45 C 76/2020-75

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] se sídlem [adresa] o zaplacení 85 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 85.500,00 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 85.500,00 Kč od 22.5.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2.100,00 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 85 000 Kč s příslušenstvím, způsobené mu v daňovém řízení před Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v [obec] a na něj navazujícím soudním řízení správním. Žalobce uvedl, že dne 29.1.2014 vydal FÚ platební výměr na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 [číslo jednací], a to ve výši 3 493 636 Kč, představující rozdíl původně předepsaného penále ve výši 3 947 Kč a vypočteného penále činí 3 489 689 Kč. Dále dne 29.1.2014 vydal FÚ platební výměr na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 [číslo jednací], a to ve výši 3 853 519 Kč, představující rozdíl původně předepsaného penále ve výši 9 185 Kč a vypočteného penále činí 3 844 334 Kč. Obě rozhodnutí byla žalobci doručena 16.2.2014 a žalobce se proti nim bránil odvoláními, která Odvolací finanční ředitelství zamítlo svými rozhodnutími ze dne 25. 9.2014 pod [číslo jednací] a [číslo jednací]. Žalobce podal 20. 11. 2014 proti oběma rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství společnou žalobu, kterou se u Krajského soud v Ústí nad Labem domáhal zrušení obou rozhodnutí. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č.j.: 15 Af 77/2014-51. Kasační stížnost žalobce proti zamítavému rozsudku správního soudu Nejvyšší správní soud zamítl svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č.j.: 4 Afs 113/2017 – 29, který byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 18. 9. 2017. Následnou ústavní stížnost žalobce proti výše cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, kterou odmítl Ústavní soud ČR svým usnesením ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3602/17, které bylo doručeno dne 18. 11. 2019. Celková délka řízení tak činila 5 let a 9 měsíců. V soudním řízení neprobíhalo dokazování, vždy šlo jen o řešení jediné právní otázky. Žalobce nijak nepřispěl k průtahům v řízení. Průtahy v řízení zapříčinil podle názoru žalobce zejména Krajský soud v Ústí nad Labem, který je nedostatečně personálně obsazen, jak plyne z níže uvedených statistik žalovaného. Žalobce v této souvislosti odkázal na statistiky vytíženosti soudů v České republice. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 21.11.2019, přičemž požadoval odškodnění zadostiučinění jemu způsobené újmy nepřiměřenou délkou řízení ve výši 15 000 Kč za rok (první dva roky v poloviční výši), které dále navýšil o 20%. Žalovaná však tomuto nároku žalobce vyhověla pouze co do částky 71 250 Kč, což dle názoru žalobce neodpovídá mimořádnému průtahu, kterého se stát prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. Proto žalobce požadoval doplatek ve výši 85.500 Kč. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná učinila nesporným, že dne 27. 6. 2005 bylo podáno řádné daňové přiznání za rok 2004, dne 18. 6. 2007 byla protokolem o ústním jednání [číslo jednací] zahájena daňová kontrola, dne 7. 10. 2010 došlo k ukončení daňové kontroly, na základě doručení zprávy o daňové kontrole [číslo jednací] v souladu s postupem dle § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen“ ZSDP“), dne 7. 10. 2010 byl rovněž doručen dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2010 na DPFO za zdaňovací období 2004, dne 8. 11. 2010 bylo správci daně doručeno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 10. 11. 2010 vydal správce daně výzvu k doplnění odvolání (žalobci doručena dne 22. 11. 2010), dne 7. 12. 2010 bylo žalobcem odvolání doplněno dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 20. 12. 2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu – Finančního ředitelství v [obec], vydané pod [číslo jednací] ze dne 16. 12. 2010 a odvolání bylo zamítnuto. Dne 14. 3. 2006 bylo podáno řádné daňové přiznání za rok 2005, dne 18. 6. 2007 byla protokolem o ústním jednání [číslo jednací] zahájena daňová kontrola, dne 7. 10. 2010 došlo k ukončení daňové kontroly, na základě doručení zprávy o daňové kontrole [číslo jednací] v souladu s postupem dle § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen“ ZSDP“), dne 7. 10. 2010 byl rovněž doručen dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2010 na DPFO za zdaňovací období 2005, dne 8. 11. 2010 bylo správci daně doručeno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 10. 11. 2010 vydal správce daně výzvu k doplnění odvolání (žalobci doručena dne 22. 11. 2010), dne 7. 12. 2010 bylo žalobcem odvolání doplněno dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 20. 12. 2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu – Finančního ředitelství v [obec], vydané pod [číslo jednací] ze dne 16. 12. 2010, odvolání bylo zamítnuto. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení před správním soudem a poukázala i na genezi daného řízení s tím, že na základě žádostí žalobce ze dne 31. 1. 2011 a 9.12.2013 byla v kompetenci správce daně postupně vydána tři rozhodnutí o posečkání daně, a to dne 12. 4. 2011 pod [číslo jednací], které bylo nahrazeno 1. 3. 2012 rozhodnutím o posečkání [číslo jednací] a dále bylo vyhověno žádosti žalobce dne 10. 1. 2014 rozhodnutím o posečkání [číslo jednací], kterým byly žalobci povoleny splátky do konce roku 2015. Protože se žalobce dostal do prodlení s úhradou daňové povinnosti, správce daně rozhodl o vydání platebního výměru na daňové penále jednak pod [číslo jednací], jednak pod [číslo jednací]. K samotnému daňovému řízení žalovaná konstatovala, jestliže žalobce konec daného řízení spojil s doručením usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3602/17, dne 18. 11. 2019 (5 let a 9 měsíců), čímž svou konstrukci údajného pochybení státu staví na vlastním selhání a neochotě/nezájmu plnit své zákonem stanovené povinnosti. Žalobce zcela prokazatelně nesplnil svou daňovou povinnost předložit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení v průběhu daňové kontroly a prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván, což se odrazilo ve vydání dodatečných platebních výměrů po proběhlé daňové kontrole. Přestože žalobci bylo (na jeho vlastní žádost) povoleno rozložení úhrady daně na splátky, resp. správce daně vyhověl žádosti o posečkání úhrady daně, nebyla povinnost žalobce splněna a proto bylo přistoupeno k vyměření penále. Tento postup byl jak v případě výše uvedeného dodatečného doměření daně, tak v případě platebních výměrů na daňové penále aprobován jak krajským soudem, tak i finálním rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 Afs 113/2017–29. Snaha žalobce zahrnout následné řízení před Ústavním soudem do tvrzené celkové délky dle žalované překročila limity přezkumu postupu orgánů veřejné správy, když Ústavní soud není další instancí soudní soustavy. V tomto směru rovněž žalovaná poukázala na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3602/17 dne 18. 11. 2019. Žalovaná konstatovala, že daňové řízení samo o sobě nezasahovalo do základních práv a svobod, správce daně i OFŘ postupovali v souladu se zásadou legality, legitimity a proporcionality. Daňové řízení by tudíž mělo být posuzováno samostatně pouze z hlediska jednotlivých průtahů. V této souvislosti odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, č.j.: Cpjn 206/2010 a zdůraznila, že ne každé řízení přesahující dva roky lze a priori posuzovat jako nepřiměřeně dlouhé. Pokud jde o význam daného řízení pro žalobce, jednak dané řízení nespadá mezi věci s objektivně zvýšeným zájmem pro poškozeného, jednak žalobce pominul, že důvodem vedení daňového řízení bylo jen a pouze jeho vlastní selhání. Subjektivně zvýšený význam daného řízení pro svou osobu navíc žalobce netvrdil. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. Žalobce v průběhu řízení výslovně uvedl, že byť byla v dané věci řešena dvě rozhodnutí o vyměření daňového penále, z jeho pohledu se jedná o jedno řízení, protože obě řízení byla započata a zakončena zcela totožně a probíhala tak v totožnou dobu. Žalobce dále doplnil, že význam daného řízení byl pro jeho osobu zcela zásadní, když výše penál přesahovala v souhrnu 7 000 000 Kč, zatímco jeho příjmy k 31.12.2012 dosahovali částky cca 1 845 000 Kč, v roce 2013 dokonce necelý 1 000 000 Kč, penále tak přesahovalo více než 7x jeho příjmy. Vzhledem k tomu, že měl současně žalobce rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích uloženu povinnost hradit výživné na své dvě nezletilé děti, neměl tuto z čeho plnit, když celý jeho majetek byl použit na úhradu penále a nemovitosti byly zatíženy zástavním právem ve prospěch správce daně.

4. Ze spisu sp.zn. 15 Af 77/2014 Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zjištěno, že dne 20.11.2014 byla ve věci podána správní žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, ze dne 25.9.2014, [číslo jednací], a platebního výměru na daňové penále Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v [obec], [číslo jednací] ze dne 29.1.2014, a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 25.9.2014, [číslo jednací] a platebního výměru na daňové penále Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v [obec], [číslo jednací] ze dne 29.1.2014, a vrácení rozhodnutí žalovanému, a sice Odvolacímu finančnímu ředitelství. Žalobce současně uhradil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, a přiložil jednotlivá rozhodnutí. Soud 27.11.2014 vyzval žalobce k doplacení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Na to podal žalobce návrh na zrušení uvedených usnesení s tím, že se jedná, resp. že žalobce napadl jednou žalobou dvě identická správní rozhodnutí a zaplatil jeden soudní poplatek ve výši 3 tis. Kč, přesto byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, znovu. Soud nato odpověděl 9.12.2014, že v dané věci, aby soud navrhl Ústavnímu soudu zrušení ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích, soud sdělil, že tento návrh nebude podávat, protože ustanovení bylo do zákona vloženo v reakci na nálezy Ústavního soudu a zdejší soud nemá pochybnosti o jeho ústavnosti. Následně byl zaplacen doplatek soudního poplatku, ze strany žalobce. Dne 16.12.2014 byla žaloba přeposlána žalovanému k vyjádření. Soud dále žádal, 16.12.2014, o předložení správního spisu a vyjádření k žalobě. To obdržel 20.1.2015, kdy se rovněž Odvolací finanční ředitelství vyjádřilo k dané věci. Vyjádření žalovaného bylo zasláno právnímu zástupci žalobce 22.1.2015. Do spisu bylo dále založeno 29.1.2015 usnesení Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 3910/2014, ze dne 21.1.2015, kdy žalobce navrhoval zrušení ustanovení § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích Ústavní stížnost a návrh s ní spojený, byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Dne 6.1.2016 doplnil žalobce žalobu ze dne 20.11.2014. 11.1.2016 bylo doplnění žaloby přeposláno právnímu zástupci, resp. žalovanému s tím, že již není zapotřebí na to reagovat. 23.11.2016 soud žádal vyjádření účastníků k osobám senátu, kdy došlo k obměně osob senátu. Dne 24.11.2016 právní zástupce žalobce doplnil žalobu ze dne 20.11.2014. Jeho vyjádření bylo 28.11.2016 doručeno protistraně. Následně byl, 23.5.2017, ve věci vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, který žalobu zamítl, a tento rozsudek byl účastníkům rozeslán. Poté byl správní spis vrácen zpět Odvolacímu finančnímu ředitelství. Dne 9.6.2017 žádal Nejvyšší správní soud o zapůjčení úplného soudního spisu, sp.zn. 15 Af 77/2014, popř. též příslušných správních spisů, jsou-li k dispozici, a sice s ohledem na to, že byla ve věci podána 7.6.2017 kasační stížnost žalobcem. 15.6.2017 byl spis předložen Nejvyššímu správnímu soudu, a následně byl vydán rozsudek, kterým byla kasační stížnost zamítnuta. Rozsudek je z 31.8.2017 a nabyl právní moci 18.9.2017. Spis byl poté vrácen Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, že správní spis již byl vrácen žalovanému správnímu orgánu. Tím spis končí.

5. Z veřejně dostupné databáze rozhodnutí Ústavního soudu ČR podal žalobce ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutím IV. ÚS 3602/17 ze dne 11.11.2019 byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatoval, že„ Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutím vedlejšího účastníka jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 15 Af 77/2014-51 ze dne 23. května 2017. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností; Nejvyšší správní soud ji zamítl jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 4 Afs 113/2017-29 ze dne 31. srpna 2017, ve kterém uvedl, že správce daně nepochybil, použil-li právní úpravu penále účinnou do 31. prosince 2006 Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016) ………… Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy i orgány finanční správy ve stěžovatelově věci učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze rozporuje jednotlivé závěry Nejvyššího správního soudu, čímž se snaží nepřípustně učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice…… Stěžovatelova argumentace sleduje tři hlavní linie. Stěžovatel zaprvé rozporuje závěry Nejvyššího správního soudu ohledně povahy penále a aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zadruhé namítá protiústavnost aplikace právního posouzení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ohledně běhu lhůty pro sdělení předpisu penále. Za třetí linii stěžovatelovy argumentace lze označit otázku ústavnosti vyhlášení napadeného rozsudku. ……………Ohledně první námitky se Ústavní soud potvrzuje závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že penále uložené podle § 63 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2006, nelze chápat jako sankci za správní delikt či trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený závěr je totiž v plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1394/07 ze dne 17. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2147/11 ze dne 15. 5. 2012, či usnesení sp. zn. I. ÚS 4037/14 ze dne 26. 1. 2016). K tomu je nutno dodat, že řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil, tento závěr nepopírají, neboť ve zmíněných kauzách šlo o ustanovení kvalitativně odlišná od § 63 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2006, a o posouzení odlišných právních otázek (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 15 Tdo 832/2016-126 ze dne 4. 1. 2017, které se týká otázky uložení daňového penále a překážky věci rozhodnuté ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016 č. 24130/11 a č. 29758/11). ……………K otázce aplikace názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci [anonymizováno] na případ stěžovatele (tj. druhá argumentační linie) Ústavní soud uvádí, že se předmětným rozhodnutím rozšířeného senátu již zabýval, a to právě v řízení o ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/16 ze dne 27. 6. 2017). Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že právní posouzení Nejvyššího správního soudu, týkající se lhůty pro sdělení předpisu penále, nevybočuje z mezí ústavnosti. Provedený výklad se nepříčí zásadě in dubio pro mitius. V dané věci nestál proti intepretaci podústavního práva zastávané správními orgány a soudy rovnocenný konkurenční výklad práva, nýbrž pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci pak aplikace zásady in dubio pro mitius v úvahu nepřipadá. Stěžovatelem dožadované uplatnění čisté prospektivity v souladu s požadavky vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. prosince 2013 není vůbec možné, jelikož v projednávaném případě nešlo o změnu konzistentní judikatury Nejvyššího správního soudu, nýbrž o existenci vnitřně rozporné judikatury; nejednotná či nejasná judikatura nemohla legitimní očekávání stěžovatele založit (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 128). Stěžovatel nevznesl žádné další ústavně relevantní argumenty pro to, aby v jeho případě byla učiněna výjimka z účinků sjednocujícího rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.“ 6. Mezi účastníky nebylo sporu tom, že žalobce uplatnil 21.11.2019 nárok na zadostiučinění nepřiměřené délky řízení u žalované, jakož i v tom, že dne 27. 6. 2005 bylo podáno řádné daňové přiznání za rok 2004, dne 18. 6. 2007 byla protokolem o ústním jednání [číslo jednací] zahájena daňová kontrola, dne 7. 10. 2010 došlo k ukončení daňové kontroly, na základě doručení zprávy o daňové kontrole [číslo jednací] v souladu s postupem dle § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen“ ZSDP“), dne 7. 10. 2010 byl rovněž doručen dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2010 na DPFO za zdaňovací období 2004, dne 8. 11. 2010 bylo správci daně doručeno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, dále zaevidované pod č. j. 44129/971, dne 10. 11. 2010 vydal správce daně výzvu k doplnění odvolání (žalobci doručena dne 22. 11. 2010), dne 7. 12. 2010 bylo žalobcem odvolání doplněno dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 20. 12. 2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu – Finančního ředitelství v [obec], vydané pod [číslo jednací] ze dne 16. 12. 2010 a odvolání bylo zamítnuto. Dne 14. 3. 2006 bylo podáno řádné daňové přiznání za rok 2005, dne 18. 6. 2007 byla protokolem o ústním jednání [číslo jednací] zahájena daňová kontrola, dne 7. 10. 2010 došlo k ukončení daňové kontroly, na základě doručení zprávy o daňové kontrole [číslo jednací] v souladu s postupem dle § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen“ ZSDP“), dne 7. 10. 2010 byl rovněž doručen dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2010 na DPFO za zdaňovací období 2005, dne 8. 11. 2010 bylo správci daně doručeno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 10. 11. 2010 vydal správce daně výzvu k doplnění odvolání (žalobci doručena dne 22. 11. 2010), dne 7. 12. 2010 bylo žalobcem odvolání doplněno dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 20. 12. 2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu – Finančního ředitelství v [obec], vydané pod [číslo jednací] ze dne 16. 12. 2010, odvolání bylo zamítnuto. Soud vzal proto za svá skutková zjištění z průběhu daňového řízení před správním orgánem.

7. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 7.1.2020 byl nárok žalobce vypořádán a žalobci nebylo přiznáno ničeho s tím, že v daném případě nedošlo k nepřiměřené délce řízení.

8. Rozhodnutím Finančního úřadu pro Ústecký kraj z dne 8.4.2014 [číslo jednací] zřízeno zástavní právo k nemovitým věcem žalobce jako dlužníka, zapsaným na [list vlastnictví] v [katastrální uzemí], a to v rozsahu daňové pohledávky ve výši 7.334.023,00 Kč.

9. Dle opisu datové zprávy ze dne 3.6.2017, byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 15 Af 77/20214-51 doručen Krajským soudem v Ústí nad Labem právnímu zástupci žalobce dodán do datové schránky 24.5.2017, doručen byl 3.6.2017.

10. Dle přiznání žalobce k dani z příjmů fyzických osob za rok 2012 činil základ daně z příjmů v rozhodném roce u žalobce částku 257 622 Kč.

11. Dle rozvahy žalobce ve zjednodušeném rozsahu za kalendářní období roku 2012, včetně přílohy k účetní závěrce, skončilo hospodaření žalobce v daném roce ziskem ve výši 367 000 Kč brutto.

12. Dle přiznání k dani z příjmů fyzických osob, žalobce, za rok 2013, včetně rozvahy ve zjednodušeném rozsahu za uvedené období, výkaz zisku a ztráty a přílohy k účetní závěrce činil základ daně z příjmů v rozhodném roce u žalobce 7 889 Kč.

13. Dle potvrzení [právnická osoba] penzijní společnost ze dne 21.1.2013 uhradil žalobce v období od 1.1.2012 do 31.12.2012 celkem částku 18 000 Kč na penzijní připojištění.

14. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech, č.j. 8 Nc 143/2005 – 17 ze dne 28.3.2006 byla schválena dohoda rodičů o výchově nezletilých dětí obou rodičů (žalobce a [jméno] [příjmení]) tak, že žalobce se zavázal doplatit nedoplatek na výživném na nezletilé děti v celkové výši 117 000 Kč do 30.4.2006 a dále na obě děti hradit měsíční výživné v celkové výši 12 000 Kč.

15. Protože potvrzení o platbě, banka [právnická osoba], ze dne 8.5.2020 se týká zaplacení soudního poplatku v dané věci, soud tento důkaz nehodnotil, když pro předmět věci je irelevantní.

16. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

17. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

18. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

19. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

20. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

21. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

22. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

24. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

25. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

26. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo v žalobcem vymezeném období od vydání platebních výměrů dne 29.1.2014 do rozhodnutí Ústavního soudu ČR o druhé ústavní stížnosti žalobce dne 11.11.2019, tj. celkem 5 let a 9 měsíců. Předmětem řízení bylo penále, vyměřené žalobci rozhodnutími [číslo jednací] a [číslo jednací] ze dne 29. ledna 2014 za prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 3 493 636 Kč a za zdaňovací období roku 2005 ve výši 3 853 519 Kč. Ve věci bylo rozhodováno celkem na čtyřech instancích, a to správními orgány na dvou úrovních (Finanční úřad pro Ústecký kraj, odvolací Finanční ředitelství), Krajským soudem v Ústí nad Labem a Nejvyšším správním soudem, rovněž také soudem Ústavním, který ve věci rozhodoval hned dvakrát. Po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní, soud hodnotil dané řízení jako standartní. Soud nebylo zapotřebí svědeckých výpovědí či znaleckých posudků, soud vycházel pouze z obsahu spisu a předložených stanovisek stran. Pokud by soud posuzoval samostatně řízení před ve věci 15 Af 77/2014 před Krajským soudem v Ústí nad Labem musel by souhlasit se žalobcem, že s ohledem na počet úkonů v dané věci lze řízení před správním soudem považovat za nepřiměřeně dlouhé, když v daném řízení se vyskytují průtahy v řádu 12 a více měsíců (viz období od odstranění vad žaloby, zaplacení soudního poplatku a zaslání žaloby žalovanému dne 16.12.2014 se prakticky ničeho v řízení nedělo až do 11.1.2016, kdy soud rozeslal žalovanému doplnění žaloby žalobce a až 23.11.2016 pak dál vyzval účastníky k vyjádření k osobám senátu po změně jeho složení, poté opět až 23.5.2017 soud ve věci rozhodl). Navzdory tomu, že v řízení prakticky nebylo činěno složité dokazování a soud rozhodl při prvním a jediném jednání, lze délku řízení od 29.1.2014 do 23.5.2017 považovat za nepřiměřenou. Žalobce však délku řízení vymezil ve vztahu ke všem navazujícím řízením, včetně řízení před Ústavním soudem, proto soud posuzoval délku řízení v kontextu i navazujícího řízení před Nejvyšším správním soudem, jehož postup byl zcela bez průtahů, lze jej dokonce označit až za bleskový, když od podání kasační stížnosti 7.6.2017 uplynuly necelé tři měsíce a dva týdny do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti. Následně pak přibližně po dalších dvou letech rozhodl ve věci soud Ústavní. Z tohoto pohledu, se již řízení, vedené, jednou před správním orgánem, jednou u Odvolacího finančního ředitelství, jednou u krajského soudu, jednou u Nejvyššího správního soudu a dvakrát u Ústavního soudu, nejeví, jako nepřiměřeně dlouhé, byť, první řízení u Ústavního soudu nemělo zásadní vliv na délku daného řízení. Co se týče procesního chování žalobce, tento se na délce řízení tak, jak ji sám vymezil, nemalou měrou rovněž podílel, a to podáváním nedůvodných opravných prostředků a obou ústavních stížností, resp. hlavně ústavní stížnosti druhé. V této souvislosti soud poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soud ČR 30 Cdo 3628/2010, podle kterých„ Počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení. V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků.“ Právě k takovému bezdůvodnému podávání opravných prostředků (ať již řádných či mimořádných) v daném případě ze strany žalobce došlo. Co se týče významu předmětu řízení pro žalobce, nelze tento typ sporu objektivně řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. V této souvislosti nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že význam daného řízení byl zvýšen už jen tím, že se jednalo de facto řízení trestní, když toto jeho tvrzení vyvrátil Ústavní soud ČR přímo v rozhodnutí IV. ÚS 3602/17 ze dne 11.11.2019, kterým odmítl žalobcovu druhou ústavní stížnost, když konstatoval, že„ penále uložené podle § 63 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2006, nelze chápat jako sankci za správní delikt či trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ V daném případě nelze než konstatovat, že daná daňová povinnost nebyla ze strany žalobce splněna, výše odpovídajícího penále pak byla přímo závislá na době prodlení žalobce s řádným splněním jeho daňové povinnosti a tudíž na jeho vlastním jednání. V tomto směru tak jsou bez významu tvrzení žalobce, že následně vyměřené penále nebyl schopen hradit, když mu již v roce 2006 byla uložena vyživovací povinnost v řízení o vypořádání poměrů nezletilých dětí po dobu po rozvodu jeho manželství. Žalobce tak i s ohledem každého dalšího stupně daného řízení, nejenže nemohl trpět nejistotou ohledně výsledku řízení, když tento byl od počátku naříkaného řízení zřejmý, ale naopak z něj mohl pouze vytěžit, již uvedeným oddálením splnění, jeho pravomocně uložené povinnosti. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako standartní.

28. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v jeho počáteční vyskytly průtahy v podobě nečinnosti soudu, byla ve vztahu k počtu jeho instancí a průběhu dobou nepřiměřenou. Poněvadž soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala a žalobu proto zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě dne 18.8.2020, poté se zúčastnila z jednotlivých jednání nalézacího soudu, konaných 9.2.2022, 17.1.2023 a 7.3.2023, na které se rovněž připravovala, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 7 úkonů po 300 Kč.

Poučení