45 A 49/2015 - 145

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce Město V., se sídlem x, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti 1) T., spol. s r.o., a 2) G., společnosti s ručením omezeným, obou se sídlem x, a společně zastoupených Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou ve společnosti KLIMUS & PARTNERS s.r.o. se sídlem Heršpická 813/5, 639 00 Brno – Štýřice, 3) České republiky – S. p. ú., se sídlem x, 4) Základní organizace Č. z. s. V., pobočného spolku, se sídlem sídl. x, adresa pro doručování x, a 5) Š. B., bytem x, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. SZ 087605/2015/KUSK REG/Št, č. j. 122446/2015/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. SZ 087605/2015/KUSK REG/Št, č. j. 122446/2015/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu V. ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. VÚP/01210/10/P, č. j. 01983/15/SÚ, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18.580,50 Kč.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. SZ 087605/2015/KUSK REG/Št, č. j. 122446/2015/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil (z hlediska obsahového však potvrdil) opravné rozhodnutí Městského úřadu V., odboru výstavby a územního plánování (dále jen „městský úřad“), ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. VÚP/01210/10/P, č. j. 01983/15/SÚ, kterým bylo opraveno rozhodnutí městského úřadu ze dne 2. 6. 2010, č. j. 01746/10/SÚ, sp. zn. VÚP/01210/10/P, dodatečně povolující stavbu terénních úprav vytěžené bývalé „Pískovny V. – areál Strachov“ na pozemcích p. č. x v k. ú. a obci V.. Opravným rozhodnutím přitom došlo k doplnění dalšího pozemku (p. p. k. x, označovaného též PK x, v současnosti evidován jako p. č. x v k. ú. a obci V.; dále též „sporný pozemek“) do výčtu pozemků, na nichž jsou dodatečným povolením terénní úpravy umožněny. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí městského úřadu ze dne 15. 5. 2015. Tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím a rozhodnutím městského úřadu zkrácen na svém vlastnickém právu, neboť jeho pozemek p. č. x v k. ú. a obci V. sousedí se sporným pozemkem. Povolení terénních úprav i na tomto pozemku se dotýká vlastnických práv žalobce k jeho nemovitosti, neboť se na ní projevují negativní účinky těchto úprav. Změna provedená městským úřadem není odstraněním zřejmé nesprávnosti rozhodnutí, ale jeho podstatnou změnou, kterou nelze činit postupem dle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Zřejmou nesprávností jsou chyby v psaní, přepisy ve jménech či názvech, chyby v počtech apod., u nichž je každému zřejmé, jak mělo rozhodnutí znít správně. Opravným rozhodnutím se nesmí měnit obsah opravovaného rozhodnutí, pouze se opravují každému zřejmé chyby tohoto (již ve výroku rozhodnutí obsaženého) obsahu. Prostřednictvím § 70 správního řádu nelze zcela změnit výrok tak, že jím dojde k dodatečnému povolení záměru i na jiném pozemku, než který byl uveden v původním rozhodnutí. Opravným rozhodnutím nelze vydat zcela jiné rozhodnutí, než bylo původní. Změnou provedenou městským úřadem došlo k podstatnému rozšíření toho, co bylo dodatečně povoleno. Úpravy jsou dodatečně povoleny nejen na původních pozemcích, ale nyní i na dalším rozsáhlém pozemku, který má výměru 39.745 m2 a který je na jiném místě, než jsou pozemky uvedené v původním rozhodnutí. Takovouto změnu lze provést pouze vydáním rozhodnutí v novém řízení zahájeném na základě žádosti o dodatečné povolení terénních úprav na sporném pozemku. Odůvodnění napadeného rozhodnutí má žalobce za rozporné, neboť na jednu stranu žalovaný potvrzuje, že postupem dle § 70 správního řádu nelze měnit obsah rozhodnutí, na druhou však potvrzuje provedenou opravu, která obsah původního rozhodnutí nepochybně změnila. Podle žalobce dodatečně povolené terénní úpravy znamenaly zásadní změnu oproti povolenému stavu. Původně bylo povoleno, aby prostor bývalé pískovny byl zavezen a upraven na úroveň nivelety okolního terénu. Dodatečným povolením bylo umožněno navézt na uvedené pozemky další materiál a provést terénní úpravy až do výšky cca 50 m nad okolní terén, což působí negativně na životní prostředí v daném místě. Opravné rozhodnutí pak zásadním způsobem ještě mění rozsah dodatečně povolených terénních úprav. Zatímco původně bylo dodatečně povoleno pouze vybudování jedné rozsáhlé „haldy“ materiálu, nyní by na jiném místě mohla být vybudována druhá, čímž by se rozsah povolených úprav navýšil o dalších 47 % původně povoleného objemu. Podle žalobce nelze tvrdit, že danou změnou nemohla být způsobena žádná újma účastníkům řízení, k provedené změně se nemohli vyjádřit účastníci řízení ani dotčené orgány. Stejně tak žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že opravným rozhodnutím z 15. 5. 2015 nemůže dojít ke změně stanovených práv a povinností. Co bylo dodatečně povoleno, vyplývá podle žalobce jen z výroku povolujícího rozhodnutí, nikoliv z koordinační situace. Z výroku dodatečného povolení rozhodnutí nevyplývá, že by jeho předmětem bylo i dodatečné povolení terénních úprav na sporném pozemku. Co je předmětem řízení, je sděleno účastníkům řízení v oznámení o zahájení řízení. V oznámení městského úřadu není předmět řízení vymezen sporným pozemkem p. p. k. x. S realizací druhé „haldy“ na tomto pozemku nebylo v době řízení o dodatečném povolení terénních úprav započato a nebylo tak ani důvodu, aby byla předmětem tohoto řízení. Jestliže měl žadatel za to, že mu nebylo vydáno dodatečné povolení na všech pozemcích, na nichž chtěl provádět terénní úpravy, měl se proti uvedenému rozhodnutí odvolat, což však neučinil. V současné době však již nelze tento další pozemek do výčtu pozemků, na nichž byly terénní úpravy dodatečně povoleny, doplnit, neboť se nejedná o opravu zřejmých nesprávností. Žalobce zde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541. Žalobce dále namítl, že k povolení terénních úprav v rozsahu umožněném provedenou změnou se v rozporu se zákonem nemohli vyjádřit účastníci řízení (včetně žalobce) ani dotčené orgány. Podle žalobce k dodatečnému povolení terénních úprav na sporném pozemku absentují nezbytné souhlasy a vyjádření dotčených orgánů. Jde o souhlas (vyjádření) vodoprávního úřadu, závazné stanovisko se souhlasem k zásahu do krajinného rázu a do významného krajinného prvku nebo případné souhlasy a vyjádření z hlediska dalších právních předpisů, do nichž záměr zasahuje. Podle žalobce v žádosti o dodatečné povolení terénních úprav není sporný pozemek uveden a městský úřad neměl vůbec dodatečné povolení terénních úprav vydat, natož po pěti letech do rozhodnutí doplňovat další pozemek. Žalobce považuje provedenou opravu za snahu legalizovat již započaté terénní úpravy na tomto pozemku, spočívající v navážení dalšího materiálu. Provedená oprava je nepřípustná i z důvodu, že je tím zcela znemožněno podat odvolání proti rozhodnutí o dodatečném povolení daných terénních úprav na sporném pozemku, které bylo vydáno již 2. 6. 2010. Tím by došlo k zásadnímu zkrácení procesních práv účastníků řízení o dodatečném povolení terénních úprav. Námitkou, že k povolení terénních úprav se nemohli vyjádřit účastníci řízení ani dotčené orgány, se žalovaný nezabýval a na tyto odvolací námitky nereagoval, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. To má za následek jak porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění rozhodnutí, tak i § 89 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný nepřezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek, jakož ani z úřední povinnosti. Žalovaný porušil rovněž povinnost podle § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nezjišťoval ani všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že v podmínkách rozhodnutí městského úřadu ze dne 2. 6. 2010 o dodatečném povolení stavby bylo uvedeno, že stavba bude upravena a dokončena podle ověřené projektové dokumentace „Etapa I., v souladu s výkresem A-07 – řezy terénem“, kterou zpracoval Ing. arch. M. S. dne 17. 9. 2009. V popisu stavby je pak odkázáno na souhlasy žalovaného ze dne 14. 4. 2006 a ze dne 23. 3. 2010 k využití odpadů mimo jiné na sporném pozemku. Řízení o dodatečném povolení stavby je řízením o žádosti a žadatel v žádosti uvedl, že žádá o dodatečné povolení stavby, pro kterou bylo vydáno rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2010, které je přílohou této žádosti. Rozsah povolovaných terénních úprav zachycuje výkres „A-02 – vymezení území, vlastnictví“, na kterém jsou uvedena parcelní čísla pozemků, na kterých byly dodatečně povoleny terénní úpravy. Z výkresu č. 2 „koordinační situace“ vyplývá, že rozhodnutím městského úřadu ze dne 2. 6. 2010 bylo dodatečně povoleno navézt zeminu na pozemek p. č. x v katastrálním území V. (v závorce je uvedeno označení pozemku PK x). Rovněž v průvodní zprávě v části „PZ. 2.3. přehled kapacitních údajů stavby“ je uvedeno, že plocha terénních úprav se skládá z pozemku p. p. k. x. Rovněž výkres řezů terénem obsahuje 2 tělesa, tj. navýšení terénu na pozemcích p. č. x v katastrálním území V. a navýšení terénu na pozemku p. č. x v katastrálním území V. Podle žalovaného městský úřad v oznámení o zahájení řízení uvedl, že předmětem je dodatečné povolení ukládání materiálu nad úroveň nivelety okolního terénu, pro které byla vydána povolení žalovaného ze dne 14. 4. 2006 a ze dne 23. 3. 2010. Dotčené orgány i účastníci řízení ve svých sděleních uvádějí pozemek p. p. k. x (jako p. č. x nebo PK x) a vyjadřovali se tak ke stavbě jako celku, včetně tohoto pozemku. Ustanovení § 70 správního řádu lze použít na opravy zřejmých omylů v údajích, které jsou podloženy zjištěními, prokazujícími jejich správné znění. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které setrval na svém stanovisku obsaženém v žalobě. Žalobce souhlasí s tím, že terénní úpravy musí odpovídat dokumentaci, ale rozsah toho, co je povoleno, stanoví výrok dodatečného povolení. Tento rozsah je dán výčtem pozemků, na nichž jsou terénní úpravy dodatečně povoleny, a jen v tomto rozsahu se na terénní úpravy vztahují podmínky stanovené ve výroku rozhodnutí. To, co je dodatečně povoleno, je dáno výrokem daného rozhodnutí. Jen výrok působí právní účinky, nikoli jeho odůvodnění či podklady pro něj. Nerozhodný je i odkaz žalovaného na podkladová rozhodnutí, vyjádření dotčených orgánů či účastníků řízení. V žádosti není uvedeno, že by bylo žádáno o povolení stavby, pro kterou bylo vydáno rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2010. V tomto rozhodnutí se uvádí, že terénní úpravy budou prováděny na základě pravomocných rozhodnutí městského úřadu v rozsahu v nich stanovených. Rozsah terénních úpravy tedy není stanoven rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 3. 2010, ale rozhodnutím městského úřadu. Předmět řízení je vymezen v oznámení o zahájení řízení, ve kterém sporný pozemek uveden není. V době vedení řízení o dodatečném povolení terénních úprav bylo s navážením materiálu započato jen na první haldu a předmětem tohoto řízení byla pouze tato halda. K výzvě soudu sdělily, že budou uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení, obchodní společnosti T., spol. s r.o., jako žadatel (stavebník) v původním řízení o dodatečném povolení stavby (dále též „žadatel“) a G., společnost s ručením omezeným, jako vlastník sporného pozemku a dále Česká republika – Státní pozemkový úřad a Š. B. jako vlastníci sousedních nemovitostí. Jako osobu zúčastněnou na řízení soud připustil rovněž Základní organizaci Č. z. s. V., pobočný spolek. Soud v případě naposled jmenované osoby zohlednil, že se jedná o organizaci sdružující společné zájmy spoluvlastníků pozemku p. č. x v k. ú. a obci V. za účelem výkonu zahrádkářské činnosti. Soud zde přihlédl zejména k závěrům Ústavního soudu obsaženým v nálezu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14. Z něj vyplývá, že podmínku „zkrácení na právech“ je třeba vykládat ve prospěch spolkových subjektů založených za účelem ochrany přírody a krajiny, neboť práva komunity mohou být dotčena šířeji a proto je žádoucí, aby prostor k soudní ochraně vedle samotných jednotlivců dostaly i subjekty, do nichž se tito jednotlivci sdružují. Ačkoliv tak Ústavní soud uvedl ve vztahu k legitimaci pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a odst. 1 s. ř. s. (konkrétně územního plánu), je třeba podle zdejšího soudu tyto závěry vztáhnout rovněž na vymezení osob zúčastněných na řízení podle § 34 s. ř. s. Osoba zúčastněná na řízení 1) ve svém vyjádření doručeném soudu dne 16. 11. 2015 uvedla, že žaloba by měla být zamítnuta a že sporný pozemek byl vždy součástí stavební dokumentace a byl tak předmětem stavebního řízení. Argumentace je jinak obdobná argumentaci uvedené ve vyjádření žalovaného. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) ve společném vyjádření doručeném soudu dne 18. 1. 2016 k obsahu žaloby zopakovaly, že sporný pozemek byl předmětem původně navržených terénních úprav, ze strany městského úřadu byl v roce 2010 pouze opomenut a rozhodnutím městského úřadu ze dne 15. 5. 2015 bylo toto pochybení napraveno; tento pozemek byl rovněž uveden v jednotlivých rozhodnutích a stanoviscích dotčených orgánů, které byly podkladem pro rozhodnutí městského úřadu ze dne 2. 6. 2010. V dalším společném vyjádření doručeném soudu 23. 11. 2016 tyto úvahy dále rozvedly. Z hlediska argumentace však není v tomto druhém vyjádření nic, co by již dříve nebylo uvedeno v jejich vyjádřeních předchozích nebo co by již neuvedl žalovaný. Osoba zúčastněná na řízení 5) ve vyjádření doručeném soudu dne 29. 3. 2016 uvedla, že pozemek v jejím vlastnictví p. č. 433/1, který dle spisového materiálu bezprostředně sousedí se sporným pozemkem, je obdělávaná zemědělská půda a vybudováním druhé haldy je pozemek ohrožen padáním kamenů nepovolené velikosti a při deštích také splavováním naváženého materiálu. V řízení zakončeném rozhodnutím městského úřadu ze dne 2. 6. 2010 nebyla vzata jako účastník řízení a v tomto rozhodnutí sporný pozemek nebyl uveden. Ani v případě opravného rozhodnutí ze dne 15. 5. 2015 nebyla vzata jako účastník řízení. Pracovník žalovaného jí měl sdělit, že takováto chyba se neopravuje opravou zřejmých nesprávností, ale vydáním nového stavebního povolení. Osoba zúčastněná na řízení 5) se domnívá, že se jedná o účelové opomíjení jejích práv. K žalobě se vyjádřily rovněž osoba zúčastněná na řízení 3) a osoba zúčastněná na řízení 4), která nadto připojila ke svému vyjádření řadu dokumentů. Z obsahu jejich vyjádření vyplývá, že projevily vůli být osobami zúčastněnými na řízení „na straně žalobce“, z hlediska žalobních bodů a tedy předmětu sporu projednávaného soudem však tato vyjádření neobsahovala žádné rozhodné skutečnosti či další argumentaci stran projednávaného sporu. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podána osobou oprávněnou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. K závěru, že opravné rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., již v minulosti dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 As 112/2008-56. Skutečnost, že žalobce je osobou oprávněnou k podání žaloby, pak vyplývá ze skutečnosti, že vlastní pozemek v blízkosti sporného pozemku, který může být realizací terénních úprav nově i na sporném pozemku dotčen, a to přinejmenším prodloužením doby, po kterou bude pozemek zatížen imisemi ze související přepravy naváženého materiálu. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal bez nařízení jednání, neboť žalobce, ani žalovaný nevyjádřili na výzvu soudu s takovým projednáním věci nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Podle protokolu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. VÚP/00371/08/P, č. j. 00558/08/SÚ, provedl městský úřad dne 15. 2. 2008 kontrolní prohlídku stavby na pozemcích „p. p. x“ v k. ú. a obci V. Následně městský úřad oznámením ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. VÚP/00746/08/P, č. j. 00748/08/SÚ, oznámil zahájení řízení o odstranění stavby na pozemcích „parc. č. x p. p. k. x“, neboť zde docházelo k ukládání materiálu nad úroveň nivelity okolního terénu. Zároveň stavební úřad opatřením ze dne 28. 2. 2008 sdělil, že stavebník nebo vlastník stavby mají nejpozději v termínu 30. 6. 2008 městský úřad požádat o dodatečné povolení stavby a předložit podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, pokud mají zájem o dodatečné povolení stavby. Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. SZ 010633/2010/KUSK/6, č. j. 010633/2010/KUSK OŽP/Tu, byl žadateli udělen souhlas s Doplňkem č. 1 provozního řádu zařízení ke sběru a výkupu odpadů schváleného rozhodnutím ze dne 14. 4. 2006. Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2006, č. j. 13989 OD-147310/05/OŽP-Tu, byl žadateli udělen souhlas k provozování zařízení k využití odpadů a s provozním řádem s tím, že toto zařízení je umístěno na pozemcích „p. č. x“ v k. ú. a obci V.; zároveň bylo zrušeno dřívější rozhodnutí o souhlasu k provozování zařízení k využívání odpadů ze dne 17. 3. 2004. Dne 19. 4. 2010 učinil žadatel u městského úřadu podání nadepsané „žádost o dodatečné povolení stavby“. V žádosti se uvádí, že důvodem k nařízení bezodkladného zastavení prací bylo porušení 9. bodu rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2006, že toto porušení bylo napraveno a žalovaný vydal dne 23. 3. 2010 rozhodnutí, které povoluje vytvoření projektovaných terénních vln nad úroveň nivelety okolního terénu v souladu s projektovou dokumentací terénních vln, a že tato dokumentace, jakož i další příslušné podklady jsou přílohou této žádosti. Městský úřad opatřením ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. VÚP/01210/10P, č. j. 01513/10/SÚ, oznámil zahájení řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby na pozemku „parc. č. x“ v k. ú. a obci V., které se týká dodatečného povolení k ukládání materiálu nad úroveň nivelity okolního terénu povoleného rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2006 a doplněného rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 3. 2010. Toto oznámení bylo doručeno mimo jiné žadateli a osobám zúčastněným na řízení 2) a 3). Městský úřad rozhodnutím ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. VÚP/01210/10/P, č. j. 01746/10/SÚ, dodatečně povolil stavbu na pozemku „parc. č. x“ v k. ú. a obci V. Dne 16. 6. 2010 vydal městský úřad opravné rozhodnutí, kterým došlo ke změně jedné z podmínek stavebního povolení; tato změna však není z hlediska projednávané věci podstatná. Rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 nabylo právní moci dne 29. 6. 2010. Opatřením ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. VÚP/01372/15/P, č. j. 01469/15/SÚ, městský úřad v reakci na „žádost“ žadatele ve věci upřesnění dotčených pozemků žadateli sdělil, že v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 byl z důvodu administrativní chyby opomenut pozemek „p. p. k. x“ v k. ú. a obci V., který je nedílnou součástí terénních úprav podle projektové dokumentace z r. 2009 a byl uveden v rozhodnutích žalovaného ze dne 14. 4. 2006 a 23. 3. 2010. Městský úřad vydal podle § 70 správního řádu rozhodnutí ze dne 15. 5. 2015, kterým opravil výrokovou část rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010, a to tak, že do výčtu pozemků zařadil rovněž pozemek „p. p. k.x“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že ve výroku písemného vyhotovení rozhodnutí se vyskytla zřejmá nesprávnost, kterou tímto napravil. Tento pozemek byl podle městského úřadu v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 opomenut, ačkoliv byl uveden na jednotlivých rozhodnutích a stanoviscích dotčených orgánů a v projektové dokumentaci, které byly podkladem pro vydání rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 29. 5. 2015 odvolání, které bylo doplněno podáním doručeným městskému úřadu dne 2. 7. 2015. Žalobce uvedl, že podle § 70 správního řádu lze provést pouze opravu nesprávností, které jsou zřejmé každému a že se opravným rozhodnutím nemůže měnit výrok tak, že dojde k dodatečnému povolení stavby na pozemku, který není uveden v původním rozhodnutí; provedenou změnou došlo k podstatnému rozšíření toho, co bylo dodatečně povoleno. Námitky žalobce obsažené v odvolání se obsahově shodovaly s těmi, které žalobce uvedl v žalobě. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí městského úřadu ze dne 15. 5. 2015 tak, že ve výrokové části pouze upravil číslo jednací opravovaného rozhodnutí. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný mimo jiné uvedl, že prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy zřejmé nesprávnosti písemného vyhotovení je vydání opravného rozhodnutí. Oprava zřejmých nesprávností písemného vyhotovení nesmí sloužit k nápravě věcných nebo právních vad rozhodnutí nebo k jiným změnám obsahu již vydaného rozhodnutí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, žalovaný dále uvedl, že § 70 správního řádu lze aplikovat pouze na zřejmé omyly ohledně údajů, které jsou dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. Nelze naopak měnit vlastní skutková zjištění či již provedené právní hodnocení, na jejichž základě bylo ve věci rozhodnuto. Není tedy možné, aby se měnil obsah rozhodnutí. Takový postup by nasvědčoval libovůli a byl by v rozporu s principem právní jistoty. Tento institut umožňuje jen odstraňování chyb, kterých se dopustil správní orgán ve vydaných rozhodnutích, tedy opravy méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a početních chyb. Nemůže však dojít ke změně stanovených práv a povinností. Předmětem dodatečného povolení terénní úpravy bylo i dodatečné povolení terénních úprav na sporném pozemku. Městský úřad tak podle žalovaného postupoval v souladu s právními předpisy, vydal-li opravné rozhodnutí, zjistil-li, že v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 opomenul tento pozemek uvést. Soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť důvodnost takové námitky by bránila jeho věcnému přezkumu. Dospěl přitom k závěru, že tato námitka je nedůvodná. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost v tom, že se žalovaný nikterak nezabýval námitkou, že k povolení terénních úprav se nemohli vyjádřit účastníci řízení, ani dotčené orgány. Soud se však s tímto názorem neztotožňuje. Je sice pravdou, že vypořádání se s touto odvolací námitkou mohlo být důkladnější a podrobnější. Na druhou stranu však žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že při postupu podle § 70 správního řádu nezahajuje řízení způsobem podle § 46 správního řádu a nedává účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, ale pouze oznámí opravné rozhodnutí, a to všem účastníkům řízení, ve kterém bylo opravné rozhodnutí vydáno. Ačkoliv tedy lze říci, že žalovaný výslovně na odvolací námitku žalobce neodkazoval, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmý jeho náhled na postup městského úřadu při vydávání opravného rozhodnutí. Proto soud z tohoto důvodu napadené rozhodnutí neshledává jako nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění (byť v tomto rozsahu stručného) jsou jeho důvody patrné. S těmito důvody se navíc soud ztotožňuje, a jako nedůvodnou proto považuje rovněž žalobní námitku stran toho, že se žalobce nemohl před vydáním opravného rozhodnutí ze dne 15. 5. 2015 k věci vyjádřit. Zbývající žalobní námitky soud posoudil jako jeden komplexní žalobní bod, který ve své podstatě míří pouze na to, že městský úřad porušil § 70 správního řádu, když vydal opravné rozhodnutí v případě, ve kterém tak podle žalobce učinit nemohl. Soud se tak s ohledem na povahu a předmět napadeného rozhodnutí a povahu předcházejícího rozhodnutí městského úřadu omezil pouze na otázku aplikace § 70 správního řádu v konkrétní věci. Nezabýval se pak již námitkami nad tento rámec (týká se to zejména dopadů stavby na sporném pozemku z hlediska ochrany vod). Dospěl přitom k závěru, že námitky žalobce jsou v tomto směru důvodné. K tomu jej vedly následující úvahy: Podle § 70 správního řádu provede správní orgán, který rozhodnutí vydal, opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen. Podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“) nařídí stavební úřad vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním. Podle § 129 odst. 2 stavebního zákona lze stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území; b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje; c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona zahájí stavební úřad u stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle § 111 až 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastaví. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím o odvolání proti opravnému rozhodnutí městského úřadu ze dne 15. 5. 2015, kterým městský úřad zasáhl do výroku svého rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 o dodatečném povolení terénních úprav. Ustanovení § 70 správního řádu umožňuje správnímu orgánu opravit zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí, a to i v jeho výrokové části. V obecném názoru na možnost aplikace tohoto ustanovení mezi účastníky a osobami zúčastněnými na řízení není v podstatě sporu. Není tak mezi nimi sporný názor, že tento institut lze uplatnit pouze v případě zjevných omylů ohledně údajů, které jsou dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění, a že takto nelze měnit vlastní obsah rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, publikovaný pod č. 2119/2010 Sb. NSS). Sporný není mezi nimi ani závěr, že nesprávnost písemného vyhotovení musí být „zřejmá“, evidentní. Jejich pohled se liší pouze co do názoru na naplnění předpokladů odůvodňujících aplikaci tohoto ustanovení v projednávané věci. V této souvislosti soud zdůrazňuje fakt, že postup podle § 70 správního řádu je určen pro opravy zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí. Je určen pro případy, kdy mezi vůlí, již správní orgán hodlal svým rozhodnutím v materiálním smyslu projevit, a formálním zachycením projevu vůle v originále a stejnopisech rozhodnutí panuje rozpor, přičemž tento rozpor musí být objektivně zřejmý. Taková formální vada může taktéž spočívat i v tom, že v písemném vyhotovení rozhodnutí není správně specifikováno, o čem správní orgán v řízení jednal a o jakých právech či povinnostech rozhodl. Pro posouzení otázky „zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení“ týkající se výrokové části je v projednávané věci nutné se v první řadě zabývat předmětem původního správního řízení. To mělo povahu řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že řízení o dodatečném povolení je velmi těsně provázáno s řízením o odstranění stavby, neboť vyplývají z téže situace, kterou představuje existence stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu nebo v rozporu s ním, a nelze je proto od sebe oddělovat, neboť řízení o dodatečném povolení stavby je svou povahou akcesorickým řízením k řízení o odstranění stavby a k tomu musí stavební úřad při vedení řízení přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 As 18/2011-117). Řízení o odstranění stavby bylo zahájeno dle textu oznámení o zahájení řízení ze dne 28. 2. 2008 ve vztahu k „ukládání materiálu nad úroveň nivelety okolního terénu“ na pozemcích „parc. č. x“. Žalobce z toho pak dovozuje, že i žádost o dodatečné stavební povolení se tak vztahovala pouze na stavbu na těchto pozemcích, nikoliv pak na sporném pozemku p. p. k.

435. Zde však soud připomíná, že přes akcesorickou povahu obou řízení předmět řízení o dodatečném povolení stavby určuje žadatel o vydání takového povolení (k tomu srov. např. opět citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 As 18/2011-117). V žádosti žadatele doručené městskému úřadu dne 19. 4. 2010 sporný pozemek výslovně uveden není. Jen z toho však ještě nelze dovozovat, že vůle žadatele k povolení stavby i na tomto pozemku nesměřovala. Ostatně žalovaný, žadatel a osoba zúčastněná na řízení 2) mají pravdu, upozorňují-li na to, že v žádosti o dodatečné povolení stavby žadatel odkazoval jednak na rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2006 a ze dne 23. 3. 2010, která se vztahují k nakládání s odpady i na sporném pozemku, a jednak na projektovou dokumentaci, která rovněž s tímto pozemkem počítá. Na druhou stranu však musí soud dát za pravdu i žalobci, který tato zjištění koriguje poukazem na fakt, že rozhodnutí žalovaného o nakládání s odpady ze dne 23. 3. 2010 výslovně uvádí, že veškeré terénní úpravy budou prováděny pouze na základě pravomocných rozhodnutí příslušného stavebního úřadu a pouze v rozsahu stanoveném v těchto rozhodnutích. Nebylo tak možné bez jakýchkoliv pochyb přijmout jednoznačný závěr, že již z odkazu na toto rozhodnutí v žádosti mělo být zřejmé i to, v jakém rozsahu (tj. ve vztahu ke kterým pozemkům) žadatel o dodatečné povolení stavby žádal. Přes obsah žadatelem předložené dokumentace nebylo možné vyloučit závěr, že se žádost měla vztahovat pouze na pozemky dotčené řízením o odstranění stavby, a nikoliv již na sporný pozemek, neboť na druhou „haldu“ umisťovanou na samostatný a na stávající lokalitu nenavazující pozemek bylo možno nahlížet i jako na samostatnou stavbu, o niž bylo možné požádat samostatně mimo režim dodatečného povolení stavby, byť projektová dokumentace byla připravena v souhrnné podobě. Soud je tedy toho názoru, že rozsah žádosti o dodatečné povolení stavby nebyl jednoznačný (určitý). V řízení o dodatečném povolení stavby tak měl městský úřad především žadatele vyzvat k odstranění vady žádosti ve formě specifikace pozemků, na nichž mají být terénní úpravy umístěny. To však městský úřad neučinil a sám tím přispěl k omylu o rozsahu podané žádosti. Jak totiž lze dovodit z pozdějšího požadavku žadatele na doplnění sporného pozemku do výroku rozhodnutí, žadatel skutečně usiloval o dodatečné povolení terénních úprav i ve vztahu k tomuto pozemku. Na tomto místě je však třeba upozornit, že je třeba rozlišovat předmět a rozsah žádosti (tedy toho, oč je žádáno) a předmět a rozsah rozhodnutí (tedy toho, o čem je po provedeném řízení autoritativním projevem vůle správního orgánu fakticky rozhodnuto). Že je třeba v obecné rovině mezi těmito otázkami rozlišovat, vyplývá jak ze skutečnosti, že správní orgán může částečně žádosti vyhovět a ve zbytku jí zamítnout, tak ze samotného správního řádu, který upravuje institut rozhodnutí v části věci (§ 148 správního řádu). Pro posouzení toho, zdali opravným rozhodnutím městského úřadu došlo k opravě zřejmých nesprávností, je tak rozhodující, o čem městský úřad v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 2. 6. 2010 chtěl rozhodnout (je-li to objektivně zjistitelné), a nikoliv nutně, oč žadatel v žádosti o dodatečné povolení žádal. Podle soudu přitom městský úřad o stavbě na sporném pozemku p. p. k. x v řízení završeném rozhodnutím ze dne 2. 6. 2010 nejednal a stavbu na něm tedy ani nepovolil. Vyplývá to jednak z výše uvedené akcesorické povahy řízení o odstranění stavby, které ve vztahu k tomuto pozemku nebylo zahájeno, a z průběhu navazujícího řízení o dodatečném povolení stavby. Aby se řízení o dodatečném povolení stavby vztahovalo rovněž na jiné pozemky, a mělo tak širší rozsah než řízení o odstranění stavby, musel by takový požadavek ze žádosti o dodatečné povolení stavby vyplývat bez jakýchkoliv pochybností. Z oznámení městského úřadu o zahájení řízení o dodatečném povolení stavby ze dne 13. 5. 2010 rovněž nevyplývá, že by městský úřad jednal i o sporném pozemku, neboť ten není ve výčtu dotčených pozemků v tomto oznámení zahrnut. Tomuto závěru svědčí rovněž okruh účastníků řízení o dodatečném povolení stavby, jak jej určil městský úřad. Okruh účastníků tohoto řízení totiž městský úřad vymezil tak, že mezi ně nezařadil tzv. mezující sousedy ke spornému pozemku, tedy vlastníky pozemků majících společnou hranici se sporným pozemkem p. p. k. x, například osobu zúčastněnou na řízení 5) a další osoby, které dle samotné projektové dokumentace (Průvodní zpráva k Dokumentaci o umístění stavby za účelem provádění terénních úpravy) založené ve správním spisu měly být podle předpokladu žadatele v postavení účastníků řízení. Z objektivního hlediska tedy podle soudu nic nenasvědčuje tomu, že by městský úřad v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 o sporném pozemku chtěl rozhodnout. Ostatně opačný závěr nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které bývá zpravidla tím klíčovým zdrojem, z nějž je možné dovodit zjevnou diskrepanci mezi vůlí správního orgánu a jejím vadným zachycením v písemném vyhotovení rozhodnutí. Soud tímto závěrem nepopírá, že žadatel, jak se nakonec ukázalo, žádal i o dodatečné povolení stavby na sporném pozemku. Avšak rozhodné je to, o čem městský úřad v řízení o dodatečném povolení stavby rozhodoval a s ohledem na výše uvedené úvahy a skutečnosti se soud kloní k závěru, že v rozsahu sporného pozemku městský úřad žádost žalobce dosud neprojednal a stavbu tak dodatečně povolil jen ve vztahu k pozemkům výslovně uvedeným ve výroku rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010. Městský úřad tak zkrátil žadatele na jeho procesním právu na včasné vyřízení žádosti, protože o žádosti o povolení terénních úprav na sporném pozemku nerozhodl. Tuto vadu řízení však městský úřad nemohl napravit tím, že rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015 opravil výrokovou část rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 2. 6. 2010, neboť tím v rozporu s § 70 správního řádu vybočil z rámce „zjevných nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí“. Nezařazení sporného pozemku do výrokové části rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 2. 6. 2010 totiž nebylo zjevnou nesprávností, neboť nebylo jakkoliv doloženo, že by v době vydání takového rozhodnutí měl městský úřad vůli rozhodnout o umístění stavby i na sporném pozemku, který by jen nedopatřením opomněl ve výroku rozhodnutí označit. Z judikatury správních soudů vyplývá, že institut opravy zřejmých nesprávností lze aplikovat pouze na zjevné písařské či početní chyby a jiné obdobné zřejmé nesprávnosti a nelze se touto cestou domáhat změny obsahu výroku rozhodnutí z důvodu jeho nezákonnosti (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2009, č. j. 22 Ca 111/2009-40). Oprava provedená rozhodnutím městského úřadu ze dne 15. 5. 2015 v tomto případě rozšiřovala věcný dopad původního rozhodnutí nad rámec toho, o čem bylo objektivně rozhodnuto, což překračuje rámec § 70 správního řádu. Ostatně i z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, vyplývá, že vydání opravného rozhodnutí je možné pouze v případě méně významných formálních vad, jako např. překlepů, zkomolenin, dat, rodných čísel nebo početních chyb. Povahu takových vad však vada, které se dopustil městský úřad v projednávané věci, neměla. Je rovněž třeba přihlédnout i k nepřijatelným dopadům této změny na práva množství osob, se kterými nebylo v řízení dosud jako s účastníky řízení jednáno a které by byly tímto postupem obejity. Všechny skutečnosti a argumenty uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, odůvodnění předcházejícího rozhodnutí městského úřadu ze dne 15. 5. 2015, jakož i v podáních a vyjádřeních žadatele a osoby zúčastněné na řízení 2) jak v předcházejícím správním řízení, tak v řízení před soudem, podle soudu přitom směřují spíše k prokázání toho, oč a v jakém rozsahu žadatel v roce 2010 žádal, nikoliv k otázce, o čem městský úřad rozhodnutím ze dne 2. 6. 2010 měl vůli rozhodnout. Proto ačkoliv nelze zásadně popřít, že jak z projektové dokumentace, tak z podkladových rozhodnutí žalovaného ve věci nakládání s odpady, a též z podkladových vyjádření a stanovisek dotčených orgánů či dotčených osob, předložených k žádosti, může vyplývat, že se žádost patrně vztahovala rovněž ke spornému pozemku p. p. k. 435, nevyplývá z toho podle soudu skutečnost, že v tomto rozsahu také chtěl městský úřad rozhodnout. Lze současně zmínit, že na vzniku nastalé situace se podílel rovněž žadatel, neboť ze správního spisu nevyplývá, že by v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby učinil jakékoliv podání, kterým by městský úřad upozornil na skutečnost, že sporný pozemek není výslovně uveden v oznámení o zahájení řízení o dodatečném povolení stavby ze dne 13. 5. 2010, že městský úřad vymezil účastníky řízení zásadním způsobem odlišně, než bylo uvedeno v jím předložené projektové dokumentaci, a že samotné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 2. 6. 2010 ve výroku sporný pozemek neobsahoval. Ačkoliv na žadatele nemůže být přenesena odpovědnost městského úřadu za řádný postup v rámci správního řízení včetně toho, aby v řízení o žádosti bylo rozhodnuto o žádosti v celém rozsahu, nelze si nepovšimnout, že žadatel měl k dispozici právní nástroje (právo vyjádřit se v průběhu řízení, právo podat odvolání) k tomu, aby ještě před nabytím právní moci rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 postavil coby osoba, které svědčí dispoziční právo a která má na výsledku řízení zásadní zájem, najisto, o čem všem má městský úřad vlastně rozhodnout. Žádný z těchto nástrojů však žadatel nevyužil. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že rozhodnutí městského úřadu ze dne 15. 5. 2015 je v rozporu s § 70 správního řádu. Napadené rozhodnutí je pak v rozporu s § 90 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný na tuto důvodně vytýkanou vadu nereagoval způsobem, se kterým v případě rozhodnutí, která jsou v rozporu s právními předpisy, toto ustanovení počítá. Soud proto zrušil napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost. Současně podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, neboť nezákonností bylo stiženo již rozhodnutí městského úřadu. Vzhledem k tomu, že soud v projednávané věci neshledal splnění podmínek pro vydání opravného rozhodnutí podle § 70 správního řádu, nepřichází do úvahy možnost vydat v této věci nové opravné rozhodnutí. Samotným zrušením opravného rozhodnutí byl tedy nezákonný stav napraven. Nad rámec toho však soud upozorňuje, že se ukázalo, že městský úřad nerozhodl o žádosti žadatele ze dne 19. 4. 2010 v celém rozsahu, a toto své pochybení by tedy měl napravit. Odpovídajícím způsobem však v tomto případně rozhodně není vydání opravného usnesení, neboť pro to nejsou splněny zákonem předpokládané podmínky. Další možnosti postupu městského úřadu a též přednesené argumenty účastníků a osob zúčastněných na řízení směřující do merita věci (naplnění či nenaplnění podmínek pro dodatečné povolení terénních úprav na sporném pozemku) však již překračují rámec zde projednávaného sporu a soudu v tomto okamžiku nepřísluší se k nim podrobněji vyjadřovat. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud druhým výrokem podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl naproti tomu plně úspěšný, neboť napadené rozhodnutí soud zrušil. Náleží mu proto náhrada nákladů řízení ve výši 18.580,50 Kč. Tuto částku tvoří odměna advokáta za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč a odměna ve výši jedné poloviny z této částky, tj. 1.550,- Kč, za jeden úkon právní služby [převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika a vyjádření k návrhům na zrušení odkladného účinku žaloby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a odst. 3 ve spojení s odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb.], dále čtyři paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300, Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 2.530,50 Kč odpovídající 21% DPH a soudní poplatek v souhrnné výši 4.000,- Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení si soud byl vědom povahy žalobce jakožto územně samosprávného celku, přihlédl však k jeho postavení jako obce, která není obcí s pověřeným obecním úřadem či obcí s rozšířenou působností a která nemá ani radu města, s tím, že městský úřad zde tvoří pouze několik málo zaměstnanců města zařazených do obecního úřadu (organizační struktura dostupná na www.veltrusy.cz). Soud proto vycházel z toho, že nebylo možné očekávat, že zpracování kvalifikovaných úkonů žalobce zajistí prostřednictvím zaměstnanců, a proto zastoupení advokátem bylo v tomto případě účelné. Třetím výrokem soud rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladu řízení, a to v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť soud osobám zúčastněným na řízení neuložil žádnou povinnost, s jejímž plněním by jim mohly náklady vzniknout, a zároveň neshledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.

Poučení