45 C 152/2020-66

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro: zkaplacení 98 583, 715 230 Kč a 5 240 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se částečně zastavuje, a to co do částky 197.312,01 Kč.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení 6.016.480,99 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 121,22 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Proti žalobci, který je zapsán v sezamu advokátů České advokátní komory v [obec] č. osvědčení [číslo advokáta], bylo Policii [obec] trestního řádu usnesením republiky, útvarem ve [obec], zahájeno podle § 160 odst. 1 ze dne 17.09.2012, čj. KRPT [číslo] [rok] [číslo] trestní stíhání pro přečin podvod podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit zkráceně tak, že poté, co dne 09.06.2008 uzavřel s [jméno] [příjmení] smlouvou o poskytování právních služeb, jejímž předmětem bylo zastupování nezletilé [příjmení] [jméno], jako žalobkyně, v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod č.j. 40 C 141/2007, ve věci náhrady škody na zdraví, obsahující ujednání o smluvní odměně ve výši 10 % z celkově vysouzené částky, a poté, co byl usnesením tohoto soudu ze dne 29.07.2008 č.j. 40 C 141/2007-114, ustanoven nezletilé [jméno] [příjmení] zástupcem k ochraně jejich zájmů a tímto soudem mu po skončení věci byla vyplacena odměna ve výši 257.824 Kč, vyzval [jméno] [příjmení] k zaplacení sjednané odměny ve výši 192.254 Kč, kterou dne 30.3.2010 od [jméno] [příjmení] přijal. Proti shora citovanému usn byla žalobcem prostřednictvím jeho obhájce podána stížnost, která byla Okresním státním zastupitelstvím ve [obec] zamítnuta jako nedůvodná. Žalobce byl policejním orgánem za souhlasu státního zástupce, obviněn přesto, že těmto orgánům činným v trestním řízení bylo známo rozhodnutí České advokátní komory ze dne 20.01.2012 sp. zn. [spisová značka], kdy žalobce byl kárné žaloby v plném rozsahu zproštěn, kdy kárný senát kárné komise ČAK dospěl k závěru, že žalobce nepochybil, a neporušil žádný z právních předpisů upravujících výkon advokacie. V předmětné věci zaujal i oficiální písemné stanovisko výbor pro odbornou pomoc pro ochranu zájmu advokátů dne 16.01.2013, sp. zn. [číslo] () [spisová značka] [číslo], který dospěl k jednoznačnému závěru, že v dosavadním postupu orgánu činných v trestním řízení spatřují důvodné podezření, že se jednalo o úmyslné zneužití práva v neprospěch advokáta. Okresní státní zastupitelství ve [obec] i přes výše uvedené rozhodlo dne 30.10.2012 č.j. KRPT-138680-100/TČ-2012-07281-209 o zajištění peněžních prostředků advokátní kanceláře ve [obec], ul. [ulice a číslo], ač k takovému úkonu nebyl žádný relevantní důvod. Státní zástupce nechal sledovat účet advokátní kanceláře po dobu 6ti měsíců, ač věděl, že poškozená [jméno] [příjmení] na účet této advokátní kanceláře převedla bankovním převodem shora uvedenou částku, a tato skutečnost byla ve výpisu z bankovního účtu této advokátní kanceláře zřejmá. Zcela bezdůvodně tak byl kontrolován a zajištěn účet celé advokátní kanceláře. Námitka podjatosti dotčených orgánů či návrh na výkon dohledu byly v řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení zamítnuty. Žalobce byl následně obžalován Okresním statním zastupitelstvím ve [obec] dne 18.01.2013 pod sp. zn. 3 Zt 116/2012 pro přečin podvod, podle § 209 odst. 1,3 trestního zákoníku. Žalobce byl v hlavním líčení konaném dne 01.11.2013 sp. zn. 4 T 11/2013-475 podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn od výše uvedené obžaloby. K odvolání státního zástupce však Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.04.2014, sp. zn. 4 To 22/2014-515, napadený rozsudek zrušil, a přikázal soudu prvého stupně, aby učinil rozhodnutí nové. Okresní soud následně 04.11.2014 znovu žalobce pod sp. zn. 4 T 11/20013-564 podle § 226 písm. b) od obžaloby zprostil. Krajský soud v Ostravě znovu na základě odvolání státního zástupce usnesením ze dne 26.08.2015 sp. zn. 4 To 54/2015-598 rozsudek opět zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí, v němž vyslovil závazný právní názor. Zde nutno uvést, že Krajský soud toto rozhodnutí vydal až více než s ročním odstupem. Řízení tak zatížil zcela nedůvodným a opakovaným průtahem, který žalobce nezavinil. Okresní soud ve Frýdku-Místku následně 01.02.2016 pod sp. zn. 4 T 11/2013-645 vydal rozsudek, kterým žalobce uznal vinným z; přečinu podvod, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 4 měsíců, výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, uložil mu peněžitý trest ve výši 137.000 Kč, případně náhradní trest 6 měsíců, současně vyslovil trest zákaz činnosti, spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu dvou let, a uložil žalobci povinnost zaplatit poškozené nezletilé [jméno] [příjmení] částku 148.728 Kč. Rozsudek nabyl právní moci, když odvolání státního zástupce ve [obec] bylo usnesením Krajského soudu [obec] ze dne 26.09.2016 sp. zn. 4 To 131/2016 podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Žalobce prostřednictvím svého obhájce podal k Nejvyššímu soudu v řádné procesní lhůtě dovolání proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, ale i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.09.2016 sp. zn. 4 To 131/2016. Dovoláním Nejvyšší soud ČR zrušil citovaná rozhodnutí usnesením ze dne 31.08.2017, sp. zn. 6 Tdo 339/2017-49 - učinil tak v běhu zákazu činnosti žalobce a přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby znovu jednal a rozhodl. Podstatné je, že Nejvyšší soud vyslovil, že žalobce se žádného protiprávního jednání nedopustil, a neexistuje skutková varianta, která by takovýto závěr dovolovala. Na podkladě rozhodnutí Nejvyššího soudu Okresní soud ve Frýdku-Místku v hlavním líčení konaném dne 25.5.2018 sp. zn. 4 T 11/2013-823, žalobce znovu zprostil od obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu Okresní státní zástupce i přes závazný právní názor Nejvyššího soudu znovu podal odvolání v neprospěch žalobce a následně Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl dne 23.01.2019 sp. zn. 4 T 11/2013-898 o opětovném zproštění podle § 226 písm. b) trestního řádu Okresní státní zastupitelství podává opět odvolání, avšak toto odvolání, je již Krajským soudem v Ostravě dne 6.6.2019 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Postupem orgánu činných v trestním řízení došlo ke zjevnému zásahu do jeho profesního tajemství a do soukromého života advokáta, jak to má na mysli článek 8 úmluvy Evropského soudu pro lidská práva, viz (např. rozsudek ESLP ze dne 27.04.2017, stížnost [číslo] ve věci [příjmení] versus [příjmení] republika Německo). Žalobce vykonal uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie v délce jednoho roku, tj. od doby, kdy nabylo rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku právní moci 29.09.2017, kdy Nejvyšší soud dne 31.08.2017 sp. zn. 6 Tdo 339/2017-49 rozhodnutí zrušil. V souvislosti s výše uvedeným vznikla žalobci škoda, představující jednak náklady na právní zastoupení advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa] zn [číslo], za 33 úkonů právní pomoci včetně režijního paušálu a DPH v celkové výši 98 573 Kč, jednak ušlý zisk ve výši 715.230 Kč, když klienti se na žadatele již neobraceli v míře jak dosud a po dobu zákazu výkonu advokacie tuto nesměl vykonávat vůbec. Pokles výdělků a s tím související ušlý zisk dovozoval z daňových přiznání v rozhodném období 2014 – 2018. Dále žalobce požadoval náhradu za celkovou délku řízení, které trvalo 6 let a 10 měsíců, požadoval proto 159 990 Kč. A konečně žádal žalobce za nezákonné trestní stíhání zadostiučinění ve výši 5.240.000 Kč. Žalovaná konstatovala, že na základě stanoviska žalované ze dne 1.10. 2020 byla žalobci přiznána náhrada škody za náklady právního zastoupení ve výši 72.312,01 Kč, ve zbývající části ve výši 26.260,99 Kč žalovaná považuje nadále nárok žalobce za sporný, a to nejen proto, že žalobce v žalobě nijak nespecifikuje vyčíslení škody za náklady na právní zastoupení, ale rovněž chybně vypočetl účtované úkony v rozsahu za 33 úkonů právní služby, když vycházel z částky 2.000 Kč. Žalobce byl přitom trestně stíhán pro přečin podvodu dle ust. § 209 odst. 1,3 trestního zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody s horní sazbou 5 let. Dle ust. § 10 odst. 3 písm. b) AT činí tarifní hodnota u tohoto trestného činu 10.000 Kč a sazba za 1 úkon právní služby dle § 7 bod 4 AT činí 1.500 Kč. Žalovaná codo rozsahu uznala blíže specifikované úkony právní služby v hodnotě 1 500 Kč, přičemž naopak úkon převzetí a příprava obhajoby z 22. 10. 2012 a prostudování spisu z 15. 11. 2012 uznala pouze v rozsahu jednoho úkon - převzetí a příprava obhajoby, neboť samotné nahlížení do spisu není úkon mající oporu v advokátním tarifu, když jej nelze podřadit pod § 11 odst. 1 písm. f) AT ani nebyl učiněn na výzvu orgánů činných v trestním řízení. Úkon návrh na zastavení trestního stíhání ze dne 28. 11. 2012 nemohl být žalovanou uznán, neboť nebyl v předmětném trestním spisu nalezen. Úkony konzultace přes 1 h ze dní 29. 7. 2017 a 8. 1. 2019 nebyly žalovanou uznány, neboť nebyly žalobcem ani přes výzvu doloženy. Dále byl přiznán žalobci 32x režijní paušál a 21 % DPH, kdy konečná částka činí 66 066 Kč. Ve věci náhrady cestovného žalovaná přiznala náhradu za 10 cest z [obec] do [obec], a to 19. 11. 2012 (PČR - [obec], 366,51 Kč vč. DPH), 14. 1. 2013 (PČRFrýdek- [část obce], 371,42 Kč vč. DPH), 27. 8. 2013 (okresní soud [obec], 386,58 Kč vč. DPH), 1. 11. 2013 (okresní soud [obec], 386,58 Kč vč. DPH), 3. 9. 2014 (okresní soud [obec], 390,50 Kč vč. DPH), 4. 11. 2014 (okresní soud [obec], 390,50 Kč vč. DPH), 26. 1. 2016 (okresní soud [obec], 367,39 Kč vč. DPH), 7. 3. 2018 (okresní soud [obec], 381,08 Kč vč. DPH), 25. 5. 2018 (okresní soud [obec], 381,08 Kč vč. DPH), 23. 1. 2019 (okresní soud [obec], 404,37 Kč vč. DPH), tj. celkem [číslo], 01 Kč vč. DPH. Dále žalovaná přiznala žalobci náhradu za promeškaný čas 10 x 200 Kč = 2 000 Kč + 21 % DPH = 2.420 Kč. Pokud jde o požadovanou náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení v celkové výši 159.990 Kč, žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobci náhradu ve výši 85.000 Kč. Do zbývající části ve výši 74.990 Kč vznesla námitku promlčení, když usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 4 To 77/2019-939 ze dne 6.6. 2019, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, a kterým byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby, nabylo právní moci dne 6. 6. 2019. Dnem 7. 6. 2019 tak žalobci počala běžet subjektivní promlčecí doba na náhradu nemajetkové újmy. Poslední den promlčecí doby na náhradu nemajetkové újmy tak žalobci uplynul dne 7. 6. 2020. Žalovaná dále stručně shrnula průběh daného řízení s tím, že poskytnuté zadostiučinění považuje za dostatečné. Pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním v celkové výši 5.240.000 Kč, žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobce přiznala žalobci náhradu ve výši 40.000 Kč a zároveň se za nezákonné trestní stíhání omluvila. Co do zbývající části rovněž vznesla námitku promlčení tohoto nároku. K danému nároku ještě doplnila, že zohlednila závažnost trestní věci pro žalobce jako advokáta, současně však i konkrétní typ trestného činu podvodu (tedy méně závažná trestný čin nebo např. trestné činy proti životu a zdraví nebo v sexuální oblasti); délku trestního řízení (již odškodněnou samostatně, viz shora); zásah do profesního života žalobce, kterému byl v důsledku trestního řízení dočasně pozastaven výkon advokacie a věc byla medializována; přičemž nemohla zohlednit žalobcem tvrzený zásah do rodinného života a do jeho psychického stavu, ani zásah do zdravotního stavu, neboť žalobce k těmto tvrzením nepředložil žádné důkazy. Pokud jde o ušlý zisk v celkové výši 715.230 Kč, tento nárok žalovaná neuznala ani zčásti. Z daňových přiznání žalobce požadovaný ušlý zisk nijak nevyplývá, když např. základ daně za rok 2015 je o cca 250 tisíc Kč vyšší než za rok 2014. Taktéž základ daně za rok 2016 je vyšší než základ daně za rok 2014. Nelze tedy postavit na jisto, že rozdíly mezi základy daně v jednotlivých letech byly způsobeny trestním stíháním žalobce a do jaké míry. Žalobce je rovněž členem sdružení AK Mgr. [příjmení], Mgr. [příjmení], Mgr. [příjmení] [příjmení], přičemž nijak netvrdí ani neprokazuje, jaké příjmy měl ze sdružení a jaké ze své samostatné činnosti. Žalobce ostatně ani nijak nespecifikoval příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a tvrzeným poklesem příjmů, ani nenavrhl žádné důkazy. Z předložených daňových přiznání nijak nevyplývá, že rozdíly mezi základy daně v jednotlivých letech byly zapříčiněny trestním stíháním žalobce. S ohledem k výše uvedeným skutečnostem žalovaná navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Dle informace Ministerstva spravedlnosti ze dne 3.10.2019 byl žalobce informován, že dne 2.10.2019 byla žalovanému doručena žádost žalobce o předběžné projednání nároku v rámci trestního stíhání, vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 4 T 11/13. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.10.2020 byl vypořádán nárok žalobce na odškodnění způsobené škody a nemajetkové újmy v rámci daného řízení a žalovaná přiznala jednak omluvu za nezákonné trestní stíhání žalobce v dané věci, dále také náhradu škody, představující obhajné ve výši 72.312,01 Kč, náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 40 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy, způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve výši 85 000 Kč. Co se týče náhrady za ušlý zisk, tuto žalovaná nepřiznala. Ze spisu sp.zn. 4 T 11/2013 Okresního soudu ve Frýdku-Místku soud zjistil následující skutečnosti: Usnesením Krajského soudu v Ostravě (viz čl. 939) bylo rozhodnuto k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve [obec] proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23.1.2019, č.j. 4 T 11/2013 – 898, že odvolání se zamítá. V odůvodnění soud konstatoval, že napadeným rozsudkem okresního soudu, byl obžalovaný zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství ve [obec] ze dne 17.1.2013, sp.zn. 3 ZT 116/2012, vedené tedy v tomto spise. Uvedené rozhodnutí bylo na základě prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení vyhotoveno až 19.7.2019, přičemž doložka právní moci na rozsudku č.l. 898, kterým byl žalobce zproštěn, byla vyznačena ke dni 6.6.2019, na základě tedy rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, v návaznosti tedy na toto rozhodnutí, přičemž toto bylo rozesláno účastníkům, resp. termín, kdy bylo doručeno účastníkům, není ze spisu zřejmý, protože zde není nalezena doručenka, resp. možná je někde založena jinde. Uvedené rozhodnutí bylo zasláno žalobci 20.8.2019, Policii ČR 15.8.2019, a dalším účastníkům téhož dne. Doručeno bylo právnímu zástupci poškozeného 19.8.2019, a JUDr. [jméno] [příjmení] 16.8.2019. V trestním svazku se nepodařilo dohledat úkon - návrh na zastavení trestního stíhání. Žalobce na výzvu soudu doplnil, že náklady poskytnuté právní pomoci byly vyúčtovány advokátní kanceláří JUDr. [jméno] [příjmení], advokát [ulice a číslo], [PSČ] [část obce] a v této souvislosti navrhl, aby nadepsaný soud požádal tuto kancelář o vyčíslení poskytnuté právní pomoci dle jednotlivých úkonů právní služby. Co se týče pracovní příležitosti, která žalobci ušla a příčinné souvislosti mezi poklesem výdělků žalobce, konstatoval, že je přesvědčen, že je dána příčinná souvislost mezi jeho nezákonným trestním stíháním, uloženým trestem spočívajícím mj. i v zákazu činnosti vykonávat advokacii a vznikem škody na výdělku. Do doby, než byl obviněn, byly jeho výdělky konstantní a nebýt tohoto trestního stíhání, nezákonného odsouzení, zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta, v medializaci případu, by ke vzniku škody nedošlo. Jedinou příčinou vzniku škody je právě ono nezákonné, dlouhou dobu trvající, široce medializované trestní stíhání s nezákonným výrokem o vině i trestu. Žádné jiné objektivní skutečnosti příčinou vzniku škody nebyly, že jedinou příčinou následku - vznik škody žalobci v podobě ušlého zisku je nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení (viz nález. II.ÚS 1430/13 nebo II ÚS 141/19). Dále žalobce udělil písemný souhlas k tomu, aby si soud vyžádal zprávu o jeho zdravotním stavu u konkrétních zdravotnických zařízení. Pokud jde o ušlý zisk, opětovně odkázal na daňová přiznání (která však nepřiložil) s tím, že pracuje jako advokát ve sdružení, v němž se zisk dělí mezi tři advokáty v poměru 33. 33%. Vyčíslený ušlý zisk se tak týká pouze žalobce, nikoli ostatních jeho kolegů. V této souvislosti pro případ pochybností soudu o takto vyčísleném zisku, navrhl, aby tento byl určen úvahou soudu, popřípadě nechal vypracovat znalecký posudek, který by měl tento ušlý zisk určit. Žalobce dále doplnil, že i po konečném zprošťujícím výroku byl jako advokát diskvalifikován z výkonu svého povolání po značnou dobu, neboť neustále bylo a je ve vědomí veřejnosti, že byl souzen. Navíc žalobce byl pro zhoršení zdravotního stavu hospitalizován. I po propuštění z 6-ti týdenní hospitalizace dál docházel k ambulantnímu specialistovi a užíval farmaka. Žalobce proto není schopen vyčíslit hypotetický ušlý zisk poté, kdy byl obžaloby s konečnou platností zproštěn pravomocně a proto navrhuje, aby soud postupoval dle shora citované judikatury a metodiky výpočtu hypotetického ušlého zisku. A konečně dále navrhl provedení článků, prokazujících medializaci dané kauzy (žalobce sice uvedl, že tyto listiny zasílá, avšak doplnil pouze odkazy na konkrétní články, které se jeho kauzy týkaly). Žalovaná v replice k vyjádření žalobce uvedla, že žalobce nijak nespecifikoval jednotlivé úkony, za které požaduje náhradu škody, pouze navrhl, aby soud požádal právního zástupce žalobce o vyčíslení poskytnuté pomoci jednotlivých úkonů právní služby. Žalovaná zdůrazňuje, že dle ustálené judikatury nemůže být povinnost žalobce tvrdit splněna navržením důkazů. Naopak žalobce je povinen navrhnout důkazy ke zcela konkrétním tvrzením, ze kterých jeho nárok vyplývá. Z tohoto důvodu by soud neměl vyzývat advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] o vyčíslení poskytnuté právní služby dle jednotlivých úkonů právní služby, neboť by tím byla nepřípustně nahrazována povinnost žalobce tvrdit skutečnosti, ze kterých jeho nárok vyplývá. Co se týče nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení a za nezákonné trestní stíhání medializace případu je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu. Žalobce navzdory poskytnutému poučení nedoplnil žádná tvrzení o konkrétních zásazích do jeho zdravotní sféry a poškození profesní cti a žalobě na náhradu nemajetkové újmy nelze vyhovět i z důvodů neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Co se týče požadovaného ušlého zisku, žalobce navzdory poskytnutému poučení nedoplnil žádná tvrzení ohledně konkrétních pracovních příležitostí, které mu měly v souvislosti s trestním stíháním ujít a uvedl pouze, že soud by měl výši škody určit úvahou. Žalobce požaduje ušlý zisk, který odvozuje pouze z rozdílů mezi základy daně za roky 2014, 2015, 2016 a 2017, a to dle předložených daňových přiznání. Žalovaná namítá, že pouze z rozdílů mezi základy daně v jednotlivých letech žádná škoda nevyplývá, neboť na výši základů daně mají vliv různé faktory jako např. odpisy a jiné daňově uznatelné výdaje. K tomu však žalobce žádná konkrétní tvrzení neuvádí. Z (žalované) předložených daňových přiznání pak vyplývá, že v průběhu trestního stíhání žalobci vzrostly příjmy v roce 2015 i v roce 2016 oproti příjmům v roce 2014. V roce 2017 se pak žalobcovy příjmy vrátily na úroveň v roce 2014. Pouze z předložených daňových přiznání tak nelze stanovit, zda vůbec žalobci vznikla škoda ve formě ušlého zisku a případně v jaké výši. Nelze ani stanovit, z jakých důvodů jsou mezi jednotlivými roky rozdíly. Žalobce je povinen prokázat kumulativní naplnění tří podmínek, jimiž jsou škodná událost, resp. v daném případě odpovědnostní titul dle § 5 písm. a) či b) zákona o odpovědnosti za škodu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Žalobce přitom ke svým obecným tvrzením nijak nekonkretizuje a nenavrhuje ani důkazy k prokázání příčinné souvislosti. Žalobcem požadovaný ušlý zisk tak nelze považovat za prokázaný. Jelikož žalobce neprokázal vznik a výši škody a příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím, nelze mu požadovaný ušlý zisk přiznat. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu ohledně žalovanou vyplacené částky žalobu částečně zpět. Dle Přehledu poskytnuté právní pomoci, vyhotovený JUDr. [jméno] [příjmení], podle kterého bylo vyúčtováno celkem 33 úkonů po 2 000 Kč, celkem tedy 64 000 Kč, 33 režijních paušálů, dále hotové výlohy – cestovné 13x [obec] – [část obce] [část obce] v částce 4.966,00 Kč a promeškaný čas v částce 13x 200,00 Kč, tedy celkem částka 2.600,00 Kč. Celkově bylo vyúčtováno 98.573,00 Kč. Soud jako nadbytečné nehodnotil při jednání provedené důkazy, týkající se obou nároků na zadostiučinění nemajetkové újmy, a to sdělení [anonymizováno 8 slov] ze dne 15.3.2022, lékařská zpráva, vyhotovená Fakultní nemocnicí [obec], [anonymizována dvě slova], přednostou, prof. MUDr. [příjmení] [jméno], Ph.D. dne 16.3.2022, článků, které se v rámci jednání soudu zdařilo prostřednictvím přístupu na internet otevřít (článku z časopisu Týden.cz s názvem:„ [anonymizováno]: [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“, [anonymizována dvě slova], [anonymizováno 8 slov] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] [datum], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [datum], [anonymizována dvě slova]„ [role v řízení] [anonymizováno]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova]“). Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti"). Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Dle § 30 ODŠZ náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Dle § 32 odst. 1 a 2 ODŠZ nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Dle § 33 ODŠZ nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu. Dle § 35 odst. 1 ODŠZ promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Soud nejprve v souladu s ust. § 96 o.s.ř. řízení částečně, co do žalobcem částečného zpětvzetí řízení částečně zastavil ve výroku ad. I. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení vznesla žalovaná námitku promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy, soud se nejprve zabýval právě otázkou, zda oba nemajetkové nároky byly žalobcem uplatněny v promlčecí době, která je stanovena shora citovaným ustanovením § 32 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce se proti žalované domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, způsobené mu v souvislosti s trestním stíháním, vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp.zn. 4 T 11/2013. V daném případě se žalobce dozvěděl o tom, že mu vznikla nemajetková újma vyhlášením usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve [obec] proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23.1.2019, č.j. 4 T 11/2013 – 898 zamítnuto. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.6.2019. Od 7.6.2019 pak běžela šestiměsíční promlčecí doba. Žalobci mohl u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne 7.12.2019, tak aby nebyl promlčen. Jestliže tedy žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u žalované dne 2.10.2019, učinil tak včas a došlo tak k tzv. stavení promlčecí doby. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže promlčecí doba pro určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý průběh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) pokud překážka trvá, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb., výslovně jako lex specialis upravuje právě variantu, shora uvedenou pod písmenem b), tzn. časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. V daném případě byl návrh na předběžné projednání nároku podán 63 dnů před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, tedy po marně uplynulé šestiměsíční lhůtě k předběžnému projednání nároku tedy zbývalo ještě 63 dní k podání žaloby a tato měla být podána nejpozději 5.6.2020. I kdyby soud vycházel z data doručení uvedeného rozhodnutí žalobci (19.8.2019) a jeho právnímu zástupci (16.8.2019), uplynula by lhůta k podání žaloby nejpozději do 20.8.2020. Žaloba však byla podána až 28.8.2020, tedy po uplynutí promlčecí doby a vzhledem k tomu, že žalovaná se promlčení dovolala, soud žalobu z důvodu promlčení nároku zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě. Jen pro úplnost soud uvádí, že i kdyby nebyl uvedený nárok promlčen, je zřejmé, že byla přetržena příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzeným poškozením zdravotního stavu a daným trestním řízením, když ze zpráv lékařských zařízení vyplývá, že žalobce byl léčen pro depresivní poruchy od roku 2005 [číslo] a důvodem jeho hospitalizace ve zdravotnickém zařízení byla reaktivní deprese při dlouhodobé zátěži v podobě nejen dlouhodobého soudního sporu, ale také potíží v matrimoniu (viz provedené důkazy při ústním jednání). Pokud jde o nárokované obhajné, soud provedl žalobcem navržené důkazy, ačkoliv tento se v rámci žalobních tvrzení omezil pouze na označení úkonů jako 33 úkonů právní pomoci a odkaz na vyžádané vyúčtování, sám konkrétní úkony právní služby nijak neoznačil a nelze než konstatovat, že v tomto duchu neunesl břemeno tvrzení (ač byl soudem vyzván). Pro úplnost soud považuje za nutné uvést, že z vyžádaného vyúčtování vyplývá účtování cestovného v rozsahu 13 jízd po 382 Kč, přičemž tyto se měly uskutečnit během let 2012 [číslo]. Protože je zřejmé, že cestovné během uvedených let muselo vycházet z různých cen pohonných hmot, přičemž nebyl nijak doložen k cestám použitý dopravní prostředek ani způsob výpočtu cestovného, nemohl soud tyto cesty ověřit a případný rozdíl, mezi již žalovanou přiznaným cestovným a žalobci po právu příslušejícím cestovným přiznat (i kdyby tento splnil povinnost tvrzení). Jestliže žalovaná v této souvislosti konstatovala, že cestovní náklady v rozsahu 3 cest nepřiznala, protože byly konány k veřejnému líčení přímo v místě sídla JUDr. [příjmení] (tzn. [obec]), ztotožňuje se soud s tímto hodnocením, protože na cestovné v místě advokátní kanceláře není nárok, proto by tyto náklady ani soud nepřiznal. V řízení zůstaly po částečném zpětvzetí žalovanou neuhrazeny 4 úkony. I kdyby žalobce splnil svou povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, nevycházel by soud z účtované částky 2 000 Kč za úkon, když dle vyhl. 177/1996 Sb., přísluší náhrada za jeden úkon dle hrozící trestní sazby (v daném případě byl vyšetřován zločin podvodu dle § 209, odst. 1 a 3 trestního zákoníku s hrozbou odnětí svobody v trestní sazbě 1-5 let, případně peněžitý trest) po 1.500,00 Kč, tedy z tarifní hodnoty 10 000 Kč. Pokud jde o účtovaný úkon z 15.11.2012 - prostudování spisu (přiznáno jako jeden úkon s převzetím obhajoby 22.10.2012), za který dle jeho názoru náhrada nepřísluší. Pokud jde o zbývající 3 úkony (28.11.2012 - návrh na zastavení TS, 29.7.2017 - konzultace a 8.1.2019 konzultace), tyto nebyly ve spisu dohledány ani jinak doloženy, proto by nebyly přiznány. V tomto smyslu tedy žalobce neunesl nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní břemeno. S ohledem na to soud tento nárok zamítl ve zbývajícím (po částečném zpětvzetí žaloby) rozsahu. Co se týče ušlého zisku, platí de facto totéž, co bylo uvedeno shora ohledně úkonů právní služby. V rámci žalobních tvrzení či jejich doplnění v rámci koncentrační lhůty omezil se žalobce pouze na konstatování, že je přesvědčen, že k ušlému zisku došlo v souvislosti s trestním stíháním, ničeho bližšího však k těmto tvrzením neuvedl, neoznačil příležitosti, na základě kterých mohl generovat zisk. Jen pro úplnost opět soud konstatuje, že žalobce sice navrhl provedení znaleckého posudku, který se měl opírat o jím tvrzená, daňová přiznání, a podklady ze strany účetní žalobce či daňové poradkyně, tyto však ani v rámci koncentrační lhůty nepředložil (ač tak učinit mohl, když žalované tyto listiny byly zřejmě předloženy v rámci předběžného projednání nároku). V tomto smyslu tedy žalobce neunesl nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní břemeno. A co se týče, ani samotného ušlého zisku, ani břemene tvrzení, když jednotlivé úkony, resp. jednotlivé smlouvy, které měly žalobci ujít, nebyly žádným způsobem specifikovány. S ohledem na to tedy soudu nezbylo, než žalobu v plném rozsahu, po částečném zpětvzetí, zamítnout. Výrok o nákladech řízení soud opřel o ust. § 142 odst. odst. 2 o. s. ř., a žalované, která měla úspěch co do 81,15% a neúspěch co do 18,86%, přiznal právo na náhradu 62,29 % nákladů. V této věci žalobce uplatnil čtyři samostatné nároky (nemajetková újma z trestního stíhání, obhajné, nemajetková újma z délky trestního stíhání a ušlý zisk), byl zcela úspěšný ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy z délky trestního stíhání, nemajetkové újmy z trestního stíhání a částečně co do nároku na obhajné. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "advokátní tarif") platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Tarifní hodnota každého z nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu představuje částku 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), což je v daném případě částka 813 803 Kč (náhrada ušlého zisku + obhajné). Za tarifní hodnotu se tak považuje částka 913 803 Kč (50 000 Kč + 50 000 Kč + 813 803 Kč). Úspěch žalobce byl v plném rozsahu co do nároků na náhradu nemajetkové újmy, když i jen částečný úspěch ohledně nemajetkové újmy je považován jako úspěch plný. Žalovaná naopak měla částečný úspěch co do nároků majetkových, jejichž tarifní hodnota však převyšuje tarifní hodnotu nároků nemajetkových. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalované písemně vyjádřila k žalobě, podala repliku k vyjádření žalobce, připravovala se na ústní jednání soudu ve dnech 18. 1. 2022, 17. 5. 2022 a těchto jednání se rovněž zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 6 úkonů po 300 Kč. S ohledem na úspěch žalované v daném případě jí proto soud přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 1 121,22 Kč.

Poučení