45 Az 11/2016 - 39

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobců: a) A.B. I., b) R. I., c) nezletilý A. S. I., d) nezletilý A. M. I., e) nezletilý M. M. I., f)nezletilá Z. I., všichni státní příslušníci Afgánské islámské republiky, t. č. umístěni v ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, všichni zastoupeni Mgr. Tomaszem Heczkem, advokátem se sídlem Holandská 1, 639 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 7. 2016, č. j. OAM-1113/DS-PR-P13-2016, a ze dne 25. 7. 2016, č. j. OAM-1114/DS-PR-P13-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2016, č. j. OAM-1113/DS-PR-P13-2016, a ze dne 25. 7. 2016, č. j. OAM-1114/DS-PR-P13-2016, se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k rukám advokáta Mgr. Tomasze Heczka na náhradě nákladů řízení částku 36.736,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 11. 8. 2016 domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tohoto rozsudku, jimiž žalovaný podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o žádosti žalobců o mezinárodní ochranu z důvodu nepřípustnosti žádosti podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a určil, že státem příslušným k posouzení žádostí podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) je Bulharská republika. Žalobci namítají nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí. Předně tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III, neboť v Bulharsku při azylovém řízení dochází k systémovým nedostatkům, které s sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU a čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K tomu existuje v jednotlivých členských státech bohatá judikatura, která na základě citovaného ustanovení zakazuje přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu zpět do Bulharska. Shodně vyznívá i judikatura v České republice (například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 42 Az 6/2014 – 37, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, č. j. 49 Az 56/2015 – 41, ze dne 30. 6. 2016, č. j. 45 Az 8/2016 – 36, a ze dne 25. 5 2016, č. j. 46 Az 1/2016 – 34 a č. j. 42 Az 3/2016 - 49). Tato judikatura je postavena na tom, že v Bulharsku jsou žadatelé o mezinárodní ochranu považováni za nelegální migranty, jsou v masové míře zajišťováni, v detencích jim nejsou zajištěny adekvátní materiální podmínky a nejsou jim garantovány ani dostatečné procedurální záruky v azylovém řízení. K tomu žalobci odkazují na zprávu organizace ECRE/ELENA z února 2016, podle které osoby vrácené na základě nařízení Dublin III a žadatelé o azyl obecně pobývají v Bulharsku ve zcela nevyhovujících podmínkách. Žalobci navíc patří do skupiny zranitelných osob se specifickými potřebami, protože jsou rodinou se 4 nezletilými dětmi, z nichž jedno - nejstarší syn, žalobce c) - je duševně i tělesně postižený. V Bulharsku přitom zcela chybí systém identifikace žadatelů ze zranitelných skupin, což potvrdil hned v několika případech vnitrostátní soud v Belgii. V obecné rovině to dokonce potvrzuje i žalovaný v napadených rozhodnutích. Žalobci se obávají toho, že v případě návratu do Bulharska budou s ohledem na stav řízení o podaných žádostech o mezinárodní ochranu umístěni do detence nebo budou z kapacitních důvodů odkázáni na pobyt mimo zařízení. V detenčních zařízeních jsou katastrofické hygienické podmínky, nedostatečná strava a rovněž zde chybí vzdělávání dětí či přístup k lékařské péči. To platí jak ve vztahu k žadatelům, kteří pobývají v přijímacích střediscích, tak k těm, kteří pobývají mimo oficiální zařízení. Ani v jednom případě tak nebudou žalobcům zajištěny materiální podmínky odpovídající potřebám rodiny s malými dětmi z toho jedním postiženým. Ze zpráv o situaci v Bulharsku vyplývá, že po dobu několika měsíců není žadatelům o mezinárodní ochranu poskytována lékařská péče, v roce 2015 byly zásadním způsobem omezeny příspěvky na stravu. Žalobci se dále obávají toho, že jejich žádosti o mezinárodní ochranu nebudou v Bulharské republice meritorně přezkoumány, jak tomu dle dostupných zpráv bývá u žadatelů, kteří jsou do Bulharska vráceni po více než 3 měsících. Hrozí též porušení zásady non-refoulement, neboť v Bulharsku jsou stále zaznamenávány případy násilných návratů do Turecka či hromadného vyhošťování bez meritorního projednání žádosti o mezinárodní ochranu či zohlednění individuálních okolností případu. I kdyby byli žalobci zařazeni zpět do azylové procedury a jejich žádosti meritorně projednány, přístup k právní pomoci a překladatelům je v rámci azylového řízení velmi omezen. Žalobci považují rozhodnutí žalovaného za nezákonná, neboť jsou v rozporu se základními zásadami správního řízení vyjádřenými v § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ správní řád“) a čl. 3 odst. 2, čl. 10, 16 a 17 nařízení Dublin III. Žalovaný totiž nepřistoupil k dostatečnému individuálnímu posouzení věci, tj. zda konkrétně žalobcům hrozí v případě přemístění do Bulharska nelidské či ponižující zacházení. V důsledku toho jsou žalobou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Žalovaný nezohlednil, že žalobci patří do skupiny zranitelných žadatelů, ani se nezabýval materiálními podmínkami nezletilých žalobců v detenci, jejich přístupem k jídlu či ke zdravotní péči. V rozhodnutí uvedl, že v případě žadatelů neshledal žádné důvody pro zařazení žalobkyně b) mezi zranitelné žadatele. Žalovaný evidentně neprovedl s žadateli ani žádný pohovor, neboť by jinak musel nepochybně rozpoznat postižení žalobce c), který trpí ortopedickými potížemi znemožňujícími mu normální chůzi a také je zásadním způsobem opožděn v duševním vývoji. Žalovaný však tyto skutečnosti v napadeném rozhodnutí ani nezmínil. Ve vztahu k podmínkám žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku pouze s odkazem na zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky konstatoval, že se podstatně zlepšily, aniž by však upřesnil, v čem takové zlepšení spočívá. Žalobci rovněž poukazují na skutečnost, že žalovaný, ač frekventovaně řeší transfery žadatelů do Bulharska, nemá žádné konkrétní informace o stavu azylového systému v Bulharsku. Žalovanému musí být minimálně z proběhlých správních i soudních řízení známa zpráva ECRE, přesto se jí v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval. Žalobci uzavírají s tím, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a zatížil tak své rozhodnutí vadou, jež má vliv na výrok napadeného rozhodnutí, a činí jej nepřezkoumatelným. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že námitky žalobců obsažené v žalobě neprokazují, že by rozhodnutí žalovaného bylo v rozporu s aplikovatelnými právními předpisy hmotněprávního či procesního charakteru. Je zřejmé, že žalobci požádali o udělení mezinárodní ochrany na území Bulharska a proto je Bulharská republika příslušná k posouzení jejich žádosti a rovněž povinna je přijmout žalobce zpět na své území. Žalobcům nehrozí nelidské či ponižující zacházení. Bulharsko je členem Evropské unie a tedy i signatářem Úmluvy. Bulharsko je považováno za bezpečnou třetí zemi. Pokud by se během pobytu žalobců v Bulharsku vyskytly nějaké problémy, pak se mohou obrátit na tamní orgány či instituce. Žalovaný trvá na tom, že žádost žalobců posoudil individuálně a odkazuje k tomu na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K námitce porušování zásady non-refoulement Bulharskem žalovaný odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 3. 2016 ve věci Shiraz Baig Mirza proti Bevándorlási és Állampolgársági Hivatal, C-695/15 PPU. Co se týče námitky neprovedení osobního pohovoru s žalobci, správní orgán uvádí, že vycházel z protokolů o výslechu žalobců, kde tito měli prostor uvést veškeré důležité informace. Pokud tak neučinili, není možné to vyčítat žalovanému, neboť břemeno tvrzení spočívá na žalobcích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41). Obsahem všech správních spisů je doklad o ztotožnění žalobců v systému EURODAC, z něhož plyne, že žalobci podali žádost o mezinárodní ochranu dne 31. 5. 2016 v Bulharské republice a následně dne 25. 6. 2016 v Maďarsku. Dále je ve spisu založen protokol o výslechu účastníka řízení o povinnosti opustit území České republiky dle § 50a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců), a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 29. 6. 2016 o zajištění podle § 129 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona o pobytu cizinců a dále výpis z evidence cizineckého informačního systému vztahující se ke každému ze žalobců. Tyto dokumenty byly vyhotoveny Policií ČR v řízení dle zákona o pobytu cizinců a zaslány žalovanému pro účely „dublinského“ řízení. Součástí spisu je dále žádost žalovaného zaslaná bulharským orgánům o přijetí žalobců. Následují oznámení o zahájení řízení podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 7. 7. 2016 žalobou napadená rozhodnutí žalovaného a doklad o jejich převzetí žalobci. Součástí správních spisů není žádná zpráva, která by se, byť kuse, zabývala aktuálním stavem azylového systému v Bulharské republice, a to ať již na úrovni legislativní, tak na úrovni faktických podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Součástí spisů není spisový přehled. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud interpretuje žalobu tak, že každý ze žalobců napadá žalobou pouze to rozhodnutí žalovaného, které se týká jeho osoby, nikoliv též rozhodnutí ve vztahu k ostatním žalobcům. Jde sice o skutečnost, kterou žalobci v žalobě výslovně nevyjádřili, nicméně soud nemá žádných pochyb o tom, že úmysl žalobců byl přesně takový, jak jej soud právě vyložil. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodních ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce prvého nařízení Dublin III pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce třetího nařízení Dublin III pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. Stěžejní žalobní bod žalobců míří proti závěru žalovaného, dle něhož aktuální stav azylového systému v Bulharské republice netrpí systematickými deficity, takže v případě předání žalobců Bulharské republice k posouzení jejich žádostí o udělení mezinárodní ochrany nehrozí, že by žalobci byli vystaveni nelidskému či ponižujícímu zacházení. Žalobci se naproti tomu domnívají, že bulharský azylový systém vykazuje závažné nedostatky jak po stránce právní úpravy azylového řízení, tak po stránce materiálních podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu, takže je nelze přemístit podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III do Bulharské republiky jakožto členského státu Evropské unie, v němž podali první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany z důvodu, že k řízení je příslušný podle nařízení Dublin III jiný členský stát Evropské unie, se musí žalovaný zabývat tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (viz rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, dále též usnesení ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Azs 29/2015 – 19). V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, že je to žalovaný jakožto odborný orgán státní správy, kdo se musí jako první ve svém rozhodnutí zabývat otázkou, zda podmínky přijetí v členském státě Evropské unie, který je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III, nevykazují takové systematické deficity, že hrozí nelidské či ponižující zacházení s žadatelem. Soud je oprávněn skutkový stav zjištěný správním orgánem ohledně kvality azylového systému v jiném členském státě Evropské unie doplnit na základě důkazů provedených v soudním řízení, nemůže však činnost správního orgánu zcela nahrazovat. Z odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný zabýval tím, zda azylový systém v Bulharské republice nevykazuje systematické nedostatky, které by bránily předání žalobců do Bulharské republiky podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Žalovaný vyšel v prvé řadě z toho, že orgány Evropské unie ani orgány Rady Evropy (např. jejich justiční orgány) nevydaly žádné oficiální stanovisko, podle něhož by žadatelé o mezinárodní ochranu neměli být předáváni na základě nařízení Dublin III do Bulharské republiky. K tomu soud uvádí, že tato skutečnost může být toliko pomocným elementem při posuzování otázky, zda předání žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharské republiky nebrání deficity bulharského azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Systém rozhodování, který členský stát je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nastolený nařízením Dublin III, není založen na tom, že by aplikace čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého tohoto nařízení byla vázána na jakýkoliv oficiální akt, jenž by ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu deklaroval naplnění podmínek citovaného ustanovení. Je odpovědností každého členského státu (a v případě České republiky povinností žalovaného), aby v každém jednotlivém případě zvážil na základě informací o aktuálním stavu azylového systému v členském státě Evropské unie, který je dle pravidel obsažených v nařízení Dublin III příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, zda nevykazuje systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého tohoto nařízení. Bez ohledu na skutečnost, že orgány Evropské unie ani Rady Evropy nevydaly žádné varování před předáváním žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharské republiky, bylo povinností žalovaného zjistit všechny relevantní informace o bulharském azylovém systému a tyto opřít o konkrétní zprávy. Je tomu tak i v situaci, kdy Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v podstatném rozsahu odvolal svoji předchozí výzvu k zastavení přesunů žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharské republiky. Této povinnosti ovšem žalovaný nedostál. Žalovaný svůj závěr o neaplikovatelnosti překážky pro předání žalobců do Bulharské republiky dle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III tedy odůvodnil tím, že mu není nic známo o tom, že by aktuální úroveň bulharského azylového systému představovala hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení. Toto odůvodnění ovšem nemá žádnou oporu v obsahu správních spisů, které neobsahují žádné podklady týkající se reálného fungování azylového systému v Bulharské republice. Povinností žalovaného přitom bylo shromáždit jako podklad pro vydání rozhodnutí co nejaktuálnější zprávy popisující reálný stav azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharské republice, aby na základě těchto informací mohl posoudit, zda azylový systém nevykazuje systematické nedostatky takového charakteru, že odůvodňují hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení. V případě rodiny s nezletilými dětmi, z toho s jedním tělesně i duševně postiženým, je toto posouzení o to důležitější. Žalovaný podle obsahu správního spisu tedy neshromáždil v řízení žádné podklady, z nichž by bylo možné čerpat informace o bulharském azylovém systému. Soudu je přitom známo, že existuje několik zpráv popisujících vcelku detailně průběh azylového řízení (jak v rovině legislativní, tak faktické), podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu a též situaci žadatelů vrácených do Bulharské republiky na základě nařízení Dublin III (např. zpráva AIDA – Bulharského helsinského výboru z října 2015, zprávy UNHCR, zpráva Bulharského červeného kříže za rok 2014, zpráva německé organizace PRO ASYL z roku 2015, zprávy EASO). Ostatně žalovanému nic nebránilo ani v tom, aby si opatřil potřebné informace (cíleně zaměřené) přímo od orgánů Bulharské republiky nebo prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Pouze za předpokladu, že by žalovaný shromáždil dostatek věrohodných, relevantních a aktuálních informací o stavu bulharského azylového systému, by mohl mít jeho závěr, že bulharský azylový systém nevykazuje závažné systematické nedostatky, oporu ve spisu. Žalovaný v napadených rozhodnutích odkázal na zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z dubna 2014, z níž má vyplývat, že důvody, pro něž tento úřad dříve vyzýval smluvní státy Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků k nenavracení žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharské republiky, pominuly. Tato zpráva ale není součástí žádného ze správních spisů. Žalobci nebyli seznámeni před vydáním rozhodnutí se shromážděnými podklady, což koreluje s tím, že žalovaný nad rámec úvodních podkladů předaných Policií ČR žádné další podklady (zejména zprávy o azylovém systému) neshromažďoval. Zjištění, která žalovaný učinil z uvedené zprávy, jakkoliv stručně jsou reprodukována, proto nemají oporu ve spisu (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 – 51). Navíc uvedená zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pochází z dubna 2014, takže i vzhledem k výrazným migračním tlakům z posledních měsíců a labilitě bulharského azylového systému jde o informaci spíše neaktuální. Za účelem řádného zjištění skutkového stavu by bylo třeba prověřit, zda nedošlo ke změnám. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprovedl ve věci posouzení aktuálního faktického stavu azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharské republice žádné důkazy, nemůže mít jeho závěr oporu ve spisu. Doplnění důkazů k této pro posouzení věci zásadní skutečnosti v soudním řízení správním by představovalo zásadní doplnění skutkového stavu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Účelem oprávnění soudu zopakovat důkazy provedené ve správním řízení a provést dosud neprovedené důkazy (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) je umožnit přezkum skutkových otázek v plné jurisdikci, nikoliv však odstraňovat vady správního řízení. Soud tedy z důvodu výše uvedené vady řízení zrušil všechna žalobou napadená rozhodnutí žalovaného. K výše uvedené vadě řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přihlédl soud i bez námitky žalobců z úřední povinnosti, neboť tato vada brání přezkoumání napadených rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84). Žalobci se totiž svojí argumentací obsaženou v žalobě a navrženými důkazy domáhají přehodnocení závěru žalovaného o současné úrovni bulharského azylového systému. Jde přitom o otázku, kterou se žalovaný, jak soud výše uvedl, vůbec nezabýval, respektive své závěry neopřel o dostatek relevantních důkazů. Za této situace se tedy soud nemůže řádně vypořádat s žalobní argumentací žalobců, neboť mu v tom brání zásadní nedostatky skutkových zjištění žalovaného. Soud by byl v dané věci prvním orgánem veřejné moci, který by se zabýval otázkou, v jakém stavu se v současnosti nachází azylový systém Bulharské republiky, a který by jako první shromažďoval pro posouzení toto otázky potřebné důkazy. Úloha správních soudů ovšem spočívá v přezkumu správních rozhodnutí, nikoliv v nahrazování činnosti správních orgánů (k tomu viz výše citované usnesení NSS č. j. 9 Azs 29/2015 – 19, zejména bod 22). Soud také poukazuje na skutečnost, že v rozsudku ze dne 11. 5. 2016, č. j. 10 Azs 41/2016 – 57, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při uplatňování nařízení Dublin III je třeba individuálně hodnotit, zda přesun žadatelů do Bulharské republiky bude v souladu se závazky na ochranu lidských práv, zejména s ohledem na specifické potřeby či zranitelnost žadatelů. Je potřeba vycházet ze situace těch žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se nacházejí v obdobné právní a skutkové situaci. Teprve na základě shromážděných podkladů a po vyhodnocení úrovně a fungování azylového systému v Bulharské republice je možné identifikovat, zda žalobci nepatří ke skupině žadatelů o mezinárodní ochranu, u nichž obzvláště hrozí v souvislosti s azylovým řízením či podmínkami přijetí nelidské či ponižující zacházení (např. vzhledem k fázi azylového řízení o jejich žádostech, přítomnosti zdravotně postižené osoby a nezletilých osob ve skupině žadatelů, rozsahu nezbytné zdravotní péče či dietních omezení). V dané věci pak soud musel vzít v úvahu také to, že přestože rozhodnutí ze dne 25. 7. 2016, č. j. OAM-1114/DS-PR-P13-2016, rozhoduje o žádosti, jež podala žalobkyně b) i jménem svých nezletilých dětí žalobců c), d), e) a f), rozhodnutí samotné posuzuje pouze situaci žalobkyně b), kdy výslovně uvádí, že „v případě výše jmenované neshledal žádné důvody pro její zařazení mezi zranitelné žadatele“. Více se pak možnou příslušností žalobců b) až f) do skupiny zranitelných žadatelů o mezinárodní ochranu nezabývá. Otázkou zdravotního stavu žalobců b až c), relevantní pro posouzení otázky případné zranitelnosti, se přitom žalovaný vůbec nezabývat. Pokud se žalovaný ve vyjádření odvolává na protokoly o výslechu účastníka řízení pořízené Policií ČR a na povinnost žadatelů uvést všechny rozhodné skutečnosti, nelze přehlédnout, že v těchto protokolech byly žalobce a) a žalobkyně b) dotazováni pouze na svůj vlastní zdravotní stav a nikoli již na zdravotní stav svých dětí. Stejně tak žalovaný evidentně nezohlednil skutečnost, že žalobci c) až f) jsou bez výjimky nezletilé osoby. Žalovaný tak při zjišťování skutkového stavu nezohlednil zásadu individuálního posouzení situace žadatele, jež je vtělena do ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, a rovněž vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie i Evropského soudu pro lidská práva (srov. Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost 29217/12, rozsudek Velké komory ze dne 4. 11. 2014). Vzhledem k výše uvedenému zrušil soud obě žalobou napadená rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to bez jednání. Rozhodl současně o vrácení věcí žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud za této situace již nerozhodoval. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci byli v řízení zcela úspěšní, a mají tak právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náleží jim proto náhrada nákladů řízení ve výši 36.736,- Kč, a to za náklady na právní zastoupení. Tuto částku tvoří odměna za dva úkony právní služby při zastupování šesti osob [odměna za jeden úkon činí částku 14.880 Kč (0,8 x 6 x 3.100,- Kč) - převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)], dále dvě paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a DPH podle § 57 odst. 2 s. ř. s. ve výši 6376,- Kč (po zaokrouhlení dle § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Tuto částku je žalovaný povinen žalobcům zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejich zástupce.

Poučení