45 C 142/2024 - 30

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou Mgr. Barborou Kolajíkovou sídlem 14.října 496/13, 150 00 Praha 5 proti žalované: [Jméno žalované] [Adresa žalované] pro zaplacení 90 806,25 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 90 806,25 Kč spolu se 14,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 90 806,25 Kč od 11. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 90.806,25 Kč, způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 17.4.2018 u Okresního soudu ve Zlíně sp.zn. [Anonymizováno]. Žalobce uvedl, že v řízení se domnělá oprávněná, společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], sídlem Jana Uhra 162/4, 602 00 Brno – Veveří, domáhala výkonu pravomocného rozhodnutí vydaného proti žalobci jako povinnému k vymožení pohledávky ve výši 201.465,10 Kč s příslušenstvím. Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně č.j. [Anonymizováno] ze dne 26. 8. 2008, kdy naposledy byl exekucí pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad Přerov, a to dne 28. 3. 2018. Žalobce stručně shrnul průběh řízení a uzavřel, že řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 13. 9. 2023. Dle žalobce tak řízení bylo zatíženo nepřiměřenými průtahy, kdy soud nalézací jednal v rozporu se závaznými pokyny svého nadřízeného soudu, čímž nepřípustně zasáhl do práv žalobce a způsobil mu nemajetkovou újmu, což ostatně uznal i žalovaný. Žalobce s ohledem na to, že řízení trvalo více než pět let vyčíslil nemajetkovou újmu ve výši 2.599,- Kč za jeden měsíc řízení, kdy zohlednil jednak skutečnost, že se nařízená exekuce následně ukázala jako neoprávněná, jednak inflaci od vydání stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Vzhledem k tomu, že řízení trvalo 61,5 měsíce, dospěl žalobce k částce zadostiučinění ve výši 159.869,25 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 11. 3. 2024, žalovaná však tomuto nároku žalobce zcela nevyhověla, když žalobci poskytla 69.063,- Kč. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 11.3.2024 podal žádost o předběžné projednání nároku na poskytnutí zadostiučinění ve výši 102.520,50,- Kč jako náhradu nemateriální újmy a nárok na poskytnutí náhrady majetkové škody ve výši 87.687,67,- Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. [Anonymizováno] jako soudu prvního stupně, jakož i v řízení před soudy vyšších stupňů. K projednání žádosti žalobce došlo dne 9. 9. 2024. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění na imateriální újmu ve výši 69.063,- Kč. Rovněž žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v posuzovaném období byla místy shledána nekoncentrovanost. V jednom případě došlo ke zrušení usnesení soudu I. stupně částečně pro nepřezkoumatelnost, ve druhém případě pro nedodržení závazného právního názoru. V důsledku uvedeného je délka posuzovaného období hodnocena jako nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění žalovaná vycházela ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a to ze základní částky 15.000,- Kč za rok trvání řízení, resp. 1.250,- Kč za měsíc trvání řízení. Nebyl shledán důvod pro navýšení základní částky poskytované za rok trvání řízení, které v posuzovaném případě 5 let a 5 měsíců (dle žádosti bylo odškodnění požadováno za období od 17. 4. 2018 do 13. 9. 2023). Co se týče vlivu inflace na částky poskytované jako odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., poukázala žalovaná například na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024 pod sp. zn. IV. ÚS 1761/24. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 15 %, a to z důvodu složitosti řízení. Posuzované exekuční řízení, resp. jeho úsek, ve kterém bylo rozhodováno o návrhu na zastavení exekuce, se vyznačuje určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo provedeno širší dokazování ohledně aktivní legitimace oprávněné, byla nařízena jednání před soudem. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé třikrát, soud II. stupně také třikrát a Nejvyšší soud jednou. Význam řízení pro žalobce Ministerstvo spravedlnosti shledalo jako běžný, když se nejedná o žádné z privilegovaných řízení. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. Žádostí o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, ze dne 11.3.2024, zaslanou Ministerstvu spravedlnosti.

4. Sdělením žalované ze dne 12.3.2024 byl žalobce informován, že žalovaná obdržela jeho žádost ze dne 11.3.2024 a lhůtách pro její vypořádání.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 9.9.2024 byl nárok žalobce vypořádán a žalobci za nepřiměřenou délku soudního řízení byla přiznána částka 69.063,- Kč.

6. Ze spisu sp.zn. [Anonymizováno] Okresního soudu ve Zlíně bylo zjištěno následující: Dne 11.8.2003 byl ve věci podán návrh oprávněného, [právnická osoba]., na nařízení exekuce proti [Jméno žalobce] pro částku 201.466,10 Kč s příslušenstvím a současně s návrhem, aby provedením exekuce byl pověřen [tituly před jménem] [jméno FO] z Exekutorského úřadu Plzeň-jih. Soud rozhodl usnesením ze dne 26.8.2003 o nařízení exekuce podle směnečného platebního rozkazu, který byl přiložen k návrhu, a pověření [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 16.12.2003 podal povinný ve věci námitku promlčení a rovněž návrh na zastavení řízení. Jeho vyjádření bylo zasláno oprávněnému 5.4.2007 s žádostí o vyjádření. Oprávněný se k návrhu povinného 9.5.2007 vyjádřil a soud poté 8.8.2011 návrh povinného na zastavení exekuce, zamítl. Rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům téhož dne. Oprávněný navrhl 12. prosince 2012 změnu exekutora s tím, že soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad Plzeň – jih, byl s účinností k 1.1.2012 odvolán z funkce ministrem spravedlnosti. Současně oprávněný navrhl, aby exekuční soud namísto odvolaného soudního exekutora pověřil provedením exekuce [tituly před jménem] [jméno FO]. Návrh na změnu exekutora byl zaslán [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad Brno – město, k vyjádření, 10.1.2013. A rovněž také [tituly před jménem] [jméno FO], který nastoupil do uvolněného exekutorského úřadu Plzeň-jih, po odvolaném soudním exekutorovi [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 24.9.2013 se ve věci vyjádřil [tituly před jménem] [jméno FO], soudní exekutor, který ve věci převzal vedení dané exekuce po [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že tento proti změně exekutora, nemá námitek. Soud poté 4.10.2013 zprostil [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], vedením dané exekuce a současně vedením exekuce pověřil [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora. Dne 22.11.2013 podal odvolání proti uvedenému usnesení povinný s tím, že dle jeho názoru není oprávněný ve věci aktivně legitimován. 27.11.2013 rozeslal soud odvolání povinného oprávněnému a soudnímu exekutorovi k novému vyjádření s výzvou o neprodlené zaslání dokladů o doručení usnesení, proti němuž bylo podáno předmětné odvolání. 4.12.2013 se ve věci vyjádřil soudní exekutor s tím, že požádal o vyznačení doložky právní moci, a zaslal podklady, resp. doručenky. Dne 5.12.2013 se ve věci vyjádřil právní zástupce oprávněného k odvolání povinného. Soud znovu vyzval soudního exekutora 9.12.2013 k doručení dokladů o doručení k usnesení, jako na č.l. 25, s uvedením konkrétních čísel listů, neboť předchozí doručenky toto neobsahovaly. Dne 13.12.2013 zaslal soudní exekutor správně označené doručenky a spis byl poté předložen Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, s odvoláním povinného 8.1.2014. Dne 12.3.2014 Krajský soud v Brně usnesení soudu I. stupně ze dne 4.10.2013 potvrdil. Jeho rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům 5.5.2014 a následně byla na něm vyznačena doložka právní moci. Dne 15.5.2014 požádal o vyznačení doložky právní moci soudní exekutor a zaslal doručenky k rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Soudní exekutor požádal Okresní soud ve Zlíně o zaslání návrhu na nařízení exekuce, který nebyl součástí spisu, zproštěného exekutora, a sice 28.3.2018. Dále zaslal soudu listiny, týkající se exekuce, vedené v dané věci s tím, že bylo připuštěno, aby namísto dosavadního oprávněného vstoupil do řízení nabyvatel práva, společnost [právnická osoba]., a sice 13.8.2015. V přílohách zaslal Protokol o převzetí exekucí, kdy 22.11.2017 převzal konkrétní exekuce, založené v přílohách. Dále zaslal souhlas s převzetím exekucí a návrh na změnu soudního exekutora ze dne 23.5. (pozn. soudu - špatně čitelné), listina je datovaná 2. 5. 2017, kdy byl namísto tehdejšího exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], byl navrhován [tituly před jménem] [jméno FO] jako nový exekutor vedení věci. A tento rovněž zaslal soudu protokol o převzetí exekuce [Anonymizováno]. Dne 31. 7. 2018 předložil soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] k rozhodnutí o návrhu na zastavení řízení věc Okresnímu soudu ve Zlíně s tím, že návrh na zastavení exekuce podal povinný a tento je založen na čísle listu 34 spisu soudního exekutora. Návrh byl rovněž zaslán Okresnímu soudu ve Zlíně. V návrhu na zastavení exekuce povinný navrhoval s tím, že „usnesením Okresního soudu ve Zlíně, č. j. [Anonymizováno] ze dne 26. 8. 2003, byla nařízena exekuce podle platebního rozkazu vydaného Okresním soudem ve Zlíně k uspokojení pohledávky oprávněného proti povinnému ve výši 201 465,10 Kč a dále byl postoupen spis původního exekutora na [tituly před jménem] [jméno FO] a následně na [tituly před jménem] [jméno FO]. Povinný uvádí, že na základě pracovní smlouvy je povinný zaměstnán u společnosti [Anonymizováno]. s výší čisté měsíční mzdy povinného ve výši 8 855 Kč a plátce mzdy je povinen mu provádět srážky, které však s ohledem na výši mzdy neumožňuje, které však výše mzdy neumožňuje provádět, proto nebylo k 17. 4. 2018, na základě uvedeného exekučního příkazu ničeho vymoženo, když exekuční příkaz byl vydán pod číslem [hodnota].“ Povinný tímto prohlásil, že není vlastníkem jakýchkoliv nemovitých nebo movitých věcí, které by bylo možno postihnout výkonem rozhodnutí, pokus o soupis movitých věcí byl již několikrát učiněn nejen v tomto řízení, ale i v jiných řízeních, přičemž výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí byl zastaven z důvodu, že povinný nevlastní žádné postižitelné věci. Například v řízení vedeném o Okresního soudu ve [adresa]. Při soupisu movitého majetku nacházejícího se v místě trvalého pobytu v exekuční věci [Anonymizováno] byly všechny sepsané movité věci vyjmuty z provedeného soupisu v soudním řízení na základě žaloby o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Povinný dále uvádí, že „není ani majitelem účtu u peněžního ústavu, kterýžto fakt je soudnímu exekutorovi skrze provedené lustrace znám. Povinnému dále nesvědčí žádná postižitelná práva či pohledávky či majetkové účasti v obchodních společnostech. Dále uvádí, že při posuzování důvodnosti návrhu na zastavení exekuce budiž soudnímu exekutorovi podkladem pro rozhodnutí také skutečnost, že je v současné době vedeno vůči povinnému více exekučních řízení vedených cca 15 let, ve kterých na pohledávku oprávněných a na náklady exekuce nebylo dodnes ničeho vymoženo. Na základě uvedeného byla také v některých řízeních vydána soudními exekutory i soudem usnesení, kterými byly exekuce zastaveny, a to z důvodu dle § 268 odstavec jedna, písmeno e o.s.ř., respektive pro nemajetnost povinného. Nejpozději, nejnověji například usnesení Krajského soudu v Brně o zastavení exekuce, č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 2. 2018, usnesení Okresního soudu ve Zlíně o zastavení exekuce, č. j. [Anonymizováno] ze dne 27. 10. 2017, usnesení soudního exekutora magistra [jméno FO] o zastavení exekuce, č. j. [Anonymizováno] ze dne 27. 2. 2018. Jelikož se za celou dobu vedení exekuce pod shora uvedenou sp. zn. nepodařilo dosáhnout výtěžku, který by postačoval alespoň ke krytí nákladů exekuce, a to i přesto, že v průběhu 15 let vedení exekuce bylo pověřeno již pět různých exekutorů, kteří opakovaně a pravidelně lustrovali majetek povinného, aby dávali opakovaně exekuční příkazy a výše popsaná majetková situace povinného nenaznačuje, že by v budoucnu mělo dojít v tomto směru k jakékoliv změně, povinný má zato, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268, odstavec jedna, písmeno e o.s.ř., neboť další vedení exekuce by zcela evidentně ústilo pouze v narůstání nákladů jak na straně oprávněného a povinného, tak i na straně soudního exekutora.“ K podání bylo rovněž založeno vyjádření k výzvě ze dne 17. 4. 2018 zaslané povinným exekutorskému úřadu v Přerově, návrh plátce mzdy na zastavení exekuce srážkami ze mzdy, adresované exekutorskému úřadu v Přerově společností [Anonymizováno] sdělení společnosti [Anonymizováno]s. ze dne 3. 7. 2018 exekutorskému úřadu Přerov, podle kterého nadále navrhoval sledovat finanční situaci povinného a pokračovat v exekučním řízení. [právnická osoba] exekuční spis v podobě elektronické. Soud poté usnesením ze dne 8. 8. 2018 (viz čl. 73) vyzval oprávněnou, aby označila majetek povinného, jehož hodnota převyšuje náklady exekuce, který by mohl soudní exekutor postihnout a uvedl, které další úkony mají být provedeny soudním exekutorem ke zjištění majetku povinného, dále poučil oprávněnou, že nesdělí-li výši uvedené ve stanovené lhůtě, vystavuje se riziku neúspěchu řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce. Lhůta byla poskytnuta oprávněné 15 dnů. Rovněž soud učinil 9. 8. 2018 přípis na společnost [Anonymizováno] o poskytnutí součinnosti týkající se podrobností o pracovním vztahu povinného u uvedené společnosti a jeho příjmů. Následně soud obdržel sdělení společnosti [Anonymizováno].o. v reakci na žádost o součinnost 19. 8. 2018. Oprávněná 4. 9. 2018 informovala soud, že nesouhlasí se zastavením exekuce, neboť povinný podle oprávněné za notného přispění jeho manželky zdánlivou nemajetnost na jeho straně účelově vytváří, přičemž takovémuto jednání by nemělo být vycházeno vstříc, a to podáním ze 4. 9. 2018. Dne 5. 9. 2018 požádal soud o součinnost společnost Lextera group s.r.o. a uvedení bližších informací ohledně čisté mzdy povinného a počtu osob, kterým je povinen poskytovat výživné a aby sdělil přehled exekucí vedených na povinného s uvedením výší pohledávky, časový horizont, ve kterém lze očekávat prověření majetkových poměrů, místě bydliště povinného a zda ke dni sdělení byla pohledávka alespoň zčásti vymožena a v jakém rozsahu. Na to reagovala společnost [Anonymizováno] zasláním podkladů 6. 9. 2018 a dále soudní exekutor 24. 9. 2018 Soud poté požádal soudního exekutora o sdělení, s jakým výsledkem proběhla mobiliární exekuce v dané věci a následně obdržel 5. 11. 2018 od soudního exekutora návrh na odklad exekuce zaslaný povinným soudnímu exekutorovi 25. 10. 2018. Návrh byl založen rovněž do spisu 24. 10. 2018, včetně podkladů a elektronické verze exekutorského spisu. 12. 12. 2018 předložil rovněž exekutor totožný návrh na zastavení exekuce podaný povinným. Dne 25. 10. 2018. Dne 1. 11. 2018 poté exekutorský úřad Přerov vyzval oprávněného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s návrhem povinného na částečné zastavení exekuce ze dne 24. 10. 2018, včetně vyjádření k namítanému promlčení a pokud nesouhlasí, aby sdělil důvody. Následně exekutor 10. 12. 2018 částečně exekuci zastavil, a to co do úroku z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 193 178 Kč od 28. 3. 1999 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 0,05 % ročně z částky 8 287,10 Kč od 25. 1. 2000 do zaplacení. Rovněž zaslal návrh povinného z 24. 10. 2018 soudu, včetně vyjádření oprávněného k návrhu povinného na zastavení exekuce z 27. 11. 2018. Do spisu dále byl založen protokol o soupisu movitých věcí povinného a celkem čtyři usnesení soudního exekutora z 20. 11. 2018 o vyjmutí některých věcí ve vlastnictví třetích osob ze soupisu. Soud poté 14. 1. 2019 rozhodl o zamítnutí návrhu povinného ze dne 24. 10. 2018 na odklad exekuce, dále o zamítnutí návrhu povinného ze dne 17. 4. 2018 a 24. 10. 2018 na úplné zastavení exekuce, dále o částečném zastavení exekuce nařízené Okresním soudem ve Zlíně ze dne 26. 8. 2003, co do způsobu provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů u plátce mzdy [Anonymizováno] [Anonymizováno], a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům 16. 1. 2019 s výzvou, aby byly zpět zaslány soudu doručenky k uvedenému rozhodnutí. Následně bylo do spisu založeno odvolání povinného proti usnesení o návrhu na zastavení exekuce ze dne 6. 2. 2019. Odvolání povinného poté bylo 7. 2. 2019 rozesláno oprávněnému a soudnímu exekutorovi. Dne 13. 2. 2019 zaslal soudní exekutor doklady o doručení usnesení (viz čl.114) účastníkům řízení. Dne 19. 2. 2019 se ve věci vyjádřil oprávněný k odvolání povinného. Soud poté 21. 2. 2019 opravil usnesení ze dne 14. 1. 2019 v záhlaví, kdy oprávněnou má zastupovat jiný než původně označený advokát. Rozhodnutí bylo rozesláno soudnímu exekutorovi a ostatním účastníkům 22. 2. 2019. Soudní exekutor poté 18. 3. 2019 doručil soudu doručenky uvedeného rozhodnutí. Soud poté 1. 4. 2019 předložil spis s odvoláním povinného Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a ten rozhodl 6. 6. 2019 o zrušení usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku číslo dvě a v tomto rozsahu o vrácení k dalšímu řízení. Napadeným výrokem dvě bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu povinného na úplné zastavení exekuce. Rozhodnutí Krajského soudu ve Zlíně bylo rozesláno účastníkům 8. 7. 2019. Do spisu byla založena žádost o zaslání rozhodnutí odvolacího soudu povinného ze dne 11. 7. 2019. Soudní exekutor poté 26. 7. 2019 zaslal soudu doručenky předmětného rozhodnutí. Dne 21. 4. 2020 požádal povinný o poskytnutí informací o dalším postupu v exekučním řízení soud a v řízení o zastavení exekuce, rovněž zaslal 24. 4. 2020 soudu na vědomí svou opakovanou žádost ke sdělení informací o složení, ke složení jistoty a podnět k částečnému zastavení exekuce nebo zastavení řízení adresovaný exekutorskému úřadu Přerov. Dne 30. 4. 2020 vyzval soud právního zástupce oprávněného, aby zaslal podle pokynu odvolacího soudu kopie smlouvy o vkladu části podniku ze dne 7. 12. 2006 uložené ze strany společnosti [právnická osoba] vložené ze strany společnosti [právnická osoba]. do společnosti [právnická osoba]. s přílohami smlouvy o postoupení pohledávek a další listiny. 11. 5. 2020 požádal soudní exekutor o sdělení, zda již bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 17. 4. 2018 a ze dne 24. 10. 2018 vrácené zpět krajským soudem. Do spisu byla založena smlouva o vkladu podniku a další listiny týkající se vymáhané pohledávky, a to 15. 9. 2020 právním zástupcem oprávněného. Dne 16. 9. 2020 se ve věci konalo ústní jednání, při kterém bylo po provedeném dokazování rozhodnuto o odročení jednání na 4. 11. 2020 za účelem seznámení povinného se znaleckým posudkem, který byl na žádost původního oprávněného do spisu založen. Ústní jednání nařízené na 4. 11. 2020 poté bylo z důvodu onemocnění Covid-19 odročeno na neurčito 27. 10. 2020. Dne 29. 10. 2020 požádal o zaslání protokolu z jednání soudu právní zástupce oprávněného. Dne 18. 2. 2021 požádal o sdělení, zda již bylo rozhodnuto o návrzích povinného na zastavení exekuce ze dne 17. 4. 2018 a 24. 10. 2018 soudní exekutor. Rovněž 19. 7. 2021 urgoval soudní exekutor tuto informaci. Dne 8. 9. 2021 se ve věci vyjádřil povinný ke znaleckému posudku založenému do spisu. 1Dne [Datum narození advokátky], při kterém bylo provedeno další dokazování. Následně bylo rozhodnuto o návrhu povinného, respektive o zamítnutí návrhu povinného ze dne 17. 4. 2018 doplněného podáním ze dne 24. 10. 2018 na zastavení exekuce v dané věci. Písemné vyhotovení bylo rozesláno účastníkům 6. 10. 2021. Dne 14. 10. 2021 zaslal soudní exekutor soudu doručenky k předmětnému rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí poté podal povinný 25. 10. 2021 odvolání, to bylo následně rozesláno ostatním účastníkům 26. 10. 2021 s výzvou k vyjádření, oprávněný se 8. 11. 2021 k odvolání povinného vyjádřil. Věc poté byla 10. 11. 2021 předložena Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 24. 2. 2022 zrušil původní usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 9. 2021 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále zamítl návrh povinného, aby bylo nařízeno projednání a rozhodnutí ve věci v dalším řízení jiným samosoudcem. Rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům 6. 4. 2022 prostřednictvím soudního exekutora, ten následně zaslal soudu doručenky. Dne 8. 4. 2022 požádal soud o součinnost Krajský soud v Brně a požádal o zapůjčení spisu [Anonymizováno]. Dále požádal o součinnost společnosti [právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno] a právního zástupce oprávněného. Spis byl následně zapůjčen Krajským soudem v Brně 13. 4. 2022. Dále podal právní zástupce oprávněného 25. 4. 2022 žádost o prodloužení lhůty k poskytnutí součinnosti a sdělení informací, rovněž společnost [právnická osoba]. 4. 5. 2022 požádala o prodloužení lhůty, následně reagovala na žádost o součinnost a sdělila potřebné informace soudu 20. 5. 2022. Právní zástupce oprávněného odpověděl na žádost soudu 8. 6. 2022. Soud poté 30. 11. 2022 nařídil ve věci ústní jednání na 20. 1. 2023 a předvolal účastníky. Soudní exekutor 12. 12. 2022 sdělil výši svých nákladů pro případ zastavení exekuce a rovněž zaslal soudu své rozhodnutí z 11. 5. 2020 o odložení provedení exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 17. 4. 2018 a ze dne 24. 10. 2018 s tím, že povinný není vázán zákazem nakládat s majetkem uvedeným v § 44a odstavec jedna a § 47, odst. 4 e.ř. ode dne vydání daného usnesení. Rozhodnutí nabylo právní moci 12. 6. 2020. Dne 20. 1. 2023 se ve věci konalo ústní jednání, při kterém bylo po provedeném dokazování rozhodnuto o částečném zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 8. 2008, a to pro částku 193 178 Kč s 6% úrokem od 1. 7. 1998 do zaplacení. Dále o zamítnutí návrhu povinného ze dne 17. 4., doplněného podáním ze dne 24. 10. 2018 na zastavení exekuce v části týkající se částky 8 287,10 Kč z 0,05 % úrokem z prodlení, úrokem za každý den prodlení od 3. 2. 1998 do zaplacení a o náhradě nákladů řízení povinného. Náklady byly 24. 1. 2023 povinným vyčísleny a v písemném vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí rovněž zobrazeny. Písemné vyhotovení rozhodnutí bylo zasláno účastníkům 13. 2. 2023. Proti usnesení podal 2. 3. 2023 odvolání oprávněný a rovněž povinný, a to 3. 3. 2023. Soudní exekutor zaslal soudu 4. 3. 2023 doručenky k předmětnému rozhodnutí. Soud poté 8. 3. 2023 vyzval soudního exekutora, aby rozeslal protistranám odvolání obou účastníků s výzvou k vyjádření. Krajský soud v Brně následně 9. 3. 2023 žádal o vrácení svého spisu [Anonymizováno]. Spis nebylo možné vrátit, o čemž byl informován 10. 3. 2023 Krajský soud v Brně. Dne 18. 4. 2023 byl soudní exekutor urgován o sdělení nebo zaslání vyjádření účastníků k oběma odvoláním, 4. 5. 2023 rovněž. 11. 5. 2023 vyžádal soud vyjádření k odvolání oprávněného právní zástupkyni povinného a rovněž právního zástupce oprávněného k odvolání povinného přímou cestou. Dne 12. 5. 2023 informoval povinný o změně svého právního zástupce. Dne 17. 5. 2023 soud požádal o zaslání plné moci nové právní zástupkyně, tato byla zaslána soudu 17. 5. 2023. Dne 22. 5. 2023 soud zaslal odvolání oprávněného právní zástupkyni povinného a rovněž na vědomí zaslal soudnímu exekutorovi změnu soudní, změnu zástupce povinného. 22. 5. 2023 zaslal soudní exekutor soudu sdělení, že podaná odvolání byla účastníkům zaslána, avšak ani jeden z nich se k zaslanému odvolání nevyjádřil. Dne 22. 5. 2023 zaslal e-mailem své stanovisko oprávněný a rovněž povinný 31. 5. 2023 se vyjádřil k odvolání oprávněného. Dne 6. 6. 2023 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, s oběma odvoláními. Soud 19. 7. 2023 vyzval zástupce účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Zástupce oprávněného zaslal 25. 7. 2023 svůj souhlas s rozhodnutím bez jednání, zástupce povinného rovněž zaslal souhlas 25. 7. 2023. Dne 31. 7. 2023 požádal soud o předložení exekučního spisu v aktuální podobě, na to reagoval soudní exekutor 9. 8. 2023 a zaslal spis na CD nosiči. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté 15. 8. 2023 usnesení soudu prvního stupně ve výroku jedna v části, ve které bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce, potvrdil, dále rozhodnutí v části, ve které bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce ohledně příslušenství, zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce v tomto rozsahu zastavil, dále usnesení soudu prvního stupně v zamítavé části částečně co do úroku z prodlení ve výši 0,05 % ročně z částky 8 287,10 Kč od 25. 1. 2000 do zaplacení zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil. Dále rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se zamítnutí návrhu povinného ze dne 17. 4. 2018 doplněného podáním ze dne 24. 10. 2018 na zastavení exekuce potvrdil, dále usnesení, respektive potvrdil co do částky, co do úroku z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 8 287,10 Kč od 25. 1. 2000 do 20. 4. 2000 poníženého o úrok z prodlení ve výši 0,05 % ročně z částky 8 287,10 Kč od 25. 1. 2000 do 20. 4. 2000 a dále změnil tak, že exekuce ohledně úroku z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 8 287,10 Kč od 21. 4. 2000 do zaplacení poníženého o úrok z prodlení ve výši 0,05 % ročně z částky 8 287,10 Kč od 21. 4. 2000 do zaplacení se zastavuje částečně a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V bodu osm uvedeného rozhodnutí soud uvedl: „Problematikou vstupu nového oprávněného do řízení, je-li exekučně vymáhána povinnost uhradit dlužnou částku z titulu neuhrazené směnky na řad, se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. [Anonymizováno], dovodil, že ten, kdo svou aktivní legitimaci k odpůrčí žalobě dovozuje z toho, že má vůči dlužníku pohledávku přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem a kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl směnečný platební rozkaz vydán, musí prokázat, že se stal řádným majitelem směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán. K tomu, aby podle tohoto vykonatelného titulu bylo možné nařídit rozhodnutí, tedy exekuci, je navíc třeba, aby věřitel ve vykonávacím exekučním řízení převod práva nebo přechod práva způsobem uvedeným v § 256, odstavec jedna a dvě o.s.ř. prokázal. V usnesení ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. [Anonymizováno], Nejvyšší soud dovodil, že v případě, kdy je exekučně vymáhána povinnost uhradit dlužnou částku z titulu neuhrazené směnky na řad, jako je tomu v nyní řešené věci, nejsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro vstup nového oprávněného do řízení, je-li převod práva prokazován předložením smlouvy o postoupení pohledávky.“ Rozhodnutí bylo zasláno Okresním soudem 5. 9. 2023 účastníkům, následně 19. 9. 2023 zaslal soudní exekutor doručenky soudu, když toto nabylo právní moci 13.9.2023. Proti uvedenému rozhodnutí podal 19. 9. 2023 oprávněný dovolání, pardon, ne 19. 9., ale 2. 10. 2023. Dne 4. 10. 2023 byl oprávněný vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, ten byl následně 6. 10. 2023 zaplacen a dovolání bylo rozesláno 11. 10. 2023 ostatním účastníkům. Soudní exekutor zaslal 11. 10. 2023 doručenky soudu. Krajský soud v Brně žádal 17. 10. 2023 o vrácení svého spisu. Na to bylo sděleno 23. 10. 2023, že spis vrátit nelze. Soudní exekutor 19. 10. 2023 požádal o zaslání rozhodnutí soudu s doložkami právní moci, tyto byly zaslány 23. 10. 2023. Dne 13. 11. 2023 se ve věci vyjádřil povinný k dovolání oprávněného a věc poté byla předložena 29. 11. 2023 Nejvyššímu soudu. Dne 16. 1. 2024 bylo dovolání oprávněného Nejvyšším soudem odmítnuto. Dne 28. 11. 2023 oznámil soudní exekutor skončení exekuce s tím, že zcela vymohl pohledávku oprávněného proti povinnému, její příslušenství a náklady exekuce. Usnesení dovolacího soudu bylo rozesláno účastníkům 30. 1. 2024. Poté byla ve spise vyznačena doložka právní moci. Do spisu byla založena rovněž, bylo založeno sdělení ministerstva spravedlnosti, podle kterého 16. 9. 2024 informovalo soud, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení poskytlo povinnému zadostiučinění ve výši 69 063 Kč a rovněž byla do spisu založena, založeno usnesení Ústavního soudu ve věci IV US 510/24 ze dne 5. 6. 2024, kterou byla ústavní stížnost oprávněného odmítnuta.

7. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

9. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

10. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

11. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

12. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání návrhu na zastavení exekuce tj. od 17.4.2018 do 13.9.2023, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, tedy celkem [hodnota] let a 4 měsíce. Předmětem řízení bylo zastavení běžící exekuce, nařízené proti žalobci jako povinnému. Sám soudní exekutor rozhodl o částečném zastavení exekuce, co do vymáhaného úroku z prodlení a co do způsobu provádění exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů dne 24.10.2018, ve zbývající části na vedení exekuce trval. V řízení se nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. V řízení však došlo k opakovanému rušení rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím. Řízení vykazovalo nepatrně vyšší náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Již jen skutečnost, že veškeré návrhy byly podávány prostřednictvím soudního exekutora, který ve věci figuroval jako jakýsi prostředník, když rozesílal soudní rozhodnutí a následně soudu zasílal jednotlivé doručenky představuje objektivní ztížení průběhu daného řízení (např. ve srovnání s civilními řízeními). Soud ve věci hodnotil rovněž i znalecký posudek, vypracovaný z podnětu oprávněného, dále řešil otázku aktivní legitimace oprávněného, do řízení vstoupila i pandemie Covid-19, která se na délce řízení negativně projevila v odročení jednání. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech stupních soudní soustavy, kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně třikrát, rovněž soud odvolací, jednou rozhodoval Nejvyšší soud. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce tento se na délce řízení nijak nepodílel, reagoval na výzvy včas a v přiměřených lhůtách. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Soud vzal v potaz i skutečnost, že se v daném případě nejednalo o exekuci jedinou, když sám žalobce v návrhu na zastavení exekuce uvedl, že v dané době proti němu bylo vedeno více exekučních řízení, a to přibližně po dobu 15 let, daná exekuce tak byla jen jednou z mnoha exekucí, které byly proti žalobci v té době vedeny a nemohla tak na žalobce působit výrazně naléhavě. Návrh na zastavení exekuce byl přitom podán jen částečný, když ve zbývající části byla exekuce vymožena (a tedy byla vedena po právu). Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako běžný.

19. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou, a to zejména z důvodu opakovaných rušení rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve Stanovisku by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a inflaci. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii se podává, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20.5.2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000,- Kč až 20 000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení byla nastavena výrazně výše než 45% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) s tím, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26.2.2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18.8.2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20.10.2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ve věci sp.zn. 30 Cdo 1624/2021, v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20), nebo rozsudcích ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno nejen ze shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu, ale rovněž např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. V této souvislosti soud doplňuje, že Nejvyšší soud se totožnou otázkou v poslední době věcně znovu zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Soud stanovil základní částku za 5 let a 4 měsíců trvání řízení v rozsahu 15 000 Kč a dospěl k základní částce ve výši 66 875 Kč. Soud nemoderoval základní částku z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, když tuto složitost vyhodnotil pouze jako nepatrnou. Současně však soud odečetl 10% s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly. Pro chování žalobce ani význam pro jeho osobu soud základní částku nemoderoval. Celkem tedy soud základní částku ponížil o 10 % (tzn. 6 688,- Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 60 188,- Kč. Jelikož žalovaný mimosoudně žalobci hradil částku ve výši 69.063,- Kč, hradil tak částku vyšší, než by žalobci z tohoto titulu poskytl sám soud. Soud proto žalobu ve výroku ad. I. jako nedůvodnou zamítl.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalované písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání dne 13.2.2025 a tohoto se rovněž zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 3 úkonů po 300,- Kč.

Poučení