46 A 36/2016 - 121

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Tomáše Kocourka, PhD., ve věci žalobce: S. p. o. p. a k. o. H., se sídlem x, proti žalovanému Městskému úřadu Klecany se sídlem Do Klecánek 52, 250 67 Klecany, za účasti Č. D., a.s., se sídlem x, o žalobě na ochranu proti územnímu souhlasu žalovaného ze dne 22. 7. 2015, č. j. 3173/2015, sp. zn. 393/SÚ/2015, takto:

Výrok

I. Územní souhlas žalovaného ze dne 22. 7. 2015, č. j. 3173/2015, sp. zn. 393/SÚ/2015, je nezákonný.

II. Ve zbylé m rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalovanému se ukládá zaplatit žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 3.000,- Kč.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 19. 4. 2016 domáhá vyslovení nezákonnosti územního souhlasu žalovaného ze dne 22. 7. 2015, č. j. 3173/2015, sp. zn. 393/SÚ/2015 (dále jen „napadený souhlas“), jímž žalovaný na žádost společnosti Č. D., a. s., souhlasil s umístěním stavby „H. p.č. x vedení KNN 25RD“ (dále jen „stavba“) na pozemcích p. č. xaxvk. ú. H. u Ř. a obci H. (dále jen „dotčené pozemky“), a dále uložení povinnosti žalovanému územní souhlas zrušit postupem podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce uvedl, že je k podání žaloby aktivně legitimován jako spolek založený výslovně za účelem ochrany přírody a krajiny v obci H. Žalobce je přitom přesvědčen, že stavba povolená územním souhlasem je součástí projektu výstavby 25 rodinných domů, který negativně zasahuje do významných přírodních prvků, jež v daném místě nezvratně a trvale zničí. Připomněl, že nemá jinou možnost ochrany proti územnímu souhlasu než právě prostřednictvím žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, tento zásah stále trvá, protože v dubnu 2016 teprve bylo započato s realizací stavby, a žalobce vyčerpal i podnět k zahájení přezkumného řízení, k němuž mu však žalovaný přípisem ze dne 4. 4. 2016 sdělil, že důvody pro zahájení přezkumného řízení neshledal, přičemž námitky žalobce přešel bez odpovědi, nebo je vypořádal nesprávně. Informace o vydání územního souhlasu se žalobce dozvěděl až při telefonické komunikaci dne 19. 2. 2016 a do spisu bylo žalobci umožněno nahlédnout teprve dne 6. 4. 2016, proto žalobu považuje za podanou včas v dvouměsíční žalobní lhůtě. Prvním žalobním bodem žalobce namítal, že územní souhlas ke stavbě nových distribučních kabelů nízkého napětí a nových přípojkových skříní pro 25 plánovaných rodinných domů byl vydán v rozporu s požadavky ustanovení § 19 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákona č. 257/2013 Sb. (dále jen „horní zákon“) bez závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti, vydaného po projednání s obvodním báňským úřadem, které by navrhlo podmínky pro umístění, popřípadě provedení stavby, a to přesto, že stavba je umisťována na pozemky, které se nacházejí v chráněném ložiskovém území lomu Klecany. Protože žádost o vydání územního souhlasu takovým závazným stanoviskem podložena nebyla, měla být odpovídajícím způsobem doplněna a nedošlo-li k tomu (územní souhlas byl vydán dva dny po podání žádosti), měla být věc podle § 96 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 39/2015 Sb. (dále jen „stavební zákon“) projednána v územním řízení. Protože však územní řízení vedeno nebylo, je podle žalobce územní souhlas nezákonný. Druhým žalobním bodem žalobce namítal, že žádost o vydání územního souhlasu měla být podložena podle § 4 odst. 2 věty druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 39/2015 Sb. (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) také závazným stanoviskem k zásahu do registrovaného významného krajinného prvku (dále jen „VKP“) Močidla vyhlášeného vyhláškou Okresního úřadu Praha-východ ze dne 1. 6. 1994, č. j. 5/ŽP/93, i na dotčených pozemcích, který i podle platného územního plánu obce H. má zůstat zachován. Takovým závazným stanoviskem podle žalobce není stanovisko Městského úřadu Brandýs nad Labem, odboru životního prostředí, ze dne 10. 11. 2014, č. j. 100/61312/20, protože se k zásahu do VKP vůbec nevyjadřuje a navíc k posouzení takového zásahu by nebyl příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, nýbrž pověřený obecní úřad (Městský úřad Odolena Voda), který však k žádosti žádné stanovisko nevydal. Vydání územního souhlasu bez takového závazného stanoviska podle žalobce taktéž způsobuje jeho nezákonnost. Třetím žalobním bodem žalobce uvádí, že platný územní plán obce Husinec není v souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, neboť vymezuje zastavitelné plochy 11 – BČ4 a 16 - SOP7 v ploše, kterou Zásady územního rozvoje Středočeského kraje (dále jen „ZÚR“) vymezují pro nadregionální biocentrum 2001 Údolí Vltavy. Nadregionální prvky územního systému ekologické stability (dále jen „ÚSES“) tvoří rozlehlé ekologicky významné krajinné celky a oblasti s minimální plochou alespoň 1.000 ha a jejich síť má zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí bioty v rámci určitého biogeografického regionu. Zásah do takových prvků ÚSES výrazně ohrožující celistvost migračního pásma zvěře musí být řádně posouzen a vyhodnocen, to však územní souhlas nečiní a připouští stavbu vedení elektrického vedení pro připojení stavby 25 rodinných domů v rozporu s § 90 písm. a) stavebního zákona v lokalitě definované ZÚR primárně jako lokalita určená k ochraně přirozených či přírodě blízkých ekosystémů. Současně byl podle žalobce porušen § 54 odst. 5 stavebního zákona, který zakazuje v území rozhodovat, dokud nebude územní plán uveden do souladu se ZÚR. Za čtvrté žalobce namítá, že stavba je v rozporu s charakterem území definovaným mj. ekologicky významným krajinným celkem 2001 Údolí Vltavy a VKP Močidla a jeho urbanistickými hodnotami, přičemž poukazuje na to, že podle schválené zprávy o uplatňování územního plánu obce H. ze dne 18. 5. 2015 je požadováno snížení rozsahu zastavitelných ploch včetně výslovně zmíněné a umisťovanými přípojkami obsluhované plochy 16 - SOP7, a to z důvodu nepřipravenosti obce na příliv značného počtu nových obyvatel (nedostatečná kapacita technické a občanské vybavenost, zejm. předškolních a školních zařízení). Protože k posouzení těchto hodnot při vydávání územního souhlasu nedošlo, měl by být podle žalobce jako nezákonný zrušen. Posledním ze žalobních bodů žalobce namítá, že územní souhlas byl vydán bez toho, aby se k žádosti mohl žalobce jakožto spolek založený výslovně za účelem ochrany přírody a krajiny v obci H. vyjádřit, třebaže přípisem ze dne 7. 7. 2015 žalovaného ve smyslu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny požádal, aby byl informován o všech zahajovaných řízeních a zásazích, jimiž by mohla být dotčena ochrana přírody a krajiny v obci H. Žalovaný k okamžiku posuzování žádosti o územní souhlas velmi dobře věděl o existenci žalobce a měl jej o hrozícím zásahu informovat. Bez takové informace se žalobce o předmětném záměru nemohl dozvědět, protože územní souhlas se na úřední desce nevyvěšuje. Pokud by přitom o něm věděl, uplatnil by proti němu námitky a závěr by musel být posuzován v územním řízení. I z tohoto důvodu tedy má být vydání územního souhlasu nezákonné. Žalovaný především navrhoval, aby žaloba byla odmítnuta, neboť žalobce jako občanské sdružení nedisponuje aktivní legitimací k podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, neboť se nemůže dostávat do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu, je nadán pouze procesními právy a jako právnická osoba nemůže podléhat eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tuto argumentaci žalovaný doplnil odkazy na odpovídající rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 14. 1. 2013, č. j. 2 As 7/2011-274, ze dne 30. 8. 2013, č. j. 2 Aps 7/2012-47, publikovaný pod č. 2998/2014 Sb. NSS, a ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80. Navrhoval odmítnutí žaloby též z důvodu opožděnosti, neboť žalobce pouze uvedl, že se o vydání sporného souhlasu dozvěděl telefonicky dne 19. 2. 2016, avšak své tvrzení o včasnosti žaloby ničím neprokazuje. K meritu podané žaloby žalovaný uvedl, že při posouzení záměru ve smyslu § 96 stavebního zákona vyšel z toho, že záměr byl navržen v zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nezměnily a pro záměr bylo vydáno platné územní rozhodnutí ze dne 27. 2. 2012, č. j. 0546/P/St/2011. Územní souhlas jen podrobně rozpracovával polohu kabelových rozvodů původně již umístěných. Obec H. se záměrem souhlasila, aniž by zmínila, že by stavba vyžadovala nové nároky na technickou nebo veřejnou infrastrukturu nebo že by odporovala jakémukoliv ustanovení územního plánu či ZÚR. Záměr nepodléhal posuzování vlivů na životní prostředí, byl uveden v ustanovení § 103 stavebního zákona a žádost měla všechny náležitosti včetně souhlasných stanovisek dotčených orgánů. Žalovaný konstatoval, že způsob ochrany nerostných surovin a poddolovaného území byl vyjádřen v bodě 2.2.7 textové části územního plánu, k němuž se pro lokalitu 16 vyjádřil i obvodní báňský úřad s tím, že proti povolení stavby nemá námitek, jestliže budou splněny podmínky stanovené lomem Klecany ve vyjádření ze dne 4. 10. 2007. tyto podmínky, které se technické infrastruktury netýkají, přitom byly pod bodem 7 obsahem regulativů územně plánovací dokumentace. Závazné stanovisko či stanovisko báňského úřadu nebylo podle územně plánovací dokumentace třeba. Také ochrana přírodních hodnot je reflektována v textové části územního plánu pod bodem 2.2.3 a uvádí se, že při zásahu do území zahrnutého do VKP je třeba žádat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny. Takovým orgánem je podle § 136 správního řádu a § 65 a § 77 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny Městský úřad Brandýs nad Labem. Tento orgán přitom v komplexním stanovisku ze dne 10. 11. 2014, č. j. 100/613113/2014 se záměrem souhlasil bez připomínek. Podkladem pro územní souhlas přitom bylo územní rozhodnutí ze dne 27. 2. 2012, č. j. 0546/P/St/2011, vydané ještě před účinností ZÚR na základě jen 9 měsíců starého územního plánu obce (který byl projednán i s pořizovatelem ZÚR). Tímto platným územním rozhodnutím byla umístěna technická infrastruktura pro stavbu 25 rodinných domů včetně elektrických rozvodů nízkého napětí, a vzniklo tak podle § 103 odst. 5 stavebního zákona právo stavby těchto rozvodů. Územní souhlas již pouze podrobně rozpracovával polohu kabelových rozvodů, a to v původní trase v souladu s územním rozhodnutím. Žalovaný má za to, že při vydávání navazujících rozhodnutí je třeba vždy zohlednit již vydaná a platná územní rozhodnutí, což ostatně potvrzuje i NSS v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č. j. 6 As 176/2015-31, kde konstatuje, že v případě, že vlastník pozemku již získal rozhodnutí o umístění stavby, je nutné tuto skutečnost zohlednit při přípravě nového územního plánu. Navrhl proto, aby žaloba byla odmítnuta nebo zamítnuta jako nedůvodná. Žalobce se v replice ztotožnil s posouzením jeho aktivní legitimace v usnesení ze dne 18. 5. 2016, č. j. 46 A 36/2016-87, jímž soud zamítl jeho návrh na vydání předběžného opatření. Konstatoval, že žalovaným zmiňovaná judikatura limitující aktivní žalobní legitimaci spolků byla překonána aktuální judikaturou NSS a Ústavního soudu (dále jen „ÚS“). Pokud jde o namítanou opožděnost žaloby, žalovaný ničím neprokazuje, že by se žalobce o nezákonném zásahu dozvěděl dříve, než v žalobě uvedl. K poslednímu žalobnímu bodu žalobce doplnil, že vznikl dne 29. 5. 2015, dne 7. 7. 2015 žalovaného informoval, že si přeje být informován o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, žádost o vydání územního souhlasu byla žalovanému doručena dne 20. 7. 2015 a hned 22. 7. 2015 žalovaný žádosti vyhověl, aniž by žalobce o podání žádosti informoval a umožnil mu, aby oznámil svou účast v předmětném správním řízení a uplatnil svá procesní práva. Délka vlastního řízení byla kratší než lhůta podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny i než lhůta pro vydání územního souhlasu podle § 90 odst. 4 stavebního zákona, z čehož žalobce dovozuje, že stavební úřad postupoval povrchně a žádost neposoudil z hledisek vyžadovaných ustanoveními § 96 a § 90 stavebního zákona. K prvnímu žalobnímu bodu žalobce namítl, že si není vědom toho, že by z požadavku na předložení souhlasných závazných stanovisek podle § 96 odst. 3 písm. b) stavebního zákona existovala nějaká výjimka, umožňující jej nahradit obecným, téměř 10 let starým souhlasem s územně plánovací dokumentací. Od doby vydání vyjádření báňského úřadu z roku 2007 k územnímu plánu došlo ke změnám územně plánovací dokumentace a jeho stanovisko nelze proto považovat za relevantní pro posuzování aktuálních záměrů. Ke změně dotčené lokality na zastavitelnou plochu totiž došlo až na základě změny č. 4 původního územního plánu z roku 2000, která byla provedena až v červenci 2009. K druhému žalobnímu bodu žalobce doplnil, že závazné stanovisko orgánu ochrany přírody vydávané pověřeným obecním úřadem podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny musí být výslovné, tj. musí dojít k posouzení plánované činnosti a jejího dopadu z hlediska intenzity zásahu do VKP. Shodně jako žalobce argumentoval u chybějícího stanoviska ke chráněnému ložiskovému území, žalobce má za to, že nelze použít obecné stanovisko orgánu ochrany přírody předcházející o půl roku podání žádosti o vydání územního souhlasu. Ke třetímu žalobnímu bodu žalobce zopakoval, že ZÚR nabyly účinnosti až po územním plánu obce H., a proto nelze podle § 54 odst. 5 stavebního zákona postupovat podle těch částí územního plánu, které jsou v rozporu se ZÚR, jak je tomu u lokality SOP7, kterou ZÚR v bodě 194 vymezují jako nezastavitelnou. Žalovaný tak podle žalobce porušil jednu ze svých základních povinností přezkoumat podle § 90 písm. a) a § 96 odst. 4 stavebního zákona soulad oznámeného záměru s územně plánovací dokumentací a v rámci něj přezkoumat i soulad územního plánu se ZÚR. Umisťování staveb v nezastavitelných územích se řídí ustanovením § 18 odst. 5 stavebního zákona a je zjevné, že záměr žadatele nemohl být povolen. Pokud pak žalovaný argumentoval tím, že podkladem pro vydání předmětného územního souhlasu bylo platné územní rozhodnutí ze dne 27. 2. 2012, č. j. 0546/P/St/2011, žalobce namítl, že porušení zákona v důsledku vydání územního souhlasu v rozporu s územně plánovací dokumentací platnou v době jeho vydání nemůže být ospravedlněn odkazem na územní rozhodnutí vydané v době platnosti zcela jiné právní úpravy v dané lokalitě, neboť by to vedlo v podstatě ke svévoli správních orgánů, které by s odkazem na potřebu zachování kontinuity správních rozhodnutí postupovaly zcela v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací a obecně závaznými právními předpisy, což nelze v právním státě připustit. Osoba zúčastněná na řízení se k věci nevyjádřila. V první řadě se soud musel zabývat námitkou žalovaného, že žaloba má být odmítnuta. Soud se však s argumentací žalovaného neztotožňuje a žalobu považuje za projednatelnou. Předně, pokud jde o její včasnost, podmínky řízení soud zkoumá z moci úřední a není-li prokázán opak, je třeba ji považovat za včasnou. V tomto směru z obsahu předloženého správního spisu ani příloh podané žaloby není patrné, že by se žalobce mohl se sporným souhlasem seznámit dříve, než sám uvádí. Žalovaný nepopírá, že žalobci sporný souhlas nezasílal a ani netvrdí, že by žalobce před jeho vydáním nějak oslovoval. Za těchto okolností, pokud ani žalovaný nenabízí jediný důkaz o nepravdivosti tvrzení žalobce, nemá soud důvod z něj nevycházet. Navíc je třeba zmínit, že samotné telefonické sdělení, že byl vydán územní souhlas, zpravidla ještě není dostačující, pokud dotčená osoba neměla možnost se s obsahem takového souhlasu seznámit blíže, neboť teprve na základě znalosti jeho textu, popř. obsahu správního spisu lze zjistit, zda je takový úkon eventuálně nezákonný. Soud se dále neztotožňuje se závěry vyslovenými v žalovaným zmiňovaných rozsudcích NSS, a to z důvodu, že byly překonány nálezy ÚS ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, a ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3572/14, k nimž se posléze přihlásil i rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 29. 03. 2016, č. j. 4 As 217/2015-182. Podle odůvodnění zmiňovaných nálezů nelze při posuzování práva na přístup k soudní ochraně a žalobní legitimace spolků založených k ochraně přírody a krajiny zkrácení na právech vykládat v neprospěch spolkových subjektů restriktivně a redukovat je jen na případný zásah do práv vlastníků nemovitostí. Podle ÚS je žádoucí, aby prostor k soudní ochraně dostali nejen jednotlivci samotní, ale též právní subjekty, do nichž se sdružují, a v tomto směru je třeba též interpretovat Aarhuskou úmluvu (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí publikovaná pod č. 124/2004 Sb. m. s.), která našla své vyjádření v § 70 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny [k tomu zdejší soud dodává, že zmíněné ustanovení přitom neomezuje aktivní legitimaci spolků jen na záměry podléhající posuzování vlivů na životní prostředí, tj. provádí Aarhuskou úmluvu v širším rozsahu, než by vyplývalo z jejího čl. 6 odst. 1 písm. a) a b)]. Podle ÚS tedy nelze aktivní legitimaci podle § 101a s. ř. s. vykládat zužujícím způsobem, tak jako dosud, který vyřazuje spolky z možnosti se domáhat zrušení opatření obecné povahy. Naopak ÚS poukázal na vývoj jeho judikatury, která dospěla k odmítnutí dříve traktované nemožnosti dotčení právnické osoby nepříznivým životním prostředím, a to z důvodu, že právnickou osobu je třeba vnímat s přihlédnutím k cílům její činnosti jakožto reprezentanta v ní sdružených fyzických osob a jako legitimní nástroj společného prosazování individuálních zájmů členů na zachování příznivého životního prostředí. Podle ÚS tedy spolek může být napadeným opatřením obecné povahy zkrácen na svých právech a je tedy třeba konkrétně zkoumat tvrzené zkrácení spolku, přičemž klíčové je v tomto směru místní ukotvení spolku v regulované lokalitě, předmět jeho činnosti, popř. jeho delší časové působení („zavedenost“ spolku). Aktivně legitimován k podání návrhu přitom podle ÚS může být i spolek, jehož hlavní činností není ochrana přírody a krajiny. Byť se tyto předmětné nálezy vztahovaly k otázce aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a s. ř. s., je zjevné, že ustanovení § 101a s. ř. s. je třeba vykládat v principu shodně jako § 65 odst. 1 s. ř. s., na což poukázal i rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 29. 03. 2016, č. j. 4 As 217/2015-182, v odst. 70, kde mimo jiné též konstatoval, že je nutno považovat za překonaný i dřívější závěr, že ekologickým spolkům přísluší tvrdit pouze zkrácení na procesních právech. Stejně jako tedy pro přiznání aktivní legitimace podle § 101a s. ř. s. nemůže být určující povaha subjektu (forma), nemůže být jeho právní forma rozhodná ani pro přiznání aktivní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s. nebo podle § 82 s. ř. s. Podle zdejšího soudu je tedy třeba tyto principy vyvěrající z judikatury ÚS aplikovat v souladu se zásadou jednoty právního řádu i při posuzování legitimace k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí nebo právě žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu. Jak z názvu žalobce, tak z místa jeho sídla, které se nachází právě v obci H., lze dovodit souvislost projednávaného záměru s předmětem činnosti žalobce a s právy, na jejichž ochranu byl žalobce dne 16. 1. 2015 založen. Ze stanov založených ve veřejném rejstříku je patrno, že všech šest zakládajících členů spolku má bydliště v obci H. a ve spolku se sdružili právě za účelem společného postupu členů ve věci ochrany přírody a krajiny v lokalitě obce H. a též ve věcech územního plánování, které mohou ovlivnit kvalitu života v obci. Z údajů katastru pak plyne i spoluvlastnické právo jednoho z členů sdružení k budově v bezprostřední blízkosti dotčených pozemků (Č. S. 300). Tato žaloba je tedy podána zjevně s cílem ochrany vlastnického práva a práva na příznivé životní prostředí členů tohoto spolku a jako taková nemůže být bez popření nosných myšlenek nálezů ÚS ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, a ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3572/14, odmítnuta pro nedostatek aktivní procesní legitimace žalujícího spolku. Soud se proto zabýval samotnou důvodností žaloby. Soud přitom ve věci nenařizoval jednání, neboť účastníci řízení se k odpovídající výzvě soudu nevyjádřili, a jejich souhlas je tak podle § 51 odst. 1 s. ř. s. presumován. Nejprve se soud zabýval druhým a třetím žalobním bodem. Namítal-li žalobce, že napadený územní souhlas byl vydán bez závazného stanoviska povolujícího zásah do VKP V Močidlech, žalovaný nerozporuje skutečnost, že stavba do území registrovaného VKP skutečně je umisťována a soud z těchto nesporných tvrzení vychází. Totéž ostatně plyne i z mapových podkladů územního plánu dostupného na webových stránkách obce H. (www.h.-r.cz), popř. z vyhlášky Okresního úřadu Praha-východ ze dne 1. 6. 1994, č. j. 5/ŽP/93, která v čl. 1 odst. 2 vymezuje v k. ú. H. VKP mj. na celé parcele č. x,, přičemž z vyjádření obvodního báňského úřadu ze dne 18. 10. 2007 citovaného ve výňatku územního plánu obce H. založeného ve správním spise k podnětu žalobce na zahájení přezkumného řízení vyplývá, že v té době byla lokalita č. 16 vymezena na části tehdejší parcely č. x, (která byla patrně později rozdělena na množství pozemků včetně dvou z pozemků, na něž územní souhlas umisťuje spornou stavbu). Pro takové případy ustanovení § 4 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o ochraně přírody a krajiny stanoví, že k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů. Z textu bodu 2.2.3 Ochrana přírodních hodnot textové části změny č. 4 územního plánu obce H. taktéž vyplývá, že při záměru zásahu do území zahrnutého do VKP je třeba si vyžádat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. V tomto směru nelze z obsahu územního plánu dovodit, že by orgány ochrany přírody a krajiny svým stanoviskem k návrhu územního plánu dopředu vyjádřily souhlas s určitým typem stavby, naopak je zjevné, že možnost individuálního posouzení záměru si dotčené orgány ponechaly. Žalovaný se v této souvislosti opírá o komplexní stanovisko Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, odboru životního prostředí, pracoviště Praha, (dále jen „MěÚ Brandýs“) ze dne 10. 11. 2014, č. j. 100/61312/2014, které na rozdíl od žalobce považuje za závazné stanovisko podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. V něm se uvádí, že uvedený úřad jako dotčený orgán státní správy v územním a stavebním řízení vydává ke stavbě „H. p. č. x – vedení kNN pro 25 RD“ „toto vyjádření k předložené žádosti ze dne 14. 10. 2014 (…) a k dokumentaci z 9/2014: (…) orgán ochrany přírody a krajiny příslušný podle ust. § 65 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (…) Bez připomínek.“ Z předloženého správního spisu nicméně soud zjistil, že k žádosti o územní souhlas podané osobou zúčastněnou na řízení dne 20. 7. 2015 byla přiložena dokumentace pro provedení stavby datovaná 2/2015, tedy projektová dokumentace, která se mohla od dokumentace posuzované MěÚ Brandýs lišit, byť z přiložených kopií staršího výkresu k vyjádřením provozovatelů sítí se nejeví, že by šlo o významné odlišnosti. Co je však mnohem podstatnější, žalobce zcela správně poukazuje na to, že toto komplexní stanovisko se k existenci a dotčení VKP V Močidlech vůbec nevyjadřuje. Navíc v příslušné pasáži MěÚ Brandýs podává pouhé „vyjádření“ a nikoliv závazné stanovisko, jehož vydání § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny předpokládá na základě žádosti „toho, kdo takové zásahy zamýšlí“. Soud má za to, že osoba zúčastněná na řízení o vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vůbec nepožádala. Navíc, vzhledem k tomu, že na toto závazné stanovisko nenavazuje vydání správního rozhodnutí, takové závazné stanovisko by muselo mít formu správního rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu (srov. závěry rozsudku NSS ze dne 19. 2. 2015, č. j. 1 As 143/2014-52, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 46 A 50/2014-54, který se zabýval právě přezkumem takového rozhodnutí – závazného stanoviska vydaného právě MěÚ Brandýs), a nikoliv pouze dvouslovné konstatace „Bez vyjádření“, která postrádá nezbytnou formální strukturu v podobě výroku, odůvodnění a poučení o možnosti podat odvolání. Skutečnost, že se jedná o pouhé vyjádření orgánu ochrany přírody a krajiny potvrzuje taktéž v něm učiněný odkaz pouze na § 65 zákona o ochraně přírody a krajiny, který upravuje obecnou povinnost mj. i stavebních úřadů vyžadovat si vyjádření od orgánů ochrany přírody a krajiny. Pokud by se mělo jednat o závazné stanovisko podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, nutně by v něm odkaz na toto ustanovení musel být uveden. Tak tomu však není, a proto komplexní stanovisko MěÚ Brandýs ze dne 10. 11. 2014 závazné stanovisko podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny neobsahuje. Podpůrně lze přisvědčit i argumentu žalobce, že závazné stanovisko podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny by v daném případě vydával pověřený obecní úřad, a nikoliv obecní úřad obce s rozšířenou působností. Vyjádření podle § 65 zákona o ochraně přírody a krajiny a závazné stanovisko podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vydává podle § 77 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny obecní úřad obce s rozšířenou působností, avšak v případě závazných stanovisek, jen jde-li o zásah do neregistrovaných VKP, které současně nejsou evropsky významnou lokalitou. Oproti tomu v případě zásahů do VKP, které jsou podle § 6 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny registrovány (jako je tomu právě u VKP V Močidlech), takové stanovisko podle § 76 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny skutečně vydávají pověřené obecní úřady. Podle § 10 vyhlášky č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, ve znění vyhlášky č. 451/2012 Sb. přitom území obce H. spadá do správního obvodu obce s pověřeným obecním úřadem Odolena Voda. MěÚ Brandýs tedy ani nebyl v daném případě příslušný k vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Územní souhlas tak byl vydán bez zákonem vyžadovaného závazného stanoviska, a je proto nezákonný. Pokud jde o třetí žalobní bod, porovnání výkresu ploch a koridorů ZÚR s hlavním výkresem územního plánu obce H. vede k jednoznačnému závěru, že vymezení zastavitelné plochy č. 16 je v kolizi s vymezením nadregionálního biocentra 2001 Údolí Vltavy v ZÚR. Zatímco ZÚR nabyly účinnosti dne 22. 2. 2012, územní plán obce H. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2010 (viz též registrační list územního plánu dostupný na http://www.uur.cz/iLAS/ilas_tiskRL07.asp?RC_UPD=45670718). Z uvedeného je patrné, že přijetím ZÚR se stal územní plán obce H., pokud jde o lokalitu č. 16, neaplikovatelným. Odlišná situace by mohla nastat tehdy, jestliže by územní plán obce H. byl vydán později než ZÚR. Územní plán představuje podrobnější územně plánovací regulaci než ZÚR a je jeho přirozenou vlastností, že plochy a koridory vymezované ZÚR dále konkretizuje podle místních podmínek. Územní plán tak nemusí přebírat plnou šíři koridorů a ploch nadmístního významu, ale s přihlédnutím k lokálním charakteristikám území může jejich hranice a průběh v rámci mezí nastavených ZÚR zpřesnit (ani hranice nadregionálního biocentra se tedy nemusí plně shodovat s jejich obecným vymezením v ZÚR). Klíčovou roli v tomto procesu přitom hraje potvrzující stanovisko krajského úřadu podle § 50 odst. 7 stavebního zákona, který se zabývá i tím, zda požadavky plynoucí ze ZÚR byly konkretizací v rámci územního plánu reflektovány a zda je zachována i návaznost na případnou konkretizaci těchto jevů v územních plánech sousedních obcí. Tímto procesem však dle všeho územní plán obce H. neprošel a bez schválení změny územního plánu či nového územního plánu obce, který by již na přijaté ZÚR reagoval, není možné v lokalitě č. 16 postupovat, jako by se jednalo o zastavitelnou plochu. Žalobce totiž zcela správně poukazuje na ustanovení § 54 odst. 5 stavebního zákona, které stanoví, že obec je povinna uvést do souladu územní plán s územně plánovací dokumentací následně vydanou krajem a následně schválenou politikou územního rozvoje. Do té doby nelze rozhodovat podle částí územního plánu, které jsou v rozporu s územně plánovací dokumentací následně vydanou krajem nebo s politikou územního rozvoje. V tomto případě takový rozpor existuje, a proto nelze v případě lokality č. 16, u níž rozpor nastává, v územním řízení, ale ani při posuzování žádosti o územní souhlas aplikovat ty části územního plánu obce H., které pro lokalitu č. 16 stanoví podmínky využití území odporující podmínkám, jež ZÚR vymezují pro plochu nadregionálního biocentra 2001 Údolí Vltavy. ZÚR přitom ve své textové části v odst. 194 písm. a) a b) stanoví zásady, že je třeba respektovat plochy a koridory pro biocentra a biokoridory ÚSES na regionální a nadregionální úrovni jako nezastavitelné s využitím pro zvýšení biodiverzity a ekologické stability krajiny a že stavby dopravní a technické infrastruktury v plochách a koridorech pro biocentra a biokoridory ÚSES lze připustit jen v nezbytných případech za podmínky, že nedojde k významnému snížení schopnosti ekosystému odolávat znečištění, erozi či jiné fyzikální nebo chemické zátěži prostředí, a zároveň nedojde k podstatnému snížení schopnosti bez dalších opatření plnit stabilizující funkce v krajině. Lze sice argumentovat tím, že samotné umístění podzemních elektrických rozvodů a několika rozvodných sloupků zjevně nemůže podstatně snížit schopnost nadregionálního biocentra plnit stabilizující funkce v krajině, což v tomto konkrétním případě patrně i platí (jak ostatně uzavřel soud i v usnesení, jímž zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření), nicméně je zřejmé, že takový zásah je v přímém protikladu s funkcí, již má plocha biocentra plnit, a naopak směřuje k popření jejího určení vymezeného ZÚR. Za takových okolností lze dovodit rozpor stavby s vydanou územně plánovací dokumentací, kterou je třeba v této situaci rozumět ZÚR a nikoliv částečně neaplikovatelný územní plán obce H. Na závěrech soudu přitom nemůže nic změnit ani již vydané územní rozhodnutí, na něž se žalovaný odkazuje. Ve správním spise k podnětu na zahájení přezkumného řízení je jako příloha č. 5 založeno územní rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2012, č. j. 0546/P/St/2011, jímž byla na pozemky p. č. x umístěna stavba komunikace, vodovodního, kanalizačního řadu a STL plynovodu včetně přípojek, rozvodů nízkého napětí a rozvodů veřejného osvětlení s tím, že bude umístěna v souladu se situačním výkresem v ověřené projektové dokumentaci. Toto územní rozhodnutí vydané až po účinnosti ZÚR je pravomocné, není napadeno a soudu nepřísluší jej přezkoumávat. Judikatura NSS přitom dospěla v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139, č. 2742/2013 Sb. NSS, k závěru, že stavební úřad není ve stavebním řízení oprávněn posuzovat soulad projektové dokumentace s územním plánem, který nabyl účinnosti poté, co v předcházejícím územním řízení bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí (§ 111 stavebního zákona). Takový postup stavebního úřadu by totiž představoval nepřípustný zásah do práv účastníků územního (resp. stavebního) řízení nabytých v dobré víře (§ 2 odst. 3 správního řádu z roku 2004). Tyto závěry NSS ovšem nedopadají na tuto věc, protože zde se jedná o postup vedoucí k vydání územního souhlasu. Na rozdíl od stavebního řízení je třeba při vydávání územního souhlasu podle § 96 odst. 4 stavebního zákona zkoumat splnění podmínek podle § 90 téhož zákona, přičemž odkazované ustanovení pod písm. a) vyžaduje, aby stavební úřad posoudil soulad záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací. V tomto se nyní posuzovaná situace liší od případu, jímž se zabýval v citovaném rozsudku NSS. Stavební úřad totiž byl povinen se na základě výslovného ustanovení stavebního zákona řídit územně plánovací dokumentací aplikovatelnou v době vydání územního souhlasu. Jinak tomu je v situaci, kdy by na základě zmíněného územního rozhodnutí vydával stavební povolení či souhlas s ohlášenou stavbou tímto rozhodnutím umístěnou. Územní souhlas však bez porušení ustanovení § 96 odst. 4 ve spojení s § 90 písm. a) stavebního zákona vydán být nemohl, a to ani v situaci, kdy vydávaný územní souhlas měl pouze doplňovat rozsah veřejných subjektivních práv založených již vydaným územním rozhodnutím. Stavebník byl oprávněn pouze využít práva umístit stavbu založeného pravomocným územním rozhodnutím, a to včetně navazujícího stavebního řízení, nemohl však očekávat, že mu bude umožněno umisťovat další stavby, popř. měnit podobu již umístěných staveb v situaci, kdy je již jejich umístění v území nepřípustné. Pokud snad ověřená projektová dokumentace k původnímu územnímu rozhodnutí byla nedostatečně konkrétní do té míry, že neumožňovala rozvody elektřiny v lokalitě umístit, a proto bylo třeba je konkretizovat v navazujícím územním souhlasu, je třeba konstatovat, že v takovém případě patrně veřejné subjektivní právo umístit takovou stavbu stavebníkovi pro nekonkrétnost jeho původní žádosti a od ní se odvíjejícího územního rozhodnutí vůbec nevzniklo, a stavebník se tak nemůže ani dovolávat práv nabytých v dobré víře. Tento závěr pak může dále podporovat případné zjištění (z předloženého správního spisu to nicméně není patrné), že v dané věci vůbec nebylo vydáno územní rozhodnutí na umístění vlastních rodinných domů, pro něž mají umisťované sítě sloužit. Lze ještě doplnit, že podle § 96 odst. 1 věty první stavebního zákona stavební úřad vydá územní souhlas místo územního rozhodnutí, pokud je záměr v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Jestliže však s ohledem na rozpor územního plánu obce H. s později vydanými ZÚR není tento územní plán v případě lokality č. 16 aplikovatelný, je třeba konstatovat, že územní souhlas nebyl vydán ani pro zastavitelnou plochu, ani pro zastavěné území (v daném případě se jedná o plochu nadregionálního biocentra). I z tohoto důvodu tedy nemohl být územní souhlas v souladu se zákonem vydán. Lze tedy uzavřít, že i třetí žalobní bod je důvodný. Pokud jde o čtvrtý žalobní bod, jeho řešení je již nadbytečné, jestliže bylo zjištěno, že územní souhlas umisťuje stavbu do nezastavitelné plochy nadregionálního biocentra. Pokud jde o první žalobní bod namítající chybějící závazné stanovisko podle horního zákona, zde soud konstatuje, že ze žaloby není patrno, jakým způsobem by namítaným rozporem mohla být dotčena právní sféra žalobce, resp. jeho členů, neboť tímto rozporem nemohou být dotčeni na deklarovaném právu na příznivé životní prostředí. Z tohoto hlediska tedy není nezbytné, aby se soud tímto žalobním bodem zabýval. Z důvodu vhodnosti tak přesto soud učiní, neboť to může být pro žalovaného instruktivní pro případné související postupy a řízení týkající se umístění vlastní zástavby rodinnými domy. V první řadě je třeba poukázat na ustanovení § 89 odst. 2 stavebního zákona, podle nějž se k závazným stanoviskům a námitkám k věcem, o kterých bylo rozhodnuto při vydání územního nebo regulačního plánu, nepřihlíží. Podle § 4 odst. 4 stavebního zákona přitom platí, že dotčený orgán je vázán svým předchozím stanoviskem nebo závazným stanoviskem. Navazující stanoviska nebo navazující závazná stanoviska mohou dotčené orgány v téže věci uplatňovat pouze na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve a kterými se podstatně změnily podmínky, za kterých bylo původní stanovisko vydáno, nebo skutečností vyplývajících z větší podrobnosti pořízené územně plánovací dokumentace nebo podkladů pro rozhodnutí nebo jiný úkon orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu podle tohoto zákona, jinak se k nim nepřihlíží. Tato ustanovení zavádí tzv. koncentraci řízení nejen pro dotčené vlastníky, ale i pro dotčené orgány, které nemohou změnit své dosavadní stanovisko, nedojde-li ke změně podmínek v mezidobí od vydání předchozího závazného stanoviska. Jestliže se tedy v mezidobí od vydání závazného stanoviska k návrhu územního plánu nezměnily okolnosti, nelze očekávat ani jiné vyznění závazného stanoviska vydávaného později k umístění záměrů, které již byly navrženy v územním plánu. Jakkoliv tato právní úprava nezbavuje žadatele o územní souhlas vyžádat si takové závazné stanovisko a předložit jej v souladu s § 96 odst. 3 písm. b) stavebního zákona spolu se žádostí o vydání územního souhlasu (nestanoví-li něco jiného zvláštní právní úprava, jako např. § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k ochraně krajinného rázu), případné vydání územního souhlasu se stavbou, u níž lze obsah chybějícího závazného stanoviska jednoznačně dovodit z obsahu předcházejícího závazného stanoviska vydaného k návrhu územního plánu, bez tohoto závazného stanoviska nemusí představovat procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného souhlasu. Ustanovení § 19 horního zákona stanoví, že rozhodnutí o umístění staveb a zařízení v chráněném ložiskovém území, které nesouvisí s dobýváním, může vydat příslušný orgán podle zvláštních právních předpisů jen na základě závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti, vydaného po projednání s obvodním báňským úřadem, který navrhne podmínky pro umístění, popřípadě provedení stavby nebo zařízení (odst. 1). Žadatel o vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo zařízení v chráněném ložiskovém území, které nesouvisí s dobýváním, doloží žádost závazným stanoviskem podle odstavce 1 (odst. 2). Jakkoliv horní zákon hovoří pouze o rozhodnutí o umístění stavby a nikoliv o územním souhlasu, je třeba vzít do úvahy, že příslušné ustanovení § 19 stavebního zákona je zachováno v podobě, která platí již od 1. 1. 2006. V té době nebylo zřejmé, že územní souhlas není správním rozhodnutím a nevydává se ve správním řízení, naopak judikatura se klonila k tomu, že je dokonce i rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 92/2008-76, publikovaný pod č. 1814/2009 Sb. NSS, který byl teprve později překonán již citovaným usnesením rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010-76). Vzhledem k tomu se nelze opírat pouze o jazykový výklad zákona, ale je třeba vyjít ze smyslu a účelu posuzované právní normy, jímž je zajistit v procesu umisťování staveb ochranu nerostného bohatství a zachování možnosti jeho hospodárného využívání (viz též § 1 horního zákona), popř. naopak i ochranu budovaných staveb před hrozícími negativními vlivy spojenými s hornickou činností. Potřeba takové ochrany přitom není omezena pouze na stavby, které jsou umisťovány územním rozhodnutím, nýbrž (zejména po novelizacích stavebního zákona, které případy, v nichž lze jít cestou územního souhlasu významně rozšířily) i na stavby, pro něž podle § 96 odst. 2 stavebního zákona postačí územní souhlas [srov. např. stavby podle § 104 odst. 1 písm. a) až c) stavebního zákona, ale také právě vedení přenosové či distribuční soustavy elektřiny nebo plynu podle § 103 odst. 1 písm. e) bodů 5 a 6, které mohou být blízkou hornickou činností ohroženy a také mohou pro ni samotnou představovat významná rizika]. Je tedy třeba uzavřít, že povinnost vyžádat si závazné stanovisko podle § 19 stavebního zákona musí platit i pro případy staveb umisťovaných na základě územního souhlasu. Z obsahu správního spisu je patrno a žalovaný ani nijak nezastírá, že k žádosti osoby zúčastněné na řízení o vydání územního souhlasu závazné stanovisko podle § 19 horního zákona přiloženo nebylo. Ve správním spise k podnětu žalobce na přezkoumání územního souhlasu jsou dále založeny (jako přílohy č. 1 a 2) výňatky z územního plánu obce H., v nichž se v části 2.2.7 Ochrana nerostných surovin, poddolovaná území uvádí, že pro lokalitu č. 16 bylo vydáno vyjádření Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 18. 10. 2007, v němž je uvedeno: Zdejší úřad nemá námitky proti povolení stavby (obytná zástavba na par.č.x díl 1 v obci H.) za předpokladu, že budou dodrženy podmínky stanovené ve vyjádření společnosti Lom Klecany, s.r.o.“ Vyjádření lomu Klecany ze dne 4. 10. 2007 pak obsahuje technické podmínky pro stavby v tomto území. Pro rozvojovou lokalitu 16 se pak v kapitole 6 textové části změny č. 4 územního plánu uvádí, že z důvodu umístění plochy v chráněném ložiskovém území musí charakter a statika stavebních konstrukcí staveb splňovat podmínky stanovené technickou normou ČSN 730040 pro třídu odolnosti B (rodinné domy a obdobné stavby) tak, aby stavby snesly vlivy otřesů od těžebních odstřelů v kamenolomu, přičemž stavebník, vlastník i uživatel stavby se musí zdržet jednání, kterým by stavbu vystavili nepříznivým vlivům hornické činnosti nebo výkon této hornické činnosti narušili, či ztížili dobývání ložiska. Současně je zde uvedeno, že má být respektováno ochranné pásmo vzdušného vedení vysokého napětí v severní a jižní části území, připouští se však přeložka do kabelu vysokého napětí. Předpokládá se zástavba solitérními obytnými domy s maximálně dvěma byty. Soud po posouzení obsahu změny č. 4 územního plánu musí konstatovat, že obvodní báňský úřad jakožto orgán příslušný podle § 15 odst. 2 horního zákona k vydání stanoviska k návrhu územního plánu stanovil již poměrně jasné podmínky pro umisťování staveb v lokalitě č. 16, které se týká napadený územní souhlas. Z obsahu jeho stanoviska (byť formálně nesprávně označovaného jako vyjádření) je patrné, že souhlasil s možnou výstavbou obytné zástavby v dané lokalitě, přičemž z povahy této zástavby je zřejmé, že součástí takové odsouhlasené výstavby nutně muselo být i zasíťování pozemků vedením nízkého napětí, byť to není samostatně ve stanovených podmínkách zmiňováno. S ohledem na to, že v rámci lokality se výslovně počítalo i s možnou přeložkou vedení vysokého napětí do podzemního kabelu, však lze zcela bezpečně dovodit, že ani vedení kabeláže nízkého napětí nijak nekolidovalo s požadavky báňského úřadu. Za těchto okolností by tedy soud mohl konstatovat, že žalovaný sice pochybil tím, že vydal územní souhlas, aniž by byl se žádostí předložen závazný souhlas krajského úřadu vydaný na základě vyjádření obvodního báňského úřadu, nicméně s ohledem na předchozí stanovisko báňského úřadu uplatněné v procesu přijímání územního plánu, z nějž je souhlasné stanovisko patrné, nezpůsobila tato vada nezákonnost napadeného územního souhlasu. K tomu je ovšem třeba připomenout, že u třetího žalobního bodu soud dospěl k závěru, že územní plán obce H. vymezující lokalitu č. 16 jako zastavitelnou plochu odporuje nadřazené územně plánovací dokumentaci v podobě ZÚR, které naopak takovou plochu určily jako nezastavitelnou plochu nadregionálního biocentra. V takové situaci se ovšem nelze o text územního plánu opírat a je zřejmé, že v mezidobí přijetím ZÚR došlo k podstatné změně, která brání tomu, aby bylo možné bez dalšího vycházet z předchozího stanoviska báňského úřadu. V době vydávání územního souhlasu totiž existovaly důvody, které umožňovaly báňskému úřadu, resp. krajskému úřadu vydat závazné stanovisko zcela odlišné oproti stanovisku vydanému k návrhu územního plánu. Za daných okolností tedy chybějící závazné stanovisko podle horního zákona také způsobuje nezákonnost napadeného územního souhlasu. Jen pro úplnost pak soud žalovaného upozorňuje, že výňatky územního plánu obce H. předložené v rámci správního spisu se liší od textu územního plánu zveřejněného na webových stránkách obce H. Důvodnost posledního žalobního bodu namítajícího, že žalobce byl zkrácen na právu podat vůči žádosti o vydání územního souhlasu námitky a vyvolat tím územní řízení, soud vzhledem k neúplnosti podkladů nemohl bez provedení dokazování vyhodnotit, nicméně vzhledem k předchozím závěrům již považuje doplňování podkladů a provádění dokazování za nadbytečné. Co do právního posouzení dané otázky ovšem soud uvádí následující: Podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny se ochrana přírody podle tohoto zákona uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů (odst. 1). Občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen "občanské sdružení") je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována (odst. 2). Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup (odst. 3). Podle § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona žadatel k žádosti o územní souhlas připojí souhlasy osob, které mají vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům nebo stavbám na nich a tyto pozemky mají společnou hranici s pozemkem, na kterém má být záměr uskutečněn; souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu; souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených v § 103, pokud nejsou umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m. Podle § 96 odst. 5 věty první stavebního zákona, dojde-li stavební úřad k závěru, že žádost nebo záměr nesplňuje podmínky pro vydání územního souhlasu, nebo mohou být přímo dotčena práva dalších osob kromě osob uvedených v odstavci 3 písm. d), ledaže by s tím tyto osoby vyslovily souhlas, rozhodne usnesením o provedení územního řízení; toto usnesení se oznamuje pouze žadateli a nelze se proti němu odvolat. Není pochyb o tom, že žalobce je občanským sdružením (spolkem), které je oprávněno požadovat od žalovaného informace o zamýšlených zásazích, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, přičemž z dikce § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny hovořící nejen o zahajovaných správních řízeních, ale i o „zásazích“ je patrné, že informační povinnost žalovaného dopadá i na případy žádostí o vydání různých souhlasů podle stavebního zákona, které samy o sobě nejsou správním rozhodnutím vydávaným ve správním řízení, ale úkony podle části čtvrté správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010-76, č. 2725/2013 Sb. NSS). Z ustanovení § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny umožňujícího se na základě oznámení učiněného ve lhůtě 8 dnů účastnit správního řízení pak je v návaznosti na § 70 odst. 2 téhož zákona podle soudu nutné dovodit, že toto oprávnění zahrnuje i možnost v takové lhůtě uplatnit argumenty na podporu ochrany přírody či krajiny nebo možnost učinit úkon, jehož důsledkem je, že zjednodušující postup směřující k vydání souhlasu bude „překlopen“ do plnohodnotného správního řízení, v němž bude moci žalobce vystupovat jako účastník řízení. V opačném případě by totiž informační povinnost o zamýšlených zásazích (vedle informování o zahájených řízeních) neměla pro environmentální spolky žádný význam, protože by nebylo garantováno právo spolku přímo se účastnit takového postupu, v němž může být ochrana přírody či krajiny dotčena. Pokud by přitom žalobce uplatnil argumenty odpovídající aktuálním žalobním bodům ve vztahu k žádosti osoby zúčastněné na řízení, bylo by patrné, že záměrem by mohla být dotčena práva obyvatel obce sdružených v žalobci na ochranu příznivého životního prostředí, což by mělo žalovaného vést (s výjimkou zjevné nedůvodnosti takových argumentů) k vydání usnesení podle § 96 odst. 5 věty první stavebního zákona o tom, že žádost bude projednána v územním řízení. Je tedy třeba ověřit, zda žalobce skutečně požádal podle § 70 odst. 2 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny o to, aby bylo mj. i o takových žádostech, jako je žádost vedoucí k vydání napadeného územního souhlasu vyrozuměn. K tomu je třeba ještě doplnit, že podle NSS (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2012, č. j. 7 As 25/2012-21, č. 2686/2012 Sb. NSS), je-li občanské sdružení založeno teprve po zahájení správního řízení a podá-li žádost podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, pak je třeba je informovat i o již zahájených řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, a umožnit mu účast v nich, lze-li toho ještě dosáhnout bez neúnosného prodloužení řízení. Ve správním spise žádná žádost o informace založena není, žalobce pouze v přílohách žaloby (č. l. 70) předložil dopis ze dne 4. 7. 2015, jímž měl žalovaného požádat podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, aby byl informován o zamýšlených zásazích a zahajovaných řízeních v k. ú. H. u Ř. Dopis však není ani podepsán a zejména pak není ničím doloženo, že by byl žalovanému (a kdy) vůbec doručen. Pokud by však tato žádost byla žalovanému doručena před podáním žádosti o vydání územního souhlasu, neměl by soud pochyb o tom, že by i poslední žalobní bod byl důvodný. Lze tedy shrnout, že žaloba v rozsahu, v němž se domáhá určení nezákonnosti napadeného územního souhlasu, je důvodná, a proto soud prvním výrokem jeho nezákonnost deklaroval. Soud však nemohl vyhovět druhému ze žalobních požadavků na uložení povinnosti žalovanému napadený územní souhlas zrušit postupem podle § 156 odst. 2 správního řádu. Jak již Krajský soud v Praze vysvětlil v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 48 A 27/2015 – 98, soud nemůže žalovanému uložit povinnost souhlas zrušit, neboť od 1. 1. 2013 se souhlasy podle stavebního zákona ruší či mění v „klasickém“ přezkumném řízení, kde pravomoc zrušit či změnit souhlas náleží podle § 95 odst. 1 správního řádu nadřízenému správnímu orgánu žalovaného. Mohl by mu případně pouze uložit povinnost bezodkladně spis předložit nadřízenému správnímu orgánu s podnětem k provedení přezkumného řízení. Podle ustanovení § 54 odst. 6 s. ř. s. je výrok rozsudku deklarující nezákonnost napadeného kolaudačního souhlasu závazný i pro nadřízený správní orgán, který je povinen přezkumné řízení zahájit a v něm posoudit, vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku, zda jsou naplněny podmínky pro změnu či zrušení napadeného kolaudačního souhlasu. Pokud územní souhlas nadřízenému orgánu nepředloží sám žalovaný, lze žalobci doporučit, aby takový podnět doplněný o odkaz na tento rozsudek učinil sám. Samotný návrh na uložení povinnosti postupovat podle § 156 odst. 2 správního řádu však soud musel zamítnout. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 a 64 s. ř. s. ve spojení s § 145 o. s. ř. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci v podstatě plně úspěšný (nevhodná formulace druhého žalobního petitu, který až na označení nepříslušného správního orgánu je opodstatněným požadavkem, nemá vliv na posouzení úspěchu žalobce), přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 3.000,- Kč, a to za zaplacený soudní poplatek za podání žaloby a podání návrhu na vydání předběžného opatření. Osobě zúčastněné na řízení pak právo na náhradu nákladů nepřísluší, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost a nejsou zde ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by jí toto právo mělo být výjimečně přiznáno (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení