45 C 41/2024 - 20

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], [Anonymizováno].[Anonymizováno]. sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 29 350 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 950 Kč od 15. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 23 400 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 345,49 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 372,09 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 527,49 Kč od 12. 7. 2023 do 14. 10. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 577,49 Kč od 15. 10. 2023 do zaplacení, a úroku ve výši 22,38 % ročně z částky 22 527,49 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 29 350 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], č. 1401221495 (dále také jen „Smlouva“). Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO], se sídlem [adresa] (dále také jen „původní věřitel“), postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni [datum]. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok ve výši 5.000,00 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 5.000,00 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.000,00 Kč, a poplatek 600,00 Kč za sjednané životní pojištění. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 760,00 Kč počínaje 14. 1. 2021, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 3. 2022. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradil pouze částku 19.050,00 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 3. 3.2022 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 22.527,49 Kč ode dne 4. 3 .2022 až do zaplacení dále úrokem ve výši 22,38 % ročně sjednaným v čl. 1.4 Smlouvy. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 29.350,00 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 22.527,49 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 6.822,51 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6.372,09 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3.345,49 Kč, úroků ve výši 22,38 % ročně z dlužné jistiny ve výši 22.527,49 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 22.527,49 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr probíhá na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

2. Žalovaný se v předmětném k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ([Anonymizováno]) soud zjistil, že původní věřitel je společností s ručením omezeným, která od 16. 1. 2018 disponuje oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z dokumentu označeného jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], č. [hodnota]“ soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se původní věřitel zavázal vyplatit žalovanému částku ve výši 25 000 Kč (z níž částka ve výši 2 840 Kč byla použita na splacení dříve poskytnutého úvěru č. [hodnota]), a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku 25 000 Kč, s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5.000,00 Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 5.000,00 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.000,00 Kč. Při uzavření Smlouvy si žalovaný ve Smlouvě dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci klienta poplatek ve výši 600,00 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 760,00 Kč počínaje 14. 1. 2021, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 3. 2022. Z této smlouvy soud též zjistil, že výše úroku měla činit 32,15 % ročně, administrativní poplatek pak činil 20 %, odměna za hotovostní inkaso splátek pak 40 %. A dále, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 215,01 %.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a její přílohy č. 1 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni.

7. Z listiny označené jako „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě“ ze dne 29. 9. 2023 a podacího lístku ze dne 2. 10. 2023, soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní dne 2. 10. 2023 prostřednictvím poštovní přepravy odeslána písemná výzva k úhradě žalobou nárokované částky, a to do tří dnů. Uvedená písemná výzva se považuje za doručenou podle ustanovení § 579 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) třetí pracovní den po jejím odeslání, tedy dnem 5. 10. 2023.

8. Z listiny označené jako „Karta zákazníka k žádosti o spotřebitelský úvěr“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl, že rozdíl mezi jeho měsíčními příjmy a výdaji činí částku 7 493 Kč.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, které by měla vliv na posuzovanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jemu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.

12. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 551 o. z. platí, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

14. Podle § 570 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 573 odst. 1 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

16. Podle § 607 o. z. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

17. Podle § 1746 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

18. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

20. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

29. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

30. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

31. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena, neoznačila ani nepředložila k tomuto svému tvrzení žádný důkaz. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.

33. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni soud při soudním jednání konaném dne 22. února 2024 poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak žalobkyně uvedla, že nemá žádné další návrh na doplnění dokazování.

34. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

35. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

36. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena [datum].

37. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr (smlouvu o zápůjčce), pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

38. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se také zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

39. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

40. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

41. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

42. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

43. Dle § 1796 o. z. pak platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

44. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru a RPSN, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

45. Uvedený závěr soud dovozuje zejména z ujednání Smlouvy, dle nichž sjednaná výše RPSN činí 215,01 %. Zmíněná nevyváženost Smlouvy je zjevná též z výše sjednaného úroku (32,15 % ročně), kromě toho tento úrok je ještě navýšen o administrativní poplatek a poplatek za hotovostní inkaso splátek, které mají povahu skrytého úroku a navyšují roční úrok o dalších 60 %. Roční úrok tak dosahuje výše přibližně 92 %, která je zcela nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle soudu se tudíž jedná o ujednání, které se příčí dobrým mravům, a je tak absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.

46. Soud se dále zabýval možností moderace podle ustanovení § 577 o. z., přičemž podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy (dle § 576 o.z.). Dle soudu však vzhledem k nepřiměřené výši sjednaných úroků a výše RPSN není dán prostor ani pro aplikaci shora citovaného § 577 o. z., resp. pro moderaci na obvyklou a přípustnou výši úroku z úvěru. Uvedený závěr je odůvodněn zejména povahou podnikání žalobkyně, která coby nebankovní poskytovatel půjček má své podnikání založeno na zjevně neobvykle vysokých úrokových sazbách, čímž vyvažuje podnikatelské riziko spočívající v tom, že se jí část úvěru nemusí vrátit, neboť tyto úvěry poskytuje zpravidla klientům, kterými jsou zejména osoby s horší platební morálkou, a které by u bankovních poskytovatelů úvěr pravděpodobně nezískaly, případně by je nezískaly tak rychle a flexibilně. S ohledem na uvedené má soud za to, že úvěr s úrokovou sazbou, která odpovídá standartní výši obvyklých úroků u bankovních institucí, by žalobkyně zcela jistě neposkytovala, neboť by to odporovalo charakteru jejího podnikání. Nadto z povahy věci lze § 577 o. z., týkající se vad spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání, aplikovat toliko na určitou dotčenou část právního jednání, nikoli v případě neplatnosti celé smlouvy.

47. S ohledem na charakter a předmět podnikání žalobkyně, jejímž zásadním ziskem je právě smluvní úrok z úvěru, je totiž zřejmé, že v této části nemůže být dotčená část o výši úroků z prodlení smlouvy oddělena od zbytku smlouvy, neboť je zřejmé, že za těchto okolností by právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou Smlouvu neuzavřela.

48. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby a RPSN) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

49. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 5 950 Kč (zapůjčených 25 000 Kč – vrácených 19 050 Kč).

50. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzvána k zaplacení částky zahrnujícímu rovněž úhradu částky 19 050 Kč, a to písemnou výzvou žalobkyně odeslanou žalovanému dne 2. 10. 2023. Uvedená písemná výzva se považuje za doručenou podle ustanovení § 579 odst. 3 o. z. třetí pracovní den po jejím odeslání, tedy dnem 5. 10. 2023. Touto výzvou byla žalovanému stanovena lhůta k zaplacení pohledávky žalobkyně (bezdůvodného obohacení), a to do 14. 10. 2023. Tato lhůta žalovanému uplynula dnem 14. 10. 2023, a dne následujícího, tj. 15. 10. 2023 byl žalovaný již v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

51. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tak soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 5 950 Kč. Žalobkyni též přiznal úrok z prodlení z této částky od 15. 10. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.), tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky žalobkyně. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

52. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.

53. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.

Poučení