45 C 90/2019-159

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci žalobců: 1. [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] 2. [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 2x 500 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 500.000,00 Kč, spolu s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 500.000,00 Kč od 6.3.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se (původně spolu s druhou žalobkyní [celé jméno žalobkyně], narozenou 2. 10. 1975, bytem [adresa žalobce a žalobkyně]) domáhal na žalované zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím pro každého jako odškodnění nemajetkové újmy, která jim vznikla nezákonným rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 11. 4. 2016 [anonymizováno], [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka], kterým bylo Správě a údržbě silnic Jihomoravského kraje uděleno časově omezené povolení podle § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, pro provoz zdroje hluku„ [anonymizováno] [spisová značka] - ulice [ulice] a [ulice] v [obec] a ulice [ulice] v [obec]“ a to do 30.12.2020. Rozhodnutí KHS bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2018, č. j. 29 A 85/2016 - 171. Žalobci jsou v místě svého bydliště (rodinný dům [adresa] na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], v městské části [část obce] [stát. instituce]) vystaveni hluku, přesahujícímu nejvyšší přípustné hygienické limity, což představuje závažný protiprávní zásah do ústavně zaručených práv žalobců, především do práva na ochranu zdraví, na ochranu soukromí a na příznivé životní prostředí a zároveň žalobcům způsobuje vážnou nemajetkovou újmu. Územím městské části [obec] [část obce] prochází silnice č. [spisová značka]. Provoz po této silnici je zdrojem hluku, v jehož důsledku dochází k nedodržení hygienického limitu hluku pro chráněné venkovní prostory staveb pro denní i noční dobu, tedy 60, resp. 50 dB (základní hygienický limit hlukové zátěže pro hluk z dopravy na dálnicích, silnicích I. a II. třídy a místních komunikacích I. a II. třídy v území, kde hluk z dopravy na těchto komunikacích je převažující nad hlukem z dopravy na ostatních pozemních komunikacích - viz § 12 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve spojení s přílohou č. 3 tohoto nařízení, část A.). Tento hygienický limit pro hluk z dopravy na uvedených komunikacích je sám o sobě o 10 dB vyšší, než„ základní“ hygienický limit pro ostatní zdroje hluku. Již 15. 6. 2005 KHS na základě orientačního měření zjistila, že hlučnost z provozu silnice č. [spisová značka] dosahuje hodnoty 74.0 ±1.8 dB (při intenzitě dopravy 14000 aut/den, viz Hluková studie č. H -109/2005 - důkaz č. 3) a prokazatelně tak přesahuje hlukový limit pro tzv.„ starou hlukovou zátěž“ (dále jen SHZ - dle bodu 25. Přílohy č. 1 tehdy platného nařízení vlády č. 502/2000 Sb. - srov. podle platné právní úpravy § 2 písm. n) nařízení vlády č. 272/2011 Sb.). Na základě výsledků tohoto měření podával správce komunikace č. [spisová značka] (Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace kraje) jednotlivé žádosti ke KHS žádost o časově omezené povolení provozování zdroje hluku („ hlukovou výjimku“) podle § 31 zákona č. 258/2000 Sb. Na daném území byly postupně vydány 3 hlukové výjimky, když první byla vydána dne 25.5.2006, č. j. [číslo] [rok] [spisová značka] (období do 31. 5. 2011) na provoz nadlimitního zdroje hluku - silnice č. [spisová značka] [obec] - [část obce] v úseku ulice [ulice] (efekt opatření byl znehodnocen zrušením omezení rychlosti v obci a intenzita hluku se nesnížila), druhá dne 15.11.2010, č. j. [číslo] [rok] [spisová značka], kdy byl provoz zdroje hluku povolen do dne 31. 12. 2015 a dne 11. 4. 2016 pod [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka] pro provoz na uvedené silnici do 30. 12. 2020, která rozšiřovala místa s limitem pro SHZ na základě výpočtu hlukové zátěže, porovnávající dnešní stav s předpokládaným stavem v roce 2001. Zároveň tato výjimka pro některé úseky silnice č. II/602 vycházela z„ obecného" limitu pro hluk z dopravy 60 dB v denní době a 50 dB v noční době, kdy umožňovala překročení uvedeného limitu až o 13 dB. Uvedenou výjimku napadl 1.žalobce dne 10. 6. 2016 žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně v řízení sp.zn. 29 A 85/2016 Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2018, č. j. 29 A 85/2016-171 zrušil Rozhodnutí KHS o vydání třetí„ hlukové výjimky" ze dne 11. 4. 2016 jako nezákonné a věc vrátil KHS k dalšímu řízení. Následná kasační stížnost KHS ze dne 6. 8. 2018 proti Rozsudku KS poté byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018 - 31 zamítnuta. K institutu časově omezeného povolení podle § 31 zákona č. 258/2000 Sb. („ hlukové výjimce") Krajský soud v Brně ve výše citovaném rozsudku obecně uvedl, že jeho účelem je umožnit v nezbytných případech legálně překročit příslušné hygienické limity hluku, avšak jen za určitých podmínek obsažených v samotném časově omezeném povolení. Institut hlukové výjimky má tedy výjimečný charakter a uplatní se pouze ve zvláště odůvodněných případech, kdy hygienické limity nelze z vážných důvodů dodržet a pokud současně žadatel o tuto výjimku prokáže, že bude hluk schopen omezit na rozumně dosažitelnou míru. Účelem hlukové výjimky není jejich neustálé řetězení a tudíž setrvalé udržování protiprávního stavu, kterým překračování hygienických limitů hluku nepochybně je. Krajský soud doslova uvedl, že:„ V posuzované věci je významné, že k překračování hlukových limitů dochází dlouhodobě, aniž by kompetentní orgány přijaly opatření, která by vedla ke zlepšení situace. Tato skutečnost je o to flagrantnější, když z porovnání druhého rozhodnutí o hlukové výjimce s napadenou hlukovou výjimkou vyplývá, že pozdější z nich umožňuje dokonce v některých úsecích ještě vyšší překročení hygienických limitů hluku, než tomu bylo v případě předchozího rozhodnutí." Rozhodnutí KHS je s ohledem na Rozsudek KS, který rozhodnutí KHS pro nezákonnost zrušil, nepochybně nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. Přímým důsledkem nezákonného rozhodnutí KHS o třetí hlukové výjimce bylo vystavení žalobců nadměrné hlukové zátěži v období ode dne 11. 4. 2016 do dne podání této žaloby, tedy po dobu delší než tři roky. Pro úplnost žalobci doplnili, že ani po vydání Rozhodnutí KHS (o třetí hlukové výjimce) ani po jeho zrušení soudem nedošlo k nápravě přetrvávajícího protiprávního stavu, spočívajícího v nadlimitní hlukové zátěži v místě bydliště žalobců. Žalobci jsou proto nadále vystaveni nadměrnému (nadlimitnímu) hluku v denní i noční době, se všemi s tím spojenými zdravotními riziky a sníženou kvalitou života v rozporu s § 11 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, podle nějž nesmí být území zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení, stanoveného zvláštními předpisy. Dle žalobců měla KHS po vydání„ hlukové výjimky" měla KHS podle § 84 odst. 1 písm. a) téhož zákona provádět dozor nad tím, zda provozovatel nadlimitního zdroje hluku omezuje hluk na rozumně dosažitelnou míru dle tohoto povolení, a pokud by zjistila, že provozovatel podmínky, za kterých bylo povolení vydáno, nesplňuje, anebo že je ohroženo veřejné zdraví, toto povolení odejmout dle § 84 odst. 1 písm. l) zákona č. 258/2000 Sb, pozastavit výkon činnosti, která je příčinou dlouhodobého překračování hygienického limitu hluku v místě bydliště žalobců, a sice přijmout opatření k omezení provozu na silnici II/602 až do doby, kdy provozovatelé uvedené pozemní komunikace zajistí technickými, organizačními a dalšími opatřeními, aby hluk z provozu na těchto komunikacích nepřekračoval hygienické limity hlučnosti. KHS je však v tomto směru dlouhodobě nečinná a v této své nečinnosti dle informací dostupných žalobcům pokračuje i po právní moci Rozsudku, ačkoliv je KHS opačného názoru a domnívá se, že pro danou lokalitu platí tzv. stará hluková zátěž. Dle žalobců je nezákonné Rozhodnutí KHS v přímé příčinné souvislosti s nemajetkovou újmou, která je působena žalobcům. Ta spočívá ve stresu, obavách, zhoršení zdravotního stavu a celkově zhoršené kvalitě života, související s nezákonným stavem hlukové zátěže v místě bydliště žalobců, přičemž hluk představuje v současnosti jeden z nejvýznamnějších zdrojů obtěžování lidského života, a v mnoha případech i bezprostřední riziko pro lidské zdraví. Primárně jde samozřejmě o přímé poškozování sluchových orgánů, prokázány jsou však i nezanedbatelné sekundární dopady např. na kardiovaskulární a imunitní systém a celkové duševní i tělesné zdraví v důsledku rušení, nedostatku spánku apod. Tzv. nespecifické (mimosluchové) účinky hluku ovlivňují celou řadu dalších aspektů lidského života, mj. emocionální rovnováhu, stres, pracovní aktivitu, resp. únavu, kvalitu odpočinku, jednání v sociálních vztazích, průběh nemocí, jejichž primární příčina s hlukovou zátěží nesouvisí atd. Vědomí těchto závažných zdravotních rizik spolu s prozatím neexistující konkrétní perspektivou dodržení hlukových limitů vystavuje žalobce silnému stresu, vyvolanému obavou o zdraví své i členů rodiny. Vystavení dlouhodobé hlukové zátěži může v dlouhodobém horizontu vést i ke vzniku ještě závažnějších následků, včetně úplné hluchoty. Žalobci v této souvislosti dále poukázali na skutečnost, že v letním období (od května do září), kdy teploty v obytných místnostech jejich domu dosahují až 30-35, jsou v důsledku překračování hygienických limitů hluku buď nuceni spát v nesnesitelném vedru (nadlimitní hluk proniká do domu jak okny z ulice (silnice [spisová značka]), tak i okny z druhé strany domu (dálnice D1)), nebo být vystaveni nadlimitnímu hluku, při kterém se nedá spát vůbec. Současně se splněním limitu dodržení hlučnosti ve vnitřních prostorech domu (výměnou oken) došlo k zamezení výměny vzduchu mezi místnostmi a okolím, jež nařizuje nařízení vlády č. 236/2009 Sb. Tím dochází v místnostech již po 2-3 hodinách pobytu k intoxikaci CO2 a po delším čase i k přehřívání domu a tvorbě plísní. Současně s ověřením dodržení hlukových limitů by mělo být doloženo rovněž splnění hygienické normy dle § 11 nařízení vlády 236/2009 Sb., přičemž pravomoc k ověření tohoto požadavku má rovněž KHS. K tomu ověření však ze strany KHS nedošlo. Výše uvedená situace jednoznačně narušuje právo žalobců na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a představuje nemajetkovou újmu. Žalobci jsou nadlimitní hlukové zátěži vystavování po dobu mnoha let, aniž by KHS a MZ jako příslušné orgány ochrany veřejného zdraví zjednaly jakoukoli nápravu. Vznik nemajetkové újmy žalobců tedy vyplývá i z nepřiměřené doby trvání nadlimitní hlukové zátěže a délky nezákonné nečinnosti KHS a MZ v tomto směru, neboť v důsledku trvajícího prodlení KHS a MZ při přijetí jakéhokoliv účinného opatření pro snížení hlukové zátěže u žalobců narůstá pocit beznaděje a prohlubuje se výše popsaná (psychická) nemajetková újma. Tato spočívá rovněž ve frustraci a nedůvěře v rozhodování správních orgánů (KHS a MZ), které roky svou nečinností - spočívající v neprovedení výše uvedených opatření, kterými by došlo ke snížení hlukové zátěže - a svým nesprávným úředním postupem, spočívajícím ve vydávání hlukových výjimek, přispívají k přetrvávání protiprávního stavu zasahujícího do lidských práv žalobců. Žalobci dovozují příčinnou souvislost mezi uvedenou hlukovou výjimkou a jejich újmou v přetrvávání protiprávního stavu nadlimitní hlukové zátěže v místě bydliště žalobců na území městské části [obec] [část obce] a v důsledku toho i trvající zásah do práv žalobců, způsobující jim výše popsanou nemajetkovou újmu. Tuto žalobci vyčíslili na 500.000 Kč za každého z nich, přičemž tuto zdůvodňovali rovněž dalšími kritérii, mezi něž patří dlouhodobá rezignace KHS na plnění jejích zákonných povinností, skutečnost, že žalobci ke vzniku své nemajetkové újmy vlastním jednáním nijak nepřispěli, význam předmětu řízení pro žalobce, skutečnost, že újma vzniká i jejich nezletilým synům, což žalobci jako rodiče důvodně pociťují jako újmu vlastní a rovněž potřebou preventivního působení uložené náhrady. Žalobci dne 5. 9. 2018 uplatnili u MZ ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou Rozhodnutím KHS ze dne 11. 4. 2016, [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka] o třetí hlukové výjimce (nemajetková újma z prvních dvou výjimek byla uplatněna v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 80/2017. Žalovaná předmětný nárok žalobců na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu odmítla vyjádřením ze dne 4. 3. 2019, [číslo jednací].

2. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobci dne 5.9.2018 uplatnili nárok každý ze žalobců ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím na přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a to rozhodnutím KHS, jímž bylo vydáno Správě a údržbě silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci kraje, časově omezené povolení podle § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k provozu zdroje hluku, [anonymizována dvě slova] [spisová značka] - ulice [ulice] a [ulice] v [obec] a ulice [ulice] v [obec], a to do dne 30. 12. 2020, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2018, č.j.: 29 A 85/2016-171. Žalovaná uvedenému nároku nevyhověla, protože žalobci nesplňují zákonný předpoklad pro shora uvedené odškodnění. Podle § 94 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. jediným účastníkem řízení o vydání časově omezeného povolení podle § 31 odst. 1 uvedeného zákona je žadatel, tj. v případě rozhodnutí KHS Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace kraje. Žalobci shora uvedený zákonný předpoklad nesplňují, nemění nic ani rozsudek Krajského soudu v Brně č.j.: 29 A 85/2016-171, ze dne 22. 6. 2018, kterým bylo rozhodnutí KHS zrušeno a věc byla vrácena KHS k dalšímu řízení, a ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 2019, č.j.: 7 As 308/2018 - 31, kterým byla zamítnuta kasační stížnost KHS. Oba soudy sice shledaly aktivní legitimaci žalobce, [celé jméno žalobce], k podání žaloby proti rozhodnutí KHS, a to podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, avšak s odůvodněním, že uvedené ustanovení nepodmiňuje možnost podání žaloby předchozím účastenstvím žalobce ve správním řízení. Přitom Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku uvedl, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce, ale jím uplatněný procesní nárok, a že žalobní legitimace ve správním soudnictví by tak neměla být svázána s existencí přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do jeho právní sféry. Podle názoru žalované tak žalobci nejsou osobami, které by mohly uplatňovat právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím KHS, tedy nejsou k tomu aktivně legitimováni. Pro úplnost žalovaná doplnila, že žalobci jednak neprokázali samotný vznik nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout, stejně jako nedoložili ve smyslu ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2011, sp. zn.: 30 Cdo 1684/2010), že v případě požadované částky 500 000 Kč každému ze žalobců se jedná o zadostiučiněné přiměřené. Podle žalobců nemajetková újma spočívá především ve stresu, obavách, zhoršení zdravotního stavu a celkově zhoršené kvalitě života, související s nezákonným stavem hlučnosti v místě bydliště žalobců, tedy v újmě, která souvisí se stavem mysli. Žalobci však jen obecně uvádějí, jaké může mít dlouhodobé působení nadlimitního hluku negativní následky na lidské zdraví, což je pro prokázání údajně nastalé nemajetkové újmy žalobců podle názoru žalované nedostatečné. Dále žalovaná uvedla, že ze skutečnosti, že rozhodnutím KHS bylo umožněno provozovateli zdroje hluku překračovat stanovené hygienické limity hluku, nelze dovozovat, že k tomuto překračování v místě bydliště žalobců skutečně docházelo, když ještě v době platnosti napadeného rozhodnutí KHS se ve dnech 17. 5. - 18. 5. 2017 provedla akreditovaná zkušební laboratoř ATELIER DEK měření hluku v chráněném venkovním prostoru rodinného domu žalobců a z jejího protokolu vyplývá, že příslušné hygienické limity pro denní dobu i noční dobu nebyly překročeny. K zajištění dodržování hygienických limitů hluku v chráněném vnitřním prostoru stavby rodinného domu žalobců pak došlo již v roce 2013 tedy před vydáním rozhodnutí KHS, a to výměnou původních oken jejich rodinného domu za okna plastová. Rozhodnutí KHS se tak hygienických limitů hluku v chráněném vnitřním prostoru chráněných staveb netýkalo. K tvrzení žalobců, že výměnou oken došlo k zamezení výměny vzduchu mezi místnostmi a okolím, konstatovala žalovaná, že jednak nemá za to, že by výměnou oken za okna protihluková došlo ke změně větrání venkovním vzduchem, jednak není v pravomoci KHS kontrola dodržení tohoto technického požadavku na stavby. Žalovaná však nemá důvod pochybovat o bezpečnosti oken, která byla v rodinném domu se souhlasem jeho majitelů instalována. Pokud jde o samotnou hladinu hluku, žalovaná zdůraznila, že hlukové mapy se zákresem polohy konkrétní nemovitosti, tedy tak jak porušení protihlukových opatření žalobci mimo jiné prokazovali, nadlimitní intenzitu hluku neprokazují, když vycházejí ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí (2002/49/), k nimž byly upraveny specifické hlukové limity vyhláškou č. 523/2006 Sb.; tyto limity jsou odchylné od hygienických limitů závazných pro provozovatele zdrojů hluku včetně správců pozemních komunikaci ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a nařízení vlády č. 272/2011 Sb. Hlukové limity upravené vyhláškou č. 523/2006 Sb., resp. vyhláškou č. 315/2018 Sb. slouží ke strategickému hlukovému mapování a z něho vycházejícího plánování a usměrňování vývoje zatížení životního prostředí hlukem ze strany Ministerstva dopravy a krajských úřadů, jak plyne z § 81 a § 81c zákona č. 258/2000 Sb. Uvedené limity tak nelze zaměňovat s limity stanovenými na základě § 34 zákona č. 258/2000 Sb. nařízením vlády č. 272/2011 Sb. V souvislosti s případným překročením hygienického limitu hluku žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn.: I. ÚS 451/11, podle kterého je vedle dopadu do majetkové sféry konkrétního vlastníka zvážit také reálnost takového požadavku, a to s přihlédnutím k faktickým možnostem povinného subjektu (markantně vystupující do popředí u vlastníka veřejné komunikace), včetně jeho možností funkčních i finančních. To vše v situaci, kdy řada tehdejších žalobců (kterým bylo napadenými rozhodnutími soudu druhého stupně a Nejvyššího soudu vyhověno) o stavu v dané lokalitě měla povědomí již v době, kdy se stala vlastníky dotčených nemovitostí. V této souvislosti žalovaná připomněla, že žalobci si koupili předmětný rodinný dům u pozemní komunikace II. třídy č. 602 dle kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2004, tedy hluková situace v místě nemovitosti jim musela být známa. Žalovaná dále připomíná, že zdrojem hluku je provoz na předmětné pozemní komunikaci, jejímž správcem je Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace kraje. Povinnost technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb, má správce, popřípadě vlastník pozemní komunikace, nikoliv správní úřad. Pokud žalobci uvádějí, že KHS měla pozastavit výkon činnosti, která je příčinou porušování povinnosti při ochraně veřejného zdraví, resp. pozastavit provoz zdroje hluku na předmětném úseku komunikace II. třídy č. 602, především nebylo toto překročení stanovených nebo povolených hygienických limitů hluku zjištěnu a proto KHS k tomuto kroku nebyla oprávněna. Nadto pro přijetí takového nápravného opatření platí i zásady proporcionality a přiměřenosti, kdy zastavení dopravy na předmětném úseku pozemní komunikace by s největší pravděpodobností vedlo ke kolapsu dopravy a k nezajištění dopravní obslužnosti v dané oblasti. K žalobci namítané nečinnosti ohledné opatření, směřujících k omezení hlukového zatížení městské části [obec] - [část obce], žalovaná upřesnila, že v letech 2008 - 2010 byla provedena rekonstrukce komunikace č. II/602 v [část obce], kdy došlo k položení nového asfaltového povrhu a byly provedeny zpomalovací prvky - dopravní ostrůvky, ostrůvky pro bezpečný přechod chodců, zúžení vozovky a lomení silničních obrub podél komunikace, a to s významným pozitivním protihlukovým efektem. V roce 2013 byla provedena podél předmětného úseku komunikace výměna oken za okna plastová, čímž došlo ke splnění hlukových limitů v chráněném vnitřním prostoru stavby. Od 1. 1. 2016 došlo ke zrušení zpoplatnění dálnice D1 (od [obec] po [anonymizováno]) s významným pozitivním protihlukovým efektem. Nedošlo pak zejména k realizaci původně plánovaného obchvatu Městské části [obec] - [část obce], s nímž se počítalo v Zásadách územního rozvoje Jihomoravského kraje, které ale byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č.j.: 1 Ao 7/2011-526. Avšak s tímto obchvatem se do budoucna nadále počítá. Dále nedošlo v předmětném úseku komunikace ke snížení rychlosti z 50 km/h na 40 km/h v noční době, a to z důvodu nesouhlasu kompetentního orgánu - odboru dopravy Magistrátu města Brna. Jak plyne ze shora uvedeného, Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace kraje, učinila celou řadu opatření ke snížení hlukového zatížení území městské části [obec] - [část obce]. Žalovaná rovněž rozporovala příčinnou souvislost nezákonnou (třetí) protihlukovou výjimkou KHS a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobců, který tito shledávají v přetrvávání protiprávního stavu nadlimitní hlukové zátěže v místě bydliště žalobců na území městské části [obec] - [část obce] a v důsledku toho i trvající zásah do práv žalobců, způsobující jim výše popsanou nemajetkovou újmu. Jednak Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace kraje, žádost podle o výjimku podala právě proto, že hygienické limity hluku z předmětného úseku komunikace nebylo možné z vážných důvodů dodržet a hluk v uvedené lokalitě existoval i před vydáním rozhodnutí KHS a bude existovat a existuje i po jeho zrušení. Není tedy pravdou, že hluk z předmětné komunikace by nenastal, nebýt rozhodnutí KHS. Krajským soudem v Brně zrušené rozhodnutí KHS proto nebylo příčinou nemajetkové újmy, kterou žalobci pociťují, přičemž tvrzený škodlivý následek, nemajetkové újma, by evidentně nastala i bez vydání rozhodnutí KHS. Žalobci podle názoru žalované příčinnou souvislost mezi rozhodnutím KHS a vznikem nemajetkové újmy neprokázali, neboť nebylo prokázáno, že by po dobu platnosti rozhodnutí KHS, které bylo zrušeno dne 22. 6. 2018, docházelo k překračování hygienických limitů hluku v místě bydliště žalobců. V souvislosti s řešením hlukové situace v předmětné oblasti nebyla zjištěna nadřízeným správním úřadem a ani soudy nečinnost KHS. Byli to žalobci, kteří si v dubnu roku 2004 koupili předmětný rodinný dům přímo u pozemní komunikace třídy č. 602 a nedaleko dálnice D1, jímž musela být, resp. měla být hluková situace vdané oblasti známa, přičemž od té doby se hluková situace výrazně zlepšila. Výši přiměřeného zadostiučinění pak nelze ani odůvodnit pouhým konstatováním o potřebě preventivního působení uložené náhrady, když ani není zřejmé, jak a vůči komu by preventivně měla působit. Proto považuje žalovaná žalobci požadovanou částku 1 000 000 Kč za neodůvodněnou, nepodloženou a v neposlední řadě zcela nepřiměřenou. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. Soud v dané věci již jednou rozhodl, když rozsudkem ze dne 5.3.2021 č.j. 45 C 90/2019-73 žalob ve vztahu k oběma žalobcům zamítl pro nedostatek aktivní legitimace. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl poté k odvolání obou tehdejších žalobců potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19.11.2021 č.j. 13 Co 230/2021-105. Obě rozhodnutí ve vztahu k prvnímu žalobci byla následně zrušena Nejvyšším soudem ČR dne rozhodl 10.8.2022 č.j. 30 Cdo 1339/2022-133 a věc byla vrácena soudu nalézacímu. Ve vztahu k druhé žalobkyni bylo dovolání odmítnuto.

4. Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje se sídlem v Brně ze dne 11. 4. 2016 [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka] bylo vydáno časově omezené povolení do 30.12.2020 účastníku řízení - příspěvkové organizaci Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci kraje se sídlem Žerotínovo nám., Veveří.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 29A 85/2016-161 ze dne 22.6.2018 bylo rozhodnutí žalované, a sice Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje, za účasti Správy a účasti silnic Jihomoravského kraje, na základě návrhu žalobce [celé jméno žalobce] ze dne 11. 4. 2016 [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka] zrušeno a vráceno žalované k dalšímu řízení a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení jednak účastníků, jednak zúčastněné osoby. V závěru odůvodnění soud uvedl,„ že žalovaná v řízení o vydání časově omezeného povolení k provozu zdroje hluku, u něhož nelze dodržet hygienické limity hluku, nedodržela své povinnosti v oblasti ochrany veřejného zdraví (srov. § 2 odst. 2, § 82 a § 84 zákona o ochraně veřejného zdraví), svým postupem porušila zásadu vydávání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem (podrobněji k veřejnému zájmu pod bodem 57 a násl.) a zásadu dostatečného zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. V rámci případného vydání další hlukové výjimky by se měla žalovaná podrobně vypořádat s oběma podmínkami pro její vydání dle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví s ohledem na podstatu tohoto institutu a s ambicí pro stanovení a vynucení skutečně efektivních opatření, která povedou ke snížení hlukové zátěže. Je to právě žalovaná, kdo má svou činností„ dohlédnout“ na to, aby byl do budoucna zajištěn zvyšující se trend ochrany před hlukem z předmětného zdroje, přičemž k tomuto účelu je vybavena i příslušnými pravomocemi sankčního charakteru.“ 6. Dle informace o pozemku parcelní [číslo] vedeného na [list vlastnictví], v kat. území [část obce], budova s [adresa], rodinný dům, vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště [okres], náleží uvedené nemovitosti do společného vlastnictví žalobců.

7. Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje se sídlem v Brně ze dne 15. 11. 2010, č. j. [číslo] [rok] [spisová značka] podle kterého bylo vydáno účastníkům řízení, tedy Správě a údržbě silnic Jihomoravského kraje časově omezené povolení do 31. 12. 2015.

8. Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 25. 5. 2006, č. j. [číslo] [rok] [spisová značka] bylo účastníku řízení Správě a údržbě silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci uděleno povolení ohledně hlukových výjimek na dobu do 31. 5. 2015.

9. Uplatněním nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou shora uvedeným nezákonným rozhodnutím žalobci požadovali po žalované zaplacení částky 6 000 000 Kč, způsobené popsaným nesprávným úředním postupem.

10. Vyjádřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 4. 3. 2019 [číslo jednací] byla žádost žalobců o předběžné projednání nároku zamítnuta.

11. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci č. j. 7As 308/2018-31 ze dne 2. 5. 2019 byla kasační stížnost Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2018, č. j. 29 A 85/2016 - 171 zamítnuta. V uvedeném rozhodnutí soud konstatoval, že na rozdíl od § 65 odst. 2 s. ř. s. tedy § 65 odst. 1 s. ř. s. nepodmiňuje možnost podání žaloby předchozím účastenstvím žalobce ve správním řízení. K tomu viz i odbornou literaturu (např. Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016, komentář k § 65 s. ř. s.) či judikaturu Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 - 64, č. 2260/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že„ konstrukce ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. (na rozdíl od odst. 2 stejného ustanovení) nutně nevyžaduje předchozí účastenství žalobce ve správním řízení. Z hlediska aktivní legitimace k podání žaloby proto není určující, zda s dotčeným subjektem bylo jednáno jako s účastníkem správního řízení (…).“ Obdobně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 2 As 37/2015 - 46, podle něhož:„ Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že zkušební provoz měl ověřit funkčnost a vlastnosti stavby v rozsahu podaných námitek stěžovatelky, které, jak již bylo uvedeno, z velké míry směřují do otázek vypořádaných v předchozích řízeních, v nichž bylo možné posoudit vlastnosti stavby patrné již přímo z projektové dokumentace, včetně například možnosti podmáčení sousedního pozemku. Zde je třeba podotknout, že i proti rozhodnutí o povolení zkušebního provozu svědčila stěžovatelce soudní ochrana, přestože podle § 124 odst. 1 stavebního zákona nebyla účastníkem řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013 - 33).“ Obdobně viz i další rozsudky Nejvyššího správního soudu - např. ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 - 35, č. 905/ 2006 Sb. NSS, ze dne 24. 2. 2011, č. j. 7 As 111/2010 - 163, ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Ads 79/2008 - 61, ze dne 6. 2. 2014, č. j. 4 Ads 107/2013 - 29 Ani to, že žalobce nenapadl rozhodnutí o hlukové výjimce odvoláním, nevyvolává podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nemožnost věcného projednání žaloby.

12. Rozsudkem č.j. 23 C 80/2017 – 523 ze dne 19.2.2019 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu, týkající se náhrady nemajetkové újmy, způsobené současnému žalobci, jeho manželce, a jejich nezletilým dětem, v částce každému 1 500 000 Kč, zamítl s ohledem na to, že v rámci daného řízení žalobci uplatnili tři nároky, týkající se jednotlivých protihlukových výjimek, ze kterých dovozovali nezákonný úřední postup, a z nichž tedy dovozovali důsledky, týkající se jejich zdraví a přetrvávajícího hluku, přičemž tedy žaloba byla, s ohledem na promlčení jednotlivých nároků.

13. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 53 Co 244/2019 – 600 ze dne 7.11.2019 byl rozsudek I. stupně ze dne 19.2.2019, č.j. 23 C 80/2017 – 523 potvrzen. I v tomto případě soud konstatoval, že tedy nárok na zaplacení nemajetkové újmy v souvislosti s těmito nároky, z titulu nezákonného úředního postupu, je promlčen.

14. Z vlastní činnosti je zdejšímu soudu známo, že Nejvyšší soud ČR ve věci 30 Cdo 2985/2020 – 769, ze dne 19.5.2021, dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.11.2019, č.j. 53 Co 244/2019 – 600, odmítl, přičemž uvedl, že dovolací námitku, která se týká nároku každého ze žalobců na zaplacení částky 750 tis. Kč, zda je povinností obecných soudů v řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy, způsobené nesprávným úředním postupem, posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za tuto nemajetkovou újmu, vyplývající z hmotněprávních ustanovení předpisů veřejného práva – konkrétně v předmětné věci posoudit, zda KHS, JMK a MZ aplikovaly v souladu se zákonem limit pro starou hlukovou zátěž, staví žalobci na jiném skutkovém zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud Odvolací soud totiž vyšel z toho, že z předmětného úseku dálnice D1 v rozhodném období nedocházelo k překračování hygienických limitů hluku. Dovolatelé tak fakticky nepřípustně uplatňují námitku proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení. Na otázce, zda stát odpovídá za újmu, vzniklou dotčené osobě v důsledku nečinnosti příslušných orgánů (ochrany veřejného zdraví) za situace překračování nejvyšších přípustných limitů hlukové zátěže, pokud je touto újmou samotná skutečnost, že v místě bydliště dotčené osoby jsou nejvyšší přípustné limity hlukové zátěže, a touto újmou je samotná skutečnost, že v místě bydliště dotčené osoby jsou nejvyšší přípustné limity hlukové zátěž dlouhodobě a výrazně překračovány, rozhodnutí odvolacího soudu, nestojí. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že zvýšená hladina hluku spadala pod výjimku stanovenou rozhodnutími KHS, JMK ze dne 25.5.2006, a ze dne 15.11.2010. Soud dále uvedl,„ A proto žalovaná za žalobci tvrzenou újmu může odpovídat pouze z titulu nezákonného rozhodnutí. Jestliže se žalobcům nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o nepřikročení hygienických limitů hluku u dálnice D1, a výjimce zvýšené hladiny hluku stanovené rozhodnutími KHS, JMK u silnice č. [spisová značka], pak další námitky žalobců, plynoucí z dovolání a směřující k objasnění existence nesprávného úředního postupu a dokazování žalobci vytrpěné újmy, nejsou otázkami, na kterých by (výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. S ohledem na to tedy, dále ještě konstatuje, že na otázce promlčení nároků rozhodnutí odvolacího soudu nestojí vůbec, neboť uvedenou otázkou se zabýval pouze soud prvního stupně, nikoli soud odvolací. S ohledem na to tedy, ale dovolání bylo odmítnuto.“ 15. Rozsudkem pro zmeškání Okresní soud Praha – východ, č.j. 6 C 110/2019 – 83 ze dne 5.6.2020 bylo vyhověno žalobě, kterou se tamní žalobci domáhali na žalovaných fyzických osobách náhrady nemajetkové újmy, vzniklé v souvislosti s technoparty pořádanou žalovanými ve dnech 17. – 20.6.2016.

16. Soud neprováděl důkazy Akustickou studií katastrálního území MČ [obec] – [část obce] a [obec] ze dne 8.7.2022 a českou technickou normou Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních výrobků pod číslem ICS 91.040.30, ČSN 73 0532, protože uvedené důkazy jsou z hlediska hodnocení dané věci nadbytečné.

17. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

19. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

20. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

21. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

22. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že 11.4.2016 [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka] bylo Krajskou hygienickou stanicí Jihomoravského kraje se sídlem v [obec] vydáno časově omezené povolení do 30. 12. 2020 k překračování hlukových limitů. Uvedené rozhodnutí napadl 1. žalobce dne 11. 4. 2016 ve správním řízení soudním žalobou před Krajským soudem v Brně, který následně rozsudkem č. j. 29A 85/2016-161 ze dne 22. 6. 2018 rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje, za účasti Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka] zrušil a věc vrátil k KHS k dalšímu řízení. Následnou kasační stížnost KHS Nejvyšší správní soud zamítl. Uvedené rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka] tak lze považovat za nezákonné rozhodnutí. To ostatně ani žalovaná nesporovala.

18. Podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: a) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2.2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011).

19. Zákon tedy rozeznává dva odpovědnostní tituly (nepočítaje rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření), a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup nutno považovat i "jiné vady ve způsobu vedení řízení" (srov. definiční vymezení nesprávného úředního postupu provedené např. v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 38/2000). Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu, které se přímo projevily ve vydání rozhodnutí (např. typicky úkony činěné při shromažďování a provádění důkazů) mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím, nikoliv již jako nesprávný postup. V návaznosti na to pak judikatura považuje za nesprávné rozhodnutí takové rozhodnutí soudu či jiného orgánu, které bylo pro nezákonnost následně zrušeno nadřízeným orgánem, v případě soudních rozhodnutí tedy odvolacím či dovolacím soudem.

23. V daném případě není sporu o tom, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje [číslo jednací] [číslo] [rok] [spisová značka]), jehož existence zakládá odpovědnost státu za škodu. Soud však dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním rozhodnutím, neboť hluk, tak jak žalobce ostatně uvedl i v samotné žalobě, se před vydáním protihlukové výjimky, po jejím vydání ani po jejím zrušení nezměnil. Jednalo se přitom o v pořadí již třetí protihlukovou výjimkou v dané lokalitě od roku 2006. Nadměrný hluk tak nemohl vzniknout v souvislosti až s vydáním předmětného rozhodnutí o protihlukové výjimce, když se jednalo o dlouhodobý, trvající stav, nikoliv stav, který až na základě daného rozhodnutí vznikl a který byl způsoben tímto nezákonným rozhodnutím. Žalobce svou žalobu stavěl na konstrukci, že nebýt vydání tohoto nezákonného rozhodnutí, muselo by být vydáno rozhodnutí směřující k faktickému omezení hluku v dané lokalitě, tedy stávající stav by byl nahrazen jiným, méně obtěžujícím. Lze souhlasit se žalobcem potud, že orgán veřejného zdraví by musel konat, ale nelze však s jistotou říci, jakým způsobem by správní orgán v dané věci dále skutečně postupoval. Jak totiž vyplývá ze zákona o veřejném zdraví (zjm. § 82 a 84), orgánu veřejného zdraví je svěřeno poměrně široké spektrum možností, počínaje udělením pokut, přes pozastavení provozu, který hluk způsobuje (což v daném případě není s ohledem na skutečnost, že hluk je způsoben provozem veřejné komunikace, není příliš reálné), nepočítaje v to udělení další protihlukové výjimky. Ostatně ani samotné rozhodnutí, které uvedenou protihlukovou výjimku zrušilo, nevyloučilo možnost vydat další protihlukovou výjimku, avšak při zohlednění všech relevantních skutečností a jejich řádném zdůvodnění. Za takové situace nelze než konstatovat, že úvaha o jakémkoliv jiném způsobu řešení dané situace, pokud by nebyla vydána předmětná protihluková výjimka, je ryzí spekulací. Je tedy zřejmé, že vydání žalobcem označované„ třetí“ protihlukové výjimky samo o sobě není v příčinné souvislosti s hlukem, který žalobce obtěžuje. Za daných okolností se proto soud již blíže nezabýval splněním třetí ze shora uvedených podmínek, když je zřejmé, že není naplněna jedna ze tří kumulativních podmínek pro odpovědnost státu za škodu.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle nějž má účastník, který byl ve věci zcela úspěšný právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V této věci byl zcela úspěšný žalovaný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti žalobcům. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, dále se připravovala na ústní jednání dne 5.3.2021 a tohoto jednání se rovněž zúčastnila, dále se vyjádřila k odvolání a dovolání žalobce, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 5 úkonů po 300 Kč.

Poučení