45 C 184/2019-50

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 6 slov] [adresa] o zaplacení 207 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 207.500,00 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z uvedené částky od 7.11.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 207 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění nepřiměřené délky řízení, vedeného před Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. 19 C 17/2011. Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 25.1.2011 domáhala vůči [anonymizována čtyři slova] přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to v souvislosti s nesprávným diagnostickým postupem během poskytování zdravotní péče dědečkovi žalobkyně, panu [jméno] [příjmení], [datum narození], jenž měl za následek jeho úmrtí dne 31.10.2008. Předmětné řízení bylo skončeno až usnesením Ústavního soudu ze dne 28.2.2019, sp.zn. IV. ÚS 3919/18, tedy až po 97 měsících od podání žaloby. Samotná délka řízení, trvajícího déle než 97 měsíců, je dle žalobkyně jistě nepřiměřená. Ve vztahu k významu předmětu sporu pro žalobkyně tento odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Na toto stanovisko žalobkyně odkázala i ve vztahu určení výše přiměřeného zadostiučinění, když současně uvedla, že je na místě zohlednit výrazný ekonomický vývoj, a to zejména za situace, kdy se sám Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovuje ve prospěch zásady přiměřenosti, resp. požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy, a kdy sám Nejvyšší soud výši náhrad za vytrpěné bolesti či za ztížení společenského uplatnění váže na vývoj hrubé měsíční nominální mzdy. V roce 2010 přitom průměrná hrubá měsíční mzda, podle údajů dostupných na webových stránkách Českého statistického úřadu, činila 23 864 Kč, kdežto ke dni podání žaloby již činila 34 105 Kč, což představuje nárůst o zhruba 43%. Žalobkyně uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dopisem ze dne 2.5.2019, doručeným Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 6.5.2019, a to ve výši 250 000 Kč. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 16.10.2019 vyjádřila názor, že žalobkyně má nárok na zadostiučinění pouze ve výši 42 500 Kč a tuto částku žalobci poukázala. S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 6.5.2019 podala žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za zadostiučinění nepřiměřené délky řízení, vedeného před Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. 19 C 17/2011. Žalovaná svým stanoviskem ze dne 16.10.2019 dospěla k závěru, že v podkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce a žalobkyni poskytla finanční zadostiučinění ve výši 42 500 Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v předmětné věci probíhalo dle žalované řízení před třemi stupni soudní soustavy a dále ještě před Ústavním soudem ČR v celkové délce 8 let a 1 měsíc. Ve věci samé rozhodoval soud I. st. 1x, odvolací soud 1x, Nejvyšší soud ČR 1x a Ústavní soud 1x, když rozsudek soudu I. st. byl odvolacím soudem v malé části změněn, jinak byl potvrzen, dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost a ústavní stížnost byla odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná. V řízení byl žalovanou shledán průtah před odvolacím soudem v období mezi 28.2.2013 až 7.4.2014, když jinak v řízení zásadně k průtahům nedocházelo, před soudem I. st. probíhaly jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách s cílem věc vyřídit, rovněž termín dodání znaleckého posudku vzhledem k obsahu jeho zadání byl přiměřený, ale celková délka řízení 8 let a 1 měsíc již byla dle žalované objektivně nepřiměřená. Věc byla po stránce skutkové a právní složitá a po stránce procesní do určité míry složitá. Ve věci se jednalo o spor o náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti proti žalované nemocnici, kdy pacient zemřel v důsledku septického stavu po amputaci obou dolních končetin v jiném nemocničním zařízení, když dle žalobců zaměstnanci žalované nemocnice nepostupovali lege artis při ošetření pacienta. Pro posouzení nároků žalobců bylo zapotřebí provést rozsáhlejší dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a cévní chirurgie, přičemž vedle soudem ustanoveného znalce sami účastníci dále jako listinný důkaz předložili celkem 3 znalecké posudky, byly provedeny účastnické výslechy žalobců a dále výslechy svědků - lékařů žalované. Pro posouzení nároku bylo dle žalované nutno nejprve postavit na jisto otázku existence zásahu žalované nemocnice do osobní sféry žalobců spočívajícího v postupu non lege artis, dále posoudit existenci příčinné souvislosti tohoto postupu s následným úmrtím pacienta a rozsah způsobené újmy ve vztahu ke každému z 6 žalobců individuálně. V průběhu řízení bylo dále opakovaně rozhodováno o žádostech žalobců o osvobození od soudních poplatků, kdy bylo třeba opět tyto žádosti posoudit ohledně každého ze žalobců individuálně, přičemž pokud se týkalo zletilých žalobkyň, tyto se ukázaly jako nedůvodné, odvolání těchto žalobkyň proti zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku za dovolání nebylo vyhověno. V počáteční fázi řízení bylo zapotřebí nejprve vyčkat rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení úkonu rodičů - podání žaloby za 3 nezletilé žalobce. Ačkoli byla žaloba podána několik měsíců před uplynutím 3-leté promlčecí doby, žalobci si takové rozhodnutí neobstarali dopředu včas. Stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu podávány nebyly, a to žádným z účastníků. Po zhodnocení všech okolností případu dospěla žalovaná na základě aplikace zákonných kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k závěru, že požadovaná částka ve výši 250 000 Kč není přiměřená. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěla žalovaná nejprve k základní částce 106 250 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka pak byla žalovanou snížena s ohledem na složitost věci o 20% a pro řízení před více stupni soudní soustavy o dalších 20%. Pokud jde o význam věci pro žalobkyni, byť se jednalo o spor na ochranu osobnosti z důvodu úmrtí rodinného příslušníka, význam řízení v daném případě nelze dle žalované shledat jako vyšší. Žalovaná se původně vyjádřila k okolnostem úmrtí pacienta, na tomto svém stanovisku již při ústním jednání netrvala. Setrvala však na tom, že zjištěný postup non lege artis na straně žalované nebyl v příčinné souvislosti s následným úmrtím, což se projevilo i v nízkých částkách přiznané náhrady žalobcům v podkladovém řízení, konkrétně první žalobkyně celkem 50 000 Kč, žalobkyně b) a c) 45 000 Kč a zbylí žalobci po 30 000 Kč, když u těchto zbylých žalobců nebyl jejich vztah k osobě zemřelého tak intenzivní jako u prvních žalobkyň, když zbylí tři nezletilí žalobci byli vnuci zemřelého. [jméno] žalobci si byli této skutečnosti patrně vědomi, když se ani nedomáhali náhrady škody na zdraví pro pozůstalé ve smyslu ust. §444 odst. 3 OZ. Ve věci samé bylo pravomocně rozhodnuto ve vyhovující části již dne 19.12.2012 a ve zbylém rozsahu dne 9.7.2015. V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. V dané věci na stejné straně sporu vystupovalo celkem 6 příbuzných domáhajících se nároku na náhradu nemajetkové újmy vůči žalované nemocnici ze stejného právního titulu a sdíleli tak společně svou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Vzhledem ke sdílení újmy byla základní částka žalovanou snížena o dalších 20%. Po zhodnocení všech okolností případu (s ohledem na relevantní judikaturu) žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně má nárok na zadostiučinění ve výši 42 500 Kč.

3. Žádostí ze dne 6.5.2019 uplatnila žalobkyně nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu u žalované.

4. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti z 23.10.2019 byl návrh žalobkyně na předběžné projednání uvedeného nároku ze 6.5.2019 vypořádán, přičemž žalovaná konstatovala, že žadatelce vyplatí částku 42.500,00 Kč.

5. Usnesením Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 3919/18 ze dne 28.2 2019, kterým byla ústavní stížnost stěžovatelů, tedy účastníků řízení a) M.Ch.,rok narození 1977, b) D. L., rok narození 1979, c) J.Z., rok narození 1955, d) M.B., rok narození 1997 a nezletilých e) [celé jméno žalobkyně], rok narození 2001 a f) T.Ch., rok narození 2005, odmítnuta. Ústavní soud v této věci mimo jiné konstatoval, že stěžovatelé podali ústavní stížnost z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy Ústavní soud konstatoval, že v dané věci nelze ani kvazimeritorní posouzení zbylých dvou otázek stěžovatelů, které byly řešeny ústavní stížností, z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání by nemohlo vést k jinému závěru, než odmítnutí dovolání a z tohoto důvodu rozhodl o nepřípustnosti uvedené stížnosti ústavní. Ústavní soud rovněž shrnul, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 19C 17/2011- 297 ze dne 1.11.2012 bylo žalobě žalobců vyhověno v rozsahu [číslo] jimi požadovaného nároku u prvních 3 žalobkyň a žaloba zbylých tří nezletilých vnuků byla zamítnuta zcela. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 3Co 81, [číslo] ze dne 26.2.2015 byl rozsudek soudu 1.st. změněn tak, že prvním 3 žalobkyním byla dále přiznána ještě částka 30.000 Kč každé a zbylým třem žalobcům byla přiznána částka 30.000 Kč a dále byla žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení před oběma stupni soudů.

6. Mezi účastníky byl průběh řízení, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 17/2011 tak, jak byl Obvodním soudem pro Prahu 2 v řízeních, ve kterých se jiní účastníci, vystupující na straně žalujících domáhali přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku uvedeného řízení, nesporným. Soud tak ohledně průběhu uvedeného řízení vycházel ze skutkových zjištění, provedených u zdejšího soudu v řízení sp.zn. 27 C 120/2019 (žalobkyně [příjmení] [příjmení], rok narození 1977), sp.zn. 43 C 153/2019 (žalobce [příjmení] [příjmení], rok narození 1997), sp.zn. 37 C 213/2019 (žalobkyně [příjmení] [příjmení], rok narození 1955), sp.zn. 44 C 57/2019 (žalobkyně [příjmení] [příjmení], rok narození 2005) a sp.zn. 15 C 218/2019 (žalobkyně [celé jméno žalobkyně], rok narození 1979), kdy bylo shodně zjištěno následující: Dne 25.1.2011 podali žalobci a) [jméno] [příjmení], b) [celé jméno žalobkyně], c) [jméno] [příjmení], d) nezletilý [jméno] [příjmení], e) nezletilá [celé jméno žalobkyně], f) nezletilá [jméno] [příjmení] proti [anonymizována čtyři slova] žalobu o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 250 000 Kč. Dne 1.2.2011 byl doplněn návrh na osvobození od soudních poplatků, kdy o osvobození od soudních poplatků žádali žalobkyně c), žalobce d), žalobkyně e) a žalobkyně f). Přípisem ze dne 4.2.2011 byli zástupci nezletilých žalobců vyzváni k předložení rozhodnutí opatrovnických soudů o schválení úkonu - podání žaloby a k doplnění žádosti nezletilých žalobců o osvobození od soudních poplatků. Dále byli vyzváni žalobci, kteří nežádali o osvobození od soudních poplatků, k zaplacení soudních poplatků. Dne 14.2.2011 byl podán návrh na osvobození od soudních poplatků ze strany žalobců, kteří dosud nepožádali o osvobození od soudních poplatků a další doplnili návrh na osvobození od soudních poplatků. Přípisem ze dne 24.2.2011 byl zástupce žalobců vyzván k doplnění skutečností ve vztahu k žalobkyni a) týkajících se jejích majetkových poměrů. Od úřadu práce byly vyžádány zprávy ve vztahu k žalobkyním. Usnesením ze dne 25.3.2011 nebylo žalobkyním a) a c) přiznáno osvobození od soudních poplatků, žalobkyni b) bylo přiznáno osvobození v rozsahu ze 3/4 a žalobcům d), e) a f) bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Usnesení nabylo právní moci 23.4.2011. Usnesením ze dne 2.5.2011 byli neosvobození či částečně osvobození žalobci vyzváni k zaplacení soudních poplatků. Dne 2.6.2011 byla nalézacímu soudu doručena rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ve věci schválení úkonu za nezletilou [celé jméno žalobkyně], a dále nezletilé [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Dne 6.6.2011 byla žaloba zaslána žalované. Žalovaná se vyjádřila podáním ze dne 28.6.2011. Své vyjádření dále doplnila podáním ze dne 7.7.2011. Dne 18.7.2011 bylo jednání nařízeno na 1.9.2011. Ze strany žalobců byl dne 2.8.2011 podán návrh, aby byl vyžádán posudek znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], CSc. Posudek byl soudu doručen dne 26.8.2011. Dne 1.9.2011 proběhlo jednání, na kterém byl čten znalecký posudek MUDr. [jméno] [příjmení], CSc. Zástupce žalobců navrhl výslech zletilých žalobců. Zástupce žalované navrhl výslech ošetřujících lékařů. Jednání bylo odročeno na neurčito. Žalovaná podáním ze dne 9.9.2011 doplnila návrh na výslech svědků. Dne 12.9.2011 bylo nařízeno jednání na 4.10.2011. Jednání bylo přeloženo na 8.11.2011. Dne 8.11.2011 proběhlo jednání, na kterém byly slyšeny žalobkyně a), žalobkyně b) a žalobkyně c). Dále byl čten znalecký posudek MUDr. [jméno] [příjmení]. Jednání bylo odročeno na 8.12.2011. Soudu byl předložen znalecký posudek prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc. a Doc. MUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. Dne 8.12.2011 se konalo jednání, na kterém byli vyslechnuti svědci, a to lékaři MUDr. [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení]. Žalobkyním a), c) a žalované bylo uloženo zaplatit zálohy na znalecký posudek s tím, že jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Usnesením ze dne 4.1.2012 byl ustanoven znalec k podání znaleckého posudku. Usnesení nabylo právní moci 12.1.2012. Spis byl doručen znalci 11.2.2012. Posudek byl znalcem odeslán soudu dne 14.5.2012. Usnesením ze dne 6.6.2012 bylo znalci přiznáno znalečné. Dne 7.6.2012 byl znalecký posudek zaslán právním zástupcům účastníků. Žalovaná se k posudku vyjádřila podáním ze dne 22.6.2012. Předmětné vyjádření bylo zasláno k vyjádření znalci. Znalec předložil doplněk znaleckého posudku ze dne 5.8.2012. Usnesením ze dne 14.8.2012 bylo znalci přiznáno znalečné za doplněk znaleckého posudku. Doplněk znaleckého posudku a usnesení o znalečném bylo dne 20.8.2012 zasláno právním zástupcům účastníků. Žalovaná se k doplňku posudku vyjádřila podáním ze dne 3.9.2012. Dne 12.9.2012 bylo nařízeno jednání na 1.11.2012. Dne 24.9.2012 se z jednání omluvil znalec [příjmení] [příjmení] z důvodu kolize s jiným jednáním. Jednání bylo 27.9.2012 odročeno na 25.10.2012. Dne 25.10.2012 se konalo jednání, na kterém byl vyslechnut znalec [příjmení] [jméno] [příjmení]. Jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 1.11.2012 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla mimo jiné zamítnuta žaloba nezletilého [jméno] [příjmení]. Rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalobců 30.11.2012. Žalobci podali dne 17.12.2012 proti rozsudku odvolání. Dne 20.12.2012 byly žalobkyně a) až c) vyzvány k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Usnesením ze dne 21.1.2013 bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit státu částku 2 759 Kč. Dne 28.2.2013 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze. Dne 7.4.2014 odvolací soud nařídil jednání na 21.10.2014. Dne 21.10.2014 ve věci proběhlo jednání, které bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 30.10.2014. Dne 29.10.2014 bylo vyhlášení rozhodnutí zrušeno z důvodu onemocnění člena senátu. Dne 9.12.2014 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 26.2.2015. Dne 26.2.2015 byl odvolacím soudem po jednání vyhlášen rozsudek, kterým mimo jiné uložil žalované zaplatit žalobci [jméno] [příjmení] částku 30 000 Kč, ve zbývající části nároku [jméno] [příjmení] byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Spis byl vrácen Krajskému soudu v Plzni dne 3.7.2015. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci žalobců dne 9.7.2015. Dne 8.9.2015 podali žalobci proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Právní zástupce žalobců byl přípisem ze dne 15.9.2015 vyzván k doložení plné moci k zastupování v řízení před dovolacím soudem. [příjmení] moci byly předloženy soudu dne 17.9.2015. Usneseními ze dne 17.9.2015 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Dne 24.9.2015 podali žalobci proti usnesení ukládající povinnost k uhrazení soudního poplatku námitky a navrhli jeho zrušení. Usnesením ze dne 29.9.2015 byl návrh žalobců na zrušení usnesení o uložení soudního poplatku zamítnut a byla prodloužena lhůta k zaplacení soudního poplatku z podaného dovolání. Usnesení nabylo právní moci 2.10.2015. Podáním ze dne 8.10.2015 požádali žalobci o osvobození od soudních poplatků z dovolání. Dne 12.11.2015 žalobci návrh na osvobození od soudních poplatků doplnili. Usnesením ze dne 20.11.2015 žalobkyním a), b), c) nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, žalobcům d), e) a f) bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně a), b) a c) podaly dne 11.12.2015 odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Spis byl Vrchnímu soudu v Praze předložen s odvoláním žalobkyň dne 17.12.2015. Žalobkyně a), b) a c) doplnily své odvolání podáním ze dne 11.1.2016. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13.12.2016 bylo usnesení soudu I. stupně potvrzeno. Spis byl Krajskému soudu v Plzni vrácen 27.12.2016. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci 9.1.2017. Dovolání žalobců bylo zasláno žalované dne 30.1.2017. Žalovaná se vyjádřila k dovolání podáním ze dne 16.2.2017. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 6.3.2017. Spis byl Krajskému soudu v Plzni vrácen dne 25.9.2017 z důvodu skutečnosti, že dovolání je na 1. straně označeno jako dovolání žalobců, na 2. straně ve druhém odstavci je výslovně uvedeno, že dovolání podávají žalobkyně b) a c), i když by byly subjektivně legitimovány pouze k dovolání proti potvrzujícím částem výroků II. a III. a v petitu dovolání žalobci navrhují zrušení potvrzujících částí uvedených výroků, kdy je nutné postupem dle § 241b odst. 1, § 209 o. s. ř. vyjasnit, kdo podává ve věci dovolání, zda pouze někteří ze žalobců či všichni žalobci. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4.10.2017 byli žalobci vyzváni k odstranění vad dovolání. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalobců 9.10.2017. Vady dovolání byly odstraněny podáním ze dne 17.10.2017. Spis byl Nejvyššímu soudu předložen 30.10.2017. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.8.2018 bylo dovolání žalobců odmítnuto. Usnesení nabylo právní moci 1.10.2018. Dne 2.12.2018 o spis požádal Ústavní soud s tím, že jmenovanému soudu byla dne 3.12.2018 doručena ústavní stížnost. [ulice] stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 28.2.2019.

7. Soud již dále nehodnotil důkazy soupisem průměrné hrubé měsíční mzdy v letech 2000 až 2016, rozpisem údajů Českého statického úřadu (údajně z roku 2019) o hrubém domácím produktu, průmyslové produkci a také průměrné hrubé mzdě. Z dosud provedených důkazů má soud dostatečné podklady pro své rozhodnutí a uvedené listiny jsou tak nadbytečné. Rovněž soud nehodnotil zprávu [anonymizována čtyři slova] [územní celek] ze dne 18.8.2008 ze spisu Krajského soudu v Plzni 19 C 17/2011, týkající se zdravotního stavu pacienta [jméno] [příjmení], když žalovaná na svém původním tvrzení o zanedbání preventivní péče o sebe sama a z toho vyplývajícího zdravotního stavu, netrvala. Soud v této souvislosti upozorňuje, že její tvrzení bylo pro věc spíše okrajové.

8. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

11. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

13. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

18. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Pokud jde o celkovou délku posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni, tato činila 8 let a 1 měsíc (97 měsíců), konkrétně od 25. 1. 2011 (kdy byla, mimo jiné žalobkyní, podána žaloba) do 5. 3. 2019, kdy bylo řízení v celém rozsahu skončeno (účastníkům bylo doručení usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2019). Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a rovněž bylo rozhodováno Ústavním soudem. Taktéž o dalších procesních otázkách bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy. Soudem I. stupně bylo postupováno koncentrovaně, bez jakýchkoliv delších časových prodlev. Kromě jednoho období dlouhodobější nečinnosti u odvolacího soudu, v době od 28. 2. 2013 do 7. 4. 2014, nebyly ve věci shledány žádné další průtahy spočívající v nečinnosti soudů. Při přihlédnutí ke všemu uvedenému dospěl zdejší soud k závěru, že celkovou délku řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, což ostatně sama žalovaná připustila i ve svém stanovisku ze dne 22. 1. 2020, když žalobkyni přiznala zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve shora uvedené výši. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první zák. č. 82/1998 Sb., a sice k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud vycházel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. S ohledem na délku řízení 8 let a 1 měsíc tak soud dospěl k závěru, že základní částka ve výši 106 250 Kč (tj. 7 x 15 000 Kč za osm let + 1 250 Kč za jeden měsíc) je zcela odpovídající.

20. Soud dále přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o složitost věci, tato nepochybně byla složitá nejen skutkově, ale i hmotněprávně a procesně, když předmětem řízení byl nárok žalobkyně a dalších pěti žalobců na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti v souvislosti s tvrzeným nesprávným zdravotnickým postupem během poskytování zdravotní péče dědečkovi žalobkyně, jenž měl mít za následek jeho úmrtí. Tři ze žalobců (včetně žalobkyně) byli navíc nezletilí a žaloba byla podána, aniž by byl předem k dispozici souhlas opatrovnického soudu k podání žaloby za tyto nezletilé účastníky. K předložení takovýchto rozhodnutí museli být účastníci soudem vyzváni, stejně jako k doplnění postupně podávaných žádostí o osvobození od soudních poplatků či k odstranění vad dovolání. Ve věci byly předloženy znalecké posudky nejen účastníky, ale vypracování znaleckého posudku a jeho dodatku bylo zadáno i soudem, když se jednalo o posouzení odborných otázek ohledně postupu ošetřujících lékařů, které bylo také nutno jako svědky vyslechnout. Z důvodu složitosti věci je proto zcela na místě základní částku snížit o 30 %. Soud má dále za to, že je v daném případě na místě i další snížení základní částky o 30 % z důvodu, že ve věci rozhodovaly soudy tří instancí a navíc i Ústavní soud. Projednávání věci ve více než dvou stupních soudní soustavy může být samostatným důvodem pro snížení základní výše odškodnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, dostupný na www.nsoud.cz). Je tomu tak proto, že skutkovou a právní složitost na jedné straně a vedení řízení na více než dvou stupních soudní soustavy na straně druhé, lze vnímat samostatně, protože každá z těchto skutečností může sama o sobě přispívat k prodloužení délky projednávání věci. Tzv.„ několikastupňovost“ v řízení je přitom hlediskem objektivním, které nekalkuluje se zaviněním některé ze stran. Podle Stanoviska je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řízení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení, a tato skutečnost by se měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Oproti žalované dospěl soud k závěru, že je na místě zvýšení základní částky o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni, neboť se jedná o řízení o odškodnění nemajetkové újmy podle žaloby na ochranu osobnosti, tedy se typově jednalo o řízení, které má pro účastníky vyšší význam. V této souvislosti však soud rovněž zohlednil to, že na straně žalující byli všichni účastníci v blízkém příbuzenském vztahu k poškozené osobě a s ohledem na sdílení újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení dále přistoupil ke snížení základní částky o 10 %. Ve vztahu k žalobkyni je také třeba zdůraznit, že jednou z žalobkyň v posuzovaném řízení byla dokonce i její matka [příjmení]. Další důvody pro zvýšení ani pro snížení základní částky soud neshledal. Celkově tak soud upravil základní výši přiměřeného zadostiučinění (106 250 Kč) tak, že ji snížil o 60 %, a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění odpovídá částce 42 500 Kč, tedy částce, která již byla žalobkyni v průběhu řízení žalovanou vyplacena. Důvody pro přiznání vyšší částky soud neshledal. V případech, kdy je předmětem řízení peněžité plnění, přitom není obecně důvodné, aby původně žalovanou částku přiznané zadostiučinění v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017). Pro mimořádnou výši zadostiučinění přitom žádné z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zák. č. 82/1998 Sb. nesvědčí. V této souvislosti soud dále dodává, že žalobkyni bylo v době zahájení posuzovaného řízení necelých 6 let a je otázkou, zda v průběhu celého soudního řízení byla schopna jeho trvání a nejistotu ohledně jeho výsledku vůbec reálně vnímat. V této souvislosti je nutné ještě uzavřít, že uvedená částka zcela odpovídá přiznanému zadostiučinění v řízeních, ve kterých se ostatní žalobci z původního řízení domáhali zadostiučinění z délky původního řízení a která jsou oběma stranám známa (viz sp.zn. 27 C 120/2019 (žalobkyně [příjmení] [příjmení], rok narození 1977), sp.zn. 43 C 153/2019 (žalobce [příjmení] [příjmení], rok narození 1997), sp.zn. 37 C 213/2019 (žalobkyně [příjmení] [příjmení], rok narození 1955), sp.zn. 44 C 57/2019 (žalobkyně [příjmení] [příjmení], rok narození 2005) a sp.zn. 15 C 218/2019 (žalobkyně [celé jméno žalobkyně], rok narození 1979), přičemž nebyl shledán závažnější význam řízení pro žalobkyni, než pro ostatní žalující. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu zamítl.

21. Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na skutečnost, že od přijetí Stanoviska v roce 2011 došlo k navýšení průměrné hrubé měsíční mzdy o více než 43 %, soud dodává, že ani přes tento argument nemá důvodu se v této věci odklonit od shora uvedeného způsobu stanovení základní částky ve smyslu Stanoviska Ani sám Nejvyšší soud dosud při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení závěry Stanoviska nijak nekorigoval a nadále z něho i ve svých aktuálních rozhodnutích vychází, a to i dávno poté, kdy byla vypracována Metodika publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1606/2019, dostupné na www.nsoud.cz.).

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná (nárok byl uplatněn již po částečné úhradě ze strany žalované a v celém rozsahu byl zamítnut), právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na jednání u soudu dne 15.12.2020 a 2.2.2021, přičemž se obou těchto jednání zúčastnila, náleží žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 5 úkonů po 300 Kč, celkem tedy 1 500 Kč.

Poučení