45 C 228/2024 - 32

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 27 995,04 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 737,03 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 13 258,01 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 19 998,66 Kč od 20.6.2024 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 998,66 Kč od 20.6.2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky a jejího příslušenství. Uvedla, že dne [datum] uzavřel žalobce se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. [č. účtu] „[Anonymizováno]“ (dále také jen smlouva) na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr do celkové výše úvěrového limitu 20.000,00 Kč, jako spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení, neúčelový, nezajištěný, s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splácené části úvěru. Úvěr byl poprvé čerpán dne [datum] ve výši 2 000 Kč. Úvěr je veden dle úvěrové smlouvy na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Žalovaný se podpisem smlouvy zavázal splácet žalobci úvěr a úroky z úvěru v rámci pravidelných měsíčních splátek ve výši 600 Kč, vždy v 15. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena smlouva. Úroková sazba byla stanovena dle ceníku, přičemž ke dni uzavření smlouvy činila 16,90% p.a. (odstavec 4.1 Smlouvy o úvěru). Dalšími cenami v souvislosti s úvěrem jsou veškeré ceny podle ceníku, zejména cena za vedení splátkového účtu, ze kterého bude úvěr splácen, a cena za zřízení a provádění inkasa k tomuto účtu. (odstavec 4.2 Smlouvy o úvěru). Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl přes upomínání řádně splácen, stal se celý zůstatek na úvěrovém účtu splatným dle odstavce Smlouvy o úvěru a to ke dni 20.9.2023 v částce 23 462,48 Kč (z toho jistina 19 998,66 Kč, řádné úroky 1.336,70 Kč, na úroky z prodlení 27,12 Kč a poplatky 2.100,00 Kč). Žalovaný byl dne 19.8.2023 vyzván výzvou před zesplatněním k úhradě dlužných splátek a dne 21.5.2024 byl vyzván Výzvou k zaplacení před podáním žaloby. Na svůj dluh však ani poté ničeho neuhradil.

2. Dále žalobkyně podáním ze dne [datum] soudu sdělila, že za dobu trvání Smlouvy žalovaný vyčerpal celkem částku 25 849,24 Kč, a uhradil na pohledávku ze smlouvy o Úvěru částku celkem 11 112,21 Kč. Žádost o úvěr byla poskytnuta přes pobočkovou síť. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 11 740 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě doloženého potvrzení o výši důchodu. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Banka stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených klientem (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 6 777 Kč. Klient na žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Spotřební úvěr v ČS se splátkou 3 917 Kč, revolvingový úvěr mimo ČS s limitem 10 000 Kč a s orientační splátkou 300 Kč (revolvingové produkty nemají pevně stanovenou splátku, banka vzala 3 % z úvěrového limitu u poskytnutého revolvingového úvěru). Orientační splátka nového úvěru činila 600 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 4 817 Kč. Revolvingové produkty nemají pevně stanovenou splátku. Splátka závisí mimo jiné na čerpání sjednaného úvěrového rámce či na smluvním nastavení, zda je rámec splatný ve splátkách, či jednorázově (jako např. u KTK). Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo 6 923 Kč k pokrytí životních nákladů klienta. Dále žalobkyně odkázala ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného na věci rozhodnutí ve věci CA Consumer Finance SA z nějž podle žalobkyně vyplývá, že směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru „neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem“. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, 33 ICdo 27/2021 z nejž cituje, že „Otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona . 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“, dále na usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 1.7.2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, z nějž cituje, že „postup při posouzení úvěruschopnosti se liší „případ od případu“ a postup poskytovatelů nelze „paušalizovat“. Ačkoli v posuzovaném případu spotřebitel nedoložil poskytovateli své příjmy ani výdaje, dospěl soud k závěru, že poskytovatel při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí, když doložil, že při ověřování majetkových poměrů vycházel i z jiných než spotřebitelem poskytnutých informací“.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně předvolán. Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud ve věci zjistil z provedených důkazů následující skutečnosti.

5. Z žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má čistý měsíční příjem ve výši 11 740 Kč, když uvedl, se jedná důchod, dále uvedl, že je ženatý, vlastní byt/dům bez zástavy, a žije ve společné domácnosti s 1 další osobou, jiné příjmy nemá, ke svým výdajům uvedl, že nájem činí 0,- Kč, ostatní pravidelné výdaje též 0 Kč, a že nemá žádné další úvěry (splátky) jinde než u žalobkyně. Žalovaný žádal o úvěr ve výši 20 000 Kč s měsíční splátkou 600 Kč.

6. Z oznámení [právnická osoba] ze dne 16.12.2020 soud zjistil, že měsíční výše důchodu žalovaného činila od měsíce ledna 2021 částku ve výši 11 740 Kč.

7. Z posouzení úvěruschopnosti klienta (žalovaného) ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně stanovila výši životních výdajů klienta (žalovaného) na základě dat sdělených žalovaným, v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku 6 777 Kč. Dále soud z této listiny zjistil, že žalovaný měl před poskytnutím úvěru u žalobkyně již úvěr u žalobkyně ze dne 20.8.2021 ve výši 132 547 Kč, jehož měsíční splátka činila částku 3 917 Kč. A dále měl revolvingový úvěr mimo [právnická osoba] (žalobkyni) ze dne 11.6.2021 ve výši 10 000 Kč s měsíční splátkou 686 Kč.

8. Ze seznamu splátek úvěru ze dne 18.9.2024 za období od [datum] do 18.9.2024 soud zjistil, že žalovaný úvěr řádně splácel pouze v měsíci prosinci 2021 a lednu 2022, a následně se dostal do prodlení se splácením úvěru již od měsíce února 2022 do srpna 2022, dále od měsíce září 2022 do měsíce prosince 2022 splácel úvěr řádně, a od ledna 2023 až do června 2023 byl se splácením úvěru v prodlení.

9. Z výpisu z bankovní knihy žalobkyně ze dne 18.9.2024 soud zjistil, že žalovaný zaplatil žalobkyni do splatnosti částku na 2 910 Kč na smluvní úrok z prodlení, a po splatnosti částku 4 219,40 Kč na řádný úrok, a po splatnosti částku 2 100 Kč na poplatky.

10. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do celkové výše úvěrového limitu 20 000 Kč, úroková sazba činila 16,9 % ročně, a RPSN 18,02 %. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách po 600 Kč, a to vždy ke každému 15. dni v měsíci.

11. Z poslední výzvy k úhradě dlužné částky a výpovědi smlouvy ze dne 19.8.2023 včetně podacího archu z 22.8.2023 soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno, že dluh ve výši 3 009 Kč je ke dni 19.8.2023 do splatnosti, a že tento má uhradit do 20.9.2023 s tím, že pokud tuto částku do stanoveného termínu neuhradí, žalobkyně smlouvu o úvěru vypoví a bude požadovat po žalovaném zaplacení celé dlužné částky ve výši 22 065 Kč.

12. Z výzvy k zaplacení před podáním žaloby ze dne 21.5.2024, včetně vrácené zásilky s dodejkou, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru s tím, že požaduje zaplacení dlužné částky 27 178,55 Kč, a to do 5.6.2024.

13. S ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu ve věci.

14. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. V daném případě bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o revolvingové m (spotřebitelském) úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr do celkové výše úvěrového limitu 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr splácet spolu s úroky z úvěru, a to minimální částkou 600 Kč měsíčně. Dle sdělení žalobkyně (a výpisu z bankovní knihy) došlo k čerpání úvěru žalovaným za celkovou dobu trvání smlouvy ve výši 25 849,24 Kč a žalovaný uhradil žalobkyni na tento úvěr celkovou částku 11 112,21 Kč. Žalovaný svůj závazek ze smlouvy záhy po uzavření smlouvy porušil, když se již ve třetím měsíci trvání smlouvy dostal do prodlení se splácením úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě písemné upomínky, žalobkyně s účinností ke dni 20.9.2024 zesplatnila celou jistinu úvěru v souladu s čl. 7.2 písm. b) smlouvy o revolvingovém úvěru. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu před podáním žaloby. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, když vycházela z výše příjmů žalovaného v částce 11 740 Kč v podobě důchodu, když tento příjem žalovaný řádně doložil oznámením ČSSZ o výši důchodu. Své výdaje žalovaný nedoložil ani netvrdil, když uvedl, že výše jeho výdajů je 0 Kč. Žalobkyně vycházela ze životních výdajů žalovaného, k nimž došla na základě svého interního postupu (viz výše) ve výši 6 777 Kč, dále zjistila, že žalovaný má úvěr u žalobkyně ve výši 132 574 Kč s měsíční splátkou ve výši 3 917 Kč, a dále, že má revolvingový úvěr mimo [právnická osoba] se splátkou 686 Kč. V rozporu s tím, ale žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti klienta vycházela žalobkyně u úvěru, který měl žalovaný mimo [právnická osoba], nikoliv ze zjištěné měsíční splátky úvěru ve výši 686 Kč, ale z měsíční splátky 300 Kč, když k tomu uvedla, že „revolvingové produkty nemají pevně stanovenou splátku, banka vzala 3% úvěrového limitu u poskytnutého revolvingového úvěru“. Přičemž závěr, že revolvingové produkty nemají pevně stanovenou splátku, je v rozporu i se samotným zněním výše uvedené úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, když v daném případě byla stanovena u revolvingového úvěru pevná minimální měsíční splátka 600 Kč. Dále žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného pomocí interního napojení na insolvenční rejstřík, a z informací CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného. Celkové příjmy žalovaného před poskytnutím úvěru tak činily částku 11 740 Kč, a žalobkyní zjištěné či předpokládané výdaje, včetně splátek úvěrů, činily částku 11 680 Kč, ačkoliv žalobkyně vycházela z částky výdajů žalovaného o 386 Kč nižší, a to z částky 11 294 Kč. Dále soud zjistil, že žalovaný úvěr řádně splácel pouze v měsíci prosinci 2021 a lednu 2022, a následně se dostal do prodlení se splácením úvěru již od měsíce února 2022 do srpna 2022, dále od měsíce září 2022 do měsíce prosince 2022 splácel úvěr řádně, a od ledna 2023 až do června 2023 byl se splácením úvěru v prodlení.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

16. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

17. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

24. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to, ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

26. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

27. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nejprve soud vyzval písemně k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované. [právnická osoba] se žalobkyně omluvila ze soudního jednání konaného dne 7.11.2024 a soud tak nemohl poučit žalobkyni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že nedostatečně tvrdí a prokazuje, proč vycházela z výdajů žalovaného na splátku revolvingového úvěru vedeného mimo [právnická osoba] z měsíční částky 300 Kč, když žalobkyní zjištěná výše splátky dle listiny předložené žalobkyní nazvané „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ ze dne 8.11.2024, činila 686 Kč, a dále zda žalovaný doložil své výdaje, i zda zjišťovala skutečné výdaje žalovaného, který uvedl prokazatelně nepravdivý údaj o svých výdajích, tedy, že nemá žádné úvěry mimo [právnická osoba]. (žalobkyni).

28. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku (čtvrtého senátu) CA Consumer Finance SA ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. V tomto rozhodnutí je též zdůrazněno, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“.

29. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

30. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že vycházela příjmu žalovaného 11 740 Kč, který žalovaný skutečně doložil. Nicméně k tomu, že by žalovaný doložil své výdaje, nepředložila žalobkyně žádný důkaz. Navíc při zjišťování výdajů žalovaného se žalobkyně dopustila zřejmé nesprávnosti, když zjištěnou splátku úvěru žalovaného mimo [právnická osoba]., ve výši 686 Kč, při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného ponížila na částku 300 Kč, aniž by tento rozpor ve své žalobě či jejím doplnění vysvětlila. Kromě toho, pokud žalobkyně zjistila, že žalovaný uvedl již v žádosti o úvěr prokazatelně nepravdivé údaje o svých výdajích (tedy, že nemá žádný úvěr mimo [právnická osoba]), měla následně o to důkladněji prověřit skutečné výdaje žalovaného, a tyto si měla nechat od žalovaného doložit, tak aby žalobkyně jako poskytovatelka úvěru dodržela požadavek odborné péče poskytovatele úvěru. To se však v daném případě nestalo. K tomu soud uvádí, že „Nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 2 výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání“ (srovnej Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57). V daném případě se žalovaný dostal do problémů se splácením úvěru záhy po jeho uzavření, a to hned třetí měsíc trvání smlouvy. I tato skutečnost svědčí o nedostatečném prověření úvěruschopnosti žalovaného. Pro úplnost soud dodává, že Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí (třetího senátu) ze dne 11. ledna 2024. - Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a.s. – č. C-755/22 uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky“. Tudíž ani splnění úvěrové smlouvy spotřebitelem v plném rozsahu samo o sobě neznamená, že poskytovatel úvěru řádně posoudil jeho úvěruschopnost.

31. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena 8.11.2021. V daném případě je zřejmé, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní prověřeně zcela nedostatečně, když žalobkyně neprokázala, že by jí žalovaný před poskytnutím úvěru doložil své měsíční výdaje, ani že, by skutečné výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru řádně zjistila. Žalobkyně zcela pominula, že žalovaný uvedl již v žádosti o úvěr nepravdivé údaje o svých úvěrech mimo osobu žalobkyně, a kromě toho vycházela při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného z jiných než zjištěných výdajů žalovaného (viz výše uvedená měsíční splátka úvěru mimo [právnická osoba].), aniž by tento rozpor soudu řádně vysvětlila. Dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak zkoumány výdaje žalovaného.

32. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Pokud žalobkyně argumentovala usnesením Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 18. 1.2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, tak je třeba uvést, že v tam projednávaném případě se tamní žalobkyně nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila také z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice (tedy žadatelka o úvěr). Jak bylo výše uvedeno, žalobkyně v této věci sice předložila doklad o příjmu žalovaného, avšak výdaje žalovaného prověřila zcela nedostatečně. Žalobkyně dále argumentovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020. Nejprve je třeba uvést, že v případě posuzovaném Nejvyšším soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost. A dále se v tamní věci tam sama povinná netvrdila, že oprávněné poskytla nepravdivé, neúplné či nedostačující údaje o svých osobních a majetkových poměrech. Netvrdila, že by oprávněná pochybila, když úvěruschopnost povinné vyhodnotila kladně. Přičemž v případě projednávaném zdejším soudem žalovaný prokazatelně poskytl žalobkyni před poskytnutím úvěru nepravdivé, či neúplné údaje o svých výdajích. Kromě toho ze závěrů citovaného usnesení Nejvyššího soudu podle názoru soud vyplývá, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRK, a nikoliv, že by samotné prověření spotřebitele v těchto rejstřících bylo z hlediska řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele dostačující.

33. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaný povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 14 737,03 Kč (poskytnutých 25 849,24 Kč – vrácených 11 112,21 Kč).

34. U úroků z prodlení z částky 14 737,03 Kč, tedy z částky, o niž se žalovaný bezdůvodně obohatil, vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí pod bodem 16. mimo jiné uvedl, že „je třeba zajistit zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet (…). Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností (…). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru“. V daném případě, vzhledem k nečinnosti žalované, rozhodl soud o její povinnosti částku 14 737,03 Kč zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve tímto rozhodnutím byla stanovena splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, úrok z prodlení žalobkyni tedy zatím nenáleží (srovnej též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 34 Co 128/2024, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9.2024, sp. zn. 18 Co 250/2024 – 126, Usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 18. 9.2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024 – 308). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

35. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tak soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 14 737,03 Kč. Žalobkyni též přiznal úrok z prodlení z této částky od 6. 2. 2024 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.), tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky žalobkyně. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, když při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství (srovnej Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7.2006, sp. zn. 7Cmo 507/2005), v daném případě se jedná o poplatky, úrok a úrok z prodlení. Žalovanému pak dosud žádné náklady řízení nevznikly.

37. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, když i v části, kde soud stanovil dobu pro vrácení bezdůvodného obohacení (splatnost) podle možností spotřebitele (v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností účastníků) je rozhodnutím ve věci samé. Nejde o lhůtu k plnění (pariční lhůtu) podle § 160 odst. 1 o.sř. (srovnej rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 34 Co 128/2024).

Poučení