45 A 16/2024– 33

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci žalobce: R. C., nar. X státní příslušnost Kosovská republika t. č. pobytem X zastoupen advokátkou JUDr. Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2024, č. j. OAM–1511/LE–LE05–LE05–NV–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce přicestoval dne 10. 11. 2024 letecky linkou z Tirany v Albánii na Letiště Václava Hlava v Praze (hraniční přechod Praha Ruzyně) a měl v úmyslu vstoupit na území ČR. Při hraniční kontrole v 11:15 se prokázal cestovním pasem vydaným Kosovem, bylo však zjištěno, že je evidován v schengenském informačním systému (dále též „SIS II“) jako nežádoucí osoba.

2. Z výpisu ze SIS II vyplývá, že žalobce je veden jako nežádoucí osoba od 11. 12. 2019 do 4. 3. 2027 na základě žádosti Rakouska a od 17. 4. 2024 do 3. 4. 2026 na základě žádosti Německa. Jako důvod záznamu v SIS II vloženého Rakouskem je uveden § 53 odst. 2 bod 6 Fremdenpolizeigesetz s tím, že je žalobce státním příslušníkem třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území členských států. Jako důvod záznamu vloženého Německem je uvedena směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí s tím, že je žalobce státním příslušníkem třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území členských států.

3. Z tohoto důvodu byl žalobci téhož dne v 11:30 odepřen vstup na území ČR podle § 163 odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

4. Téhož dne ve 14:00 žalobce požádal o mezinárodní ochranu.

5. Z výpisu z cizineckého informačního systému dále vyplynulo, že žalobce měl v minulosti (od 29. 1. 2009) na území ČR povolen trvalý pobyt, toto povolení však bylo zrušeno ke dni 6. 6. 2023. V roce 2006 také neúspěšně žádal o mezinárodní ochranu, zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné bylo následně potvrzeno správními soudy. Podle opisu z evidence rejstříku trestů byl žalobce v ČR odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2014 za krádež k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou do 12. 11. 2015. Dne 7. 12. 2015 se žalobce osvědčil.

6. V rámci poskytnutí údajů k nynější žádosti o mezinárodní ochranu dne 14. 11. 2014 žalobce vypověděl, že z Kosova odjel dne 9. 11. 2024 autem do Albánie, odkud přiletěl dne 10. 11. 2024 do Prahy. K dřívějším pobytům v rámci ČR uvedl, že od roku 2006 měl povolen pobyt v ČR, pobýval i v Rakousku a v Německu. Jinde, než v ČR o azyl nežádal. Je zdravý a nemá žádné zvláštní potřeby. Ke své trestní minulosti sdělil, že v Rakousku byl v roce 2019 nebo 2020 odsouzen na 20 měsíců vězení za krádeže, ale po 1 roce a 3 měsících byl propuštěn a vyhoštěn z Rakouska. V této souvislosti doplnil: „Mám zákaz za 7 let.“ Dále uvedl, že byl v roce 2022 odsouzen i v Německu za krádeže k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, ale po vykonání poloviny trestu byl propuštěn a vyhoštěn, a v ČR byl podmíněně odsouzen v roce 2014. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že jej ohrožují lidé, kteří jej chtějí zabít. Je to velká rodina, jejíž jméno nezná. Došlo ke konfliktu, rvačce, a poté jej začali ohrožovat. Žalobce se domnívá, že by mu policie nepomohla, každý den se zabíjejí lidé a policie s tím nic neudělá. Proto si kopil letenku, aby „vypadl“ co nejdříve ze země. Nemá kam jít, matka se sestrou žijí v Americe, otec zemřel v roce 2020. ČR považuje za domov, kde byl 18 let, našel zde práci a bydlení. Závěrem uvedl, že se chce stát dobrým člověkem a pracovat zde.

7. Téhož dne byl se žalobcem proveden pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu. Jako důvod opuštění Kosova uvedl: „Prostě můj život byl ohrožen. Prostě se to stalo a nemůžu to vrátit zpátky. Ale i bez toho jsem měl v úmyslu sem přijet, protože jsem si tu našel práci.“ K důvodu odjezdu nic dalšího doplnit nechtěl. Dále potvrdil, že při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl všechny důvody a že jiné než uvedené problémy v Kosovu neměl. K dotazu, co se se přesně stalo, sdělil, že byl s kamarády na diskotéce, všichni byli opilí a někdo začal házet flašky, pak „do nás začali startovat a já jsem prostě reagoval. Nevěděl jsem, co se bude dít a co bude druhý den. Je to malé město a tam se do rána všechno ví, co se stalo.“ „Startováním“ myslel, že na něj a jeho kamarády začali útočit. Žalobce jednoho z nich „praštil“ a on spadl na zem. Policie nebyla přivolána, protože to se u nich nedělá. Majitel má strach, aby mu podnik nezavřeli. Lidé si řeší problémy mezi sebou. Žalobce dodnes neví, proč na ně útočili. Dále žalobce dodal: „Oni pak poslali jednoho člověka ke mně, a ten mi řekl, že mám vypadnout, že jsem udělal něco špatného a že to tam pro mě není bezpečné. Ale nevím vůbec, o koho se jedná, neznám jeho jméno. Ale přesně věděl, kdo jsem a u koho jsem. To je ten důvod, proč žádám o azyl. A další důvod je, že jsem tady už déle, než ve vlastní zemi.“ 8. Dále žalobce vypověděl, že k popsanému konfliktu mělo dojít 7. nebo 8. 11. 2024 večer. Dne 9. 11. 2024 jej varoval zmíněný člověk. Letenku měl zařízenou již dřív, „ale stalo se to. To je náhoda. Jak jsem řekl, i tak jsem měl v úmyslu sem přiletět, i bez toho.“ Na policii se žalobce neobrátil, protože „to nemá cenu“. Zmíněný člověk, který za žalobcem přišel, se jej zeptal, jestli vůbec ví, co včera udělal a komu, a dodal, že si žalobce začal se špatnou rodinou a že „buď vypadnu, nebo do pár dní bude po mě“. Žalobce neví, o koho se jedná, s nikým se o tom nebavil. Dodal, že zde chce znovu získat pobyt, který zde měl. Potvrdil také, že před zmíněným konfliktem neměl v Kosovu žádné problémy a že mu bylo v Rakousku a v Německu uloženo vyhoštění. K otázce, aby se vyjádřil ke skutečnosti, že se podle údajů v cestovním pase pokoušel dostat do EU v roce 2021 přes Chorvatsko, žalobce sdělil: „Ano, to jsme chtěli do Německa. Ale kvůli tomu zákazu do Rakouska mě do Chorvatska nepustili. Tam jsme pak jeli přes Maďarsko. Já jsem měl zákaz jen do Rakouska.“ K dotazu na záznamy v SIS II vložené Rakouskem a Německem žalobce uvedl, že o tom nevěděl, myslel si, že to platí jen pro Rakousko a Německo. O zrušení trvalého pobytu v ČR se žalobce dozvěděl až nyní při příletu do Prahy. K dotazu, čeho se žalobce v Kosovu obává, uvedl: „Bojím se, že když se tam vrátím, tak umřu dřív, než Bůh napsal.“ 9. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 14. 11. 2024 rozhodl, že žalobci se podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vstup nepovoluje a doba, po níž se nepovoluje vstup, se stanoví do 8. 12. 2024. K důvodům nepovolení vstupu žalovaný popsal okolnosti žalobcova příletu a informace zjištěné z cizineckého informačního systému, SIS II a opisu evidence rejstříku trestů. Shrnul také informace, které žalobce sdělil při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a v rámci pohovoru ke zmíněné žádosti. Na základě těchto skutečností měl žalovaný za to, že je naplněn důvod pro odepření vstupu podle zmíněného ustanovení, a proto je třeba vést řízení o mezinárodní ochraně za současného omezení svobody žalobce.

10. Žalobce chtěl vstoupit na území, přestože k tomu není oprávněn, neboť je v SIS II evidován jako nežádoucí osoba, které má být zamítnut vstup do schengenského prostoru. Této skutečnosti si byl žalobce podle žalovaného nesporně vědom, přestože tvrdí opak, neboť mu byl tento zákaz uložen opakovaně, a to v souvislosti s trestem odnětí svobody a vyhoštěním v Rakousku a následně v Německu, o nichž podle vlastních slov ví. Nadto, z jeho cestovního dokladu a vlastní výpovědi vyplývá, že se pokusil o neoprávněný vstup na území států EU dne 24. 6. 2021, ale jeho pokus o vstup byl chorvatskými orgány zmařen a žalobce byl informován, že tomu tak je z důvodu zákazu vstupu uloženého v Rakousku.

11. Žalovaný zdůraznil, že žalobce již v minulosti na území EU opakovaně porušoval veřejný pořádek, neboť páchal trestnou činnost, za kterou byl opakovaně pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, byl mu také uložen trest vyhoštění a zákaz vstupu a pobytu na území EU. Z tohoto důvodu žalobci Policie ČR odepřela vstup na území ČR po příletu. I nyní se žalobce pokusil neoprávněně vstoupit na území ČR, a to v rozporu se zákazem vstupem na území EU, třebaže tvrdí, že nevěděl o zrušení trvalého pobytu v ČR.

12. S ohledem na popsané okolnosti existuje podle žalovaného u žalobce skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalobce již veřejný pořádek v minulosti narušoval, činil tak vědomě a pokračoval by v tom, pokud by mu v tom nebylo zabráněno umístěním v přijímacím středisku. Žádost o mezinárodní ochranu ostatně podal až poté, kdy se v rozporu s uloženým zákazem vstupu pokusil dostat do ČR (EU), neuspěl a byl mu odepřen vstup. Vzhledem k tomu, že o mezinárodní ochranu již žádal v roce 2006, je zřejmé, že o této možnosti věděl již před příletem do ČR. Také skutečnosti, které žalobce k podání žádosti o mezinárodní ochranu podle jeho slov vedly, mu byly bezesporu známy již před příjezdem do ČR a před odepřením vstupu, pokud jsou pravdivá. Lze proto dovodit, že tak žalobce učinil, aby obešel zákaz vstupu na území. Krom toho, tvrzení o ohrožení vzniklém dva dny před již dříve plánovaným odjezdem působí poměrně málo věrohodně. Věrohodnost těchto tvrzení oslabuje také skutečnost, že žalobce na jedné straně tvrdí, že má jít o významnou („velkou“) rodinu, která má informace o jeho identitě a bydlišti, ale na druhé straně tvrdí, že o této rodině vůbec nic neví. Současně v rámci pohovoru přiznal, že jeho odjezd ze země původu byl plánovaný s cílem pracovat v ČR. Žádost o mezinárodní ochranu se z těchto důvodů jeví jako účelová s cílem obejít zákaz vstupu na území EU. Žalovaný dodal, že účelovost žádosti hodnotí pouze ve vztahu ke vstupu žalobce na území, samotná žádost bude teprve posouzena v jiném řízení.

13. Povolení vstupu žalobci a vedení řízení o mezinárodní ochraně bez omezení osobní svobody by mohlo vést k ohrožení veřejného pořádku v ČR i obecně v EU. Žalobcovo předchozí jednání nesvědčí o tom, že by zákonné povinnosti hodlal nyní respektovat. Žalobce již opakovaně porušoval veřejný pořádek na území několika států EU, kde opakovaně páchal trestnou činnost. V Rakousku a Německu mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, trest vyhoštění a zákaz vstupu. Dříve byl také odsouzen i v ČR, byť k podmíněnému trestu odnětí svobody. Nelze poroto rozumně očekávat náhlou změnu chování a vyloučit pokračování protiprávního jednání, v němž by mu uložení mírnějšího opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu nezabránilo, a nebylo by tak účinné. Nepovolení vstupu žalobci je proto podle žalovaného nutné.

II. Obsah žaloby

14. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podle § 65 a násl. zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)

15. Úvodem konstatoval, že měl od roku 2009 uděleno povolení k trvalému pobytu z humanitárních důvodů. O údajném zrušení tohoto povolení se dozvěděl až při odepření vstupu. Oznámení o zahájení řízení ani rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nebylo žalobci doručeno. Byl proto přesvědčen o trvání svého pobytového oprávnění. Žalovaný neprovedl k otázce doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu žádné dokazování, přesto nepodloženě uzavřel, že si žalobce musel být této skutečnosti vědom. Žalobce si zrušení povolení vědom nebyl, stejně jako si nebyl vědom ani zákazu vstupu do schengenského prostoru. Uvedl pouze, že se pokusil vstoupit přes Chorvatsko a když ho nepustili, zkusil to před Maďarsko, kde vstup proběhl bez problémů. Skutečnost, že jej chorvatské orgány informovaly o zákazu vstupu na území schengenského prostoru, neuvedl a z ničeho nevyplývá. Žalovaný neuvedl, z čeho tuto informaci čerpá. Žalobce si byl vědom odsouzení v Rakousku a Německu, nevěděl však o zákazu vstupu na území celého schengenského prostoru.

16. V minulosti byl sice žalobce odsouzen i v ČR, ale od roku 2015, kdy se osvědčil, se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Jakákoliv akcentace této skutečnosti je proto bezpředmětná a nemůže mít vliv na posouzení případného nebezpečí pro veřejný pořádek. Jednalo se navíc o méně závažný delikt spáchaný před více než deseti lety.

17. Žalovaný opírá závěr o skutečném, aktuálním a dostatečně závažném nebezpečí pro veřejný pořádek o tvrzení, že se žalobce pokusil vstoupit na území ČR bez oprávnění. Tento závěr však nedokládá přesvědčivými podklady a řádně neodůvodňuje. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho žalovaný dospěl k závěru, že by měl žalobce v budoucnu narušit veřejný pořádek (vyjma pokusu o vstup do ČR, o němž se žalovaný nepodloženě domnívá, že byl subjektivně úmyslně nelegální). Samotný nelegální vstup a pobyt nelze hodnotit jako skutečné, aktuální a závažné ohrožení veřejného pořádku (k tomu žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 2 A 47/2017–19 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 34 Az 4/2017–33).

18. V napadeném rozhodnutí žalovaný též zmínil odsouzení žalobce v Rakousku a v Německu, neupřesnil však, co z toho dovozuje, o jaký trestný čin se jednalo, zda měl k dispozici odsuzující rozhodnutí, zda se zabýval způsobem spáchání trestné činnosti, přístupem žalobce k trestní věci, okolnostmi podstatnými při odsouzení, zařazením do věznice, způsobem výkonu rozhodnutí, případným podmíněným propuštěním a jeho důvody. Samotná skutečnost předchozího odsouzení neznamená, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek.

19. K tvrzení žalovaného že se žádosti o mezinárodní ochranu pokusil obejít zákaz vstupu žalobce uvedl, že předchozí žádost o mezinárodní ochranu podal v roce 2006, když mu bylo 16 let. Dovozovat z jeho tehdejšího jednání, že má perfektní znalosti o české právní úpravě, je minimálně přeceňováním intelektuální vyspělosti a samostatnosti dítěte. Žalovaný se vůbec nezabýval opakovaným tvrzením žalobce, že mu nebylo známo zrušení pobytového oprávnění. Z uloženého zákazu vstupu v jiné zemi neplyne automatické zrušení povolení k trvalému pobytu. Žalovaný neověřoval způsob doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu a nezvažoval možnost, že žalobce přicestoval v dobré víře, že je na základě povolení k trvalému pobytu oprávněn vstoupit do ČR a teprve po odepření vstupu zjistil, že mu bylo toto oprávnění zrušeno a v reakci na to pak podal žádost o mezinárodní ochranu. Takové vysvětlení je logičtější než údajný pokus překonat nejpřísnější hraniční kontroly na letištích, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobce již v minulosti překročil hranice schengenského prostoru v Maďarsku. Taková cesta by byla méně riskantní než nezbytné odhalení při kontrole na letišti.

20. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí zmiňuje, že byl žalobce odsouzen, ale z odůvodnění vyplývá, že skutečným a stěžejním důvodem, pro který se žalovaný domnívá, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, je samotná žádost o mezinárodní ochranu. Z podání žádosti o mezinárodní ochranu však nelze dovozovat pokus o obcházení zákazu vstupu na území (viz již zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně). Odůvodnění napadeného rozhodnutí je proto protiústavní a porušuje právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný navíc neměl předjímat, že žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu nebude vyhověno, např. z humanitárních důvodů nebo bude žalobci udělena doplňková ochrana. Žalobci byla napadeným rozhodnutí způsobena újma na právu na osobní svobodu a na soukromí, a to především proto, že podal žádost o mezinárodní ochranu.

21. Přestože žalovaný tvrdí, že by uplatnění zvláštního opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu nebylo účinné, tyto alternativy nebyly před rozhodnutím o zajištění zkoumány. Žalovaný pouze uvedl, že žalobce byl odsouzen, ale neuvedl pro jaký trestný čin, ani jaký vliv má jeho odsouzení na případné alternativy zajištění a proč by nebyly účinné.

22. Napadené rozhodnutí není podle žalobce dostatečně podepřeno skutkovými zjištěními a žalovaný do něj vnáší spekulace, dojmy a vlastní domněnky. Zjištěný skutkový stav byl pak nesprávně kvalifikován. Žalobce je přesvědčen, že v jeho případě nejsou splněny podmínky § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné.

23. Závěrem žalobce namítl, že žalovaný měl posoudit otázku existence nebo neexistence povolení k trvalému pobytu. Žádá proto soud, aby si sám existenci povolení k trvalému pobytu posoudil jako předběžnou otázku.

III. Vyjádření žalovaného

24. Podle žalovaného jsou žalobní námitky nedůvodné, neboť neprokazují, že by se žalovaný dopustil porušení zákona o azylu nebo správního řádu. Žalovaný proto odkázal na správní spis a napadené rozhodnutí.

IV. Posouzení žaloby soudem

25. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 14. 11. 2024, žaloba byla podána dne 28. 11. 2024 u Městského soudu v Praze a po postoupení věci byla zdejšímu soudu doručena dne 11. 12. 2024), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.

26. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Soud přitom neshledal žádnou nezákonnost, kterou by byl povinen zohlednit nad rámec žalobních bodů ve smyslu rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022, C., B. a X., spojené věci C–704/20 a C–39/21, ani žádné důvody, pro které by měl posuzovat zákonnost napadeného rozhodnutí podle skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019–48, č. 3933/2019 Sb. NSS, a ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019–50, č. 3/2020 Sb. NSS).

27. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 73 odst. 7 zákona o azylu bez jednání, neboť žádný z účastníků do pěti dnů od podání žaloby jednání nenavrhl a soud jej nepovažoval za nezbytné.

28. Žaloba není důvodná.

29. Soud úvodem zdůrazňuje, že si vědom skutečnosti, že nepovolení vstupu na území podle § 73 zákona o azylu je spojeno s povinností setrvat v přijímacím středisku na mezinárodním letišti, a fakticky tak představuje zajištění. Cizinec je sice oprávněn opustit prostor mezinárodního letiště, ale pouze směrem mimo území ČR. Je proto třeba mít na paměti, že zajištění, a tedy i nepovolení vstupu spojené s omezením osobní svobody, je mimořádným institutem. Právo EU, z něhož vychází i vnitrostátní právní úprava, stanoví subsidiaritu zajištění ve vztahu k mírnějším donucovacím opatřením (tj. „zvláštním opatřením“ v terminologii zákona o azylu), a z tohoto důvodu jsou na žalovaného kladeny požadavky na řádné a individualizované odůvodnění nevyužití zvláštních opatření [blíže viz zejm. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, byť se dané rozhodnutí týkalo zajištění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „jen zákon o pobytu cizinců“), jeho závěry jsou z podstatné míry přenositelné i pro zajištění, resp. nepovolení vstupu na letišti podle zákona o azylu]. V nyní posuzované věci žalovaný zmíněným požadavkům dostál. Jeho odůvodnění je s ohledem skutkové okolnosti nynější věci plně přezkoumatelné zákonné, jak soud vysvětlí níže.

30. Dále je třeba připomenout, že § 73 zákona o azylu se vztahuje na cizince tehdy, požádá–li v prostoru mezinárodního letiště o mezinárodní ochranu. Je proto třeba vzít v úvahu také záruky, které jsou žadatelům o azyl při zajištění garantovány směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále též „přijímací směrnice“). Tato směrnice především zdůrazňuje, cizince nelze zajistit pouze proto, že žádá o mezinárodní ochranu a že zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsob i účel zajištění (čl. 8 odst. 1 a bod 15 odůvodnění). Po posouzení skutkových okolností posuzované věci soud neshledal, že by žalovaný zmíněné záruky porušil.

31. Předně je třeba zdůraznit, že žalobce nebyl omezen na osobní svobodě proto, že požádal o mezinárodní ochranu, ale přesto, že o ni požádal (k účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu viz dále body 51 a násl.). Soud se přitom ztotožnil s žalovaným, že důvod pro odepření vstupu podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu byl naplněn.

32. Podle zmíněného ustanovení žalovaný rozhodne o nepovolení vstupu na území žadateli o udělení mezinárodní ochrany, „nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek“ (zdůraznění doplněno; soud pro úplnost dodává, že přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí zmínil celé znění tohoto ustanovení, z odůvodnění neplyne, že by měl za to, že by žalobce představoval nebezpečí pro bezpečnost státu, ale odůvodnění opakovaně zmiňuje závěr, že žalobce by mohl narušit veřejný pořádek, ostatně i žalobní námitky obsahově míří pouze proti závěru o existenci nebezpečí pro veřejný pořádek, odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy bylo žalobci srozumitelné).

33. Mezi účastníky řízení je především sporný výklad pojmu „nebezpečí pro veřejný pořádek“. Pojem „veřejný pořádek“ je neurčitým právním pojmem, který je nejen v rámci právního řádu, ale i v rámci samotného zákona o azylu či zákona o pobytu cizinců používán v různých souvislostech. Je proto třeba připomenout usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010–151, č. 2420/2011 Sb. NSS, ve kterém rozšířený senát NSS zdůraznil, že jednotlivé zákony, jež užívají pojmu „veřejný pořádek“ se nevztahují k jednomu pojmu a neodkazují na jediný „veřejný pořádek“ českého právního řádu, resp. nějaký faktický stav společnosti. Tento pojem je proto nutno chápat a vykládat v kontextu dané právní úpravy a vycházet přitom z jejího účelu. To podle rozšířeného senátu platí i při výkladu pojmů „veřejný pořádek“ (příp. „závažné narušení veřejného pořádku“) používaných v různých kontextech zákona o pobytu cizinců. Je proto třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Konkrétní závěry učiněné v souvislosti s jedním ustanovením pak nelze podle rozšířeného senátu bez dalšího přebírat a použít v případě ustanovení jiných.

34. Podle zdejšího soudu je třeba tento postup při výkladu pojmu „veřejný pořádek“ aplikovat i ve vztahu k jednotlivým ustanovením zákona o azylu. I v tomto případě je třeba přihlížet k okolnostem vzniku, původu a zejména účelu normy, v níž je tento pojem použit. Soud se proto při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí zaměřil na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se vztahuje přímo k nepovolení vstupu podle § 73 zákona o azylu, a přiměřeně zohlednil také judikaturu k zajištění žadatelů o azyl podle § 46a téhož zákon, neboť se jedná o institut posuzované věci velmi blízký.

35. V návaznosti na zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 3 Azs 53/2012–41, konstatoval, že oproti § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kterým se zabýval rozšířený senát a který vyžaduje již realizované narušení veřejného pořádku závažným způsobem, „postačuje v případě § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu ‚důvodná domněnka, že by (cizinec) mohl představovat (nikoli pouze závažné, nýbrž jakékoli) nebezpečí pro veřejný pořádek‘. Jinými slovy, v případě § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu postačuje hrozba, či přesněji důvodná domněnka hrozby narušení veřejného pořádku, aniž by přitom zákon vyžadoval, aby šlo o hrozbu narušení ‚závažným způsobem‘. Prostor pro správní úvahu je tedy v tomto případě ve srovnání s rozhodováním o správním vyhoštění výrazně větší, což je jistě odůvodněno potřebou urychleného rozhodování správního orgánu v řízení v přijímacím středisku na mezinárodním letišti“ [zdůraznění doplněno; soud dodává, že tehdejší § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu byl obdobou nynějšího § 73 odst. 3 písm. c) téhož zákona].

36. Citovaný závěr připomněl Nejvyšší správní soud např. v nedávném rozsudku ze dne 23. 6. 2023, č. j. 5 Azs 73/2023–28, bod 29, a dodal, že možné nebezpečí pro veřejný pořádek bez dalšího nevylučuje ani dosavadní bezúhonnost. Je sice pravdou, že za určitých okolností nemusí být narušením veřejného pořádku ani samotné trestní odsouzení, tak tomu však bude zpravidla v případech nedbalostních trestných činů, trestných činů spáchaných před značně dlouhou dobou či dokonce zahlazených. Nelze naopak dovozovat, že by pro naplnění důvodné domněnky, že by cizinec mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, muselo dojít ke spáchání trestného činu či by dokonce ke spáchání trestného činu musely přistoupit další přitěžující okolnosti. Takový požadavek z judikatury Nejvyššího správního soudu ani Soudního dvora nevyplývá. Podstatné je, aby byly vždy zohledněny konkrétní skutkové okolnosti a individuální chování cizince. To bylo v případě žalobce splněno.

37. Se žalobcem lze souhlasit potud, že pojem „nebezpečí pro veřejný pořádek“ pro účely § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu je třeba vykládat tak, že cizinec musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek“ (viz např. zmíněný rozsudek č. j. 5 Azs 73/2023–28, bod 31, nebo rozsudek ze dne 26. 7. 2023, č. j. 1 Azs 78/2023–35, bod 27, či rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 15. 2. 2016, J. N., C–601/15, bod 67). Je možné dát žalobci za pravdu též v tom, že takovým nebezpečím není fakt samotného nelegálního vstupu na území (viz např. č. j. 1 Azs 78/2023–35, bod 28).

38. Soud se však již s žalobcem nemůže ztotožnit v tom, že zmíněnou v definici „nebezpečí pro veřejný pořádek“ nenaplnil. K tomuto závěru soud dospěl na základě posouzení skutkových okolností nynější věci a jejich porovnání se situacemi, v nichž Nejvyšší správní soud shledal, že podmínka pro nepovolení vstupu podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu byla naplněna.

39. Ve zmíněném rozsudku č. j. 5 Azs 73/2023–28 Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel představoval „skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek“, protože se pokusil vstoupit na území ČR bez oprávnění k pobytu, za použití padělaného pobytového oprávnění, porušil právní předpisy již během pobývání na Kypru a podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo v kontextu stěžovatelova dalšího jednání účelové (bod 31).

40. Usnesením ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 Azs 202/2023–41, Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost stěžovatele, který se při hraniční kontrole prokázal padělaným povolením k pobytu ve Francii a navíc v Evropě pobýval v letech 2016 až 2019, aniž si k tomu opatřil řádné povolení. V době přezkumu důvodů nepovolení vstupu již navíc byla jeho žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s žalovaným a městským soudem, že za těchto okolností stěžovatel představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Zdůraznil přitom, že „cizinec může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, nejen je–li jeho jednání obecně nebezpečné pro společnost, ale také narušuje–li zájmy chráněné zákonem o azylu. Cizinci proto nemusí být povolen vstup na území ČR, pokud k tomu nemá řádný právní titul například v podobě povolení k pobytu nebo víza“ (zdůraznění doplněno). V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal též na svůj dřívější rozsudek ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009–50, body 21 a 25, v němž vyslovil obdobné závěry.

41. K obdobnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl také v rozsudku ze dne 26. 7. 2023, č. j. 1 Azs 78/2023–35, jímž zamítl kasační stížnost stěžovatele, který při kontrole na mezinárodním letišti předložil kompletně padělané povolení k pobytu údajně vydané Portugalskem a z jeho výpovědi vyplynulo, že v případě povolení vstupu hodlá pokračovat dále do Portugalska za účelem práce, přestože k tomu není oprávněn. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že k nepovolení vstupu podle zmíněného ustanovení by bez dalšího nepostačovala absence pobytového titulu. K tomu však přistoupil důvod, spočívající v tom, že stěžovatel hodlal i v budoucnu porušovat migrační předpisy svým přesunem do Portugalska (v replice sice uvedl, že si tento záměr rozmyslel, k tomu však městský soud již podle Nejvyššího správního soudu nebyl povinen přihlédnout). Ani v tomto případě Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost nepovolení vstupu, výslovně přitom uvedl, že s ohledem na rozsudek Soudního dvora vydaný ve spojených věci C–704/20 a C–39/21 posuzuje zákonnost rozhodnutí z moci úřední, tedy i nad rámec uplatněných námitek.

42. Z výše shrnutého přehledu judikatury tedy plyne, že k odepření vstupu podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu nepostačuje bez dalšího skutečnost, že cizinec nedisponuje pobytovým oprávněním, pokud však k absenci pobytového oprávnění přistoupí další okolnosti, může být hypotéza zmíněného ustanovení naplněna. Některé z uvedených příkladů zmiňují jako takovou další okolnost např. předchozí neoprávněný pobyt na území schengenského prostoru nebo porušení právních předpisů v jiném členském státě (zejm. vzhledem k rozsudku č. j. 1 Azs 78/2023–35).

43. Dále je třeba zdůraznit, že pohyb státních příslušníků třetích zemí, kteří nejsou rodinnými příslušníky osoby požívající právo na volný pohyb v rámci EU, se v rámci schengenského prostoru řídí pravidly stanovenými v tzv. schengenském acquis [této problematice se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval např. v rozsudku ze dne 14. 10. 2010, č. j. 2 As 79/201079, č. 2192/2011 Sb. NSS]. Žalobce je státním příslušníkem Kosova, proto podléhá na území EU vízové povinnosti [viz čl. 1 ve spojení s přílohou I nařízení Rady (ES) č. 539/2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni].

44. V nyní posuzované věci ze SIS II vyplynulo, že žalobce je veden jako nežádoucí osoba od 11. 12. 2019 do 4. 3. 2027 na základě žádosti Rakouska a od 17. 4. 2024 do 3. 4. 2026 na základě žádosti Německa (viz výše bod 2). V obou případech je přitom uvedeno, že žalobce je státním příslušníkem třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území členských států. V této souvislosti je třeba připomenout, že mezi základní zásady práva EU patří zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy a zásada loajální spolupráce. Z tvrzení žalobce ani žádných dalších okolností obsažených ve správním spise přitom nevyplynula žádná indicie, která by zavdávala pochybnost o provedených záznamech v SIS II. Ostatně ani žalobce je nezpochybnil, pouze tvrdil, že si nebyl vědom, že se zákaz vstupu vztahuje i na jiné členské státy než na Rakousko.

45. Tomuto tvrzení žalobce soud ve shodě s žalovaným neuvěřil. Z žalobcovy vlastní výpovědi (viz výše body 6 a 8) vyplynulo, že mu bylo jak v Rakousku, tak v Německu uloženo vyhoštění, a to v souvislosti s trestním odsouzením. Lze se tedy důvodně domnívat, že byl žalobce seznámen i se skutečností, že mu byl uložen zákaz vstupu a pobytu na území všech členských státu, a to dokonce opakovaně, neboť mu byl tento zákaz uložen dvěma členskými státy. I pokud by si přesto této skutečnosti vědom nebyl (ač mohl a měl), sám vypověděl v rámci pohovoru dne 14. 11. 2024, že při pokusu o vstup do Chorvatska v roce 2021 jej chorvatské orgány nepustili do Chorvatska „kvůli tomu zákazu do Rakouska“. Je zřejmé, že pokud by se jednalo pouze o zákaz do Rakouska, neměly by chorvatské orgány důvod bez dalšího odepřít žalobci vstup do Chorvatska. Žalobce si proto měl a mohl být vědom toho, že mu byl uložen zákaz vstupu na území členských států EU, resp. přinejmenším v tomto nejzazším okamžiku se měl pokusit bližší informace o zákazu vstupu zjistit.

46. Žalobní tvrzení, podle kterého neuvedl, že jej chorvatské orgány informovaly o zákazu vstupu na území schengenského prostoru, je v rozporu s právě citovanou výpovědi, resp. snaží se ji účelově zkreslit. Žalobce, který je znalý českého jazyka, přitom protokol bez výhrad podepsal. Pohovoru byla přítomna také žalobcova nynější zástupkyně, která protokol rovněž bez výhrad podepsala a pořídila si z něj kopii. Je proto s podivem, že nyní vznáší tuto účelovou námitku. Soud proto opakuje, že informovaly–li chorvatské orgány žalobce, že mu odpírají vstup do Chorvatska z důvodu zákazu vstupu uloženého Rakouskem, což z žalobcovy výpovědi vyplývá, mohl a měl si být vědom, že má uložen zákaz vstupu na území i ostatních členských států, nikoliv jen Rakouska. Pokud za této situace se o okolnosti zákazu vstupu nezajímal, nelze než poukázat na základní právní zásadu, podle níž neznalost zákona neomlouvá.

47. Tvrdí–li žalobce v žalobě, že následně vstoupil do schengenského prostoru přes Maďarsko, nelze to považovat za potvrzení jeho údajné dobré víry v oprávněnost vstupu. Vzhledem k absenci vnitřních hranic v rámci EU, na nichž probíhají pouze namátkové kontroly, nelze ze skutečnosti, že se žalobci podařilo vstoupit do Maďarska i přes zákaz vstupu, dovozovat, že maďarské orgány jej utvrdily v domněnce, že je oprávněn v schengenském prostoru pobývat. Naopak tento opakovaný pokus o vstup do EU bez oprávnění svědčí o tom, že se žalobce snaží hledat způsoby, jak zákaz vstupu do EU obejít.

48. Soud tedy souhlasí s žalovaným, že si žalobce mohl a měl (a tedy musel) být vědom zákazu vstupu na území členských států EU.

49. Žalobci přitom nelze přisvědčit, že by žalovaný vyšel z toho, že si žalobce byl vědom zrušení pobytového oprávnění v ČR. Žalovaný konstatoval tuto skutečnost jako fakt, tedy že žalobcovo oprávnění k trvalému pobytu bylo zrušeno. Netvrdil naopak, že si žalobce byl zrušení pobytového oprávnění v ČR vědom, a proto je nedůvodná námitka, v níž žalobce vytýká žalovanému, že nezjišťoval okolnosti doručování rozhodnutí o zrušení pobytu. Soud z doplnění správního spisu ověřil, že žalobcovo povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 5. 2023, které nabylo právní moci dne 6. 6. 2023, přičemž bylo doručeno opatrovníkovi Charitě Přerov, neboť žalobce byl v rozhodné době osobou neznámého pobytu. Žalobci lze tedy přisvědčit potud, že si zrušení trvalého pobytu pravděpodobně nebyl vědom. Zároveň je ale nepochybné, že žalobce v době pokusu o vstupu na území ČR pobytovým oprávněním nedisponoval. Tuto skutečnost soud považuje za objektivní fakt, který svědčí o tom, že vůči němu ČR neměla v době pokusu o vstup žádné povinnosti a nebyla povinna jej vpustit, nesplňoval–li výše zmíněné podmínky schengenského acquis.

50. Skutečnosti zmíněné výše v bodech 44 až 48 za současné absence pobytového oprávnění byly podle soudu dostatečným důvodem pro odepření vstupu žalobci. Nadto, z jeho vlastní výpovědi vyplynulo, že byl opakovaně odsouzen za krádeže, a to v roce 2019 nebo 2020 v Rakousku a v roce 2022 v Německu. Žalovaný byl přitom oprávněn vycházet z žalobcovy vlastní výpovědi, která byla konzistentní se záznamy v SIS II. Přestože odsouzení za krádež v ČR v roce 2014 bylo již zahlazeno a samo sobě by nemohlo být důvodem pro odepření vstupu, dokresluje osobnost žalobce, který opakovaně porušuje právní normy trestního práva a opakovaně se pokouší o neoprávněný vstup do schengenského prostoru.

51. Zároveň soud souhlasí se žalovaným, že ve světle výše popsaných skutkových okolností a s ohledem na žalobcem uvedené důvody žádosti o mezinárodní ochranu se jeví tato žádost jako účelová. Součástí správního spisu je i poskytnutí údajů k žádosti a pohovor se žalobcem (srov. výše body 6 až 8), soud tak může učinit úsudek o důvodech, jimiž žalobce odůvodnil svou žádost, a může tak posoudit relevanci argumentu o účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu, který žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí na podporu závěru o existenci důvodné domněnky, že žalobce by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. S hodnocením žalovaného o účelovosti žalobcovy žádosti se soud ztotožnil.

52. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce připustil, že cestu do ČR plánoval již před incidentem, kdy mělo dojít ke rvačce s neznámými osobami, a to z důvodu, že si zde nalezl práci. Zároveň se žalobcem uvedené důvody prima facie míjí s důvody, pro které lze udělit mezinárodní ochranu, neboť ta neslouží k ochraně osob, které utíkají z obavy před důsledky „rvačky“, aniž by se obrátily na policejní či jiné orgány země původu. K tomu, aby se z obavy před „běžnou“ kriminalitou stala obava z pronásledování nebo vážné újmy ve smyslu zákona o azylu totiž musí přistoupit selhání státní ochrany. Z žalobcových tvrzení je zřejmé, že se na státní orgány Kosova vůbec neobrátil, je proto zjevné, že nedal státním orgánům Kosova možnost mu ochranu před tvrzenou hrozbou ze strany soukromých osob poskytnout. Obdobně jako žalovaný ani soud v tuto chvíli závazně nepředjímá výsledek řízení o mezinárodní ochraně. Má–li však provést celkové hodnocení všech skutkových okolností, které vyšly v řízení najevo, nemůže od právě uvedených skutečností odhlédnout.

53. Stejně tak byl žalovaný oprávněn vzít v úvahu tvrzení, která žalobce uvedl v rámci řízení o mezinárodní ochraně. V souladu s § 50 odst. 1 správního řádu lze totiž využít i podkladů z řízení vedených před jinými správními orgány, tím spíše pak lze použít podklady z jiného řízení vedeného týmž správním orgánem. Nijak tím přitom nepředjímal výsledek řízení o mezinárodní ochraně a výslovně přitom uvedl, že účelovost žádosti hodnotí pouze pro účely hodnocení žalobcova vstupu na území. Tvrzení, že by závěr o naplnění hypotézy § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu žalovaný postavil především na tom, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, nemá oporu v napadeném rozhodnutí. Žalobce pouze vytrhává několik vět z kontextu, celkové odůvodnění napadeného rozhodnutí mu však nedává za pravdu.

54. Lze dodat, že na závěru o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu pro účely nynějšího řízení by nic nezměnilo, ani pokud by bylo odhlédnuto od argumentu žalovaného, podle kterého si měl být žalobce vědom možnosti podání žádosti o mezinárodní ochranu na základě jeho dřívější žádosti.

55. V této souvislosti soud připomíná, že čl. 31 Ženevské úmluvy, podle kterého se smluvní státy zavazují, že „nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost“ (zdůraznění doplněno), se vztahuje pouze na uprchlíky (srov. výše bod 52). S ohledem na účelovost žalobcovy žádosti v kontextu všech výše uvedených skutečností (zejm. jeho pobytové a trestní historie) je proto oprávněné vést řízení o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu za současného odepření vstupu, a z toho vyplývajícího omezení osobní svobody.

56. Vzhledem ke kombinaci výše uvedených skutečností soud souhlasí se žalovaný, že v případě žalobce byla dána důvodná domněnka, že by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu. Pokud by nemohl být odepřen vstup na území ČR (a tím i na území schengenského prostoru) cizinci, který není rodinným příslušníkem občana EU ani zranitelnou osobou, který nemá oprávnění k pobytu a kterého dva členské státy považují za nežádoucí osobu a v této souvislosti požádaly ostatní členské státy prostřednictvím SIS II, aby mu byl odepřen vstup na území schengenského prostoru, přičemž je důvodné se domnívat, že podal účelovou žádost o mezinárodní ochranu, byla by veškerá vnitrostátní i unijní imigrační pravidla zcela obsoletní.

57. Kombinace výše popsaných skutečností pak nynější věc odlišuje od věcí posuzovaných Městským soudem v Praze a Krajským soudem v Brně v žalobcem zmíněných rozsudcích. Soud je zároveň přesvědčen, že naplnění podmínek pro nepovolení vstupu podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu v nynější věci posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora.

58. Dále soud nepřisvědčil ani námitce, že u žalobce mohla být aplikována zvláštní opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Podle § 47 odst. 2 může žalovaný „rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany“ (zdůraznění doplněno).

59. Ačkoliv smyslem a účelem zvláštních opatření je minimalizace omezování osobní svobody cizinců, neznamená to, že by k omezení osobní svobody nemohlo dojít nikdy. Zvláštní opatření je možno považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozšířeného senátu NSS vyslovené v usnesení č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“. Z citovaného usnesení dále vyplývá, že volba některého ze zvláštních opatření namísto zajištění cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o správním vyhoštění nebo případnému výkonu správního vyhoštění. Jinými slovy, je třeba zvážit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo.

60. Zvláštními opatřeními podle § 47 odst. 1 zákona o azylu mohou být uložení a) povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) povinnosti osobně se hlásit žalovanému v době stanovené žalovaným. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin. Opuštění pobytového střediska na dobu delší než 24 hodin je pak možné na základě povolení žalovaného (viz § 82 odst. 4 zákona o azylu). V případě uložení této povinnosti nelze vyloučit, že by se žadatel o mezinárodní ochranu po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a zůstal na území ČR v ilegalitě. K témuž důsledku by mohlo vést uložení povinnosti pouze hlásit se žalovanému (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 22/2020–19).

61. Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k nepovolení vstupu podle § 73 zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele a jeho případné předchozí protiprávní jednání. Vždy je přitom třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s řízením o nepovolení vstupu, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016–38, body 36 a 37). Zároveň je třeba dbát na to, že zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti.

62. Soud ve shodě s žalovaným považuje za relevantní především předchozí konkrétní jednání žalobce (zejm. opakované porušování předpisů trestního práva v několika členských státech a opakované pokusy o vstup do EU i přes zákaz vstupu a pobytu v EU uložený nejprve Rakouskem a posléze i Německem). Na základě těchto skutečností se lze oprávněně domnívat, že žalobce neposkytuje dostatečnou záruku, že by uložená zvláštní opatření plnil. Nelze ani vyloučit, že by se žalobce pokusil zmizet z dosahu státních orgánů neoprávněným přemístěním do jiného členského státu, a že by tedy v pobytovém středisku nevyčkal do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, ale uchýlil by se k neoprávněnému pobytu v rámci schengenského prostoru (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018–32, bod 21, výše citovaný č. j. 6 Azs 22/2020–19, bod 25).

63. Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření žalobce nerozptýlil žádnými konkrétními argumenty. Závěr o neúčinnosti uložení zvláštních opatření žalovaný odůvodnil stručně, ale s ohledem na skutkové okolnosti dostatečně. Nelze přitom vytrhávat jednotlivé věty napadeného rozhodnutí z kontextu, ale odkazuje–li žalovaný na skutkové okolnosti nynější věci, je třeba vnímat odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celek. Nebylo nezbytné, aby žalovaný již jednou vyřčené znova výslovně opakoval ve vztahu § 47 zákona o azylu. Z celkového odůvodnění je zřejmé, že žalovaný hodnotil konkrétní individuální okolnosti týkající se žalobce, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností. V posuzované věci nevyšly najevo další okolnosti (zejména okolnosti svědčící o účinnosti zvláštních opatření), které by byl žalovaný zvážit, ale neučinil tak. Žalobce neuvedl ani žádné zvláštní okolnosti, které by vyvažovaly nedůvěru v něj plynoucí z jeho protiprávního jednání.

64. Soud proto přisvědčil žalovanému, že u žalobce existovala důvodná obava, že by s žalovaným nespolupracoval v případě, že by mu bylo uloženo některé ze zvláštních opatření. Z napadeného rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že bylo dostatečně individualizované a zohledňovalo všechny podstatné skutečnosti, které žalobce tvrdil nebo které vyšly v řízení najevo.

IV. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

65. Soud neshledal žalobu důvodnou a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

66. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o žalobě žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Posouzení žaloby soudem IV. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení