45 C 187/2021-68

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 100 000 Kč takto:

Výrok

I. Soud připouští změnu žaloby ze dne 14.2.2023 tak, že žalobce nadále požaduje za délku řízení náhradu ve výši 80.000,00 Kč, a za nezákonná rozhodnutí částku ve výši 20.000,00 Kč.

II. Soud konstatuje, že v řízení, vedeném Úřadem práce ČR, Krajská pobočka v Plzni, pod sp.zn. SZ/94539/2012, na něj navazujících řízení Ministerstva práce a sociálních věcí ve věcech pod sp.zn. SZ/MPSV-2016 /211200-914, SZ/MPSV-2018 /199660-914, SZ/MPSV-2019 /1102-914 a SZ/MPSV-2019 /40904-914, a Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 16 Ad 33/2017 a 16 Ad 54/2019, došlo, nejen k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, ale i k vydání nezákonných rozhodnutí.

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 100.000,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 100.000,00 Kč od 26.8.2021 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 22 570 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení před Úřadem práce České republiky - Krajská pobočka v Plzni - sp. zn. SZ/94539/2012, to vše bylo zahájeno už v říjnu 2015, Ministerstvem práce a sociálních věcí sp. zn. - MPSV- 2016 /211200-914, SZ/ MPSV- 2018 /199660-914, SZ/ MPSV- 2019 /1102-914, SZ/ MPSV- 2019 /40904-914, Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. - 16 Ad 33/2017, 16 Ad 54/2019, Nejvyšším správním soud pod sp. zn. - 4 Ads 328/2020. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 2.3.2021, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalobce dále doplnil žalobu a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 uvedl, že posuzované věci tvoří jedno řízení. V dané věci řízení trvalo 4 roky a 6 měsíců, dle obsahu spisu byly opakovaně porušovány lhůty pro vydání rozhodnutí a celková doba řízení je dobou nepřiměřenou, a to zejména s ohledem na srovnatelné případy v obdobných věcech v sociální oblasti. Dále navrhl k porovnání zadostiučinění nemajetkové újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení v sociální oblasti rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. srpna 2022, č. j. 26 C 248/2021-66, v němž soud jako nepřiměřeně dlouhou dobu řízení zhodnotil řízení v délce 2 let a 4 měsíců. Zdůraznil, že v jeho případě docházelo správní řízení trvalo po dobu čtyř let a šesti měsíců, byť zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí ve správním řízení je jeden měsíc respektive dva měsíce podle § 71 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu. Z obsahu vedeného spisu je zřejmé, že tato byla opakovaně porušována. Pokud jde o požadované zadostiučinění, změnil žalobce své požadavky tak, že nadále požaduje náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu nepřiměřenou délkou správního a navazujícího soudního řízení ve výši 80.000 Kč, přičemž vycházel z přiměřeného navýšení základní částky výši 52.500 Kč, a to pro zvýšený význam řízení pro svou osobu a postup státních orgánů ve věci, jejichž rozhodnutí byla opakovaně rušena soudy. Dále požadoval zadostiučinění ve výši 20.000 Kč za nezákonné rozhodnutí, jehož výkonem byla ohrožena jeho existence, pravidelné návštěvy příbuzných, možnost konání výletů. Pro žalobce byla celá věc velmi stresující, měl obavy o svou existenci, zdraví a rodinný život.

3. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala. Plně odkázala na popis průběhu, jak je uveden v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 07. 10. 2020, č. j. 16 Ad 54/2019-65, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 08. 02. 2021, č. j. 4 Ads 328/2020-33. Zdůraznila, že předmět řízení nikterak nezasahoval do základu věci, tedy povinnosti vrátit přeplatek na dávce příspěvek na živobytí, která trvala od roku 2015 a nebyla jednotlivými rozhodnutími rušena. Připustila, že správní orgán I. Stupně i žalované v dané věci pochybili především tím, že ve věci využili institut vydání nového rozhodnutí ve věci podle ustanovení §101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) namísto toho, aby správní orgán I. stupně zahájil řízení exekuční, kde by bylo možné formu úhrady přeplatku v rámci tohoto řízení zvolit a měnit dle příslušných ustanovení dotčených právních předpisů - Hlava XI. správního řádu a související postup pro správu daní. K tomuto závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí. Popřel tvrzení žalobce, že správní orgány nerespektovaly závazný názor soudu, vyjádřený v jeho rozhodnutích, když tento byl do dotčených rozhodnutí promítnut a ke zrušení došlo vždy z rozdílných důvodů. Konečná rozhodnutí pak byla potvrzena soudem prvního stupně, s jehož názorem se však neztotožnil Nejvyšší správní soud. Na základě jeho názoru pak bylo řízení zastaveno. Zdůraznila, že dle tvrzení žalobce mu byla způsobena újma ve vykonávacím řízení, což je nesprávně. Vyvracela tvrzení žalobce, ohledně prekluze práva s tím, že tuto uplatnil i v žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 04. 03. 2019, č. j. MPSV-2019/44297-914, k namítal, že poprvé bylo o věci rozhodnuto 28.8.2018, tedy po uplynutí lhůty 3 let od výplaty předmětného příspěvku. Konstatovala, že o povinnosti vrátit přeplatek bylo prvně rozhodnuto již v roce 2015, následná rozhodnutí pak byla učiněna v roce 2016, 2018 a 2019. Jak uzavřel nejvyšší správní soud, s ohledem na přerušení prekluzivní lhůty tato uplynula nejpozději dne 27. 11. 2018. Žalovaná dále doplnila, že využití opravných prostředků (odvolání, správní žaloby a kasační stížnosti) je v právním státě předpokládaným instrumentem pro dosažení změny správního rozhodnutí. Ve věci probíhalo celkem 9 řízení (3 prvoinstanční, tři odvolací a tři soudní). I s ohledem na vše výše uvedené má tak žalovaná za to, že tvrzená doba řízení není v daném případě nepřiměřená. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

4. Dle neúplného podacího lístku, podle kterého byla Ministerstvu práce a sociálních věcí odeslána zásilka žalobcem blíže neurčeného dne (část data chybí).

5. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Plzni ze dne 23.8.2016 bylo z moci úřední rozhodnuto o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí, již zde několikrát čtené s tím, že původní přeplatek byl stanoven ve výši 61.985,00 Kč, přičemž z této částky bylo 23.8.2016 již uhrazeno 400,00 Kč. Přeplatek ve výši 61.985,00 Kč bude měsíčně srážen z výplaty dávky příspěvek na živobytí č.j. 4532/2016/KLT.

6. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. MPSV-2016/211200-914/1 ze dne 18.10.2016 bylo odvolání současného žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni ze dne 23.8.2016, č.j. 21553/2016/KLT o změně povinnosti žalobce vrátit přeplatek dávky příspěvek na živobytí, který byl za měsíce únor 2014 až srpen 2015 rozhodnutím č.j. 30177/2015/KLT stanoven žalobci v celkové výši 61.985,00 Kč, zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

7. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni ze dne 28.8.2018 č.j. 19593/2018/KLT bylo rozhodnuto z moci úřední o změně povinnosti žalobce vrátit přeplatek dávky příspěvek na živobytí č.j. 2494/2014/KLT za měsíce únor 2014 až srpen 2015, stanovené rozhodnutím č.j. 11085/2018/KLT žalobci v celkové výši 61.985,00 Kč s tím, že daný přeplatek dávky příspěvek na živobytí, který byl za období únor 2014 až srpen 2015 stanoven v celkové výši 61.985,00 Kč, který měl být srážen z běžně vyplácené nebo později přiznané opakující se dávky pomoci v hmotné nouzi, má být nově poukázán na účet úřadu, který toto rozhodnutí vydal, nebo uhrazen v hotovosti, a to do 30.11.2018, přičemž povinnému musí zůstat nejméně částka existenčního minima.

8. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. MPSV-2018/202555-914 ze dne 11.10.2018 bylo rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni ze dne 28.8.2018, č.j. 19593/2018/KLT o změně povinnosti žalobce vrátit přeplatek dávky příspěvek na živobytí, který byl za měsíce únor 2014 až červenec 2015 a srpen 2015 rozhodnutím č.j. 11085/2018/KLT stanoven účastníku řízení v celkové výši 61.985,00 Kč zrušeno a věc byla vrácena k opětovnému projednání příslušnému úřadu.

9. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Plzni, ze dne 16.11.2018 bylo z moci úřední rozhodnuto o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí č.j. 2494/2014/KLT za měsíce únor 2014 až srpen 2015 stanoveno v celkové výši 61.985,00 Kč, přičemž původní rozhodnutí bylo změněno tak, že přeplatek dávky příspěvek na živobytí má být uhrazen v hotovosti či na účet úřadu nejpozději do 31.5.2019 a bude srážen z běžně vyplácené dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí na formu splácení přeplatku.

10. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, č.j. MPSV-2019/3692-914 ze dne 8.1.2019 bylo napadené rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni, ze dne 16.11.2018, č.j. 26156/2018/KLT, o změně povinnosti [celé jméno žalobce] vrátit přeplatek dávky příspěvek na živobytí, který byl za měsíce únor 2014 až červenec 2015 a srpen 2015 rozhodnutím č.j. 19593/2018/KLT stanoven účastníku řízení v celkové výši 61.985,00 Kč, zrušeno a vráceno úřadu práce k novému projednání.

11. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Plzni, ze dne 5.2.2019 bylo z moci úřední rozhodnuto o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí č.j. 2494/2014/KLT ve výši 61.585,00 Kč, a sice tak, že tento, musí být poukázán na účet úřadu, který rozhodnutí vydal, či uhrazen v hotovosti, a to do 31.8.2019.

12. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. MPSV-2019/44297-914, ze dne 4.3.2019 bylo odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni ze dne 5.2.2019, č.j. 3159/2019/KLT, kterým úřad rozhodl z moci úřední o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí žalobce za měsíce únor 2014 až srpen 2015 v celkové výši 61.585,00 Kč a nově stanovil lhůtu do 31.8.2019, zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

13. Dle záznamu o usnesení poznamenaném do spisu ze dne 12.3.2021, Úřad práce ČR – krajská pobočka v Plzni, kontaktní pracoviště [obec] rozhodl o zastavení řízení ve věci změny povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí, který byl účastníkovi řízení, tedy současnému žalobci, za měsíce únor 2014 až srpen 2015 stanoven rozhodnutím úřadu práce ze dne 22.10.2015 tak, že přeplatek musí být poukázán na účet úřadu práce, nebo uhrazen v hotovosti do 31.8.2019, neboť odpadl důvod k jeho vedení.

14. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 16 Ad 54/2019 – 65 ze dne 7.10.2020 byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.3.2019 č.j. MPSV-2019/44297-914, o povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí, zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a o odměně ustanoveného advokáta.„ Ze správního spisu soudu zaslaného žalovaným v této věci vyplývá, že jeho obsah odpovídá obsahu napadeného rozhodnutí i vyjádření žalovaného ze dne 29.5.2019. Mimo jiné je na č.l. 1 založena Žádost žalobce o příspěvek na živobytí ze dne 9.1.2012, dále Oznámení ÚP adresované žalobci o zahájení správního řízení ve věci přeplatku dávky příspěvek na živobytí ze dne 31.10.2018 č.j. 24723/2018/KLT, rozhodnutí ÚP ze dne 16.11.2018 č.j. 26156/2018/KLT o změně povinnosti vrácení přeplatku, odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí ze dne 17.12.2018 a pravomocné rozhodnutí žalovaného ze dne 8.1.2019 č.j. MPSV-2019/3692-914; dále jsou založeny písemnosti (rozhodnutí ÚP ze dne 5.2.2019 č.j. 3159/2019/KLT doručené žalobci dle připojené doručenky dne 15.2.2019 a odvolání žalobce ze dne 25.2.2019 a jeho doplnění ze dne 4.3.2019 proti uvedenému rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného č.j. MPSV- 2019/44297-914 ze dne 4.3.2019), tj. listiny vztahující se k této projednávané věci (založen je i trestní příkaz Okresního soudu v Klatovech č.j. 1T 109/2017-294 ze dne 4.7.2017, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1,3 trestního zákoníku, neboť neoprávněně pobíral vyšší dávky pomoci v hmotné nouzi, než jaké mu náležely, a to i příspěvek na živobytí, kdy mu za měsíce únor 2014 až srpen 2015 byla navíc vyplacena v rámci příspěvku na živobytí částka 61.985 Kč). Také je založeno rozhodnutí ÚP č.j. 30177/2015/KLT ze dne 22.10.2015 o vzniku a povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí č.j. 2494/2014/KLT za měsíc (e) 2/ 2014 až 7/ 2015, 8/ 2015 v celkové výši 61 985Kč a včasné odvolání žalobce i následné rozhodnutí žalovaného č.j. MPSV-2015/158230-914/1 ze dne 15.1.2016, jímž bylo dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí ÚP zčásti změněno tak, že ve výroku bylo slovo„ bezodkladně“ změněno na slova„ do dne 30.04.2016“ a uvedené rozhodnutí ve zbytku bylo potvrzeno (výrok I. a II.). V odvolání ze dne 25.2.2019 proti rozhodnutí ÚP ze dne 5.2.2019 žalobce namítal, že rozhodnutí je nesprávné, když správní orgán vůbec neposoudil běh lhůt stanovený v § 51 odst. 7 zákona, když je třeba konstatovat, že tříletá lhůta již uplynula, a to minimálně z části s přihlédnutím k přerušení lhůt. Uplynutí lhůty musí správní orgán posoudit z úřední povinnosti. O vrácení přeplatku již není možné v roce 2019 rozhodovat. V tomto směru je rozhodnutí neúplné a nepřezkoumatelné. Dále namítal, že správní orgán poukazoval na ustanovení správního řádu o obnově řízení, jež nelze v dané věci vůbec aplikovat. Daný institut na věc vůbec nedopadá a rozhodnutí je tak nesrozumitelné. Navíc žalobce konstatoval, že bylo již o stejné věci rozhodováno v řízení č.j. 26156/2018/KLT, což brání tomu, aby bylo ve věci opětovně rozhodováno. V doplnění odvolání ze dne 4.3.2019 pak žalobce namítal porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu žalobě uvedená představa žalobce, že vrácení přeplatku mělo být v jeho případě uloženo ve splátkách a za podmínek, aby nebyly postiženy jeho příjmy pokrývající jeho základní životní potřeby, neodpovídá skutečnosti, jelikož jak je soudu známo z úřední činnosti (viz řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Ad 40/2019), žalobce několik let pobírá příspěvek na živobytí, který mu je opakovaně snižován z částky 3.410 Kč na částku životního minima, tj. 2.200 Kč, měsíčně, tedy z takovýchto částek nelze přistoupit ke srážkám na úhradu přeplatku, což je nepochybně žalobci známo. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce za celou dobu neprojevil dostatečnou snahu splácet předmětný přeplatek, jelikož uhradil toliko v roce 2016 a to 200 Kč dne 9.6. a stejnou částku dne 30.6, tedy celkem 400 Kč„ 15. Usnesením Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 328/2020 – 30 ze dne 10.12.2020 byl kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.10.2020, č.j. 16 Ad 54/2019 – 65, přiznán odkladný účinek.

16. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 328/2020 – 33 ze dne 8.2.2021 byly výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.10.2020, č.j. 16 Ad 54/2019 – 65 zrušeny, kasační stížnost proti výroku III. uvedeného rozsudku byla zamítnuta. Rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni ze dne 5.2.2019, č.j. 3159/2019/KLT, sp.zn. SZ/94539/2012, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4.3.2019, č.j. MPSV-2019/44297-914, zrušeno, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaným v daném případě bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a kasační stížnosti a ustanovenému zástupci žalobce byla přiznána odměna. Nejvyšší správní soud jednak konstatoval, že„ v posuzované věci nebylo možné vydat nové rozhodnutí o změně povinnosti vrácení přeplatku podle § 101 písm. e) správního řádu, neboť to relevantní právní úprava (správní řád ve spojení se zákonem o pomoci v hmotné nouzi) neumožňuje. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto vůbec neměla být vydána a jsou nezákonná…………… Povinnost stěžovatele vrátit přeplatek zanikla nejpozději 27. 11. 2018. V době rozhodování žalovaného v nyní posuzované věci již tedy povinnost stěžovatele k vrácení přeplatku zanikla a jakékoli další rozhodování o této povinnosti nepřicházelo v úvahu. Nejvyšší správní soud proto shledal nesprávnou úvahu krajského soudu, že námitka prekluze povinnosti vrátit přeplatek je nedůvodná, protože správní orgány nerozhodovaly o samotné povinnosti vrátit přeplatek, nýbrž pouze o změně způsobu jeho úhrady. Poté, co povinnost vrátit přeplatek zanikla, nelze tuto povinnost vymáhat, ani platbu přeplatku jinak inkasovat a již z tohoto důvodu jsou tedy rozhodnutí správních orgánů nezákonná.“ 17. Ze spisu Ministerstva práce a sociálních věcí sp.zn. MPSV- 2019 /40904 bylo zjištěno, že dne 26.2.2019 úřad práce se vyjádřil k odvolání proti rozhodnutí o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky. Dne 28.2.2019 učinilo Ministerstvo práce a sociálních věcí záznam o určení oprávnění úřední osoby, kterým byla určena referentka a vedoucí daného oddělení. Dále bylo dne 4.3.2019 vydáno rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (viz shora bod 11). Dále bylo 7.3.2019 postoupeno Úřadem práce – Krajskou pobočkou v Plzni, postoupeno Ministerstvu práce a sociálních věcí doplnění odvolání současného žalobce, které bylo podáno 4.3.2019, proti uvedenému rozhodnutí, tedy proti rozhodnutí ze dne 5.2.2019 č.j. 3159/2019/KLT. 15.3.2019 byla Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Plzni, vrácena spisová dokumentace.

18. Ze spisu Ministerstva práce a sociálních věcí sp.zn. SZ/MPSV-2019 /1102-914 bylo zjištěno, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí, které zde již bylo čteno, z 8.1.2019, o zrušení původního rozhodnutí, vrácení věci Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni k novému projednání. 3.1.2019 byl proveden záznam o určení oprávněného referenta a vedoucí oddělení. 20.12.2018 zaslal úřad práce vyjádření k odvolání proti rozhodnutí o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky. Spisová dokumentace byla vrácena 14.1.2019.

19. Ze spisu Ministerstva práce a sociálních věcí sp.zn. SZ/MPSV-2018 /199660 914 bylo zjištěno, že 26.10.2018 byla úřadu práce vrácena spisová dokumentace. 11.10.2018 bylo vydáno rozhodnutí, které zde již bylo čteno. 5.10.2018 byla určena oprávněná referentka a vedoucí oddělení k rozhodnutí. 3.10.2018 se k odvolání žalobce proti rozhodnutí o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky vyjádřil úřad práce.

20. Ze spisu Ministerstva práce a sociálních věcí sp.zn. SZ/MPSV-2016 /211200-914 bylo zjištěno, že dne 27.10.2016 byla vrácena spisová dokumentace. 18.10.2016 bylo vydáno rozhodnutí (viz bod. 6). Dne 10.10.2016 byla určena oprávněná referentka a vedoucí oddělení. 27.9.2016 se ve věci vyjádřil úřad práce k odvolání proti rozhodnutí o změně povinnosti vrácení přeplatku dávky.

21. Ze spisu sp.zn. 16 Ad 9/2018 Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že 21.2.2018 žalobce podal žalobu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28.11.2017 č.j. MPSV-2017/240840-914/1. Dne 4.12.2017 požádal o osvobození od soudních poplatků, resp. předložil tedy podklady k danému rozhodnutí. Dne 27.2.2018 se ve věci vyjádřil Krajský soud v Plzni. Rozhodnutí poté bylo 1.3.2018 zasláno, resp. vyjádření tedy, žalovanému, tedy Ministerstvu práce a sociálních věcí. Dne 13.3.2018 byly zaslány Ministerstvem práce a sociálních věcí úplné originály správních spisů Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni a Ministerstva práce a sociálních věcí, a sice Krajskému soudu v Plzni. Celý správní spis. Krajský soud vyzval tehdejšího ustanoveného zástupce žalobce 19.3.2018, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání a dalším procesním vyjádřením. Žalobce, prostřednictvím svého zástupce, 21.3.2018 požádal o projednání věci při ústním jednání. Krajský soud v Plzni 6.2.2019 poté nařídil ve věci jednání na 21.2.2019 a předvolal účastníky. Dne 7.2.2019 požádalo Ministerstvo práce a sociálních věcí o posunutí nařízeného termínu na pozdější hodinu. Dne 12.2.2019 bylo sděleno právnímu zástupci žalobce i žalovanému, že ústní jednání, nařízené na 21.2.2019, se nebude konat s tím, že bude následně rozhodnuto bez jednání. Dne 14.2.2019 předložil právní zástupce žalobce vyčíslení nákladů právního zastoupení. Poté byl ve věci vydán, 28.2.2019, rozsudek, kterým bylo rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 28.11.2017 č.j. MPSV-2017/240840-914/1 a jemu předcházející rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni, kontaktní pracoviště [obec], ze dne 10.10.2017, č.j. 23978/2017/KLT zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ustanovenému zástupci byla přiznána odměna. Rozsudek byl vydán bez odůvodnění, prozatím ve zkráceném znění. Dne 28.3.2019 žádala soudkyně o prodloužení lhůty k napsání uvedeného rozsudku, do 4.4.2019. Rozsudek v plném znění byl poté založen do spisu a nabyl právní moci 4.4.2019. Rozsudek byl poté rozeslán účastníkům. Následně byl vyhotoven statisticky list a spis byl ukončen.

22. Ze spisu sp.zn. 16 Ad 54/2019 Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že 9.5.2019 podal žalobce žalobu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4.3.2019, č.j. MPSV-2019/44297-914 a předložil důkazy v uvedené věci. 17.5.2019 byl žalovaný vyzván k vyjádření se ve věci, a sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Dne 29.5.2019 předložil žalovaný vyjádření k žalobě ze dne 9.5.2019, a dále se vyjádřil k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Soud vyzval 5.6.2019 žalobce, aby odstranil vady návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby. Dne 5.6.2019 byly zaslány Ministerstvem práce a sociálních věcí Krajskému soudu v Plzni originály správních spisů. Dne 20.6.2019 doplnil žalobce návrh na odkladný účinek žaloby. Dne 24.6.2019 byl žalobě přiznán odkladný účinek usnesením Krajského soudu v Plzni. Dne 15.6.2020 byla věc předána jiné soudkyni z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti vyřizující soudkyně. Dne 2.7.2019 byl zástupce žalobce vyzván, aby podal repliku k písemnému vyjádření žalované. Dne 1.8.2019 se vyjádřil zástupce žalobce. Dále 1.8.2019 vyčíslil ustanovený zástupce žalobce své náklady. Replika žalobce byla zaslána Ministerstvu práce a sociálních věcí 21.8.2019. Poté byl, ve zkráceném znění, vyvěšen rozsudek ze 7.10.2020 (viz shora bod 13.). Písemné vyhotovení rozsudku bylo následně založeno do spisu v plném znění a nabylo právní moci dne 8.10.2020. Poté byl ve spise proveden už jen záznam o vyplacení odměny zástupce a tzv. post agenda. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 7.10.2020, byla následně 13.10.2020 podána kasační stížnost, a sice blanketní, kdy žalobce žádal o ustanovení právního zástupce. Kasační stížnost byla následně předložena Nejvyššímu správnímu soudu 21.10.2020 s tím, že správní spis byl vrácen žalovanému 8.10.2020. O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl rozhodnutím z 8.2.2021 (viz bod 15.). Dne 5.2.2021 byl spis zaslán zpět Krajskému soudu v Plzni k rozeslání rozhodnutí účastníkům. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci 8.2.2021. Poté již ve věci byla jen post agenda, resp. bylo vyžádáno, aby byl bezodkladně vrácen zpět, když byl zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2.

23. Obsah spisu Úřadu práce ČR, kontaktní pracoviště [obec], sp.zn. Ž 73/12 učinili účastníci v dané věci nesporným a současně konstatovali, že obsah daného spisu vyplývá i z jednotlivých rozhodnutí správního soudu. V této souvislosti soud odkazuje na shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 07. 10. 2020, č. j. 16 Ad 54/2019-65.

24. Žalobce k doložení oprávněnosti výše jím stanoveného zadostiučinění nemajetkové újmy předložil soudu srovnávací případ - rozsudek Městského soudu v Praze ve věci č.j. 54 Co 363/2022 -101 ze dne 17.1.2023, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. srpna 2022, č. j. 26 C 248/2021-66, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 17. října 2022, č. j. 26 C 248/2021-86, změněn v napadeném zamítavém výroku o věci samé (výrok II) mění jen tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 23 500 Kč s příslušenstvím, jinak byl rozsudek nalézacího soudu, tj. ohledně částky 221 500 Kč s příslušenstvím potvrzen a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že původním rozsudkem nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 55 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části 245 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. V řízení se žalobkyně domáhala zaplacení nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení sp.zn. MPSV- 2019 /81832 ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím a nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím v důsledku vydání nezákonného pravomocného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí v dané věci, přičemž předmětem daného řízení bylo přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem„ TP“ či„ ZTP“. Soud mimo jiné konstatoval, že již tak sám o sobě typově zvýšený význam posuzovaného řízení coby řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) byl v daném případě zásadním způsobem umocněn tím, jaký význam posuzovanému řízení přikládala sama poškozená. Ten poškozená spojovala s řadou výhod, které jsou osobám„ ZTP“ přiznány, zatímco osobám„ TP“ jen v menší míře. Délka posuzovaného správního řízení zahrnující i řízení ve správním soudnictví tak činila ve výsledku 2 roky a 7 měsíců. Odvolací soud uzavřel, že za okolnostem případu přiměřenou lze shledat finanční náhradu za žalobkyní utrpěnou nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky daného řízení částku ve výši 33 180 Kč Odvolací soud dále nemohl vycházet z žalobkyní navrhovaných srovnávacích případů v důsledku nezákonného zahájení trestního stíhání, když se jednalo o zcela odlišné případy a rovně i důsledky, kterým žalobkyně musela čelit v důsledku nepřiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP v období od 1. 1. 2019 do konce května 2021 včetně, odvolací soud při stanovení oprávněné výše náhrady předmětné nemajetkové újmy způsobené žalobkyni předmětným nezákonným správním rozhodnutím vyšel z porovnání s jemu známým a účastníkům řízení předem zprostředkovaným případem pravomocně přiznané výše náhrady nemajetkové újmy za nezákonné správní rozhodnutí, které v zásadě způsobilo poškozenému srovnatelné negativní dopady do jednotlivých složek osobnostní sféry jako tomu bylo v případě žalobkyně, a za každý měsíc trvání účinků předmětného nezákonného rozhodnutí shledal přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v částce 1 500 Kč, tj. za celkem 29 kalendářních měsíců finanční zadostiučinění v souhrnné výši 43 500 Kč.

25. Z usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. Na 4/2019 – 30 ze dne 26.4.2019, kterým byl žalobci ustanoven zástupcem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] pro podání žaloby v dané správní věci.

26. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

27. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

28. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

29. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

30. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

31. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

32. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

33. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

34. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

35. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

36. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

37. Dle ust. § 95 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

38. Soud nejprve ve výroku ad.I připustil změnu žaloby.

39. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 19.9.2016 do 12.3.2021, tedy celkem 4 let a 5 měsíců. Předmětem řízení byla změna způsobu vrácení přeplatku dávky - příspěvek na živobytí ve výši 61 985 Kč. V řízení se nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé, přesto však lze dospět k závěru, že neucelenou koncepcí způsobu vrácení přeplatku docházelo k opakovaným změnám původního rozhodnutí. Řízení nevykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Soud nemusel nechat vypracovat ve věci znalecký posudek ani vyslechnout svědky, celé posouzení věci spočívalo zcela na obsahu spisu. Ve věci bylo rozhodováno na čtyřech úrovních, a to 5x příslušným úřadem práce, 4x Ministerstvem práce a sociálních věcí jako odvolacím orgánem, 2x Krajským soudem v Plzni a 1x meritorně Nejvyšším správním soudem soudy, 1x o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud. Co se týče chování žalobce, tento se na délce řízení nijak nepodílel, když mu nelze klást k tíži využití zákonných procesních práv, byť tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče významu předmětu řízení, byť se jednalo o věc sociálního zabezpečení, přesto dané řízení nelze řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, ostatní věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. V daném případě se totiž nejednalo o to, zda má být žalobci přiznána či nepřiznána dávka hmotné pomoci, ale o to, jakým způsobem je povinen tuto (neoprávněně získanou) dávku vrátit. Jak totiž vyplynulo ze spisu Úřadu práce ČR, kontaktní pracoviště [obec], sp.zn. Ž [číslo], uvedenou dávku žalobce získal svým trestným činem, za což byl trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech č.j. 1T 109/2017-294 ze dne 4.7.2017, uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1,3 trestního zákoníku, neboť neoprávněně pobíral vyšší dávky pomoci v hmotné nouzi, než jaké mu náležely, a to i příspěvek na živobytí, kdy mu za měsíce únor 2014 až srpen 2015 byla navíc vyplacena v rámci příspěvku na živobytí částka 61.985 Kč). V tomto směru tak nelze hovořit o nejistotě, spojené s tím, zda bude žalobce nucen uvedenou částku vrátit či nikoliv, protože ji držel neoprávněně. Jediná nejistota, která mohla žalobce trápit, tak představuje pouze způsob, jakým má být neprávem získaná dávka vrácena, popř. do jakého data. Jestliže se následně ukázalo, že úřadem vymáhané vrácení neoprávněně získané dávky je prekludováno, zanikla tak vymahatelnost neoprávněně vyplacené dávky. Sám žalobce, ostatně namítal prekluzi již v odvolání proti rozhodnutí z 5.2.2019, č.j. 3159/2019/KLT, a poté v žalobě, ve spisové značce 16 Ad 54/2019, a nemohl tedy trpět již nejistotou ohledně výsledku řízení. Žalobce přitom z neoprávněně vyplacené dávky vrátil pouze 400 Kč. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako standartní.

40. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma.

41. Rovněž má soud za to, že je nepochybné, že byla v dané věci vydána nezákonná rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č.j. 16 Ad 54/2019 – 65, rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni ze dne 5.2.2019, č.j. 3159/2019/KLT, sp.zn. SZ/94539/2012, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4.3.2019, č.j. MPSV-2019/44297-914, jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud. V tomto směru tak soud shledává i odpovědnostní titul ve vztahu k nemajetkové újmě za nezákonná rozhodnutí.

42. Soud se dále zabýval otázkou, zda je v dané věci namístě zadostiučinění v penězích. Jak je uvedeno shora, ze spisu vyplynulo, že přeplatek na dávce na živobytí, o jehož způsobu vrácení bylo v řízení rozhodováno, byl žalobci vyplacen jeho podvodným jednáním, a žalobce byl za své jednání uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu ve věci sp.zn. 1 T 109/2017 u Okresního soudu v Klatovech. Rovněž je ze spisu zřejmé, že ač byl neprávem vyplacený přeplatek na dávce na živobytí požadován zpět, nebyl žalobcem vrácen, když žalobce během správního řízení vrátil pouze dvakrát 200,00 Kč. Žalobce tak i přes pravomocné odsouzení za přečin podvodu v souvislosti s uvedenou dávkou, nadále disponuje částkou 61.585,00 Kč (tzn. 61.985,00 Kč bez 400,00 Kč), kterou nevrátil. Uvedená částka přitom přesahuje výši odškodnění, kterého by se žalobci dostalo z titulu nepřiměřené délky řízení (i kdyby soud vycházel pouze z základní částky 15 000 Kč/rok řízení, bez další moderace, činila by výše zadostiučinění 52 500 Kč) a rovněž i z nezákonného rozhodnutí (v tomto případě by se soudu jevilo s ohledem na okolnosti přiléhavé pouze morální zadostiučinění) se tak Za takové situace soud dospěl k závěru, že přiznání peněžitého zadostiučinění by bylo v rozporu s obecnou představou spravedlnosti. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobci ve výroku ad. II. poskytl zadostiučinění formou konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, jakož i vydání nezákonných rozhodnutí. Ve zbývající části soud žalobu zamítl výrokem ad.III.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 570 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 13. 1. 2023, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 7. 3. 2023 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 000 Kč ve výši 3 570 Kč.

Poučení