45 C 119/2024 - 18

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 41 355,76 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 41 355,76 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] (dále také jen „Smlouva“). Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena žalobkyni a základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.09.2023 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27.09.2023. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně.

2. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 20.000,00 Kč (dále jen „zápůjčka“ nebo „jistina“), a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce celkovou částku ve výši 43 142 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 16.118,00 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,69 % ročně sjednanou na straně 2 Smlouvy o spotřebitelském úvěru, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500,00 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5.524,00 Kč (dále jen „poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného (bylo-li sjednáno) se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 554,00 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17.01.2023. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení: - celkové dlužné částky ve výši 41.355,76 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 20.000,00 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 21.355,76 Kč - kapitalizovaných úroků ve výši 3.048,65 Kč, - kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3.130,83 Kč, - úroků ve výši 21,69 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20.000,00 Kč od 28.09.2023 do zaplacení, - úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20.000,00 Kč od 28.09.2023 do zaplacení. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy. Žalovaná za dobu trvání smlouvy ani po postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni na svůj dluh ničeho neuhradila. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobcem písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Tato výzva byla žalované odeslána doporučeně dne 16. 2. 2024. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo]. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a „byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva“.

3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila. Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou (https://jerrs.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB10.VIZITKA?p_lang=cz&p_SEQ_ID=10333580&p_VER_ID=1001&p_DATUM=17.06.2024&p_ROL_KOD=) soud zjistil, že původní věřitel je společností s ručením omezeným, která od 22. 2. 2018 do 31. 12. 2028 disponuje oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které mu udělila Česká národní banka.

6. Z dokumentu označeného jako „Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo]“ soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se původní věřitel zavázal vyplatit žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 43 142 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 16.118,00 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500,00 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5.524,00 Kč (dále jen „poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného (bylo-li sjednáno) se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 554,00 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17.01.2023. Z této smlouvy soud též zjistil, že sjednaná výše úroku měla činit 88 % ročně. A dále, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 156,09 %.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka původního věřitele za žalovanou ze Smlouvy byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni.

8. Z předžalobní upomínky ze dne 15. 2. 2024, včetně podacího lístku ze dne 16. 2. 2024, soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě pohledávky.

9. Z tabulky umoření ze dne 2. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaná na pohledávku ze Smlouvy neuhradila ničeho.

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023, včetně podacího lístku ze dne 27. 10. 2023, soud zjistil, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky ze Smlouvy z původního věřitele na žalobkyni.

11. Ze zákaznické karty k žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má čistý měsíční příjem 10 000 Kč, a další příjem domácnosti ve výši 6 800 Kč měsíčně. Dále uvedla, že má měsíční výdaje ve výši 6 800 Kč měsíčně.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jemu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.

14. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle § 573 odst. 1 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

16. Podle § 607 o. z. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

17. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

21. Podle § 2392 odst. 1 platí, že při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

29. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

30. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by původní věřitelka před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

31. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. Žalobkyně v projednávané věci si tvrdila, že posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet. Dále uvedla, že poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a „byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva“. Žádný z těchto žalovanou údajně poskytnutých dokumentů však žalobkyně soudu jako důkaz potvrzující její tvrzení nepředložila, a to ani po výzvě soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), učiněné při soudním jednání konaném dne 23. 5. 2024. Žalobkyně tak neoznačila, ani nepředložila soudu k tomuto svému tvrzení žádný důkaz. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož že by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení.

33. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

34. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

35. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena [datum]. V daném případě žalobkyně nijak neprokázala, že by ověřovala údaje o příjmech a výdajích uvedených žalovanou, když nedoložila například kopie bankovních výpisů, či výplatních pásek žalované.

36. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

37. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se také zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

38. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

39. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

40. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

41. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

42. Dle § 1796 o. z. pak platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

43. Dle § 1813 odst. 1, 2 o. z. platí, že zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

44. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru a RPSN, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

45. Uvedený závěr soud dovozuje zejména z ujednání Smlouvy, dle nichž sjednaná výše RPSN činí 156,09 %. Zmíněná nevyváženost Smlouvy je zjevná též z výše sjednaného úroku, který byl sice sjednán formálně ve výši 88 % ročně, ale fakticky byl navýšen o skrytý úrok v podobě poplatků za poskytnutí úvěru, za službu komfortního a flexibilního splácení, a reálná výše úroku je tak ještě vyšší. Tato výše úroků z úvěru, je zcela zjevně nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy (viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

46. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také nález Ústavního soudu - senátu ze dne 11. 5.2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 – 1, rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 10. 6.2020, sp. zn. ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z., a také s ohledem na způsob podnikání původní věřitelky, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany původní věřitelky vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé inkriminované úvěrové smlouvy.

47. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

48. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy s účinky ex tunc (od počátku), je zřejmé, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. žalobkyně a žalovaná jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. V daném případě je zřejmé, že ze Smlouvy žalobkyni vzniklo právo na vrácení (právní předchůdkyní žalobkyně) zapůjčených prostředků ve výši 20 000 Kč, neboť žalovaná na svůj dluh žalobkyni ani její právní předchůdkyni ničeho nezaplatila. K prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k zaplacení částky zahrnujícímu rovněž úhradu částky 20 000 Kč, a to písemnou výzvou žalobkyně odeslanou žalované dne 16. 2. 2024. Uvedená písemná výzva se považuje za doručenou podle ustanovení § 579 odst. 3 o. z. třetí pracovní den po jejím odeslání, tedy dnem 19. 2. 2024. Touto výzvou byla žalované stanovena lhůta k zaplacení pohledávky žalobkyně (bezdůvodného obohacení), a to do 1. 3. 2024. Tato lhůta žalované uplynula dnem 1. 3. 2024, a dne následujícího, tj. 2. 3. 2024 byla žalovaná již v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

49. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tak soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 20 000 Kč. Žalobkyni též přiznal úrok z prodlení z této částky od 2. 4. 2024 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.), tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky žalobkyně. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, a žalované dosud žádné náklady řízení nevznikly.

51. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.

Poučení