45 C 27/2025 - 154

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený obecnou zmocněnkyní [Jméno zmočněnkyně] bytem [Adresa zmočněnkyně] proti žalované: [Anonymizováno] pro zaplacení 301 704 Kč s příslušenstvím (vyloučeno z řízení pod sp.zn. 45C 120/2019) takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované náhrady daňové škody ve výši 301.704,00 Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení ročně od 15.6.2011 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí zaplacení daňové škody ve výši 301 704 Kč, vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004 (řízení bylo vyloučeno k samostatnému projednání z řízení sp.zn. 45 C 120/2019, v němž se žalobce domáhal na žalované rovněž celkem částky 999 204,- Kč, a to peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení ve výši 397 500 Kč, bolestného ve výši 300 000,- Kč a materiální újmě, spočívající právě v uvedené daňové škodě). Ke dni podání žaloby řízení dle žalobce trvalo již 14 let a 3 měsíce, přičemž tento avizoval podání dovolání a v případě potřeby i další ústavní stížnosti s tím, že protože především rozhodnutí o třicetiprocentním zproštění odpovědnosti je ve zřetelném rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a postup obecných soudů i nadále porušuje základní práva žalobce. Žalobce konstatoval, že se na délce řízení nijak nepodílel. Průtahy vznikaly jednak nečinností soudů (na niž žalobce reagoval stížnostmi) a jejich chybným rozhodováním, jednak jednáním žalované pojišťovny Kooperativa. Žalobce zdůraznil, že mu nemůže být k tíži ani skutečnost, že k obraně svých práv využíval řádných i mimořádných opravných prostředků a ústavních stížností, a to již proto, že v řízení byl nakonec úspěšný. První zamítavý pravomocný rozsudek stejně jako jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně totiž byly zrušeny kasačním nálezem Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno], protože jimi bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Totéž platí pro žalobce podané dovolání a ústavní stížnost směřující proti usnesení odvolacího soudu č. j. [Anonymizováno], jehož písemné odůvodnění neodpovídalo vyhlášenému rozhodnutí. Žalobce dále polemizoval s následnými rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky a následným rozhodnutím Ústavního soudu, které dle žalobce rozhodli nepředvídatelně, byť jejich rozhodnutí musí respektovat. Ovšem Nejvyšší soud a Ústavní soud určitou dobou nečinnosti k nepřiměřené délce řízení také přispěly. Sám žalobce ve věci vícekrát podával stížnost na průtahy v řízení a nečinnost soudů, přičemž konstatoval, že pokaždé byla stížnost odmítnuta (viz např. stížnost 56 St 85/2012 ze dne 26.11.2012 či St 111/2018 ze dne 17.09.2018), nicméně vedla k dalšímu jednání soudu, z čehož dovodil, že bez jeho aktivní procesní účasti by byla období úmyslných soudních prokrastinací mnohem delší než ve skutečnosti. Jako konkrétní průtahy v řízení žalobce označil jednak dobu, kdy odvolací soud v prvním odvolacím řízení sp.zn. 13 Co 115/2006 nejprve nařídil odvolací jednání na 14.06.2006, následně je však dne 11.04.2006 odročil na neurčito, protože na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs. Následné přerušení řízení bylo dle žalobce nesprávné, když se tak stalo v rozporu s ust. § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu, protože se dané řízení netýkalo a nemohlo týkat majetku v konkursní podstatě. Žalobci proto vzali zpět svou přihlášku do konkursu, ač je insolvenční správce proti tomuto postupu varoval. Současně trvali na revokaci rozhodnutí o přerušení řízení, avšak marně. Odvolací jednání bylo nakonec nařízeno až na 22.10.2008. V té době paradoxně vyhlášen rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [Anonymizováno], potvrzující přesvědčení žalobců. Další průtah v řízení způsobil negativní mezitímní rozsudek soudu prvního stupně č. j. [Anonymizováno] ze dne 23. 09. 2009, který byl napraven až rozsudkem ze dne 19. 04. 2010. [adresa] průtahem však dle žalobce byla skutečnost, že první pravomocný rozsudek odvolacího soudu (č. j. 13 Co 264/2010-318 ze dne 22. 09. 2010) a jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně (č. j. [Anonymizováno] ze dne 19. 04. 2010) byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 24.07.2012 (téměř 7 let a 8 měsíců od podání žaloby) sp. zn. [Anonymizováno] (N 131/66 SbNU 49) s odůvodněním, že jejich postupem a rozhodováním bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, což opět znamenalo zásadní průtah v řízení, protože vinou soudů (kdy především soud odvolací v řízení nebral žádný zřetel na námitky, tvrzení a důkazy předkládané žalující stranou) celé řízení začínalo jakoby znovu. A konečně první mezitímní rozsudek soudu prvního stupně č. j. [Anonymizováno] rozhodl nesprávným výrokem (že úraz žalobce je pracovním úrazem), takže musel být zrušen už z tohoto důvodu. V souvislosti s délkou řízení vznikla žalobci nemalá materiální újma, když žalobci bylo pojišťovnou Kooperativa strženo na dani z příjmu 416 213 Kč (včetně solidární daně) a finančním úřadem vráceno pouze 114 499 Kč, což pro žalobce znamená tzv. škodu na dani ve výši 301 704 Kč. Pokud by žalobci byla renta od začátku normálně měsíčně vyplácena, byly by zálohy na daň z příjmu nižší, než slevy na dani na poplatníka, na plnou invaliditu (nyní invaliditu III. stupně) a životní pojištění. Samozřejmě by mu ani nemohla být vyměřena solidární daň. A jestliže za daňovou škodu neodpovídá [Anonymizováno] (přesto, že ji fakticky zavinila - nález Ústavního soudu ze dne 26.08.2010, sp. zn. III. ÚS 101/05, N 170/58 SbNU 477) musí za ni odpovídat ministerstvo spravedlnosti v rámci odpovědnosti za nesprávný úřední postup, protože tato daňová škoda je zcela prokazatelně v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Materiální újma způsobená daňovou škodou v důsledku nepřiměřené délky řízení činí 301 704 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 15.12.2010, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 15.12.2010 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.000.000,- Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobce došlo dne 27.1.2011 a vzhledem k tomu, že nebyl shledán nesprávný úřední postup, nebylo žalobci poskytnuto ani požadované zadostiučinění. Žalovaná zdůraznila, že žalobce mimosoudně uplatnil předmětný nárok zhruba necelých 9 let před podáním žaloby a okolnosti a stav posuzovaného řízení jsou ke dni jeho skončení natolik odlišné, že původní uplatnění nároku žalobce ze dne 15.12.2010 nelze v současné době považovat za relevantní uplatnění nároku dle §14 odst. 3 zák.82/1998 Sb. S ohledem na to namítla, že nebyla splněna podmínka dle §14 odst. 3 zák.82/1998 Sb., jelikož žalobce neuplatnil svůj nárok v rámci mimosoudního projednání. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení (v rámci jí známých skutečností ke dni projednání žádosti žalobce) a uzavřela, že ke dni projednání žádosti žalobce řízení trvalo 6 let, z toho 2 roky bylo ze zákona přerušeno, proto objektivně nemůže dojít k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nečinnosti či průtazích, když neběží žádné lhůty. Ministerstvo spravedlnosti není oprávněné hodnotit, zda k přerušení mělo či nemělo dojít. Tato otázka musí být vyřešena soudem, není přípustné, aby orgán moci výkonné zasahoval do rozhodovací činnosti soudů. Žalovaná má za to, že ani délku řízení trvající přes 14 let nelze bez dalšího hodnotit jako nepřiměřenou. Řízení bylo zjevně poněkud složitější, bylo opakovaně rozhodováno na třech stupních soudní soustavy. Žalovaná má za to, že rušení rozhodnutí nižších soudů v daném řízení nebylo z důvodu procesních pochybení a není namístě přičítat státu k tíži prodloužení sporu z důvodu opakovaného rušení rozsudků vyššími soudy. Žalobkyně zejména v žalobě polemizuje s obsahem soudních rozhodnutí a tvrdí nesprávnost řady soudních rozhodnutí, dle ustálené judikatury toto nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. Žalovaná uzavřela, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/0998 Sb. a proto navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů.

3. Soud v dané věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2[Anonymizováno]ze dne 24. září 2021, č. j. 45 C 120/2019 – 41, když nárok žalobce co do uplatněného nároku na náhradu daňové škody zamítl. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. 55 Co 10/2022- 82 23. března 2022 mimo jiné ohledně částky 301 704 Kč s příslušenstvím zrušeno a řízení bylo zastaveno. Následným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2023 č.j. 30 Cdo 3032/2022-96 mimo jiné ohledně částky 301 704 Kč s příslušenstvím zrušeno a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2023 č. j. 55 Co 10/2022- 123 původní rozhodnutí nalézacího soudu co do částky 301 704 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nad rámec toho byly dále řešeny opravné prostředky, týkající se ostatních žalobcem uplatněných nároků.

4. Soud proto poté nárok žalobce na zaplacení majetkové újmy (daňové škody ze dne 13.2.2025 č.j.45 C 120/2019 – 185 nárok na náhradu daňové škody vyloučil k samostatnému projednání, aby mohlo být o nároku na náhradu daňové škody rozhodnuto.

5. Soud ještě před jednáním žalobce poučil výzvou ze dne 13.2.2025, doručenou žalobci 17.2.2025, soud žalobce poučil o stávající judikatuře s tím, že odpovědnostním titulem majetkové škody nemůže být nepřiměřená délka soudního řízení, nýbrž existence průtahů během soudního řízení, jak ostatně bylo uvedeno v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1791/2011, sp.zn.30 Cdo 1549/2013 nebo sp.zn.30 Cdo 3728/2016, potvrzeným rovněž v rozhodnutí II. ÚS 3553/15. V této souvislosti soud žalobce vyzval, aby doplnil svá tvrzení, týkající se požadované náhrady škody, kdo a jak daňovou škodu způsobil a rovněž aby také označil nesprávný úřední postup, spočívající v průtazích v řízení a označil konkrétní průtahy, přičitatelné soudu. Rovněž také, aby upřesnil výpočet, jakým způsobem dospěl k částce vyčíslené škody a uvedla, jakou částku by žalobce na daních zaplatil v případě, pokud by k žalobcem tvrzeným průtahům v daném řízení nedošlo. Pakliže by žalobce na výzvu nereagoval, byla by mu totožná výzva soudem přednesena i při ústním jednání (byť již bez poskytnutí lhůty k doplnění).

6. Žalobce na výzvu výslovně reagoval podáním ze dne 23.2.2025, k němuž předložil potvrzení za období roku 2023 a roku 2024, týkající se sražených záloh na daň z příjmů, ze závislé činnosti a daňového zvýhodnění a rovněž tedy následně sražených a vrácených záloh v období roku 2023 a 2024. Žalobce prostřednictvím své obecné zmocněnkyně setrval na svém tvrzení, že k daňové škodě došlo v důsledku nepřiměřené délky řízení a konkrétní průtahy v řízení výslovně označit odmítl. Současně zmocněnkyně žalobce výslovně uvedla: „Protože škoda na dani je v této věci přímo způsobena nepřiměřenou délkou původního řízení, a to až do okamžiku zpětného vyplacení náhrad za ztrátu na výdělku pojišťovnou Kooperativa, je v této konkrétní věci zcela bez významu určování průtahů, přičitatelných soudu.“ Dle jejího názoru obvodním soudem uvedená další judikatura není v tomto případě přiléhavá.

7. Rovněž žalovaná setrvala na svém stanovisku. Obě vyjádření účastníků, jsou založena do spisu sp.zn. 45 C 120/2019 ještě před vyloučením věci k samostatnému projednání.

8. Oba účastníci se z jednání u soudu v dané věci omluvili. Soud proto jednal v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohlo mu být poskytnuto poučení podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění jeho tvrzení a označení důkazů, týkajících se jím požadované majetkové daňové škody, kdo a jak daňovou škodu způsobil a rovněž aby také označil nesprávný úřední postup, spočívající v průtazích v řízení a označil konkrétní průtahy, přičitatelné soudu. Rovněž také, aby upřesnil výpočet, jakým způsobem dospěl k částce vyčíslené škody a jakou částku by žalobce na daních zaplatil v případě, pokud by k žalobcem tvrzeným průtahům v daném řízení nedošlo. Poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo a dobrodiní poučení ztrácí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 832/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1793/2011).

9. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce dne 15.12.2010 podal u žalované žádost na předběžné projednání nároku na zadostiučinění ve výši 1 000 000,- Kč za nepřiměřenou délku řízení ve věci sp.zn. 23 C 66/2004, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1.

10. Vyjádřením ministra spravedlnosti ze dne 8.6.2011 byl žalobce informován, že byla posouzena jeho žádost o prošetření postupu žalované při vypořádání žádosti žalobce o předběžné projednání nároku s tím, že nesprávné posouzení žádosti nebylo shledáno a žalobce byl odkázán na případné řešení věci formou soudního řízení. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

11. Vyrozuměním ze dne 11.4.2006 sp.zn. 13Co 115/2006 byl žalobce informován o odročení jednání před odvolacím soudem na neurčito s ohledem na prohlášený konkurs na žalovaného. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

12. Podle potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti za období 2017 ze dne 3.2.2018, vydaného plátcem Kooprativa pojišťovna, a.s., bylo žalobci vyplaceno celkem na zúčtovaných příjmech ze závislé činnosti 1 938 467,- Kč, skutečně sražená daň a současně záloha na daň činila 416 213,- Kč. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

13. Pokud jde o ručně psané poznámky na rubu shora uvedené listiny, tyto soud nehodnotil, protože není zřejmé, jaká žalobcova tvrzení mají (pokud vůbec) prokazovat. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

14. Dle potvrzení o zaúčtování platby na účet žalobce ke dni 31.7.2019 byl dne 3.5.2019 na tento účet uhrazen přeplatek od FÚ Kr. Vysoč.[adresa]. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

15. Stížností Městskému soudu v Praze na průtahy v řízení ze dne 6.9.2018 žalobce namítal průtahy v odvolacím řízení v věci sp.zn. 13 Co 156/2018, kdy bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp.zn. 23 C 66/2004. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

16. Odpovědí místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 17.9.2018 byla stížnost žalobce vypořádána s tím, že soud neshledal průtahy v odvolacím řízení, a to jednak pro složitost dané věci a s tím související rozsah samotného posuzovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] a podaného odvolání proti tomuto rozhodnutí, jednak s ohledem na probíhající prázdninové měsíce. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

17. Stanoviskem ze dne 27.1.2011 byla žádost žalobce o předběžné projednání nároku žalovanou projednána, žalovaná konstatovala, že délka řízení byla nepřiměřená a uzavřela, že tuto formu satisfakce považuje za dostačující. (provedeno již v řízení sp.zn. 45 C 120/2019)

18. Byť soud provedl žalobcem navržené důkazy potvrzením o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti žalobce za období roku 2023 ze dne 1.2.2024, potvrzením o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti žalobce za období roku 2023 ze dne 3.2.2025, potvrzením o platbě částky 29.400,00 Kč na účet [Jméno zmočněnkyně] z protiúčtu Finančního úřadu Kraje Vysočina z 26.4.2024, není zcela zřejmé, jaké skutečnosti by uvedené doklady měly prokázat, když tyto se netýkají období do podání žaloby (v původním řízení), ke kterému byla majetková škoda žalobcem vyčíslena. Soud tak uvedené důkazy jako irelevantní nehodnotil.

19. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

20. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

21. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

22. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

23. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

24. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

25. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

26. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

27. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

29. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

30. Protože žalobce se k jednání nedostavil a navíc ve svém písemném vyjádření výslovně trval na tom, že jím tvrzená majetková (daňová) škoda vznikla v důsledku nepřiměření délky řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004, nelze než s odkazem na již uvedená rozhodnutí konstatovat, že v daném případě nebyl naplněn odpovědnostní titul, když pro majetkovou škodu jsou podstatné jen průtahy, nikoli celková délka řízení. Tento závěr vyplývá ze stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR, zejména z rozhodnutí sp.zn. 31 Cdo 1791/2011 (R 7/2013) ze dne 12.9.2012 „Ukládá-li ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů povinné osobě vydat věc na základě včasné písemné výzvy oprávněné osobě, která prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem, a to tím způsobem, že s ní uzavře dohodu o vydání věci a věc vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 2 uvedeného zákona, jde o právní povinnost. Porušení této povinnosti může založit odpovědnost povinné osoby za vznik škody tím způsobené oprávněné osobě, a to v režimu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. ……. Nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb. není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci; oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci. ………. Proti státu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že porušení právní povinnosti státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě.“ Dále rovněž z rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 1549/2013 ze dne 4.9.2013 „Zatímco při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy působené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., se na řízení hledí jako celek, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu.“ Totožný závěr vyslovil Nejvyšší soud ČR i ve svém rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3728/2016 ze dne 26. 9. 2017 „V případě nároku na náhradu majetkové škody spočívá nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb.) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení. Jestliže soud nižšího stupně ve svém později zrušeném rozhodnutí nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, aniž by odchylný postup náležitě odůvodnil, přičemž právě tato okolnost vedla nadřízený soud ke zrušení jeho rozhodnutí, není takový postup již sice přirozenou a žádoucí součástí soudního řízení, avšak nejde o postup nesprávný ve smyslu § 13 OdpŠk, který by mohl naplnit pojem průtahu v řízení, v jehož důsledku účastníku řízení mohla vzniknout také majetková újma.“ , přičemž tento závěr aproboval i nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15.2.2017, který konstatoval, že „Pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez průtahů. Za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem však nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno.“ S ohledem na to soud žalobu ve výroku ad. I zamítl.

31. Jen pro úplnost nutno konstatovat, že i kdyby žalobce svůj nárok řádně specifikoval a upravil svá tvrzení, týkající se odpovědnostního titulu (tzn. označil konkrétní období nečinnosti soudu včetně časového úseku, kdy by podle jeho názoru mělo dané řízení nebýt existence průtahů skončit), musel by nejen prokázat tvrzenou škodu, ale i tvrdit a prokázat, že by v případě dřívějšího skončení předmětného řízení uhradil na daních částku menší než v konečném výsledku uhradil. V této souvislosti soud podotýká, že splnění daňové povinnosti je spojeno se zákonnou povinností, která by i za jiných okolností musela být ze strany žalobce plněna, potažmo o kterou by bylo poníženo následné plnění ze strany pojišťovny (jak se ostatně následně stalo, když tato vrátila žalobci část vymoženého plnění). Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato daňová povinnost byla vyměřena pojišťovací společností, za jejíž postup (byť by byl nesprávný) nenese stát odpovědnost.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalované písemně vyjádřila k žalobě k návrhu ohledně předmětu řízení, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu jednoho úkonu po 300,- Kč.

Poučení