45 C 42/2025 - 27

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 58 392,84 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 200 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 30 192,84 Kč, co do kapitalizovaným úroku ve výši 4 502,65 Kč, úroku z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 41 590,34 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 28,00 % ročně z částky 13 377,94 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, a úroku ve výši 30,00 % ročně z částky 23 896,07 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 58 392,84 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], č. [číslo] (dále také jen „Smlouva“). Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, když tato byla ze strany společnosti [právnická osoba]. (dříve s.r.o.), IČ: [IČO], se sídlem [adresa], PSČ [Anonymizováno] (dále také jen „původní věřitel“), postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 07.11.2023 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 07.11.2023. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru s úvěrovým limitem 40 000 Kč, na jejímž základě byl nejprve dne [datum] žalovanému poskytnut účelový úvěr na nákup u obchodníka [právnická osoba]. ve výši 37 490 Kč, a následně poskytl žalovanému bezhotovostně na jeho účet neúčelový úvěr dne 11.5.2022 a 22.6.2022 ve výši celkem 14 000 Kč. Vyčerpané částky účelově vázaného úvěru se žalovaný zavázal platit úroky za půjčené peněžní prostředky s roční úrokovou sazbou sjednanou ve Smlouvě. Zbývající část úvěrového limitu a splacenou část účelově vázaného úvěru pak byl žalovaný oprávněn opakovaně průběžně neúčelově čerpat, přičemž se však zavázal nepřekročit poskytnutý limit. Účelově i neúčelově čerpaný úvěr byl žalovaný povinen splácet v pravidelných minimálních měsíčních splátkách sjednaných ve Smlouvě a příp. i Sazebníku, a to vždy k 15. dni v měsíci. Konkrétní výše měsíční splátky byla vyčíslena vždy v měsíčním výpisu z účtu a po dobu čerpání úvěru účelovým i neúčelovým způsobem zahrnovala oba způsoby čerpání, přičemž je na úhradu obou úvěrů započítána proporčně. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou více jak dvou splátek, resp. s jednou splátkou po dobu více jak tři měsíce, případně čerpal úvěr neoprávněně nad sjednaný limit, došlo v souladu se smluvním ujednáním k zesplatnění úvěru ke dni 01.02.2023, o čemž právní předchůdce žalobce žalovaného písemně informoval a vyzval ho k okamžité úhradě dosud esplacené jistiny úvěru a dalších neuhrazených peněžitých závazků ze Smlouvy. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka celkem 46.092,99 Kč. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradil částku 23.290,00 Kč. Po postoupení pohledávky na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalobce tedy Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny neúčelově čerpaného úvěru ve výši 13.377,94 Kč, dlužné jistiny účelově čerpaného úvěru ve výši 23.896,07 Kč, dlužných poplatků ve výši 4.316,33 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 16.802,50 Kč (tj. neuhrazená výše smluvní pokuty po zesplatnění 0,1% denně z dlužné částky od 02.02.2023 do 11.03.2024), kapitalizovaných úroků ve výši 4.502,65 Kč, úroků ve výši 30,00% ročně z dlužné jistiny účelově čerpaného úvěru ve výši 23.896,07 Kč od 02.02.2023 do zaplacení, úroků ve výši 28,00% ročně z dlužné jistiny neúčelově čerpaného úvěru ve výši 13.377,94 Kč od 02.02.2023 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 15,00% ročně z dlužné částky ve výši 41.590,34 Kč ode dne 02.02.2023 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, ani poté však na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně uvedla, že před uzavřením Smlouvy posuzoval právní předchůdce žalobce s požadovanou odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr získat a splácet. Žalovaný mu za tímto účelem sdělil informace o svých osobních poměrech (zejm. způsob bydlení a rodinný stav) a dále o svých příjmech a výdajích, které jsou zaznamenány také na přední straně Smlouvy, a předložil k ověření těchto informací své osobní doklady a doklady ověřující příjmy a výdaje, zejména výpisy z bankovního účtu. Právní předchůdce žalobce si dále také vyžádal informace z veřejných registrů, zejména SOLUS, NRKI, ISIR, CEE. Interní analýzou, zaznamenanou ve zprávě o posouzení úvěruschopnosti, pak právní předchůdce žalobce dospěl k závěru, že žalovaný má dostatečné disponibilní příjmy ke splácení požadovaného úvěru.

3. Žalovaný se v předmětném k žalobě nijak nevyjádřil.

4. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

5. Z výpisu ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou (https://jerrs.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB10.VIZITKA?p_lang=cz&p_SEQ_ID=889916&p_VER_ID=1029&p_DATUM=03.04.2025&p_ROL_KOD=) soud zjistil, že původní věřitel je akciovou společností, která od 29.4.2011 disponuje oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

6. Z dokumentu označeného jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] ze dne [datum], č. [hodnota] soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěrový limit do výše 40 000 Kč. A dále došlo k prvnímu účelovému čerpání úvěru na koupi televizoru u obchodníka [právnická osoba]. ve výši 37 490 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku tuto částku s úrokem ve výši 30,59 % ročně, ve 24 měsíčních splátkách po 2062 Kč, dále pojistné 188 Kč, přičemž splatnost první splátky byla dne 15.10.2021. Pro neúčelový úvěr byla sjednána úroková sazba ve výši 28 % ročně. RPSN činila 30,6 % v případě účelového úvěru a 28 % v případě neúčelového úvěru.

7. Z dokladu o čerpání úvěru soud zjistil, že dne [datum] čerpal žalovaný částku ve výši 37 490 Kč, dne 11.5.2022 čerpal žalovaný částku 7 000 Kč a dne 22.6.2022 čerpal žalovaný částku 7 000 Kč.

8. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný celkem právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku ve výši 23 290 Kč.

9. Z odstoupení od smlouvy o úvěru ze dne 1.2.2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 1.2.2023 oznámila žalovanému, že odstoupila od smlouvy.

10. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti poskytovatele úvěru [právnická osoba]. soud zjistil, že žalovaný byl prověřen před poskytnutím úvěru v rejstříku SOLUS, insolvenčním rejstříku, registru CRIF. Dále, že žalovaný deklaroval měsíční příjmy 23 000 Kč, a měsíční výdaje na bydlení 5000 Kč, a na splátky úvěrů ve výši 615,16 Kč. Ověření údajů bylo provedeno „z příslušných databází a registrů“.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7.11.2023, včetně přílohy seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni.

12. Z listiny označené jako „Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 4.12.2023 soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

13. Z předžalobní výzvy ze dne 23.9.2024 včetně podacího lístku z 24.9.2024 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 8.10.2024.

14. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, které by měla vliv na posuzovanou věc.

15. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

16. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jemu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.

17. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

20. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.

29. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

30. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

31. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena, neoznačila ani nepředložila k tomuto svému tvrzení žádný důkaz vyjma zprávy o posouzení úvěruschopnosti z níž však vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla pouze lustraci v registrech (SOLUS, insol. Rejstříku, registru CRIF), ale příjmy ani výdaje žalovaného nijak neověřovala. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.

33. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni soud při soudním jednání konaném dne 6. března 2025 poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak žalobkyně uvedla, že nemá žádné další návrh na doplnění dokazování.

34. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

35. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

36. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena [datum].

37. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr (smlouvu o zápůjčce), pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

38. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se také zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

39. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

40. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

41. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

42. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

43. Pro úplnost soud uvádí, že shledal Smlouvu absolutně neplatnou též z jiného důvodu. Tímto jiným důvodem způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy jako celku, je dle názoru soudu také nastavená smluvní úroková sazba, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Ve smlouvě byl sjednán úroku ve výši 30 % resp. 28 % ročně. Takto nastavená výše úrokové sazby je dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy. Úroková sazba vyplývající z předmětné smlouvy je na úrovni více než trojnásobku běžné úrokové sazby spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase [úroková sazba z nových spotřebitelských úvěrů dosáhla v září 2021 výše 7,59 % [(zjištěno z: Statistiky úrokových sazeb - nové obchody - úvěry: Měsíční, Úroková sazba, Domácnosti + NISD, Spotřebitelské (bez KTK, BÚ a karet), CZK, Banky včetně stavebních spořitelen - časové řady ARAD ČNB)].

44. Soud se dále zabýval možností moderace podle ustanovení § 577 o. z., přičemž podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy (dle § 576 o.z.). Dle soudu však vzhledem k nepřiměřené výši sjednaných úroků a výše RPSN není dán prostor ani pro aplikaci shora citovaného § 577 o. z., resp. pro moderaci na obvyklou a přípustnou výši úroku z úvěru. Uvedený závěr je odůvodněn zejména povahou podnikání žalobkyně, která coby nebankovní poskytovatel půjček má své podnikání založeno na zjevně neobvykle vysokých úrokových sazbách, čímž vyvažuje podnikatelské riziko spočívající v tom, že se jí část úvěru nemusí vrátit, neboť tyto úvěry poskytuje zpravidla klientům, kterými jsou zejména osoby s horší platební morálkou, a které by u bankovních poskytovatelů úvěr pravděpodobně nezískaly, případně by je nezískaly tak rychle a flexibilně. S ohledem na uvedené má soud za to, že úvěr s úrokovou sazbou, která odpovídá standartní výši obvyklých úroků u bankovních institucí, by žalobkyně zcela jistě neposkytovala, neboť by to odporovalo charakteru jejího podnikání. Nadto z povahy věci lze § 577 o. z., týkající se vad spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání, aplikovat toliko na určitou dotčenou část právního jednání, nikoli v případě neplatnosti celé smlouvy.

45. S ohledem na charakter a předmět podnikání žalobkyně, jejímž zásadním ziskem je právě smluvní úrok z úvěru, je totiž zřejmé, že v této části nemůže být dotčená část o výši úroků z prodlení smlouvy oddělena od zbytku smlouvy, neboť je zřejmé, že za těchto okolností by právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou Smlouvu neuzavřela.

46. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby a RPSN) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

47. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 28 200 Kč (zapůjčených 51 490 Kč minus vrácených 23 290 Kč).

48. U úroků z prodlení z částky 28 200 Kč, tedy z částky, o niž se žalovaná bezdůvodně obohatila, vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (shodně též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 Co 1393/2024-86, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 12 Co 176/2024-74, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024, č. j. 8 Co 99/2024-90)). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí pod bodem 16. mimo jiné uvedl, že „je třeba zajistit zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet (…). Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností (…). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru“. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, č. 257/2016 Dz se podává „S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany.“ 49. Pokud žalovaný na výzvu žalobkyně pohledávku ani zčásti neuhradil je zřejmé, že nebyl schopen ve lhůtě žalobkyní určené pohledávku žalobce zaplatit, a že lhůta k plnění uvedená v předžalobní výzvě (do 8.10.2024) nebyla přiměřená možnostem žalovaného. Nelze tak naopak v neprospěch žalovaného jako spotřebitele dovozovat, že by s touto lhůtou žalovaný v důsledku své nečinnosti snad souhlasil, a dostal se po jejím marném uplynutí do prodlení. Soud si je vědom různých výkladů ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soudy prvního či druhého stupně. K tomu však uvádí, že „Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). V daném případě soud tak soud použil výklad pro žalovaného jako spotřebitele nejpříznivější, a s ohledem na zvýšenou ochranu žalovaného jako spotřebitele, určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 60 dnů od právní moci rozsudku, neboť takový časový horizont se soudu jeví být v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran a zároveň je dostačující pro případné opatření těchto finančních prostředků ze strany žalovaného, když soud měl na paměti hlavní cíl ochrany spotřebitele, tedy aby se v případě absolutní neplatnosti smlouvy před rozhodnutím soudu nedostal do prodlení.. Soud pro úplnost dodává, že se nejedná o stanovení pariční lhůty k plnění ve smyslu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., ale o určení hmotněprávní lhůty, ve které je dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru povinen žalovaný žalobkyni vrátit poskytnutou jistinu úvěru. Teprve tímto rozhodnutím byla stanovena splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, úrok z prodlení žalobkyni tedy zatím nenáleží. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení