45 C 228/2022 - 39

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] pro zaplacení 77 750 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se částečně zastavuje, a to co do částky 3.600,00 Kč, spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 3.600,00 Kč, od 31.12.2022 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15 % úrok z prodlení ročně z částky 28.800,00 Kč od 31.12.2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 45.350,00 Kč, spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 45.350,00 Kč od 31.12.2022 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení, k rukám právního zástupce žalobce částku 7 043,94 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované přiznání náhrady škody ve výši ve výši celkem 77 750 Kč, spočívající v náhradě nákladů obhajoby ve výši 37 800 Kč, v náhradě nákladů na vypracování odborného vyjádření ve výši 4 950 Kč a v náhradě nemajetkové újmy ve výši 35 000 Kč, vzniklých v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu [okres] pod sp. zn. 9 T 71/2019. Žalobce stručně shrnul průběh řízení a konstatoval, že bylo zahájeno usnesením PČR KŘ policie [příjmení] kraje, MŘ policie [obec], ze dne 9.5.2019, [číslo jednací], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin dle ust. § 147 odst. 1,2 TZ a skončilo usnesením Krajského soudu v Plzni, ze dne 16.9.2021, č.j. 9 To 374/2020 – 385, který věc postoupil správnímu orgánu k projednání, zda nedošlo k přestupkovému jednání. Správní orgán, tedy Magistrát města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků odložil věc vedenou proti obžalovanému, když neshledal obligatorní znak skutkové podstaty přestupku, kterým je zavinění. Trestní stíhání bylo proti žalobci vedeno zcela nedůvodně od 9.5.2019 do 16.9.2021. Žalobce byl doposud bezúhonnou osobou a trestní stíhání na něj mělo velmi negativní vliv, po účasti na svém výslechu před soudem prvého stupně již nebyl schopen další účasti na soudu. Byl tak frustrován přístupem soudu a státního zastupitelství, že nemohl spát, měl noční můry, špatně se soustředil apod., ačkoliv intenzivněji tyto projevy pociťoval v období hlavního líčení nebo veřejného zasedání, měl v mezidobí i tzv. flashbacky. V rámci trestního stíhání žalobce využil služeb obhájce a rovněž znalce. Znalec žalobci své služby vyúčtoval 3.9.2019 ve výši 4.950 Kč a téhož dne je žalobce uhradil. Náklady obhajoby byly uhrazeny ve výši 32.400 Kč ke dni vystavení vyúčtování obhájce, tedy dne 10.2.2021, po obživnutí věci po zásahu Nejvyššího soudu pak byly doúčtovány ve výši 5.400 Kč a současně uhrazeny 30.12.2021. Vynaložené náklady tak představují škodu, kterou žalobce v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním vynaložil. Současně žalobci vznikla nezákonným trestním stíháním i nemajetková újma, kterou vyčíslil na částku 35 000 Kč. Žalobce nejprve uplatnil u žalované svůj nárok ve výši 72.350 Kč, představující náklady obhajoby a znalečného a zadostiučinění na nahrazení nemajetkové újmy spočívající v poškození dobrého jména a bezúhonnosti žalobce a též odškodnění psychických útrap spojených s trestním stíhání. Po obživnutí věci z rozhodnutí dovolacího soudu a konečném skončení trestního stíhání pak uplatnil svůj nárok u žalované znovu dne 30.12.2021.

2. Žalovaná nárok žalobce neuznala, přičemž učinila nesporným průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 9 T 71/2019, které skončilo 16.9.2021, jakož i skutečnost, že u ní žalobce uplatnil nárok ve výši ve výši celkem 77 750 Kč, spočívající v náhradě nákladů obhajoby ve výši 37 800 Kč, v náhradě nákladů na vypracování odborného vyjádření ve výši 4 950 Kč a v náhradě nemajetkové újmy ve výši 35 000 Kč, a to v celkové výši 77 750 Kč podáním, se shodným skutkovým a právním obsahem jako v žalobě, které bylo žalované doručeno dne 30. 12. 2021 (původní žádost byla doručena dne 10. 2. 2021). Žalovaná po podání žaloby předběžné projednání nároku ukončila a na náhradě nákladů obhajoby žalobci přiznala částku ve výši 28 800 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním ve formě konstatování porušení práva a vyslovením omluvy. Pokud jde o náhradu nákladů za vypracování odborného vyjádření ve výši 4 950 Kč, žalovaná uvedla, že tyto nebyly účelně vynaloženy, když vyrozumění Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městské ředitelství policie Plzeň, 2. oddělení obecné kriminality o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování ze dne 4. 10. 2019, č.j. KRPP-145061-89/TČ-2018-030572, však vyplývá, že provedení takového důkazu bylo policejním orgánem odmítnuto, neboť policejní orgán shledal tento důkaz s přihlédnutím k dosud zjištěným skutečnostem za nadbytečný. Pokud jde o náhradu vynaložených nákladů na obhajobu, žalovaná tyto plně uhradila s výjimkou vyjmenovaných úkonů z 3.10.2019 (jednání se znalcem), 11.2.2020 a 12.11.2020 (vyjádření ve věci před skončením hlavního líčení včetně závěrečného návrhu), 7. 1. 2021 (účast na veřejném zasedání u odvolacího soudu), 3. 9. 2021 (porada s klientem), to vše spolu s režijním paušálem. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalovaná vznesla námitku promlčení, když k právní moci usnesení, kterým byla věc postoupena k projednání přestupku, došlo 16.9.2021, žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 10.2.2021, doplněný pak 30.12.2021, avšak žalobu podal až dne 18.10.2022, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Z opatrnosti se dále vyjádřila k samotnému nároku, pro případ, že by se soud s námitkou promlčení neztotožnil. Žalobce byl stíhán pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, odst. 2, trestního zákoníku, kde mu hrozila sazba trestu odnětí svobody ve výměře až 4 roky. Žalobce byl tedy trestně stíhán pro přečin malé závažnosti, který nemá ve společnosti výrazně dehonestující charakter. Vliv délky trestního řízení na vznik nemajetkové újmy pak byl dle názoru žalované spíše méně patrný, neboť trestní stíhání žalobce trvalo cca 2 roky a 4 měsíce, což lze, vzhledem k okolnostem daného případu, považovat za lhůtu přiměřenou. Pokud se jedná o konkrétní zásah do osobní sféry žalobce, toto kritérium zůstalo převážně v rovině tvrzení, ke kterým žalobce navíc nenabízí množství důkazů. K prokázání újmy ze strany žalobce tak došlo spíše okrajově. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu byla v celém rozsahu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. Žalobce vzal 13.6.2023 žalobu částečně zpět, a to co do částky, co do 28 800 Kč. Soud o částečném zpětvzetí žaloby rozhodl usnesením 21.6.2023 č.j. 45 C 228/2022-24.

4. Druhé částečné zpětvzetí, a to co do 3 600 Kč při ú.j., a to co do 2 úkonů právní služby (závěrečná řeč z 11.2 a účast na veřejném zasedání, ze 7.1.) včetně režijního paušálu učinil žalobce přímo při ústním jednání dne 10.11.2023.

5. Mezi účastníky nebylo sporu ohledně průběhu a výsledku trestního řízení vedeného proti žalobci u Okresního soudu [okres] pod sp. zn. 9 T 71/2019, které skončilo 16.9.2021 vyhlášením usnesení Krajského soudu v Plzni ve věci 9 To 374/2020 – 385, u kterého byl žalobce osobně přítomen, jakož i toho, že žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u žalované dne 10.2.2021, (obhajné ve výši 43.326,00 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč), doplněný a upravený dne 30.12.2021 o nárok na náhradu škody na znalečném ve výši 4.950,00 Kč, nárok na náklady na obhajobu ve výši 32.400,00 Kč + 5.400,00 Kč a zadostiučinění ve výši 35 000 Kč, z titulu trestního stíhání, vedeného pod sp.zn. 9 T 71/2019, u Okresního soudu Plzeň-město. Současně bylo nesporným vypořádání nároku žalobce ze strany žalované.

6. Vyrozuměním Magistrátu města Plzně z 28.12.2021 k dopravní nehodě, vedené u Policie ČR od č.j.: [anonymizováno] [číslo], resp. [anonymizováno] [číslo] [číslo], byli žalobce, poškozený [jméno] [příjmení] a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, informováni, že došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo předání věci.

7. Dle vyúčtování odměny a nákladů obhajoby ze dne 30.12.2021, vyúčtoval Mgr. [jméno] [příjmení] žalobci své služby v částce 5.400,00 Kč, a to za obhajobu v trestní věci pro přečin ublížení na zdraví podle § 147, odst. 1 a 2 trestního zákoníku, způsobený při dopravní nehodě. Konkrétně se jednalo o 3 úkony po 1 500 Kč spolu s režijním paušálem po 300 Kč, a to za poradu s klientem z 3.9.2021, vyjádření ve věci před skončením hlavního líčení včetně závěrečného návrhu ze dne 6.9.2021 a účast na veřejném zasedání dne 16.9.2021.

8. Vyúčtováním odměny ze dne 3.10.2019, vyúčtoval ing. [jméno] [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] vyhotovení odborného vyjádření č. OV -1/18 v částce 4.950,00 Kč.

9. Dle nedatované klientské informace se blíže specifikovaného dne měl dostavit klient do advokátní kanceláře Mgr. [příjmení] a potvrdil, že v průběhu zastupování došlo ke konání 4 porad (každá v rozsahu, více než 1 hod.), a to dne 21.5.2019, 3.10.2019, 11.12.2019 a 9.3.2020.

10. Dle Vyúčtování odměny a nákladů obhajoby ze dne 10.2.2021, vystaveného žalobci [příjmení] [příjmení], byla vyúčtována odměna za obhajobu v trestní věci pro přečin ublížení na zdraví podle § 147, odst. 1 a 2 trestního zákoníku, způsobený při dopravní nehodě v rozsahu 32.400,00 Kč. Konkrétně se jednalo o úkonů právní služby po 1 500 Kč spolu s režijním paušálem po 300 Kč, a to za (21.05.2019 - převzetí a příprava obhajoby, 06.06.2019 - účast při výslechu svědka [příjmení], 03.10.2019 - porada s klientem, 03.10.2019 - jednání se znalcem, 04.10.2019 - písemné podání ve věci samé s právním a skutkovým rozborem, 04.10.2019 seznámení se spisem před skončením vyšetřování, 25.10.2019 - návrh na předběžné projednání obžaloby - písemné podání ve věci samé s právním a skutkovým rozborem, 11.12.2019 - porada s klientem, 12.12.2019 - hlavní líčení, 06.02.2020 - hlavní líčení, 11.02.2020 - vyjádření ve věci před skončením hlavního líčení včetně závěrečného návrhu - písemné podání ve věci samé s právním a skutkovým rozborem, 11.02.2020 - hlavní líčení, 09.03.2020 - odvolání proti rozsudku (na místě do protokolu a následně písemně odůvodněné), 07.08.2020 - vyjádření ve věci - obrana proti nezákonnému postupu soudu prvého stupně při provádění důkazů, 01.10.2020 - hlavní líčení, 12.11.2020 -vyjádření ve věci před skončením hlavního líčení včetně závěrečného návrhu - písemné podání ve věci samé s právním a skutkovým rozborem, 07.01.2021 - veřejné zasedání, 07.01.2021 - veřejné zasedání).

11. Z trestního spisu Okresního soudu Plzeň-město ve věci 9 T 71/2019 bylo zjištěno, že na čl. 163 byl policií odmítnut návrh na doplnění vyšetřování s tím, že posudek znalce [příjmení] [příjmení], považuje za nadbytečný. Dle protokolu o hlavním líčení, založeném na č.l. 196 uvedeného spisu, byl před Okresním soudem Plzeň-město vyslechnut Ing. [jméno] [příjmení], který v dané věci vypovídal, a následně, rovněž, znalec, Ing. [příjmení]. Ing. [příjmení] konstatoval, že při posuzování technické přijatelnosti střetu při simulaci, stanovil kolega, znalec [příjmení], tři varianty možného děje. Pokud jde o chronologii spisu, v části vedené před soudem, se dne 6.2.2020 dle protokolu konalo hlavní líčení, dále byly do spisu založeny opisy listin, dne 7.2.2020 se dle protokolu konalo ohledání místa činu a byly založeny fotografie, dne 11.2.2020 proběhlo dle protokolu hlavní líčení, poté byl vyhlášen první rozsudek nalézacího soudu, dne 9.3.2020 bylo založeno odvolání. Poté už následovalo usnesení Krajského soudu v Plzni. Dne 1.10.2020 byl do spisu založen protokol o hlavním líčení z téhož dne. Poté byl založen rozsudek soudu prvního stupně z 29.10.2020, následovalo vyjádření zdravotní pojišťovny ze dne 27.11.2020, dále dne 12.11.2020 bylo do spisu založeno odvolání proti rozsudku a následovali úkony před předložením spisu s odvoláním soudu druhého stupně.

12. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14.11.2017 ve věci I. ÚS 3391/15„ Aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Institut dobrých mravů je jakousi otevřenou "branou", kterou mohou být do podústavního práva "vpuštěny" ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ 13. S ohledem na nesporné skutečnosti mezi stranami soud nehodnotil žádosti žalobce o odškodnění u žalované dne 10.2.2020 a 30.12.2022, stanovisko žalované ze dne 14.2.2023, rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve věci 9 T 71/2019 z 11.2.2020, usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 9 To 103/2020 – 256 ze dne 15.4.2020, rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1.10.2020, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.1.2021 č.j. 9 To 374/2020 – 335, usnesení Nejvyššího soudu ve věci 4 Tdo 386/2021 – 358 ze dne 26.5.2021 a usnesení Krajského soudu v Plzni ve věci 9 To 374/2020 – 385 ze dne 16.9.2021, když toto by již bylo nadbytečné.

14. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

16. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

17. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

18. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

19. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

20. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

21. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

22. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

23. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

24. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

25. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Podle ust. § 96 odst. 1 občanského soudního řádu může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle ust. § 96 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

27. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ve výroku ad I. zastavil.

28. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení vznesla žalovaná námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, soud se nejprve zabýval právě otázkou, zda nárok byl žalobcem uplatněn v promlčecí době, která je stanovena shora citovaným ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce se proti žalované domáhal nemajetkové újmy, způsobené mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 9 T 71/2019. V daném případě se žalobce dozvěděl o tom, že mu vznikla nemajetková újma vyhlášením usnesením Krajského soudu v Plzni, ze dne 16.9.2021, č.j. 9 To 374/2020 – 385, který věc postoupil správnímu orgánu k projednání přestupkové agendě a který nabyl právní moci téhož dne, když právní zástupce žalobce byl přítomen vyhlášení uvedeného rozhodnutí. Od 17.9.2021 pak běžela šestiměsíční promlčecí doba. Žalobce mohl u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne 17.3.2022, tak aby nebyl promlčen. Jestliže tedy žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u žalované dne 30.12.2021, učinil tak včas a došlo tak k tzv. stavení promlčecí doby. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže promlčecí doba pro určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý průběh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) pokud překážka trvá, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb., výslovně jako lex specialis upravuje právě variantu, shora uvedenou pod písmenem b), tzn. časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. V daném případě byl návrh na předběžné projednání nároku podán 76 dní před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, tedy po marně uplynulé šestiměsíční lhůtě k předběžnému projednání nároku tedy zbývalo 76 dní k podání žaloby a tato měla být podána 17.9.2022. Žaloba však byla podána až 18.10.2022, tedy měsíc po uplynutí promlčecí doby a vzhledem k tomu, že žalovaná se promlčení dovolala, soud žalobu z důvodu promlčení nároku zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě.

29. Jestliže se žalobce v tomto směru odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 14.11.2017, ve věci I. ÚS 3391/15, nelze než konstatovat, že soud žádné okolnosti, týkající se uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy ze strany žalované, neshledal. Žalobce již po vydání zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.1.2021 č.j. 9 To 374/2020 – 335 měl povědomí o tom, za jakých podmínek může svůj nárok uplatnit, neboť jej uplatnil u žalované 10.2.2020 a tento doplnil a upravil vydání usnesení Krajského soudu v Plzni ve věci 9 To 374/2020 – 385 ze dne 16.9.2021, kterým byla věc v rámci trestního řízení definitivně ukončena. Žalobce ani neuváděl, jakým způsobem by se žalovaná měla podílet na zmeškání lhůty pro podání žaloby ze strany žalobce.

30. Pokud jde o úkon z 3.10.2019, nelze než konstatovat, že tento úkon není advokátním tarifem nijak ohodnocen a nelze jej přiřadit ani k úkonům, které by se vyjmenovaným úkonům podobali. Rovněž nelze než odkázat na písemná vyhotovení jednotlivých rozhodnutí v dané věci, jejichž obsah byl pro účastníky nesporným, že tyto se odvolávali především na znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení], ze kterého vycházeli (viz např. rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ve věci 4 Tdo 386/2021 – 358 ze dne 26.5.2021 a usnesení Krajského soudu v Plzni ve věci 9 To 374/2020 – 385 ze dne 16.9.2021). V tomto směru jsou tak i náklady, spojené s vyhotovením znaleckého posudku Ing. [příjmení], neúčelné.

31. Pokud jde o úkon vyjádření ve věci před skončením hlavního líčení včetně závěrečného návrhu z 12.11.2020, tento nebyl v trestním spisu dohledán. Nadto soud neuvěřil vysvětlení žalobce, že tento úkon byl ve skutečnosti písemným odvoláním proti vyhlášenému rozsudku, když i dle vyúčtování bylo odvolání do rozsudku účtováno pouze jednou, a to 9.3.2020. Nejenže se tak jedná o zcela odlišný úkon, ale rovněž o zcela odlišný den, než jaký byl následně žalobci vyúčtován. V podstatě totéž lze uvést i o tvrzené poradě s klientem ze dne 3.9.2021, údajně chybně v seznamu porad s klientem uvedené jako porada ze dne 9.3.2020, když celkem byly v rámci obou vyúčtování účtovány tři porady (3.10.2019, 11.12.2019 a 3.9.2021), z toho dvě žalovaná žalobci nahradila. Dlužno tak dodat, že v tomto směru vykazuje vyúčtování právních služeb žalobci značné nepřesnosti, když jednotlivé úkony jsou označovány zcela odlišně než byly následně před soudem prezentovány. Současně žalobce prostřednictvím svého zástupce veškeré rozdíly mezi vyúčtovanými službami a dokládanými odkazoval na písařské chyby či omyly. Písařská chyba však může být např. záměna data 9.3.2020 namísto 3.9.2020, tedy dne za měsíc, nikoli již 9.3.2020 namísto 3.9.2021 (kdy se jedná dokonce o jiný rok a záměna je tak velice nepravděpodobná), natož vyjádření před skončením hlavního líčení namísto odvolání (tzn. písemné podání ve zcela odlišné fází řízení). Žalobce tak neosvědčil, že by mu poslední dva uvedené úkony vůbec byly vyúčtovány a v souvislosti s tím, že by mu vznikla tvrzená škoda. Na tomto by dle názoru soudu nezměnilo ničeho ani případné poskytnutí lhůty pro upřesnění, když z listin žalobcem předložených jednoznačně vyplývá opak. Závěrem soud uvádí, že není jeho úkolem dohledávat, co který konkrétní úkon vlastně mohl znamenat, když z předložených důkazních listin přímo nevyplývá. S ohledem na to soud vyhověl žalobě co do úroku z prodlení ze žalovanou uhrazené částky výrokem ad. II, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl výrokem ad.III.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 043,94 Kč, přičemž tato částka představuje 37,9 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,95 % a úspěchu žalobce v rozsahu 31,05 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 92 750 Kč sestávající z částky 4 820 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 820 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 4 820 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 10. 11. 2023 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 360 Kč ve výši 3 225,60 Kč.