45 C 293/2022-43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 104 161 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 51 060 korun spolu s 11,75% úrokem z prodlení p. a. z částky 51 060 korun od 23. 6. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 50 101,91 korun spolu s 11,75% úrokem z prodlení p. a. z částky 35 108 korun od 23. 6. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 59,82 % p. a. z částky 75 962,17 korun od 23. 6. 2022 do 16. 7. 2022, ve výši 2 918,16 korun s úrokem ve výši 11,75 % z částky 75 962,17 korun od 17. 7. 2022 do zaplacení, max. však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 6. 2022 dosáhne částky 230 932 korun, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s tím, že uzavřela s žalovanou dne 13.9.2021 smlouvu o úvěru č. 9103085848 (dále též„ smlouva o úvěru“). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. K tomu zdůraznila, že zkoumala úvěruschopnost žalované, a to především na základě dokladů a informací získaných od žalované a databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Rovněž uvedla, že byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. V neposlední řadě žalobkyně zdůraznila, že žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč, a to dne 13.9.2021. Žalovaná se pak ve smlouvě zavázala zapůjčené peníze splácet ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4 735 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2021. Zároveň se zavázala zaplatit úrok ve výši 59,82 % ročně. Žalovaná žalobkyni plnila pouze část splátek, a to částku ve výši 4 735 Kč dne 15.10.2021, částku ve výši 4 735 Kč dne 19.11.2021, částku ve výši 4 735 Kč dne 15.12.2021, částku ve výši 4 000 Kč dne 17.2.2022, částku ve výši 5 470 Kč dne 11.3.2022, částku ve výši 530 Kč dne 11.3.2022, částku ve výši 4 205 Kč dne 5.4.2022 a částku ve výši 530 Kč dne 5.4.2022. Na předžalobní výzvu nijak nereagovala.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednáním soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud jednal v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. Dle úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, je předmětem činnosti žalobce poskytování spotřebitelského úvěru jiného, než na bydlení.

4. Dle Předsmluvního formuláře z 13.9.2021 v rámci spotřebitelského úvěru bylo žalovanou u žalobce žádáno o částku 80 000 Kč, RPSN byla určena ve výši 79,28 %, výpůjční úroková sazba 59,82 %. Formulář byl platný do 13. 10. 2021.

5. Dle Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 13.9.2021 byla mezi účastníky sjednána výše úvěru ve výši 80 000 Kč, na 42 měsíčních splátek, v celkové výši, po 4 735,00 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou 59,82 %, a RPSN 79,28 %.

6. Dle hodnocení klienta ze dne 13.9.2021 žalovaná má pravidelný čistý měsíční příjem 29 548 Kč, výdaje ve výši 3.860,00 Kč, jako životní minimum na bydlení (nájemné a inkaso) vynaloží 3.384,00 Kč.

7. Dle výpisu záznamů z registru SOLUS je tento v případě žalované ke dni 13.9.2021 bez záznamů.

8. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací je žalovaná jako klientka hodnocena skórem 389, což znamená vyšší body do interního skóre, menší riziko, lepší seznam klientů.

9. Žalovaná poskytla žalobci fotokopii svého občanského průkazu s hlášenkou k trvalému pobytu [ulice a číslo] s tím, že toto je platné do 24. 3. 2025 vč. souhlasu s kopírováním a uchováváním OP.

10. Přílohou č. 1 k Návrhu smlouvy o úvěru, č. 913085848 byla uzavřena dohoda o pojištění schopnosti splácet úvěr.

11. Dle dokladu o vyplacení úvěru z 13.9.2021 bylo žalované vyplaceno 80 000 Kč.

12. Dle výpisu z účtu č. [bankovní účet] k 3.12.2020, podle kterého žalovaná uhradila za měsíce říjen-prosinec nájemné ve výši 45 000 Kč, byla jí vyplacena částka 193 000 Kč na úvěr č. 236960999 (zbývající počet splátek měl činit 96), naopak splácela úvěr č. 231980026 (zbývající počet splátek měl činit 107) ve výši 4 012,16 Kč a úvěr č. 234212241 ve výši 900,34 (zbývající počet splátek měl činit 65), za elektřinu a plyn uhradila 3 000 Kč. Od zaměstnavatele - [právnická osoba] o.p.s., obdržela žalovaná výplatu ve výši 16 325 Kč 12.11.2020, a dále uhradila soukromý dluh v zahraničí ve výši 15 000 Kč. Celkově došly na účet žalované platby ve výši 209 325 Kč, naopak odešly z účtu platby ve výši 120 623,18 Kč. 13. výpis z 14. 9. 2021, 14. Oznámením o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. 913085848 ze dne 14.9.2021 byl žalované poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr, bez pojištění schopnosti splácet, ve výši 80 000 Kč. Úvěr měl být splácen ve 42 splátkách po 4 735 Kč a celková výše úvěru tak měla činit 192 444 Kč, což představuje zápůjční úrokovou sazbu ve výši 59,82 % a s RPSN ve výši 78,43 %.

15. Splátkovým kalendářem ke smlouvě o úvěru, č. 913085848 bylo stanoveno 42 pravidelných měsíčních splátek po 4 735 Kč, splácených počínaje 17.10.2021.

16. Dle karty klienta ke smlouvě č. 913085848 měla být žalované poskytnuta částka 89 168 Kč, s nominální výší úvěru 192 444 Kč, s datem vyplacení 13.9.2021 s tím, že žalovaná suma dosud činí 89 168 Kč. Uhrazeno dosud bylo 28 940 Kč.

17. Výzvou k zaplacení - upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 17.2.2022 byla žalovaná informována, že je v prodlení se splátkou č. 4 a č. 5.

18. Výzvou k zaplacení - upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 18.5.2022 byla žalovaná informována, že je v prodlení se splátkou č. 7 a č. 8.

19. Výzvou k zaplacení - upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 17.6.2022 byla žalovaná informována, že je v prodlení se splátkou č. 7, 8 a 9.

20. Dle Oznámení [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne 21.6.2022 došlo k zesplatnění celkového úvěru č. 9103085848 s tím, že zbývající dlužná jistina úvěru činí 75 962,17 Kč. Úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru 10 709,67 Kč, neuhrazené smluvní pokuty 1 497 Kč, náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 000 Kč, celkem tedy částka 89 168 Kč s tím, že tuto by měla žalovaná uhradit do deseti dnů od data, odeslání oznámení.

21. Dle nedatovaného předtisku prohlášení klienta s podpisem žalované mimo jiné neměla mít žalovaná žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě či státu, pokud v Dohodě o konsolidaci (bude-li smluvními stranami uzavřena) nebude stanoveno jinak, nebyla proti ní podána jakákoli žaloba a ani si není vědoma důvodů, pro které by se tak mohlo stát, není vůči ní vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti ní vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním závazků podle Smlouvy (bude-li Smlouva uzavřena) a veškeré údaje, které z její strany byly uvedeny ve Smlouvě, jakož i veškeré informace, které v souvislosti s touto Smlouvou poskytl či poskytne Poskytovateli, jsou pravdivé a úplné.

22. Dle přihlášky do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry z 13. 9. 2021 rovněž s podpisem žalované, byla žalovaná pojištěna proti pracovní neschopnosti, ztrátě zaměstnání, invaliditě třetího stupně, závažných onemocněních a smrti s měsíční úhradou 153 Kč.

23. Dle přehledu transakcí u [právnická osoba], o. p. s. obdržela žalovaná od této společnosti platby za měsíc květen ve výši 44 421 Kč, za měsíc červen ve výši 27 811 Kč, za měsíc červenec ve výši 25 617 Kč a za měsíc srpen ve výši 35 216 Kč.

24. Předžalobní výzvou ze dne 23.11.2022 žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužných částek v celkové výši 89 168 Kč s příslušenstvím, z titulu běžící smluvní pokuty, uvedené pod písm. d) a úroku dle písm. e) uvedené litiny.

25. Dle podacího archu ze dne 23.11.2022 byla žalované zaslána zásilka žalobcem.

26. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

27. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

28. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

29. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

30. Dle § 1796 o. z. pak platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

31. Dle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle § 2993 o.z. pak má strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, právo na vrácení toho, co plnila.

33. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

34. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

35. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná dlužnou částku žalobkyni nevrátila zpět.

36. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se nejprve zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

37. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

38. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

39. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

40. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

41. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru a RPSN, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

42. Uvedený závěr soud dovozuje zejména z ujednání Smlouvy, dle nichž sjednaná výše RPSN činí 79,28 %. Zmíněná nevyváženost Smlouvy je zjevná též z výše sjednaného úroku (59,82 % ročně), která je zcela nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle soudu se tudíž jedná o ujednání, které se příčí dobrým mravům, a je tak absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z..

43. V daném ohledu soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90, v němž je uveden závěr, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36 měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. K obdobnému závěru pak dospěl také např. v rozhodnutí ze dne 24. 10. 2019, č.j. 22 Co 197/2019- 99, v němž byla posuzována platnost sjednaného úroku z úvěru s nominální úrokovou sazbou ve výši 90 % ročně.

44. Soud se dále zabýval možností moderace podle ustanovení § 577 o. z., přičemž podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy (dle § 576 o.z.). Dle soudu však vzhledem k nepřiměřené výši sjednaných úroků a výše RPSN není dán prostor ani pro aplikaci shora citovaného § 577 o. z., resp. pro moderaci na obvyklou a přípustnou výši úroku z úvěru. Uvedený závěr je odůvodněn zejména povahou podnikání žalobkyně, která coby nebankovní poskytovatel půjček má své podnikání založeno na zjevně neobvykle vysokých úrokových sazbách, čímž vyvažuje podnikatelské riziko spočívající v tom, že se jí část úvěru nemusí vrátit, neboť tyto úvěry poskytuje zpravidla klientům, kterými jsou zejména osoby s horší platební morálkou, a které by u bankovních poskytovatelů úvěr pravděpodobně nezískaly, případně by je nezískaly tak rychle a flexibilně. S ohledem na uvedené má soud za to, že úvěr s úrokovou sazbou, která odpovídá standartní výši obvyklých úroků u bankovních institucí, by žalobkyně zcela jistě neposkytovala, neboť by to odporovalo charakteru jejího podnikání. Nadto z povahy věci lze § 577 o. z., týkající se vad spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání, aplikovat toliko na určitou dotčenou část právního jednání, nikoli v případě neplatnosti celé smlouvy.

45. S ohledem na charakter a předmět podnikání žalobkyně, jejímž zásadním ziskem je právě smluvní úrok z úvěru, je totiž zřejmé, že v této části nemůže být dotčená část o výši úroků z prodlení smlouvy oddělena od zbytku smlouvy, neboť je zřejmé, že za těchto okolností by žalobkyně se žalovanou Smlouvu neuzavřela.

46. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

47. Dále se soud zabýval i dokazováním okolností, za jakých žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované a její schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

48. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

49. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

50. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

51. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2021.

52. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

53. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2021 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

54. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází, resp. obchodního informačního systému je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr. Pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

55. Dále žalobkyně tvrdila, že vycházela při zkoumání příjmů z výpisu z bankovních účtů. Pokud jde o výdaje, vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. V projednávané věci z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně při sjednávání dotčené smlouvy ověřovala majetkové poměry žalovaného z jím předložených dokladů. Dlužno poznamenat, že odhadované měsíční výdaje žalované ve výši 7244 (tzn. 3 860 Kč výdaje a na nájemné a inkaso 3 384 Kč), jak jsou uvedeny v hodnocení klienta, se soudu zdají být v současné době i v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepravděpodobné a příliš nízké.

56. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je i z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

57. Jelikož je dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru (z uvedených důvodů) absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 80 000 Kč, které poskytla žalované (byť na základě absolutně neplatné Smlouvy). Žalovaná žalobkyni již vrátila částku 28 940 Kč, zbývající částka 51 060 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení žalované ve smyslu § 2991 o.z., a žalobkyně má tudíž dle § 2993 o. z. nárok na vrácení toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek. Z uvedeného důvodu soud žalobě vyhověl do částky 51 060 Kč a žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni částku, které jí žalobkyně poskytla (srov. výrok I.).

58. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (viz § 1958 odst. 2 o. z.; ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). V obecné rovině totiž platí, že výzva věřitele je jednostranné, adresované právní jednání, kterým věřitel projevuje svůj zájem obdržet plnění od dlužníka; vybízí ho, aby mu plnění poskytl. Pro určení splatnosti povinnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení žalobci je tak rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a uplynutí lhůty„ bez zbytečného odkladu“ ode dne, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán. Tedy pro závěr o tzv. dospělosti dluhu z bezdůvodného obohacení je významné to zjištění, zda a kdy žalobce, jako věřitel, doručil žalovanému, jako dlužníku, svoji výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (viz rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, a Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Za tuto výzvu k plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení pak lze v dané věci, co do svého obsahu, považovat oznámení zesplatnění úvěru, v němž byla obsažena i výzva k zaplacení pohledávky z dotčené smlouvy. Žalovaný tak byl povinen vydat bezdůvodné obohacení nejpozději následující den a jestliže tak neučinil, ocitl se dalším dnem v prodlení. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení v zákonné výši od dne 23.6.2021 do zaplacení (viz § 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl (srov. výrok I. a II. tohoto rozsudku).

59. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem IV. tohoto rozsudku podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. V daném sporu byla více procesně úspěšná žalovaná, která se však v řízení nijak neúčastnila a žádné náklady řízení jí tak nevznikly.

Poučení