45 C 15/2021-52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 9 slov] [adresa] o zaplacení 229 837,37 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 48.375,00 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 181.462,37 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 10 665,22 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 208 335 a náhrady majetkové újmy ve výši 21 502,37 Kč, způsobené jí nesprávným úředním postupem soudního exekutora a obecných soudů, spočívajícím zejména v nepřiměřené délce [anonymizováno] řízení u [název soudu] sp.zn. [spisová značka] a u následně [anonymizována čtyři slova] [spisová značka], které bylo proti žalobkyni vedeno, ačkoli vymáhaná povinnost zanikla zaplacením ze strany žalobkyně již ke dni 26.8.2009. Exekuční řízení však bylo skončeno až dne 28.1.2020, a to až na základě návrhu žalobkyně ze dne 13.1.2017, o němž bylo pravomocně rozhodnuto až dne 16.1.2020. Exekuční řízení bylo zahájeno usnesením [název soudu] ze dne 14.5.2008 k vymožení pohledávky - přiznané platebním rozkazem [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] [právnická osoba] s.r.o. a tímto věřitelem následně smlouvou z [datum] postoupené oprávněnému [právnická osoba] - ve výši 108.808 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 108.808 Kč a s náhradou nákladů nalézacího řízení ve výši 4.360 Kč. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [anonymizována čtyři slova] [jméno] [příjmení] Soudní exekutor k vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem a k vymožení nákladů exekuce postihl majetek žalobkyně exekučním příkazem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] prostředky na účtu č. [bankovní účet] u společnosti [právnická osoba], dále exekučním příkazem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] prostředky na účtu č. [bankovní účet] u společnosti [právnická osoba], dále exekučním příkazem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] mzdu žalobkyně u plátce [právnická osoba] a exekučním příkazem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí] nad [příjmení]. Postupnými platbami žalobkyně a sražením částek z jejího účtu byla uhrazena celkem částka 366.000,48 Kč. V roce 2015 se žalobkyně domáhala zastavení exekuce s tím, že dle jejího názoru měla být exekuce již skončena, neboť již neexistuje vymáhaná povinnost, naopak, že žalobkyně uhradila o 29.676,01 Kč více a tento přeplatek by jí měl být exekutorským úřadem vrácen. Opakovanou žádostí ze dne 13.1.2017 podala žalobkyně další návrh na zastavení exekuce. Ten byl zamítnut usnesením [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. K odvolání žalobkyně bylo uvedené usnesení exekučního soudu prvního stupně změněno usnesením [název soudu], [pobočka] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] tak, že se [anonymizováno] zastavuje v části vedené dle všech čtyř exekučních příkazů. Náhrada nákladů řízení nebyla přiznána s tím, že situaci zavinil soudní exekutor, který není účastníkem řízení. V daném případě tak daná exekuce trvala nepřiměřeně dlouho, když příkaz k úhradě nákladů exekuce (kterým byla exekuce skončena) byl vydán až 28.1.2020, přestože náklady exekuce byly uhrazeny nejpozději dne 10.7.2012. Žalobkyně přitom takovou délku exekučního řízení nijak nezavinila, naopak celou vymáhanou pohledávku oprávněného včetně příslušenství uhradila již dne 26.8.2009 a od roku 2015 se sama domáhala zastavení předmětné exekuce. Soudní exekutor si navíc nejméně od 25.10.2013 ponechal přeplatek vzniklý na nákladech exekučního řízení ve výši 29.676,01 Kč, když tento byl žalobkyni vyplacen až dne 29.1.2020 tehdejším oprávněným. Žalobkyni vznikla nemajetková újma spojená s průtahy v řízení, kdy žalobkyně byla po celou dobu řízení omezena ve svém vlastnickém právu ke shora uvedenému pozemku a dále jí byly po celou dobu trvání exekučního řízení rovněž blokovány její citované účty u banky. Tuto újmu žalobkyně vyčíslila na částku 208.335 Kč, a to ve výši 20.000 Kč za každý rok řízení, které trvalo po dobu 11 let a 5 měsíců (tzn. od [datum], kdy došlo k úplné úhradě vymáhané pohledávky do ukončení řízení vydáním příkazu k náhradě nákladů exekuce doručeného dne 28.1.2020). Dále žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z neprávem exekutorem zadržované částky ve výši 29.676,01 Kč, a to za dobu od 25.10.2017 do 29.1.2020, kdy byla žalobkyni tato částka vrácena, celkem 14.968,37 Kč a konečně náhradu škody ve výši nákladů právního zastoupení ve věci řízení o návrhu na zastavení exekuce, a to ve výši 6.534 Kč (3 úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce, sepis odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, dle vyhl. 177/1996 Sb. á 1.500 Kč + 3 x režijní paušál á 300 Kč + DPH z těchto částek). K uplatnění u [anonymizováno] došlo dopisem doručeným dne 15.7.2020. Žalovaná však tomuto nároku žalobkyně nevyhověla. S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 15.7.2020 uplatnila nárok na náhradu majetkové škody ve výši 21.502,37 Kč a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 208.335 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup v rámci [anonymizováno] nařízené [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] a vedené [anonymizována dvě slova] pod č.j. [spisová značka]. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 12.5.2021 a požadovaná náhrada škody nebyla žalobkyni poskytnuta. Chování žalobkyně v postavení povinné během [anonymizováno] řízení bylo dosti chaotické, plnila nárazově buď sama či prostřednictvím syna, nikdy nespecifikovala, zda je plněno na jistinu či úroky. Na žalobkyni bylo vedeno vícero exekucí. Nikdy nenamítala nečinnost exekutora a návrh na zastavení exekuce byl podán až dne 13.1.2017, o kterém bylo následně soudem rozhodnuto tak, že se [anonymizováno] částečně zastavuje. Jestliže tedy až počátkem roku 2017 vznesla podnět k zastavení [anonymizováno], nelze hovořit o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, jelikož exekutor pravidelně vyvíjel činnost za účelem vymožení ze strany žalobkyně původně neuhrazené pohledávky a nákladů exekuce. V postupu exekutora nelze shledat bezdůvodnou nečinnost či průtahy. Délka exekučního řízení byla přímo úměrná chování a pasivitě žalobkyně jakožto povinné v rámci posuzovaného řízení, což je s odkazem na výše uvedené zásadní okolností zakládající absenci odpovědnostního titulu. V daném případě nebyla naplněna ani podmínka příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou, jejíž vznik je nutno spatřovat již ve skutečnosti, že ze strany žalobkyně nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, nikoliv tedy v postupu soudu či soudního exekutora v exekučním řízení, v němž byla toliko nuceně vymáhána jí včasně nesplněná povinnost, uložena již dříve exekučním titulem. Tím, že žalobkyně dobrovolně nesplnila řádně a včas povinnost, která jí byla tímto rozhodnutím uložena, zavinila a způsobila, že oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí. V daném případě tak nebyla naplněna ani podmínka příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou. Pokud jde o nárok žalobkyně na na náhradu majetkové škody v podobě nákladů právního zastoupení ve výši 6.534 Kč, konstatovala žalovaná, že tento je důvodný. Předmětné náklady řízení nebyly vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a soudem bylo proto řádně rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. [anonymizováno] není oprávněno zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Náklady soudního řízení tak nelze považovat za škodu, která představuje ztrátu na majetku tj. majetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Rovněž nárok na náhradu majetkové škody v podobě úroku z prodlení ve výši 14.968,37 Kč nelze dle žalované považovat za důvodný. K uspokojení pohledávek oprávněných může v exekučním řízení dojít pouze postupem podle exekučního zákona. Přitom účelem exekučního řízení je vymožení peněžité částky od povinného (dlužníka) pro oprávněného (věřitele), případně donucení ke splnění jiné povinnosti. Vykonávací řízení tedy sleduje realizaci toho, co bylo shledáno právem v řízení nalézacím, jestliže poté nedošlo k dobrovolnému plnění ze strany povinného. Tomu odpovídá i zvláštní postavení exekutora, který není účastníkem exekučního řízení, nýbrž jeho subjektem, a jako takový má vůči dlužníku a oprávněnému samostatné postavení. Jeho pověření sleduje veřejný účel spočívající v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace, a v tomto směru mu zákon stanoví oprávnění, jejichž využití má povahu výkonu pravomocí. Úkolem exekučního soudu jako procesního subjektu v insolvenčním řízení je vydávat rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá, a průběžně vykonávat dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhodovat o záležitostech s tím souvisejících. Na základě uvedeného nelze dovodit, že by vztah mezi povinným a exekutorem, potažmo státem představovaným exekučním soudem, měl soukromoprávní charakter, a proto žalobkyni nemohl vzniknout nárok na úhradu úroků z prodlení podle předpisů soukromého práva. Exekuční řád ani nepřiznává pro případ prodlení s výplatou přeplatku exekuce povinnému jakýkoli nárok na úhradu úroků z prodlení. Nadto není vůbec jasné, proč by měl být vyplácen úrok z prodlení právě za období od 25.10.2017 do 29.1.2020. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec] [Obsah přílohového spisu]

12. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

14. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

15. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

17. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

18. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

19. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

20. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

22. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

23. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ NOZ“) po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. V daném případě soud dospěl k závěru, že délka exekučního řízení od 14.5.2008 do 28.1.2020, trvající 11 let a 8 měsíců je ve vztahu k charakteru věci nepřiměřená, a to zejména v jeho závěrečné části. Samotné exekuční řízení nelze posuzovat z hlediska plynulosti stejně jako jiná řízení před civilním soudem, protože jeho účelem je především vymožení exekuované pohledávky ve prospěch dlužníka. Tato však byla vymožena již po zaplacení poslední ze žalobkyní uhrazených plateb 26.8.2009, když tyto zahrnovaly nejen dlužnou jistinu, ale také s ní spojené příslušenství. Exekuce tak mohla (a jak je zřejmé i z rozhodnutí [název soudu] – [pobočka] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] tak měla) být zastavena v přiměřené době v řádu několika týdnů, přesto byla vedena dalších 10 let a 5 měsíců. Na samotné délce exekuce se však nemalou měrou podílela sama žalobkyně, která navzdory tomu, že prakticky na počátku exekučního řízení postupně uhradila jednotlivé platby, nedala nijak najevo, že by exekuce již být vedena neměla, návrh na její zastavení přitom podala až 13.7.2017. Od poslední platby do roku 2015 se o řízení vůbec nezajímala, přestože jí dále odcházely srážky ze mzdy, a to až do roku 2013. Navzdory tomu až v roce 2015 zaslala pouhou žádost o vyčíslení dosavadních plateb, z níž ovšem není nijak seznatelné, že by s exekucí nesouhlasila. Poté zůstala zcela pasivní a teprve po dalších dvou letech teprve podala návrh na zastavení exekuce. S ohledem na délku daného řízení přesahující dobu 10 let je přitom na místě i peněžité odškodnění. Při jeho stanovení soud vycházel z částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž vycházel z období od 14.5.2008 do 28.1.2020, tedy 140 měsíců. Základní částku proto soud stanovil ve výši 172 000 Kč. Soud rovněž přihlédl k tomu, že v daném případě daná věc byla řešena dvěma stupni soudní soustavy, když každý z nich rozhodoval ve věci 1x, proto soud snížil uvedenou základní částku o 10%. Soud dále snížil základní částku o 15% z důvodu složitosti uvedeného řízení, daného především jejím charakterem, kdy účelem vedené exekučního řízení je vymožení pohledávky věřitele vůči dlužníku, kterým byla v daném případě právě žalobkyně. V neposlední řadě vzal soud v potaz podíl stěžovatelky na daném řízení a z tohoto důvodu základní částku snížil o 35%. Soud rovněž snížil základní částku o dalších 10% s ohledem na význam daného řízení pro žalobkyni. Z dokazování vyplynulo, že se nejednalo o jedinou exekuci, která byla na tehdejší povinnou nařízena, přičemž právě na skončení této exekuce záviselo pokračování exekucí dalších, jak vyplývá ze sdělení exekutora, že exekuce je skončena a ostatní exekutoři mohou pokračovat ve dražbách nemovitosti. Nelze tedy než konstatovat, že by nepřiměřenou délkou protrahovaného exekučního řízení byla žalobkyně zásadně poškozena, naopak došlo k oddálení výkonu dalších exekučních řízení. S ohledem na jednotlivá shora uvedená kritéria soud částku snížil základní částku o celkem 70 % a dospěl k částce 48.375,00 Kč, kterou jako důvodnou žalobkyni přiznal. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na náhradu úroků z prodlení z neprávem zadržované částky, NOZ v § 1970 (obdobně jako § 517 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., ve znění účinném do 31.12.2013), upravuje institut úroků z prodlení, které mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku. V návaznosti na definici závazkového vztahu obsaženou v § 1721 NOZ se peněžitým závazkovým vztahem rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na peněžité plnění (pohledávku - jistinu) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost tento závazek splnit. Úprava úroků z prodlení ve zmiňovaném ustanovení je přitom obecnou úpravou ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům a zakotvuje oprávnění požadovat v případě prodlení s plněním peněžitého dluhu - hlavního peněžitého závazku vedle jistiny též úroky z prodlení. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.) tak představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C [číslo]). Účastník exekučního řízení a soudní exekutor, který exekuci vykonává, však nejsou ve vzájemně rovnoprávném postavení, kdy žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka, ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty občanskoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.); ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Tím se občanskoprávní vztahy liší od vztahů, které se souhrnně označují za vztahy veřejnoprávní, pro něž je naopak charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. usnesení NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikované pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Soudní exekutor je přitom v pozici vykonavatele státní moci, přičemž je nadán oprávněním mocensky (autoritativně) konkrétní práva vynucovat sám. Pro jeho činnost je tak charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé. Jeho činnost je přitom upravena exekučním řádem. Vzhledem k tomu, že exekuční řád jako zvláštní předpis, upravující činnost exekutora, neupravuje úrok z prodlení, nelze dovodit, že žalobkyni za dobu od zaplacení přeplatku na vymoženém plnění náleží úrok z prodlení podle § 1970 NOZ. V této souvislosti soud odkazuje na závěry [název soudu] v rozhodnutí sp.zn. [spisová značka], podle kterých„ Z postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním a účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, plátcem mzdy, vydražitelem, přihlášeným věřitelem aj.) není vztahem soukromoprávním, neboť pro soukromoprávní vztahy je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné postavení. Činnost exekutora při provádění exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle § 251 a násl. o. s. ř., představuje výkon státní moci. Povinnost exekutora vyplatit na základě rozvrhového usnesení soudu částky přiznané věřitelům nemůže být soukromoprávní obligací, nýbrž je důsledkem existujícího veřejnoprávního vztahu. Soudní exekutor není„ dlužníkem oprávněného a oprávněný není jeho věřitelem“ z titulu vyplacení částky určené rozvrhovým usnesením soudu, a nemůže ji tak použít k započtení na svou pohledávku vůči oprávněnému.“ S ohledem na to soud tento nárok zamítl. Pokud jde o nárok, týkající se náhrady škody ve vynaložených nákladech řízení, podmínkou přiznání náhrady škody je nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Odkaz na procesní předpisy znamená, že je možno náhradu škody přiznat jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (II. ÚS 2085/08, [spisová značka]). V daném případě již náhrada nákladů řízení byla předmětem rozhodování (rozhodnuto o nich bylo v souvislosti s usnesením o částečném zastavení exekuce, přičemž žalobkyni nebyla jejich náhrada přiznána). Proto v projednávané věci o nich již soud nemohl rozhodovat znovu a nemohl ani přezkoumávat správnost či úplnost nákladového výroku, které již nabyl právní moci. Pokud snad tehdy některé náklady nebyly uplatněny a nebo nebyly přiznány, není možné, aby takové opomenutí či pochybení bylo napravováno cestou, kterou nyní žalobkyně zvolila, tedy formou náhrady škody proti státu. Nárok na náhradu nákladů právního zastoupení tak nebyl uplatněn důvodně.

26. Výrok o nákladech řízení soud je podložen ust. § 142 odst. odst. 2 o. s. ř., a žalobkyni, která měla úspěch co do 69,93% a neúspěch co do 30,07 %, přiznal právo na náhradu 39,86% nákladů. V této věci žalobkyně uplatnila tři samostatné nároky (nemajetková újma z délky řízení, náhrada škody za náklady řízení a náhrada škody v podobě úroku z prodlení), byla zcela úspěšná ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy z délky řízení a náleží jí tak ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení proti žalované (objektivní kumulace). Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "advokátní tarif") platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka]). Tarifní hodnota každého z nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu představuje částku 50 000 Kč (srov. rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka]), tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), což je v daném případě částka 21 502,37 Kč (náhrada škody za náklady řízení 6 534 Kč + náhrada škody v podobě úroku z prodlení 14 968,37 Kč). Za tarifní hodnotu se tak považuje částka 71 502,37 (50 000 Kč + 6 534 Kč + 14 968,37 Kč). Úspěch žalobkyně tak byl co do 50 000 Kč, když i jen částečný úspěch ohledně nemajetkové újmy je považován jako úspěch plný. Náklady žalobkyně jsou představovány 3 úkony na základě právního zastoupení po 3 980 Kč (převzetí právního zastoupení, podání žaloby, účast při jednání dne 8.2.2022) dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, včetně 3x režijních paušálů po 300 Kč dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, 6x náhrada za promeškaný čas po 100 Kč dle vyhl. 177/1996 Sb., v platném znění, náhrada cestovních výdajů 1.315,50 Kč dle zákona č. 262/2006 Sb., v platném znění (průměrná spotřeba dle TP ve městě 4,9 (l/100km), mimoměsto 3,9 (l/100km), v kombinaci 4,2 (l/100km), při ceně pohonných hmot: 36,1 Kč a sazbě základní náhrady: 4,7 Kč/km a 21% DPH ve výši 3 721,20 Kč. Soud jen pro úplnost dodává, že nepřiznal žalobkyni zmeškaný čas přesahující 6 půlhodin, když cesta ze sídla její zástupkyně k soudu a zpět dosáhla pouze 210 km (tzn. 105 km jedna cesta), tudíž i z časového hlediska je nepravděpodobné, že by si tato cesta vyžádala 2 hodiny času. Rovněž nebyla přiznána požadovaná 21% DPH z cestovních nákladů, když z těchto nákladů DPH nepřísluší (jednak je již obsažena v náhradě za pohonné hmoty, jednak samotnou cestou není další hodnota přidávána). S ohledem na poměrný úspěch ve věci proto soud přiznal žalobci náhradu nákladů ve výši 10 665,22 Kč.