45 A 32/2015 - 45

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph. D., a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: L. K., bytem x, zastoupen Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. Si 871/2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 13. 7. 2015, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. Nad 236/2015 – 20, přikázána zdejšímu soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla odložena žádost dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 9. 9. 2015 (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Dle žalobce není proti rozhodnutí o odložení žádosti přípustný žádný opravný prostředek v rámci správního řízení a je možné se proti němu bránit pouze žalobou ve správním soudnictví, přičemž soud přezkoumá i zákonnost požadované úhrady. V žalobě uvedl, že dne 17. 9. 2014 podal žádost o poskytnutí informací, a to ad a) o sdělení vysoké školy, na níž získali právnické vzdělání soudci žalovaného, kteří rozhodovali ve věci vedené u žalovaného pod sp. zn. 9 A 167/2012; ad b) o sdělení seznamu všech zahájených řízení u žalovaného v letech 2012 a 2013, rozdělených podle jednotlivých senátů (u každého senátu seřazené v pořadí vzestupně podle data zahájení řízení či data nápadu věci senátu, s uvedením spisové značky, označením účastníků řízení v rozsahu neodporujícím zákonu o ochraně osobních údajů a uvedením data ukončení věci, pokud byla věc u senátu ukončena). Dále požadoval sdělení, která z těchto řízení byla vyřízena v přednostním režimu. Tyto informace požadoval v elektronické podobě na fyzickém nosiči nebo umožněním dálkového přístupu. Žalovaný přípisem ze dne 25. 9. 2014 žalobci poskytl informaci o vzdělání dvou soudců, kteří rozhodovali ve věci vedené u žalovaného pod sp. zn. 9 A 167/2012. Ohledně vzdělání soudkyně Mgr. G. B. (dále pouze „Mgr. B.“) žalobce odkázal na Obvodní soud pro Prahu 8, u něhož je veden personální spis soudkyně. Současně byl vyzván k upřesnění rozsahu požadovaných informací. V podání ze dne 7. 10. 2014, které bylo žalovanému doručeno dne 10. 10. 2014, uvedl žalobce, že požaduje informace o všech řízeních žalovaného, nejen o řízeních na úseku správního soudnictví. Žalovaný sdělil dne 27. 10. 2014 žalobci, že se jedná o mimořádně rozsáhlé vyhledávání a zpracování údajů, z toho důvodu za poskytnutí požaduje úhradu ve výši 36.870,- Kč, jelikož bude muset vyhledávat ve 13 rejstřících vedených ve čtyřech informačních systémech, což bude trvat celkem 13 hodin a 171,35 hodiny bude trvat vyhledání informací ohledně řízení vyřizovaných v přednostním režimu, neboť tato nejsou statisticky sledována a musí být vyhledána „prokliknutím“ do detailu každého spisu, přičemž za jednu hodinu práce požaduje žalovaný částku ve výši 200,- Kč. Dne 18. 11. 2014 podal žalobce stížnost na postup při vyřizování žádosti a domáhal se poskytnutí informace o vzdělání Mgr. B. a informací o řízeních specifikovaných ad b). Uvedl, že lhůta pro poskytnutí informací uplynula, čímž mu vznikl nárok na jejich poskytnutí bez ohledu na pozdější požadavek žalovaného na úhradu nákladů. Následně dne 19. 11. 2014 podal stížnost proti uložení uhrazení částky ve výši 36.870,- Kč za poskytnutí informací. Rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti (dále je „ministerstvo“) ze dne 13. 3. 2015, č. j. MSP-841/2014-OT-OSV/3, byla žalovanému uložena povinnost poskytnout informaci o vzdělání Mgr. B., výše požadované úhrady byla potvrzena. Dne 19. 5. 2015 poskytl žalovaný požadovanou informaci o vzdělání Mgr. B. Žalobce v prvním žalobním bodu tvrdil, že mu vznikl nárok na poskytnutí požadovaných informací, aniž by byl povinen hradit náklady. K tomu uvedl, že žalovaný má dle § 15 odst. 5 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytnout informace ve lhůtě 15 dní ode dne přijetí žádosti nebo jejího doplnění. Po uplynutí lhůty je žalovaný povinen informace poskytnout bez ohledu na požadavek na úhradu nákladů [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012-14]. Za oznámení žadateli o úhradě požadované za vyhledání a zpracování požadovaných informací dle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím lze dle žalobce považovat buď okamžik, kdy se žadatel s oznámením skutečně seznámí, nebo kdy má objektivně možnost se s ním seznámit. K tomu argumentoval, že pokud dle zákona o svobodném přístupu k informacím mají účinky právního úkonu nastat okamžikem doručení, je toto explicitně uvedeno [srov. např. § 14 odst. 5 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím], přičemž doručení u oznámení úhrady zákon o svobodném přístupu k informacím nevyžaduje, z čehož žalobce dovozuje, že okamžikem oznámení je okamžik, kdy se měl možnost objektivně s oznámením seznámit, tj. dne 29. 10. 2014, kdy došlo ke vhození oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky žalobce. Běh lhůt a pravidla doručování zákon o svobodném přístupu k informacím při vyřizování žádosti o informace neupravuje a použití správního řádu je dle § 20 odst. 4 o svobodném přístupu k informacím vyloučeno. Z toho žalobce dovozuje, že se na běh lhůt vztahují obecná pravidla pro běh lhůt a doručování dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Výše uvedené žalobce dovozuje z teorie veřejného práva jako práva zvláštního ve vztahu k právu soukromému (viz rozsudek ze dne 22. 8. 2007, č. j. 2 As 88/2006-56, ve kterém NSS uvedl, že veřejné právo je právem zvláštním ve vztahu k obecnému právu soukromému. Umožňuje se tak použít subsidiárně normy soukromého práva i ve veřejném právu tam, kde veřejnoprávní úprava chybí.) Na běh lhůty dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím se proto dle tvrzení žalobce použijí pravidla uvedená v § 601- 608 občanského zákoníku. Oznámením požadavku úhrady nákladů realizuje žalovaný své soukromé právo, nikoliv právo vyplývající z práva veřejného. V tomto kontextu žalobce uvedl, že doplnění jeho žádosti bylo žalovanému doručeno dne 10. 10. 2014, poslední den lhůty pro poskytnutí informace tak připadl na sobotu 25. 10. 2014, a lhůta proto skončila v pondělí 27. 10. 2014. Z jazykového výkladu plyne, že výrazem „oznámit“ je třeba chápat okamžik, kdy se osoba skutečně s danou skutečností seznámí. Tímto je tedy vyloučeno ztotožnění okamžiku oznámení s odesláním písemnosti. Pro doručení oznámení o úhradě nákladů je potom, dle občanského zákoníku, rozhodující okamžik, kdy se adresát může objektivně seznámit s předmětnou písemností. Oznámením požadavku úhrady nákladů přestává běžet lhůta pro poskytnutí informací. Oznámení o uložení zásilky bylo do poštovní schránky žalobce vhozeno dne 29. 10. 2014. K oznámení tedy došlo dva dny po uplynutí lhůty. Žalobce shrnuje, že požadavek na úhradu nákladů za poskytnutí informací je nezákonný, jelikož po uplynutí lhůty pro poskytnutí informací dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, měl žalovaný povinnost informace poskytnout bez úhrady. Lhůta pro zaplacení úhrady tak nemohla uplynout a rozhodnutí je z toho důvodu nezákonné. Dále uvádí, že oznámení ze dne 22. 10. 2014 bylo odesláno dne 27. 10. 2014, jak je uvedeno na podacím razítku, tedy nikoliv dne 22. 10. 2014, jak je nesprávně uvedeno v rozhodnutí nadřízeného orgánu. Dále uvedl, že je nesprávný právní názor nadřízeného orgánu, který se opírá o usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 55/2007-84, podle něhož je lhůta pro poskytnutí informace dodržena, pokud je písemnost předána v této lhůtě k doručení. Závěr NSS totiž není podložen žádnou logickou úvahou a navíc se týkal institutu fikce negativního rozhodnutí, který v právní úpravě již není, a usnesení proto není na tento případ aplikovatelné. Na základě této nesprávné úvahy nadřízený orgán dovodil, že jelikož musí být výše úhrady oznámena před poskytnutím informace, je třeba § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím ohledně okamžiku účinnosti právního jednání vykládat ve spojení s § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím a ke splnění lhůty postačí odeslání oznámení. Argument nadřízeného orgánu o nemožnosti požadovat, aby povinný ve lhůtě oznámení i doručil, neboť toto závisí na okolnostech jím neovlivnitelných, vyvrací žalobce opětovně poukazem na úpravu občanského zákoníku. Žalobce jako druhý žalobní bod namítá nepřiměřenou výši požadované úhrady. Žalovaný požaduje za hodinu práce jednoho pracovníka částku ve výši 200,- Kč, přičemž vychází z Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 7. 2011, která nebyla v rozporu s nařízením vlády č. 173/2006 Sb. aktualizována na každé účetní období. Této částce by odpovídal měsíční plat pracovníka ve výši 35.000,- Kč, kterého dle žalobce pracovník tyto informace vyhledávající nedosahuje. Nejedná se tudíž o úhradu nákladů, ale také o zisk žalovaného. Částka 200,- Kč za hodinu nemůže odpovídat skutečným nákladům a je výrazně nadhodnocená. Na tomto nic nemění ani to, že tato částka je stanovena sazebníkem, protože ten není závazným právním předpisem. Jde toliko o vnitřní předpis plnící informační účel. Dle Informačního systému o průměrném výdělku za rok 2014, který vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, dosahoval průměrný měsíční hrubý plat v nepodnikatelské sféře částky ve výši 21.270,- Kč pro kategorii „všeobecní administrativní pracovníci“, což odpovídá hodinovému výdělku ve výši 121,- Kč. Dále namítal, že žalovaný je povinen mít informace o přednostně vyřizovaných věcech dle § 56 s. ř. s. v souborném přehledu. V opačném případě by nemohl nadřízený orgán kontrolovat, zda jsou tyto věci vyřizovány ve správném pořadí bez průtahů. Dle rozhodnutí NSS ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67, je povinný subjekt povinen poskytnout i takovou informaci, která neexistuje a musí ji vytvořit, avšak má povinnost tuto informaci mít. Povinný subjekt tak nemůže požadovat úhradu nákladů za vyhledání informací, které má mít v dispozici. K tomu žalobce dodává, že požadavkem na úhradu nákladů vyhledání přednostně vyřízených věcí by hradil náklady na běžnou činnost žalovaného, což není účelem úhrad za poskytnutí informací. Žalovaný má na základě shora uvedeného povinnost vést statistiku přednostně vyřizovaných věcí. Závěrem žalobce uvedl, že požadavek žalovaného na úhradu za vyhledání a zpracování informací nemá oporu v zákoně o svobodném přístupu k informacím, neboť úhradu je možné požadovat pouze za vyhledání informací, nikoliv však za jejich „zpracování“ (tedy dle žalobce zpracováním zamýšlí přetvoření jejich podoby). Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že na svém postupu při vyřizování žádosti žalobce trvá, v dalším odkázal na své sdělení ze dne 22. 10. 2014 a na rozhodnutí nadřízeného orgánu ze dne 13. 3. 2015. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 17. 9. 2014 žalovanému žádost o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, a to ad a) o sdělení, na kterých vysokých školách získali vzdělání v oblasti práva soudci rozhodující věc vedenou pod sp. zn. 9 A 167/2012; ad b) o poskytnutí seznamu řízení zahájených u žalovaného v letech 2012 a 2013, a to v rozdělení podle jednotlivých senátů vzestupně dle data zahájení řízení či data nápadu senátu. Ke každému řízení požadoval uvedení spisové značky, data zahájení řízení či data nápadu senátu, označení účastníků řízení, a skutečnosti, zda řízení již bylo ukončeno s uvedením data. Dále požádal o sdělení, která z těchto řízení byla vyřizována v přednostním režimu. Žalovaný vyzval dne 25. 9. 2014 ve smyslu § 14 odst. 5 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím žalobce k upřesnění žádosti k bodu ad b), a to, ke kterému úseku soudnictví se žádost vztahuje, vzhledem k tomu, že byla adresována správnímu úseku žalovaného na adrese pracoviště Hybernská 18, Praha 1. Dále uvedl, že požadované informace nejsou statisticky sledovány a budou muset být vyhledány z jednotlivých spisů, taktéž bude třeba anonymizovat osobní údaje účastníků řízení, a proto bude poskytnutí požadovaných informací podmíněno zaplacením úhrady podle Opatření předsedy Městského soudu v Praze č. 31/2010, o poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím za úhradu, které nabylo účinnosti dne 1. 12. 2010 a jehož nedílnou součástí byl sazebník. Toto opatření bylo změněno dne 4. 8. 2011 v souladu s Instrukcí Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 14. 7. 2011, č. j. 286/2011-OT-OST, kterou se stanoví sazebník úhrad za poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „instrukce“). Pokud jde o žádost o sdělení ad a), poskytl informace o vzdělání dvou soudců příslušného senátu. Pokud jde o soudkyni Mgr. B., odkázal žalobce na Obvodní soud pro Prahu 8, neboť tato soudkyně je k žalovanému přidělena dočasně a ten tak nedisponuje jejím personálním spisem. Podáním ze dne 7. 10. 2014 doručeným žalovanému dne 10. 10. 2014 žalobce upřesnil svou žádost v tom smyslu, že se týká všech řízení, nikoliv pouze úseku správního soudnictví. Specifikoval, že přednostním režimem mínil postup dle § 56 s. ř. s. Uvedl, že požadované informace jsou dostupné v informačním systému každého soudu a zpoplatnění je pouze snahou žalovaného odradit žalobce od žádosti o jejich poskytnutí. Přípisem ze dne 22. 10. 2014 vyzval žalovaný žalobce k úhradě částky ve výši 36.870,- Kč za poskytnutí požadovaných informací. Konstatoval, že pokud jde o požadavek na sdělení ad b), nelze tyto informace vyhledat jednoduchým způsobem, jelikož jsou vedeny v několika informačních systémech žalovaného (ISVKS, ISIR, ISKS). V rámci informačního systému pro krajské a vrchní soudy (ISVKS) jsou rozděleny do čtyř základních agend, a to obchodní, správní, civilní a trestní. V roce 2012 žalovaný evidoval nápad v těchto agendách ve výši 24.913 věcí a v roce 2013 nápad ve výši 24.556 věcí. Dále uvedl, že při dohledání se bude muset výběr věcí provádět pro každý rejstřík zvlášť, tyto informace budou vygenerovány a následně naformátovány do běžného formátu. Zpracování těchto dat je pro pracovníka časově velmi náročné, z toho důvodu má žalovaný za to, že se jedná o mimořádně rozsáhlé vyhledávání a zpracování údajů. Agenda insolvenčních a incidenčních sporů je vedena v informačním systému ISIR, agenda elektronického platebního rozkazu je vedena v informačním systému ISKS. V obou agendách činil nápad za rok 2012 celkem 15.421 věcí a v roce 2013 celkem 14.926 věcí. Celkem tak činil v těchto agendách nápad 30.347 věcí. Z jednoho rejstříku trvalo pracovnici vyhledání požadovaných informací 60 minut. Žalovaný bude provádět vyhledávání informací celkem ve 13 rejstřících v uvedených informačních systémech, což bude činit celkem 13 hodin. V případě přednostně projednávaných věcí dle § 56 s. ř. s. nejde o statisticky sledovanou položku, kterou ani v současné době nelze do informačního systému zaznamenat. Dle informace správního úseku by bylo třeba projít 1.821 spisů za rok 2012 a 1.606 spisů za rok 2013. Pracovník bude muset ručně otevřít každou spisovou značku a dále s ní pracovat. Žalovaný zkušebním vyhledáváním a zpracováním informací dospěl ke zjištění, že požadovaná informace je pracovníkem u jednoho spisu zjištěna za cca 3 minuty. Při počtu 3.427 spisů se celkem jedná o 10.281 minut, tedy 171,35 hodin. Dle § 4 instrukce činí sazba za hodinu mimořádně rozsáhlého vyhledávání částku ve výši 200,- Kč. Výpočet požadované úhrady tedy činí: vyhledávání v rejstřících (počet rejstříků 13 ks x 60 minut = 780 minut, tj. 13 hodin po 200,- Kč činí celkem částku ve výši 2.600,- Kč); vyhledávání věcí v přednostním režimu (3.427 spisů x 3 minuty = 10.281 minut = 171,35 hodin práce po 200,- Kč/ hod, celkem 34.270,- Kč). Celková částka tak činí 36.870,- Kč. Žalobce podal stížnost proti požadavku úhrady za poskytnutí informací a na postup při vyřizování žádosti. Obsahy stížností odpovídaly obsahu žaloby uvedené shora včetně totožnosti stížnostních bodů s žalobními body. O stížnostech rozhodlo ministerstvo rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015, č. j. MSP- 841/2014-OT-OSV/3, kterým uložilo žalovanému dle § 16a odst. 6 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, aby do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí řádně vyřídil žalobcovu žádost v části ad a) týkající se vzdělání Mgr. B. Ve zbytku postup žalovaného potvrdilo včetně výše požadované úhrady. K první stížnostní námitce (shodné s prvním žalobním bodem) ministerstvo uvedlo, že výše požadované úhrady musí být žadateli o informace dle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím oznámena před poskytnutím informace. Toto ustanovení je třeba vykládat ve spojení s § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy v tom smyslu, že oznámení o výši úhrady musí být ve lhůtě odesláno (tj. do patnácti dnů ode dne obdržení, případně doplnění žádosti o informace). V této souvislosti odkázal na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007-84, z něhož plyne, že žádost je vyřízena včas, pokud subjekt alespoň v poslední den lhůty předá požadované informace k doručení žadateli. Ačkoliv se tento rozsudek vztahuje ke znění zákona o svobodném přístupu k informacím před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., má ministerstvo v souladu s komentářovou literaturou za to, že se vyslovené závěry vztahují i na nyní platné znění zákona o svobodném přístupu k informacím. Jak uvedl NSS v citovaném rozsudku, nelze po povinném subjektu spravedlivě požadovat, aby kromě odeslání informací tyto v zákonné lhůtě i doručil, neboť doručení je vázáno na skutečnosti objektivně časově neurčitelné, počínáním povinného subjektu neovlivnitelné a často i závislé na konání osoby, které je doručováno. Ministerstvo uzavřelo, že zaslal-li žalovaný výzvu k úhradě dne 22. 10. 2014, stalo se tak ve lhůtě dle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. K druhé stížnostní námitce (shodné s druhým žalobním bodem) ministerstvo uvedlo, že sazebník byl vydán ministerstvem v podobě interního normativního aktu, a to za účelem sjednocení jednotlivých úhrad tak, aby žadatel o informace již před podáním žádosti byl obeznámen s úhradou, jakou jsou povinné subjekty v resortu justice oprávněny požadovat. Sazba upravená v § 4 sazebníku vychází z podkladů poskytnutých ke dni 30. 3. 2011 personálním odborem ministerstva a vychází z průměrné výše platu. Žalovaný se instrukcí vydanou tímto ministerstvem řídil, ministerstvo se tak logicky ztotožňuje s takto určenou sazbou úhrady. K námitce žalobce k nedodržení § 3 odst. 2 nařízení vlády o aktualizaci sazebníku, uvedlo, že vzhledem ke stálému zvyšování cen jde tato neaktualizace k tíži žalovaného. Nedodržení této povinnosti tak nemá na právo žádat úhradu žádný vliv. Požadavek na aktualizaci na začátku každého účetního období považuje za formalismus. K námitce žalobce o nedovolenosti požadavku úhrady za zpracování informací ministerstvo uvedlo, že již dlouhodobě zastává názor, dle něhož mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací je třeba rozumět především vyhledávání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti. Tomuto výkladu odpovídá i znění § 14 odst. 7 zákona, dle něhož může být vyhledávání takto vymezených informací důvodem pro prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti až o 10 dnů. Ohledně extenzivního výkladu § 17 zákona zahrnujícího i náklady na zpracování informací odkázalo ministerstvo na rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004, č. j. 6 A 83/2001-39, dle něhož je do nákladů na vyhledání třeba započítat i náklady na zpracování, jelikož pouhé vyhledání bez jejich přenosu (například v písemné podobě) by pro žadatele nemělo význam. K námitce týkající se povinnosti žalovaného vést seznam přednostně vyřizovaných věcí ministerstvo uvedlo, že přednostní projednání je závislé na předmětu řízení, neboť soudní řád správní spojuje povinnost projednat přednostně návrhy na osvobození od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, dále žaloby dle § 56 odst. 3 s. ř. s. Žádný právní předpis nestanoví povinnost evidovat řízení, v nichž je postupováno dle § 56 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že ministerstvo metodicky spolupracuje na tvorbě a dalším rozvoji informačních systémů soudů, je mu z úřední činnosti známo, že používané informační systémy nedovolují vyhledat tyto informace jiným postupem než tím, který popsal žalovaný ve své výzvě k úhradě. Žalovaný odvodil délku vyhledávání zkušebním lustrováním, ministerstvo se s takto stanovenou délkou tedy ztotožňuje. Sdělením žalovaného ze dne 19. 5. 2015 byla žalobci poskytnuta informace o vzdělání Mgr. B. Napadeným rozhodnutím byla žádost žalobce odložena, neboť nedošlo ve lhůtě 60 dnů od oznámení požadavku úhrady k zaplacení. Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce v souladu se zásadou subsidiarity správního soudnictví může napadnout rozhodnutí o odložení žádosti žalobou dle § 65 s. ř. s., nebo zákon o svobodném přístupu k informacím připouští uplatnění řádného opravného prostředku. Soud se touto otázkou zabýval zejména s ohledem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 4. 2012, č. j. 44 A 87/2011-57, který byl publikován pod č. 2673/2012 Sb. NSS, v němž vyslovil, „že odvolání zákon o svobodném přístupu k informacím tedy výslovně připouští pouze proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnout informaci (§16 odst. 1). Odložení věci dle § 17 odst. 5 zákona se svými účinky odmítnutí poskytnout informaci blíží.“ Pro odlišný postup v obou těchto případech soud neshledal důvod, přičemž vycházel z toho, že by nemožnost odvolání musela výslovně plynout ze zákona o svobodném přístupu k informacím, případně by musela být dána povahou věci. Závěrem uvedl, že „…odložení věci podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím v sobě implicitně obsahuje odmítnutí žádosti o informace a proto je třeba na něj aplikovat jak ustanovení § 16 tak i ustanovení § 20 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, dle kterého se pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti použije správní řád. Tedy pro rozhodování o odložení věci je zapotřebí aplikovat právní úpravu odmítnutí žádosti – tj. … přípustnost odvolání a teprve následná správní žaloba …“ Opačné stanovisko zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 4. 2013, č. j. 6 Ans 16/2012-62, publikovaném pod č. 2959/2014 Sb. NSS uvedl, že „v případě odložení žádosti podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím též nelze využít jako opravného prostředku odvolání, neboť tento opravný prostředek přísluší žadateli pouze proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti … Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že proti rozhodnutí o odložení žádosti podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je možno se bránit přímo žalobou ve správním soudnictví. Tento závěr ostatně odpovídá i stanovisku vyjádřenému v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008-90, č. 2164/2011 Sb. NSS, neboť ani toto rozhodnutí nedovozovalo, že by byl proti rozhodnutí o odložení žádosti podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím přípustný jiný opravný prostředek než žaloba ve správním soudnictví. Totéž lze konstatovat o rozhodnutí zvláštního senátu č. j. Konf 115/2009-34.“ K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ani žádný z taxativně uvedených důvodů pro podání stížnosti dle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím nepřipadá v úvahu. Shora uvedený právní názor NSS nebyl dosud překonán a je na něj i nadále odkazováno např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2013, č. j. 1 Ans 3/2013-57, který uvádí, „že proti rozhodnutí o odložení žádosti o informace podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím nejsou přípustné řádné opravné prostředky podle zákona o svobodném přístupu k informacím či správního řádu, nýbrž je možno se proti němu bránit přímo žalobou ve správním soudnictví.“ S touto konstantní judikaturou se posléze ztotožnil i zdejší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2014, č. j. 46 A 33/2014-48. S ohledem na shora citovaný vývoj judikatury lze uzavřít, že proti rozhodnutí správního orgánu o odložení žádosti o informace není k dispozici žádný opravný prostředek a lze se tak bránit žalobou ve správním soudnictví. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podaná oprávněnou osobou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce jako první žalobní bod uvedl, že mu oznámení k úhradě nákladů bylo oznámeno po lhůtě stanovené pro rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací, což mu založilo nárok na bezplatné poskytnutí informací § 17 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. S tímto závěrem žalobce však soud nesouhlasí, neboť je toho názoru, že poskytnutí informací lze vázat na zaplacení úhrady i po uplynutí lhůty pro vyřízení informace. Závěr, že by sankcí za nečinnost povinného subjektu měla být ztráta práva požadovat úhradu nákladů, totiž v zákoně výslovnou oporu nemá, ačkoli by ji s ohledem na to, že jde o otázku prekluze soukromoprávního nároku na úhradu nákladů, mít měla. Prekluzi bez jednoznačné zákonné úpravy dovozovat nelze. Opačný závěr přitom neplyne ani z judikatury správních soudů, a to ani z rozsudku NSS ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012 – 14, na který se žalobce odvolává. Jediným limitem planoucím z § 17 odst. 3 a 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je, že úhradu nelze požadovat nikdy teprve po poskytnutí informací (tedy ex post). To má své ratio v tom, že je potřeba žadateli umožnit, aby si rozmyslel, zda chce informace i za tuto cenu. Je to ochrana proti tomu, aby byly informace poskytnuty a poté byla žadateli naúčtována značná částka. Jiný význam však v daná ustanovení nemají. Pojem „před poskytnutím informace“ užitý v § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím je tudíž třeba chápat ve smyslu „před faktickým poskytnutím informace“, nikoliv „před uplynutím zákonné lhůty pro poskytnutí informace“. Nadto má soud za to, že i při opačném výkladu, tj. že právo povinného subjektu požadovat úhradu je vázáno na jeho uplatnění ve lhůtě 15 dnů od podání žádosti, by žalobce s ohledem na charakter této lhůty, se svým názorem neuspěl. Při počítání lhůt žalobce vycházel z hmotněprávní úpravy občanského zákoníku, tedy, že výzva k úhradě mu byla oznámena až ve chvíli, kdy se s ní mohl objektivně seznámit. S tímto okamžikem pojí vhození oznámení o uložení zásilky do domovní schránky dne 29. 10. 2014. Soud však tuto lhůtu má za lhůtu procesněprávní, kdy pro její dodržení stačí, aby bylo oznámení v této lhůtě podáno k poštovní přepravě. Vedou jej k tomu následující úvahy. Dle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je žádost podána dnem, kdy ji obdržel povinný subjekt. Dle ustanovení § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění. Dle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinné subjekty v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Dle odstavce 3 uvedeného ustanovení v případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. Dle odstavce 4 uvedeného ustanovení nesplní-li povinný subjekt vůči žadateli oznamovací povinnost podle odstavce 3, ztrácí nárok na úhradu nákladů. Dle odstavce 5 uvedeného ustanovení je poskytnutí informace podle odstavce 3 podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady lhůta podle věty druhé neběží. Dle ustanovení § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona: a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti, b) pro odvolací řízení a, c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení ustanovení správního řádu; dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178; v ostatním se správní řád nepoužije. Vzhledem k tomu, že běh lhůt a doručování při oznámení výše úhrady dle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím není zákonem upraveno a použití správního řádu dle § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je výslovně vyloučeno, posuzoval soud nejprve otázku povahy lhůt a jejich běhu při oznámení výše úhrady. Argument žalobce pro posouzení této lhůty jako lhůty hmotněprávní však nepovažuje soud za ničím podložený. Naopak vychází u toho, že otázka pravidel počítání času v případě, že právní předpis tato pravidla neupravuje, byla vyřešena již nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publikovaným pod č. 30/1998 Sb., (předmětem rozhodování Ústavního soudu byl mj. i spor o plynutí lhůt v ústavním právu) ve kterém Ústavní soud uvedl, že „mezi obecně uznávané právní principy patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských…. Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem …“ Z uvedeného plyne, že pravidla počítání času považuje Ústavní soud za obecně uznávaný právní princip, který se aplikuje v případě, že zákonodárce výslovně pravidla počítání času neupraví, případně je neupraví odlišným způsobem. Z nálezu plyne, že jelikož Ústava České republiky neobsahuje speciální úpravu počítání času, tedy ani úpravu posuzování počátku a ukončení lhůt, a to na rozdíl od ostatních odvětví práva, užijí se obecná pravidla počítání času. Za použití argumentu a maiori ad minus soud vyvodil, že pokud předpis nižší právní síly, v tomto případě zákon, neobsahuje pravidla pro počítání času, postupuje soud dle obecných pravidel. Mezi tato obecná pravidla pro počítání času patří, že do lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, přičemž připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. V dané věci ke skutečnosti určující počátek lhůty došlo dne 10. 10. 2014 doručením doplnění žádosti žalovanému, o čemž není ve věci sporu. Posledním dnem 15 - ti denní lhůty pro poskytnutí informace bylo pondělí 27. 10. 2014 (poslední den lhůty připadl na sobotu 25. 10. 2014, avšak dle pravidel počítání času je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den). Dále se soud zabýval otázkou, zda se jedná o lhůtu hmotněprávní, jak uvádí žalobce a uplatní se úprava doručování dle občanského zákoníku či jde o lhůtu procesněprávní a uplatní se pravidlo o doručování užívané v procesním právu, tedy, že lhůta je dodržena, pokud je zásilka v poslední den lhůty podána k poštovní přepravě. Ohledně charakteru lhůt dle zákona o svobodném přístupu k informacím má soud za to, že i zde je nadále použitelné usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007-84, publikované pod č. 1879/2009 Sb. NSS, v němž NSS uvedl: „Povinný subjekt poskytl včas požadované informace podle ustanovení § 14 odst. 3 písm. c) SvInf, ve znění účinném do 22. 3. 2006 nebo vydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona, pokud příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení.“ Soud má za to, že i když se rozhodnutí vztahuje ke znění zákona o svobodném přístupu k informacím před novelou č. 61/2006 Sb., která zrušila tzv. fikci negativního rozhodnutí, není důvodu, aby právní závěr nebyl použit i v nyní platném znění, a to i pro výklad § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu odlišit tuto lhůtu od ostatních lhůt v zákoně, uvedl by toto explicitně. Soud tedy neshledal žádného důvodu tuto lhůtu považovat za lhůtu hmotněprávní dle občanského zákoníku a vázat její dodržení na objektivní možnost se s listinou seznámit, jak tvrdí žalobce. Vzhledem k tomu, že lhůta pro poskytnutí informace resp. i ostatní lhůty v zákoně o svobodném přístupu k informacím jsou ve prospěch oprávněného stanoveny jako velmi krátké, je i z teleologického výkladu tohoto ustanovení zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu vázat oznámení o úhradě v takto krátké lhůtě pro poskytnutí informací 15 dnů na jeho doručení, resp. vhození do schránky. Povinný by takto neměl možnost kontroly nad dodržením lhůty pro splnění své povinnosti, neboť je zcela na jeho konání nezávislé konání doručujícího orgánu, a dodržení lhůty by se tak dělo pouze dílem náhody. Mimoto by zákonodárce tímto fakticky zavázal povinného nést odpovědnost za konání třetího subjektu tj. doručujícího orgánu (obdobně uvedl v bodu 21 rozšířený senát NSS ve shora citovaném usnesení „po povinném subjektu nebylo lze spravedlivě požadovat, aby kromě odeslání informací tyto v zákonné lhůtě i doručil”). Soud tedy uzavírá, že oznámení bylo ve lhůtě, která končila dne 27. 10. 2014, včas oznámeno, jelikož bylo dne 22. 10. 2014 vypraveno, tedy předáno k poštovní přepravě. Na dodržení lhůty by nemělo vliv ani tvrzení žalobce, že k předání k přepravě nedošlo dne 22. 10. 2014, ale až dne 27. 10. 2014, neboť i takto by lhůta byla dodržena. Pro nadbytečnost tudíž soud neprováděl důkaz žalobcem předloženou kopií obálky od oznámení ze dne 22. 10. 2014 (zásilka označená číslem RR1121452215U) a ani výpisem z internetových stránek České pošty s. p. o sledování zásilky označené týmž číslem. Vzhledem k tomu, že žalobci nevzniklo právo na poskytnutí informací bezplatně, zabýval se soud druhým žalobním bodem, kterým žalobce zpochybňoval výši úhrady za vyhledání informací. Dle § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím žalovaný v souvislosti s poskytnutím informací žádal úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. O mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací se jedná tehdy, jestliže shromáždění informací pro daný subjekt představuje v jeho konkrétních podmínkách časově náročnou činnost, která se objektivně vymyká běžnému poskytování informací tímto subjektem. Nejedná se tak o nezatěžující součást běžné agendy (viz Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 1020 s.). Již ze samotné žádosti, kterou je požadováno enormně velké množství informací, které jsou dle vyjádření žalovaného shromážděny ve více informačních systémech (vedle i již uvedené nutnosti u přednostně vyřizovaných věcí jednotlivě projít veškeré spisy), je zřejmé, že žalovaný musí vyvinout zvýšenou aktivitu, kterou omezí běžnou činnost svého zaměstnance či zaměstnanců v celkovém počtu hodin 184,35 hodin. Soud tak má za to, že se v tomto případě beze sporu jedná o mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, za něž žalovaný měl právo vyžádat úhradu dle § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Sazebník úhrad za poskytování informací musí dle § 5 odst. 1 písm. f) a odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím každý povinný subjekt pro informování veřejnosti zveřejnit ve svém sídle a svých úřadovnách na místě, které je všeobecně přístupné a též způsobem umožňujícím dálkový přístup. V souladu se zmocněním dle § 21 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím stanovila vláda nařízením č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „nařízení“), podrobnější zásady stanovení úhrad za poskytování informací. Dle § 3 odst. 2 nařízení se sazby v sazebníku stanoví na základě aktuálních nákladů a odhadu jejich vývoje v příslušném účetním období podle platných účetních zásad. Sazebník vydá povinný subjekt na dobu účetního období. Dle § 7 nařízení stanoví povinný subjekt v sazebníku hodinové sazby odvozené z nákladů na platy, případně mzdy a z ostatních osobních nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáním informací. Tímto sazebníkem je instrukce. Soud se nejprve zabýval právní povahou instrukce ve vztahu k povinnému subjektu a závaznosti stanovení částek úhrad za poskytnutí informací. Dle usnesení NSS ze dne 31. 8. 2011, č. j. 8 Ao 4/2011-22, publikovaného pod č. 2443/2011 Sb. NSS, je sazebník dle zákona o svobodném přístupu k informacím vnitřní předpis či interní normativní akt. Dále NSS v této věci odkázal na vymezení v odborné literatuře, dle níž jsou interní normativní instrukce „platné a závazné v takových systémech, kde jsou dány vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Určujícím znakem interních instrukcí je tedy to, že se jimi jen konkretizují úkoly a povinnosti podřízených složek a pracovníků“ (Kubů, L.; Hungr, P.; Osina, P. Teorie práva. Linde: Praha, 2007, s. 60-61). NSS též uvedl, že v případě, kdy by pokyny ve vnitřním předpisu (v tomto případě sazebníku) byly v rozporu s normativními právními akty, pak je povinností správního orgánu ho neaplikovat, případně je vyložit a aplikovat způsobem, který je konformní se zákonem či s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný dle zákona o svobodném přístupu k informacím vystupoval jako povinný a tedy podřízený orgán ministerstvu, který je dle tohoto zákona jeho odvolacím a nadřízeným orgánem, přičemž tyto vztahy nadřízenosti a podřízenosti byl žalovaný povinen respektovat s výjimkou případného rozporu s normativními právními akty. Dle § 4 instrukce je stanovena úhrada za každou hodinu mimořádně rozsáhlého vyhledávání informací jedním pracovníkem ve výši 200,- Kč. Žalobce namítá, že tato sazba neodpovídá platovému ohodnocení zaměstnanců žalovaného, kteří se vyhledáním a zpracováním informace budou zabývat, a uvádí, že takto stanovenou výší sazby žalovaný dosáhne neoprávněného zisku. Dále uvedl, že výše sazby je určena na základě sazebníku, který nebyl v rozporu s nařízením aktualizován na každé účetní období. Žalobci lze přisvědčit v tvrzení, že instrukce ode dne nabytí své účinnosti dne 15. 7. 2011 nebyla aktualizována. Neprovedení aktualizace však nemá vliv na platnost a účinnost této instrukce, neboť nařízení vlády ani instrukce sama nestanoví, že po uplynutí účetního období již nelze dle instrukce postupovat. Oprávněný je naopak neprovedením aktualizace zvýhodněn, neboť vzhledem k vývoji cen v národním hospodářství by se při aktualizaci částka hodinové sazby zvýšila. K sazbě samotné dále soud uvádí, že přezkum konkrétní hodinové sazby je postaven na posouzení její přiměřenosti, nikoliv posouzení její absolutní přesnosti. Výše úhrady v sobě zahrnuje nejen samotný hrubý plat pracovníka, od jehož výše žalobce odvíjí své úvahy, ale také ostatní režijní náklady. Těmi jsou zejména odvody zaměstnavatele (tedy vždy minimálně sociální a zdravotní pojištění odváděné zaměstnavatelem ve výši 34%). Vedle těchto odvodů pak existují i náklady další, například náklady na platy obslužných zaměstnanců a náklady spojené se zajištěním pracovních pomůcek a pracovního komfortu. Účelem stanovení paušálních částek úhrady za poskytování informací v sazebnících je stanovení přiměřené částky odpovídající nákladům, které povinný subjekt s poskytnutím informací má, aby bylo možné v tom kterém případě vyčíslit požadovanou úhradu. Bez stanovení paušální sazby by musel povinný orgán v každém individuálním případě vyčíslit výši nákladů na konkrétního pracovníka, který by se poskytnutím informací zabýval, přičemž výše nákladů by byla odlišná s ohledem na faktory, jako jsou různý platový stupeň pracovníků dle délky praxe, různá výše osobního ohodnocení, popř. rozdíly mezi kraji. Jak uvedlo ministerstvo, vychází sazba úhrady z platových poměrů zaměstnanců resortu v období přijetí instrukce. Vzhledem k tomu, soud posuzoval její přiměřenost ve vztahu ke skutečným nákladům povinného subjektu, nikoliv její přesnost, neboť do nákladů, které zaměstnavatel na zaměstnance skutečně má, se promítají rozdílné další náklady a přesné určení nákladů na toho kterého zaměstnance jde nad rámec možností a schopností povinného subjektu a je v rozporu s účelem stanovení paušálních sazeb úhrad. Při určení nákladů na zaměstnance soud v dané věci vycházel z žalobcem tvrzeného a prokázaného průměrného platu (mediánu) všeobecných administrativních pracovníků v roce 2014 ve výši 21.270 Kč. Superhrubá mzda takového pracovníka pak po zaokrouhlení na celé koruny činí 28.502 Kč. Oproti tomu při dvaceti pracovních dnech v měsíci by náklady na jednoho administrativního pracovníka vypočtené podle instrukce činily 32.000 Kč. Jestliže je ale třeba při stanovení těchto nákladů počítat také s ostatními režijními náklady, jak již bylo uvedeno, pak soud částku odpovídající 10 – 15 % tzv. superhrubé mzdy připadající na tyto ostatní režijní náklady považuje za zcela přiměřenou. Při posuzování přiměřenosti stanovené hodinové sazby soud provedl také srovnání hodinových nákladů na mimořádné vyhledávání u dalších ministerstev. V resortu Ministerstva vnitra (Sazebník úhrad za poskytování informací v organizační složce státu Ministerstvo vnitra, č. j. MV-12381-1/EKO-2009) činí od roku 2009 částka za hodinu mimořádně rozsáhlého vyhledávání 251,- Kč; v resortu Ministerstva kultury činí částka též 251,- Kč; v resortu Ministerstva práce a sociálních věcí činí částka 235,- Kč (v případě nákladů na odborného referenta) a částku 190,- Kč (v případě nákladů na zaměstnance na administrativní pozici); na okraj soud poznamenává, že nejaktuálnější sazebník Generálního finančního ředitelství účinný od 1. 5. 2015 stanoví částku 260,- Kč. Z uvedeného je zřejmé, že instrukce v požadované hodinové sazbě nevybočuje z běžně požadovaných sazeb, naopak jedná se o sazbu spíše nižší. Soud uzavírá, že vzhledem k přiměřenosti stanovené sazby úhrady, žalovaný postupoval při použití instrukce v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím a nebyl tak povinen se od ní odchýlit pro její rozpor se zákonem ve smyslu shora citovaného rozhodnutí NSS. Ohledně námitky žalobce, že úhradu je možné požadovat pouze za vyhledání informací, nikoliv však za jejich „zpracování“, se soud ztotožňuje s extenzivním výkladem § 17 zákona, který vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 13. 10. 2004, č. j. 6 A 83/2001-39, ve kterém dovodil, že „do nákladů za vyhledání informace je třeba započítat také náklady spojené se zpracováním informace, neboť pouhé vyhledání informace bez jejího přenosu např. v písemné podobě na žadatele by pro žadatele nemělo žádný praktický význam.“ Pokud se jedná o časovou dotaci k vyhledání informací, tato nebyla žalobcem zpochybňována, soud však s ohledem na námitku tvrzeného neplnění povinnosti žalovaného k vedení seznamu přednostně projednávaných věcí, což způsobilo podstatnou část nákladů na poskytnutí informací vzhledem k časové dotaci na vyhledání a zpracování informace, uvádí, že žalovaný vzhledem k rozsahu požadovaných informací provedl časovou zkoušku lustrací věcí, přičemž toto hodnotí soud jako dostačující způsob zjištění předpokládané časové dotace. Ohledně námitky o povinnosti vést seznam přednostně projednávaných věcí se soud zcela ztotožňuje s vyjádřením ministerstva, které potvrdilo tvrzení žalovaného, že v předmětné době nebylo možné tyto údaje v systému vyhledat jiným způsobem, než jednotlivým „rozkliknutím“ každé vedené věci. Povinnost vést seznam přednostně projednávaných věcí žalovanému neukládá žádný právní předpis a není tak jeho povinností mít tento seznam vyhotoven. Zcela oprávněně tak za vyhotovení seznamu na žádost žalobce požadoval úhradu. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto mu nárok na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému dle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti.

Poučení