45 C 166/2019-47

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 87 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky ve výši 87.000,00 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení ročně od 27.9.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 87.000 Kč, způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení, vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 136/2013. Žalobce uvedl, že dne 14.6.2013 podal žalobce žalobu, kterou se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, způsobené mu v předcházejícím trestní řízení, když od žalované v rámci předběžného projednání nároku obdržel pouze částku 108.205 Kč (cestovní náhrada ve výši 18.330 Kč, odškodnění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení ve výši 88.875 Kč a odškodnění za 2 dny omezení osobní svobody ve výši 1.000 Kč). Shora uvedenou částku považoval žalobce za výsměch, proto na podané žalobě trval, pouze procesně vzal žalobu zpět o přiznanou částku. Žalobce dále podrobně shrnul průběh řízení, přičemž uvedl, že mimosoudní fáze řízení spolu s řízením před soudem trvala 5 let a 10 měsíců, což jednoznačně převyšuje obvyklou dobu trvání obdobných řízení. V této souvislosti zdůraznil, že ač to má být právě Ministerstvo spravedlnosti ČR, které má jít příkladem občanům při dodržování zákonů, účel zákona č. 82/1998 Sb. žalovaná neplnila, neboť žádost o mimosoudní odškodnění nevyřídila v 6měsíční lhůtě, ale po bez mála 8 měsících. Stát nedokáže zajistit takové obsazení soudu či Ministerstva spravedlnosti, aby k průtahům řízení nedocházelo, přičemž nedostatek jejich personální obsazenosti nemůže jít k tíži poškozeného, obzvláště za situace, kdy se jedná o řízení, které má nepochybně pro poškozeného velký význam, neboť poškozený byl nezákonně trestně stíhán 7 let a 7 měsíců. Žalobce vytýkal nalézacímu soudu zejména opožděné zaslání žaloby s výzvou k vyjádření a 18 měsíční prodlevu v nařízení prvního jednání. Samotné dovolací řízení trvalo více jak 2 roky. Ministerstvu spravedlnosti ČR je vytýkáno nedostatečnou specifikaci nároku, na který poskytla žalobci plnění dne 15.11.2018. Žalobce má za to, že je zcela nepřiměřené a neospravedlňující, aby toto řízení trvalo tak dlouho, navíc za situace, kdy ve věci byli slyšeni pouze 2 svědci ještě navíc v rámci jednoho jednání dne 14.4.2014, při kterém byl vyslechnut mj. i sám žalobce. Ve zbývající části soudního řízení se jednalo o právní posouzení nároku žalobce, tedy nic zásadně tak složitého, obzvláště za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 je soudem primárně řešícím typově tento okruh žalob. V důsledku pochybení nižších soudů došlo ke zrušení jejich rozsudků a ve věci bylo prováděno nové dokazování, přičemž nebylo nijak složité. Soud pouze porovnával případ žalobce s případy již rozhodnutými. Aktivita žalobce byla vysoká, nestalo se, že by žalobce kdy podal toliko blanketní podání a následně byl soudem vyzýván k odstranění vad. Za 5 let žalobce požádal o odročení jednání pouze v jednom případě, přičemž žádosti vyhověno nebylo. Je nepřiměřené, aby se délka kompenzačního řízení za chvíli rovnala samotné délce nezákonného trestní stíhání. Odškodnění za pochybení státu má přijít vždy včas, aby reparace měla smysl. Žalobce žádal, aby soudy nižších stupňů přiznané odškodnění navýšily o průtahy v samotném kompenzačním řízení, k čemuž ale nedošlo a žalobce se dostává do situace, kdy řetězení nároků je prakticky nevyhnutelné. Žalobce uzavřel, že řízení před soudy bylo zatíženo zbytečnými průtahy ze strany soudů, a tato okolnost nemůže jít k tíži žalobce, který jako laik na nesprávnost poukazuje. Zdůraznil, že činil všechna svá podání řádně a včas, soudu poskytoval maximální součinnost. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, tak se dá hodnotit nejvyšším stupněm, kdy se jednalo o zásah do jeho osobnostních práv, kdy několik let nejprve žil v právní nejistotě, neboť mu hrozil již nepodmíněný trest a po zproštění obžaloby musel naprosto nedůstojně bojovat za své spravedlivé odškodnění, které mu stejně nebylo poskytnuto dle jeho představ. Stát si nemůže dovolit pouze pokrčit rameny a ignorovat nápravu po nezákonném trestní stíhání, nad to, pokud se o nápravu poškozený ještě výslovně hlásí. Přístup žalované k odškodnění v případě nejpříznivějšího zproštění obžaloby dle ustanovení § 226 písm. c) TŘ je až ostudný. Toliko žalovaná uznala majetkovou škodu z titulu cestovní náhrady a žalobci se zpožděním poskytla nemajetkovou újmu z titulu průtahů v trestní řízení a za 2 dny omezení osobní svobody. Zcela žalovaná rezignovala na nárok z titulu nezákonného trestní stíhání. Žalobce vyčíslil svou nemajetkovou újmu z délky řízení ve výš 87.000 Kč, když vyšel ze základní částky 18.000 Kč za jeden rok řízení (přičemž první a druhý rok činí 18.000 Kč) Uvedl, že tato částka zohledňuje, že žalobci nelze nic vytknout, spíše naopak a věc má pro žalobce velký význam, kdy negativní postoj žalované ve všech fází řízení nesl žalobce velice těžko, neboť argumenty žalované byly liché. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 26.3.2019, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 26.3.2019 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 136/2013. Žádosti žalobce vyhověno nebylo. Žalovaná stručně shrnula průběh shora uvedeného řízení a konstatovala, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako přiměřenou, neboť neshledala žádné průtahy, neboť žádný z rozhodujících soudů nebyl procesně nečinný. Naopak lze říci, že jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně. Pro tento závěr hovoří také skutečnost, že žadatelem nebyla u procesního soudu podána ani stížnost na průtahy, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Celková doba řízení (nepočítaje v to probíhající dovolací řízení) činila 6 let a 5 měsíců. Ve věci nebyly shledány žádné průtahy. Řízení bylo prozatím vedeno před třemi stupni soudů v celkové délce 6 let a 5 měsíců. Ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát, soud II. stupně rovněž dvakrát a Nejvyšší soud ČR bude rozhodovat podruhé. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní složité, o čemž svědčí i samotný rozsah trestní spisu. Žalobce se v řízení domáhal celkem pěti různých peněžitých nároků v celkové výši 723 214 Kč a konstatování několika pochybení, které odvíjel od nezákonného trestní stíhání své osoby a nepřiměřené délky tohoto řízení. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Žalobce se na délce řízení významně podílel, když byl opakovaně soudem vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, dále bral dvakrát žalobu částečně zpět, jednou ji rozšířil. Žalobce navíc řádně neposkytl potřebnou součinnost ani žalované při mimosoudním projednání nároků. Význam řízení pro žalobce byl shledán jako nižší, když nebyl v nejistotě, která by se dotýkala jeho majetkové podstaty či jiných osobnostních složek. Po zhodnocení všech okolností případu, s ohledem na relevantní judikaturu ESLP, dospěla žalovaná k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, stát proto není odpovědný za tvrzenou nemajetkovou újmu. Žalovaná uzavřela, že již samotný požadavek na odškodnění i výše náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobce požaduje, nejsou z hlediska zákonných kritérií, i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva přiměřené a poukázala na stanovisko Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS 2577/14) ohledně tzv. řetězení nároků.

3. V replice k vyjádření žalované žalobce uvedl, že považuje za nehoráznost tvrzení žalované, že se na délce řízení podílel svými procesními úkony, přičemž poukázal na to, že počátek průtahů započal již v rámci předběžného projednání nároku, kdy se na žalovanou obrátil dne 18.4.2013 a žalovaná mu odpověděla až 5.12.2013, aniž by jí bránila absence podkladů ze strany žalobce. Žalobce připustil, že žalobu rozšiřoval a doplňoval skutková tvrzení, bral žalobu 2x zpět, což bylo vyvoláno jednáním žalované, která část žalobcových nároků v průběhu řízení uhradila. V této souvislosti zdůraznil, že tato aktivita nemůže být k tíži žalobce. Žaloba je vedena u specializovaného soudu, který se touto problematikou zaobírá a byl to právě žalobce, kdo soud urgoval, aby jednání nařídil, právní zástupkyně žalobce soudu zasílala své kolizní termíny tak, aby jednání nebylo odročováno, proto se vyjádření žalované žalobce významně dotklo.

4. Žádostí ze dne 25.3.2019 žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody, způsobené při výkonu veřejné moci v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 136/2013.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 19.11.2019 byla žádost žalobce, doručená žalované 26.3.2019, vypořádána s tím, že žalovaná tvrzenou újmu v řízení, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 136/2013, odškodnit odmítla.

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 10 C 136/2013 soud zjistil, že uvedené řízení bylo zahájeno žalobou na plnění z titulu způsobené škody při výkonu veřejné moci, podanou soudu 19.6.2013, kterou se žalobce domáhal odškodnění trestní stíhání, zahájeného orgánem Policie ČR, ÚSKPV, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality expozitura [obec] usnesením čj. FIPO [číslo] [číslo], které bylo následně řešeno před Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka [obec] pod sp.zn. 52 T 8/2009. Žalobce se v daném řízení domáhal jednak konstatování průtahů v řízení, jednak konstatování neoprávněného vzetí žalobce do vazby, dále konstatování, že neoprávněným nařízením a provedením domovní prohlídky a jiných prostor došlo v uvedeném řízení k porušení práv dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod, dále konstatování, že neoprávněným odposloucháváním telefonních hovorů rovněž došlo k porušení práv dle čl. 13 Listiny základních práv a svobod, a dále požadoval za vzniklou nemajetkovou újmu zadostiučinění v celkové výši 700 tis. Kč s příslušenstvím, a dále také náhradu škody spočívající v částce 23.214,00 Kč, a náklady řízení. Soud vyzval žalovanou 11.7.2013 k vyjádření k žalobě, která je připojena. Žalovaná se 1.10.2013 ve věci písemně vyjádřila. Soud dále prováděl 8.8.2013 zjištění na InfoSoud, týkajícího se Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci 52 T 8/2009, kdy zjistil, že ve věci byl podán opravný prostředek, a sice odvolání proti rozhodnutí a spis je předložen soudu II. stupně. Dále informoval soud k dotazu právní zástupkyně žalobce ze dne 20.6.2013, zaslaného soudu, že ve věci k důkazu navrhovali jednak trestní spis, kde je vyúčtováno obhajné, a dále tedy, že v případě, že Ministerstvo trestní spis neopatří, opatří si jej tedy soud v rámci civilního řízení. Uvedená listina je adresována České republice, Ministerstvu spravedlnosti. Dne 29.10.2013 soud zaslal žalované ve věci přípis, kdy žádá o sdělení do 20 dnů od doručení výzvy, zda byl předběžně projednán nárok žalobce. Dále byl ve věci založen úřední záznam ze 31.10.2013 s tím, že ve dnech 29.10.2013 až 31.10.2013 probíhalo stěhování kanceláře. Žalovaná soudu sdělila 18.11.2013, že předmětný návrh nebyl dosud z technicko- administrativních důvodů projednán, přičemž vypravení stanoviska lze očekávat ve lhůtě 10 dnů. Žalobce 13.12.2013 částečně vzal žalobu zpět a dále ji doplnil. 19.2.2014 Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o částečném zastavení řízení co do částky 108.205,00 Kč, a dále 19.2.2014 vyzval žalovanou, aby se písemně vyjádřila k žalobě, která ji byla doručena 29.7.2013. Žalovaná se 27.3.2014 písemně a obsáhleji vyjádřila k žalobě, proti původnímu vyjádření. Soud dále 19.5.2014 vyžádal trestní spis v dané věci a dále také spis 27 C 25/2012 Okresního soudu v Teplicích 26.5.2014 odpověděl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v [obec], že trestní spis v současné době nelze zapůjčit s ohledem na vypravování rozsudku spoluodsouzeného, a proto je tedy zaslán pouze rozsudek z 26.9.2012, včetně právní moci vyznačené ohledně [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce]. Dne 26.9.2014 založil žalobce do spisu další částečné zpětvzetí žaloby s tím, že žalovaná po podání žaloby uhradila částku 1.879,00 Kč. Soud ve věci nařídil 30.9.2014 ústní jednání na 25.11.2014, a dále 21.10.2014 založil do spisu úřední záznam, že bylo zjištěno, že spis Krajského soudu v Ústí nad Labem 52 T 8/2009 byl 13.10.2014 založen do spisu zdejšího soudu v jiné věci a následně vrácen zpět. Proto byl spis 21.10.2014 znovu vyžádán. Žalobce 27.10.2014 doplnil svá žalobní tvrzení. Jeho podání bylo odesláno žalované 30.10.2014. Dne 10.11.2014 byl ve věci připojen spis Krajského soudu v Ústí nad Labem 52 T 8/2009 s tím, že tento byl Krajským soud v Ústí nad Labem zapůjčen pouze na krátkou dobu k jednání 25.11.2014. Soud ve věci 25.11.2014 jednal, kdy částečně zastavil řízení co do částky 1.879,00 Kč, dále sdělil podstatný obsah spisu Okresního soudu v Teplicích, a dále jednání odročil na 9.2.2015 za účelem pokračování v dokazování, resp. doplnění dokazování. K uvedenému jednání rovněž předvolal svědky. Protože se nezdařilo jednomu ze svědků, tedy [jméno] [celé jméno žalobce] doručit na adresu, která byla soudu známa, žádal soud 9.1.2015 o sdělení adresy uvedeného svědka, případně zajištění jeho přítomnosti u soudu. Právní zástupkyně žalobce se následně dotazovala na odročené jednání na 9.2.2015 s tím, že tedy se na uvedený termín pokusí odvolat i svědky s tím, že ví, že má dorazit syn a bývalá manželka žalobce. Neví, zda je předvolávána Ing. [příjmení], tedy účetní, a sice v reakci na e-mail soudce, kdy tento konstatoval, že je nemocen a jednání se tedy nebude moci konat. Dne 9.2.2015 oznámila právní zástupkyně žalobce termíny, kdy by mohlo dojít ke kolizi s jinými jednáními pro případ, že by bylo nařizováno další jednání, resp. pro případ, že bude nařizováno další jednání. 25.2.2015 soud nařídil jednání na 14. dubna 2015, na nějž předvolal rovněž i svědky. Těmto svědkům se nezdařilo doručit, proto 20. března 2015 informoval soud zástupce žalobce s tím, že doručenky předvolání se tedy vrátily jako nedoručené a je zapotřebí zajistit účast těchto svědků na jednání. Dne 21.4.2015 zaslala právní zástupkyně žalobce další důkaz do spisu. Dne 4.5.2015 založilo Ministerstvo spravedlnosti protokol o výslechu svědka [celé jméno žalobce] ze dne 21.3.2007. Dne 14.4.2015 soud ve věci jednal, kdy vyslechl ve věci svědky, připustil rozšíření žaloby podáním žalobce ze dne 13.12.2013 o dalších 236,00 Kč a jednání za účelem přednesu závěrečných návrhů odročil na 26.5.2015. Právní zástupkyně žalobce předložila 25.5.2015 závěrečný návrh žalobce a vyúčtování nákladů. Dne 26.5.2015 soud ve věci provedl závěrečné řeči, skončil dokazování a za účelem vyhlášení rozsudku věc odročil na 1. června 2015. Uvedeného dne ve věci soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobci přiznal částku 79.256,00 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části, tedy v částce 533.770,00 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a dále žalobu zamítl v části, kdy se žalobce domáhal konstatování průtahů v řízení, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces žalobce, dále že jeho neoprávněným vzetím do vazby došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu, že neoprávněným nařízením a provedením domovní prohlídky a jiných prostor došlo k porušení jeho práva na nedotknutelnost obydlí a že neoprávněným odposloucháváním telefonních hovorů došlo k porušení jeho práva na tajemství zpráv podávaných telefonem, v tomto rozsahu tedy žalobu zamítl. Dále ve výroku IV. rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobci poměrnou část nákladů řízení. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 nabyl právní moci ve výrocích I. a III. 17.7.2015, ve výroku II. a IV. 28.12.2015, a sice ohledně částky 519.000,00 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, kdy toto bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu, dále jako na č.l.

218. Rozsudek byl 1.7.2015 rozeslán účastníkům řízení. Žalobce podal 6.7.2015 proti rozsudku odvolání. Odvolání bylo žalované přeposláno 3.8.2015 s výzvou, aby se k odvolání písemně vyjádřila, a dále byla věc předložena Městskému soudu v Praze 15.9.2015. Městský soud nařídil na 12.11.2015 ve věci jednání. Žalovaná se z jednání 1.10.2015 omluvila. Soud 19.11.2015 rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé, tedy ve výroku II. a ve výroku IV. potvrdil, kdy ve výroku o věci samé, v části II., takto učinil co do částky 531.460,00 Kč. Rozsudek byl poté písemně vyhotoven 28.12.2015 a rozeslán účastníkům řízení. Dále byl odpojen spis Okresního soudu v Teplicích 27 C 25/2012, a sice 30.12.2015. Proti rozsudku podal žalobce 25.1.2016 dovolání. Dovolání bylo přeposláno žalované 27.1.2016 s výzvou k vyjádření, a poté byl spis předložen 17.3.2016 Nejvyššímu soudu ČR v [obec] s tím, že řízení je osvobozeno od soudních poplatků. Nejvyšší soud 21. března 2018 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.11.2015, č.j. 58 Co 349/2015-201, ve výroku o věci samé co do částky 519.000,00 Kč s příslušenstvím a nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1.6.2015 č.j. 10 C 136/2013-176, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 519.000,00 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Rozsudek i se spisem byl následně vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 2 29.3.2018 s tím, že má být rozeslán účastníkům. Soud nařídil 5.4.2018 ve věci ústní jednání na 5.6.2018. Žalovaná se téhož dne, 5.6.2018, z jednání omluvila a žalobce 20.6.2018 ve věci podal doplnění žaloby. 5.6.2018 soud konstatoval podstatný obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2018, č.j. 30 Cdo 1271/2016 – 218, a dále vyzval žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby provedl srovnání zejména na podkladě judikatury vyšších soudů, či Evropského soudu pro lidská práva s jinými případy odškodňování. Za tímto účelem poté jednání odročil na neurčito. 10.8.2018 soud ve věci nařídil jednání na 28.8.2018. Dne 10.8.2018 právní zástupkyně žalobce požádala o odročení uvedeného jednání s tím, že je toho času na dovolené, resp. v uvedené době bude na dovolené, a předložila termíny, které kolidují s případným dalším jednáním. Dne 13.8.2018 soud založil do spisu úřední záznam, že s právní zástupkyní žalobce telefonicky bylo dohodnuto, že jednání odročeno nebude. V případě obrany žalované bude podání zástupkyni žalobce doručeno, aby na ně mohla reagovat. Dne 16.8.2018 doplnil žalobce své námitky v dané věci. Žalovaná se 27.8.2018 z jednání omluvila. Soud ve věci 28.8.2018 jednal v nepřítomnosti účastníků, kdy sdělil obsah listin a dále vyhlásil ve věci rozsudek s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 123.000,00 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části, kterou se žalobce domáhal zaplacení 396.000,00 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a dále uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci. Dne 27.9.2018 požádal soudce o prodloužení lhůty pro vyhotovení a vypravení rozhodnutí, a sice do 12.10.2018. Následně žádal znovu o prodloužení lhůty s ohledem na složitost věci a větší množství skončených věcí do 26.11.2018. Uvedeného dne byl rozsudek vypracován a rozeslán účastníkům řízení, přičemž nabyl právní moci ve výroku I. 14.11.2018 ve spojení s č.l. 345, dále ve výroku II. a III. 27.2.2019, a to na základě vyznačené doložky z 18.3.2019. Žalobce podal proti uvedenému rozsudku odvolání, a sice 8.11.2018. Dne 19.11.2018 žalobce oznámil, že žalovaná mu poskytla 15.11.2018 částku 166.975,20 Kč, proto by rád tedy vzal žalobu částečně zpět, ovšem není schopen identifikovat, kolik činí jistina a kolik činí příslušenství, jedná se tedy pouze o avizo. Dne 26.11.2018 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání, žalované odvolání doručil společně s výzvou k vyjádření, a dále s přípisem, aby se vyjádřila z čeho se skládá žalobci uhrazená částka ve výši 166.975,20 Kč. Žalobce soudní poplatek zaplatil 3.12.2018 a spis byl poté 10.1.2019 předložen Městskému soudu v Praze s odvoláním. Městský soud v Praze nařídil na 31.1.2019 jednání, přičemž právní zástupkyně žalobce žádala 14.1.2019 o odročení s ohledem na kolizi s hlavním líčením v jiné věci. 15.1.2019, dle úředního záznamu telefonicky soud oznámil právní zástupkyni žalovaného, že vzhledem k četnosti dalších kolizních termínů, které uvedla, je možno pouze posunout jednání 31.1.2019 na 11:00 hodin s tím, že tento čas je pro ni nevyhovující a dostaví se na původní termín ona, nebo její zástupkyně. Dne 16.1.2019 sdělila právní zástupkyně žalobce že při jednání 31.1.2019 zastoupení kolegyně [jméno] [příjmení]. Dne 21.1.2019 doplnil žalobce srovnatelné případy ve věci. Žalovaná se 28.1.2019 z jednání omluvila. Soud poté ve věci vyhlásil 31.1.2019 rozsudek 58 Co 12/2019 – 345, kterým rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Tento rozsudek nabyl právní moci 27.2.2019. Rozsudek byl následně zaslán účastníkům řízení 21.2.2019. Právní zástupkyně žalobce žádala o vyznačení doložky právní moci 14.3.2019 a poté podala proti rozsudku 26.3.2019 dovolání. Žalobce byl následně vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání 10.5.2019 15.5.2019 požádal právní zástupce žalobce ve věci 21 C 144/2018 Doc. Ing. Dr. [jméno] [příjmení] o nahlížení do uvedeného spisu, neboť má právní zájem na tomto úkonu. Žalovaná 11.10.2018 ve věci podala doplnění vyjádření. Dne 15.5.2019 soud povolil nahlížení JUDr. [jméno] [příjmení] do spisu. Dne 17.5.2019 zaplatil žalobce soudní poplatek za dovolání. Dovolání bylo následně 10.6.2019 přeposláno zástupci žalované s výzvou, aby se k uvedenému dovolání vyjádřila. Následně byl spis 1.8.2019 předložen Nejvyššímu soudu ČR s dovoláním. JUDr. [příjmení] dále žádal 16.10.2019 i u Nejvyššího soudu o nahlížení do předmětného spisu. Dne 10.5.2019 povolil Obvodní soud pro Prahu 2 nahlížení do uvedeného spisu ze strany JUDr. [příjmení]. Dne 24.10.2019 byl do spisu založen úřední záznam, že vzhledem k tomu, že nahlížení do spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 10 C 136/2013 povolil již příslušný předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, rovněž uděluje Nejvyšší soud souhlas. Dne 8.11.2019 nahlížel JUDr. [příjmení] do spisu. Dne 28.4.2020 bylo dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2019, č.j. 58 Co 12/2019- 345 odmítnuto. Dovolací soud zde konstatoval, že dovolatelův prostý nesouhlas s výsledkem soudního přezkumu není relevantní právní otázkou a zásadně ani nemůže být a odkazuje zde na usnesení 30 Cdo 71/2017, kdy tedy soud konstatoval, že srovnávání dosavadní judikatury s posuzovanými případy je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z toho důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ani řešena konkrétní právní otázka. Dne 6.5.2020 byl spis vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 2 s tím, aby byly stejnopisy rozhodnutí Nejvyššího soudu přeposlány účastníkům, což soud učinil 7.5.2020. Dále soud vrátil žalobci z účtu Obvodního soudu pro Prahu 2 na zaplaceném soudním poplatku za odvolání částku ve výši 3.960,00 Kč, když tato spadá mezi věci, které podle Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 3283/18 není zpoplatněna. Žalobce sdělil číslo účtu 2.6.2020 a soudní poplatek mu byl vrácen 15.6.2020, resp. z poukazu 15.6.2020, vydáno z účtu soudu 8.7.2020.

7. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

9. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

10. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestní, b) nesprávným úředním postupem.

11. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

12. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Posuzované řízení trvalo přibližně 5 roků a 7 měsíců (19.6.2013 – 31.1.2019) a tato jeho délka odpovídala složitosti věci, kdy žalobce v řízení uplatnil pět různých peněžitých nároků v celkové výši 723 214 Kč, přičemž délka řízení odpovídala její právní a procesní náročnosti a nebyla shledána období nečinnosti soudu. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, každý ze stupňů soudní soustavy rozhodoval ve věci dvakrát a všechny soudy činily úkony v přiměřených lhůtách. V řízení byly vyslechnuti svědci, které se nejdříve nepodařilo obeslat a soud musel zjišťovat jejich adresy. Délka řízení byla rovněž ovlivněna procesním chováním žalobce, který k uplatnění svých práv využíval veškeré procesní prostředky, včetně dvou dovolání, dvou částečných zpětvzetí, doplňování žalobních tvrzení i rozšíření předmětu řízení. Byť nemůže být (a ani není) žalobci dáváno k tíži, že využíval svých procesních práv, nelze pominout skutečnost, nelze současně být dáváno k tíži státu, že se procesními prostředky účastníků musí vypořádat. Rovněž lze očekávat, že si jednotlivé procesní úkony vyžádají určitý čas. Řízení probíhalo na všech třech stupních soudní soustavy, každý ze stupňů soudní soustavy rozhodoval ve věci dvakrát a všechny soudy činily úkony v přiměřených lhůtách. Žalobcem tvrzené průtahy v řízení nebyly shledány. Na rozdíl od nezákonného trestní řízení, v němž byl žalobce poškozen a v němž bylo zasaženo do základních práv žalobce, nemělo civilní řízení pro žalobce zásadně vyšší význam, byť se jednalo o řízení kompenzační. V dané věci byl veden spor mezi dvěma účastníky o zaplacení určité částky. Jestliže žalobce spojuje význam civilního řízení se svým nezákonným trestní stíháním, nelze než konstatovat, že toto bylo zohledněno právě v uvedeném civilním řízení. Skutečnost, že je žalobce nespokojen s výsledkem civilního řízení jako takového, nedává uvedenému řízení větší význam. Rovněž nelze přehlédnout žalovanou přiléhavě zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14, podle kterého není akceptovatelné tzv. řetězení nároků, vyplývajících ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (zákon č. 82/1998 Sb.), které vede ke kompenzačnímu řízení "na druhou", přičemž stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům. V daném případě soud neshledal důvody, které by zakládaly předpoklad porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Závěrem nutno konstatovat, že i kdyby v dané věci byl shledán odpovědnostní titul a žalobci bylo přiznáno zadostiučinění, nebylo by důvodu se odklonit od způsobu stanovení základní částky ve smyslu Stanoviska, a to ani přes argument, že od přijetí Stanoviska Cpjn 206/2010 roce 2011 došlo k navýšení průměrné hrubé měsíční mzdy. Ani sám Nejvyšší soud dosud při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení závěry Stanoviska nijak nekorigoval a nadále z něho i ve svých aktuálních rozhodnutích vychází, a to i dávno poté, kdy byla vypracována Metodika publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1606/2019, dostupné na www.nsoud.cz.). Poněvadž soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nepřiměřenou délku řízení, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě dne 21.11.2019 a 3.1.2020, dále se připravovala na ústní jednání dne 16.2.2021 a tohoto jedání se rovněž zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení za čtyři úkony po 300 Kč, celkem ve výši 1 200 Kč.

Poučení