45 C 21/2025 - 73

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 8.1.2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 698,14 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u [právnická osoba] [adresa] a Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje pod sp. zn. [číslo]. Žalobce ve své zdůraznil, že správní porušovaly lhůty dané správním řádem pro provedení procesních úkonů, a že celková délka řízení je nepřiměřená, když řízení trvalo 3 roky. Žalobce dále uvedl, že proti němu bylo vedeno opakovaně před Městským úřadem v [Anonymizováno] několik řízení, kdy nebylo v těchto řízeních vydáno rozhodnutí o vině žalobce. Dále uvedl, že tato skutečnost újmu žalobce prohlubuje, a že žalobce zastupoval v minulosti několik osob v přestupkových řízeních, které byly zpravidla nedůvodně z přestupku obviněny. Žalobce má postup Městského úřadu v [Anonymizováno] v přestupových řízeních zahajovaných proti žalobci za šikanózní a žalobce je těmito řízením neadekvátně zatěžován. Dále uvedl, že svůj nárok u žalované uplatnil před podáním žaloby. Žalovaná na uplatněný nárok žalobce reagovala ve svém stanovisku ze dne 7.1.2025, když konstatovala, že v předmětném řízení bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a žalobci se omluvila. Žalobce však toto zadostiučinění považuje za nedostačující, když má za to, že v řízení nenastala žádná z mimořádných okolností, pro kterou by mu nemělo být poskytnuto zadostiučinění v penězích. Žalobce uvedl, že vznik morální újmy se v případě nepřiměřené délky řízení presumuje, a domáhá se tak peněžní satisfakce ve výši 20 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dále rekapitulovala celý průběh posuzovaného řízení. K postupu správního orgánu žalovaná uvedla, že připouštěla průtahy přičitatelné orgánům veřejné moci, když uvedla, že nebyla dodržena lhůta stanovená ust. § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“), řízení však bylo zahájeno zcela důvodně na základě došlého oznámení. Délku řízení od 8.6.2022 (od okamžiku doručení oznámení o zahájení řízení o přestupku žalovanému) do 19.10.2024 (do právní moci usnesení o zastavení řízení), tedy v trvání 2 roků 4 měsíců a 11 dnů, označila jako nepřiměřenou. Význam řízení pak hodnotila jako nepatrný, když předmětem posuzovaného řízení byl přestupek, za nějž žalobci hrozila pouze pokuta, a to maximálně ve výši 5 000 Kč, a po vydání prvostupňového rozhodnutí ze dne 24.5.2023 (s ohledem na zákaz reformationis in peius), již jen ve výši 2 500 Kč. Žalovaná uvedla, že od Městského úřadu v [Anonymizováno] zjistila, že žalobce v desítkách případů vystupoval jako zmocněnec jiných účastníků přestupkových řízení případně jako obviněný, z čehož vyplývá jednak jeho znalost procesních postupů ve správních řízeních a dále určitá míra vnímání psychické zátěže spojená s průběhem správního řízení. Současně poukázala na skutečnost, že odpovědnost žalobce za přestupek zanikla již dne 26. 5. 2024, což mu muselo být zcela jistě známo, vzhledem k jeho bohatým zkušenostem s vedením přestupkových řízení. Žalovaná poukázala na to, že od okamžiku zániku odpovědnosti nemohl žalobce pociťovat jakoukoli nejistotu stran výsledku daného řízení, neboť mu muselo být zřejmé, že řízení bude nutné pouze toliko formálně zastavit. Dále žalovaná poukázala nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15, ze dne 19. 1. 2016 z nějž vyplývá, že závěr, zda se pachatel dopustil činu, pro který byl stíhán, je významnou skutečností a může být legitimním důvodem pro nepřiznání požadované náhrady škody či újmy. V daném případě má žalovaná za to, že z důkazů založených ve správním spisu vyplývá, že žalobce se přestupku dopustil, a byl tak v nejistotě pouze ohledně toho, zda bude v posuzovaném řízení o jeho vině za spáchání přestupku pravomocně rozhodnuto. K procesní aktivitě žalobce žalovaná uvedla, že žalobce dále v posuzovaném řízení nečinil žádnou procesní obranu ve věci, kromě podání odvolání proti rozhodnutí ze dne 24. 5. 2023, kterým byl uznán vinným. Žalovaná ve výše uvedeném stanovisku konstatovala porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a žalobci se omluvila. Tuto formu satisfakce považovala žalovaná za dostatečnou. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků a vyrozumění o přijetí žádosti ze dne 15.11.2024 soud zjistil, že k uplatnění nároku náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení došlo u žalované dne 14.11.2024.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (u žalované).

6. Z vyjádření žalované k žádosti žalobce ze dne 7.1.2025 soud zjistil, že žalovaná konstatovala, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, za což se žalobci omluvila.

7. Ze spisu Městského úřadu [adresa] sp. zn. [číslo] soud zjistil následující skutečnosti.

8. Z videozáznamu ze dne [datum] a úředního záznamu o vytěžení videozáznamu ze dne 26.10.2021 založeném ve spisu [číslo] soud zjistil, že v čase záznamu 1 hodina 20 minut 24 vteřin je vidět, jak shora přijíždí nákladní automobil MAN L 2000 RZ [SPZ], v čase 1 hodina 20 minut 26 vteřin je vidět, jak tento nákladní automobil zatáčí na točně místní komunikace a přitom svou zadní částí naráží do zde zaparkovaného osobního automobilu Opel Corsa RZ [SPZ]. V čase záznamu 1 hodina 20 minut a 39 vteřin je vidět, jak tento nákladní automobil poté zastavuje po provedení otáčecího manévru, řidič z kabiny vozu nevystupuje a k nákladnímu automobilu přistupují [jméno FO] a [jméno FO].

9. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 4.11.2021, a protokolu o výslechu ze dne 17.10.2022, svědka [jméno FO], a svědkyně [jméno FO], ze dne 17.10.2022 mimo jiné vyplývá, že dne [datum] odváželo výše uvedené nákladní vozidlo dvě vozidla, která se [jméno FO] rozhodl ekologicky zlikvidovat, řidič odtahového vozidla, který byl ve vozidle sám a představil se jako majitel odtahové služby, se otáčel v místě parkoviště u domu [právnická osoba] v obci [adresa], přičemž [jméno FO] na fotografii poznal žalobce. Z výslechu svědka prap. [jméno FO] mimo jiné vyplývá, že [jméno FO] byla předložena fotografie žalobce z registru obyvatel, přičemž [jméno FO] jednoznačně a bez zaváhání označil žalobce za řidiče odtahového vozidla.

10. Z protokolu o výslechu svědka prap. [jméno FO] ze dne 5.1.2023 soud zjistil, že předložil fotografii žalobce svědku [jméno FO] poté co tento nejprve popsal řidiče předmětného nákladního vozidla. Tuto fotografii předložil svědkovi proto, že žalobce byl dle evidence majitelem předmětné odtahové služby. Svědek [jméno FO] označil osobu žalobce po předložení jeho fotografie, jako řidiče předmětného nákladního vozidla bez zaváhání.

11. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98 se podává, že soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení; na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení § 132 o.s.ř. proto může dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán. Z výše uvedeného vyplývá, že tím méně je soud vázán v dané věci usnesením Městského úřadu [Anonymizováno] o zastavení přestupkového řízení v posuzovaném řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek (argumentum a maiori ad minus). Shodné závěry pak vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, z něhož se podává, že soudy jsou vázány rozhodnutím příslušného orgánu o spáchání trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu a tím, kdo jej spáchal, při neexistenci takového meritorního rozhodnutí (když soud není vázán výrokem rozhodnutí takového orgánu), je na soudu, aby tuto otázku posoudil.

12. Z výše uvedených skutkových zjištění soud učinil v souladu se shora citovanou judikaturou dílčí skutkový závěr o předběžné otázce, že žalobce se dopustil skutku, který mu byl v posuzovaném řízení kladen za vinu, když soudem v tomto řízení provedené důkazy ze správního spisu soud vyhodnotil podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že tyto důkazy prokazují, že žalobce byl v rozhodné době řidičem předmětného nákladního automobilu, kterým způsobil poškození vozidla Opel Corsa RZ [SPZ]. Soud pro úplnost dodává, že vyřešením této předběžné otázky v žádném případě nerozhodl o vině žalobce ze spáchání skutku kladeného mu v posuzovaném řízení za vinu, když toto soudu v občanském soudním řízení nepřísluší, neboť nemá pravomoc rozhodovat o přestupcích (viz § 7 o.s.ř.).

13. Dále soud ze spisu Městského úřadu v [Anonymizováno] zjistil následující skutečnosti k věci samé.

14. Dne 5. 11. 2021 bylo Městskému úřadu v [Anonymizováno] doručeno oznámení Policie ČR o podezření ze spáchání přestupku žalobce dle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), kdy dne [datum] došlo v obci [adresa] na parkovišti u [právnická osoba] k dopravní nehodě mezi nákladním vozidlem Man L 2000 RZ [SPZ], jež měl řídit žalobce, a vozidlem OA Opel Corsa RZ [SPZ]. Na vozidle OA Opel Corsa vznikla hmotná škoda ve výši cca 10 000 Kč. Řidič nákladního vozidla Man L 2000, jenž způsobil dopravní nehodu, z místa dopravní nehody odjel (zjištěno z oznámení o přestupku ze dne 4.11.2021).

15. Dne 1. 6. 2022 vypracoval [právnická osoba] oznámení č.j. [číslo] o zahájení řízení o výše uvedeném přestupku. Současně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 8. 6. 2022 (zjištěno z oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 1.6.2022 včetně doručenky ze dne 8.6.2022).

16. Dne 29. 6. 2022 se konalo ústní jednání, na kterém žalobce po sdělení obvinění a předložení spisového materiálu uvedl, že s obviněním nesouhlasí a více se vyjadřovat nebude, a počká co provede správní orgán a případně navrhne další důkazy (zjištěno z protokolu o ústním jednání ze dne 29.6.2022).

17. Dne 17. 10. 2022 se konaly výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO], jichž se zúčastnila zmocněnkyně žalobce. Současně zmocněnkyně žalobce téhož dne nahlížela do spisu (zjištěno z protokolu o výslechu svědků [jméno FO] a [jméno FO]).

18. Dne 5. 1. 2023 proběhl výslech svědka prap. [jméno FO] (zjištěno z protokolu o výslechu svědka ze dne 5.1.2023).

19. Dne 24. 5. 2023 vydal Městský úřad [adresa] rozhodnutí č. j. [číslo], kterým uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a uložil mu pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč (zjištěno z citovaného rozhodnutí MěÚ [adresa]).

20. Dne 12. 6. 2023 byla Městskému úřadu doručena písemnost žalobci označená jako „navrácení v předešlý stav“ (zjištěno z podání žalobce ze dne 12.6.2023).

21. Dne 26. 6. 2023 bylo Městskému úřadu doručeno žalobcovo blanketní odvolání proti rozhodnutí č. j. [číslo] (zjištěno z odvolání žalobce ze dne 23.6.2023 včetně podacího razítka MěÚ [adresa]).

22. Dne 26. 6. 2023 vypracoval Městský úřad výzvu, kterou vyzval žalobce k odstranění vad odvolání (zjištěno z výzvy MěÚ v [Anonymizováno] ze dne 26.6.2023).

23. Dne 17. 7. 2023 bylo Městskému úřadu doručeno doplnění odvolání žalobce (zjištěno z doplnění odvolání ze dne 16.7.2023 včetně podacího razítka MěÚ [adresa]).

24. Dne 11. 9. 2023 vydal Krajský úřad [Anonymizováno] kraje rozhodnutí č. j. [číslo], kterým rozhodnutí Městského úřadu ze dne 24. 5. 2023 zrušil a věc vrátil k novému projednání (když mu byl spis předložen k rozhodnutí dne 21.7.2023 – zjištěno z odůvodnění rozhodnutí). Rozhodnutí bylo zrušeno pro porušení § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákona č. 500/2004 Sb.“), neboť správní orgán I. stupně neumožnil účastníkům řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí, čímž porušil § 36 odst. 3 zákona 500/2004 Sb. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 9. 2023 (zjištěno z rozhodnutí KÚ [Anonymizováno] kraje ze dne 11.9.2023 č.j. [číslo] včetně doložky právní moci).

25. Dne 16. 9. 2024 vydal Městský úřad [adresa] usnesení č. j. [číslo], kterým řízení zastavil z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 10. 2024.

26. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], [adresa] soud zjistil, že žalobce je od 9. prosince 2019 jediným jednatelem a společníkem této společnosti.

27. Ze sdělení [právnická osoba] [adresa] ze dne 25.2.2025 soud zjistil, že proti žalobci za posledních cca 5 let bylo vedeno celkem 16 řízení o 29 přestupcích žalobce (z nichž některé přestupky jsou projednávány ve společném řízení) z nichž většina řízení byla zastavena či odložena pro zánik odpovědnosti za přestupek, případně řízení ještě není pravomocně skončeno.

28. Soud dále zamítl návrh na provedení důkazu účastnickým výslechem žalobce, když právní zástupce žalobce soudu při jednání soudu 15.5.2025 sdělil s ohledem na obsah listin založených ve správním spisu a další navržené důkazy na provedení tohoto důkazu netrvá.

29. Dále soud zamítl návrh na provedení důkazu spisy Městského úřadu v [Anonymizováno] sp. zn. [číslo], [číslo], a [číslo], když žalobce těmito spisy chtěl prokázat, že v těchto řízeních vznikly opakovaně průtahy, a že postup v těchto řízeních byl šikanózní, a podezření nedůvodné. Tato řízení a skutková tvrzení však nijak nesouvisí s nárokem žalobce na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení a pokud v těchto řízeních vznikly průtahy, či byla zahájena svévolně nebo byla nepřiměřeně dlouhá, tak žalobci nic nebrání uplatnit svůj nárok z těchto řízení u žalované, a případně následně u soudu. Provedení důkazu obsahem těchto spisů by však nemohlo dojít k objasnění skutkového stavu v této věci, když ohledně mnohosti přestupkových řízení, v nichž je účastníkem žalobce soud provedl důkaz výše uvedeným sdělením Městského úřadu v [Anonymizováno] ze dne 25.2.2025, a ostatní skutečnosti případně obsažené v těchto spisech nejsou pro toto řízení nijak významné.

30. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], [adresa] soud zjistil, že žalobce je od 9. prosince 2019 jediným jednatelem a společníkem této společnosti.

31. Ze sdělení [právnická osoba] [adresa] ze dne 25.2.2025 soud zjistil, že proti žalobci za posledních cca 5 let bylo vedeno celkem 16 řízení o 29 přestupcích žalobce (z nichž některé přestupky jsou projednávány ve společném řízení) z nichž většina řízení byla zastavena či odložena pro zánik odpovědnosti za přestupek, případně řízení ještě není pravomocně skončeno.

32. Po právní stránce soud věc zhodnotil následovně.

33. Jak je uvedeno shora, žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného správního řízení. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

34. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky, a to existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR - velkého senátu ze dne 12. 9.2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

35. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

36. Podle stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

37. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR - velkého senátu ze dne 9.12.2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadavek na projednání soudem není pojmově znakem věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem podle vnitrostátního práva by totiž znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení, a která nikoli, tedy v důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud se tak odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí zákona a posuzovat tak přiměřenost jejich délky, a to zejména s ohledem na nález Ústavního soudu - senátu ze dne 14.10.2020, sp. zn.

II. ÚS 570/20 –

1. Rozhodné je tedy pouze to, zda se jedná o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.

38. Soud se následně zabýval otázkou, zda se v daném případě jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vůbec vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští (dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a čl. 6 Úmluvy) či zda lze odškodnit pouze jednotlivé průtahy (dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk). Soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci se jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští, neboť správní řízení ve věcech přestupků spadají do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srovnej nález Ústavního soudu - pléna ze dne 27. 6.2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 - 1).

39. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

40. V dané věci posuzované řízení, resp. rozhodné období ve vztahu k žalobci trvalo ode dne 8.6.2022, kdy se žalobce o posuzovaném řízení dozvěděl (žalobci bylo doručeno oznámení č.j. [číslo] o zahájení řízení o výše uvedeném přestupku) a skončilo dne 19.10.2024, kdy bylo posuzované řízení pravomocně zastaveno. Celková délka posuzovaného řízení tedy činila cca 2 roky a 4 měsíce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 21.10.2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).

41. Řízení probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u více stupňů správních orgánů mělo nevyhnutelný dopad na celkovou délku původního řízení. Ačkoli nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají procesních práv daných vnitrostátním právním řádem, nelze přičítat k tíži ani státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na procesní návrhy a podání účastníků řízení (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu - kolegia ze dne 13. 4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

42. Věc byla dle soudu standardně složitá, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce procesní a po stránce hmotněprávní.

43. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud sice nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení tím, že by podal žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

44. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srovnej opět stanovisko Nejvyššího soudu - kolegia ze dne 13. 4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Pokud jde o význam řízení pro žalobce, lze přisvědčit žalobci, že v souladu s judikaturou ESLP s trestním řízením či řízením o deliktu (o přestupku) je spojen zásadně zvýšený význam řízení, tento je předpokládán, tento obecný předpoklad však nezbavuje obecné soudy povinnosti provést v poměrech konkrétní projednávané věci konkrétní zhodnocení kritérií pro přiznání odpovídající formy zadostiučinění poškozenému, a to právě v souladu s ustanovením § 31a OdpŠk. K typovým aspektům významu řízení však je třeba hodnotit též aspekty individuální. Žalobce k individuálním významu posuzovaného řízení tvrdil, že zvýšený význam řízení vyplývá z toho, že v minulosti bylo a je proti němu vedeno větší množství řízení o přestupcích, což bylo prokázáno výše uvedeném sdělení Městského úřadu v [Anonymizováno]. Navíc sám žalobce uvedl, že v minulosti dokonce zastupoval několik účastníků v přestupkovém řízení. Na totéž poukázala žalovaná. Soud tak má za to, že žalobce jako osoba s bohatými zkušenostmi z přestupkového řízení věděl, jak toto řízení probíhá, jaké jsou správní lhůty, jaká sankce mu hrozí, a kdy bude přestupek, který mu byl posuzovaném řízení kladen za vinu, prekludován, a že poté bude muset být řízení zastaveno. Žalobce tak vedení posuzovaného řízení nutně pociťoval významně méně intenzivně než osoba, která by byla účastníkem takového řízení poprvé. Kromě toho soud nemůže pominout skutečnost vyplývající se závěru soudu o předběžné otázce, když soud dospěl k závěru, že se žalobci přestupku, který mu byl posuzovaném řízení kladen za vinu, dopustil. V daném případě byl totiž žalobce v nejistotě pouze ohledně toho, zda bude za své protiprávní jednání v posuzovaném řízení shledán vinným. Žalobci v posuzovaném řízení hrozilo uložení sankce podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném v době rozhodování o přestupku, nejvýše ve výši 5000 Kč, a po vydání prvostupňového rozhodnutí ze dne 24. 5. 2023 hrozila žalobci (s ohledem na zákaz reformationis in peius zakotvený v § 98 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), sankce pouze ve výši 2.500 Kč) o čemž se žalobce dozvěděl po doručení tohoto rozhodnutí dne 8.6.2023. Tato částka pro žalobce jako jediného společníka a jednatele společnosti [právnická osoba]. není nikterak významná. Soud tak hodnotí s ohledem na shora uvedené skutečnosti význam řízení pro žalobce jako nepatrný zejména proto, že žalobce si byl po celou dobu trvání řízení vědom, že se dopustil přestupku, který mu byl v posuzovaném řízení kladen za vinu, a pouze spoléhal na to, že k pravomocnému vyslovení viny za jeho spáchání v posuzovaném řízení nedojde.

45. Pokud se jedná o postup správních orgánů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, především nutno konstatovat, že byly shledány průtahy v řízení před správními orgány. Soud při posuzování průtahů vycházel zejména z § 94 zákona č. 250/2016 Sb. ve spojení s § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., dle něhož platilo, že lhůta pro vyřízení přestupkového řízení žalobce byla 90 dnů. Tato lhůta nebyla dodržena. Lhůta pro vydání rozhodnutí v délce 30 dnů nebyla dodržena ani odvolacím správním orgánem (viz § 90 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb.).

46. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem, k významu řízení pro žalobkyni a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla zatížena průtahy a byla nepřiměřená dlouhá.

47. Soud má tedy za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku), jinými slovy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. Bylo tudíž na žalované, aby tuto domněnku vyvrátila, která trvala na nepatrném významu řízení pro žalobce. K témuž závěru dospěl i soud. Nicméně s ohledem na provedené dokazování domněnka vzniku nemajetkové újmy zcela vyvrácena nebyla.

48. Soud zdůrazňuje, že samotné konstatování porušení práva, byť spojené s omluvou je dostatečné jen ve výjimečných případech. Podle názoru zdejšího soudu je přitom projednávaná věc takovým případem. Platí totiž jednak, že zastavení řízení o přestupku z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek je způsobilým, účinným a zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému nepřiměřenou délkou řízení o přestupku (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 23 Co 366/2021-213).

49. Dále je třeba uvést, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (přičemž soud má za to, že tuto judikaturu lze aplikovat též na řízení o přestupku – argumentum a maiori ad minus), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce se přestupku kladeného mu v posuzovaném řízení za vinu dopustil, a v posuzovaném řízení tak byl jeho pocit nejistoty omezen pouze na očekávání, zda bude za své protiprávní jednání uznán pravomocně vinným. Nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. Je však vždy třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení jako žalobce mohla cítit být osobou poškozenou. Závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž ke způsobení újmy došlo, je také třeba vzít v úvahu při stanovení formy, případně výše, zadostiučinění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 27. 6.2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). Soud má za to, že jiná osoba, která by se dopustila přestupku, a pouze spoléhala na to, že ve správním řízení nebude vlivem průtahů či nekoncentrovaného postupu správního orgánu pravomocně uznána vinnou z jeho spáchání, se z hlediska zásad obecné slušnosti nemůže cítit být osobou poškozenou.

50. Dále je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, (který se sice týká náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání nicméně jeho závěry jsou použitelné i v tomto řízení – viz výše). Z tohoto rozsudku se podává, že „soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat“.

51. Z hlediska obecně sdílené představy spravedlnosti, a s ohledem na zásady obecné slušnosti pak má soud za to, že zadostiučinění v penězích žalobci nenáleží, neboť se žalobce protiprávního jednání dopustil, přičemž tento závěr je významnou skutečností a může být legitimním důvodem pro nepřiznání požadované náhrady škody či újmy (srovnej též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15, ze dne 19. 1. 2016). V daném případě je vzhledem ke shora citované judikatuře zcela postačujícím zadostiučiněním odškodněním konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, případně omluva, přičemž této formy satisfakce se již žalobci dostalo.

52. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem tak lze uzavřít, že soud výrokem I. žalobu co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního řízení zamítl, neboť považuje již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (resp. omluvy) za zcela dostatečné. Žaloba tak výrokem I. tohoto rozsudku byla zamítnuta v celém rozsahu.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalované, která měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění svého práva. Výrok o náhradě nákladů řízení je rovněž odůvodněn § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 698,14 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě ze dne 3.2.2025, účast na jednání soudu dne 15.5.2025, a příprava na jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud nepřiznal žalované náhradu nákladů za úkon ze dne 12.3.2025, kterým pouze doplňovala tvrzení a důkazní návrhy, které mohly být již obsaženy ve vyjádření k žalobě ze dne 3.2.2025. Dále žalované náleží cestovné za cestu vykonanou dne 15.5.2025 (z místa sídla žalované [adresa] k Okresnímu soudu v Sokolově a zpět, při ujetí celkem 292 km, ceně pohonných hmot 35,80 Kč/l a průměrné spotřebě 1,0 l/100 km, vozidla SPZ [SPZ]) ve výši 1 798,14 Kč. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

54. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.