45 C 86/2023 - 35

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 1 776 375 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 1 776 375 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 776 375 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, doručenou soudu dne 25. 4. 2023, se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 1 776 375 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 347/2013. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované, která žalobkyni přiznala mimosoudně částku 23 625 Kč. Soudní řízení bylo zahájeno podáním žaloby v srpnu 2013 a bylo ukončeno v červenci 2022, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022, č. j. 21 Cdo 729/2022-163 o zastavení dovolacího řízení, trvalo tak bezmála 9 let. Předmětem řízení bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Žalobkyně tak požaduje 50 000 Kč za jeden rok trvání řízení, když jí v době zahájení řízení bylo více než 52 let a extrémní délka řízení vedla k tomu, že žalobkyně byla vyřazena z pracovního života a zůstala bez zaměstnání a příjmu. Věc nebyla skutkově ani právně složitá, naopak byla skutkově i právně velmi jednoduchá pro zjevnou nezákonnost dané výpovědi, vedené snahou žalované zbavit se žalobkyně jako nepohodlného zaměstnance. Z toho důvodu žalobkyně požaduje zvýšení základní částky o 100 %. Žalobkyně k délce řízení nijak nepřispěla, jen uplatňovala a hájila svá práva zákonnými procesními prostředky. Z toho důvodu považuje za přiměřené zvýšení základní částky odškodnění o 50 %. Ke zvlášť extrémní celkové délce řízení vedlo především dvojí zrušení již pravomocného vyhovujícího rozsudku odvolacího soudu, nekonzistentní rozhodování Nejvyššího soudu a z toho pramenící neschopnost definitivně rozhodnout o určení neplatnosti předchozí výpovědi ve vedlejším řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 23 C 263/2010. Dovolací soud se ve vedlejším řízení o určení neplatnosti předchozí výpovědi vedené u soudu pod sp. zn. 23 C 263/2010 odchýlil od právního názoru, který zaujal ve svém prvním zrušujícím rozsudku, aniž by jakkoli ozřejmil, proč považuje svůj předchozí názor za neudržitelný či chybný. Dovolací soud svým postupem vyvolával masivní nejistotu v předvídatelnost soudního rozhodnutí a prohloubil nejistotu žalobkyně a její nedůvěru ve spravedlnost. Pro postup soudu v naříkaném řízení požaduje žalobkyně navýšení základní částky o 100 %. Spor o určení neplatnosti výpovědi má z povahy věci pro žalobkyni zcela mimořádný význam a je určen k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání. Negativní důsledky extrémně dlouhého řízení zasahovaly do života žalobkyně po téměř čtvrtinu jejího produktivního života. Proto žalobkyně požaduje zvýšení základního odškodnění o 100 %. Celkem žalobkyně požaduje za 9 let řízení částku 400 000 Kč, zvýšenou o 350 %, tedy 1 800 000 Kč, od této částky odečetla žalovanou poskytnutých 23 625 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 29. 6. 20233, doručeným soudu téhož dne tak, že navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu, učinila nesporným, že se žalobkyně dne 6. 12. 2022 obrátila na žalovanou s žádostí o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 800 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení, které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 347/2013. Žádosti žalobkyně bylo částečně vyhověno a bylo jí poskytnuto přiměřené zadostiučinění ve výši 23 625 Kč. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že žalobkyně již v souhrnu obdržela vysoké odškodnění, neboť v souvisejícím řízení žalovaná mimosoudně poskytla zadostiučinění ve výši 148 500 Kč a soud dále 213 166,60 Kč. Žalovaná nesporuje, že délku řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni vznikla nemajetková újma. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení pro žadatelku byl shledán jak zvýšený. Žalovaná považuje za přiměřené zadostiučinění částku ve výši 23 625 Kč, která se skládá z částky 7 500 Kč za první rok řízení, částky 15 000 Kč za druhý rok řízení a částky 3 750 Kč za zbylé měsíce. Dále žalovaná částku snížila o 15 % z důvodu složitosti a podílu žalobkyně na délce řízení, o 25 % z důvodu projednání na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem a zvýšila o 10 % pro postup soudu ve věci a 20 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni.

3. První jednání ve věci bylo nařízeno na den 20. 10. 2023. Bylo jednáno dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání omluvila a požádala o projednání v její nepřítomnosti. Žalovaná plně odkázala na vyjádření k žalobě.

4. Mezi účastníky není sporu v tom, že dne 6. 12. 2022 žalobkyně uplatnila u žalované žádost o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 800 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná stanoviskem ze dne 23. 3. 2023 nároku žalobkyně vyhověla co do částky 23 625 Kč. Nesporný je dále nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 26 C 347/2013.

5. Ze spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. 26 C 347/2013 má soud prokázány následující skutečnosti: dne 28. 8. 2013 byla ve věci podána žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti Ministerstvu spravedlnosti neplatnosti výpovědi, která jí byla dána 24. 4. 2013. 30. 10. 2013 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu. 18. 12. 2013 bylo řízení, pro nezaplacení soudního poplatku, zastaveno. 15. 1. 2014 zaplatila žalobkyně soudní poplatek za žalobu, navrhla zrušení usnesení o zastavení řízení, a podala současně odvolání proti uvedenému rozhodnutí. 16. 1. 2014 poté soud usnesení o zastavení řízení zrušil. 5. 2. 2014 zaslal soud žalobu žalované a vyzval ji k vyjádření k žalobě. Žalovaná se 14. 3. 2014 ve věci vyjádřila. Vyjádření žalované bylo téhož dne zasláno žalobkyni. Současně byli účastníci vyzváni, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se, bude soud považovat toto nejednání za souhlas. 18. 6. 2014 soud dal pokyn, aby bylo zjištěno stanovisko stran, pokud nepřišlo, aby byl tedy spis předložen na vyhlášení rozsudku. 20. 5. 2014 žalovaná zaslala svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. 26. 5. 2014 souhlasila žalobkyně s rozhodnutím věci bez jednání, a současně předložila rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 263/2010. 23. 6. 2014 soud rozhodl o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení, vedeného pod sp. zn. 23 C 263/2010, v němž byla řešena obsahově totožná věc. Rozhodnutí nabylo právní moci 22. 7. 2014. Soud poté pravidelně kontroloval průběh vedlejšího řízení, a sice 22. 7. 2014, 30. 1. 2015, 4. 2. 2015. 20. 2. 2015 rozhodl soud o pokračování v řízení. 2. 3. 2015 předložila žalovaná návrh na přerušení řízení do vyčkání konečného rozhodnutí o původní žalobě o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně, vedené pod sp.zn. 62 Co 553/2012-155, resp. následného dovolacího řízení proti rozhodnutí odvolacího soudu. Vyjádření žalované bylo zasláno žalobkyni 3. 3. 2015. Žalobkyně 18. 3. 2015 navrhla soudu, aby řízení nepřerušoval, a rozhodl bez jednání s tím, že věc vedlejší je již pravomocně skončena rozhodnutím Městského soudu v Praze. Soud 20. 4. 2015 řízení přerušil do skončení dovolacího řízení ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 263/2010. Rozhodnutí nabylo právní moci 13. 5. 2015. Poté soud průběžně kontroloval průběh řízení ve dnech 22. 4. 2015, 17. 8. 2015, 25. 8. 2015, [právnická osoba]. 2016 a 3. 6. 2016. Rovněž také 2. 8. 2016 a 15. 9. 2016, 21. 9. 2016 a v dalších dnech. Každé tři měsíce tak byl kontrolován průběh vedlejšího řízení. Dne 11. 8. 2020 bylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení s tím, že důvody, pro které bylo řízení přerušeno, již pominuly. Rozhodnutí nabylo právní moci 2. 9. 2020. 16. 9. 2020 soud ve věci nařídil ústní jednání na 3. 11. 2020 a předvolal účastníky. 5. 10. 2020 předložila žalovaná návrh na přerušení řízení do doby vyřízení dovolání ve vedlejším řízení. Dne 6. 10. 2020 soud návrh na přerušení zamítl. 23. 10. 2020 požádala žalovaná o odročení jednání s ohledem na zhoršenou epidemiologickou situaci. Rovněž žalobkyně žádala 2. 11. 2020, z obavy před nákazou, o odročení jednání, nařízeného na 3. 11. 2020. Soud oběma účastníkům vyhověl a jednání odročil na 15. 12. 2020, a sice 29. 10. 2020. Uvedeného dne soud ve věci jednal, provedl dokazování, některé důkazy pro nadbytečnost neprováděl, a poté vyhlásil ve věci rozsudek, kterým určil, že výpověď z pracovního poměru, daná žalovanou žalobkyni 24. 4. 2013, je neplatná. Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení. Písemné vyhotovení rozsudku bylo založeno do spisu 13. 1. 2021. Dne 20. 1. 2021 žádala právní zástupkyně žalobkyně o řádné doručení rozsudku s tím, že tento byl doručen dosud pouze klientce, nikoli advokátce, která založila při jednání, konaném dne 15. 12. 2020, plnou moc k zastupování žalobkyně. Soud rozsudek zaslal právní zástupkyni žalobkyně 21. 1. 2021. Dne 27. 1. 2021 zaslalo Ministerstvo spravedlnosti, resp. tehdejší žalovaná, ve věci odvolání. To bylo zasláno právní zástupkyni žalobkyně 10. 2. 2021. Poté byl spis předložen 25. 2. 2021 Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. 2. 3. 2021 byl spis předložen se sdělením, že jedna ze členů senátu má podezření, zda není vyloučena z projednávání dané věci, protože manželem žalobkyně je [tituly před jménem] [jméno FO], soudce, který je toho času na stáži u Vrchního soudu v Praze, s nímž je členka senátu v přátelském vztahu. Dne 3. 3. 2021 bylo rozhodnuto o změně členky senátu na jinou osobu. 4. 3. 2021 odvolací soud přerušil odvolací řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené pod sp.zn. 21 Cdo 3836/2020 v rámci dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 62 Co 46/2020, tedy ve věci 23 C 263/2010, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2. Rozhodnutí nabylo právní moci 11. 3. 2021. 19. 3. 2021 se ve věci vyjádřila žalobkyně k odvolání žalované. Vyjádření poté bylo 19. 3. 2021, zasláno žalované. Soud poté průběžně sledoval průběh dovolacího řízení, kdy jednou za měsíc kontroloval postup. Následně bylo do spisu založeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021. Soud poté 20. 9. 2021 rozhodl o pokračování v odvolacím řízení. Rozhodnutí nabylo právní moci 22. 9. 2021. 21. 9. 2021 soud nařídil ve věci ústní jednání před odvolacím soudem na 24. 11. 2021 a předvolal účastníky. 11. 11. 2021 navrhla žalovaná přerušení řízení do vydání Nálezu Ústavního soudu ve věci 23 C, tedy ve vedlejší věci. Soud přesto ve věci dne 24. 11. 2021 jednal. Návrh na přerušení odvolacího řízení zamítl, provedl další dokazování a poté rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Písemné vyhotovení rozsudku bylo založeno do spisu 2. 12. 2021. Rozsudek byl zaslán soudu nalézacímu 1. 12. 2021, a ten jej 2. 12. 2021 rozeslal účastníkům. Dne 2. 2. 2022 podala žalovaná ve věci dovolání, a rovněž ústavní stížnost. Dovolání bylo zasláno právní zástupkyni žalobkyně 10. 2. 2022. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila 25. 2. 2022 a věc poté byla předložena Nejvyššímu soudu 10. 3. 2022 k rozhodnutí o dovolání. 7. 6. 2022 vzala žalovaná dovolání zpět. Dovolací soud poté dne 9. 6. 2022 dovolací řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí poté bylo zasláno Obvodnímu soudu pro [adresa] dne 27. 6. 2022, který jej téhož dne rozeslal účastníkům. Rozhodnutí nabylo právní moci 4. 7. 2022.

6. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 53 Co 23/2023-67 soud zjistil, že žalobkyni byla soudem přiznaná částka 130 201,80 Kč a žalovanou mimosoudně vyplacena částka 148 500 Kč, celkem tedy 361 666,60 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp zn. 23 C 263/2010 u Obvodního soudu pro [adresa], tedy za řízení, pro které bylo opakovaně přerušeno naříkané řízení.

7. Sporné mezi účastníky zůstalo, nakolik se jednalo o řízení složité, zda se žalobkyně podílela na délce jednání a do jaké míry, zda je poskytnuté zadostiučinění již dostatečné či nikoli a konečně, zda má být poskytnuto zadostiučinění za řízení hlavní, když již bylo poskytnuto zadostiučinění za vedlejší řízení, na němž naříkané řízení záviselo.

8. Soud má za prokázané, že žalobkyni již byla v rámci tohoto řízení žalovanou vyplacena částka 23 625 Kč.

9. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

11. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

1. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

2. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

3. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení (srov. NS Cpjn 206/2010).

4. Soud posoudil věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 ODŠZ a § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v posuzovaném řízení.

5. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně nárok předběžně u žalované uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 ODŠZ, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 ODŠZ).

6. Po zjištěném skutkovém stavu věci vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby 28. 8. 2013 do právní moci konečného rozhodnutí dne 4. 7. 2022, tedy celkem [hodnota] let a 10 měsíců. Řízení bylo od 28. 8. 2013 do 22. 7. 2014, od 25. 2. 2015 do 13. 5. 2015, od 2. 9. 2020 do 11. 3. 2021 a od 22. 9. 2021 do 4. 7. 2022 přerušeno do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 23 C 263/2010. Předmětem řízení bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně.

7. Řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, o věci samé rozhodoval rovněž odvolací soud o odvolání podaném žalovanou. Řízení bylo čtyřikrát přerušeno, avšak soud ze spisu sp. zn. 26 C 347/2013 zjistil, že stav věci, pro kterou bylo řízení přerušeno, byl soudem pravidelně kontrolován.

8. V řízení se nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. V případě, že měl soud za to, že je možné pokračovat v řízení, bezodkladně o pokračování v řízení rozhodl.

9. Co se týče náročnosti naříkaného řízení, soud jej hodnotí jako standardní.

10. Co se týče chování žalobkyně, ta se svým procesním chováním částečně podílela na celkové době řízení. Žalobkyně neuhradila soudní poplatek, splatný podáním žaloby, když řízení bylo z toho důvodu zastavováno a následně soud rozhodoval o zrušení usnesení o zastavení řízení. Sama žalobkyně iniciovala odročení jednání.

11. Postup orgánů veřejné moci, tedy soudů, během řízení hodnotí soud jako plynulý bez jednotlivých průtahů. Soud prvního stupně postupoval v mezích zákonných lhůt a předkládal spis či rozesílal rozhodnutí nadřízeného soudu bez prodlení, mnohdy týž den. V případě návrhu na přerušení řízení, které soud v dané chvíli nepovažoval za nezbytné, tento zamítl.

12. Co se týče významu předmětu řízení, lze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života, neboť se jedná o pracovněprávní spor.

13. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva.

14. Přiměřeným odškodněním jeví se tak pouze peněžité zadostiučinění. Soud stanovil základní částku za 8 let a 10 měsíců trvání řízení v rozsahu 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši). Soud nevycházel z vyšší základní částky než je částka 15 000 Kč, neboť k takovému postupu dochází v případě extrémně dlouhých řízení (obvykle delší než 10 let) a dospěl k základní částce ve výši 117 500 Kč. Soud základní částku navýšil o 30 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni, snížil o 10 % pro vedení řízení na všech stupních soudní soustavy a dále snížil o 10 % pro postup žalobkyně v řízení (neuhrazení soudního poplatku a s tím související zastavení řízení). K dalšímu navýšení ani ponížení základní částky soud nepřistoupil na základě důvodů uvedených výše. Celkem tedy soud základní částku navýšil o 10 % a žalobkyni by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 129 250 Kč. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění však nelze rezignovat na skutečnost, že žalobkyně již byla v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 C 132/2022 odškodněna za vedlejší řízení, které trvalo v období od 29. 9. 2010 do 8. 2. 2022 a naříkané řízení na výsledku tohoto řízení záviselo. Soudu je z úřední činnosti známo, že v daném řízení dospěl odvolací soud v rozsudku č. j. 53 Co 23/2023- 67 z 27.4.2023 k částce odškodnění žalobkyně ve výši 361 667 Kč. Odvolací soud vycházel jednak ze základní částky 206 666,60 Kč, jednak ze skutečnosti, že dané řízení trvalo 11 let a 4 měsíce, charakteru daného civilního řízení, ale také pocitů marnosti a neužitečnosti žalobkyně v rámci osobního i rodinného života, ztráty společenského uplatnění, jakož i frustrací z neefektivity soudního systému, spojených s věkem žalobkyně v době podání výpovědi a zvýšených obav žalobkyně ohledně dalšího pracovního uplatnění a zachování si pracovní odbornosti. Odvolací soud vzal v úvahu i skutečnost, že projednávání sporu bylo ukončeno nedlouho před nabytím důchodového věku žalobkyně, s čímž souvisí i úvahy o zmaření jejího profesního života. V souvislosti s tím přikročil k navýšení základní částky o 50%. Dále zdůraznil, že to vše vystupuje v projednávané věci zvláště významně s ohledem na tzv. soudní ping-pong, k němuž v řízení zcela zjevně došlo. Z těchto důvodů odvolací soud zvýšil zadostiučinění pro kritérium postupu orgánů státu o 30%. Odvolací soud dále uvedl, že současně nemohl přehlédnout, že věc byla projednávána na Nejvyšším soudu a dále třikrát na Ústavním soudu i z důvodů podání samotné žalobkyně, přičemž na toto projednávání závěry o soudním ping-pongu již nedopadají. Proto snížil zadostiučinění o 5% a dospěl tak k celkové částce 361 667 Kč (tzn. 1653,- Kč za měsíc protrahovaného řízení, před celkovým navýšením 75%).

15. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, nesmí být nárok z titulu nepřiměřené délky řízení uplatňován duplicitně, tedy za přerušené i za vedlejší řízení. Stejně se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 30 Cdo 348/2010 když uvedl: „Pokud spolu totiž dvě řízení (popř. více řízení) souvisejí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné. To stejné platí i tehdy, spočívá-li úzká souvislosti dvou či více řízení v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich. I tehdy je třeba je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich, vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení.“ Vycházeje proto ze shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu v související vedlejší věci, dospěl soud k závěru, že v daném případě je namístě odškodnění za obě řízení, trvající od 29.9.2010 do 4.7.2022 odškodnění ve výši 379 167,- Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně již byla odškodněna za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 23 C 263/2010 v období od 29. 9. 2010 do 8. 2. 2022, a to v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 26 C 132/2022, zatímco tzv. hlavní řízení sp. zn. 26 C 347/2013 u Obvodního soudu pro [adresa] trvalo od 28.8.2013 do právní moci konečného rozhodnutí dne 4. 7. 2022, nebylo dosud odškodněno období od 9.2.2022 do 4.7.2022. Shora uvedenému období tak odpovídá částka 17 500,- Kč (tzn. 379 167,- Kč – 361 667,- Kč). Žalovaná mimosoudně žalobkyni plnila částkou ve výši 23 375 Kč, hradila tak částku vyšší, než ke které dospěl soud. Soud proto žalobu zamítl (výrok I.).

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů (vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení