45 C 186/2023 - 52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: JUDr. [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 277 876 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 282.102,00 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 282.102,00 Kč od 11.6.2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované jednak zaplacení částky 277 876 Kč s příslušenstvím představující jednak nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, která žalobkyni vznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha-východ dne 19. 11. 2019 pod čj. 149 EX 5939/19-7– vyrozumění o zahájení exekuce, jednak nemajetkovou újmu ve výši 69 204 Kč za vydání nezákonného rozhodnutí – exekučního příkazu na přikázání pohledávek z bankovního účtu žalobkyně, ze dne 21. 11. 2019, čj. 149 EX 5939/19-10, jednak nemajetkové újmy ve výši 58 672 Kč za nesprávný úřední postup – nepřiměřenou délku předmětného exekučního řízení sp.zn. 149 EX 5939/19 a s tím související náhradu škody ve výši ve výši 4 226 Kč představující ušlé úroky z bankovních vkladů. Žalobkyně v žalobě popsala, že dne 17.10.2019 bylo proti její osobě (jako povinné) zahájeno exekuční řízení ze strany oprávněných. Obvodní soud pro Prahu 4 dne 7. 11. 2019 pod čj. 67 EXE 3452/2019-12 pověřil soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha-východ, provedením exekuce na majetek žalobkyně pro uspokojení peněžité pohledávky oprávněných ve výši 104 994 Kč s příslušenstvím. Exekuční řízení probíhalo ode dne 17. 10. 2019, kdy byl podán exekuční návrh, do dne 5. 9. 2022, kdy bylo pravomocně zastaveno pro neexistenci exekuované pohledávky již před datem zahájení exekučního řízení. K exekučnímu návrhu oprávněných ze dne 18. 10. 2019, doručenému soudnímu exekutorovi dne 17. 10. 2019 vydal exekuční soud dne 7. 11. 2019 pod čj. 67 EXE 3452/2019-12 pověření pro exekutora k provedení exekuce vůči povinné k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 104 994 Kč s přísl. z titulu přísudku nákladů řízení při zpětvzetí žaloby povinnou v jiném soudním řízení. Na základě pověření exekučního soudu exekutor vydal dne 19. 11. 2019 pod čj. 149 EX 5939/19-7 vyrozumění o zahájení exekuce a dne 2. 12. 2019 jej doručil povinné. Povinná dne 5. 12. 2019, tj. ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění, podala k exekutorovi návrh na zastavení exekuce z důvodu její nepřípustnosti, neboť exekuovaná pohledávka zanikla započtením ještě před podáním exekučního návrhu. Dne 5. 9. 2022 nabylo právní moci usnesení exekučního soudu ze dne 4. 3. 2022, čj. 67 EXE 3452/2019-244 , ve spojení s usnesením odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, čj. 54 Co 158/2022-342, kterými byla exekuce skutečně zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. jako nepřípustná, neboť byla vedena pro pohledávku, která ještě před podáním exekučního návrhu zanikla započtením ze strany povinné na její pohledávky vůči oběma oprávněným, na což oprávnění upozornili již v samotném exekučním návrhu. Podle žalobkyně bylo vyrozumění o zahájení exekuce nezákonné rozhodnutí, i když nelze považovat za rozhodnutí a není proti němu přípustný opravný prostředek. V důsledku vyrozumění o zahájení exekuce vzniklo ze zákona generální inhibitorium na veškerý majetek žalobkyně, a to 50% spoluvlastnický podíl na třípodlažním rodinném domě (kolaudace 2002) a pozemcích v [adresa] [Anonymizováno] [adresa], a dále majetek ve výlučném vlastnictví povinné - zejména třípodlažní rodinný dům (kolaudace 2015) a pozemky ve [adresa], osobní auto [jméno FO] [jméno FO], veškeré úspory povinné na několika bankovních účtech u několika bank, stroje a zařízení truhlářské dílny a všechny ostatní její movité věci – vše v hodnotě mnoha milionů korun. Generální inhibitorium trvalo po celou dobu vedení exekuce a žalobkyně tak po víc jak dva roky a deset měsíců se svým majetkem nemohla nakládat, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti a uspokojování základních životních potřeb. Tato skutečnost měla podstatný vliv na osobní život žalobkyně, neboť bylo zasaženo do jejího soukromí a vlastnického práva zaručených Listinou základních práv a svobod. Dle žalobkyně je třeba za nezákonné rozhodnutí považovat i exekuční příkaz ze dne 21. 11. 2019 k přikázání pohledávky z účtu povinné na částku 138 047 Kč u [Anonymizováno] a.s., neboť tento je vykonatelný bez ohledu na právní moc a exekuce byla jako nepřípustná (dle žalobkyně tudíž nezákonná) posléze zastavena. Podle výše specifikovaného exekučního příkazu přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu žalobkyně nemohla od 22.11.2019 do 5.10.2022 nakládat s penězi do výše exekuované částky 138 407 Kč. V důsledku uvedeného také banka žalobkyni po doručení exekučního příkazu zrušila předschválený úvěr ve výši 150 000 Kč a dodnes pro žalobkyni žádnou úvěrovou nabídku nemá. Žalobkyně se tak jako dosud bonitní klient stala pro banku neúvěrovatelnou. Z uvedeného je zřejmé, že nebýt vydání exekučního příkazu a jeho doručení bance, nedošlo by k zásahu do dobré pověsti žalobkyně jakožto bonitního klienta banky. Za tuto nemajetkovou újmu žalobkyně nárokovala částku 69 204 Kč (tj. ve výši poloviny „toho, co bylo v sázce“). Žalobkyně také měla na účtu GARANT, složeny peníze ve výši 138 407 Kč, tyto byly v době blokace byl úročeny tehdy obvyklou sazbou 0,10 % p. a. a jsou tak úročený dodnes. Z tohoto důvodu si založila spořící účet NEO s úrokovou sazbou 0,25% ročně u [Anonymizováno] a. s. a 10. 5. 2021 na něj převedla všechny peníze uložené na jiných účtech. S exekučně blokovanou částkou 138 407 Kč však povinná disponovat nesměla, tudíž peníze nesměla ani převést na lépe úročený účet. Teprve po uvolnění blokace ze strany exekutora ke dni 5. 10. 2022 dokonce měsíc po nabytí právní moci usnesení soudu o zastavení exekuce a po zániku exekučního příkazu, povinná převedla původně blokovanou částku z účtu GARANT u [Anonymizováno] a.s., úročeného dosud sazbou 0,10 % p. a., na účet NEO u téže banky, úročený aktuální sazbou 4,61 % p. a. S částkou 138 407 Kč však toto díky speciálnímu inhibitoriu učinit nemohla. Žalobkyni proto v příčinné souvislosti s blokací této částky vznikla škoda na ušlých úrocích z bankovních vkladů ve výši 4 226 Kč (od 10. 5. 2021 do 25.10.2022) A konečně žalobkyně žádala nemajetkovou újmu ve výši 58 672 Kč za nepřiměřenou délku exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 67 EXE 3250/2019, v němž podle žalobkyně docházelo k neodůvodněným průtahům Žalobkyně základní částku stanovila na 20 000 Kč, za rok trvání řízení, tedy za dva a půl roku trvání řízení na částku 30 000 Kč. Tuto částku navýšila o 20% z důvodu průtahů na straně orgánů státu a o 40% z důvodu vysokého významu řízení pro její osobu, tedy celkem o 60%. Žalobkyně předběžně svůj nárok uplatnila u žalované dne 10. 12.2022, žalovaná však nároku žalobkyně nevyhověla.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala, přičemž učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 10. 12. 2022 uplatnila nárok na náhradu škody v celkové výši 282.101,74 Kč, sestávající se z nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč z titulu nezákonného rozhodnutí soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 19. 11. 2019, č.j. 149 EX 5939/19-7, z nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 69.204,- Kč z titulu nezákonného rozhodnutí soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 21. 11. 2019, č.j. 149 EX 5939/19-10, z nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 4.225,74 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 21. 11. 2019, č.j. 149 EX 5939/19-10 a z nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 58.672,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 3452/2019 a soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha – východ, pod sp. zn. 149 EX 5939/19. Žalovaná nárokům žalobkyně nevyhověla ani z části, což jí sdělila stanoviskem ze dne 12. 10. 2023. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že povinná s výjimkou návrhů na zastavení řízení či na odklad exekuce žádné další procesní úkony vůči soudnímu exekutorovi či soudu neučinila, navzdory skutečnosti, že je osobou s vysokoškolským vzděláním v oboru právo a je zaměstnána jako vedoucí právního oddělení u Českého telekomunikačního úřadu, jak ostatně sama zdůraznila. V exekuci je nutné rozlišovat úkony, které směřují k zajištění majetku povinného (tj. vydání exekučního příkazu) a pak úkony, které směřují k samotnému provedení exekuce, tj. realizaci vydaných exekučních příkazů. V této exekuci soudní exekutor pouze zajistil majetek povinné prostřednictvím vydaných exekučních příkazů, avšak nemohl přistoupit k samotnému provedení exekuce, neboť nebyly splněny podmínky pro její provedení – jelikož povinná podala návrh na zastavení exekuce ve lhůtě podle § 46 odst. 6 ex. řádu, ta tak nemůže být do právní moci rozhodnutí o tomto návrhu exekuce provedena (§ 47 odst. 2 písm. b) ex. řádu). Povinná svou údajnou nemajetkovou újmu dovozuje z důsledků, které jsou automaticky spojeny se zahájením exekuce a s vydáním exekučních příkazů, tj. se vznikem generálního a speciálního inhibitoria. Povinná si jakožto osoba s právním vzděláním musela být těchto důsledků vědoma a měla je tedy uvážit v okamžiku, kdy se rozhodla nesplnit povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Namísto úhrady se povinná z vlastní vůle rozhodla na vykonatelnou pohledávku oprávněných provést započtení její údajné pohledávky na náhradu škody vůči oprávněným. Povinná provedla započtení pohledávkou, kterou má vůči třetí osobě (obchodní společnosti, jejímiž jednateli byli oprávnění, tj. nikoliv pohledávkou vůči oprávněným) a dále pohledávkou na náhradu újmy, kterou jí oprávnění údajně způsobili. Exekuční titul přitom vznikl právě v soudním řízení, v němž se povinná přiznání této údajné náhrady škody vůči oprávněným neúspěšně domáhala. Exekuční soud započtení neakceptoval, když uzavřel, že pohledávka povinné vůči třetí osobě není způsobilá k započtení a pohledávka povinné na náhradu újmy vůči oprávněným je nejistá a pochybná a v exekučním řízení nelze provádět takto rozsáhlé dokazování, které by de facto nahrazovalo rozhodování soudu v nalézacím řízení. Z komunikace s oprávněnými navíc muselo být povinné zřejmé, že její námitku započtení neakceptovali a na úhradě vymáhané pohledávky budou trvat. Povinná v průběhu exekuce využila některých možností procesní obrany a podala návrh na zastavení exekuce a dva návrhy na odklad a o těchto jejích návrzích bylo řádně rozhodnuto. Povinná naproti tomu nevyužila žádnou z možností procesní obrany, které jí exekuční řád nabízí právě k omezení následků zahájení exekuce. Jedná se především o ustanovení § 54 odst. 5 ex. řádu, které povinnému umožňuje složit na účet soudního exekutora jistotu ve výši vymáhané pohledávky a nákladů exekuce a soudní exekutor poté rozhodne o odkladu exekuce a o zrušení generálního i speciálního inhibitoria. Povinná dle svého prohlášení měla k dispozici dostatek finančních prostředků, aby tuto jistotu složila, a tím dostáhla neprodlené (o návrhu na odklad exekuce se rozhoduje v řádu dní – viz § 54 odst. 7 ex. řádu) eliminace následků spojených se zahájením exekuce. Složení jistoty nepředstavuje úhradu vymáhané pohledávky a nákladů exekuce a nemá žádný vliv na rozhodování soudu o návrhu na zastavení exekuce. V případě, že by povinná byla se svým návrhem na zastavení úspěšná, jistota by jí byla v plné výši vrácena. O této možnosti byla povinná řádně poučena a ustanovení § 54 odst. 5 ex. řádu je součástí vyrozumění o zahájení exekuce. V e-mailu ze dne 5. 5. 2020 exekutorský kandidát znovu povinnou výslovně poučil o možnostech, jak odstranit v průběhu exekuce důsledky generálního a speciálního inhibitoria. Žalobkyně rovněž mohla podat návrh na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 4 o.s.ř. ohledně některého ze způsobů provedení exekuce, čímž by následky exekuce zmírnila. Navzdory opakovanému poučení zvolila jako způsob obrany pouze návrh na odklad exekuce, který však sám o sobě nezpůsobuje zánik generálního ani speciálního inhibitoria, pouze nemožnost do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení provést. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že ani exekuční soud nepovažoval za nutné rozhodnout o částečném zastavení exekuce ohledně exekučních příkazů, když o rozhodoval odložení exekuce ohledně některých exekučních příkazů, když tento postup zjevně považoval za dostačující. V této souvislosti nelze přehlédnout, že exekuční řízení je součástí civilního soudního řízení a procesní aktivita zde spočívá především na procesních stranách (zásada kontradiktornosti). Exekuční soud či soudní exekutor, nemají povinnost procesní aktivitu stran nahrazovat. V exekučním řízení přitom nebylo nikdy rozhodnuto o zrušení či změně tří soudním exekutorem vydaných exekučních příkazů pro jejich nezákonnost pro porušení zásady přiměřenosti, neboť takový návrh povinná nepodala. S ohledem na výše uvedené je žalovaná namítla, že ve věci co uplatněných nároků na zadostiučinění z titulu nezákonných rozhodnutí absentuje odpovědnostní titul. Pokud jde o délku daného řízení a s tím související nárok žalobkyně na zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, žalovaná uzavřela, že v předmětném exekučním řízení soudní exekutor postupuje řádně a v souladu s exekučním řádem, v jeho postupu tak není možno spatřovat nesprávný úřední postup z hlediska nepřiměřené délky řízení. S ohledem na to žalovaná navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Žalobkyně při ústním jednání upřesnila, že k částkám zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí (vyrozumění o zahájení exekuce) ve výši 150 000,- Kč a zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí (vydání exekučního příkazu na přikázání pohledávky) ve výši 69 204,- Kč dospěla v podstatě odhadem ve vztahu k objemu majetku, který byl oběma rozhodnutími postižen.

4. Žádostí o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu z 10.12.2022, adresovanou Ministerstvu spravedlnosti, žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy, způsobné nepřiměřenou délku řízení a zadostiučinění za nezákonná rozhodnutí (exekuční příkaz k provedení exekuce a vyrozumění o zahájení exekuce ve věci sp.zn. 149 EX 5939/19) a ušlý zisk. Žádost o odškodnění (v několika částech) byla zaslaná e-mailem 10.12.2022 Ministerstvu spravedlnosti a téhož dne doručena žalované.

5. Potvrzením příjmu podání, ze 13.12.2022, kdy Ministerstvo spravedlnosti informovalo žalobkyni, že obdrželo 10.12.2022 její žádost o předběžné projednání nároku v dané věci.

6. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 12.10.2022 byla žádost žalobkyně vypořádána.

7. Návrhem na nařízení exekuce z 18.10.2019 se [jméno FO] a Ing. [jméno FO] jako oprávnění domáhali proti povinné JUDr. [jméno FO], u Exekutorskému úřadu Praha – východ provedení exekuce z titulu usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 59 Cm 6/2016, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo 198/2019. V návrhu žalobci uvádí, že „povinná pouze odepsala oběma oprávněným, že započítává jakousi pohledávku vůči nim. Jedná se, o doslova, zcela nesmyslný požadavek a neexistující pohledávku, která není ničím opodstatněná.“ 8. Pověřením soudního exekutora Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 67 EXE 3452/2019 – 12 ze dne 7.11.2019 byl pověřen soudní exekutor JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha – východ, vedením exekuce, na základě vykonatelného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2019, č.j. 59 Cm 6/2016 – 121.

9. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 67 EXE 3452/2019 – 244 z 4.3.2022 byla exekuce ve vztahu mezi oprávněnou ad a) [jméno FO] a povinnou, JUDr. [jméno FO], zastavena (výrok I.), byl zamítnut návrh povinné ze dne 5.12.2019 na zastavení exekuce ve vztahu mezi oprávněným ad b) Ing. [jméno FO] a povinnou (výrok II.) a oprávněné ad a) byla uložena povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení. V rámci rozhodnutí bylo uvedeno, že vzhledem k tomu, že povinná vůči oprávněné započetla 1.10.2019 svou pohledávku z titulu náhrady škody vůči společnosti [Anonymizováno]. při uplatnění ručitelského závazku vůči oprávněné ad a), pohledávka oprávněné k tomuto dni zanikla započtením. Z tohoto důvodu soud rozhodl o zastavení exekuce. Dále soud konstatuje, že se odpovědnosti oprávněného ad b) nezabýval s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době, kdy došlo ke vzniku škody na majetku povinné, nebyl jednatelem společnosti [Anonymizováno], a proto soud návrh povinné ve vztahu k oprávněnému ad b) na zastavení exekuce zamítl. V bodu 53. soud konstatuje, že se „zabýval skutečností, zda námitka započtení vůči oprávněné ad a) [jméno FO] je důvodná. Pohledávka povinné vůči společnosti [Anonymizováno] vznikla z titulu náhrady škody při provádění prací dle Smlouvy o dílo, a vznikla v době od září 2011 do listopadu 2012, a způsobilou k započtení se stala dnem 7.8.2017 (vykonatelností rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 4 C 560/2013 – 122 ze dne 11.7.2016 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 25 Co 548/2016-283 ze dne 17.5.2017). Pohledávka oprávněné ad a) vůči povinné, vzniklá z exekučního titulu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2019, čj. 59 Cm 6/2016 – 121 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2019, čj. 4 Cmo 198/2019 – 146, který nabyl vykonatelnosti 30.8.2019, se stala způsobilou k započtení tímto dnem. Povinná v řízení prokázala, že dne 1.10.2019 námitku započtení uplatnila u oprávněné ad a). Exekuční řízení bylo zahájeno dne 18.10.2019 a pověření soudního exekutora bylo vydáno dne 7.11.2019. vzhledem k tomu, že byly naplněny předpoklady zákonného ručení oprávněné za pohledávku povinné vůči společnosti [Anonymizováno], námitka započtení pohledávky povinné vůči oprávněné ad a) je důvodná.“ 10. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 54 Co 158/2022 – 342 ze dne 28.6.2022 bylo usnesení soudu I. stupně č.j. 67 EXE 3452/2019 – 244 z 4.3.2022 ve výroku I. o zastavení exekuce potvrzeno, ve výroku II. bylo usnesení soudu I. stupně změněno tak, že exekuce se ve vztahu mezi oprávněným b) [jméno FO] a povinnou, se zastavuje. Soud takto rozhodl k odvolání oprávněné i povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.3.2022 čj. 67 EXE 3252/2019 – 244. V uvedeném rozhodnutí soud shrnul průběh daného řízení a rovněž zjištění z jednotlivých rozhodnutí, a dále uzavřel, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je namístě exekuci zastavit i ve vztahu mezi oprávněným b) a povinnou, když v ostatním (ohledně otázky promlčení, včasnosti a řádnosti zápočtu pohledávky povinné vůči společnosti [právnická osoba] a odpovědnosti oprávněného b) za výkon funkce jednatele bez péče řádného hospodáře) odkázal na důvody zastavení exekuce ve vztahu mezi oprávněnou a) a povinnou. Dále shrnul, že v důsledku zápočtu došlo k zániku vymáhané pohledávky, a to ještě před zahájením exekučního řízení, a je tedy třeba zastavit exekuci i ve vztahu mezi oprávněným b) a povinnou.

11. Dle Vyrozumění o zahájení exekuce, č.j. 149 Ex 5939/19 – 7, ze dne 19.11.2019 byla žalobkyně jako povinná vyrozuměna o tom, že 18.10.2019 bylo proti povinnému zahájeno exekuční řízení podle exekučního řádu k vymožení nároku oprávněného, který byl přiznán, tedy exekučním titulem – rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2019 co do vymožení jistiny, 104.994,00 Kč s příslušenstvím a nákladů oprávněného, a rovněž nákladů exekuce. Současně byla povinná informována o účincích tohoto vyrozumění.

12. Návrhem na zastavení šikanózní exekuce pro předchozí zánik exekuované povinnosti žalobkyně 5.12.2019 brojila proti uvedené exekuci, kdy uváděla bližší informace, týkající se daného exekučního titulu. Žalobkyně uzavřela, že pokud byl exekuční návrh podán dne 10.10.2019, byl podán po zániku pohledávek oprávněných za povinnou dne 26.8.2019, a proto navrhla, aby soudní exekutor zastavil šikanózní exekuci. Dle podacího lístku z 5.12.2019 žalobkyně odeslala soudnímu exekutorovi zásilku. Tato byla dodána dle fotokopie dodejky na zadní straně obálky 6.12.2019.

13. Exekučním příkazem k provedení exekuce č.j. 149 EX 5939/19-10 ze dne 21.11.2019 soudní exekutor, JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha- východ, rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu [Anonymizováno] a.s.

14. Oznámením o exekuční blokaci účtu ze dne 22.11.2019 [Anonymizováno], a.s. informovala žalobkyni o blokaci jejího účtu, konkrétně co do částky 138.407,00 Kč s tím, že na výše uvedeném účtu dnešním dnem zrušili předschválený úvěr ve výši 150 000,- Kč.

15. Dle informace z 18.8.2023 společnosti Maxbanka, Maxbanking byla žalobkyně informována bankovním ústavem, že tento pro ni nabídku úvěru nemá.

16. Dle výpisu z účtu společnosti [Anonymizováno], a.s. ze dne 31.5.2021, vedeného ve prospěch žalobkyně, dne 10.5.2021 žalobkyně inkasovala příchozí vnitrobankovní platbu ve výši 432.072,00 Kč a dále další dvě platby v blíže neurčených částkách dne 11.5.2021, s poznámkou „převod na účet dcery“.

17. Potvrzením o platbě na účtu žalobkyně u [právnická osoba]., ze dne 6.10.2022 bylo potvrzeno, že částka 138.407,00 Kč byla převedena na účet protistrany (soudního exekutora), s poznámkou „převod exekuční blokace“.

18. Dle Výpisu z účtu č. [č. účtu] u společnosti [právnická osoba]., z 31.10.2022 byla 6.10.2022 provedena interní platba elektronická ve výši 138.407,00 Kč s poznámkou „převod exekuční blokace“.

19. Exekučním příkazem k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, č.j. 149 EX 5939/19 – 11 ze dne 21.11.2019 byly obstaveny věci nemovité ve vlastnictví povinné v obci [adresa].

20. Exekučním příkazem k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí č.j. 149 EX 5939/19 – 13 ze dne 3.12.2019 byly obstaveny nemovitosti ve vlastnictví povinné v obci [adresa], katastrální území [adresa].

21. Exekučním příkazem č.j. 149 EX 5939/19 – 14 ze dne 6.12.2019 byla nařízena exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů žalobkyně u Českého telekomunikačního úřadu.

22. Dle výpisu z účtu č. [č. účtu] u společnosti [právnická osoba]. z 31.10.2022 byla 6.10.2022 provedena platba „převod exekuční blokace“ ve výši 138.407,00 Kč.

23. Oznámením o skončení exekuce ze 4.10.2022 č.j. 149 EX 5939/19 – 77 soudní exekutor informoval účastníky o zániku účinku exekučních příkazů s tím, že rovněž exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu ze dne 21.11.2019 zanikl.

24. Ze spisu sp.zn. 149 EX 5939/19 soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha-východ bylo zjištěno následující: Dne 17.10.2019 byl ve věci podán exekuční návrh. Dne 30.10.2019 zaslal exekutor Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žádost o pověření k provedení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil soudního exekutora usnesením z 12.10.2019, pod č.j. 67 EXE 3452/2019 – 12. Dne 19.11.2019 požádal soudní exekutor o součinnost banku, resp. řadu bank a různých finančních institucí. Dále zaslal 21.11.2019 Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu exekuční příkaz k přikázání pohledávky z účtu a dále téhož dne exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí. Dále vyzval 21.11.2019 povinného k dobrovolnému plnění a současně jej poučil jakým způsobem má postupovat. Dne 6.12.2019 byl vydán exekuční příkaz srážkami ze mzdy. Dne 6.12.2019 byl podán návrh povinné na zastavení exekuce. Ten byl rovněž zaslán e-mailem 10.12.2019 exekutorovi. Dne 10.12.2019 vyzval exekutor oprávněného k vyjádření se k návrhu na zastavení exekuce. Dne 11.12.2019 podal návrh povinný na odklad exekuce. Dne 12.12.2019 byl založen další návrh. Téhož dne byl návrh postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 4. 12.2019 zaslal povinný ve věci žádost s tím, že z exekutorského úřadu byl zaslán zaměstnavateli povinné exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů. Tento však dosud povinná nemá, neobdržela jej a žádala, aby jí byl znovu doručen, resp. sděleno, kdy jí bude doručen. Dále se dotazovala, že jejímu, resp. proč byl vydán, a jejímu zaměstnavateli doručen exekuční příkaz z platu poté, co byl prokazatelně doručen návrh na zastavení, zjevně šikanózní exekuce, k vymožení pohledávky s tím, že očekává odpověď. Dne 13.12.2019 bylo vydáno usnesení o zrušení exekučního příkazu na mzdu, a to soudním exekutorem JUDr. [jméno FO]. Dne 16.12.2019 byl znovu podán další návrh na odklad exekuce. Dne 8.1.2020 se ve věci vyjádřil oprávněný, který se zastavením exekuce nesouhlasil, a dále bylo zaznamenáno usnesení, do evidence usnesení o odkladu exekuce. Soudní exekutor se 9.1.2020 obracel na soud přípisem, ve kterém zasílal usnesení z 8.1.2020 o odkladu exekuce, a dále druhého dne 10.1.2020 postoupil návrh na zastavení exekuce Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Dále soudní exekutor žádal 6.3.2020 o vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí ze dne 10.1.2020, tedy na rozhodnutí o odkladu exekuce. Dne 12.3.2020 byla vyznačena doložka právní moci na odkladu exekuce. Dále 5.4.2020 požádal povinný o předání jeho návrhu, tedy oprávněnému, a případné vyjádření, resp. o zaslání případného vyjádření oprávněných, obratem povinné. Dne 5.5.2020 nato odpovídal exekutor a toto vyjádření povinné zaslal. Dále bylo vydáno usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, a sice 30.12.2020 Obvodním soudem pro Prahu 4, pod č.j. 67 EXE 3452/2019 – 91, kterým byl návrh povinné na zastavení exekuce z 5.12.2019, zamítnut s tím, že „aktivní pohledávka se jeví, jako objektivně sporná. To je, má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty, a vyžaduje-li zjištění k prokázání této pohledávky, co do důvodu, nebo výše, a rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení, o žalobou uplatněné pasivní pohledávce. Jedná se v takovém případě o pohledávku nejistou, či neurčitou. Povinná v návrhu na zastavení exekuce sice uvedla započtení konkrétní částky, avšak nelze odhlédnout od skutečnosti, že jedinou vymahatelnou pohledávkou, kterou povinná disponuje, je pohledávka z titulu náhrady škody ve výši 112.615,00 Kč s příslušenstvím, může společnosti [právnická osoba], a ohledně které je, jak bylo v řízení prokázáno, vedeno proti společnosti [Anonymizováno] exekuční řízení před soudním exekutorem Mgr. [jméno FO], pod sp.zn. 220 EX 453/19, která přitom stále probíhá, a zatím bylo exekutorem vymoženo plnění ve výši 16.300,00 Kč. Povinná neprokázala, že by vůči oprávněným, jakožto fyzickým osobám, měla vykonatelnou pohledávku, když řízení na základě jí podané žaloby na náhradu škody, podané u Krajského soudu v Praze, proti oprávněným, dosud nebylo pravomocně skončeno. S ohledem na to tedy exekučnímu soudu nezbylo, než nárok povinné zamítnout.“ Dále bylo podáno, 1.2.2021 odvolání ze strany povinné proti usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Soudní exekutor poté zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručenky k usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, 5.2.2021. 10.3.2021 byla podána žádost o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ze strany žalobkyně. Současně byly zaslány listiny, které byly zaslané poškozenou Ministerstvu spravedlnosti. Tyto byly zaslány soudnímu exekutorovi. Dne 9.4.2021 (pozn. Soudu – při ú.j. omylem uveden rok 2020) požádal soud soudního exekutora o zapůjčení spisu. Tento byl následně 14.4.2021 zaslán soudu. Soud dále zaslal rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 54 Co 84/2021 – 148, ze dne 27.4.2021 exekutorovi. Jednalo se o rozhodnutí z 27.4.2021. Tímto rozhodnutím bylo usnesení soudu I. stupně proti, v rámci odvolání, tedy proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 28.12.2020 č.j. 67 EXE 3452/2019 – 91, zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. V dané věci odvolací soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že se soud I. stupně v důsledku nesprávného právního názoru, provedeným zápočtem, zejména existencí pohledávky povinné za oprávněnými nezabýval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a odvolací soud jej tedy zrušil a vrátil zpět soudu I. stupně se závazným pokynem. Dne 9.6.2021 zaslal soudní exekutor doručenky, právě k čtenému rozhodnutí, Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Ten následně 18.6.2021 vyznačil doložku právní moci na uvedeném rozhodnutí. Soudní exekutor požádal 1.12.2021 o součinnost, co se týče výše srážek ze mzdy, resp. o průběhu provádění srážek ze mzdy, adresovanou plátci příjmů povinného. Do spisu byla 7.12.2021 založena e-mailová korespondence mezi soudním exekutorem a povinnou, v níž povinná žádala o zdůvodnění jednotlivých úkonů, a žádosti o součinnost s tím, že došlo k nedopatření, neboť informační systém vyhodnotil nesprávně exekuci, jako řízení, ve kterém je aktivně nařízena exekuce srážkami ze mzdy, byť exekuční příkaz byl zrušen s právní moci 18.12.2019. Za toto se omluvil s tím, že o tomto bude rovněž vyrozuměn zaměstnavatel povinné. Dále informoval povinnou o možnosti složit jistotu podle § 54 odst. 5 exekučního řádu, a požádat o odklad exekuce, a o zrušení generálního, i speciálního inhibitoria s tím, že ke složení jistoty je možné použít i peněžní prostředky, zajištěné na bankovním účtu, na základě exekučního příkazu. Jistota by zůstala složena na účtu soudního exekutora do rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce, a poté by se v návrhu, v návaznosti na rozhodnutí soudu, buď vyplatila oprávněným, nebo vrátila povinné. Tatáž informace, byla následně zaslána rovněž zaměstnavateli povinné. Dne 7.12.2021 žádala povinná o sdělení. Dne 21.12.2021 informoval Obvodní soud pro Prahu 4 soudního exekutora, že v dané věci je nařízeno ústní jednání na 9.2.2022. Dne 8.3.2022 bylo vydáno usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, č.j. 67 EXE 3452/2019 – 244, kterým byla exekuce ve vztahu k prvnímu oprávněnému zastavena a zamítnut návrh na zastavení exekuce ve vztahu k druhému oprávněnému. Proti uvedenému rozhodnutí podala 23.3.2022 žalobkyně odvolání. To bylo zasláno soudu. A rovněž oprávněný zaslal odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce 1.4.2022. Dne 26.8.2022 bylo rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. o zastavení exekuce potvrzeno, ve výroku II. o zastavení exekuce bylo změněno tak, že se exekuce mezi oprávněným č. 2 a povinnou zastavuje a dále bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Dále bylo vydáno 26.8.2022 rozhodnutí odvolacího soudu o odměně a náhradách soudního exekutora č.j. 54 Co 158/2022 – 349, kterým bylo k odvolání oprávněné i povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 67 EXE 3452/2019 – 244, rozhodnuto o odměně a náhradách soudního exekutora tak, že tato se určovala ve výši 2 000,- Kč s paušální náhradou hotových výdajů, ve výši 4.550,-Kč a DPH. Dne 26.8.2022 zaslal soudní exekutor doručenky k tomuto rozhodnutí, soudu. Právní zástupce povinného žádal 5.9.2022, žádost o informaci. Nato odpověděl soudní exekutor 6.9.2022, jakým způsobem mají být náklady exekutora uhrazeny. Dne 3.10.2022 byla vyznačena doložka právní moci na rozhodnutí o odměně a náhradách soudního exekutora, a rovněž o zastavení exekuce, a rovněž na usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, co do prvního oprávněného. Dne 4.10.2022 bylo vydáno potvrzení o skončení exekuce, jako na č.l. 75, pro jednotlivé subjekty, u kterých byl zajištěn majetek, a sice pro Katastrální úřad [adresa]. Povinný poté 14.11.2022 žádal o zaslání kopie exekutorského spisu. Tím spis, v podstatě skončil. Poté byla podána již žádanka o zapůjčení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ze 4.10.2022.

25. Soud neprováděl či nehodnotil jako nadbytečné důkazy, které dílem prokazovaly skutečnosti mezi účastníky nesporné (Potvrzení o vedení účtu ze dne 12.4.2022 společnosti [Anonymizováno] a.s.ve prospěch žalobkyně, obálky jednotlivých zásilek, v nichž byly zaslány jednotlivé listiny), dílem prokazovaly pro řízení irelevantní skutečnosti (informace Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.2.2020 ve věci 67 EXE 3250/2019, tedy odlišné exekuce) , zahájené dle vlastních slov žalobkyně jiným oprávněným. Jako nadbytečné soud rovněž nehodnotil informace o běžných, spořících a dalších typech účtů, termínované vklady 1/2 - Osobní bankovnictví, společnosti [Anonymizováno], a.s.

26. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

27. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

28. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

29. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

30. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

31. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

32. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

33. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

34. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

35. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

36. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

37. Ze shora uvedeného vyplývá, že předpokladem odpovědnosti státu ve smyslu § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 zákona je naplnění těchto odpovědnostních předpokladů: 1. existence nezákonného rozhodnutí, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Tyto podmínky pak musí být splněny kumulativně, absence byť jediné z uvedených podmínek představuje nedůvodnost uplatněného nároku. U předběžně vykonatelného rozhodnutí jsou pak jeho účinky spojené s vykonatelností, nikoliv s právní mocí, a právě těmito účinky je takové rozhodnutí sto způsobit újmu. U předběžně vykonatelných rozhodnutí není třeba, aby nabyla právní moci a byla tak odstraněna pro nezákonnost jako pravomocná. Postačí, dojde-li k jejich odstranění jako příčiny újmy s využitím řádného opravného prostředku.

38. Na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Dne 17.10.2019 byl u soudního exekutora JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad Praha-východ podán exekuční návrh ve věci oprávněných [jméno FO] a [jméno FO] proti povinné JUDr. [jméno FO] o vymožení pravomocné pohledávky oprávněných ve výši 104.994,- Kč, kterou žalobkyně jako povinná dobrovolně neuhradila. Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil soudního exekutora usnesením z 12.10.2019 pod č.j. 67 EXE 3452/2019 – 12 provedením exekuce a ten ihned zahájil jednotlivé úkony, rozeslal žádosti o součinnost bankovním a finančním institucím, na jejichž základě následně vydal několik exekučních příkazů, včetně exekučního příkazu č.j. 149 EX 5939/19-10 dne 21.11.2019 na přikázání pohledávek z bankovního účtu žalobkyně u [Anonymizováno] a.s. Téhož vyzval 21.11.2019 povinnou k dobrovolnému plnění a současně ji poučil jakým způsobem má postupovat včetně možnosti složit jistotu na účet soudního exekutora ve výši vymáhané pohledávky a nákladů exekuce, která nepředstavuje úhradu vymáhané pohledávky a nákladů exekuce a nemá žádný vliv na rozhodování soudu o návrhu na zastavení exekuce, má však za následek rozhodnutí o odkladu exekuce a o zrušení generálního i speciálního inhibitoria. Povinná podala dne 5. 12. 2019 návrh na zastavení exekuce pro předchozí zánik vymáhané povinnosti v důsledku započtení, dne 11. 12. 2019 poté podala návrh na odklad exekuce podle exekučních příkazů prodejem nemovitých věcí a dne 12. 12. 2019 návrh na odklad exekuce podle exekučního příkazu srážkami ze mzdy. Návrh na odklad i zastavení exekuce byly v zákonné lhůtě postoupeny k rozhodnutí exekučnímu soudu, který usnesením ze dne 8. 1. 2020, č.j. 67 EXE 3452/2019-19, odložil exekuci v rozsahu jejího vedení na základě exekučních příkazů ze dne 21. 11. 2019 (prodej movitých věcí) a ze dne 3. 12. 2019 (prodej nemovitých věcí) do pravomocného rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce, protože na účtu povinné postiženém dalším exekučním příkazem ze dne 21. 11. 2019 je dostatek prostředků. Usnesením ze dne 30.12.2020 č.j. 67 EXE 3452/2019 – 91 byl návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut s tím, že „aktivní pohledávka se jeví, jako objektivně sporná“. K odvolání žalobkyně ze dne 1.2.2021 bylo původní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.12.2020 č.j. 67 EXE 3452/2019 – 91 usnesením č.j. 54 Co 84/2021 – 148 ze dne 27.4.2021 exekutorovi zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 9.6.2021 zaslal soudní exekutor doručenky, právě k čtenému rozhodnutí, Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Ten následně 18.6.2021 vyznačil doložku právní moci na uvedeném rozhodnutí. Soudní exekutor znovu požádal 1.12.2021 o součinnost různé subjekty a následně se omluvil žalobkyni za nedopatření, kdy byl dotaz na součinnost zaslán i jejímu zaměstnavateli, byť exekuční příkaz byl zrušen s právní moci 18.12.2019. Současně ji znovu (obdobně jako již ve vyrozumění o nařízení exekuce) informoval o možnosti složit jistotu podle § 54 odst. 5 exekučního řádu a požádat o odklad exekuce a o zrušení generálního, i speciálního inhibitoria. Obvodní soud pro Prahu 4 poté konal dne 9.2.2022 ústní jednání a dne 8.3.2022 bylo vydáno usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, č.j. 67 EXE 3452/2019 – 244, kterým byla exekuce ve vztahu k prvnímu oprávněnému zastavena a zamítnut návrh na zastavení exekuce ve vztahu k druhému oprávněnému. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č.j. 54 Co 158/2022-342, byla k odvolání povinné i oprávněného exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť pohledávka oprávněných před zahájením exekučního řízení zanikla započtením.

39. Jako předběžně vykonatelné je třeba posuzovat i vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkaz, přitom podle § 44 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. exekuční řád (dále také jen „e.ř.“) ve znění účinném do 31.12.2021, není vyrozumění rozhodnutím a není proti němu přípustný opravný prostředek. Formálně jde o obyčejný přípis (obdobně jako třeba sdělení či uvědomění), ovšem s důležitými procesními účinky pro účastníky. Vyrozumění o zahájení exekuce se povinnému doručuje vždy společně s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti, včetně nákladů exekuce, exekučním návrhem a kopií exekučního titulu. Základním procesním důsledkem doručení vyrozumění je, že nejpozději v tomto okamžiku je povinný seznámen s tím, že je proti němu vedena exekuce a začínají se vůči němu uplatňovat obecná omezení v nakládání s majetkem (generální inhibitorium). Tomuto vyrozumění o nařízení exekuce a rovněž tak vydanému exekučnímu příkazu se však lze bránit, ostatně jak učinila žalobkyně, návrhem na zastavení exekuce podle § 59 e.ř. V tomto případě proto jako využití opravného prostředku proti uvedenému slouží právě návrh na zastavení exekuce, tudíž se nevyžaduje hypotéza stanovená v § 8 odst. 1 zákona v podobě existence pravomocného rozhodnutí. Tedy jinak řečeno, není vyžadováno, aby se jednalo o rozhodnutí pravomocné. Nicméně podstatná je skutečnost, aby „uvedené rozhodnutí“ bylo zrušeno pro nezákonnost. V daném případě nebylo prokázáno zrušení ani jednoho z tvrzených nezákonných „rozhodnutí“ a není tak naplněn odpovědnostní titul v dané věci.

40. Pokud jde o žalobkyní tvrzená nezákonná rozhodnutí (vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkaz), podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného. V tomto směru je proto argumentace žalované, že exekuční řízení je řízení ryze formální, kdy při nařízení exekuce zkoumá exekuční soud toliko, zda je mu předkládán řádný exekuční titul (tj. pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu), zda návrh na nařízení exekuce podává ten, kdo je podle exekučního titulu k tomu oprávněn, tj. komu bylo exekučním titulem přiznáno právo, zda je podán proti tomu, kdo je z exekučního titulu povinen plnit (aktivní a pasivní legitimace účastníků) a zda je exekuce zahajována pro povinnost v exekučním titulu uvedenou, důvodná. Exekuční soud tedy nezkoumá oprávněnost či neoprávněnost nároků oprávněného. Zde se proto žalobkyně ve svém názoru mýlí, když tvrdí, že exekuční soud měl vědět, že exekuovaná pohledávka zanikla započtením. Takovouto vědomost o zániku exekuované pohledávky mohla mít toliko oprávněná a povinná, nikoliv exekuční soud. V tomto konkrétním případě proto exekuční soud postupoval správně v souladu s exekučním řádem, pakliže přistoupil k jmenování exekutora, který následně žalobkyni vyrozuměl o exekučním řízení a posléze vydal exekuční příkaz. Tedy ani v postupu exekutora nelze shledat ničeho závadného, resp. shledat vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkaz přikázání pohledávky z účtu jako rozhodnutí nezákonná. V tomto případě bylo třeba posoudit, zda uvedená rozhodnutí byla „zrušena“ na základě rozhodnutí o zastavení exekuce pro nezákonnost či nikoli. Z provedeného dokazování se však tato skutečnost nepodává. Důvodem pro to, že došlo k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e.ř. byly až dokazováním k návrhu na zastavení exekuce zjištěné skutečnosti, že došlo k zániku exekuované pohledávky započtením. Takováto skutečnost však nebyla zřejmá ještě předtím, než exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti, nýbrž až poté (byť před pověřením soudního exekutore JUDr. [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] - východ). Z daného však nelze dovodit nezákonné rozhodnutí, když soud pověřoval exekutora a tento následně vyrozuměl žalobkyni o zahájení exekuce a vydal několik exekučních příkazů včetně exekučního příkazu ze dne 21. 11. 2019, čj. 149 EX 5939/19-10. Exekuční soud a potažmo exekutor se v dané věci tedy zabývaly splněním předpokladů pro nařízení exekuce tak, jak byly soudem vyjmenovány shora, přičemž ani jinými důvody se zabývat nemohly. Toto mohlo být řešeno až následně v rámci návrhu žalobkyně na zastavení exekuce. Pokud pak žalobkyně tvrdila, že jestliže byla exekuce zastavena jako nepřípustná, pak musela být rovněž nezákonná, nelze než shrnout, že z rozhodnutí soudu I. stupně, tak i odvolacího soudu, týkajících se zastavení exekuce v posuzované věci nevyplývá, že by exekuce byla zastavena z důvodu nezákonnosti (tzn. neměla být vůbec nařízena), nýbrž byla zastavena z důvodu zániku pohledávky poté, co exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti. Je-li tedy důvodem zrušení rozhodnutí jiná skutečnost, než je nezákonnost, odpovědnost státu podle § 7 a § 8 zákona nenastupuje. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. rozs. Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o ústavním soudu (v posuzovaném řízení pak s ohledem na nepřípustnost odvolání daného rozhodnutí a předběžnou vykonatelnost soudy v rámci návrhu na zastavení exekuce). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. Tak, jak soud naznal již shora, nezákonnost rozhodnutí, které žalobkyně ve své žalobě označila za nezákonná, z „zrušujícího“ rozhodnutí (tj. rozhodnutí o zastavení exekuce) Obvodního soudu pro [adresa] a Městského soudu v Praze nevyplývá. Protože soud dospěl k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonných rozhodnutí, jakožto jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu, nezabýval se již splněním dalších odpovědnostních předpokladů. Již jen pro úplnost soud doplňuje k argumentaci žalobkyně, že nezvolila postup složení jistoty k rukám exekutora, protože toto bylo sice jejím právem (nikoli však její povinností), že i kdyby byl v dané věci shledán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, rozhodnutím žalobkyně nevyužít všech procesních prostředků (včetně složení jistoty) došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou. Nárok by tak rovněž nebyl důvodný. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu co do nároku na zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí zamítl.

41. Pokud jde o nárok na náhradu škody, představující výhodnější úročení bankovních vkladů žalobkyně, nelze než s ohledem na shora uvedené konstatovat, že vzhledem k absenci odpovědnostního titulu není nárok žalobkyně důvodný. I v tomto případě by pak platilo obiter dictum vyjádřené shora, tedy že rozhodnutím žalobkyně nevyužít všech procesních prostředků (včetně složení jistoty) došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou.

42. Co se týče nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky podkladového řízení, je především nutno zdůraznit, že zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu ČR posoudil po právní stránce následovně: (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008). Jinými slovy, i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou.

43. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od data 21.11.2019, kdy byla žalobkyně vyrozuměna o zahájení exekuce a vyzvána k dobrovolnému splnění pravomocné povinnosti, neboť tímto okamžikem žalobkyně získala povědomí o tom, že je proti ní exekuční řízení vedeno do data 3.10.2022, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení, tedy celkem dva roky a jedenáct měsíců. V řízení bylo postupováno plynule, bez delších prodlev a průtahů, postup soudu směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Jediný průtah pak soud zjistil zpočátku řízení, a to v období od 5.5.2020, kdy odpovídal exekutor žalobkyni na její dotaz do 30.12.2020, kdy bylo vydáno první usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, v celkové délce 7 měsíců. Ve věci rozhodoval dvakrát soud I. stupně o návrhu žalobkyně na zastavení řízení, jednou o odkladu vykonatelnosti a dvakrát soud odvolací. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud již ve svém stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Účastníkům řízení proto nelze dávat k tíži využití řádných či mimořádných opravných prostředků, popřípadě využití dalších procesních návrhů k ochraně jejich práv, což se zákonitě promítne do celkové doby řízení, neboť se orgány státu s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze přičítat ani k tíži žalované strany. V poměrech uvedené věci to znamená, že je třeba reflektovat počet stupňů soudní soustavy, u níž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků, či postupu orgánů veřejné moci. Podle názoru soudu skutečnost, že ve věci dvakrát rozhodoval o podaném odvolání soud odvolací, se promítla do celkové doby řízení. V této souvislosti pak soud snad jen doplňuje, že v prvém případě, kdy odvolací zrušil rozhodnutí exekučního soudu, to nebylo z důvodu nepřezkoumatelnosti ani pro procesní vady či z důvodu, že by exekuční soud nerespektoval judikaturu vyšších soudů, což by bylo třeba vyhodnotit jako nesprávný úřední postup orgánů státu, který se podílel na celkové době řízení. Po procesní stránce proto soud uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou. Částečnou obtížnost však soud shledal po stránce skutkové, neboť v rámci řízení se musel zabývat otázkou (a k této vést i dokazování), zda exekuovaná pohledávka zanikla započtením či nikoli, jak namítala v rámci návrhu na zastavení řízení žalobkyně. Žalobkyně se na celkové délce řízení žádným způsobem nepodílela. Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízením jako jsou řízení opatrovnická, pracovně právní, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení, trestní věci či věci týkající se zdraví nebo života, která v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná. Co se týče subjektivního významu řízení pro žalobkyni nelze rovněž pominout skutečnost, že dané řízení bylo zahájeno na základě její (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh řízení a celkovou jeho délku, dospěl soud k závěru, ve shodě s žalovanou, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť posuzovanou délku řízení lze hodnotit ještě jako přiměřenou. Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je na řízení upřednostňován globální pohled, tedy se posuzuje s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11.10.2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozs. ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9.7.2002 nebo Krča proti České republice ze dne 18.3.2003). Za dané situace je soud k závěru, že zjištěný průtah v počátku exekučního řízení lze s odkazem na skutečnost, že celková délka řízení nebyla nepřiměřená, ještě tolerovat. Vzhledem k tomu, že ani jeden nárok žalobkyně není pro neexistenci odpovědnostního titulu opodstatněný, zamítl soud žalobu i co do nároku na zadostičinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení jako nedůvodnou výrokem I. rozsudku.

44. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, 1x příprava na jednání a 1x účast na jednání dne 8.3.2024).