45 A 18/2015 - 156

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. T. M., bytem x, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 11a, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Dipl. Ing. J. C. M., se sídlem x, zastoupen Mgr. Liborem Kaslem, LL.M. et LL.M., advokátem se sídlem Palackého 1, Praha, o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného ze dne 30. 9. 2014, čj. 474260/2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného ze dne 30. 9. 2014, čj. 474260/2014, sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobce napadl žalobou shora označené rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného a domáhá se jeho zrušení. Ústřední ředitelka žalovaného tímto rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila usnesení Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 19. 8. 2014, čj. SPU 390493/2014, sp. zn. 1RP13280/2012-130712. Správní orgán I. stupně uvedeným usnesením rozhodl o žádosti žalobce ze dne 16. 6. 2008 tak, že žalobci odepřel nahlížení do správního spisu vedeného pod sp. zn. 2695/92, 3834/92, 4153/92 a 4158/92 ve věci uplatnění restitučních nároků oprávněných osob Dipl. Ing. J. C.-M. a K. C.-M. Ústřední ředitelka žalovaného se ztotožnila se závěrem správního orgánu I. stupně, že žalobce nemá právní zájem na nahlížení do správního spisu ve smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobce úvodem žaloby shrnul dosavadní průběh řízení. Dne 17. 6. 2008 požádal Pozemkový úřad Příbram (dále též jen „pozemkový úřad“) o poskytnutí informace ze správního restitučního spisu rodiny C.-M. variantně se domáhal nahlédnutí do spisu. Správní orgány žalobcově žádosti opakovaně nevyhověly, jejich rozhodnutí byla dvakrát zrušena krajským soudem (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, čj. 11 A 143/2010 – 136, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, čj. 46 A 52/2012 – 168). Správní orgán I. stupně následně přesto opět odepřel žalobci nahlížet do spisu a toto rozhodnutí bylo ústřední ředitelkou žalovaného potvrzeno. Nezákonnost rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného spatřuje žalobce v tom, že své rozhodnutí opřela o zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), ačkoliv žalobce jednoznačně argumentoval ve prospěch nahlédnutí do správního spisu podle § 38 odst. 2 správního řádu. Správní orgán I. stupně správně posuzoval žádost žalobce v režimu § 38 správního řádu a odepřel nahlížení do spisu z důvodu dle § 38 odst. 5 správního řádu. Ústřední ředitelka žalovaného tak v napadeném rozhodnutí změnila právní posouzení věci, aniž by uvedla jakékoliv důvody této změny. Žádost o nahlédnutí do spisu byla podána dle správního řádu, a nelze tak o ni rozhodovat v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného je tedy zmatečné. Dále žalobce namítl, že se ústřední ředitelka žalovaného v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádala s jeho námitkami a odkazy na judikaturu v typově shodných věcech. Nevypořádala se s námitkami, že žalobce vede i další soudní řízení mající vazbu na restituci C.-M., resp. zvažuje podání žaloby na náhradu škody. Rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného je proto třeba považovat za nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného odůvodnění. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně argumentoval citací rozhodnutí NSS ze dne 28. 3. 2013, čj. 9 Afs 29/2012 – 53, podle níž správní orgán v řízení o povolení nahlédnout do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu nezkoumá, zda nahlédnutí bude vést k úspěšnému prosazení případných nároků žadatele či nikoliv, ani jinak nehodnotí případné výsledky nahlédnutí do spisu. Dále argumentoval dalšími soudními věcmi (např. řízeními vedenými u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 199/2008 a 9 C 180/2008), podáním trestního oznámení na ředitelku Pozemkového úřadu Příbram a tím, že zvažuje podání žaloby na náhradu škody. Pro všechna tato řízení potřebuje znát doklady ze správního restitučního spisu. Tím jednoznačně doložil právní zájem či jiný vážný důvod pro nahlížení do spisu. Ústřední ředitelka žalovaného však tuto argumentaci zcela ignorovala. Žalobce doplnil odvolání o odkaz na rozhodnutí NSS sp. zn. 9 Afs 29/2012 v typově shodné věci. Platí, že správní orgány musí svá rozhodnutí řádně odůvodnit, jak dovozuje judikatura ve vztahu k nárokům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že ústřední ředitelka žalovaného vydala zcela záměrně nepřezkoumatelné rozhodnutí, vědoma si průměrné délky soudního řízení. Ústřední ředitelka žalovaného tímto záměrně protahuje správní řízení, aby v mezidobí byla skončena všechna řízení, jimiž žalobce prokazuje svůj právní zájem na nahlížení do spisu. Žalobce dále poukázal na to, že v doplnění odvolání ze dne 28. 8. 2014 požádal o zaslání stanoviska správního orgánu I. stupně k podanému odvolání, aby na něj mohl žalobce reagovat. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že při vydání žalobou napadeného rozhodnutí vycházel též ze závazného právního názoru Krajského soudu v Praze, a to i v otázce posouzení jiného závažného důvodu žadatele dle § 38 odst. 2 správního řádu. Žalobu považuje za zcela nedůvodnou. Dne 19. 11. 2015 doručil žalobce soudu repliku, v níž formuloval zcela nové žalobní body. Nejprve shrnul právní názor Krajského soudu v Praze vyjádřený v rozsudku čj. 46 A 52/2015 – 168, s nímž se v převážné části ztotožňuje. Právní zájem žalobce na nahlížení do správního spisu vyplývá z toho, že u Ústavního soudu je vedeno řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 230/2012 (žaloba na zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu a jeho nahrazení soudním rozhodnutím – tímto rozhodnutím pozemkového úřadu byl žalobci odebrán sporný pozemek), u Nejvyššího správního soudu je vedeno řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze vydanému ve věci sp. zn. 46 A 57/2012 (vyslovení nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byl žalobci odebrán sporný pozemek). U Krajského soudu v Praze je pod sp. zn. 45 A 25/2015 vedeno řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2015 ve věci prohlášení nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu o odebrání pozemku a u Okresního soudu v Příbrami dvě řízení pod sp. zn. 9 C 180/2008 a 12 C 199/2008, která jsou obě přerušená. Je nesporné, že žalobce má stále právní zájem na nahlížení do restitučního spisu, aby v něm prověřil existenci podkladů pro svoji argumentaci ve výše uvedených řízeních. Je otázkou, k jakému okamžiku má právní zájem na nahlížení do spisu existovat, zda ke dni podání žádosti o nahlížení do spisu, nebo ke dni rozhodování správního orgánu o žádosti. Pakliže by platilo druhé, nelze vyloučit, že vzhledem k taktice žalovaného, jenž záměrně vydává nepřezkoumatelná rozhodnutí, budou ukončena všechna řízení, o něž žalobce opírá svůj právní zájem na nahlížení do spisu. Osoba zúčastněná na řízení se ve vyjádření k žalobě vyjádřila pouze k otázce, zda má žalobce právní zájem nebo jiný vážný důvod pro nahlédnutí do správního spisu, popř. zda by nahlédnutím do spisu bylo porušeno právo osoby zúčastněné na řízení. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Soud rozhodl o žalobě bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 19. 8. 2014, čj. SPU 390493/2014, vyplývá, že správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobce s užitím § 38 správního řádu, zákon o svobodném přístupu k informacím při vydání tohoto rozhodnutí vůbec neaplikoval. Správní orgán I. stupně vydané rozhodnutí odůvodnil tak, že dne 17. 6. 2008 obdržel Pozemkový úřad Příbram žádost žalobce o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, konkrétně žádost o zaslání dokladů, které měly vliv na restituční řízení rodiny C.-M. Dne 12. 8. 2008 pak obdržel žádost žalobce ze dne 26. 7. 2008 o poskytnutí informace spočívající v poskytnutí ověřených kopií některých dokumentů z restitučního spisu rodiny C.-M., případně v nahlédnutí do správního spisu. Na základě těchto dvou žádostí, které pozemkový úřad vždy vyřídil i v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodnutím o odmítnutí poskytnutí informace, vydal pozemkový úřad dne 22. 9. 2008 usnesení čj. 2695/92, R VI 10/08, jímž odepřel žalobci právo nahlížet do správního restitučního spisu rodiny C-M. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 24. 11. 2008. Rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, čj. 11 A 143/2010 – 136. Pozemkový úřad poté v usnesení ze dne 13. 2. 2012 posoudil, zda jsou v případě žádosti žalobce o nahlédnutí do správního spisu naplněny podmínky § 38 správního řádu a opětovně odmítl žalobci nahlížení do spisu. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, zamítnuto a usnesení pozemkového úřadu ze dne 13. 2. 2013 potvrzeno. Žalobce podal proti posledně uvedenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství žalobu, které Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2014, čj. 46 A 52/2012 – 168, vyhověl a zrušil rozhodnutí ministerstva i pozemkového úřadu. Správní orgány zavázal právním názorem, že nejprve musí podle § 38 odst. 2 správního řádu zkoumat, zda žalobce má právní zájem nebo jiný oprávněný zájem na nahlížení do spisu. Dospějí-li k závěru, že tomu tak je, musí se následně zabývat tím, zda nahlédnutím třetí osoby do spisu nebudou poškozeny oprávněné zájmy účastníků restitučního řízení. Správní orgán I. stupně následně zjišťoval dotazem na žalobce, Okresní soud v Příbrami, Krajský soud v Praze, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, jaká řízení žalobce u těchto soudů vede a zda tato řízení jsou stále v běhu, nebo již byla skončena. Na základě odpovědí, které správní orgán I. stupně od všech oslovených subjektů obdržel, učinil správní orgán I. stupně závěr, že v současnosti žalobce vede jedno řízení u Krajského soudu v Praze, a to ve věci prohlášení nicotnosti správního rozhodnutí (sp. zn. 46 A 57/2012), které je přerušeno. K tomuto řízení správní orgán I. stupně uvedl, že v dané věci bylo rozhodnutí pozemkového úřadu napadené žalobou vydáno věcně a místně příslušným správním orgánem, takže nepřichází v úvahu aplikace § 77 odst. 1 správního řádu. Nejsou splněny ani podmínky dle § 77 odst. 2 správního řádu, neboť rozhodnutí není vnitřně rozporné (výrok je zcela jednoznačný), uložená povinnost je uskutečnitelná (byl proveden záznam do katastru nemovitostí) a splňuje všechny formální náležitosti správního rozhodnutí. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1680/11 ve vztahu k tomuto správnímu rozhodnutí uvedl, že obecné soudy srozumitelně objasnily, že se nejedná o akt nicotný, vady namítané žalobcem nemohou působit nicotnost rozhodnutí. Správní orgán I. stupně z toho dovodil, že nahlížením do správního spisu nelze prokázat nicotnost správního rozhodnutí pozemkového úřadu. Dále správní orgán I. stupně zjistil, že je před Nejvyšším soudem vedeno řízení o dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 28 Co 570/2013 (řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 230/2010). Jde o žalobu podle části páté občanského soudního řádu na nahrazení rozhodnutí správního orgánu. Podle správního orgánu I. stupně není žalobce osobou aktivně legitimovanou k podání této žaloby, což plyne z judikatury Nejvyššího soudu. Rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku se totiž týká jen vztahu mezi povinnými a oprávněnými osobami, nikoliv řešení sporu mezi účastníky správního řízení a třetími osobami. V řízení o dovolání se navíc již nepředkládají listiny, posuzují se pouze právní závěry učiněné soudy nižšího stupně. Nahlížení do správního spisu tedy nesouvisí s předmětem řízení o dovolání. Vzhledem k zásadě koncentrace nelze v dovolacím řízení uplatňovat nová skutková tvrzení či důkazní návrhy. Poslední dvě probíhající řízení jsou vedena u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 199/2008, 9 C 180/2008, v současnosti jsou přerušená do doby skončení řízení o dovolání ve věci sp. zn. 10 C 230/2010. V těchto řízeních vystupuje žalobce jako žalobce, žalovaným jsou fyzické osoby odlišné od rodiny C.-M., žalobce se domáhá náhrady škody. Jelikož tato řízení nesouvisí s činností pozemkového úřadu, tak k nim správní orgán I. stupně dále nepřihlížel. Na základě výše uvedených zjištění správní orgán I. stupně uzavřel, že není dán právní zájem žalobce ve smyslu § 38 odst. 2 správního řádu na nahlížení do správního spisu ve věci restitučních řízení. Za této situace se již správní orgán I. stupně nezabýval tím, zda by nahlédnutím žalobce do správního spisu došlo k porušení práva některého z účastníků restitučních řízení, popř. dalších dotčených osob, nebo veřejného zájmu. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 26. 8. 2014 odvolání. Namítl v něm, že správní orgán I. stupně překročil svoji pravomoc při odůvodnění rozhodnutí, neboť ho opřel o věcné posouzení, proč žalobce žádá o nahlížení do spisu, místo aby posoudil pouze otázku, zda žalobce vede či nevede nějaká soudní řízení, která se přímo či nepřímo dotýkají restituce C.-M., resp. správního rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram ze dne 16. 10. 2006. Správní orgán I. stupně tak zkoumal, zda nahlížení do spisu povede k úspěchu v soudních sporech (nicotnost a žaloba dle části páté občanského soudního řádu). Názor správního orgánu I. stupně, že nahlížením do správního spisu nelze prokázat nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu, nelze brát jako důvod pro odmítnutí nahlížení do spisu, neboť správní orgán I. stupně nemůže vědět, jakou strategii žalobce zvolí, jaké důkazy hledá a jak bude v řízení argumentovat. Řízení o nahlížení do správního spisu není řízením přezkumným či odvolacím, v němž by se řešila otázka nicotnosti; jeho předmětem je jen posouzení, zda žalobce vede či nevede nějaké soudní řízení ve vztahu k restituci C.-M. Žalobce dále argumentoval, proč považuje rozhodnutí pozemkového úřadu za nicotné. Nicotnost spatřuje v důvodech uvedených v § 77 odst. 2 správního řádu (záměna J. C.-M., roč. 1870, jenž československé občanství nedoložil, za J. C.-M., roč. 1912, který československé občanství doložil – důkazy o tomto podvodu jsou obsaženy v restitučním spisu), názor Ústavního soudu vyjádřený v usnesení sp. zn. II. ÚS 1680/11 a Okresního soudu v Příbrami obsažený v rozhodnutí sp. zn. 10 C 230/2010 jsou naprosto irelevantní a nepodstatné. Petitem v těchto řízeních nebyla otázka nicotnosti, takže ani na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů v otázce nicotnosti nelze brát zřetel, soudy překročily svoji pravomoc. Žalobce se dále vymezil proti tomu, že si správní orgán I. stupně učinil úsudek o aktivní legitimaci žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 230/2010, v němž žalobce podal dovolání. Aktivní legitimaci k podání žaloby dle části páté občanského soudního řádu může posoudit jen Nejvyšší soud či Ústavní soud, žalobce poukázal na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu k otázce legitimace třetí osoby v restitučním řízení. I v dovolacím řízení může Nejvyšší soud nařídit jednání k projednání dovolání, přičemž pro toto řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, tedy i předkládání důkazů. Právní zájem na nahlížení do spisu tak stále trvá. Žalobce v této souvislosti ocitoval pasáže z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, čj. 9 Afs 29/2012 – 53, a ze dne 23. 1. 2014, čj. 1 Afs 87/2013 – 73, podle nichž správní orgán nemůže při rozhodování dle § 38 odst. 2 správního řádu přihlédnout k tomu, zda nahlédnutí do spisu bude vést k úspěšnému prosazení nároků žadatele, či nikoliv. Tím považuje žalobce vše za řečené. Dále žalobce namítl, že ve svém vyjádření (přehledu vedených soudních sporů) ze dne 11. 7. 2014, které podal na výzvu správního orgánu I. stupně, uvedl, že podal trestní oznámení na JUDr. K., ředitelku pozemkového úřadu, ve věci zneužití pravomoci úřední osoby. Své podání žalobce průběžně doplňuje, jak se dostává k dalším informacím. S tímto právním důvodem pro nahlédnutí do restitučního spisu se správní orgán I. stupně nevypořádal vůbec, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Bude-li prokázána trestná činnost JUDr. K., automaticky se stanou jí vydaná rozhodnutí nezákonnými, resp. nicotnými. U Okresního soudu v Příbrami jsou vedena dvě řízení pod sp. zn. 12 C 199/2008 a 9 C 180/2008, v nichž žalobce vymáhá nárok na náhradu škody. Žaloby byly podány z procesní opatrnosti pro případ, že by žalobce neprokázal nicotnost či nezákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu, aby v mezidobí neuplynuly lhůty. Správní orgán I. stupně se k těmto řízením nevyjádřil, nepovažoval je tedy za právní důvod k nahlédnutí do restitučního spisu, jeho rozhodnutí je i v tomto ohledu nepřezkoumatelné. V obou těchto civilních řízeních vymáhá žalobce nárok na náhradu škody, v jednom řízení je žalovaným město Dobříš, které prodejem sporného pozemku Ing. K. mělo porušit tzv. blokační paragraf zákona o půdě, v druhém řízení je žalovaným Ing. K., jenž sporný pozemek prodal žalobci a jeho manželce. V restitučním spisu mají být pro účely těchto dvou řízení ve věci náhrady škody dohledány písemnosti za účelem stanovení míry zavinění jednotlivých žalovaných. Z rozhodnutí NSS ze dne 23. 1. 2014, čj. 1 Afs 87/2013 – 73, plyne, že právní zájem pro nahlédnutí do správního spisu může být dle okolností dán i tím, že žadatel zvažuje podání civilní žaloby o náhradu škody, a správní spis obsahuje informace, které mohou být pro podání žaloby a formulování jejích důvodů významné. Dle žalobce tomu tak je tím spíše v situaci, kdy již žaloba byla podána a kdy je žalobce v civilním řízení zatížen břemenem důkazním. Žalobce dále namítl podjatost pracovníků správního orgánu I. stupně, neboť je to právě tato organizační složka státu, která je žalovaným v řízeních vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 A 57/2012 (žaloba na vyslovení nicotnosti) a u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 230/2010 (žaloba dle části páté občanského soudního řádu). Je tedy zřejmé, že správní orgán I. stupně nikdy nedovolí, aby žalobce nahlížel do spisu. Žalobce chce poznatky získané z restitučního spisu využít k sepisu žaloby proti České republice na náhradu škody za nesprávný úřední postup. Žalobce následně dne 28. 8. 2014 doručil správnímu orgánu I. stupně doplnění odvolání. V něm již další odvolací námitky nevznesl, jen výslovně navrhl, aby podanému odvolání vyhověl již správní orgán I. stupně a postupem dle § 87 správního řádu (tzv. autoremedura) své rozhodnutí zrušil a v dalším řízení se zabýval otázkou, zda nahlížením do spisu nedojde k porušení práv třetích osob (druhá podmínka pro povolení nahlížení do spisu). Tím správní orgán I. stupně prokáže, že je nestranným správním orgánem, jehož cílem není donekonečna prodlužovat řízení o žádosti o nahlížení do spisu. Požádal, aby mu bylo zasláno stanovisko správního orgánu I. stupně k podanému odvolání. Ústřední ředitelka žalovaného vydala dne 30. 9. 2014 podle § 16 odst. 3 a § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodnutí, jímž zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 19. 8. 2014. V odůvodnění rozhodnutí nejprve velmi stručně shrnula obsah žádosti žalobce o poskytnutí informace, důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně a obsah odvolání. Následně je v rozhodnutí již jen uvedeno: „Nadřízený orgán, v daném případě ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, Ing. S. M., ústřední ředitelka Státního pozemkového úřadu, přezkoumal podané odvolání a neshledává je důvodným. Důvodem pro odepření nahlížení bylo to, že v daném případě není dán právní zájem žadatele ve smyslu ust. § 38 odst. 2 správního řádu k nahlédnutí do správního spisu. SPÚ v této souvislosti uvádí, že při vydání odvoláním napadeného usnesení SPÚ vycházel též ze závazného právního názoru krajského soudu, který v dané věci rozhodoval, a to i v otázce posouzení jiného závažného důvodu žadatele dle ust. § 38 odst. 2 správního řádu. Na základě výše uvedeného lze tedy uvést, že nahlížení žadatele do restitučního správního spisu nemá oporu v příslušném zákoně. S ohledem k výše uvedenému nezbývá odvolacímu orgánu, než-li napadené usnesení o odepření nahlížení do restitučního správního spisu jako věcně správné potvrdit.“ Posouzení žalobních bodů Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného pro nedostatek důvodů. K tomu je třeba uvést, že v odvolacím řízení se postupuje obdobně dle hlav I až IV, VI a VII části druhé správního řádu (§ 93 odst. 1 správního řádu). Nezbytnou náležitostí odvolání je formulování tzv. odvolacích námitek, tj. vymezení toho, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo (§ 82 odst. 2 správního řádu). Rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím orgánem je vymezen v § 89 odst. 2 správního řádu. Podle něho odvolací orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Z toho tedy plyne, že při přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně není odvolací orgán vázán odvolacími námitkami, je povinen zohlednit i nezákonnosti výslovně nenamítané. Vždy však musí zákonnost rozhodnutí (i jeho správnost) posoudit z hlediska vznesených odvolacích námitek. V odůvodnění rozhodnutí pak musí odvolací orgán uvést, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků (§ 68 odst. 3 správního řádu, užitý na základě § 93 odst. 1). Odvolací orgán tedy byl povinen v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, jak posoudil všechny odvolací námitky žalobce a z jakých konkrétních skutkových či právních důvodů je nepovažoval za důvodné. Pakliže součástí odůvodnění rozhodnutí o odvolání takové úvahy nejsou, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgán I. stupně založil své rozhodnutí ve věci žádosti o nahlédnutí do správního spisu na implicitním právním názoru, že při zkoumání otázky, zda má žalobce právní zájem nebo jiný vážný důvod na nahlížení do spisu, je třeba se zabývat tím, zda žalobce může být v řízeních, jimiž svůj právní zájem na nahlížení do spisu odůvodňuje, úspěšný. Jinými slovy, správní orgán I. stupně se domnívá, že jeho úkolem je posoudit, zda nahlédnutí do správního spisu (bez ohledu na jeho obsah) může žalobci v jím vedených řízeních prospět. Žalobce tento právní názor správního orgánu I. stupně napadl v rámci podaného odvolání zcela zřetelně vymezenou odvolací námitkou. Výslovně uvedl, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn v rámci posuzování existence právního zájmu na nahlížení do správního spisu posuzovat, zda žalobce může být v jím vedených řízeních úspěšný. Svůj právní názor podepřel odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (jednotlivá rozhodnutí NSS řádně označil datem vydání a číslem jednacím, nejde jen o paušální odkaz). Ústřední ředitelka žalovaného se ve své rozhodnutím touto odvolací námitkou žalobce vůbec nezabývala. Ve vztahu k právnímu názoru, zda je na místě v rámci rozhodování o žádosti o nahlížení do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu posuzovat otázku, jestli žalobce může být v jím vedených řízeních úspěšný, nezaujala vůbec žádné stanovisko. Z odůvodnění rozhodnutí nelze seznat, z jakých důvodů považuje ústřední ředitelka žalovaného právní názor žalobce vyjádřený v této odvolací námitce za mylný, nesprávný. Rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného tak je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgán I. stupně své rozhodnutí opřel o závěr, že v řízeních vedených žalobcem, která prozatím ještě nebyla skončena, nemůže být žalobce úspěšný. Své úvahy správní orgán I. stupně rámcově vysvětlil (rozhodnutí pozemkového úřadu není nicotné, takže žaloba na prohlášení nicotnosti nebude úspěšná; žalobce není legitimován k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu, neboť nebyl účastníkem restitučního řízení, takže podané dovolání nebude úspěšné, navíc v dovolacím řízení již nelze navrhovat nové důkazy). Žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně předložil konkrétní argumentaci týkající se jak nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, tak důvodnosti podaného dovolání ve věci žaloby dle části páté občanského soudního řádu. Reagoval tak na úvahy správního orgánu I. stupně, že žaloba žalobce projednávaná Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 46 A 57/2012 i dovolání ve věci žaloby dle části páté občanského soudního řádu jsou nedůvodné. Ústřední ředitelka žalovaného se však k argumentaci žalobce uplatněné v odvolání nikterak nevyjádřila, pouze ze skutečnosti, že odvolání zamítla, lze usuzovat, že argumentaci implicitně považovala za nedůvodnou. Do odůvodnění svého rozhodnutí však nevtělila ani náznak úvahy o nesprávnosti odvolací námitky (argumentace) žalobce. Její rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné i v tomto ohledu. Žalobce dále v odvolání tvrdil, že v rámci řízení před správním orgánem I. stupně uvedl, že poznatky získané z nahlížení do spisu chce využít i v rámci trestního řízení, neboť podal trestní oznámení na ředitelku pozemkového úřadu JUDr. K. Žalobce vytkl správnímu orgánu I. stupně, že se nezabýval tím, zda toto trestní řízení neopodstatňuje existenci právního zájmu žalobce. Žalobce tedy vznesl odvolací námitku, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné. Ústřední ředitelka žalovaného se touto námitkou vůbec nezabývala. Nevysvětlila, proč je námitka nedůvodná, resp. nedoplnila důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně o argumentaci, proč ani podání trestního oznámení nedokládá existenci právního zájmu žalobce na nahlížení do spisu. Rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného je nepřezkoumatelné. Správní orgán I. stupně ve vztahu k dalším dvěma řízením vedeným žalobcem u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 199/2008 a 9 C 180/2008 ve věci náhrady škody uvedl, že tato řízení nesouvisí s činností pozemkového úřadu, a proto k nim dále nepřihlížel. Žalobce v rámci odvolání namítl, že v těchto řízeních se domáhá náhrady škody vůči třetím osobám, které v minulosti byli knihovními vlastníky sporného pozemku, jenž byl v rámci restitučního řízení vydán oprávněným osobám z rodu C.-M. Vysvětlil, že dokumenty založené v restitučním spisu mohou být významné pro stanovení míry zavinění jednotlivých žalovaných na vzniku škody. Ústřední ředitelka žalovaného k této odvolací námitce nezaujala žádné stanovisko. Její rozhodnutí je i v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Žalobce pak v odvolání uvedl, že má v úmyslu podat žalobu proti České republice na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem žalovaného a pro účely jejího sepisu potřebuje nahlédnout do restitučního spisu. Rovněž v této okolnosti tedy žalobce spatřuje svůj právní zájem na nahlížení do spisu. Ani s touto odvolací námitkou se však ústřední ředitelka žalovaného nevypořádala, její rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V neposlední řadě pak žalobce v odvolání uplatnil námitku podjatosti správního orgánu I. stupně, kterou odůvodnil tím, že je to právě tento správní orgán, kdo vystupuje jako žalovaný ve dvou probíhajících řízeních iniciovaných žalobcem (prohlášení nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, žaloba dle části páté občanského soudního řádu). Ani s touto námitkou se ústřední ředitelka žalovaného nevypořádala, v důsledku čehož je její rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítl, že ústřední ředitelka žalovaného nesprávně rozhodla o odvolání žalobce v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Z rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného vyplývá, že ústřední ředitelka skutečně po procesní stránce postupovala dle zákona o svobodném přístupu k informacím, jak uvedla v návětí výrokové části rozhodnutí (odkaz na § 16 odst. 3 a § 20 odst. 5 uvedeného zákona), pokud jde o podmínky pro poskytnutí informací, vycházela však z § 38 odst. 2 správního řádu, na nějž odkázala v odůvodnění rozhodnutí. Soud považuje za podstatné vyjasnit, že právo nahlížet do správního spisu upravené v § 38 odst. 1 a 2 správního řádu je svébytným informačním právem a procesním postupem, na nějž se zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahuje, což plyne z § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb. (viz rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 As 38/2007 – 78, a rozsudek ze dne 20. 12. 2012, čj. 2 As 132/2011 – 121, nebo rozsudek ze dne 13. 12. 2012, čj. 7 Ans 18/2012 – 23). Při vyřizování žádosti o nahlížení do spisu se postupuje dle správního řádu, a to nejen po stránce hmotněprávní, ale též po stránce procesní. Není přitom rozhodující, že žalobce požádal o nahlížení do správního spisu v podání, které označil jako žádost o poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím a které z převážné části skutečně bylo žádostí v režimu tohoto zákona. Žádost (resp. její část) je třeba vždy posuzovat podle jejího obsahu, tj. čeho se žadatel domáhá, nikoliv dle právní kvalifikace, kterou ji žadatel (mnohdy mylně) přiřadil. Ačkoliv tedy správní orgán I. stupně (tedy Pozemkový úřad Příbram) obdržel od žalobce žádost o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, její součástí byla žádost o nahlížení do správního spisu. V tomto rozsahu tedy měl správní orgán I. stupně žádost vyřídit plně dle správního řádu. Ostatně správní orgán I. stupně takto skutečně postupoval. Teprve ústřední ředitelka žalovaného projednala odvolání žalobce v procesním režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. K tomu je třeba nicméně uvést, že samotný zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje pouze několik otázek týkajících se odvolacího řízení, ve zbytku se plně na řízení o odvolání použije správní řád [§ 20 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím]. Specificky jsou v zákoně o svobodném přístupu k informacím upraveny pouze lhůty pro předložení spisu povinným subjektem odvolacímu orgánu a pro rozhodnutí o odvolání odvolacím orgánem (§ 16 odst. 2 a 3) a určení nadřízeného orgánu pro případ, že jej není možné určit dle § 178 správního řádu (§ 20 odst. 5, o odvolání v takovém případě rozhoduje ten, kdo stojí v čele povinného subjektu). Je zřejmé, že výše zmíněná zvláštní úprava lhůt je ve prospěch žadatele (zkrácení lhůt v délce 30 dnů stanovených v § 88 odst. 1 a § 90 odst. 6 správního řádu na 15 dnů), ostatně nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí není vadou řízení. Aplikace procesních norem obsažených v zákoně o svobodném přístupu k informacím tak nemá za následek vadu řízení. Pokud jde o případnou aplikaci § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, ani v tomto případě by nemělo při korektním výkladu tohoto ustanovení dojít k vadě řízení. Ustanovení § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím dopadá pouze na případy, kdy povinný subjekt nemá nadřízený orgán ve smyslu § 178 správního řádu. Pouze pro tento případ tedy zákon stanoví, že o opravných prostředcích v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím (odvolání a stížnost) rozhoduje ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. Podle § 178 odst. 1 správního řádu je nadřízeným správním orgánem ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Podle § 2 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, jako orgán prvního stupně rozhoduje ve správním řízení krajský pozemkový úřad jakožto vnitřní organizační jednotka Státního pozemkového úřadu podle územní působnosti; o odvolání proti jeho rozhodnutí rozhoduje ústředí, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak. Z toho tedy plyne, že rozhoduje-li krajský pozemkový úřad jakožto správní orgán I. stupně (to je i nyní projednávaný případ), rozhoduje o odvolání ústředí Státního pozemkového úřadu. Nadřízeným správním orgánem je tak dle § 178 odst. 1 správního řádu ústředí Státního pozemkového úřadu. V situaci, kdy lze nadřízený orgán určit dle § 178 správního řádu, není místo pro aplikaci § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Z výše uvedeného tedy plyne, že nesprávné projednání odvolání žalobce v procesním režimu dle zákona o svobodném přístupu k informacím nemohlo mít za následek vadu řízení, natož takovou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Tento žalobní bod je nedůvodný. Soud podotýká, že nesprávná aplikace § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím vedla k tomu, že o odvolání namísto ústředí Státního pozemkového úřadu rozhodla ústřední ředitelka Státního pozemkového úřadu. Tato skutečnost nicméně nečiní napadené rozhodnutí nezákonným, natož pak nicotným, neboť ústřední ředitelka je funkční součástí ústředí žalovaného, stojí v jeho čele. I kdyby tedy o odvolání rozhodovalo ústředí žalovaného, jak tomu mělo správně být, mohla by rozhodnutí fakticky vydat a podepsat právě ústřední ředitelka žalovaného. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Jelikož je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, soud ho podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), tj. bude v řízení o odvolání postupovat po procesní stránce výlučně dle správního řádu a po hmotněprávní stránce odvolání posoudí na základě § 38 správního řádu a vyčerpávajícím způsobem se vypořádá se všemi odvolacími námitkami žalobce. Žalobními body týkajícími se věci samé, tedy splnění podmínek § 38 odst. 2 správního řádu pro nahlížení do spisu, se soud nezabýval, neboť byly uplatněny až v replice ze dne 19. 11. 2015, tedy po marném uplynutí lhůty k podání žaloby (§ 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.). I kdyby nicméně byly uplatněny včas, soud by se jimi zabývat nemohl, neboť jejich věcnému posouzení ze strany soudu brání nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení úspěšný, a má tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč, která odpovídá zaplacenému soudnímu poplatku. Osoba zúčastněná na řízení má dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení