45 C 232/2020-84

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 30 000 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 30.000.000,00 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 000 Kč, způsobené mu nezákonným trestním stíháním v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2015 a řízením o návrhu na povolení obnovy řízení. Žalobce nejprve shrnul průběh trestního stíhání, zahájeného dne 12. 11. 2013 na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, ÚOKFK, SKPV, odbor korupce, č. j. OKFK-541-64/TČ-2013-251001 a skončeného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 8 To 133/2017, kterým bylo odvolání státního zástupce zamítnuto, čímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2017, sp. zn. 56 T 1/2015 potvrzen a oba obžalovaní byli obžaloby pravomocně zproštěni. Zdůraznil, že celé trestní stíhání bylo od počátku zcela zjevně nedůvodné, když žalobce byl stíhán pro úmyslný delikt, směřující ke zvýhodnění dodavatele Ministerstva práce a sociálních věcí v rámci zakázky, pro kterou žalobce jako znalec vypracoval znalecký posudek. Doplnil, že kriminalizace žalobce bylo dosaženo postupem, který přirovnal postupům bezpečnostních orgánů ČSR v padesátých létech minulého století, přičemž jeho odborné posouzení zakázky bylo zpochybňováno posudkem jiným, avšak zcela neodborně provedeným. V daném případě došlo ke zjevnému zneužití práva ze strany orgánů činných v trestním řízení, včetně státního zástupce, který se i přes zjevnou bezdůvodnost trestního stíhání obou obžalovaných v souladu s § 280 odst. 2 trestního řádu návrhem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 7 VZV 32/2013-700, následně ještě domáhal povolení obnovy řízení. Návrh na povolení obnovy řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, č. j. 56 T 1/2015-3290, zamítnut. Rozhodnutí následně bylo de facto potvrzeno Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 1 To 21/2019, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce VSZ v [obec] proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Žalobce uvedl, že mu byla ze strany České republiky prostřednictvím státních orgánů při výkonu veřejné moci způsobena nemajetková újma, a to v souvislosti s trestním stíháním, které bylo proti němu a druhému obžalovanému vedeno. Zcela pochopitelně žalobce cítil úlevu, když byl pravomocně zproštěn obžaloby, jakkoliv byl od počátku přesvědčen, že nejednal protiprávně. Návrhem na povolení obnovy pravomocně skončeného řízení, který byl zjevně nedůvodný, tak došlo k dalšímu prodlužování stavu nejistoty žalobce spojeného s předchozím, několik let trvajícím řízením. Toto mělo negativní dopad na jeho soukromý, rodinný i profesní život. Žalobce po citaci judikatury Ústavního soudu ČR (viz. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 85/04 či nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 428/05) a příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, uzavřel, že vzniklá nemajetková újma zásahem do jeho osobního života nemůže být odčiněna jiným způsobem než náhradou v penězích. Jako přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou tímto trestním stíháním, včetně řízení o povolení obnovy, se mu jeví částka 30.000.000 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 16.6.2020, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 16.6.2020 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve výši 30 000 000 Kč, představující kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy, z důvodu, kdy i přesto, že byl žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 56 T 1/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 8 To 133/2017, pravomocně zproštěn obžaloby, státní zástupce podal v neprospěch žalobce návrh na povolení obnovy řízení, který byl však usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 56 T 1/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, dne 28. 11. 2019, sp. zn. 1 To 21/2019, zamítnut. Žalovaná nároku žalobce nevyhověla ani zčásti, což mu sdělila svým stanoviskem ze dne 13. 1. 2021. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že ve vztahu k nároku na kompenzaci nemajetkové újmy odvozované od řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu. Žádné z rozhodnutí v řízení o povolení obnovy řízení nevykazuje základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., představovaný tím, že takové rozhodnutí dojde právní moci a následně je zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Pokud jde o trestní stíhání žalobce, to pravomocně skončilo dne 28. 2. 2018, nároky na náhradu škody za toto řízení byly již mimosoudně projednány a věc je projednávána Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2019. Protože se ve věci nároku na kompenzaci nemajetkové újmy odvozované od nezákonného trestního stíhání žalobce, s nyní projednávanou věci jedná o tentýž předmět, o němž bylo zahájeno řízení vedené Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2019, namítla žalovaná s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2545/99 překážku litispendence, když obě řízení jsou vedena taktéž mezi totožnými účastníky. S ohledem na to žalovaná navrhla, aby pro tuto část nároku z výše uvedených důvodů, soud řízení zastavil. Ve zbývající části žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

3. Protože žaloba nebyla dostatečně určitá, co do naříkaného odpovědnostního titulu, přičemž se jevila jako žaloba na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, již uplatněná u soudu v řízení pod sp.zn. 12 C 32/2019, rozšířená pouze o další časový úsek obnovy řízení, soud řízení částečně zastavil pro překážku litispendence usnesením č.j. 45 C 232/2020-26 ze dne 12.5.2021. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením č.j. 62 Co 274/2021-48 uvedené usnesení nalézacího soudu zrušil s tím, že soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že žalobce v tomto řízení (sp. zn. 45 C 232/2020) uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání od jeho zahájení do 12. 11. 2013 do zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení Vrchním soudem v Praze dne 28. 11. 2019, zatímco v řízení sp. zn. 12 C 32/2019 konec trestního stíhání vymezuje datem 28. 2. 2018, kdy bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, kdy je tak zřejmé, že za období trvání řízení o povolení obnovy řízení jde o další (tj dosud neuplatněný) nárok na náhradu nemajetkové újmy. Ten je však třeba vymezit a odlišit tak, aby bylo zřejmé, v jaké výši za tuto část trestního stíhání ho žalobce požaduje. Nelze však přisvědčit názoru žalobce o tom, že v řízení sp. zn. 45 C 232/2020 je požadována náhrada nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč vzniklé mu toliko za jednu část trestního řízení - řízení o povolení obnovy řízení, - neboť skutková tvrzení tomu neodpovídají.). Věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se závazným pokynem, aby se věcí dále zabýval a žalobce vyzval k odstranění vad žaloby. K následné výzvě soudu žalobce svá tvrzení doplnil a uvedl, že požadovaná částka 30 000 000 Kč že částka představuje adekvátní náhradu újmy, která mu byla trestním stíhání způsobena, přičemž vzal v potaz délku řízení, složitost řízení, neboť byla věc opakovaně projednána před odvolacími orgány, stejně tak vzal v úvahu při výpočtu částky postup orgánů činných v trestním řízení, zejména pak jednání státního zastupitelství.. Řízení proto bylo zcela zastaveno usnesením ze dne 15.12.2022 č.j. 45 C 232/2020-58, protože se opětovně jedná o totožný nárok ve stejné výši, tj. 30 000 000 Kč. Žalobce se totiž domáhal zadostiučinění za zásahy do své pověsti ve výši 29 740 000 Kč (po částečném zpětvzetí a zastavení řízení co do částky 260 000 Kč) celkem tedy původně 30 000 000 Kč ve sp. zn. 12 C 32/2019, což je ostatně totožná částka, jíž se domáhá i v tomto řízení. Skutková tvrzení jsou stejná, což je zásah do profesního a osobního života žalobce (bod 15 podání ze dne 27. 6. 2022, č. l. 51), čehož lze ostatně i vyčíst z následujícího podání ze dne 25. 10. 2022. K odvolání žalobce bylo druhé procesní rozhodnutí o zastavení řízení odvolacím soudem zrušeno a věc byla znovu vrácena nalézacímu soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2023 č.j. 62 CO 39/2023-67 Odvolací soud postup soudu prvního stupně označil za správný, v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu, když se výzvou dopadající na konkrétní případ řádně pokusil odstranit nedostatky žaloby účastníka, zastoupeného advokátem.„ V podání o doplnění skutkových tvrzení (č. l. 51) však žalobce kromě jiného též uvedl, že částka představuje adekvátní náhradu újmy, která mu byla trestním stíháním způsobena, přičemž vzal v potaz délku řízení, složitost řízení, neboť byla věc opakovaně projednána před odvolacími orgány, stejně tak vzal v úvahu při výpočtu částky postup orgánů činných v trestním řízení, zejména pak jednání státního zastupitelství, … přičemž v bodě 11) se odvolává na trestní stíhání žalobce, které bylo zahájeno dne 12. 11. 2013 a v bodě 12) poukazuje na obnovu řízení ze strany státního zástupce. Dále v bodě 15) předmětného podání tvrdil, že se újma nahrazuje„ od zahájení trestního stíhání do vynesení posledního rozhodnutí zprošťujícího rozhodnutí“. Nejen z výše uvedeného, ale i z průběhu celého řízení, je zřejmá nekonzistentnost a neurčitost tvrzení žalobce, na kterou v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal správně též soud prvního stupně. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 858/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Na rozdíl od soudu I. Stupně dospěl odvolací soud k závěru, že ani po doplnění tvrzení k výzvě soudu I. stupně není možné považovat žalobu za jasnou, určitou a tedy projednatelnou a za tohoto stavu tak nelze s jistotou určit, zda překážka litispendence je dána a pokud ano, v jakém rozsahu. Uvedené však lze přičíst převážně žalobci, který, ač právně zastoupen, dosud nedokázal svůj nárok jasně skutkově vymezit, zejména pokud jde o určení období trestního stíhání, za nějž se náhrady nemajetkové újmy domáhá.“ K opětovné výzvě soudu žalobce žalobu upřesnil a výslovně uvedl, že se domáhá náhrady škody ve výši 30.000.000 Kč, a to konkrétně způsobené nesprávným úředním postupem, představovaným podáním nedůvodného návrhu na obnovu řízení v rámci trestního stíhání vedeného proti žalobci. Ačkoliv měl žalobce opětovně potřebu doplnit podrobnosti ohledně samotného trestního stíhání, jednoznačně konstatoval, že klíčovou skutečností pro dané řízení je, že k podání daného návrhu na obnovu řízení došlo ze strany státního zástupce dne 9. 4. 2019, tedy až po podání žaloby na náhradu škody ze strany žalobce, projednávanou pod uvedenou sp. zn. 12 C 32/2019 a proto podle něj nemohla být návrhem na obnovu řízení způsobená škoda uplatněna v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 32/2019. Dále rovněž rozvinul své úvahy o konkrétní škodě (resp. nemajetkové újmě), když státní zástupce se nespokojil pouze s podáním návrhu na obnovu řízení, ale celou věc dále medializoval, aby tak vzbudil v očích veřejnosti dojem, že daná věc nebyla dosud s konečnou platností ukončena. Důsledkem toho nejenže přetrvávaly zásahy do pověsti žalobce, ale ještě se dále prohlubovaly, přetrvávající nejistota ohledně vlastní budoucnosti pak u žalobce způsobila trvalé zhoršení jeho psychického i fyzického zdraví, bylo narušeno obecné povědomí o důvodném zproštění žalobce trestního stíhání. Uzavřel, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy spočívající v trvalém a nenapravitelném zhoršení jeho zdravotního stavu (tuto stanovil odhadem ve výši 20 000 000 Kč dle rodinných predispozic k dlouhověkosti s přihlédnutím k posudku soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] z oboru psychiatricko sexuologického) a dále náhrady ušlého zisku v podobě zmenšení výnosů, kterých žalobce běžně dosahoval v rámci své znalecké činnosti, a to ve zbývající žalované části. Oba tyto nároky přitom mají původ v nesprávném úředním postupu státu, spočívajícím v podání návrhu na obnovu řízení, a to státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze, podaným dne 9. 4. 2019 pod č.j. 7 VZV 32/2013-700. Zdůraznil, že návrh na obnovu řízení byl zamítnut, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, č. j. 56 T 1/2015-3290 a zamítnuta byla i stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 1 To 21/2019. Jak bylo výše uváděno, musel si státní zástupce při podání tohoto návrhu být nepochybně vědom toho, že se musí jednat o návrh nedůvodný, a že bude tímto způsobem soudy zamítnut, a přesto tímto způsobem nesprávně postupoval, přičemž celou věc navíc dále medializoval, čímž mimo jiné výrazně prohloubil poškození dobré pověsti žalobce, jakož i přispěl k trvalému zhoršení jeho zdravotního stavu.

4. Návrhem na povolení obnovy řízení ze dne 9.4.2019, doručeným dne 12.4.2019, se státní zástupce z Vrchního státního zastupitelství v [obec] domáhal u Městského soudu v Praze obnovy řízení ve věci 56 T 1/2015.

5. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 56 T 1/2015 – 3290 ze dne 26.7.2019 byl návrh na povolení obnovy daného řízení, skončeného pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2017 zamítnut.

6. Usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 1 To 21/2019 ze dne 28.11.2019 byla stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti zamítnutí návrhu státního zástupce na povolení obnovy řízení v trestní věci Bc. [jméno] [příjmení], [příjmení] a prof. Ing. [celé jméno žalobce], CSc., LL.M., zamítnuta podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Soud konstatoval, že„ při rozhodování, zda má být povolena obnova řízení, je povinností soudu nejprve přezkoumat, zda v návrhu tvrzené skutečnosti nebo navrhované důkazy jsou skutečnostmi nebo důkazy orgánům činným v trestním řízení, které ve věci rozhodovaly, dříve neznámými. V případě kladné odpovědi se musí soud zabývat tím, zda by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. Není-li tomu tak, nelze povolit mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení jako atributů jejich právní moci………………Z hlediska splnění podmínek obnovy řízení pak není rozhodující, zda o skutečnostech nebo důkazech, které se v návrhu na obnovu uplatňují, věděl v původním řízení navrhovatel, ale je podstatné, zda tyto skutečnosti nebo důkazy byly nebo nebyly známé soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. 10/1976 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS) ……………….. soud prvního stupně nepochybil tím, že návrhu na povolení obnovy řízení nevyhověl. Důkazy, kterými státní zástupce argumentuje v návrhu na povolení obnovy řízení, lze sice mít za nové z toho pohledu, že nejsou obsaženy v trestním spise a ani nebyly navrhovány a opomenuty v dřívějším řízení, ovšem oba prokazují jen to, že [právnická osoba] [anonymizováno] v době zadání veřejné zakázky disponovala řešením [příjmení] [jméno] [příjmení], se kterým by se mohla o tuto zakázku ucházet, což je skutečnost známá v podstatě od samého počátku trestního řízení (ostatně se jí zabýval i prof. [celé jméno žalobce] ve svém znaleckém posudku, který státní zástupce v obžalobě označil za úmyslně nepravdivý) … Nově opatřené důkazy informace o této skutečnosti oproti důkaznímu stavu v době vynesení zprošťujícího rozsudku jen rozšiřují. Nikoli ale natolik zásadní způsobem, aby bylo možné učinit závěr, že s ohledem na ně lze reálně dospět k jinému rozhodnutí o vině Bc. [anonymizováno] nebo prof. [celé jméno žalobce]. Nemohou totiž vést ke změně právního názoru soudů obou stupňů o absenci subjektivní stránky úmyslných trestných činů, pro které se vedlo trestní stíhání. Zde je na místě pro stručnost odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém soud prvního stupně jasně a přiléhavě vyložil, proč navrhované důkazy nejsou natolik přínosné, aby mohly ve spojení s již dříve opatřenými důkazy s potřebnou mírou jistoty vyvrátit obhajobu prof. [celé jméno žalobce]“ 7. Žádostí o náhradu škody ze dne 16.6.2020 se žalobce domáhal u žalované náhrady škody, způsobené nezákonným trestním stíháním, a to náhrady nemajetkové újmy v důsledku negativního dopadu trestního řízení do všech sfér jeho života. V rámci žádosti rovněž uváděl, že ve věci byl zcela nedůvodně podán návrh na obnovu řízení, který prodlužoval jeho obavy z výsledku celého trestního řízení.

8. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 17.6.2020, zaslaným právnímu zástupci žalobce, byl žalobce informován, že Ministerstvo spravedlnosti obdrželo jeho žádost o předběžné projednání nároku ze 16.6.2020.

9. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 13.1.2021 byl nárok žalobce vypořádán, přičemž žalovaná žádost žalobce o předběžné projednání nároku vyhodnotila jako nárok na zadostiučinění z nesprávného úředního postupu, a to podání návrhu na obnovu řízení ze strany státního zástupce, když současně doplnila, že nárok žalobce z titulu nezákonného trestního stíhání již byl žalovanou dříve projednán a nadále je veden Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 12 C 32/2019.

10. Další důkazy, navržené žalobcem, soud neprováděl, když pro hodnocení věci jsou již nadbytečné.

11. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

13. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

14. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

15. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

16. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

17. Dle § 10 odst. 1 a 2 ODŠZ má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým.

18. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

19. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

20. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

22. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011).

24. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce byl nezákonně trestně stíhán v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2015, přičemž odškodňovací řízení s tím související je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2019. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že návrhem na povolení obnovy řízení ze dne 9.4.2019 se státní zástupce domáhal u Městského soudu v Praze obnovy shora uvedeného trestního řízení, jeho návrh byl usnesením Městského soudu v Praze č.j. 56 T 1/2015 – 3290 ze dne 26.7.2019 zamítnut a k následné stížnosti proti uvedenému rozhodnutí byl návrh na obnovu řízení usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 1 To 21/2019 ze dne 28.11.2019 zamítnut podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

25. Především nutno zdůraznit, že obnova řízení je jedním ze zákonných mimořádných opravných prostředků, které mají účastníci trestního řízení k dispozici. Využití těchto procesních práv proto nelze automaticky považovat za nesprávný úřední postup. Ačkoliv by bylo možné následně podle výsledku obnovy řízení dovodit nesprávnost postupu státního zástupce představujícího zneužití práv podáním zjevně opožděného či nepřípustného návrhu na obnovu řízení podle písm. a), nebo b) § 148 trestního řádu, v případě zamítnutí návrhu na obnovu řízení o takovém závěru uvažovat nelze. V prvních dvou případech k zamítnutí stížnosti, podle písm. a), nebo b) § 148 trestního řádu, totiž dochází bez jejího věcného přezkumu, tedy čistě z formálních důvodů. Zamítnutí z důvodu, uvedeného pod písm. c), však předchází věcný přezkum u soudu. Teprve soud po provedeném řízení ve smyslu § 147 trestního řádu může až na základě správně zjištěného skutkového stavu rozhodnout, zda v řízení, které řízení o obnově řízení předcházelo, došlo či nedošlo k takovému procesnímu pochybení, pro které by napadené usnesení nemohlo obstát a tedy že výrok napadeného usnesení, je či není správný. Jestliže však konečné rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení záleželo až na meritorním posouzení a následném rozhodnutí soudu., nelze využití tohoto mimořádného prostředku považovat, resp. shledávat, nesprávný úřední postup, když vyplývá z procesních práv, stran trestního řízení. S ohledem na to soud žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž by se blíže zabýval splněním dalších zákonných podmínek pro odpovědnost za škodu, včetně nových tvrzení žalobce ohledně konkrétní škody.

26. Již jen pro úplnost soud dodává, že nekonzistentnost tvrzení žalobce (byť již nikoli ohledně odpovědnostního titulu) nadále přetrvává, když až dosud tvrzená nemajetková újma ve výši 30 000 000 Kč byla nově žalobcem v podání ze dne 31.5.2023 rozdělena na škodu nemajetkovou (na zdraví) a majetkovou (ušlý zisk) v celkové výši 30 000 000 Kč. Škodu na zdraví z titulu nezákonného trestního stíhání přitom uplatnil žalobce v totožné výši rovněž v řízení sp.zn. 12 C 32/2019, jak ostatně sám uvedl v odvolání proti usnesení ze dne 12.5.2021 č.j. 45 C 232/2020-26. Je otázkou, zda řízení o obnově řízení způsobilo žalobci další škodu na zdraví v totožné výši. Prokazováním těchto okolností by se však soud zabýval pouze v případě odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou (dle tvrzení žalobce má přitom způsobená škoda na zdraví souviset s trestním stíháním).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení