45 C 64/2025 - 45

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [Adresa žalované] o 10 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Žaloba o zaplacení částky 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 639,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Městského úřadu [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce ve své žalobě zdůraznil, že žalovaná mu sice poskytla omluvu za průtahy ve správním řízení, když však tuto omluvu považuje za nedostačující. Uvedl, že se jedná o nesprávnou a nepřiměřenou formu zadostiučinění. Žalobce svou žalobou požadoval satisfakci za nepřiměřeně dlouhé řízení v peněžité formě, když požadoval přiznání peněžité satisfakce ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce svou žalobou uplatňuje zcela jiný nárok, než uplatnil ve své žádosti ze dne 12.9.2024, kdy uplatnil podle žalované toliko nárok na nemajetkovou újmu způsobenou „…nesprávným úředním postupem v podobě opakovaného nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nezákonném opakovaném obvinění ze spáchání přestupků. V dané věci šlo opakovaně o řízení o trestním obvinění žadatele ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.“ Dále žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce, že žalovaná shledala jeho nárok důvodným, když se žalobci omluvila toliko za průtahy v posuzovaném řízení, což není to samé, co nepřiměřená délka řízení. Žalovaná dále namítá, že žalobce uplatnil svůj žalobní nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč na základě odlišných skutkových tvrzení, než která uvedl v žádosti o náhradu nemajetkové újmy ze dne 12.9.2024, kterou se obrátil na Ministerstvo dopravy. Žalovaná s odkazem na výše uvedené namítá, že žalobce u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení neuplatnil a tento nárok tedy nebyl předběžně projednán podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná tak vznesla námitku promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, když tento byl poprvé uplatněn až v rámci žalobních tvrzení. K délce posuzovaného řízení pak žalovaná uvedla, že předmětné řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé s ohledem na chování žalobce, které celkovou délku řízení negativně ovlivnilo. Žalobce přispěl k nárůstu délky řízení podle názoru žalované svou nečinností a úmyslným nereagováním na výzvy správního orgánu I. stupně, došlo k zániku odpovědnosti za přestupek. Žalovaná k tomu uvedla, že výslech obviněného z přestupku byl nutný k řádnému uplatnění jeho práv a správní orgán I. stupně nemohl projednat skutek bez přítomnosti žalobce (jako obviněného). Dále rekapitulovala celý průběh posuzovaného řízení. Žalovaná se ve výše uvedeném stanovisku žalobci se omluvila za průtahy v posuzovaném řízení. Tuto formu satisfakce považovala žalovaná za dostatečnou, přičemž posuzované řízení nepovažuje za nepřiměřeně dlouhé. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Ze žádosti žalobce ze dne 12.9.2025 soud zjistil, že žalobce touto žádostí uplatňoval nároky z celkem tří správních řízení vedených u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobce v této žádosti mimo jiné uvádí, že v daném řízení došlo k flagrantním opakovaným průtahům v řízení ze strany správních orgánů, což bylo důvodem prekluze odpovědnosti za přestupky. Dále zde uvádí, že „právní posouzení vzniklého nesprávného úředního postupu je pak na straně ministerstva, a že příčiny uplynutí prekluzivní lhůty zde přitom nelze přičítat žadateli, který se v řízeních jen legitimně, bez obstrukcí, bránil, ale správnímu orgánu, na jehož straně byly způsobeny průtahy, a to ve všech třech posuzovaných případech“. Z této žádosti soud učinil závěr, že žalobce touto žádostí uplatnil mimo jiné nárok z nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení, když poukázal na průtahy správního orgánu v tomto řízení. Právní posouzení případného nároku žalobce vyplývající z posuzovaného řízení bylo skutečně plně v kompetenci žalované. Žalobce, kterým může být i naprostý právní laik není nijak povinen svůj nárok pregnantně právně kvalifikovat, žalobce nemusí a zpravidla ani nerozlišuje pojmy průtahy a nepřiměřená délka řízení. Naopak je na žalované, aby po zhodnocení všech kritérií posuzovaného řízení z právního hlediska vyhodnotila, zda v konkrétním případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v čem tento nesprávný úřední postup spočívá. Kromě toho žalovaná si ve svém tvrzení sama odporuje, když ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce u ní uplatnil nárok na nemajetkovou újmu způsobenou „nesprávným úředním postupem v podobě opakovaného nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nezákonném opakovaném obvinění ze spáchání přestupků“, aby sama ve svém Stanovisku ze dne 15.1.2025 uvedla, že se žalobci omlouvá za průtahy v přestupkovém řízení vedeném Městským úřadem v [Anonymizováno], Odborem právním a živnostenským úřadem, oddělením správních deliktů pod č. j. [spisová značka]. Z tohoto stanoviska je tak zřejmé, že žalovaná posuzované řízení na základě žádosti žalobce sama právně hodnotila i z hlediska průtahů správního orgánu, a vyvodila z toho závěr o nesprávném úředním postupu, který žalobce u ní podle jejího vlastního tvrzení neuplatnil. Soud má za to, že žalobce svůj nárok uplatnil u žalované řádně, když poukázal na průtahy správního orgánu v posuzovaném řízení, a žalovaná tak měla prověřit posuzované řízení komplexně z hlediska ustanovení § 13 OdpŠk, tedy zda došlo v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu a v jaké konkrétní podobě.

5. Ze stanoviska žalované k žádosti žalobce ze dne 15.1.2025 soud dále zjistil, že žalovaná zde dále mimo jiné uvedla, že postupem správního orgánu I. stupně, nemohla žalobci vzniknout nemajetková újma, neboť je zde na jeho straně absolutní absence úkorného pocitu ve vztahu k vedenému přestupkovému řízení, kdy jeho vedením netrpěl.

6. Žalovaná namítala, že u ní nebyl žalovaný nárok uplatněn žalobcem před podáním žaloby, neboť žalobce namítal nesprávný úřední postup spočívající v údajně jiných skutkových tvrzeních, a z tohoto důvodu vznesla námitku promlčení. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud uzavřel, že žalobce svůj nárok u žalované uplatnil řádně a včas již před podáním žaloby, a to podáním ze dne 12.9.2024, když šestiměsíční promlčecí doba k uplatnění nároku u žalované by podle § 32 odst. 3 OdpŠk žalobci uplynula až dne 11.1.2025, neboť posuzovaného řízení bylo pravomocně skončeno dne 11.7.2024 (jak je prokázáno níže) a námitka promlčení žalované tak není důvodná.

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (u žalované).

8. Ze spisu [právnická osoba] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti.

9. Z oznámení o přestupku ze dne [datum], úřední záznamu Policie ČR ze dne [datum] včetně fotodokumentace soud zjistil, že žalobce dne [datum] v 10.00 hodin v [Anonymizováno] u kruhového objezdu mezi ulicemi [Anonymizováno] a [Anonymizováno] odstavil vozidlo SEAT IBIZA, RZ [SPZ], r.v. 2007, jehož vlastníkem a provozovatelem vozidla byl v rozhodné době žalobce, na travnaté ploše, na parcele č. [Anonymizováno], a mohl se dopustit přestupku proti veřejnému pořádku dle § 5 odst. 1, písm. g) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a zároveň mohl porušit obecně závaznou vyhlášku č. 4/2016 o ochraně veřejného pořádku č. 7 – jízda a stání motorových vozidel, a tím se dopustit přestupku proti pořádku v územní samosprávě dle § 4 odst. 2 zák. č. 251/2016 Sb.

10. Z oznámení o přestupku ze dne [datum], včetně úředního záznam Policie ČR ze dne [datum] včetně fotodokumentace soud zjistil, že žalobce dne [datum] v 15:30 hodin v [Anonymizováno] u kruhového objezdu mezi ulicemi [Anonymizováno] a [Anonymizováno] odstavil vozidlo SEAT IBIZA, RZ [SPZ], r.v. 2007, jehož vlastníkem a provozovatelem vozidla byl v rozhodné době žalobce, na travnaté ploše, na parcele č. 3869/1, a mohl se dopustit přestupku proti veřejnému pořádku dle § 5 odst. 1, písm. g) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích a zároveň mohl porušit obecně závaznou vyhlášku č. 4/2016 o ochraně veřejného pořádku č. 7 – jízda a stání motorových vozidel, a tím se dopustit přestupku proti pořádku v územní samosprávě dle § 4 odst. 2 zák. č. 251/2016 Sb.

11. Ve svém podání ze dne 11.1.2023 žalobce uvedl, že skutečně [datum] a [datum] vozidlo na uvedeném místě parc. č. 1869/1 skutečně zaparkoval, když zároveň uvedl, že toho místo „není travnatou plochou, ale jde o ostatní plochu (manipulační plochu). Žádný zákaz zde není a vozidlo zde netvoří žádnou překážku. Vozidlo zde zaparkoval jako by je zaparkoval na jiném veřejně přístupném místě“.

12. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.1999, sp. zn. [spisová značka] se podává, že soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení; na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení § 132 o.s.ř. proto může dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán. Z výše uvedeného vyplývá, že tím méně je soud vázán v dané věci usnesením [právnická osoba] [právnická osoba] zastavení přestupkového řízení v posuzovaném řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek (argumentum a maiori ad minus). Shodné závěry pak vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, z něhož se podává, že soudy jsou vázány rozhodnutím příslušného orgánu o spáchání trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu a tím, kdo jej spáchal, při neexistenci takového meritorního rozhodnutí (když soud není vázán výrokem rozhodnutí takového orgánu), je na soudu, aby tuto otázku posoudil.

13. Z výše uvedených skutkových zjištění soud učinil v souladu se shora citovanou judikaturou dílčí skutkový závěr o předběžné otázce, že žalobce se dopustil skutku, který mu byl v posuzovaném řízení kladen za vinu, neboť se sám k tomuto jednání přiznal, když soudem v tomto řízení provedené důkazy ze správního spisu soud vyhodnotil podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že žalobce se jednání kladeného mu v posuzovaném řízení za vinu dopustil, když argumentoval pouze tím, že se nejedná o travnatou plochu a není zde žádný zákaz. Tyto argumenty však soud považuje za liché, když odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, čj. [spisová značka], který se týká též záboru veřejného prostranství, a z nějž vyplývá, že podstatné pro posouzení charakteru tohoto pozemku je to, zda je bez omezení volně přístupný komukoli, což bylo v daném případě splněno, a o veřejné prostranství se tak jednalo. Soud pro úplnost dodává, že vyřešením této předběžné otázky v žádném případě nerozhodl o vině žalobce ze spáchání skutku kladeného mu v posuzovaném řízení za vinu, když toto soudu v občanském soudním řízení nepřísluší, neboť nemá pravomoc rozhodovat o přestupcích (viz § 7 o.s.ř.).

14. Dále soud ze spisu [právnická osoba] zjistil následující skutečnosti k věci samé.

15. Dne 27.5.2022 bylo [právnická osoba] doručeno oznámení Policie ČR o podezření žalobce, že dne [datum] v 15:30 hodin v [Anonymizováno] u kruhového objezdu mezi ulicemi [Anonymizováno] a [Anonymizováno] odstavil vozidlo SEAT IBIZA, RZ [SPZ], r.v. 2007, jehož vlastníkem a provozovatelem vozidla byl v rozhodné době žalobce, na travnaté ploše, na parcele č. 3869/1 (zjištěno z oznámení o přestupku ze dne 26.5.2025, včetně podacího razítka ze dne 27.5.2025).

16. Dne 27.7.2022 bylo [právnická osoba] doručeno oznámení Policie ČR o podezření žalobce, že dne [datum] v 10.00 hodin v [Anonymizováno] u kruhového objezdu mezi ulicemi [Anonymizováno] a [Anonymizováno] odstavil vozidlo SEAT IBIZA, RZ [SPZ], r.v. 2007, jehož vlastníkem a provozovatelem vozidla byl v rozhodné době žalobce, na travnaté ploše, na parcele č. 3869/1.

17. Dále správní orgán prověřoval charakter a vlastnictví uvedených pozemků Před zahájením řízení o přestupku správní orgán provedl dotazy ohledně statusu pozemku a dopravní situace v oblasti, kde bylo uvedené vozidlo umístěno. Dále se pak správní orgán I. stupně pokusil od žadatele získat vysvětlení, a proto byl žadatel předvolán k podání vysvětlení, a to podáním ze dne 22. 9. 2022, kdy byl žalobce předvolán k podání vysvětlení, toto předvolání nebylo žalobcem vyzvednuto, došlo k fikci doručení dnem 3. 10. 2022. Stejně tak byl žalobce vyzván k podání vysvětlení podáním správního orgánu I. stupně ze dne 23. 12. 2022. K této výzvě se žalobce vyjádřil výše uvedeným dopisem ze dne 11. 1. 2023 (zjištěno ze stanoviska Krajské správy a údržby silnic, sdělení PČR o měření vzdálenosti včetně fotodokumentace, sdělení Krajské zprávy a údržby silnic ze dne 11.7.2022, předvolání žalobce ze dne 22.9.2022, předvolání žalobce ze dne 23.12.2022, vyjádření žalobce ze dne 11.1.2023).

18. Dne 28.2.2023 vypracoval [právnická osoba] oznámení č.j. [spisová značka] o zahájení řízení o výše uvedených přestupcích. Současně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 22.3.2023. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 13.3.2023 (zjištěno z oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 28.2.2023 včetně vrácené zásilky).

19. Další jednání bylo nařízeno na 17. 5. 2023 ve 13:30 hod. Předvolání opět nebylo žalobcem vyzvednuto, proto bylo doručeno fikcí dne 2.5.2023.

20. Další jednání bylo nařízeno na 15. 11. 2023 v 9:00 hod. Předvolání opět nebylo žalobcem vyzvednuto, proto bylo doručeno fikcí dne 10. 11. 2023.

21. Dne 24.6.2024 vydal [právnická osoba] usnesení č. j. [spisová značka], kterým řízení zastavil z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11.7.2024.

22. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že postrádá kritický náhled na své protiprávní jednání. Dále jezdí často až na tříměsíční zahraniční dovolené obytným vozem, a během této dovolené nemá nijak zajištěn příjem poštovních zásilek na své adrese. Nemá tedy žádnou povědomost o došlých zásilkách v předmětné době. Zároveň si odmítá zřídit datovou schránku jako fyzická osoba z důvodů, které odmítl soudu sdělit. Soud tak má za prokázané, že po dobu svých dlouhotrvajících pobytů mimo území České republiky se žalobce nijak nezajímá o správní řízení, která jsou proti němu vedena, tedy ani o posuzované řízení. Jedná se podle názoru soudu o nezodpovědný přístup žalobce, který pak přináší též prodlužování správních řízení včetně řízení posuzovaného, což je zjevné též z doručenek založených ve správním spise, neboť z pěti předvolání mu byla čtyři doručena fikcí, když si je žalobce v úložní době nevyzvedl.

23. Po právní stránce soud věc zhodnotil následovně.

24. Jak je uvedeno shora, žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného správního řízení. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

25. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky, a to existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR - velkého senátu ze dne 12. 9.2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

26. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

27. Podle stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

28. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR - velkého senátu ze dne 9.12.2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadavek na projednání soudem není pojmově znakem věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem[Anonymizováno]podle vnitrostátního práva by totiž znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení, a která nikoli, tedy v důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud se tak odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí zákona a posuzovat tak přiměřenost jejich délky, a to zejména s ohledem na nález Ústavního soudu - senátu ze dne 14.10.2020, sp. zn.

II. ÚS 570/20 –

1. Rozhodné je tedy pouze to, zda se jedná o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.

29. Soud se následně zabýval otázkou, zda se v daném případě jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vůbec vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští (dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a čl. 6 Úmluvy) či zda lze odškodnit pouze jednotlivé průtahy (dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk). Soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci se jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští, neboť správní řízení ve věcech přestupků spadají do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srovnej nález Ústavního soudu - pléna ze dne 27. 6.2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 - 1).

30. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

31. V dané věci posuzované řízení, resp. rozhodné období ve vztahu k žalobci trvalo ode dne 13.3.2023, kdy se žalobce o posuzovaném řízení dozvěděl (žalobci bylo doručeno fikcí oznámení č.j. [spisová značka] o zahájení řízení o výše uvedených přestupcích) a skončilo dne 11.7.2024, kdy bylo posuzované řízení pravomocně zastaveno. Celková délka posuzovaného řízení tedy činila cca 1 rok a 4 měsíce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 21.10.2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).

32. Řízení probíhalo na jednom stupni u správního orgánu. V daném ohledu soud konstatuje, že vedení řízení na jednom stupni nemá obecně žádný negativní dopad na celkovou délku posuzovaného řízení.

33. Věc byla podle soudu jednoduchá, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce procesní a po stránce hmotněprávní.

34. V daném případě je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce posuzovaného řízení částečně podílel ve smyslu nečinnosti, když si nevyzvedávala (kromě jednoho případu) předvolání k podání vysvětlení, či předvolání k jednání. Ve věci učinil jedno vyjádření ze dne 11.1.2023, tedy ještě před zahájením řízení a dále se o věc nezajímal. Z těchto skutečností soud usuzuje na výrazně snížený význam posuzovaného řízení pro žalobce. Zároveň soud sice nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení tím, že by podal žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

35. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srovnej opět stanovisko Nejvyššího soudu - kolegia ze dne 13. 4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Pokud jde o význam řízení pro žalobce, tak v souladu s judikaturou ESLP s trestním řízením či řízením o deliktu (o přestupku) je spojen zásadně zvýšený význam řízení, tento je předpokládán, tento obecný předpoklad však nezbavuje obecné soudy povinnosti provést v poměrech konkrétní projednávané věci konkrétní zhodnocení kritérií pro přiznání odpovídající formy zadostiučinění poškozenému, a to právě v souladu s ustanovením § 31a OdpŠk. K typovým aspektům významu řízení však je třeba hodnotit též aspekty individuální. Žalobce k individuálním významu posuzovaného řízení při svém účastnickém výslechu tvrdil, že zvýšený význam řízení vyplývá z toho, že řízení bylo vedeno proti němu šikanózní. Toto tvrzení žalobce však z provedeného dokazování obsahem přestupkového spisu nevyplývá. V daném případě byl totiž žalobce v nejistotě pouze ohledně toho, zda bude za své protiprávní jednání v posuzovaném řízení shledán vinným. Žalobci v posuzovaném řízení hrozilo uložení sankce podle § 5 odst. 3 písm. d) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (zákon o silničním provozu), ve znění účinném v době rozhodování o přestupku, nejvýše ve výši 50 000 Kč. Soud tak hodnotí s ohledem na shora uvedené skutečnosti význam řízení pro žalobce jako nepatrný zejména proto, že po celou dobu trvání řízení nejevil o jeho průběh zájem (jak výše uvedeno, žalobce se v posuzovaném řízení vyjádřil pouze před jeho zahájením). Soud též nemůže pominout skutečnost vyplývající se závěru soudu o předběžné otázce, když soud dospěl k závěru, že se žalobce přestupků, které mu byly posuzovaném řízení kladen za vinu, dopustil.

36. Pokud se jedná o postup správních orgánů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, především nutno konstatovat, že byly shledány průtahy v řízení před správními orgány. Soud při posuzování průtahů vycházel zejména z § 94 zákona č. 250/2016 Sb. ve spojení s § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., dle něhož platilo, že lhůta pro vyřízení přestupkového řízení žalobce byla 90 dnů. Tato lhůta nebyla dodržena. Správní orgán svým jednáním ještě před zahájením řízení zavinil značné průtahy zjišťováním, kde přesně a na pozemku jakého vlastníka vozidlo stálo, když podstatou věci bylo, zda vozidlo stálo (zabíralo) na veřejném prostranství, a nikoliv kdo je vlastníkem pozemku. Nelze též pominout, že správní orgán ve věci nemusel nařídit ústní jednání. Pokud jej nařídil, předvolání žalobci řádně a včas doručil a žalobce se včas a bez omluvy k jednání nedostavil, mohl správní orgán věc projednat a rozhodnout bez účasti žalobce (§ 80 odst. 1, 2, 4 zák. č. 250/2016 Sb.). Je tak zřejmé, že správní orgán svým nekoncentrovaným postupem v řízení způsobil průtahy, které značně prodloužili posuzované řízení až do té míry, že muselo být zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek.

37. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem, k významu řízení pro žalobce a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla zatížena průtahy a byla nepřiměřená dlouhá.

38. Soud má tedy za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku), jinými slovy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. Bylo tudíž na žalované, aby tuto domněnku vyvrátila, která trvala na tom, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, a že k jeho délce přispěl zejména žalobce, který byl ve věci zcela nečinný, a že význam řízení pro žalobce byl nepatrný. K závěru o nepatrném významu řízení pro žalobce dospěl i soud, když má za to, že žalobce se o dané řízení od jeho začátku až do jeho skončení nijak nezajímal. Zároveň je však třeba v dané věci hodnotit negativně průtažný postup správního orgánu. S ohledem na provedené dokazování domněnka vzniku nemajetkové újmy zcela vyvrácena nebyla.

39. Soud zdůrazňuje, že samotné konstatování porušení práva, byť například spojené i s omluvou je dostatečné jen ve výjimečných případech. Podle názoru zdejšího soudu je přitom projednávaná věc takovým případem. Platí totiž jednak, že zastavení řízení o přestupku z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek je způsobilým, účinným a zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému nepřiměřenou délkou řízení o přestupku (Nález Ústavního soudu - senátu ze dne 28. 2.2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23 – 1).

40. Dále je třeba uvést, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (přičemž soud má za to, že tuto judikaturu lze aplikovat též na řízení o přestupku – argumentum a maiori ad minus), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce se přestupku kladeného mu v posuzovaném řízení za vinu dopustil, a v posuzovaném řízení tak byl jeho pocit nejistoty omezen pouze na očekávání, zda bude za své protiprávní jednání uznán pravomocně vinným. Nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. Je však vždy třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení jako žalobce mohla cítit být osobou poškozenou. Závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž ke způsobení újmy došlo, je také třeba vzít v úvahu při stanovení formy, případně výše, zadostiučinění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 27. 6.2012, sp. zn. [spisová značka]). Soud má za to, že jiná osoba, která by se dopustila přestupku, a pouze spoléhala na to, že ve správním řízení nebude vlivem průtahů či nekoncentrovaného postupu správního orgánu pravomocně uznána vinnou z jeho spáchání, se z hlediska zásad obecné slušnosti nemůže cítit být osobou poškozenou.

41. Dále je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. [spisová značka], (který se sice týká náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání nicméně jeho závěry jsou použitelné i v tomto řízení – viz výše). Z tohoto rozsudku se podává, že „soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat“.

42. Z hlediska obecně sdílené představy spravedlnosti, a s ohledem na zásady obecné slušnosti pak má soud za to, že zadostiučinění v penězích žalobci nenáleží, neboť se žalobce protiprávního jednání dopustil, přičemž tento závěr je významnou skutečností a může být legitimním důvodem pro nepřiznání požadované náhrady škody či újmy (srovnej též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15, ze dne 19. 1. 2016). V daném případě je vzhledem ke shora citované judikatuře zcela postačujícím zadostiučiněním odškodněním konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, případně omluva za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, přičemž této formy satisfakce se žalobci dosud nedostalo. Žalovaná se sice žalobci omluvila za průtahy v posuzovaném řízení, avšak jak sama (správně) ve svém vyjádření k žalobě uvádí, průtahy a nepřiměřená délka řízení jsou dva rozdílné právní pojmy spojené s nesprávným úředním postupem, neboť průtahy mohou být shledány v řízení, které nemusí být nepřiměřeně dlouhé, a naopak v nepřiměřeně dlouhém řízení žádné průtahy být nemusí. V daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a čl. 6 Úmluvy v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, přičemž žalobkyně se žalobci omluvila pouze za jednotlivé průtahy v posuzovaném řízení. „Konstatování porušení práva je zásadně základní formou satisfakce ve sporu o náhradu škody proti státu. Omluva, která je osobním (byť soudním rozhodnutím uloženým) projevem uznání chyby samotným odpovědným subjektem, v sobě zpravidla obsahuje i konstatování porušení práva. O souběžném odškodnění oběma těmito kompenzačními prostředky lze uvažovat jen tehdy, jestliže z omluvy takové konstatování nevyplývá“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 30. 6.2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014). V daném případě z omluvy žalované, která byla žalovanou žalobci poskytnuta v žádném případě nevyplývá konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřeném lhůtě v posuzovaném řízení (ostatně žalovaná nepřiměřenost posuzovaného řízení popírala). Proto soud ve výroku I. toto porušení práva žalobce v posuzovaném řízení konstatoval.

43. Zároveň je vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem tak lze uzavřít, že soud výrokem II. žalobu co do částky 10 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení zamítl, neboť považuje soudem poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za zcela dostatečné. Žaloba tak výrokem II. tohoto rozsudku byla částečně zamítnuta.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, byť dosáhl pouze satisfakce v podobě konstatování porušení práva, a nikoliv požadovaného peněžitého zadostiučinění. Podle konstantní judikatury platí, že „Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásady úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 5. 2.2014, sp. zn. [spisová značka]). Soud tak přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 639,44 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem v celkové výši 12 639,44 Kč, které sestávají z odměny advokáta dle § 9a odst. 2 písm. b), a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč (neboť žalobci nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích) sestávající z částky 2 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na soudním jednání dne 12.6.2025) celkem ve výši 6 900 Kč, tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. celkem ve výši 1 350 Kč. Dále advokátu náleží náhrada za promeškaný čas ve výši 900 Kč, za celkem 6 započatých půlhodin dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t., za cestu z místa sídla advokáta do místa sídla soudu (doba jedné jízdy 1 hodina 27 minut zjištěna z www.mapy.com), a DPH 21 % z výše uvedených částek (vyjma soudního poplatku) ve výši 1 921,50. Dále k náhradě na zastoupení advokátem je třeba přičíst cestovné (z místa sídla advokáta, [adresa] do místa sídla soudu K. H. Borovského 57, Sokolov a zpět, při ujetí celkem 214 km 2x 107 km, ceně pohonných hmot 34,70 Kč/l a průměrné spotřebě 4,4 l/100 km, vozidla SPZ [SPZ] – délka trasy zjištěna z www.mapy.com), včetně DPH 21 % ve výši 1 567,94 Kč.

45. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení