednak jsou v některých provozovnách žalobkyně kontroly veterinárních inspektorů akceptovány i na základě předložení služebního průkazu a jednak se žalobkyně nemůže domnívat, že by na základě pouhého jejího přípisu orgány veterinární správy upustily od výkonu státního veterinárního dozoru. Odkazuje-li žalobkyně na údajná písemná pověření vydaná v některých případech žalovanou, žalovaná podotýká, že šlo pouze o pracovněprávní úkon (povolení k práci inspektora mimo stanovenou pracovní dobu), resp. o stanovení dodatečné lhůty ke splnění povinnosti kontrolované osoby podle § 53 odst. 7 veterinárního zákona. Žalovaná se na podporu svého výkladu domáhá zvláštní povahy státního veterinárního dozoru, jenž musí být podle nařízení ES č. 882/2004 prováděn soustavně a pravidelně v rámci plánů kontrol podle typu dozorovaných subjektů, přičemž se často provádí u registrovaných či schválených subjektů (jako tomu je v případě provozoven žalobkyně) a jeho podstatou je dozor epidemiologicky závažných činností, které se mohou přímo dotýkat lidského zdraví či zdraví zvířat. Argumentace žalobkyně postavením veterinárních asistentů je podle žalované zcela nepřípadná, neboť ti mají podle výslovného ustanovení § 53 odst. 3 veterinárního zákona obdobné postavení jako úřední veterinární lékaři, jimž pod jejich vedením a odpovědností pouze pomáhají. Sami však státní veterinární dozor vykonávat nemohou. Žalovaná též má za to, že důvodová zpráva k zákonu o státní kontrole nemá normativní účinek a že navíc neuvádí nic, co by zpochybňovalo správnost postupu veterinární správy. Pokud žalobkyně zmiňuje nebezpečí osobního vztahu inspektora ke kontrolované osobě, jde o problematiku řešenou ustanoveními § 10 zákona o státní kontrole o vyloučení kontrolních pracovníků, již vystavování písemného pověření není způsobilé řešit. Argumentace ustanovením § 45 odst. 2 veterinárního zákona je zcela nepřípadná, neboť předmětná činnost úředních veterinárních lékařů vůbec není výkonem státního veterinárního dozoru, nýbrž ustanovením umožňujícím výkon činností podle § 4 odst. 1 písm. g) veterinárního zákona, jež jinak vykonávají soukromí veterinární lékaři. Srovnání odlišných právních úprav nic nevypovídá o úpravě dané veterinárním zákonem. Podle žalované v zákoně nemusí být výslovně napsáno, že služební průkaz je písemným pověřením k výkonu kontroly, jestliže tato skutečnost přímo vyplývá z formy a obsahu jeho faktického vyhotovení, jež vyhovuje zcela obecným požadavkům zákona o státní kontrole. Žalované dále nepřísluší ve správním řízení posuzovat soulad podzákonných předpisů se zákonem a ústavním pořádkem. Nicméně žalovaná se přesto domnívá, že stanovením vzoru služebního průkazu v prováděcích vyhláškách nebylo nijak překročeno zákonné zmocnění Ministerstva zemědělství. Bylo-li oprávněno vydat jeho vzor, mělo oprávnění určit jeho podobu a obsah, resp. jeho obsahové a formální náležitosti. Žalovaná jednání žalobkyně považuje za obstrukční, navazující na věcný neúspěch žalobkyně v soudním řízení, jehož předmětem byl sveřepý odpor žalobkyně k dodržování evropské legislativy nařizující pravidelné odebírání vzorků vyrobených masných polotovarů k následným mikrobiologickým vyšetřením, a podotýká, že žalobkyně již v minulosti zastávala některé svérázné výklady zákona, jež se posléze v navazujících soudních řízeních ukázaly být neudržitelné. Přitom, jak prokázala kontrola realizovaná v jedné z provozoven v době odmítavého přístupu žalobkyně provedená na základě exekuce, žalobkyně výsledky soudních řízení nerespektuje a příslušné předpisy nadále porušuje. Byť z hlediska hygieny provozu provozovny žalobkyně nikdy problematickými nebyly, žalovaná apeluje na soud, aby umožnil provozovny žalobkyně opět kontrolovat s tím, že dozor nad zacházením s potravinami živočišného původu orgány veterinární správy je povinný a nezastupitelný. S takto rozsáhlou arogancí a porušováním principů potravinového práva se dosud žalovaná za celou dobu své dosavadní činnosti nesetkala. Postup žalobkyně ve svém důsledku vede ke zpochybnění zdravotní nezávadnosti potravin uváděných do oběhu v jejích provozovnách, neboť ty v současnosti prakticky nejsou pod státním veterinárním dozorem a jsou potenciální hrozbou pro všechny, kdo si zde předmětné potraviny koupí. Žalovaná také s poukazem na § 93 odst. 1 správního řádu namítá, že žalobkyní požadované spojení řízení podle § 140 odst. 1 správního řádu není možné v rámci odvolacího řízení a navíc by bylo krajně nevhodné, mělo-li by se týkat řízení vedených různými místně příslušnými KVS. Navíc spojení řízení je postupem fakultativním a stěží ho lze aplikovat tam, kde jsou jednotlivé časově nesouvisející případy v různé fázi projednávání. Žalovaná také poukazuje na skutečnost, že žalobkyně žádný návrh na spojení řízení v podaných odvoláních neučinila, to učinila pouze v námitkách proti kontrolnímu protokolu, a tudíž případné spojení se týkalo řízení o těchto námitkách. Pokud v napadeném rozhodnutí svůj postup odůvodnila, žalovaná nevidí důvod, aby o navrženém spojení řízení musela rozhodovat samostatným usnesením. Rozhodla-li o spojení řízení některá KVS, spadalo takové rozhodnutí do jejího správního uvážení, přičemž tím není založeno nějaké obecné pravidlo pro ostatní KVS či dokonce pro žalovanou. Žalovaná v této souvislosti poukazuje i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 59 A 71/2012-164, jímž jí bylo v jiném případě dáno za pravdu. Pokud již ke spojení došlo, je logické, že s ohledem na maximální limit jednotlivé pořádkové pokuty ve výši 100.000,- Kč musí být průměrná výše pořádkové pokuty nižší, než při samostatném uložení. Jednání žalobkyně podle žalované nelze považovat ani za pokračující či trvající správní delikt, neboť sankce se vždy týká konkrétní znemožněné kontroly jednotlivé prodejny. Pojetí samostatných správních deliktů podle žalované odpovídá i samotnému účelu ukládané pořádkové pokuty (přimět provozovatele k umožnění provedení kontroly v konkrétní provozovně). Žalovaná také popírá, že by byla v důsledku vedení samostatných řízení překročena maximální souhrnná částka pořádkových pokut ve výši 500.000,- Kč, resp. že by byla porušena zásada ne bis in idem, neboť limit se počítá pro každou provozovnu, resp. zmařenou kontrolu zvlášť. Postup SZPI žalované hodnotit nepřísluší, nicméně ta při ukládání pořádkových pokut musí aplikovat zákon o státní kontrole, když samotný zákon o SZPI pořádkovou pokutu neupravuje. Pokud jde o výši pokuty, KVS ji odůvodnily tím, že šlo o první protiprávní jednání v dané provozovně, popř. i tím, že postupem žalobkyně byl zcela zmařen účel kontroly provozu se značným objemem výroby (objem výroby byl převzat z žádosti žalobkyně o registraci prodejny, takže se nejedná o novou, žalobkyni neznámou skutečnost). Žalovaná ji pak v napadeném rozhodnutí posoudila i z hlediska významu předmětu kontroly a závažnosti následku protiprávního jednání a neshledala ji nepřiměřenou; přitom pokud zmínila v minulosti zjištěné nedostatky v provozovnách žalobkyně, nijak tím žalobkyni nepřičítala provinění již vyřešená, jen se snažila naznačit, že riziko ohrožení zdravotní nezávadnosti potravin se vztahuje i na její provozovny. Žalovaná žalobkyni možnost odvolání neupřela a naopak naplnila smysl odvolacího řízení tím, že odstranila případné nedostatky a chyby předcházejícího řízení. Správní řízení je třeba vnímat jako jeden celek. Žalobkyni pak vytýká, že neuvádí žádný konkrétní důvod nezákonnosti výše uložené pokuty a vyjadřuje své přesvědčení, že věc komplexně posoudila i odůvodnila. Žalobkyně také nikdy ve svých odvoláních nezmínila, že by uložená pokuta pro ni mohla mít likvidační dopad a s ohledem na výši pokuty (50.000,- Kč) v porovnání se základním kapitálem žalobkyně (30 mil. Kč) a rozsahem její činnosti (80 provozoven) takový dopad podle žalované není možný. V této souvislosti žalovaná poukazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133 (2092/2010 Sb. NSS), podle nějž správní orgán k likvidačním důsledkům ukládané pokuty přihlédne tam, kde podle osoby pachatele a výše pokuty je takový účinek zřejmý. Uložená pokuta však zánik žalobkyně či dlouholeté omezení její činnosti způsobit nemůže. Pořádkové pokuty byly ukládány podle § 53 odst. 4 veterinárního zákona a nikoliv podle zákona o státní kontrole, jenž ostatně ani nemá žádná obecná pravidla pro ukládání pokut. Protože komplexní procesní úpravou nedisponuje ani veterinární zákon, postupovala žalovaná s ohledem na § 1 odst. 2 a § 180 odst. 1 správního řádu podle správního řádu. Uložené pokuty nemohou být jiným správním deliktem právnické osoby, což plyne již z toho, že jejich ukládání je upraveno v § 53 odst. 7 veterinárního zákona v části zákona upravující práva a povinnosti kontrolovaných osob při výkonu státního veterinárního dozoru, tj. práva procesní. Měl-li by být správný názor žalobkyně, muselo by být předmětné ustanovení zařazeno v hlavě X veterinárního zákona upravující správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. Také podstata tohoto deliktu jasně spočívá v rušení „správního procesu“ – správního dozoru (kontroly). S ohledem na uvedené tudíž mohlo být prvním úkonem ve věci vydání rozhodnutí KVS, aniž by bylo nutné zahajovat řízení, neboť pro věc je postačující, je-li doloženo porušení procesní povinnosti (v daném případě neumožnění kontroly prodejny). Takový postup byl shledán souladným se zákonem v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 19. 6. 2013, č. j. 59 A 71/2012-164. I v případě jeho nesprávnosti by se jednalo o vadu bez dopadu na zákonnost meritorního rozhodnutí, k níž se podle § 89 odst. 2 správního řádu nepřihlíží. Dostačující jsou podle žalované i výroky rozhodnutí, neboť je v nich konkrétně popsáno místo i čas spáchání deliktu, druh a výše sankce, osoba účastníka řízení, je v nich uvedeno, že jde o uložení pokuty za pořádkový delikt a jsou zmíněna právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno. Záměna skutku je tak vyloučena, rozhodnutí jsou jasná, přezkoumatelná a není důvodu je považovat za rozhodnutí nevykonatelná. Podrobný popis protiprávního jednání a aplikovaných právních předpisů, jejž se dožaduje žalobkyně, nepatří do výroku, neboť jinak by nebylo zapotřebí již rozhodnutí odůvodňovat. Navíc ani nelze podrobně vyjmenovat, jaké jednotlivé dílčí povinnosti žalobkyně porušila, neboť je zcela nesporné, že žalobkyně znemožnila kontrolu jako celek včetně všech činností, jež při ní eventuálně mohly být podle konkrétních okolností případu prováděny, tj. byla nepochybně porušena povinnost součinnosti podle § 53 odst. 4 veterinárního zákona. Pokud jde o námitky směřující do výroku o náhradě nákladů správního řízení, ty jsou ve vztahu k rozhodnutí ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS, nedůvodné, neboť takový výrok v rozhodnutí KVS učiněn vůbec nebyl. Je dále pravdou, že prvostupňové rozhodnutí KVS bylo podepsáno zástupkyní ředitele KVS, nicméně ta byla ve věci pověřenou úřední osobou ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu. Prvopis rozhodnutí obsažený ve správním spise obsahuje vlastnoruční podpis zástupkyně ředitele. Podoba stejnopisu doručeného žalobkyni není žalované známa, ovšem žalobkyně v tomto směru neuplatnila žádné odvolací námitky, takže se tím žalovaná v napadeném rozhodnutí nemohla ani zabývat. Rozhodnutí KVS však bylo žalobkyni doručeno datovou schránkou, a proto nebylo pochyb, že se jedná o řádně vydané rozhodnutí KVS. O námitkách žalobkyně do protokolu sice rozhodla zástupkyně ředitele KVS v jeho zastoupení, nicméně podle žalobkyně je i takové rozhodnutí řádné a navíc šlo o „námitky“, jež fakticky ani obsah kontrolního protokolu nezpochybňovaly a jež byly opakovaně vypořádány s ohledem na jejich shodnost i v dalších řízeních vůči žalobkyni. Pokud jde o tvrzené vady elektronické verze rozhodnutí, žalovaná uvedla, že v době vydání napadeného rozhodnutí ze dne 14. 6. 2012, č. j. SVS/2332/2012-ÚVS, vedla spisovou službu analogovým způsobem, takže odvolací rozhodnutí bylo vyhotoveno v listinné podobě a má veškeré náležitosti stanovené v § 69 správního řádu. Je-li podepsáno s doložkou „v. z.“ v zastoupení jinou úřední osobou, jde o podpis osoby, která je k podpisu za ústředního ředitele oprávněna podle vnitřních předpisů. Pokud jde o elektronickou verzi, tu byla žalovaná povinna zasílat podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), přičemž nejde o stejnopis ve smyslu § 69 odst. 1 správního řádu, takže na něm nemusí být uvedeny doložky „v. r.“ nebo „za správnost vyhotovení“. Pracovníkům žalované připravujícím elektronickou verzi rozhodnutí k odeslání ukládá interní předpis za označení oprávněné úřední osoby doplnit text „v zastoupení“ (byť žalované není znám právní předpis, který by to upravoval). Elektronická verze zaslaná žalobkyni pak byla opatřena elektronickým podpisem zaměstnankyně žalované založeném na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a také kvalifikovaným časovým razítkem, což však na prostém výtisku, jenž zástupce od žalobkyně nejspíš obdržel, není zřejmé, neboť zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů neobsahuje požadavek, aby měl elektronický podpis podobu zrakem vnímatelného zobrazení v textu dokumentu. I kdyby však výtky žalobkyně byly pravdivé, tvrzené vady v žádném případě nemohou mít žádný vliv na zákonnost rozhodnutí vydaného originálně v listinné podobě. Je současně zřejmé, že žalobkyně se s obsahem rozhodnutí seznámila, takže se ve smyslu § 84 odst. 2 správního řádu nemůže dovolávat jeho neoznámení. S ohledem na uvedené proto žalovaná vždy shodně navrhla žaloby zamítnout jako nedůvodné. Žalobkyně v podané replice vedle zopakování, popř. parafrází předchozí argumentace zdůraznila, že v případě nejednoznačné právní úpravy je třeba volit takový výklad, který je pro adresáta právní normy příznivější a brání extenzivnímu výkladu pravomocí státních orgánů s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Nejednoznačnost právní úpravy nesmí jít k tíži adresáta právní normy, opačný postup by znamenal překážku v existenci právního státu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na konstantní judikaturu Ústavního soudu (dále jen „ÚS“), zejm. na nález ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07, a judikaturu NSS k předpisům daňového práva, jež je podle žalobkyně plně použitelná i v této oblasti práva veřejného. Poukázala též na ustanovení § 2 odst. 1 písm. f) a g) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 854/2004/ES, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě, jež definují "úředního veterinárního lékaře" jako veterinárního lékaře, který je ve smyslu tohoto nařízení kvalifikován jednat v této funkci a je jmenován příslušným orgánem a "schváleného veterinárního lékaře" jako veterinárního lékaře určeného příslušným orgánem, aby prováděl jeho jménem v hospodářství zvláštní úřední kontroly. I tento přímo a přednostně před vnitrostátní právní úpravou aplikovatelný předpis počítá s tím, existují vedle běžných veterinárních lékařů, kteří jsou zaměstnanci příslušného veterinárního orgánu, i schválení veterinární lékaři, kteří jsou k provádění kontrolní činnosti pověřeni. Z logiky a podstaty věci pak podle žalobkyně plyne, že se předpokládá stanovený postup, na jehož základě veterinární orgán určitého veterinárního lékaře k výkonu kontrolní činnosti skutečně pověří, nikoliv pověření veterinárního lékaře ex lege. Pokud žalovaná odmítá aplikovatelnost judikatury týkající se inspektorů ČIŽP s tím, že je jejich pozice odlišná, žalobkyně oproti tomu žádnou významnou odlišnost neshledává a poukazuje na ustanovení § 8 správního řádu, podle nějž správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Pokud inspektoři ČIŽP jsou povinni předkládat písemné pověření a ve výkonu kontroly jim to nijak nebrání, není důvodu, proč s ohledem na obdobnou právní úpravu veterinární inspektoři takové pověření v zájmu právní jistoty kontrolovaných osob také nepředkládali. Navíc tvrzená specifika veterinárního dozoru nemohou Státní veterinární správu jakkoliv opravňovat k nedodržování právních předpisů a k naprosto nepředvídatelnému postupu v rozporu s legitimními očekáváními žalobkyně. Z veterinárního zákona přitom plyne, že služebním průkazem se prokazuje pouze totožnost veterinárního inspektora, nikoliv jeho pověření ke kontrole. Žalovanou dodatečně předkládané pracovní smlouvy veterinárních inspektorů jsou tudíž zcela irelevantní, neboť jsou bez vlivu na právní nejistotu kontrolovaného subjektu v okamžiku provádění kontroly bez předložení písemného pověření. Pokud jde o procesní stránku, žalobkyně má za to, že nespojením řízení se žalovaná snaží v rozporu s požadavkem § 6 odst. 2 správního řádu žalobkyni co nejvíce poškodit. V této souvislosti se žalobkyně také dovolává s odkazem na rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS, obdobné aplikace záruk garantovaných v trestním řízení, a to v podobě eventuálního uložení úhrnné či souhrnné pokuty či posouzení sporných skutků jako pokračujícího jednání. Nezákonný procesní postup ústící v ukládání samostatných pokut žalobkyni poškodil. Žalobkyně konečně reagovala též na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. 45 A 14/2012-143, jímž soud spojil ke společnému řízení mj. též věc vedenou pod sp. zn. 46 A 57/2013. Tímto postupem soudu mělo dojít k odnětí věci senátu 46 a tudíž i ke změně v osobách soudců. S odkazem na čl. 38 odst. 1 Listiny toto usnesení žalobkyně považuje za svévolný zásah do jejího práva na zákonného soudce a žádá o navrácení věci zpět senátu 46. Žalobkyně setrvala na svém požadavku na zrušení napadených rozhodnutí a jejich vrácení žalované k dalšímu řízení. Při jednání soudů žalobkyně doplnila návrh na snížení uložených pořádkových pokut i ve vztahu k věci ukončené rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS a téže ve vztahu k věci ukončené rozhodnutím žalované ze dne 9. 1. 2013, čj. SVS/018591/2012-G. Žalobkyně též doplnila argumentaci novou zákonnou úpravou kontrolního řízení účinnou od 1. 1. 2014, která dává jejímu právnímu názoru za pravdu. Ve zbytku účastníci setrvali na svých stanoviscích. Soud ověřil, že všech osm ke společnému řízení spojených žalob bylo podáno včas, žaloby jsou bez vad a jsou splněny i veškeré další podmínky řízení. Proto přistoupil k věcnému posouzení podaných žalob. Přitom s ohledem na závěr o nedůvodnosti žalob považoval za nadbytečné (až na shora zmíněné specifika) podrobně rozlišovat mezi žalobními body uvedenými v jednotlivých žalobách, byť v podstatě každá z podaných žalob vykazuje určité odlišnosti. Napadená rozhodnutí totiž vždy obstála z hlediska těch žalobních bodů, které vůči nim jednotlivě směřovaly, a obstály by i z hlediska žalobních bodů rozvinutých či pozměněných v pozdějších žalobách. Pokud jde o osobu žalované, soud zde přihlédl k novelizaci § 47 veterinárního zákona účinné ke dni 1. 1. 2012 a v souladu s ustanovením § 69 s. ř. s. in fine za žalovanou považuje Ústřední veterinární správu Státní veterinární správy, jakožto právní nástupkyni Státní veterinární správy, která jako odvolací orgán vydala většinu napadených rozhodnutí ještě za právní úpravy předcházející reorganizací státní veterinární správy. Soud přitom vychází z odůvodnění usnesení NSS č. j. Nad 12/2013-41, č. j. Nad 13/2013-38 a č. j. Nad 22/2013- 68, z nichž plyne, že KVS jsou po novele veterinárního zákona organizačními složkami se samostatnou rozhodovací působností, což potažmo musí platit obdobně i pro Ústřední veterinární správu Státní veterinární správy, jež je jako organizační složka nadána samostatnou rozhodovací působností v odvolacím řízení proti rozhodnutím KVS (§ 47 odst. 8 veterinárního zákona). Označení žalovaného v záhlaví zmíněných usnesení proto Krajský soud v Praze považuje s ohledem na jejich odůvodnění za nesprávné, neboť po 1. 1. 2012 je správním orgánem rozhodujícím v posledním stupni Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy a nikoliv Státní veterinární správa. Obsah správních spisů je ve všech případech obdobný. Prvním dokumentem je vždy protokol o kontrolním zjištění, v němž je podpisem veterinárního inspektora a pracovníka žalobkyně stvrzeno, že v konkrétním čase byl učiněn pokus o provedení kontroly konkrétní prodejny provozované žalobkyní. Kontrola byla prováděna v prodejnách žalobkyně na adrese V. N. 1498, M. H. (26. 7. 2011), M. 731, K. nad V. (4. 8. 2011), 1. , Z. S.(9. 8. 2011), Na V. 1368, N. (13. 9. 2011), M. H. 2751, K. (10. 10. 2011), I. 705, M. – M. (22. 11. 2011), P., K. (27. 12. 2011) aj. 16, P. (18. 6. 2012). Předmět kontroly je vymezen slovy „běžný veterinárně- hygienický dozor“, „běžný hygienický dozor“, „hygiena a sanitace objektu“, „ostatní výroba potravin – úřední odběr vzorku“, „porcovna drůbeže – kontrola teplot prostředí a produktů“, popř. „odběr úředního vzorku masného polotovaru“ a (zpravidla) doplněn slovy „prodejna potravin živočišného původu, porcovna, bourárna, výroba masných polotovarů“, někdy v textu doplněn o zaměření „na skladování potravin živočišného původu“. Je uvedena také legislativa, podle které se kontroluje, a to veterinární zákon, zákon o státní kontrole a nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 852/2004, č. 853/2004 a č. 1069/2009. Dále je zaznamenáno, že kontrola byla oznámena a zahájena předložením služebního průkazu veterinárního inspektora, načež pracovník žalobkyně odmítl umožnit vstup do prostor prodejny a to opakovaně i poté, co byl poučen o pravomocech veterinárního inspektora a hrozbě uložení pořádkové pokuty. Pracovník žalobkyně ve vyjádření odkazuje na závazný pokyn od jednatele žalobkyně, že před kontrolou musí být předloženo i písemné pověření. Takové pověření však předloženo nebylo. Podpisem je stvrzeno i převzetí stejnopisu kontrolního protokolu pracovníkem žalobkyně. V řízeních předcházejících vydání napadených rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, č. j. SVS/797/2012-ÚVS a ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS, pracovník žalobkyně dokonce protokol o kontrolním zjištění odmítl podepsat (v prvním jmenovaném případě podepsal alespoň jeho převzetí). Následuje dokumentace o registraci příslušné prodejny, z níž je zřejmé, že prodejna je registrována jako provozovna zpracovávající (bourání masa, výroba mletých mas a jiných masných polotovarů, popř. grilování masa) a prodávající masné produkty, přičemž v některých spisech (sp. zn. SVS/1599/2012-ÚVS, sp. zn. SVS/5768/2011-ÚVS, sp. zn. SVS/797/2012-ÚVS, sp. zn. SVS/800/2012-ÚVS, sp. zn. 2011/5375/SVS) je obsažena žádost o registraci uvádějící opakovaně vždy předpokládaný objem prodeje 2,3 tuny masa týdně. Dalšími dokumenty jsou pracovní smlouva a stanovení pracovní náplně příslušného veterinárního inspektora, jenž prováděl kontrolu, z nichž vyplývá, že jde skutečně o veterinární inspektory pověřené výkonem státního dozoru KVS nad dodržováním veterinárních a souvisejících předpisů v provozech manipulujících s živočišnými produkty, oprávněné k provádění kontrolní činnosti. Je také připojena oboustranná kopie služebního průkazu dotyčného veterinárního inspektora, jež odpovídá svým provedením vzoru v prováděcích vyhláškách. Následně vždy žalobkyně samostatným podáním uplatnila námitky do protokolu o kontrolním zjištění, jež polemizují s právním názorem žalované a (v některých případech) navrhují spojení řízení s jinými řízeními vedenými toutéž či i dalšími KVS. Pokud je v námitkách obsaženo tvrzení, že kontrola neproběhla, jedná se o právní hodnocení, neboť je odůvodněno tím, že nebylo předloženo písemné pověření. Skutkové námitky uplatněny nebyly. Těmto námitkám vždy KVS samostatným rozhodnutím nevyhověla, přičemž k případné žádosti o spojení řízení v odůvodnění sdělila, že ve fázi řízení o námitkách do kontrolního protokolu nelze podle § 26 zákona o státní kontrole aplikovat správní řád. Následuje rozhodnutí KVS, jímž se žalobkyni ukládá podle § 53 odst. 7 veterinárního zákona pořádková pokuta ve výši 50.000,- Kč za nesplnění povinnosti stanovené v § 53 odst. 4 veterinárního zákona tím, že odmítla umožnit orgánu vykonávajícímu státní veterinární dozor provedení kontroly v uvedeném časovém rozmezí v konkrétní prodejně. Ve dvou rozhodnutích (jde o rozhodnutí předcházející napadeným rozhodnutím ze dne 14. 6. 2012, č. j. SVS/2332/2012-ÚVS, a ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G) je dalším výrokem i uložena povinnost k úhradě nákladů správního řízení podle § 79 odst. 5 správního řádu paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. V jeho odůvodnění je mj. uvedeno, že podle názoru KVS výše pořádkové pokuty není v nepoměru k závažnosti následku a k významu předmětu řízení a že protiprávní jednání je závažné, neboť provozovna vykonává činnosti z hlediska zdraví spotřebitelů závažné, objem činnosti je značný a (byť kontrola byla zmařena poprvé) bylo tak učiněno záměrně. V případě rozhodnutí KVS předcházejících napadeným rozhodnutím ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5080/2011, ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5768/2011, a ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS, je odůvodnění výše uložené pořádkové pokuty strohé, kdy je pouze konstatováno zákonné rozpětí výše pořádkové pokuty a to, že KVS vzala do úvahy jako polehčující okolnost fakt, že se jednalo o první takto zjištěné porušení právní povinnosti žalobkyně. Obsahem správního spisu je vždy písemné vyhotovení rozhodnutí KVS vydané ředitelem KVS, opatřené razítkem KVS a podpisem jejího ředitele. Následně vždy žalobkyně podala odvolání, v němž kromě argumentace nutností předkládat písemná pověření poukazuje na absenci odůvodnění individualizujícího výši uložené pořádkové pokuty a (opět) upozorňuje žalovanou ve smyslu § 8 odst. 1 správního řádu na existenci většího množství řízení. Návrh na spojení řízení však odvolání (až na výjimku v řízeních předcházejících vydání napadených rozhodnutí ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5080/2011, ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5768/2011, a ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS) neobsahují. K výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně (byl-li učiněn) pouze uvádí, že jej napadá též, neuplatňuje však vůči němu jakoukoliv argumentaci s výjimkou rozhodnutí předcházejícího napadenému rozhodnutí ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G, kde argumentuje tím, že § 79 odst. 5 správního řádu neplatí pro úkony v kontrolním řízení. Ve spisech je dále zpravidla založen „Závazný jednotný postup při úředním dozoru (metodický pokyn)“ podepsaný jednatelem žalobkyně, Ing. P. P., který s odkazem na § 9 zákona o státní kontrole stanovuje, že při každé kontrole musí být předloženo písemné pověření, které musí obsahovat název kontrolního úřadu, jména kontrolních pracovníků pověřených ke kontrole, jednoznačnou identifikaci kontrolované osoby, provozovny apod. a datum a rozsah provedení kontroly. Předložení jakéhokoliv průkazu není písemným pověřením. Bez jeho předložení je vstup cizích osob do provozních prostorů provozovny zakázán! Odvolání je pak vždy žalovanou napadenými rozhodnutími zamítnuto a rozhodnutí KVS potvrzeno. Napadená rozhodnutí jsou opět ve spise vždy obsažena písemně v originále, je k nim připojen podpis ústředního ředitele žalované a jsou opatřena razítkem žalované. Podpis někdy předchází taktéž nečitelná rukou psaná zkratka „v r.“ nebo snad „v z.“. Pouze rozhodnutí ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G, bylo soudu předloženo jen v elektronické podobě, nicméně jeho písemná podoba žalobkyní zpochybňována nebyla. Kromě argumentace, jež je v zásadě obdobná argumentaci ve vyjádření k žalobám, je ve vztahu k výši pořádkové pokuty uvedeno, že je zcela přiměřená k významu předmětu kontrolního řízení, k závažnosti následku a nevybočuje z mezí volného správního uvážení. Protiprávní jednání žalobkyně označuje za závažné, neboť provozovny vykonávají epidemiologicky závažné činnosti (bourání a porcování masa, výrobu masných polotovarů aj.) v rozsahu maloobchodu, tj. v nezanedbatelném množství. Veterinární dozor je nezastupitelný, přičemž provozovatel může přímo ohrozit zdraví spotřebitele a veterinární správa by v takovém případě byla zcela vyřazena z možnosti účinně zasáhnout. Přitom v minulosti byly v provozovnách žalobkyně nedostatky zjištěny. Jednání žalovaná označila za zcela záměrné. Uvedenými faktory je podle ní dána vysoká míra nebezpečnosti jednání odvolatele. Žalovaná vzala do úvahy také potřebu chránit spotřebitele, jenž je na trhu ve slabším postavení. Pokutu ve výši 50.000,- považuje za dostatečně výchovnou a směřující žalobkyni k řádnému plnění svých povinností při výkonu státního veterinárního dozoru, popř. uvádí, že tato částka není nepřiměřená k významu předmětu kontrolního řízení a k závažnosti následku a nevybočuje z mezí volného správního uvážení. V případech kdy byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, konstatovala žalovaná v odůvodnění, že tato povinnost byla uložena v souladu s § 79 odst. 5 správního řádu. V rozhodnutí ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G, navíc žalovaná na spodní polovině str. 12 podrobně reagovala na odvolací námitku žalobkyně týkající se výroku o náhradě nákladů řízení tím, že řízení o uložení pořádkové pokuty se nevede podle zákona o státní kontrole, a proto je ukládání paušální náhrady nákladů řízení namístě, přičemž se žalovaná zabývala i významem rozdílnosti postupů mezi různými KVS. Ve spise sp. zn. SVS/018591/2012-G, je dále založen kontrolní protokol z kontroly provedené dne 20. 2. 2012 formou správní exekuce za asistence Policie ČR na jiné prodejně, podle jehož obsahu byly na prodejně zjištěny četné závady, a to především v označování potravin, nedohledatelnosti doby použitelnosti, minimálním provádění odběru vzorků a v jednom případě též ve skladovací teplotě masného polotovaru. Žalovaná dále soudu předložila kopie protokolů z kontroly prováděné na prodejnách V. N. 1498, M. H., M.731, K. V., N. V. 1368, N. a I. 705, M. – M. v minulosti, z nichž je zřejmé, že kontroly probíhaly na základě předložení pouhého služebního průkazu, byly vždy bez nálezu a zpravidla trvaly kolem jedné hodiny. Předložila také fotokopie služebních průkazů inspektorů, kteří se kontrol zúčastnili. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně stran porušení práva na zákonného soudce a dospěl k závěru, že je nedůvodná. Usnesení o spojení věcí ze dne 14. 10. 2013, č. j. 45 A 14/2012-143, totiž nebylo „svévolným“ postupem, nýbrž postupem předpokládaným zákonem v ustanovení § 39 odst. 1 s. ř. s., podle nějž může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání samostatné žaloby směřující proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí. Jak bylo v odůvodnění usnesení o spojení věcí zmíněno, všechny společně projednávané věci jsou z hlediska skutkové stránky obdobné (liší se spíše jen místem a časem spáchání pořádkového deliktu, provedení bylo vždy shodné) a soud je i nadále přesvědčen o tom, že by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby byly obdobné otázky (skutkové i právní) řešeny v několika samostatných řízeních. Pokud jde o právo na zákonného soudce, zde soud podotýká, že s ohledem na počet soudců správního úseku Krajského soudu v Praze a platný rozvrh práce je okruh soudců přidělených do soudních oddělení 45 A a 46 A shodný, liší se pouze osoba předsedy senátu, která se nicméně stejně v průběhu řízení měnila s ohledem na mateřskou dovolenou původní (a po skončení překážky v práci) opětovné předsedkyně senátu 45 A. Konečně pak lze pro srovnání poukázat na fakt, že spojení věcí původně příslušejících různým soudním oddělením není zapovězeno ani v tak na práva účastníka řízení citlivém procesu jako je trestní řízení (srov. např. usnesení ÚS ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 928/09). Proto soud žalobu směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G, k samostatnému řízení nevyloučil a naopak ji spolu s ostatními spojenými žalobami meritorně posoudil. Podle § 53 odst. 4 veterinárního zákona jsou kontrolované osoby povinny vytvářet vhodné podmínky pro výkon státního veterinárního dozoru a poskytovat veterinárním inspektorům nezbytnou součinnost a pomoc, zejména umožnit jim přístup na místa a do prostorů uvedených v odstavci 1 písm. a), odběr vzorků a poskytovat jim na požádání potřebné doklady, údaje a ústní a písemná vysvětlení, jakož i bezplatně nezbytnou věcnou, osobní a jinou pomoc. Podle § 53 odst. 7 veterinárního zákona kontrolované osobě, která nesplní povinnost podle odstavce 4, může orgán veterinární správy, který provádí výkon státního veterinárního dozoru, uložit pořádkovou pokutu do 100 000 Kč. Pořádkovou pokutu lze uložit i opakovaně, nebyla-li povinnost splněna ani ve lhůtě nově stanovené orgánem veterinární správy. Souhrn takto uložených pokut nesmí být vyšší než 500 000 Kč. Pokutu vybírá orgán, který ji uložil. Příjem z pokut je příjmem státního rozpočtu. Podle § 53 odst. 1 veterinárního zákona jsou úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy a veterinární lékaři Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra, popřípadě jimi zřízených organizačních složek státu pověření výkonem státního veterinárního dozoru (dále jen "veterinární inspektor") oprávněni při jeho výkonu a) vstupovat na pozemky, do provozních, skladovacích a jiných prostorů, zařízení a dopravních prostředků sloužících k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru, a jde-li o provádění pohraniční veterinární kontroly, do celních prostorů pohraničních celních úřadů a provádět na těchto místech potřebné úkony a šetření, b) vyžadovat potřebné doklady, údaje a ústní nebo písemná vysvětlení a pořizovat fotodokumentaci týkající se předmětu dozoru a kontrolovaných osob, c) odebírat v nezbytně nutném množství a rozsahu vzorky k laboratornímu vyšetření. Není-li dále stanoveno jinak, neposkytuje se za odebrané vzorky náhrada, d) ověřovat totožnost kontrolovaných osob, e) požadovat podání písemné zprávy o odstranění zjištěných nedostatků, f) nelze-li z důvodu závažnosti nebo naléhavosti nebezpečí hrozícího pro zdraví lidí nebo zvířat dosáhnout žádoucí nápravy jinak, zejména vydáním závazných pokynů k odstranění zjištěných nedostatků, 1. na místě pozastavit nebo znehodnotit a neškodně odstranit živočišné produkty, které nejsou zdravotně nezávadné, anebo nařídit jejich znehodnocení a neškodné odstranění, a to na náklad kontrolované osoby, 2. pozastavit, omezit nebo zakázat výrobu, zpracování nebo uvádění živočišných produktů do oběhu na přiměřenou dobu, jestliže nejsou dodržovány podmínky a požadavky stanovené tímto zákonem, zvláštními právními předpisy 26) nebo předpisy Evropské unie 14d) na živočišné produkty a zacházení s nimi, g) požadovat věcnou, osobní a jinou pomoc nezbytnou k řádnému výkonu státního veterinárního dozoru na náklady kontrolované osoby. Podle § 53 odst. 2 veterinárního zákona jsou veterinární inspektoři povinni a) šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob, b) zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech tvořících předmět obchodního a služebního tajemství, o kterých se dozvěděli při výkonu dozoru, 27) c) prokazovat svou totožnost služebním průkazem, d) pořizovat protokol o provedeném odběru vzorků, o zjištěných nedostatcích a o opatření podle odstavce 1 písm. f). Podle § 53 odst. 3 veterinárního zákona platí obdobně odstavec 1 písm. a) až d) a odstavec 2 též pro úřední veterinární asistenty. Ustanovení § 53 je obsaženo v hlavě VI veterinárního zákona věnované státní správě ve věcech veterinární péče a zařazeno pod dílčí nadpis Státní veterinární dozor. Správní delikty upravuje takto pojmenovaná hlava X veterinárního zákona. K citované právní úpravě je třeba uvést, že veterinární zákon v § 53 odst. 7 užívá termín „pořádková pokuta“, který již tradičně představuje případ pořádkového opatření trestajícího pořádkový delikt. Také z popisu postihovaného protiprávního jednání v § 53 odst. 4 veterinárního zákona plyne, že je postihováno neposkytnutí součinnosti k výkonu dozorové činnosti správního orgánu, tj. bránění v řádném výkonu státní správy. Z možnosti opakovaného uložení pořádkové pokuty spojeného s nedodržením povinnosti ani v dodatečné lhůtě stanovené správním orgánem jasně plyne, že účelem uložení pokuty je umožnění provedení státního veterinárního dozoru. Není proto pochyb, že pořádková pokuta upravená v § 53 odst. 7 veterinárního zákona je i z hlediska své materiální povahy pořádkovou pokutou za spáchaný pořádkový delikt, tak jak jej zná teorie správního práva, což konečně potvrzuje i fakt, že ustanovení není zařazeno do hlavy X souhrnně definující správní delikty na úseku veterinárních předpisů. Plně se tudíž uplatní závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 31. 7. 2008, č. j. 8 Afs 40/2007-49, publikovaném pod č. 1703/2008 Sb. NSS (převzaté i v rozsudku NSS ze dne 28. 2. 2013, č. j. 4 As 65/2012-23, ve sporu mezi žalobkyní a SZPI) podle nějž „Ukládání pokuty za pořádkové delikty je proto charakterizováno i tím, že se děje "uvnitř" jiného, "hlavního" řízení a také vedle jiných pořádkových opatření, nebo při jejich neúčinnosti namísto nich. Není samo sobě účelem: uložením pořádkové pokuty řízení ve věci samé nekončí, právě naopak, uložení pořádkové pokuty umožňuje, aby proběhlo, aby bylo nepřímým donucením odstraněno účastníkovo odmítání plnit procesní povinnosti, jeho nesoučinnost nebo netečnost (…) ukládání pořádkových pokut se neděje a nemůže dít v nějakém vlastním pseudosamostatném řízení (ať virtuálním nebo skutečném), které by muselo být zahajováno a které by pokračovalo ve stejných procesních formách jako řízení ve věci hlavní.“ S ohledem na skutečnost, že tyto závěry vychází z obecných teoretických východisek, uplatní se stejně dobře i na situaci ukládání pořádkových pokut podle veterinárního zákona. KVS proto nebyly povinny zahajovat řízení o pořádkové pokutě, seznamovat žalobkyni s podklady pro své rozhodnutí apod., nýbrž zcela správně uložily svým rozhodnutím v situaci, kdy jim bylo bráněno ve výkonu dozorové činnosti, bez dalšího pořádkovou pokutu. Pokud žalobkyně dovozuje z odkazu § 18 zákona o státní kontrole na správní řád, že i ukládání pořádkové pokuty podle zákona o státní kontrole musí být správním řízením řídícím se správním řádem, soud konstatuje, že ustanovení § 19 zákona o státní kontrole je ustanovením, namísto nějž se ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole přednostně použije ustanovení § 53 odst. 4 a 7 veterinárního zákona, neboť jde o úpravu speciální. K ní se pak subsidiárně použije správní řád, neboť zákon o státní kontrole ve vztahu k institutu pořádkové pokuty neupravuje věcně žádné otázky, jež by v rámci veterinárního zákona speciálně upraveny nebyly. Navíc již v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 9 Ca 60/2004-44 (1212/2007 Sb. NSS) bylo konstatováno, že zákon o státní kontrole sice ve svém § 26 odkazuje na správní řád, který má platit pro řízení podle tohoto zákona (s výjimkou řízení o námitkách kontrolovaných osob dle § 18 téhož zákona), na druhou stranu však obsahuje speciální úpravu postupu při provádění kontroly, která použití správního řádu v podstatě vylučuje. Rozhodnutí o pořádkové pokutě je v souladu s § 62 odst. 5 správního řádu prvním úkonem v řízení o uložení pořádkové pokuty. Současně je však i jedním z dílčích úkonů v kontrolním řízení, jenž by měl být následován (není-li součinnost poskytnuta) po uložení výzvy k poskytnutí součinnosti v dodatečné lhůtě opakovaným ukládáním pořádkové pokuty, ledaže kontrolní orgán s ohledem na vývoj situace usoudí, že potřeba výkonu státního veterinárního dozoru již pominula. Pokud ani poté nebude poskytnuta součinnost, může veterinární inspektor zvážit, zda s ohledem na vysokou míru nejistoty o stavu kontrolovaného provozu plynoucí z případného úplného odmítnutí součinnosti a s ohledem závažnost informací z dalších indicií, jež má eventuálně v daný okamžik k dispozici, jsou naplněny podmínky § 53 odst. 1 písm. f) veterinárního zákona (tj. existuje důvodné podezření z existence závažného nebo naléhavého nebezpečí pro zdraví lidí či zvířat) pro příkaz k dočasnému uzavření provozu do okamžiku, kdy bude nebezpečí odstraněno nebo kdy v návaznosti na umožněnou kontrolu budou objektivní indicie takového nebezpečí vyvráceny. V opačném, méně naléhavém případě může být opakováno ukládání pořádkových pokut až do maximálního zákonného limitu 500.000,- Kč a případně i vynucena kontrola formou exekuce. Z povahy a smyslu pořádkové pokuty přitom plyne, že ukládání této pokuty směřuje k vynucení součinnosti při kontrole konkrétního provozu v konkrétním čase, tj. k vynucení jednotlivé kontrolní akce, takže součtový limit pro pořádkové pokuty nelze vztahovat ke všem provozovnám určitého subjektu, nýbrž jen ke konkrétnímu kontrolovanému místu, kde nebyla součinnost poskytnuta, pokud úsilí kontrolního orgánu o dosažení potřebné součinnosti trvá. Pokud proto orgán státní veterinární správy nakonec s dosažením součinnosti uspěje a kontrolu provede nebo pokud naopak na provedení kontroly dané provozovny rezignuje a po delším období v rámci pravidelné kontroly narazí později u téže provozovny na opětovný problém se součinností, nebude se v takovém případě součtový limit dokonce vztahovat ani na pořádkovou pokutu ukládanou v rámci této nové kontrolní akce vůči téže provozovně. Nedůvodnou je tudíž i námitka žalobkyně stran překročení maximálního limitu pro součet pořádkových pokut, neboť z ničeho neplyne, že by se jednalo o řetězec pořádkových pokut provázaný ukládáním dodatečné lhůty ke splnění povinnosti součinnosti (§ 53 odst. 7 veterinárního zákona) ve vztahu k témuž kontrolovanému místu. Z téhož důvodu je zjevně nedůvodná i námitka žalobkyně, že byla při ukládání pořádkových pokut porušena zásada ne bis in idem, jež se navíc v případě pořádkových pokut ani neuplatní, neboť zákon výslovně počítá s možností opakovaného vynucování povinnosti součinnosti, není-li ani v dodatečné lhůtě poskytnuta. Další podstatnou okolností je fakt, že skutková podstata pořádkového deliktu v § 53 odst. 7 veterinárního zákona spočívá v neposkytnutí nezbytné součinnosti a pomoci veterinárním inspektorům a nestanoví žádná další kritéria. Pro spáchání pořádkového deliktu tedy postačuje fakt, že osoba vystupující za žalobkyni byla k poskytnutí součinnosti vyzvána veterinárním inspektorem a tuto součinnost neposkytla. Odpovědnost za pořádkové delikty je odpovědností subjektivní; k naplnění subjektivní stránky tohoto deliktu však postačuje jakákoliv forma zavinění, tj. i nevědomá nedbalost (srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 2/2010-80, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2001, č. j. 7 A 16/2000-29). Předmětné ustanovení veterinárního zákona a ani jiná zákonná ustanovení nedávají kontrolované osobě oprávnění takové výzvě nevyhovět, ledaže (za aplikace obecných zásad trestání) lze na straně žalobkyně shledat některou z okolností vylučujících protiprávnost – např. krajní nouzi, nutnou obranu či skutkový omyl. Takové skutečnosti však nebyly tvrzeny a naopak ze žalobních tvrzení je zřejmé, že ve všech případech příslušní pracovníci dobře věděli, že jsou k poskytnutí součinnosti ke kontrole vyzýváni veterinárními inspektory, kteří se prokázali služebním průkazem, a že neposkytnutí součinnosti bylo pouze odůvodněno právním názorem jednatele žalobkyně, že veterinární inspektoři se musí navíc prokázat i konkretizovaným písemným pověřením k provedení kontroly. Takový důvod pro neposkytnutí součinnosti však není relevantní, a to jak z hlediska úpravy obsažené v § 53 veterinárního zákona, tak i z hlediska okolností vylučujících protiprávnost. Nelze pominout, že žalobkyně cíleně bránila výkonu pravomoci orgánu veřejné správy. Tím však naráží na obecný princip, podle nějž je třeba na akty správních orgánů nahlížet jako na správné, dokud není příslušným orgánem (v konečném stadiu soudem) konstatována jejich případná nezákonnost. To se obráží i v usnesení ÚS ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 1/98, sv. 10, na něž navazuje i judikatura správních a trestních soudů, které konstatovalo: „Občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.“ Právní teorie v tomto směru připouští s odkazem na princip zákonnosti veřejné správy možnost nerespektování zásahu správního orgánu, jenž není rozhodnutím, pouze výjimečně, není-li splněna některá ze tří základních podmínek legality zásahu: a) není-li úřední osobou prokázána pravomoc k určitému zásahu do práv, b) je-li zásah svou povahou, obsahem, rozsahem nebo účelem v rozporu se zákonem nebo s pravomocí úřední osoby, anebo c) odporuje-li zákonu způsob prováděného zásahu (srov. Hendrych, D. Správní právo: Obecná část, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 693-694). Nutná obrana je přípustná, jestliže např. do osobní svobody občana zasahuje úřední osoba, do jejíž pravomoci zásahy takového druhu vůbec nepatří, anebo taková osoba, do jejíž pravomoci sice takové zásahy obecně patří (např. policista), v konkrétním případě však pro takový zásah chybí jakékoliv zákonné zmocnění (např. zásah je odůvodněn výlučně osobními zájmy) /tamtéž, str. 697/. Podle přesvědčení soudu k takovému postupu kontrolovaného subjektu je možné přistoupit pouze tam, kde jde o zjevné nenaplnění podmínek legality, tj. nebyla-li vůbec prokázána pravomoc ke kontrolní činnosti nebo pokud by např. bylo za účelem kontroly vyžadováno (bezúčelně) odevzdání vzorku ve zjevně nepřiměřeném množství nebo pokud by se inspektor domáhal provedení kontroly ve stavu zjevně ohrožujícím bezpečnost provozu (ve znečištěném oděvu, se zjevnými známkami infekčního onemocnění či ve stavu zjevné opilosti). Jestliže se však příslušná osoba prokázala služebním průkazem veterinárního inspektora vystaveným pro tuto osobu a nevzbuzujícím pochyby o jeho pravosti, je přesvědčivým způsobem prokázána její (obecná) pravomoc k provádění kontrolní činnosti podle § 53 veterinárního zákona a adresát dozorové činnosti již není oprávněn výkonu kontroly bránit jen z důvodu, že se domnívá, že taková osoba postrádá kontrolní oprávnění in concreto k provozovnám v dané lokalitě či k danému typu provozu, popř. v uvedeném časovém období. Ve vztahu k těmto nikoliv zjevným nedostatkům v oprávnění vykonávat kontrolu se může bránit pouze ex post, bude-li zahájeno podle výsledků takové kontroly správní řízení, popř. samostatným návrhem (trestním oznámením na podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku, požadavkem na náhradu způsobené škody podle zákona č. 82/1998 Sb. apod.). V tomto směru tudíž soud přisvědčuje argumentaci žalované, že případné pochybnosti o oprávnění služebním průkazem se prokazujícího veterinárního inspektora ke kontrole konkrétní prodejny odůvodněné nepředložením písemného pověření nebyly oprávněným důvodem k bránění veterinárnímu inspektorovi ve výkonu státního veterinárního dozoru. Právní jistota adresátů správní činnosti nemůže být bezbřehá, neboť takové pojetí by v konečném důsledku vedlo k paralýze akceschopnosti státní správy, prostřednictvím níž stát mj. též splňuje svou ústavní povinnost aktivního vytváření prostoru pro uplatňování Listinou garantovaných práv a svobod svých občanů (zde konkrétně jde o preventivní ochranu práva na zdraví – čl. 31, potažmo i práva na život – čl. 6). Princip právní jistoty musí být s těmito zájmy vyvážen. Skutková podstata pořádkového deliktu tudíž byla naplněna a žalobkyně netvrdí žádný relevantní důvod, který vylučoval protiprávnost jejího jednání. V tomto směru jsou tudíž žaloby nedůvodné, i kdyby byl právní názor žalobkyně o nutnosti předkládání samostatného písemného pověření podle § 10 odst. 2 zákona o státní kontrole správný. Nad rámec uvedeného však musí soud konstatovat, že ani požadavek žalobkyně na předkládání samostatného písemného pověření veterinárního inspektora nemá zákonný podklad. Argumentovat novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 přitom není namístě. Z ustanovení § 53 odst. 1 veterinárního zákona plyne, že zavádí pojem „veterinární inspektor“ jako legislativní zkratku pro ty úřední veterinární lékaře orgánů veterinární správy a veterinární lékaře Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra, popřípadě jimi zřízených organizačních složek státu, kteří jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru. Ne každý úřední veterinární lékař je tudíž veterinárním inspektorem, v důsledku čehož je argumentace žalobkyně stran ustanovení § 17a a § 45 veterinárního zákona stejně jako ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání, lichá, neboť příslušná ustanovení hovoří o (úředních) veterinárních lékařích jako širší skupině. Každý veterinární inspektor však je úředním veterinárním lékařem nebo veterinární lékařem Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra, popřípadě jimi zřízených organizačních složek státu. Z uvedeného také jasně plyne, proč zákon neužívá slovní spojení „jsou pověřeni“: „pověření“ veterinárních inspektorů k činnostem uvedeným v § 53 odst. 1 veterinárního zákona totiž zákonodárce používá jako definiční znak této podskupiny (úředních) veterinárních lékařů. Mylná je také argumentace oprávněními úředních veterinárních asistentů, neboť z ustanovení § 53 odst. 3 veterinárního zákona výslovně plyne, že jejich oprávnění jsou v porovnání s veterinárními inspektory obdobné povahy, byť jsou dány pouze v užším rozsahu, přičemž z obdobnosti použití § 53 odst. 1 a 2 a z jejich vlastního označení („asistenti“) lze při absenci odlišné výslovné úpravy dovodit, že svá oprávnění nemohou vykonávat zcela samostatně, nýbrž jejich úkolem je napomáhat (sekundovat) výkonu kontrolní činnosti veterinárního inspektora. Ustanovení veterinárního zákona upravují a zmiňují pouze služební průkaz veterinárního inspektora a úředního veterinárního asistenta, jiné kategorie osob služebním průkazem nedisponují. Služebním průkazem veterinárního inspektora tak mohou disponovat pouze a jen veterinární lékaři, kteří jsou příslušným veterinárním orgánem pověřeni k provádění kontrolní činnosti. Lze tak položit rovnítko mezi pojem „veterinární inspektor“ použitý ve veterinárním zákoně a pojem „schválený veterinární lékař“ použitý v nařízení č. 854/2004/ES, jejž se žalobkyně dovolává. Akt pověření tudíž neplyne ex lege, ale právě ze skutečnosti, že veterinárnímu lékaři byl vydán služební průkaz veterinárního inspektora, a to na základě pracovněprávního aktu KVS v podobě uzavření pracovní smlouvy (její změny) zakotvující odpovídající pracovní zařazení veterinárního lékaře, pro něž pochopitelně musí daný veterinární lékař splňovat potřebné odborné předpoklady. Ustanovení § 53 odst. 6 písm. d) veterinárního zákona v této souvislosti odkazuje na prováděcí právní předpis, který stanoví vzor služebního průkazu veterinárního inspektora a úředního veterinárního asistenta a ustanovení § 78 veterinárního zákona výslovně zmocňuje Ministerstvo zemědělství k vydání vyhlášky provádějící mj. také § 53 odst. 6 veterinárního zákona. Ustanovení § 30 původní prováděcí vyhlášky, stejně jako § 40 nové prováděcí vyhlášky pouze uvádí, že vzor služebního průkazu je uveden v příloze vyhlášky. Tato příloha obsahuje vzorové vyobrazení služebního průkazu s označením příslušné KVS a s větou, již žalobkyně považuje za nezákonnou. Z předchozí argumentace však plyne, že služební průkazy smějí být vydávány pouze veterinárním inspektorům a úředním veterinárním asistentům pověřeným k provádění státního veterinárního dozoru. Již ze samotné definice veterinárního inspektora obsažené ve veterinárním zákoně tudíž logicky plyne, že držitel služebního průkazu, pro něhož byl tento průkaz vydán, je nositelem oprávnění stanovených [veterinárním inspektorům, resp. (úředním) veterinárním lékařům jako širší skupině] veterinárním zákonem a totéž lze říci i o zvláštních zákonech upravujících působnost orgánů veterinární správy. Jestliže tedy Ministerstvo zemědělství takovouto větu umístilo v prováděcích vyhláškách do vzoru služebního průkazu, nijak se tím nezpronevěřilo požadavkům veterinárního zákona. Bylo-li přitom zákonem zmocněno k vydání vzoru služebního příkazu, nepochybně to znamenalo, že má stanovit jeho vzhledové a obsahové náležitosti. Snaha žalobkyně dovodit, že vzor nemá mít žádné náležitosti, jde zcela proti obvyklému jazykovému smyslu slov užitých právními předpisy a jeví se jako zcela účelová a zjevně nesmyslná slovní ekvilibristika. Vzor bez náležitostí představuje logický oxymoron. Stejně pak lze jako účelovou dezinterpretaci hodnotit i výklad ustanovení § 53 odst. 1 veterinárního zákona, jejž žalobkyně zakládá na vytržení některých slov z kontextu zákona, díky čemuž pak v rozporu s jazykovým významem příslušného ustanovení jako celku vytváří domnělou výkladovou nejasnost, na niž pak navazuje požadavkem výkladu výhodnějšího pro adresáta právní normy. Zásada výkladu ve prospěch adresáta činnosti veřejné moci samozřejmě platí, lze ji však aplikovat pouze tam, kde vznikají objektivní pochybnosti o výkladu právní normy. Umělý pokus o vytvoření takové situace ze strany žalobkyně však důvodem pro takový postup není, neboť k doplňkovým metodám výkladu lze přihlédnout teprve tehdy, jestliže objektivně vnímané jazykové znění textu právní normy není jednoznačné, popř. zjevně odporuje jeho smyslu a účelu (blíže viz stanovisko pléna ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96). Pokud jde o žalobkyní zmiňované ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, podle nějž jsou kontrolní pracovníci povinni mj. i oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly, a k němu se vztahující důvodovou zprávu, soud musí ve shodě se žalovanou konstatovat, že se jedná o ustanovení, které (ani v kontextu další zákonné úpravy) nestanoví bližší náležitosti takového pověření. Jeho smyslem je přitom právě legitimační funkce, tj. průkaz oprávnění kontrolního pracovníka k výkonu kontrolní činnosti, a tedy i tomu souvisejícímu zásahu do práv kontrolované osoby. V jaké míře musí být takové oprávnění konkrétní a jaké má mít náležitosti, plyne teprve ze zvláštních právních předpisů. Veterinární zákon v tomto směru u veterinárních inspektorů zakotvuje v § 53 odst. 2 písm. c) povinnost prokazovat svou totožnost služebním průkazem, přičemž jeho náležitosti stanoví prováděcí vyhláška. Tento průkaz je nepochybně písemným dokladem (tj. naplňuje jediné kritérium vyžadované zákonem o státní kontrole) a navíc oproti prostému písemnému pověření je opatřen i fotografií a je na papíře s velkým státním znakem. Tímto průkazem se prokazuje nejen totožnost konkrétní osoby, ale (logicky) i její úřední postavení jako veterinárního inspektora. Lze tedy konstatovat, že veterinární inspektoři ve všech případech oznámili pracovníkům žalobkyně úmysl zahájit kontrolu a předložili též písemné pověření v podobě služebního průkazu (po skutkové stránce o tomto mezi účastníky není sporu). Tím naplnili podmínky § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole a žalobkyně byla povinna jim poskytnout potřebnou součinnost za účelem provedení státního veterinárního dozoru nad jejími prodejnami. V tomto směru podle soudu neexistuje rozpor mezi úpravou ve veterinárním zákoně a v zákoně o státní kontrole, tudíž ani nevyvstává potřeba aplikovat v § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole výslovně zakotvené pravidlo lex specialis derogat legi generali, neboť v tomto případě jde pouze o vztah návaznosti mezi obecným předpisem a předpisem jej rozvádějícím pro konkrétní věcný úsek právní úpravy. Pokud jde o judikatorní závěry, lze sice žalobkyni přisvědčit, že v otázce nutnosti předkládat samostatné písemné pověření vedle služebního průkazu se závěry rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 42/2004-87, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Ca 127/2005- 41 (1087/2007 Sb. NSS), rozsudku NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 25/2012-34 a rozsudku NSS ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012-69, rozcházejí, nicméně v tomto směru je významná jednak speciální právní úprava v příslušných odvětvových předpisech a jednak skutečnost, že i pro případ, že by takový rozkol v judikatuře existoval, je namístě přednostně respektovat rozhodnutí vybraná plénem NSS k publikaci ve Sb. NSS a rozsudky časově aktuálnější. Vzhledem k tomu, že zdejší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů pozdější a sbírkové judikatury, odkazuje v tomto na vypořádání námitky tvrzeného rozkolu v odůvodnění rozsudku NSS ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012-69. Z již citovaného závěru NSS, že ukládání pořádkové pokuty nepředchází samostatné správní řízení (snad až na výjimečné případy zmíněné žalobkyní, kdy zákonodárce výjimečně takový postup výslovně speciální normou zakotvil) dále plyne, že žádost žalobkyně o spojení „řízení o“ uložení pořádkové pokuty před jednotlivými KVS byla zcela bezpředmětná, neboť nebylo co spojovat. Pokud v minulosti k takovému kroku některá KVS přikročila, nešlo o správný postup, nicméně jak soud ověřil ve správních spisech, nedošlo k tomu v řízeních, jež jsou předmětem této žaloby. Žalobkyně přitom ani nenaznačuje, v jakém směru by takový postup mohl mít dopad v její neprospěch na zákonnost rozhodnutí žalované. Žalobkyně přitom nemá pravdu ani v tom, že o její žádosti o spojení věcí mělo být rozhodnuto samostatným rozhodnutím, proti němuž by se mohla bránit odvoláním. Zde se soud ztotožňuje se závěry právní doktríny, která uvádí: „V obou případech, jak pokud dochází ke spojení věcí z moci úřední, tak na požádání některého z účastníků takových řízení, vydává správní orgán o spojení různých řízení do společného řízení usnesení, které se pouze poznamenává do spisu (§ 140 odst. 3 a § 76 odst. 3), není tedy proti němu možné odvolání. V tomto usnesení je třeba odůvodnit, že podmínky pro spojení řízení do řízení společného byly splněny. V případě, že správní orgán požadavku účastníka řízení na spojení řízení nevyhoví, usnesení o tom nevydává (podle § 76 odst. 1 se usnesení vydává jen tehdy, pokud tak stanoví zákon, a zákon v tomto případě usnesení nepředpokládá) a pouze účastníka vyrozumí o důvodech, pro které k takovému kroku nepřistoupil.“ (Vedral, J. Správní řád: Komentář, II. vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, str. 1066). Vyrozumění o tom, že řízení spojena nebudou, se žalobkyni dostalo v odůvodnění rozhodnutí o námitkách, a v případech, kdy o ně požádala až v podaném odvolání, vypořádala se žalovaná s tímto požadavkem v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Otázka možného spojení odvolacích řízení však vyloučena není, neboť ustanovení o společném řízení obsažené v § 140 správního řádu spadá do hlavy IV tohoto zákona, jejíž ustanovení se podle ustanovení § 93 odst. 1 správního řádu užijí obdobně i v řízení odvolacím. Je to však především otázkou vhodnosti, k jejímuž posouzení žalovaná disponuje širokým správním uvážením, přičemž argumenty žalované v podaném vyjádření k žalobám mají logické opodstatnění. Nelze také pominout, že odvolání žalobkyně (až na výjimku) výslovný návrh na spojení řízení neobsahovala. Každé rozhodnutí KVS je do jisté míry specifické, a jestliže odvolací námitky žalobkyně napadají i procesní postup KVS, popř. podobu výroků a odůvodnění prvostupňových rozhodnutí, je zřejmé, že v odvolacím řízení budou předmětem posouzení (zčásti) pokaždé odlišné právní a skutkové otázky. Pokud ke spojení odvolacích řízení přistoupeno z těchto důvodů nebylo, je takový postup žalované logický a možný. S přihlédnutím k šíři správního uvážení žalované při volbě procesní postupu soud ve skutečnosti, že byla rozhodnutí KVS přezkoumávána samostatně, neshledává procesní vadu (byť sám Krajský soud v Praze zvolil jiné řešení). Navíc ani nedůvodné vedení samostatných odvolacích řízení není způsobilé vyvolat pochyby o zákonnosti napadených rozhodnutí, resp. tvrzená zvýšená administrativní zátěž žalobkyně v důsledku tohoto postupu by zrušením napadených rozhodnutí rozhodně nemohla být jakkoliv odstraněna – pouze by došlo k jejímu dalšímu navýšení. Spojení odvolacích řízení by přitom s ohledem na samostatnou povahu a funkci uložených pořádkových pokut a na skutečnost, že odvolací orgán má za úkol přezkoumávat správnost a zákonnost rozhodnutí KVS a nikoliv věc nově přehodnocovat, nemohlo vést ani ke snížení uložených pokut. Předmětem odvolacího rozhodnutí ani ve společném řízení totiž není vyměření jedné společné pořádkové pokuty; i při závěru o nepřiměřenosti pokuty uložené KVS by žalovaná rozhodovala o změně výše pořádkové pokuty v konkrétním rozhodnutí KVS. Za takové situace nepřichází do úvahy ani vnášet dodatečně do řízení o opravných prostředcích absorpční zásadu, neboť ta by v této situaci narušovala samotný účel pořádkové pokuty, tj. ekonomické přinucení kontrolovaného subjektu k součinnosti. Naopak by to žalobkyni jako subjekt s velkým počtem provozoven podléhajících státnímu veterinárnímu dozoru mohlo vést k představě, že se jí odmítání kontrol spojené s ekonomickými úsporami z nedodržování některých právních norem vyplatí, neboť by poměrná část pokuty připadající na jednu nerealizovanou kontrolu limitně klesala k nule (viz žalobkyní zmiňovaný případ spojeného rozhodnutí o pořádkových pokutách uložených KVS pro kraj Vysočina). Soud nepřitakal ani námitkám žalobkyně směřujícím proti údajným vadám kontrolních protokolů, resp. rozhodnutí o námitkách do kontrolního protokolu. Zde je třeba předně uvést, že již usnesením NSS ze dne 12. 2. 2004, č. j. 5 A 55/2001-68 (567/2005 Sb. NSS), bylo s odkazem na § 70 písm. a) s. ř. s. vyloženo, že rozhodnutí o námitkách podle § 18 zákona o státní kontrole není rozhodnutím soudně přezkoumatelným podle § 65 s. ř. s. (v tomto směru žalovaná ve svém vyjádření argumentuje nesprávně). S ohledem na skutečnost, že námitky do kontrolních protokolů spočívaly v projevu nesouhlasu s právním posouzením KVS, nikoliv však ve zpochybňování skutkového stavu zachyceného v protokolech, z nějž pak následně vycházela rozhodnutí KVS a žalované, přičemž rozhodný skutkový stav není zpochybňován ani odvolací a žalobní argumentaci, nemohou mít formální vady protokolu, popř. rozhodnutí o námitkách do protokolu vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Skutkový stav, z něhož vychází, je tím nedotčen. Dodatečná spekulace žalobkyně, zda veterinární inspektoři náhodou nechtěli provádět kontrolu mimo pole své působnosti, je-li uplatněna teprve v žalobě, je dále zjevně opožděná, neboť ji nemohla žalovaná vzít v napadených rozhodnutích do úvahy. O tom, že by se veterinární inspektorka skutečně domáhala kontroly mimo veterinární oblast, přitom žalobkyně nic neuvádí. Žalobkyně také neuvádí, z čeho dovozuje, že rozhodnutí KVS byl oprávněn vydat pouze ředitel KVS. Veterinární zákon a podpůrně ani zákon o státní kontrole (§ 18 odst. 1 na rozhodování o uložení pořádkové pokuty nedopadá) v tomto směru neobsahuje zvláštní právní úpravu, takže se uplatní obecné ustanovení § 15 odst. 2 ve spojení s § 154 a § 158 odst. 1 správního řádu, podle nějž úkony správního orgánu provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen "oprávněné úřední osoby"). Jak přitom konstatuje komentářová literatura: „v případě orgánů veřejné správy neexistuje (na rozdíl od výkonu soudnictví) ústavní právo na zákonného úředníka. (…) Smyslem tohoto ustanovení je (ve spojení s § 15 odst. 4) zejména to, aby správní orgány nevystupovaly vůči účastníkům řízení, resp. dotčeným osobám jako takovým (…) anonymně, ale aby účastník řízení, resp. dotčená osoba věděl, kdo „jeho věc“ ve správním orgánu vyřizuje. Ustanovení § 15 odst. 2 spolu s odst. 4 souvisejí rovněž s § 14 odst. 2, neboť má-li mít účastník řízení reálnou možnost namítat podjatost úředních osob, měl by se dozvědět, kdo úřední osobou v dané věci je. (…) Když toto ustanovení obecně předpokládá provádění procesních úkonů konkrétními úředními osobami, neznamená to, že by rozhodnutí vydané „neoprávněnou“ úřední osobou, tzn. takovou, která k tomu nebyla oprávněna podle vnitřních předpisů správního orgánu ani nebyla pověřena jeho vedoucím, bylo rozhodnutím nezákonným či snad dokonce nicotným. (Věcně a místně) příslušným ke správnímu řízení je správní orgán jako celek (§ 10 a § 11), nedostatek „vnitřní příslušnosti“ v rámci správního orgánu, tedy porušení jeho vnitřních předpisů, např. organizačního řádu, nezákonnost rozhodnutí nezpůsobuje, jakkoliv platí, že porušování pravidel, byť interních, správního orgánu rozhodně není pozitivním jevem. V takovém případě by šlo ve smyslu § 89 odst. 2, resp. § 96 odst. 2 o vadu řízení, o níž nelze mít důvodně za to, že by mohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy popřípadě na jeho správnost.“ (Vedral, J. Správní řád: Komentář, II. vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, str. 197 a 199). S citovaným právním hodnocením se soud ztotožňuje a podotýká, že taková vada nemůže mít vliv na zákonnost či správnost napadených rozhodnutí ani pro účely jejich soudního přezkumu. Pokud se pak žalobkyně domnívá, že skutečnost, že jí není známo, zda elektronický podpis připojený ke stejnopisu rozhodnutí ze dne 14. 6. 2010, č. j. SVS/2332/2012-ÚVS, přísluší oprávněné úřední osobě, má za následek nicotnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, soud konstatuje, že toto rozhodnutí bylo podle obsahu správního spisu doručeno žalobkyni systémem datových schránek z datové schránky žalované, pročež se s ohledem na ustanovení § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech považuje za úkon učiněný písemně a podepsaný. Ostatně ve spisu je obsažen originál rozhodnutí opatřený úředním razítkem a fyzickým podpisem ústředního ředitele žalované. Obdobně jsou obsahem všech správních spisů i listinné originály rozhodnutí KVS opatřené razítkem a podpisem. I tyto námitky, s ohledem na jejich uplatnění teprve v podané žalobě se soudu jeví jako účelové. Přitom je nutno poukázat na skutečnost, že tyto žalobní námitky opět i v případě důvodnosti nejsou způsobilé zpochybnit správnost a zákonnost napadených rozhodnutí. Otázka, zda žalovaná mohla doplnit či změnit odůvodnění výše pořádkové pokuty obsažené v rozhodnutích KVS, již byla řešena v rozsudku NSS ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000-39, podle nějž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tvoří s rozhodnutím o odvolání jeden celek, a proto je možné dílčí části odůvodnění doplnit i v odvolacím rozhodnutí. NSS dále v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 65/2012-23, zmínil právní názor krajského soudu, podle kterého odvolacímu orgánu přísluší v rámci odvolacího řízení pouze dovysvětlit myšlenky a postupy správního orgánu prvního stupně, nikoliv však jeho vůli zcela nahrazovat. V těchto intencích soud prověřil odůvodnění rozhodnutí KVS, nicméně zjistil, že ve všech případech výši pořádkové pokuty odůvodňují způsobem zmiňovaném žalovanou, byť jde v některých případech o odůvodnění velmi kusé (rozhodnutí předcházející napadeným rozhodnutím ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5080/2011, a ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS, pouze konstatují zákonné rozpětí výše pořádkové pokuty a to, že KVS vzala do úvahy jako polehčující okolnost fakt, že se jednalo o první takto zjištěné porušení právní povinnosti žalobkyně). I taková odůvodnění však představují dostačující základ, který může odvolací orgán i s ohledem na odvolací námitky rozvinout a doplnit. Rozhodně totiž nelze tvrdit, že by odůvodnění prvostupňového správního orgánu zcela absentovalo a že by nebylo alespoň zčásti nastíněno stanovisko KVS. Žalované nelze důvodně vyčítat, že reagovala na odvolací námitky proti nedostatečnému odůvodnění prvostupňových rozhodnutí. Kromě toho, i kdyby žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela změnila důvody vedoucí k závěru vyslovenému ve výroku rozhodnutí KVS či by toto důvody koncipovala v úplnosti, soud není přesvědčen o tom, že by to samo o sobě bylo takovou vadou, aby tím byla zpochybněna zákonnost napadeného rozhodnutí. Výslednou podobu odůvodnění výše pořádkové pokuty v napadených rozhodnutích pak soud považuje za plně přezkoumatelnou a řádnou. Pokud jde o formulaci výroků rozhodnutí KVS, skutečnost, že výslovně neuvedly, že se žalobkyně odmítla podrobit kontrole s odkazem na nepředložení konkrétního písemného pověření, nezpůsobuje jejich nezákonnost (resp. nezákonnost napadených rozhodnutí). Takový údaj součástí tzv. skutkové věty výroku rozhodnutí být nemusí. Skutková věta má stručně a výstižně vymezit jednání, jímž byla naplněna skutková podstata deliktu (zde pořádkového), nemusí však uvádět právní obranu sankcionované osoby, neboť s tou se správní orgán vypořádá v odůvodnění rozhodnutí (což také učinil odkazem na § 53 odst. 1 veterinárního zákona). Ve výroku jsou vždy uvedeny přesné datum, čas a místo provozovny, popis skutku (tj. že žalobkyně odmítla umožnit orgánu vykonávajícímu státní veterinární dozor provedení kontroly), jeho právní kvalifikace (porušení povinnosti stanovené v § 53 odst. 4 veterinárního zákona) a výše uložené pořádkové pokuty s odkazem na § 53 odst. 7 veterinárního zákona. Tyto údaje vymezují nezaměnitelně posuzovaný skutek, v jeho popisu jsou uvedeny všechny okolnosti rozhodné pro posouzení naplnění skutkové podstaty pořádkového deliktu (odmítnutí umožnění kontroly provozovny) a jeho právní kvalifikace. Výrok v tomto rozsahu je zcela dostačující a soud mu nemůže nic vytknout. Právní kvalifikace odkazem na § 53 odst. 4 veterinárního zákona je správná a toto odkazované ustanovení není neústavní, neboť vymezení skutkové podstaty deliktu demonstrativním způsobem, byť je spíše nežádoucí, samo o sobě není vyloučeno, a to dokonce ani v případě soudního trestání (srov. např. § 20 odst. 1, § 24 odst. 1, § 184, § 234, § 253, § 272, § 358 trestního zákoníku). Rozhodující je, že žalobkyně neposkytla nezbytnou součinnost a pomoc veterinárnímu inspektorovi nutnou k tomu, aby byl proveden v jejích prostorách státní veterinární dozor. Konkrétní podobu spáchání deliktu KVS jasně vymezila – odmítnutí umožnění kontroly jako celku. Působnost KVS a věcný obsah možné kontroly prováděné veterinárním inspektorem je pak jasně dána veterinárním zákonem a žalobkyně s jeho mezemi byla seznámena i prostřednictvím jí kritizovaného textu na předkládaném služebním průkaze. Žalované musí soud přisvědčit v tom, že předmět kontroly byl zpravidla v obecné podobě vymezen v kontrolním protokole, přičemž soud se nedomnívá, že by takové vymezení muselo být provedeno detailním odkazem na jednotlivá ustanovení veterinárního (či jiného) zákona, neboť (jak plyne ze žalovanou předložených kontrolních protokolů z předchozích kontrol uvedených prodejen), kontrola podle zavedené praxe vždy zahrnuje větší množství kontrolovaných povinností (teplota skladování masa, oddělené zpracování různých typů mas, čistota a hygiena provozu, senzorická kontrola zboží, řádnost vedení evidence, správnost značení zboží, odběr kontrolních vzorků), jež se však ve svém základu nemění. Vzhledem k tomu, že zahájení kontroly nemá dopad na běh prekluzivních lhůt a tedy právní jistotu kontrolovaného subjektu v takové míře, jako je tomu v daňovém řízení, nelze v tomto případě aplikovat kritéria dovozená ÚS např. ve vztahu k daňové kontrole. Předmět kontroly je poměrně logicky dán rozsahem pravomoci veterinárního inspektora ve spojení s předmětem činnosti kontrolované provozovny a tento rozsah není tak široký, aby žalobkyni nadměrně a dlouhodobě zatěžoval (kontrola zpravidla trvala kolem jedné hodiny). Pokud jde o odůvodnění potvrzení výroku o uložení náhrady nákladů správního řízení, má žalovaná pravdu v tom, že rozhodnutí KVS předcházející rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. 2011/5375/SVS, ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5080/2011, ze dne 20. 1. 2012, č. j. SVS/5768/2011, ze dne 18. 4. 2012, č. j. SVS/797/2012-ÚVS, ze dne 18. 4. 2012, č. j. SVS/800/2012-ÚVS, a ze dne 20. 4. 2012, č. j. SVS/1599/2012-ÚVS, takový výrok vůbec neobsahovaly, tudíž ve vztahu k nim je tento žalobní bod zcela nemístný. Ve vztahu k ostatním dvěma takto napadeným rozhodnutím pak nelze mít jakoukoliv pochybnost o tom, že byl potvrzen i tento výrok, neboť rozhodnutí KVS bylo vždy potvrzeno v plném rozsahu. V případě rozhodnutí ze dne 9. 1. 2013, č. j. SVS/018591/2012-G, se posouzení správnosti tohoto výroku odůvodnění napadeného rozhodnutí věnovalo podrobně. V případě rozhodnutí ze dne 14. 6. 2012, č. j. SVS/2332/2012-ÚVS, je odůvodnění nákladového výroku stručnější, ovšem vzhledem k tomu, že odvolání neobsahovalo žádné námitky proti nákladovému výroku (vyjma určení, že je napaden i on), nelze označit napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné jenom proto, že na neexistující námitky nereagovalo podrobněji. Pokud jde o přípustnost uložení paušální náhrady nákladů řízení v případě uložení pořádkové pokuty, soud se s žalovanou ztotožňuje v tom, že při ukládání pořádkové pokuty se postupuje podle veterinárního zákona a nikoliv podle zákona o státní kontrole, uložení pořádkové pokuty je prvním úkonem správního řízení (srov. § 62 odst. 5 správního řádu), jehož iniciačním faktorem je právě porušení veterinárním zákonem stanovené povinnosti součinnosti s veterinárním inspektorem ze strany žalobkyně, a tudíž je namístě aplikace ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu. Konečně pokud jde o návrh žalobkyně na uplatnění moderačního práva soudu podle § 65 odst. 4 s. ř. s., soud konstatuje, že tento postup je možný pouze tam, kde soud shledá, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, a kde takové snížení ukládané sankce žalobkyně výslovně navrhla (srov. § 78 odst. 2 s. ř. s.). Soud dále při zvažování okolností případu přihlédl též ke specifiku pořádkové pokuty, jež představuje úprava obsažená v ustanovení § 62 odst. 5 správního řádu, jenž výslovně umožňuje správnímu orgánu, který pravomocně pořádkovou pokutu uložil, tuto pokutu novým rozhodnutím prominout či snížit, jestliže (zejména) žalobkyně bude v dalším průběhu řízení (zde veterinárního dozoru) své povinnosti řádně plnit. Toto oprávnění správního orgánu logicky snižuje potřebu ingerence soudu právě z hlediska případně tvrzeného dodatečného splnění povinnosti podrobit tu kterou provozovnu žalobkyně státnímu veterinárnímu dozoru. Z okolností věci je zřejmé, že postupem žalobkyně nebyla znemožněna konkrétní dozorová akce KVS, jejíž odůvodněnost a potřeba již s během času odpadla (např. kontrola masných výrobků v souvislosti s konkrétní kauzou dovozu závadného masa nebo v souvislosti se zpětně zjištěnou nákazou u porážených zvířat), nýbrž byl znemožněn běžný výkon kontrolní činnosti. Proto i nadále je zde prostor, aby správní orgány zareagovaly na případnou změnu přístupu žalobkyně spočívající v ukončení obstrukčního jednání určitým snížením uložených pořádkových pokut, byť s odstupem času a s ohledem na délku protiprávního jednání žalobkyně nepůjde o úplné prominutí či o enormní snížení pokut. Je také nutné přihlédnout k tomu, že soud nemá takové možnosti jako žalovaná řádně posoudit, zda se poskytování součinnosti ze strany žalované obnovilo v plném rozsahu, nebo žalobkyní tvrzené umožnění kontrol se týká pouze několika ojedinělých případů, kdy to žalobkyně uznala za vhodné, a ve skutečnosti není reprezentativním vzorkem přístupu žalobkyně k výkonu státního veterinárního dozoru. Ostatně žalobkyně tvrzenou skutečnost, že byla následně v dotčených prodejnách kontrola opravdu umožněna, ničím neprokazovala (vyjma prodejny na adrese P., K.). Dalším výchozím bodem úvah soudu byl pak limit vyslovený v rozsudku NSS ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008-80 (1719/2008 Sb. NSS), tj, že: „Případnou nejednoznačnost výkladu ustanovení právní normy nelze ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. zohlednit jako rozhodné kritérium pro moderaci správního trestu.“ Žalobkyně svůj postup orgánům státního veterinárního dozoru odůvodňovala právě odlišným právním posouzením, tj. tím, že podle jejího názoru bylo možné příslušné právní normy vyložit i jinak. To jí však z hlediska výše sankce nijak neprospívá. Stejně tak jí ku prospěchu není ani tvrzená časová prodleva mezi znemožněním kontroly a uložením pořádkové pokuty. Ta je sice s ohledem na funkci pořádkové pokuty poněkud nelogická, nicméně v případě žalobkyně i po uplynutí uváděných šesti měsíců důvody pro uložení pořádkové pokuty přetrvávaly. Po celou dobu této prodlevy totiž bylo zřejmé, že žalobkyně svůj přístup nehodlá změnit, což vyplynulo i z jejího přístupu ke kontrolám na jiných prodejnách. Pokud jde o výši uložených pořádkových pokut, soud má za to, že úplné odepření součinnosti při pokusu o provedení státního veterinárního dozoru představuje to nejzávažnější možné porušení povinností uložených v § 53 odst. 4 veterinárního zákona, protože tím je znemožněna v podstatě veškerá kontrolní činnost v rámci státního veterinárního dozoru. Jestliže přitom žalobkyně provozuje prodejny, jež dosahují značného objemu distribuce produktů, které spadají do kontrolní pravomoci státního veterinárního dozoru (sama žalobkyně v návrzích k registraci prodejen uváděla jednotně, že může jít o více než 2 tuny masných výrobků týdně; je obecně známou skutečností, že provozovny žalobkyně jsou zpravidla umístěny jako příslušenství supermarketů, tj. tam kde je objem poptávky nejkoncentrovanější), je v případě eventuálního nedodržení kontrolovaných povinností způsobilá ohrozit velmi značný počet spotřebitelů. Je zároveň posledním článkem distribučního řetězce, tudíž její pochybení by zasáhlo přímo spotřebitele, neboť za ní již v řetězci nenásleduje žádný kontrolovaný mezičlánek. V situaci, kdy kontrola byla znemožněna, nelze nijak spekulovat, zda ve skutečnosti bylo vše v pořádku nebo zda naopak byly nějaké povinnosti porušovány. To s ohledem na (logicky) jakékoliv chybějící poznatky ke stavu fungování té které prodejny v daném čase je zcela irelevantní. Z uvedeného tedy soud má za to, že porušení povinnosti ze strany žalobkyně v každém z uvedených případů bylo mimořádně závažné. Pokud pak jde o individualizaci ukládané sankce s ohledem na osobu žalobkyně, soud musí konstatovat, že žalobkyně podnikající na českém trhu pod obchodní značkou NOVÁK maso – uzeniny je významnou společností, jež dosahuje značné výše tržeb. Je též obecně známou skutečností, že žalobkyně provozuje na území ČR více velké množství prodejen a je součástí mezinárodního řetězce. Výše uložené pokuty v každém jednotlivém případě (50.000,- Kč), a to i v případě přihlédnutí k součtu všech pokut, jež podle žalobkyní přiložené tabulky pro účely rozhodnutí o odkladném účinku žaloby celkem dosáhly 950.000,- Kč, se proto jeví být v ekonomických měřítcích podniku žalobkyně částkou nevýznamnou (ne-li zanedbatelnou). Likvidační dopad uložených pokut není ničím prokázán. Žalobkyně přitom kontrolám veterinárních inspektorů bránila úmyslně a v širokém rozsahu, jak mj. plyne i z toho, že takový postup svým zaměstnancům předepsala formou interní směrnice. Byly-li pořádkové pokuty uloženy přesně v polovině rozmezí 0 až 100.000,- Kč s odkazem na polehčující skutečnost, že v případě dané konkrétní prodejny šlo teprve o první pochybení takového rázu, není ani z pohledu soudu taková sankce sankcí nepřiměřenou, neboť závažnosti následku (v podobě úplného znemožnění provedení kontroly) a významu předmětu řízení (ochrana zdraví lidí), stejně jako i individuálním majetkovým poměrům žalobkyně nižší sankce odpovídat nemůže. Lze si jen stěží představit ještě intenzivnější naplnění skutkové podstaty pořádkového deliktu podle § 53 odst. 7 veterinárního zákona, neboť na českém trhu není typově kapacitnějších prodejen, jež by dodávaly masné výrobky přímo spotřebitelům (snad vyjma některých hypermarketů). Kromě prvního provinění tak žalobkyni lze k dobru přičíst snad jen fakt, že takto výkonu kontrolní činnosti nebránila (shodou okolností) v období významně zvýšeného nebezpečí veterinárních rizik a že nebylo konkrétně zjištěno, že by v době kontroly měla nekontrolovaná činnost žalobkyně nějaké negativní dopady na spotřebitele. S ohledem na uvedené tudíž soud neshledal důvod pro snížení výše uložených pořádkových pokut, pročež výrokem III. eventuální návrh žalobkyně na uplatnění moderačního práva zamítl. Ve výsledku lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí plně obstojí. Naopak uplatněné žalobní námitky jsou nedůvodné. Proto soud žaloby jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Zamítl též návrhy na snížení uložených pokut. Protože žalovaný byl plně úspěšný, náležela by mu podle § 60 odst. 1 s. ř. s. náhrada nákladů řízení. Žalovaný se však práva na náhradu nákladů řízení u ústního jednání výslovně vzdal. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně ani žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení