45 C 125/2021 - 136

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] [Anonymizováno] žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/1] proti žalované: [Anonymizováno]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/2] za účasti vedlejšího účastníka Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0], IČO [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro hlavní intervenci dle ust. § 91a o. s. ř. takto:

Výrok

I. Návrh na přerušení řízení ve věci sp.zn. 45 C 125/2021, do doby rozhodnutí soudu o návrhu na přistoupení žalobkyně č. 2) do řízení, se nepřipouští.

I. Návrh na přistoupení žalobkyně č. 2), tedy Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] do řízení v dané věci, jako 2. žalobkyně, se rovněž nepřipouští.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované určení, že žalovaný č. 1 není oprávněn požadovat po žalovaném č. 2 a žalovaném č. 3 zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 120.610,00 Kč s příslušenstvím za užívání prostor určených k podnikání v nemovitosti na adrese [adresa], za období od 26.8.2019 do 25.9.2019, neboť toto právo náleží žalobci, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 1 náhradu nákladů řízení ve výši, která bude specifikována v písemném vyhotovení tohoto rozsudku, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaní č. 2 a č. 3 nemají právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalobci.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, označenou jako žaloba o hlavní intervenci, domáhal na žalovaných určení, že Žalovaný č.l není oprávněn požadovat po žalovaném č.2 a žalovaném č.3 zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 120 610 Kč s příslušenstvím za užívání prostor určených k podnikání v nemovitosti na adrese [adresa] za období od 26.8.2019 do 25. 9.2019, neboť toto právo náleží žalobci. Žalobce uvedl, že žalovaný č. 1 společnost [Anonymizováno], se sídlem [adresa], IČ [IČO] podal dne 9. října 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobní návrh, kterým se domáhá po žalovaném č.2 [právnická osoba], IČ [IČO], sídlem [adresa] a po žalovaném č.3 [Anonymizováno] [právnická osoba]., IČ [IČO], sídlem [adresa] zaplacení bezdůvodného obohacení za období od 26.8.2019 do ve výši 120 610 Kč s příslušenstvím. Žaloba je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 163/2019. Žalobce si činí nárok na právo užívat nemovitost na adrese [adresa], přičemž úvodem odkázal na smlouvu o prodeji podniku fyzických osob [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa] ze dne [datum] a smlouvu o prodeji podniku Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [datum], bytem [adresa] smlouva ze dne 10.6.1998 (na základě kterých došlo k převodu nemovitostí na adrese [adresa] a [jméno FO] [Anonymizováno] [adresa] na společnost [právnická osoba], s.r.o., IČ [IČO][Adresa zainteresované osoby 0/0]), dohodu o rodinném sdružení ze dne 10.6.1998, smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 30.6.2000 a dohodu o narovnání vzájemných práv ze dne 2.2.2010 ve znění Dodatku č.l/, která byla uzavřena se souhlasem oprávněného ze Smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 30.6.2000, kterou je společnost [právnická osoba] s.r.o., IČ [IČO], se sídlem [adresa]. Žalobce měl dne 1.6.2020 vstoupit do všech práv a povinností původního uživatele nemovitosti [adresa], kterým byla společnost [právnická osoba], IČ [IČO], sídlem [adresa]. Stalo se tak na základě na smlouvy o finanční zápůjčce zajištěné zajišťovacím převodem práva vlastnického k pohledávce ze dne 30.11.2015. Spolu s postoupenou pohledávkou přešlo na žalobce i právo na užívání předmětných nemovitostí, které bylo sjednáno Dohodou o narovnání z dne 2.2.2010 ve znění Dodatku č.l/. Přestože byla nemovitost byla sepsána do majetkové podstaty úpadce [jméno FO] (sp. zn. [insolvenční spisová značka]) a Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] (sp. zn. [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]) i v období od 26.8.2019 do 25.9.2019, je žalobce přesvědčen, že byl oprávněn užívat nebytové prostory v této nemovitosti. Žalobce ve věci uvádí, že žalovaný č.l ani insolvenční správce Ing. [jméno FO] ([insolvenční spisová značka]), kteří sepsali předmětnou nemovitost na adrese [adresa] do majetkové podstaty dlužníka [jméno FO] a Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0], nikdy nerozporovali účinnost smluv uvedených v bodě č.2, a proto žalobce konstatuje, že právo žalovaného č.l/, podat odpůrci žaloby ve smyslu ust. § 239 odst. 3/ insolvenčního zákona zaniklo. Dohody vztahující se k užívání nemovitosti na adrese [adresa] byly vždy uzavřeny se souhlasem společnosti [právnická osoba] oprávněné z věcného břemene užívání nemovitosti na adrese [adresa], neboť bez jejího souhlasu by byla oprávněnou z případného bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti na adrese [adresa] výlučně tato společnost. Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 30.6.2000 bylo zřízeno věcné břemeno jak k nemovitosti na adrese [adresa], tak i na adrese [jméno FO] čp. [Anonymizováno] [adresa], přičemž Katastrální úřad pro hl. m. Prahu v případě nemovitosti na adrese [adresa] neprovedl vklad věcného břemene do katastru nemovitostí s tím odůvodněním, že nemovitosti nejsou dostatečně ve Smlouvě ze dne 30.6.2000 identifikovány, a proto vklad věcného břemene odmítl provést. Dle názoru žalobce nemovitosti, které měly být zatíženy věcným břemenem pro společnost [právnická osoba]. jsou identifikovány ve Smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 30.6.2000 dostatečně, a to zejména s odkazem na nedílnou Přílohu této smlouvy, kterou tvoří aktuální výpisy z katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem. V důsledku této skutečnosti užívá dle názoru žalobce společnost [právnická osoba]r.o. nemovitosti od data zřízení věcného břemene nerušeně až doposud a je přesvědčen, že právo odpovídající věcnému břemeni v důsledku toho společnost [právnická osoba], s.r.o. věcné břemeno vydržela v důsledku nepřetržitého užívání po dobu více jak 20 let v souladu se zákonem, pokud se ovšem nestala jejich vlastníkem, když v roce 2014 optovala pro úpravu nového občanského zákoníku dodatkem ke smlouvám o prodeji podniků, když tento k přechodu vlastnického práva k nemovitostem zahrnutým do podnikového substrátu již nevyžaduje vklad do katastru nemovitostí pro změnu jejich vlastníka. Z důvodů uvedených v přechozím odstavci po vstupu nového jednatele podala společnost [právnická osoba] u Katastrálního úřadu pro hl.m. Prahu dne 11.8.2020 „Žádost o odstranění nesouladu ve smyslu ust. § 985 zák. č. 89/2012 Sb“ a následně dne 7.9.2020 žalobní návrh na odstranění nesouladu stavu zápisu v katastru nemovitostí s právním stavem, která je u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedena pod sp.zn. 47 C 67/2020. [právnická osoba] používá předmětné nemovitosti jako svou provozovnu a dále pro účely podnikatelského pronájmu, kdy nemovitosti přenechává k užívání od roku 2010 právnímu předchůdci žalobce společnosti [právnická osoba] [právnická osoba] za účelem tzv. odbydlení pohledávky za manžely [jméno FO]. Za tímto účelem byla sjednána v rámci rodinného sdružení ke dni 2.2.2010 Dohoda o narovnání, která byla dále doplněna Dodatkem č.l. Užívacím titulem ktéto nemovitosti je věcné břemeno užívání zřízené pro společnost [právnická osoba], která je členem rodinného sdružení [právnická osoba]. Faktické užívání této nemovitosti se souhlasem oprávněného a členů rodinného sdružení [právnická osoba] realizoval právní předchůdce žalobce, přičemž výše úplaty a způsob její úhrady vyplývá z Dohody o narovnání ze dne 2.2.2010, následně postoupené Smlouvou o finanční zápůjčce ze dne 30.11.2015 na žalobce. O uvedené skutečnosti je žalovaný č.l informován, neboť dne 19.6.2020 byly u Krajského soudu v Praze podány návrhy na záměnu věřitele v rámci insolvenčních řízení sp.zn. [insolvenční spisová značka] Žalovaný č.l je dostatečně informován o existenci „Smlouvy o zřízení věcného břemene“ ze dne 30.6.2000, jejímž předmětem je zřízení dvou věcných břemen k různým nemovitostem a není myslitelné, že by žaloval u Obvodního soudu pro Prahu 1 [právnická osoba], s.r.o., IČ [IČO], sídlem [adresa] o určení neexistence věcného břemene k druhé z nemovitostí, aniž by mu byl znám obsah smlouvy ze dne 30.6.2000. Žaloba je vedena pod sp.zn. 18 C 163/2019. Žalobce se pro úplnost odkazuje na skutečnost, že věcné břemeno, jemuž odpovídá právo užívání nemovitostí, a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát (v této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1265/98). S odkazem na výše uvedené je zřejmé, že žalobce i jeho právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] [právnická osoba] své závazky plynoucí z užívání nebytových prostor v nemovitosti na adrese [adresa] řádně plnili, dané prostory užívali v souladu s „Dohodou o narovnání“ ze dne 2.2.2010 ve znění Dodatku č.l/, která nebyla insolvenčními správci nikdy zpochybněna, rozporována, ani vypovězena, a to přestože o její existenci byli tito insolvenční správci řádně informováni (ust. § 231 odst.3/ InsZ a ust. § 239 odst.3/ InsZ). Žalobce doplnil, že se žalovaný č.2 ve své odpovědi ze dne 6.5.2019 na výzvu žalovaného č.l ze dne 30.4.2019 k uzavření nové podnájemní smlouvy odkazal na skutečnost, že není v přímém nájemním vztahu s dlužníkem [jméno FO], ale se společností [právnická osoba] [právnická osoba] a citoval jeho vyjádření v žalobě ze dne 2.8.2019 o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 163/2019. Žalobce doplnil, že v roce 2009 byla smlouva o nájmu nemovitosti ze dne 26.3.2007 přezkoumávána v rámci řízení o vyloučení práva z výkonu rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 13 C 43/2009 u Okresního soudu Praha - západ, ve kterém vystupovala v postavení žalobce společnost [právnická osoba] [právnická osoba] a žalovanou byla společnost [právnická osoba]. v likvidaci, se sídlem v [adresa], IČ [IČO] a její platnost byla podkladem pro vydání rozhodnutí, které zajistilo společnosti [právnická osoba] [právnická osoba] plný úspěch ve věci. Soud v tomto řízení rozhodl tak, že podnájemné inkasované od MPSV CR za období od 1.3.2009 do 30.11.2010 se vylučuje z výkonu rozhodnutí, který je veden na základě usnesení Okresního soudu Praha - západ čj. 13 Nc 6917/2008 - 11 ze dne 28.5.2008. Z podnětu společnosti [právnická osoba] [právnická osoba] se otázkou platnosti Smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 26.3.2007 zabýval Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení sp.zn. 18 C 241/2009, který dne 4.července 2011 rozhodl tak, že smlouva o nájmu ze dne 26.3.,2007 je platná. Důvodem pro podání této žaloby byly některé právní názory (nemeritomí), které zpochybňovaly možnost takovou smlouvu uzavřít pro překážku tzv. generálního inhibitoria. Vzhledem k právní nejistotě o platnosti či neplatnosti smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 26.3.2007 byla z podnětu společnosti [Anonymizováno] uzavřena dne 2.2.2010 „Dohoda o narovnání vzájemných práv“ ve znění Dodatku č. 1 / ještě před vydáním rozhodnutí ve věci 18 C 241/2009, jejíž některá ujednání byla podmíněna a stala se účinným až rozhodnutí ve věci a stala se tak jediným užívacím titulem k nemovitosti na adrese [adresa] (viz výše) a nahradila původní smlouvu o nájmu ze dne 26.3.2007. Dohoda nebyla žalovaným č. 1/ ani insolvenčním správcem Ing. [jméno FO] napadena odpůrci žalobou (ust. § 239 odst.3/ insolvenčního zákona), a to ve lhůtě 1 roku od prohlášení konkursu na majetek manželů [jméno FO], čímž jejich právo zaniklo, a to přesto, že o ni byli insolvenční správci včas informováni.

2. Žalovaná 1) především zdůraznila, že se žalobce v minulosti již pokoušel vstoupit do sporu o zaplacení 120.610,- Kč s příslušenstvím vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 45 C 163/2019 jako vedlejší účastník na straně tamních žalovaných, v tomto sporu žalovaných č. 2 a 3. Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 45 C 163/2019–103 ze dne 20. 10. 2020 nebyl vstup žalobce jako vedlejšího účastníka připuštěn. Přestože se nyní žalobce formálně staví vůči žalovaným 2 a 3 do zcela opačné role (žalobce), fakticky vzhledem k personálnímu propojení žalobce a žalovaných 2 a 3 je jejich zájem společný a budou jednat v tomto řízení ve shodě. Žalobci ve skutečnosti nejde o vydání bezdůvodného obohacení 120.610,- Kč s příslušenstvím, odpovídající žalobě o hlavní intervenci. Vzhledem k personální propojenosti žalobce a žalovaných 2 a 3 (ve všech těchto společnostech je jednatelem Ing. [jméno FO]) není žádný důvod vést mezi nimi spor o plnění, avšak s výjimkou toho, že by tento spor mohl posloužit jako obranný štít právě proti oprávněným nárokům žalované 1 proti žalovaným 2 a 3. Nicméně žalované 2 a 3 se mohou a mají bránit ve sporu k tomu určenému, aktuálně vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 45 C 163/2019 a nelze k této obraně zneužívat institut žaloby o hlavní intervenci ze strany třetí spřízněné osoby (zde žalobce). Již jen z tohoto důvodu musí být Žaloba o hlavní intervenci jako neoprávněná zamítnuta. Žalovaná sporovala i existenci, případně platnost či účinky všech v žalobě zmiňovaných „dohod“, přičemž se vyjádřila ke každé z nich jednotlivě. Namítla absolutní neurčitost smluv o prodeji podniků ze dne 10. 6. 1998 pro neurčitost kupní ceny, o čemž bylo opakovaně rozhodováno např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j.: 29 Cdo 1221/2000-94 ze dne 31. 7. 2001 či rozsudku Vrchního soudu v Praze 13 Cmo 273/2007-199 ze dne 3. 1. 2008, potvrzeného usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j.: 29 Cdo 2092/2008-221 ze dne 31. 5. 2010. Doplnila, že rozsudek Okresního soudu pro Prahu – západ č.j. 7 C 1709/2001/13 ze dne 6. dubna 2004, na který by mohla žalobce poukazovat, byl vydán v soudním řízení, kde byly na obou stranách spřízněné subjekty (žalobkyní zde byla společnost [právnická osoba]: [IČO], a žalovanými dlužnice [Jméno zainteresované osoby 0/0] a dlužník [jméno FO]), proto nemůže být pro Žalovanou 1 ani zdejší soud závazný. K dohodě o narovnání ze dne 2. 2. 2010 žalovaná namítla, že tato nikdy nebyla uzavřena a neexistuje, případně je absolutně neplatná. Poprvé byla tato „smlouva“ zachycena v písemné podobě až v srpnu 2020 a v dříve uzavřených písemných smlouvách (např. podnájemní smlouvě uzavřené mezi společností [právnická osoba] [právnická osoba] a společností [právnická osoba] ze dne 1. března 2010, podnájemní smlouvě uzavřené mezi společností [právnická osoba] [právnická osoba] a Ing. arch. [jméno FO] ze dne 27. dubna 2011, podnájemní smlouvě společností [právnická osoba] [právnická osoba] a společností [právnická osoba] (žalovanou 2) ze dne 28. května 2014 či podnájemní smlouvě uzavřené mezi společností [právnická osoba] [právnická osoba] a společností [právnická osoba]. ze dne 1. ledna 2016 existence této dohody zmíněna není. Dohoda o narovnání má také navazovat na věcné břemeno užívání zřízené ve prospěch společnosti [právnická osoba], s.r.o. dne 30. 6. 2000, které však neexistuje a nemohlo být ani vzhledem k absenci dobré víry [Anonymizováno] vydrženo (viz níže). Text dohody o narovnání také nedává smysl např. v tom ohledu, že se v ní v bodě 3 tvrdí, že pokud bude nájemní smlouva z 26. 3. 2007 shledána soudem platnou, bude nahrazena (se zpětnou účinností!) právě touto (ústní!) dohodou o narovnání a naopak pokud bude nájemní smlouva z 26. 3. 2007 shledána soudem neplatnou, tak není určitě a srozumitelně ustanovena tato dohoda o narovnání jako užívací titul k nemovitostem v k.ú. [jméno FO] [Anonymizováno]. Pokud se týká Smlouvy o rodinném sdružení ze dne 10. 6. 1998, tak tato také nikdy nebyla uzavřena a neexistuje, případně je absolutně neplatná. Poprvé byla tato smlouva zachycena v písemné podobě až v listopadu 2019, a to v souvislosti s tím, že insolvenční správci dlužníka [jméno FO] a Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] chtěli vykonat svá dispoziční oprávnění k nemovitostem zapsaným v soupisech majetkové podstaty obou nadepsaných dlužníků. Navíc existují dvě verze písemného zachycení této ústní smlouvy, a to z 29. 11. 2019 a z 30. 11. 2019, které se v bodě 11 zásadně liší. Dle stanoveného účelu ve smlouvě o sdružení lze však usuzovat, že smyslem této smlouvy měl být taktéž převod vlastnického práva k nemovitostem. Vzhledem k tomu, že v rámci smlouvy o sdružení mělo být taktéž nakládáno s vlastnickým právem k nemovitým věcem, bylo nutno takovou smlouvu uzavřít v písemné formě, a to ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdejším znění, dle kterého platilo, že smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu. Pokud se týká Smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 30. 6. 2000, tak na základě této nikdy nevzniklo věcné břemeno užívání k Budově. Podle ust. § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, platilo, že: „Věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.“ Tvrzené věcné břemeno do katastru nemovitostí nejenže nebylo ve prospěch společnosti [právnická osoba], s.r.o. vloženo, ale návrh na jeho vklad do katastru nemovitostí byl navíc zamítnut Katastrálním úřadem Praha-město dne 20. 3. 2001, což bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 33 Ca 60/2001-24 ze dne 3. června 2002, který nabyl právní moci. Již jen z těchto důvodů nemohlo tvrzené věcné břemeno vzniknout a tedy neexistovalo a neexistuje. Skutečnost, že společnost [právnická osoba], s.r.o., neměla a nemá vlastnická práva k Budově, nevydržela je (nemohla je vydržet), není oprávněná z věcného břemene užívání, ani toto právo nevydržela (nemohla je vydržet) je konstatováno např. v bodu 14 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze (jako soudu odvolacího) č.j. 17 Co 101/2021-297 ze dne 1. dubna 2021. Žalovaná č.1 má důvodné podezření, že také smlouva o finanční zápůjčce ze dne 30. 11. 2015 nikdy nebyla uzavřena a neexistuje a byla úmyslně antedatována, neboť podpisy na ní byly uznány za vlastní až dne 19. června 2020 v nápadné shodě s datem (1. června 2020), kdy měla přejít předmětná práva ze společnosti [Anonymizováno] na žalobkyni, v mezidobí (30. 11. 2015 – 19. 6. 2020) se tato smlouva nikde neobjevuje. Předmětná práva měla přejít z [Anonymizováno] na žalobkyni v situaci, kdy se společností [Anonymizováno] bylo (a dodnes je) vedeno insolvenční řízení sp. zn. [Anonymizováno]). Text této „smlouvy“ obsahuje zcela nevyvážené, nevěrohodné a neplatné ustanovení, že pokud [Anonymizováno] nevrátí žalobkyni zápůjčku ve výši poskytnutou ve výši 150.000,- Kč do 31. 5. 2020, přechází na žalobkyni bez dalšího pohledávka v nominální hodnotě 355.000,- Kč spolu s právy [Anonymizováno] na užívání nemovitosti na adrese [adresa] podle dohody o narovnání ze dne 2. 2. 2010 ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 11. 2015. Společnost [Anonymizováno] navíc – jak bylo vyloženo výše – žádná užívací práva k nemovitosti na adrese [adresa] neměla, a tudíž ani nemohla na žalobkyni přejít. Souhlasy společnosti [právnická osoba], s.r.o. s užíváním nemovitosti na adrese [adresa], nebyly specifikovány ani doloženy vůbec. Navíc i kdyby existovaly, tak jsou – vzhledem k neexistenci užívacích práv této společnosti k nemovitosti na adrese [adresa] – bezpředmětné. Konečně pak žalovaná č. 1 zdůraznila skutečný účel podání žaloby o hlavní intervenci s tím, že zásahem do původního sporného řízení sp.zn. 45 C 163/2019 není sledován legitimní cíl. Žalobce při své činnosti jedná ve shodě s dalšími spřízněnými osobami (např. žalovanou 2 a žalovanou 3), pomocí nichž jsou obcházeny účinky a důsledky konkursu prohlášeného na majetek [jméno FO] a prostřednictvím nichž jsou odkláněny toky finančních prostředků, které by měly podle práva připadat do majetkové podstaty [jméno FO] (potažmo jeho věřitelům), mimo tuto majetkovou podstatu. Skutečný cíl podání Žaloby o hlavní intervenci je ryze obstrukční (tj. protiprávní), konkrétně „dopomoci“ tomu, aby původní sporné řízení sp.zn. 45 C 163/2019 trvalo bez pravomocného ukončení co nejdéle. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaná č.1 navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal žalované 1 právo na náhradu nákladů řízení.

3. Žalované č. 2) a 3) se k žalobě nevyjádřily.

4. Žalobce podal den před jednáním návrh na přerušení řízení do doby rozhodnutí soudu o návrhu na přistoupení žalobkyně č. 2) do řízení a návrh na přistoupení žalobkyně č. 2), tedy Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] do řízení v dané věci. Současně se omluvil z účasti na jednání, když dle jeho názoru nejsou dány podmínky pro „pasivní věcnou legitimaci na straně žalovaných“.

5. Pokud jde o návrh na přerušení řízení do doby rozhodnutí soudu o návrhu na přistoupení žalobkyně č. 2) do řízení a návrh na přistoupení žalobkyně č. 2), tedy Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] do řízení v dané věci, soud těmto návrhům ve výrocích ad. I a II. nevyhověl, když tyto vyhodnotil jako zjevně obstrukční. Již usnesením ze dne 28.4.2022 č.j. 45 C 125/2021-43 soud nepřipustil vstup [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa], Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [datum], bytem [adresa] a společnosti [právnická osoba] [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], do řízení jako dalších účastníků na straně žalobce, na základě návrhu žalobce ze dne 24. 2. 2022. K odvolání žalobce, [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa], Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [datum], bytem [adresa] a společnosti [právnická osoba] [právnická osoba], rozhodl Městský soud v Praze usnesením č.j. 54 Co 386/2022-71 ze dne 25.11.2022 o potvrzení rozhodnutí nalézacího soudu s tím, že „z návrhu žalobce ani z obsahu spisu neplyne, že by žalobce svým návrhem mínil odstranit nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalující, což je však účelem návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Jak správně dovodil již soud prvního stupně, není ani zřejmé, čeho se přistoupivší účastníci vůči žalovaným domáhají. Návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení odůvodnil žalobce jejich právním zájmem na výsledku sporu, tentýž argument zopakovali odvolatelé i v odvolání. Právní zájem na výsledku sporu však není důvodem, pro který by mohl soud návrh na přistoupení účastníka do řízení vyhovět. Právní zájem na výsledku sporu se eventuelně zkoumá, jde-li o vedlejší účastenství; v daném případě však žalobce podal návrh podle § 92 odst. 1 o. s. ř., nikoliv návrh na vstup [jméno FO], Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] a společnosti [právnická osoba] [právnická osoba], do řízení jako vedlejších účastníků na jeho straně.“ Byť návrh žalobce ze dne 25.6.2024 je co do obsahu rozsáhlejší, opět se opírá o tvrzení ohledně právního zájmu Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] na výsledku řízení, a to navzdory shora uvedeným závěrům odvolacího soudu. Právní zájem na výsledku řízení není důvodem pro vyhovění návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, navíc v situaci, kdy ani návrh nesleduje odstranění aktivní věcné legitimace žalobce. V této souvislosti nutno ještě doplnit, že návrh na vstup Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] je vadný i z toho důvodu, že vedlejší účastnice již v řízení vystupuje jako vedlejší účastník, podporující žalobce, přičemž z řízení dosud nevystoupila. Postup žalobce v dané věci přitom nesleduje snahu vyřešit sporné otázky mezi účastníky, ale především oddálení rozhodnutí v této věci. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud nařídil dne 1.2.2022 první jednání na 2.3.2022, žalobce podal návrh na vstup dalších účastníků do řízení 24.2.2022 a ústní jednání tak bylo 1.3.2022 odročeno na 27.5.2022, 28.4.2022 bylo rozhodnuto o nepřipuštění vstupu dalších účastníků na straně žalobce do řízení, následně bylo podáno proti rozhodnutí odvolání a ústní jednání 27.5.2022 tak muselo být zrušeno. Po rozhodnutí o odvolání soud znovu nařídil první ústní jednání na 10.1.2023, 6.1.2023 však vedlejší účastnice na straně žalobce podala námitku věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 pro rozhodnutí věci, spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření, a ústní jednání tak muselo být znovu zrušeno. Soud musel nejprve rozhodnout o návrhu na vydání předběžného opatření, do kterého se vedlejší účastnice blanketně odvolala, byla vyzvána k odstranění vad odvolání, spis byl předložen odvolacímu soudu, který 5.6.2023 usnesení nalézacího soudu o odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření potvrdil, poté byl spis 14.12.2024 předložen s vyjádřeními účastníků k námitce věcné příslušnosti nalézacího soudu Vrchnímu soudu v Praze. Ten 1.2.2024 rozhodl o věcné příslušnosti nalézacího soudu k rozhodnutí věci. Soud poté znovu nařídil první jednání na 28.6.2024, den před jednáním však podal žalobce návrh na přerušení řízení do doby rozhodnutí soudu o návrhu na přistoupení žalobkyně č. 2) do řízení a návrh na přistoupení žalobkyně č. 2), tedy Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0] do řízení. Uvedený postup žalobce tak jednoznačně sleduje obstrukční cíle, sledující oddálení rozhodnutí v dané věci (a rovněž věci, do níž byla žaloba o hlavní intervenci podána). Soudu je z vlastní činnosti známo, že obdobný postup žalobce (či osoby s ním spojené) volí ve všech řízeních, která se jej týkají (např. sp.zn. 45 C 163/2019, sp.zn. 45 C 254/2021, sp.zn. 43 C 140/2019, sp.zn. 37 C 200/2019 či sp.zn. 28 C 142/2019 aj.). S ohledem na to soud návrhům žalobce nevyhověl.

6. Soud o podané žalobě rozhodl při nařízeném jednání.

7. Žaloba byla žalobcem označena a podána jako žaloba o hlavní intervenci do řízení vedeného pod sp.zn. 45 C 163/2019.

8. Podle § 91a o.s.ř. platí, kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům (pozn. důraz přidal soud).

9. Dle shora uvedené zákonné úpravy žaloby o hlavní intervenci platí, že tato musí být namířena proti oběma stranám probíhajícího řízení, neboť u obou hlavní intervent popírá jejich nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to právě on, komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. Petit žaloby, kterou se uplatňuje hlavní intervence, nemusí být zcela shodný s petitem žaloby, která je projednávána v probíhajícím řízení, avšak musí buď zcela, nebo zčásti představovat konečné řešení právního vztahu nebo práva, o něž v probíhajícím řízení jde. Hlavní intervence vyžaduje, aby stejný žalobní petit směřoval proti všem žalovaným (všem účastníkům probíhajícího řízení), jinak nemůže být úspěšná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2009, sp.zn. 28 Cdo 1042/2008).

10. V řízení sp.zn. 45 C 163/2019 se žalovaná 1) coby procesní žalobkyně domáhá po žalované 2) a 3) coby procesních žalovaných zaplacení bezdůvodného obohacení z titulu užívání nebytových prostor ve stavbě č.p. [Anonymizováno], stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k.ú. [jméno FO] [Anonymizováno], a to konkrétně kancelářských prostor ve [Anonymizováno]. NP předmětné stavby, označených dle projektové dokumentace jako kancelář č. [hodnota] o výměře 11,8 m2 a kancelář [Anonymizováno] o výměře 24,7 m2, celkem 36,5 m2 a sociální zařízení (dále jen „předmětné nemovitosti“).

11. Předmětem řízení, do něhož se tak žalobce pokoušel podat žalobu o hlavní intervenci, je spor o zaplacení blíže specifikované částky, nikoli o určení, komu vůbec svědčí právo shora uvedené bezdůvodné obohacení požadovat (zda žalovaný č. 1 či žalobce). Žalovaní neoprávněnost podané žaloby v původním řízení především dovozovali z jimi tvrzených pochybení, kterých se insolvenční soud dle jejich názoru dopustil. Soud však v tomto řízení není revizním orgánem, ani není oprávněn jako předběžnou otázku zkoumat skutečnosti uplatňované žalobci v tomto sporu, týkající se platnosti či správnosti jednotlivých rozhodnutí insolvenčního soudu. Eventuální nesprávnost postupu insolvenčního soudu při doručování rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení nezakládá jejich neplatnost, neboť nejde o právní úkony soudu, nýbrž je o právní skutečnosti. Pokud je zdejšímu soudu z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku známo, dosud nebylo postupem stanoveným zákonem zrušeno usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka a o jeho řešení konkursem, takže bez dalšího platí, že dlužník není osobou oprávněnou vymáhat se vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty dlužníka. Podstatné však je, že spor se v řízení sp.zn. 45 C 163/2019 nevede o určení, zda (vůbec) má tamní žalobkyně právo požadovat úhradu bezdůvodného obohacení po tamních žalovaných či nikoliv, ale o zaplacení blíže specifikované částky jako bezdůvodného obohacení obou tamních žalovaných.

12. Soud dospěl k závěru, že žaloba podle jejího obsahu není žalobou o hlavní intervenci, kdy v tomto směru není podstatné, jak žalobkyně žalobu označila, ale to, čeho se podanou žalobou fakticky domáhá. Podstatou žaloby o hlavní intervenci je, aby soud rozhodl spor, který se vede o právo mezi dosavadními účastníky a osobou, která si činí nárok na „věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami“. To však není případ podané žaloby, která se s předmětem řízení sp.zn. 45 C 163/2019 míjí.

13. V usnesení ze dne 11.1.2023, sp.zn. 16Co 366/2022, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že „žaloba se nestává žalobou dle § 91a o. s. ř. již jen tím, že ji žalobce takto označí, ale tehdy, když splňuje kritéria ustanovení § 91a o. s. ř., tedy když jde o žalobu, kterou si třetí osoba činí zcela nebo částečně nárok na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami. Pro posouzení žaloby jako žaloby dle § 91a o. s. ř. tedy není rozhodné jen to, že žalobce žalobu takto označil, ale předmět původního řízení a předmět intervenční žaloby. Petit intervenční žaloby nemusí být zcela shodný s petitem žaloby, která je projednávána v probíhajícím řízení, avšak musí zcela nebo zčásti představovat konečné řešení právního poměru nebo práva, o něž v probíhajícím řízení jde. Žalobou dle § 91a o. s. ř. musí být sledován smysl ustanovení § 91a o. s. ř., tzn. Vyřešit spor o určité právo či věc mezi více subjekty najednou tak, aby nemuselo být po skončení původního řízení vedeno další. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. Rozhodnutím o hlavní intervenci má být dosaženo v případě úspěchu interventa konečného řešení sporu mezi všemi účastníky. Typickým případem řízení, kde dochází k hlavní intervenci, jsou řízení zahájená tzv. reivindikační žalobou (žalobou na vydání věci), kdy se dva účastníci přou o své právo věc držet a třetí osoba se domnívá, že toto právo náleží jí.“ K obdobnému závěru dospěl Městský soud v Praze v usnesení ze dne 24.2.2023, sp.zn. 54Co 38/2023 (zejména bod 9 odůvodnění).

14. Vztaženo na poměry nyní souzené věci, soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není ve své podstatě žalobou dle § 91a o.s.ř do řízení sp.zn. 45 C 163/2019. Žalobce se domáhá určení, že žalovaný č. 1 není jako insolvenční správce dlužníků oprávněn požadovat zaplacení bezdůvodného obohacení po žalovaných (tedy že nedošlo k účinkům prohlášení konkurzu dle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona), neboť toto právo přísluší žalobci. Soudu je z jeho úřední činnosti (mimo jiné i z řízení sp.zn. 45 C 163/2019) známo, a je to zjevně známo i všem účastníkům tohoto řízení, že i žalované č. 2 a 3 ve sporu s žalobcem nejsou, neboť i ony v řízení sp.zn. 45 C 163/2019 namítali, že žalovaná 1) (insolvenční správce) nemá právo požadovat jakékoliv úhrady z titulu užívání předmětné nemovitosti. Ostatně námitky, které nyní současný žalobce uvádí, jsou zcela totožné jako námitky, které uváděli v původním řízení oba žalovaní či osoby s nimi spřízněné v rámci návrhů na vstup do řízení jako vedlejší účastníci. Žaloba proto nemůže být žalobou o hlavní intervenci, a je podle svého obsahu určovací žalobou.

15. Podle § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem, tedy je třeba, aby žalobkyně tvrdila a zejména i prokázala naléhavý právní zájem na určení, že jí náleží dispoziční oprávnění k nemovitosti označené v petitu žaloby a že toto dispoziční právo naopak nenáleží první žalované.

16. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je určovací žaloba dle § 80 o.s.ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a judikaturu v něm citovanou). Určovací žaloba nemůže naplnit preventivní funkci spočívající v zabránění vzniku budoucích sporů účastníků, pokud spory mezi účastníky neodstraňuje; ty již probíhaly, resp. další z nich aktuálně probíhá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3502/2020), jako je tomu i v případě žalobce.

17. Žalobce se žalobou domáhá určení, že právo požadovat bezdůvodné obohacení po žalovaném č. 2 a 3 nenáleží první žalované, přičemž brojí proti účinkům usnesení o prohlášení konkursu na majetek obou žalobců (manželů [jméno FO]), jakož i proti samotnému vedení insolvenčních řízení a usnesením o ustanovení insolvenčního správce, proti soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníků atd. v řízeních, vedených u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. [insolvenční spisová značka] V této souvislosti je však třeba poznamenat, že je na účastnících insolvečního řízení, aby se proti úkonům soudu bránili cestou řádných či mimořádných opravných prostředků proti těmto rozhodnutím, případně v průběhu insolvenčního řízení v rámci nástrojů k tomu účastníkům řízení, poskytnutých insolvenčním zákonem. Oprávněnost soupisu do majetkové podstaty má být podle insolvenčního zákona přezkoumávána výlučně v rámci žalob na vyloučení z majetkové podstaty ve smyslu § 225 insolvenčního zákona, případně na neplatnost usnesení o schválení dohody o vypořádání SJM, nemůže být obcházena v civilním řízení (navíc ještě z podnětu osoby, která nebyla účastníkem insolvenčního řízení) nejrůznějšími žalobami. Ani neúspěch účastníků insolvenčního řízení s opravnými prostředky, popř. incidenčními žalobami, právní zájem na požadovaném určení nemůže založit. Jen na okraj nutno konstatovat, že z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku vyplývá, že navzdory svým opakovaným námitkám dlužníci ani se svými opravnými prostředky úspěšní v insolvenčním řízení nebyli.

18. Soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil v potřebném rozsahu povinnost tvrzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, který je primárním předpokladem pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno. Jelikož se žalobce k jednání nedostavil (přičemž se automaticky spoléhal, že jeho návrhu na přerušení řízení bude vyhověno, aniž si tuto skutečnost ověřil), nemohl mu soud poskytnout procesní poučení o tom, že v potřebném rozsahu uvedenou povinnost tvrzení neplní a neunáší tak břemeno tvrzení a výzvu podle § 118a odst. 1 o.s.ř., aby svá tvrzení v tomto směru doplnila. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp.zn. 32 Cdo 2528/2010 či sp.zn. 28 Cdo 3665/2009). Jelikož ze strany žalobce nebyla v potřebné míře splněna povinnost tvrzení, neprováděl soud hodnocení ani v řízení prováděných důkazů. Aby totiž mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (srov. NS ČR sp.zn. 31 Cdo 619/2011, publik. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 115/2012). Totéž pak lze doplnit k tvrzením žalovaného, který vyvracel jednotlivá tvrzení žalobce, jakkoli v řízení o žalobě na určení nevýznamné.

19. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.).

20. Nad rámec povinného odůvodnění soud dodává, že materiálním účelem této žaloby zjevně není ochrana práv žalobkyně, nýbrž snaha zamezit tomu, aby mohlo být pravomocně rozhodnuto ve věci sp.zn. 45 C 163/2019. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobce a různé osoby s ním provázané či personálně propojené ([Jméno zainteresované osoby 0/0], [jméno FO], Ing. [jméno FO], Ing. [jméno FO], Ing. [jméno FO], [právnická osoba], IČ: [IČO], [Anonymizováno] [právnická osoba]., IČ [IČO], [právnická osoba] [právnická osoba], IČ: [IČO], [právnická osoba], s.r.o., IČ: [IČO]) se opakovaně z různých důvodů domáhají vstupů do řízení, týkajících se právě majetku zapsaného do majetkové podstaty manželů [jméno FO], která jsou vedena i u zdejšího soudu. Jen k dnešnímu dni prochází žalobci a s nimi personálně či jinak propojené osoby u zdejšího soudu více než 300 různými řízeními v různém procesním postavení (např. sp.zn. 37 C 200/2019, 47 C 67/2020, 20 C 160/2023, 19 C 126/2023, 43 C 163/2023, 28 C 21/2023, či 11 C 103/2022 a dalších). Ze strany žalobců a s nimi personálně či jinak propojených osob se jedná o zjevné zneužití práva, když jediným cílem neustálého podávání nejrůznějších procesních návrhů, či domnělých žalob z hlavní intervence, je zjevné zabránění předání nemovitostí, oddálení, případně znemožnění jejich zpeněžení a ztížení a prodloužení celého průběhu insolvenčních řízení manželů [jméno FO].

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byly zcela úspěšné žalované, proti kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou soud přiznal první žalované náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření ze dne 23.11.2023 a přípravu a účast na jednání dne 28.6.2024 (podle § 1 odst. 2 písm. a/, b/ a c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem 900 Kč (výrok IV). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými č. 2 a 3 soud rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení, protože žalovaným č. 2 a 3 žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení