45 A 5/2018 - 34

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: S. A. K., státní příslušník P. i. r., toho času bytem v Z. p. z.í c. B., B., T. u B., zastoupen advokátem Mgr. Umarem Switatem, se sídlem Dědinova 19, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství police Středočeského kraje se sídlem Křižíkova 8, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 6. 2018, č. j. KRPS-184144-20/ČJ-2018-010022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Umaru Switatovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v částce 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná rozhodla o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba zajištění byla stanovena na 120 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

2. Podaná žaloba, v níž žalobce požádal o ustanovení zástupce, neobsahovala žádný žalobní bod. Soud proto žalobci usnesením ze dne 11. 7. 2018, č. j. 45 A 5/2018-18, ustanovil zástupce, který dne 20. 7. 2018 žalobu v zákonné lhůtě doplnil.

3. Žalobce nejprve zpochybňuje, že by § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců splňoval požadavky na kvalitu právního předpisu, na jehož základě jedině může dojít k zásahu do jeho osobní svobody, jak to plyne z čl. 28 nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“), čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) a z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Neobsahuje totiž definici „nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění“, v důsledku čehož nelze předvídat, jaké chování může vést k zásahu do osobní svobody. Právní úprava tedy nedosahuje požadovaných standardů a jako taková je tedy neaplikovatelná. Rozhodnutí o zajištění žalobce na základě tohoto ustanovení je nezákonné.

4. Dále žalobce namítá, že mu v případě správního vyhoštění do Pákistánu hrozí zacházení, které je v rozporu s článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a článkem 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť mu v případě návratu hrozí nebezpečí vážné újmy (včetně ohrožení života) z důvodu politického a náboženského pronásledování.

5. Žalobce se dále vymezuje vůči obsahu protokolu o výslechu, neboť je neúplný a nesprávný – kvůli tlumočníkovi neporozuměl všem dotazům a v důsledku toho se k některým z nich vyjádřil nesprávně či nepřesně. Tento protokol mu následně byl neúplně přetlumočen, pročež žalobce jeho neúplnost zjistil pozdě. Tento postup vzbuzuje pochybnosti o zákonnosti napadeného rozhodnutí.

6. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí nezohledňuje individuální okolnosti případu – jeho pobytovou historii a jeho vazby na členských státech Evropské unie (kde má blízké přátele a příbuzné), jeho zdravotní stav a další. Na základě zjištěných okolností měl teprve hodnotit, zda hrozí, že by se žalobce skutečně mohl dopustit maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, zda není na místě uložit namísto zajištění zvláštní opatření a v jaké lhůtě lze realizovat deportaci. Podstatné okolnosti týkající se možnosti vyhoštění však žalovaná nezjišťovala vůbec. Napadené rozhodnutí však na individualizovaných okolnostech založeno není, a proto je nezákonné a představuje zásah do soukromého a rodinného života žalobce.

7. Konečně žalobce namítá, že žalovaná pominula, že je žadatelem o mezinárodní ochranu a jako takový má zájem spolupracovat se státními orgány České republiky. Obava žalované, že žalobce nebude spolupracovat s orgány České republiky, je tak pouhou spekulací.

8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě podrobně shrnula průběh řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Na úvod předeslala, že dne 16. 6. 2018 požádal žalobce v Z. B. o udělení mezinárodní ochrany a dne 21. 6. 2018 nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra pod č. j. OAM-110/LE/LE05-LE05-2018, kterým byl žalobce zajištěn podle § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zajištění žalobce na základě napadeného rozhodnutí tedy již netrvá a nedochází na jeho základě k zásahu do jeho osobní svobody.

9. K žalobním bodům uvedla, že se neprohřešila proti čl. 5 Úmluvy ani čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť žalobce svým jednáním naplnil podmínky stanovené § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Kvalita tohoto ustanovení není narušena tím, že neobsahuje definici „nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění“, neboť žalovaná po zvážení individuálních okolností případu shledala, že jsou podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení naplněny. Žalovaná nemohla porušit čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jelikož v době vydání napadeného rozhodnutí žalobci nebyl status uprchlíka přiznán (žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až o dva dny později). Že Pákistán není státem, kde by žalobci hrozilo nebezpečí, ověřila žalovaná vyžádáním závazného stanoviska Ministerstva vnitra; vyhoštění žalobce tedy bude možné realizovat. Poukazuje-li žalobce na nedostatky tlumočení, konstatuje žalovaná, že s ustanovením tlumočníka souhlasil, během výslechu nevznesl žádné námitky ve vztahu ke kvalitě tlumočení a v jeho závěru protokol jako úplný a správný podepsal. Žalovaná vycházela jen z informací, které žalobce uvedl, neboť neměla možnost je zjistit jinak. Informace o tom, že zde má žalobce příbuzné, se objevila až v žalobě; při výslechu naopak uvedl, že celá jeho rodina žije v Pákistánu.

10. Žalovaná uzavřela, že napadené rozhodnutí pokládá za souladné se zákonem, neboť žalobce vstoupil na území Evropské unie bez cestovního dokladu a bez víza (přestože je jako občan Pákistánu povinen je mít), a to za úplatu převaděči a v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex). Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby.

11. Ze správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 14. 6. 2018 zajištěn policií na nádraží ve Velimi poté, co řidič kamionu vykládající náklad ve skladovém areálu nahlásil, že se žalobce spolu s několika dalšími cizinci ukrýval v nákladovém prostoru jím řízeného kamionu a po odhalení uprchl. Poté, co policie zjistila, že žalobce nedisponuje dokladem totožnosti ani oprávněním k pobytu na území České republiky, byl převezen na služebnu. Pro účely výslechu mu byl téhož dne ustanoven tlumočníkem do urdštiny Ing. R. Z. a téhož dne byl žalobce vyslechnut, o čemž byl sepsán protokol. Při výslechu žalobce uvedl, že v Pákistánu v regionu, odkud pochází, probíhá střet mezi pákistánskou centrální vládou a bojovníky pákistánského Tálibánu. Žalobce jako zdravotník prováděl v regionu očkování proti obrně, za což jej bojovníci Tálibánu unesli, mučili a pak se jej pokusili usmrtit shozením ze skály. Týrání přežil, avšak po svém zotavení se rozhodl uprchnout ze země, aby se podobná agrese nedotkla i jeho početné rodiny (rodičů a devíti dospělých sourozenců žijících v Pákistánu). Za zhruba 7 000 amerických dolarů vycestoval s pomocí převaděčů do Turecka, kde několik měsíců pracoval v nevyhovujících podmínkách v továrně. Když si vydělal peníze na další cestu, pokračoval dál do Evropy. Přes Řecko a Makedonii přicestoval do Srbska, kde strávil nějaký čas v otevřeném táboře, který posléze opustil, a s pomocí dalšího převaděče se bez vědomí řidiče ukryl v nákladovém prostoru kamionu, který jej měl odvézt do Německa. V České republice byl však odhalen. V žádném jiném státě o azyl nežádal a mimo Srbska nebyl ani nikde kontrolován policií. Cílem jeho cesty je Itálie, kde také plánuje požádat o azyl, neboť mu v případě návratu do vlasti hrozí nebezpečí smrti. Závěrem výslechu žalobce požádal o co nejrychlejší převezení do Itálie.

12. Dne 14. 6. 2018 bylo s žalobcem zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. Téhož dne vydala žalovaná napadené rozhodnutí, jehož výrok byl rekapitulován v odstavci 1 tohoto rozsudku. S tímto rozhodnutím byl žalobce téhož dne seznámen za přítomnosti ustanoveného tlumočníka do urdštiny pana N. U.. V napadeném rozhodnutí žalovaná nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dospěla k závěru, že jsou dány důvody pro vyhoštění, neboť žalobce vstoupil na území České republiky, aniž by k tomu byl oprávněn – bez platného cestovního dokladu a víza. Následně žalovaná zvážila možnost uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. a), b) nebo c) zákona o pobytu cizinců, avšak nebylo to možné, neboť žalobce zde nemá stálou adresu, nemá žádné peníze a jeho dosavadní jednání neskýtá záruku, že by plnil povinnosti uložené mu správními orgány. Zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění je tedy zcela na místě (žalobce nemá kde bydlet, nemá žádné peníze na svou obživu a není oprávněn je získat prací) a jeho délka je přiměřená (žalobce nedisponuje cestovním dokladem, který bude třeba před realizací vyhoštění opatřit od pákistánských správních orgánů, což obvykle trvá několik týdnů). Dopady do soukromého a rodinného života žalobce napadené rozhodnutí nemá, jelikož i vzhledem k délce pobytu v České republice zde žádný soukromý ani rodinný život nevede.

13. Součástí spisu je dále závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 15. 6. 2018, podle nějž je vycestování žalobce možné. V něm Ministerstvo vnitra posuzovalo zejména otázku, zda žalobci v zemi původu nehrozí nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, avšak k takovému závěru nedospělo. Jednání, které žalobce popsal (zadržování a bití), nelze pokládat za perzekuci a není důvod obávat se jeho opakování. Z výpovědi žalobce se také jeví, že mu toto jednání hrozí pouze ze strany soukromých osob a může je vyřešit přestěhováním v rámci Pákistánu, nebo pomocí nástrojů, jež pákistánský právní řád nabízí, byť mučení není podle pákistánského práva trestné.

14. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

15. Podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání, c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

16. Soud pokládá za vhodné se nejprve vyjádřit k otázce, zda není na místě – s ohledem na to, že zajištění žalobce na základě napadeného rozhodnutí již skončilo – v souladu s § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců řízení zastavit a žalobu vůbec meritorně neprojednat, a to přestože žalovaná takový postup nenavrhla. Soud konstatuje, že ze sdělení žalované podepřeného obsahem správního spisu vyplynulo, že žalobce byl v souvislosti s podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany „přezajištěn“ rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 19. 6. 2018, č. j. OAM-110/LE-LE05-LE05-PS-2018. Zajištění žalobce na základě napadeného rozhodnutí tedy již netrvá a nadále na jeho základě nedochází k zásahu do jeho osobní svobody. Z hlediska jazykového výkladu § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, který byl do tohoto zákona nově vložen novelou č. 222/2017 Sb., účinnou od 14. 8. 2017, by skutečně bylo na místě řízení zastavit. Soud si je však vědom názoru Nejvyššího správního soudu, který právní úpravu, které umožňuje nepřezkoumat věcně rozhodnutí o zákonnosti zajištění ani v jednom stupni řízení před správními soudy, považuje za rozpornou s pravidly práva Evropské unie (mj. ji má za odporující čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie), s tím, že je nezbytné zohlednit princip přednosti práva Evropské unie, a vnitrostátní právní úpravu rozpornou s právem Evropské unie neaplikovat; srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017-43, a rozsudek ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017-20. Soud proto přistoupil k věcnému projednání žaloby.

17. Žalobce nejprve namítá, že § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (který představuje právní podklad k jeho zajištění) nedostojí požadavkům na kvalitu zákona, na jehož základě lze zasáhnout do osobní svobody člověka ve smyslu čl. 28 dublinského nařízení, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 2 Listiny. Soud na úvod poznamenává, odkaz na čl. 28 dublinského nařízení je v souvislosti souzení věci zcela irelevantní, neboť toto nařízení ve věci nebylo vůbec aplikováno. Takový žalobní bod by měl smysl jedině tehdy, pokud by žalovaná žalobce zajistila za účelem jeho předání do státu vázaného dublinským nařízením, tedy pokud by rozhodovala podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. I v takovém případě by tento žalobní bod ovšem byl na místě jen tehdy, pokud by bylo takové rozhodnutí vydáno do dne 14. 8. 2017. Dne 15. 8. 2017 totiž nabyla účinnosti novela zákona o pobytu cizinců provedená zákonem č. 222/2017 Sb., která judikaturou tehdy kritizovaný stav vnitrostátní právní úpravy vyřešila vložením odpovídající definice pojmu „vážné nebezpečí útěku“ vyžadovanou ustanovením čl. 2 písm. n) dublinského nařízení.

18. Obecně pak soud konstatuje, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že zákon se musí vyznačovat určitými kvalitami, aby bylo na jeho základě možné legitimně zasáhnout do osobní svobody člověka. Takový zákon musí být v souladu s principy právního státu, musí být dostatečně přesný a adresátům srozumitelný, tedy umožnit jim předvídat následky svého jednání. Konečně se musí jednat o zákon a nikoli podzákonný právní předpis nebo interní dokument. (Srov. rozsudek Evropského soudu po lidská práva ze dne 25. 6. 1996, A. proti Francii, č. 19776/92, rozsudek ESLP ze dne 5. 10. 2004, H. L. proti Spojenému království, č. 45508/99 a rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2008, R. proti České republice, č. 298/07; všechny citované rozsudky jsou dostupné na internetových stránkách ESLP www.echr.coe.int.)

19. Konkrétně žalobce namítá, že § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neobsahuje definici „nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění“, v důsledku čehož nelze předvídat, jaké chování může vést k zásahu do osobní svobody. Soud však nemá za to, že by uvedená formulace snižovala míru kvality citovaného ustanovení. Právní normy jakožto obecná pravidla chování se nezbytně musí vyznačovat jistou mírou abstraktnosti, aby bylo možno pod ně podřadit rozličné životní situace (v daném případě různé indicie, na jejichž základě může správní orgán seznat, že zde takové riziko je). V daném případě je z jazykového výkladu tohoto ustanovení a z jeho systematického zařazení do zákona o pobytu cizinců zřejmé, že cílem řízení o správním vyhoštění je to, aby cizinec opustil území České republiky, na němž není oprávněn pobývat. Lze-li s ohledem na zjištěné okolnosti předvídat, že to učiní dobrovolně, není na místě přistoupit k zajištění; v opačném případě pak zajištění cizince slouží k tomu, aby bylo možno naplnit účel řízení. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zdůvodnila, proč se domnívá, že je zde riziko, že by žalobce dobrovolně neopustil území Evropské unie. To spatřuje jak v dosavadním jednání cizince (soud připomíná, že toto jednání zahrnuje překročení vnější hranici Evropské unie v nákladovém prostoru kamionu za pomoci převaděče a bez cestovního dokladu či víza a po odhalení útěk ve snaze vyhnout se zadržení českými státními orgány), tak ve skutečnosti, že zde cizinec nemá žádné zázemí (pokud by zajištěn nebyl, neměl by se kam uchýlit ani by se nemohl na nikoho obrátit, neboť zde nemá příbuzné ani známé) a žádné peníze (nemohl by tedy získat obživu jinak než nelegálně). Soud k tomu dodává, že žalobce v řízení nevyjádřil žádnou ochotu vrátit se zpět do své vlasti, naopak opakovaně uváděl, že jeho cílovou zemí je Itálie. Z kombinace všech těchto aspektů lze dovodit existenci nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, které je podmínkou pro zajištění, přičemž se soud z výše uvedených důvodů nedomnívá, že by takto formulovaná podmínka jakkoli narušovala kvalitu právního předpisu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nebo nesplňovala požadavky stanovené čl. 8 odst. 2 Listiny. Námitka je nedůvodná.

20. Dále žalobce namítá, že mu v zemi původu hrozí pronásledování a napadené rozhodnutí je tedy v rozporu s článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a článkem 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. K tomu soud uvádí, že přestože se jedná o otázku klíčovou pro rozhodnutí o správním vyhoštění, není nezbytně třeba ji vyřešit před vydáním samotného rozhodnutí o zajištění. Soud tedy nepokládá za pochybení, pokud žalovaná před vydáním napadeného rozhodnutí nevyčkala na závazné stanovisko (o které podle správního spisu požádala dne 14. 6. 2018 a Ministerstvo vnitra je dne 15. 6. 2018 vydalo a téhož dne žalované doručilo), jestliže z jejích do té doby učiněných zjištění nevyplývalo, že by nebylo možno žalobce vyhostit. Byť může závazné stanovisko být klíčovým indikátorem toho, zda je dán reálný předpoklad zajištění či nikoli, podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie beztak povinna po celou dobu zajištění zkoumat, zda jeho důvody trvají; pokud by se v průběhu řízení zjistilo, že žalobce není možné vyhostit (např. kvůli negativnímu závaznému stanovisku), pozbylo by jeho zajištění smyslu. Zajištění žalobce tedy nebylo v rozporu s citovanými ustanoveními mezinárodních úmluv. Námitka je nedůvodná.

21. Žalobce dále namítá, že mu při výslechu dne 14. 6. 2018 bylo tlumočeno vadně, neboť tlumočníku dobře nerozuměl. Proto se k některým dotazům vyjádřil nedostatečně, což nemohl napravit, neboť mu protokol byl zpětně přetlumočen jen neúplně. Soud ze správního spisu zjistil, že výslech žalobce byl tlumočen Ing. R. Z., soudním tlumočníkem pro jazyk pandžábský a urdský. Ten byl téhož dne usnesením ustanoven jako tlumočník do urdštiny a poučen o svých povinnostech. Hned na počátku výslechu (2. strana protokolu) však žalobce na dotaz sdělil, že sice hovoří výborně urdsky, avšak jeho mateřštinou je paštština. V druhém položeném dotazu se pracovník žalované žalobce dotázal, zda souhlasí s ustanovením tlumočníka do paštštiny, což žalobce odsouhlasil. Soud musí konstatovat, že ze správního spisu není patrné, zda se pohovor vedl v urdštině (čemuž odpovídá expertíza ustanoveného tlumočníka a usnesení o jeho ustanovení) nebo v paštštině (což je v protokolu výslovně uvedeno). Současně protokol v této části obsahuje i jiné zjevné chyby (v druhém položeném dotazu se pracovník žalované žalobce dotázal, zda souhlasí s ustanovením tlumočníka Ing. K. Z., kde bylo osobní jméno tlumočníka zjevně zaměněno s osobním jménem žalobce), a je tudíž možné, že i otázka, zda žalobce souhlasí s tlumočením do paštštiny, je pouhou chybou. Přestože je protokol v této části nejasný, nejedná se podle soudu o důvod, který by mohl zapříčinit nezákonnost napadeného rozhodnutí, tím méně založit důvodnost této žalobní námitky. Žalobce totiž do protokolu prohlásil, že jak urdštinu, tak paštštinu výborně ovládá, přičemž paštština je jeho rodným jazykem. Jak je obecně známo, urdština je úředním jazykem Pákistánu a lze předpokládat, že ji občané ovládají. Vedení pohovoru v kterémkoli z obou jazyků by tedy bylo v souladu s prohlášením žalobce. I z vlastního obsahu protokolu je patrné, že žalobce položeným otázkám dobře rozuměl, neboť na ně smysluplně reagoval, přičemž jeho odpovědi jsou velmi obsažné a bohaté na detaily. Podle protokolu nedošlo k žádnému nedorozumění ani nejasnosti, pracovníci žalované se nemuseli na podrobnosti doptávat. Konečně byl žalobci protokol přetlumočen, přičemž ten poté uvedl, že s jeho obsahem souhlasí a nežádá žádné změny, opravy ani doplnění, což stvrdil svým vlastnoručním podpisem na každém jeho listě. V žalobě uplatněná (a jen velmi obecně formulovaná) námitka vadného tlumočení se tak soudu jeví jako účelová a neshledal ji důvodnou.

22. Dále žalobce (opět velmi obecně bez uvedení konkrétních výtek, tak jako u předchozích žalobních bodů) namítá, že žalovaná rozhodovala bez znalosti individuálních okolností jeho případu (pobytová historie žalobce, jeho zdravotní stav, jeho blízcí přátelé a příbuzní v Evropské unii). Tím pádem nemohla žalovaná ani řádně posoudit riziko maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, možnost uložení zvláštního opatření a správně stanovit lhůtu pro zajištění. Soud k tomu uvádí, že se vesměs jedná o skutečnosti, které žalovaná nemůže zjistit jiným způsobem, než právě od žalobce. Proto se žalovaná při výslechu dne 14. 6. 2018 dotazovala na jeho vazby v České republice, potažmo v Evropské unii i na jeho zdravotní stav. Žalobce uvedl, že zde žádné rodinné vazby ani osoby blízké nemá (celá jeho rodina žije v Pákistánu) a že se cítí zdráv a způsobilý k sepsání protokolu o výslechu, který poté jako úplný a správný vlastnoručně podepsal. Pobytovou historií žalobce žalovaná zjistila lustrováním svých databází, z nichž zjistila, že nemá záznam v žádné z nich. Tvrzení o opaku se objevila až v žalobě a jsou do té míry obecná (např. tvrzení, že žalobce „má na území Evropské unie blízké přátele a příbuzné“ bez uvedení dalších podrobností) že je soud nemůže vypořádat jinak než obecně: tvrdí-li žalobce zcela neopodstatněně, že žalovaná nezkoumala individuální okolnosti případu, zatímco písemnosti založené ve správním spisu (zejména protokol o výslechu ze dne 14. 6. 2017) svědčí o tom, že se žalovaná o tyto okolnosti zajímala přiměřeným způsobem, nelze žalobci přesvědčit. Námitka je nedůvodná.

23. S ohledem na argumentaci uvedenou v předchozím odstavci nepřisvědčil soud ani námitce, že napadené rozhodnutí představuje zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Jelikož žalobce při výslechu dne 14. 6. 2018 nic o svém rodinném a soukromém životě netvrdil (naopak výslovně uvedl, že celá jeho početná rodina žije v Pákistánu) a protokol jako úplný a správný podepsal, nemůže žalované vytýkat, že dospěla k názoru, že takový život zde žalobce nevede.

24. Konečně žalobce namítá, že žalovaná pochybila ve svém závěru, že nelze předvídat, že by nespolupracoval se státními orgány České republiky, a nelze mu proto uložit zvláštní opatření namísto zajištění. Žalobce je totiž žadatelem o udělení mezinárodní ochrany v České republice a jako takový má na spolupráci s českými státními orgány nepochybně zájem. Této námitce však soud nepřisvědčil, neboť v okamžiku, kdy žalovaná vydala napadené rozhodnutí (14. 6. 2018) žalobce ještě žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebyl (tím se stal až dnem 16. 6. 2018, kdy v zařízení pro zajištění cizinců podal žádost o udělení mezinárodní ochrany). Nelze pochopitelně žalované vytýkat, že v napadeném rozhodnutí nezohlednila skutečnost, která v době jeho vydání dosud nenastala. Požadavek zohlednit skutečnost, že je žalobce v České republice žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je v tomto přezkumném řízení o skutečnost zjevně irelevantní, a to s ohledem na § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Námitka je nedůvodná.

25. Protože soud neshledal žalobní body důvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.

27. Soud usnesením ze dne 10. 7. 2018, č. j. 45 A 5/2018-18, ustanovil žalobci zástupcem Mgr. Umara Switata. Posledním výrokem proto soud přiznal ustanovenému zástupci žalobce odměnu za zastupování za jeden úkon právní služby po 3 100 Kč [sepis žaloby – § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a jednu paušální částku jako náhradu hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 3 400 Kč. Odměnu za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a související paušální částku soud ustanovenému zástupci nepřiznal, neboť z jím sepsaného doplnění žaloby je zřejmé, že se zástupce přípravě věci nevěnoval s náležitou péčí. Ač by měl být právním profesionálem, jím uplatněné žalobní body jsou velmi obecné a z části se též míjí s rozhodnými skutečnostmi.

Poučení