46 A 46/2015 - 47

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., v právní věci žalobce: E. D., nar. X, státní příslušnost Ruská federace, bytem U P., M.-S., zastoupený JUDr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem Washingtonova 1599/17, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 3. 2015, č. j. MV-84846-3/SO-2014, o zrušení povolení k trvalému pobytu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 30.3.2015, č.j. MV-84846-3/SO-2014 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18.3.2014, č.j. OAM-106-25/ZR-112, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14.200,-Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Petra Šťastného, advokáta.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015, č. j. MV-84846-3/SO-2014, žalovaná zamítla odvolání žalobce a současně potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 18. 3. 2014, č. j. OAM-106-25/ZR-2012, kterým bylo žalobci podle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušeno povolení k trvalému pobytu a kterým mu byla podle ustanovení § 50 odst. 1 písm. b) téhož zákona stanovena lhůta 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Žalobce současně se žalobou navrhl přiznání odkladného účinku žalobě. Tomuto návrhu soud usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 46 A 46/2015-30, vyhověl a odkladný účinek žalobě přiznal. Žalobce předně namítl, že vychází-li správní orgán z odsuzujícího (trestního) rozsudku, pak by měl nepochybně vyjít rovněž z právní kvalifikace jednání (trestním) soudem učiněné. Jestliže se tedy žalobce svým jednáním dopustil pěti dílčími útoky jednoho skutku a jednoho trestného činu dle trestně právních předpisů (tzv. pokračování), pak je třeba považovat takové jednání zajeden skutek proti veřejnému pořádku i v rámci jiných veřejnoprávních nástrojů a není tak splněno kritérium opakovanosti. Dále uvedl, že jestliže s nemalým časovým odstupem od spáchání trestného činu (roky 2005 až 2006) a uložení trestu (prosinec 2008, resp. duben 2009) zahájil správní orgán prvního stupně řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu (rok 2012) zakončené rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce, které nabylo právní moci doručením rozhodnutí odvolacího orgánu, tedy až v dubnu 2015, pak se fakticky dopouští dvojího odsouzení za totéž protiprávní jednání, a to vzhledem k tak značné časové prodlevě ještě zcela bez jakéhokoli preventivního účelu. Rovněž zdůraznil, že mu v rámci odsuzujícího (trestního) rozsudku nebyl uložen trest vyhoštění, ač by připadal v úvahu. Správní orgán pak fakticky takovýto trest za totéž jednání žalobci ukládá, a to se značným časovým odstupem a dle názoru žalobce bez hlubšího smyslu. Ačkoli právně se nejedná o totožný druh sankce, jak správně podotýká správní orgán, fakticky ovšem u žalobce, který je občanem Ruské federace, je výsledný efekt dosažený zrušením povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR téměř rovnocenný s uložením trestu vyhoštění, neboť Ruská federace není členským státem EU a ČR s ní má zavedenu vízovou povinnost. Dále uvedl, že rozhodnutím bylo nepochybně zasaženo velmi citelně (nepřiměřeně) do jeho soukromého a rodinného života, jelikož žalobce bydlí společně se svou matkou (L. D.) a pravidelně se stýká se svým synem (J. D.). Argumentaci správního orgánu o narušení rodinných vazeb delším vzájemným odloučením kvůli výkonu trestu odnětí svobody pak žalobce považuje za neférovou, protože v tomto období objektivně neměl jako otec malého dítěte (nar. ...) možnost vzájemný vztah se synem rozvíjet. Po propuštění z výkonu trestu však svůj opravdový zájem o syna J. projevuje a lze konstatovat, že se mu skutečně podařilo (a nikoli pouze účelově, jak naznačuje správní orgán) navázat se synem hlubší citový vztah. Napadeným rozhodnutím tak fakticky dochází rovněž k zásahu do jeho práv dítěte, které má právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. V této souvislosti žalobce označil informace uvedené jeho bývalou manželkou N. K. při jejím osobním výslechu o jeho vztahu k synovi J. (že se o něj nikdy nezajímal a navzájem spolu nijak nekomunikují…), o něž především správní orgán opřel své rozhodnutí při posuzování přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce, za hrubě zkreslené a uvedl, že se do jejich obsahu nepochybně promítnul tou dobou stále ještě zjitřený postoj bývalé manželky k němu. Rovněž uvedl, že ačkoli nechce jakkoli bagatelizovat trestnou činnost, jíž se v minulosti dopustil, dovoluje si i přes výši způsobené škody připomenout, že tato měla majetkovou povahu, přičemž zájem na ochraně majetku je z hlediska objektu trestného činu nepochybně až za jinými právem chráněnými zájmy, což je třeba zohlednit i v celkové škodlivosti/nebezpečnosti činu pro společnost, a to jak v době jeho spáchání, tak i v době rozhodování správního orgánu, který posuzuje rizikovost dalšího setrvání žalobce na území ČR. Podstatné rovněž je, že došlo k zahlazení jeho trestního odsouzení. Z výše uvedených důvodů navrhl žalobce zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je aplikovatelné tehdy, když cizinec narušuje veřejný pořádek. To, zda z hlediska trestního práva sestávala cizincem páchaná trestná činnost z jednoho či více skutků, je naprosto irelevantní. Dále uvedla, že dle ustálené judikatury nemá zrušení povolení k trvalému pobytu sankční charakter, ale jedná se o specifické preventivní opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví. Proto v daném případě nemůže dojít k dvojímu trestání. K otázce časového odstupu napadeného rozhodnutí od doby spáchání trestného činu uvedla, že nemalý časový odstup od narušení veřejného pořádku po vydání pravomocného správního rozhodnutí je logický a běžný. Pokud bychom přijali závěr obsažený v žalobě, tedy pokud by bylo vyžadováno, aby bylo povolení k trvalému pobytu možno zrušit jen bezprostředně po spáchání narušení veřejného pořádku, stala by se z ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců obsoletní právní norma, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Rovněž zdůraznila, že předmětné řízení bylo zahájeno 8 měsíců předtím, než bylo rozhodnuto o podmínečném propuštění žalobce. Právní moci nabylo napadené rozhodnutí 2,5 roku předtím, než žalobci skončí zkušební doba. Podmínka aktuálnosti tedy byla splněna. K neudělení trestu vyhoštění žalovaná uvedla, že tato skutečnost je zcela irelevantní a dodala, že má poměrně bohatou zkušenost s tím, že trestní soudy od udělování tohoto trestu ustupují. Navíc neudělením soudního vyhoštění není vázána, neboť sleduje jiné cíle než trestní soudy. Zdůraznila, že nelze směšovat soudem udělený trest vyhoštění se zrušením povolení k trvalému pobytu. Trest vyhoštění spočívá v zákazu pobytu na území České republiky po dobu několika let, což může vyústit v poměrně intenzivní zásah do osobního a rodinného života odsouzeného. Napadeným rozhodnutím však bylo pouze zrušeno žalobcovo povolení k trvalému pobytu, dlouhodobý zákaz pobytu na území České republiky mu vysloven nebyl, proto ani zásah do osobního a rodinného života není zdaleka tak intenzivní jako v případě vyhoštění. Závěrem navrhla zamítnutí žaloby. Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Dne 16. 1. 2012 zahájil správní orgán prvního stupně z moci úřední řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce. Dne 18. 3. 2014 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým žalobci platnost povolení k trvalému pobytu zrušil. V odůvodnění uvedl, že vydané rozhodnutí sice určitým způsobem zasáhne do soukromého nebo rodinného života žalobce, avšak tento zásah v žádném případě nelze považovat za zásah nepřiměřený. Vydané rozhodnutí je zcela přiměřené okolnostem případu a zjištěným skutečnostem. Žalobce si navíc zásah do svého soukromého nebo rodinného života zapříčinil sám svým kriminálně závadovým jednáním, za které byl pravomocně odsouzen. Rovněž uvedl, že dlouhá doba ve výkonu trestu narušila rodinné vazby, což vyplývá jak z výslechu bývalé manželky žalobce, tak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 50 P 461/2009. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015 zamítla. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že vzájemné vazby mezi žalobcem a jeho synem musí být značně oslabeny několikaletým pobytem žalobce ve výkonu trestu, neboť byl na svobodě omezen téměř polovinu života svého syna. Toto uvěznění bylo mnohem větším zásahem do vzájemných vazeb, než jakého může být dosaženo zrušením povolení k trvalému pobytu. Dále odkázala na vyjádření bývalé manželky žalobce, dle níž se o syna nikdy nezajímal, a navzájem spolu nijak nekomunikují. Pokud tedy žalobce v odvolání tvrdí, že se o syna začal nyní zajímat, působí taková snaha zjevně účelově, jelikož žalobce údajně silné vazby na syna začal tvrdit až poté, co ministerstvo vnitra rozhodlo o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu, přičemž prvních 9 let života jeho syna o něj zájem nejevil. Rovněž zdůraznila, že žalobce páchal svou trestnou činnost v úmyslu přímém. Byl si tedy vědom toho, že trestnou činnost páchá, a že tudíž může být dopaden a uvězněn, čímž bude dlouhodobě znemožněno další soužití s jeho rodinou. Žalobce však tento poměrně pravděpodobný vývoj ignoroval, čímž dokázal, že mu na těchto vazbách zas tolik nezáleží. Dodala, že se navíc ani nyní se svým synem nestýká na každodenní bázi. I kdyby se tedy se svým synem žalobce chtěl obdobně stýkat i v budoucnu, je pro takovou činnost plně postačující krátkodobé vízum s více vstupy. K otázce časového odstupu řízení od doby spáchání trestné činnosti žalovaná uvedla, že ministerstvo vnitra zahájilo řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu dne 16. 1. 2012, tedy v době, kdy byl žalobce ještě stále ve výkonu trestu odnětí svobody, a vydalo napadené rozhodnutí v době, kdy ještě zbývalo více než 3 a půl roku do konce soudem určené zkušební doby pro podmínečné propuštění. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, a především i s ohledem na vysokou závažnost páchané trestné činnosti proto dospěla k závěru, že podmínka aktuálnosti nebezpečí žalobce pro veřejný pořádek je v daném případě splněna. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán dle ustanovení § 75 odst. 2, věty první, zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce předně namítl, že není splněno kritérium opakovanosti, jelikož jeho jednání bylo trestním soudem posouzeno jako několik dílčích útoků jednoho (pokračujícího) trestného činu. Tato námitka není důvodná. Soud zcela souhlasí se žalovaným, že pro účely zákona o pobytu cizinců není podstatné, zda je činnost žalobce spáchaná více jednáními hodnocena z hlediska trestního práva jako jeden či více trestných činů. Podle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „Ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění“. Aby cizinec mohl „závažně narušovat“ veřejný pořádek, je nezbytné, aby tak činil opakovaně-tedy více než jedním jednáním. Tato podmínka byla v případě žalobce splněna. Žalobce byl odsouzen pro trestný čin podvodu, který spáchal pěti samostatnými jednáními. Skutečnost, že tato jednání jsou pro účely trestního práva chápána jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu, však nic nemění na jejich faktické samostatnosti a na tom, že žalovaný se jednání, které závažně narušuje veřejný pořádek, dopustil v průběhu několika let celkem pětkrát. Jinak řečeno, k narušení veřejného pořádku nedošlo spácháním trestného činu jako celku, ale každým ze samostatných jednání (z pohledu trestního práva dílčích útoků), za která byl žalobce odsouzen k šestiletému trestu odnětí svobody. Dále namítl, že v důsledku dlouhé prodlevy mezi jeho jednáním a vydáním napadeného rozhodnutí fakticky dochází k dvojímu odsouzení za totéž protiprávní jednání. Ani tato námitka není důvodná. Soud především zdůrazňuje, že z judikatury správních soudů vyplývá, že zrušení trvalého pobytu nemá trestní charakter ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod po přijetí Protokolu č. 7 (čl. 1), ale je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52; tento rozsudek sice hovoří o správním vyhoštění, nicméně s ohledem na interpretační zásadu a maiori ad minus je uplatnitelný i k méně závažnému opatření, jakým je zrušení trvalého pobytu). V žádném případě se tedy nemůže jednat o dvojí potrestání žalobce. Pokud jde o odstup napadeného rozhodnutí od doby, ve které žalobce svou trestnou činnost páchal, pak soud konstatuje, že jej vzhledem k okolnostem jako nepřiměřený nevidí. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy žalobci stále běžela zkušební lhůta, stanovená mu při jeho podmínečném propuštění, která trvá až do 26. 9. 2017. Dále soud konstatuje, že odsouzení žalobce nabylo právní moci v roce 2009, poté byl ve výkonu trestu až do jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské Federace v roce 2010. Poté, co se žalobce vrátil do ČR, byl zadržen za účelem vykonání zbytku trestu, přičemž v roce 2012 (několik měsíců poté, co bylo zahájeno správní řízení o zrušení jeho trvalého pobytu) byl podmínečně propuštěn. Správní řízení tak bylo zahájeno cca 3 roky po právní moci odsuzujícího trestního rozsudku, přičemž tyto tři roky strávil žalobce většinou buďto ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo v zahraničí. Tato prodleva není dle názoru soudu nijak nepřiměřená. Jedinou nepřiměřenou prodlevou v projednávané věci je délka odvolacího řízení, které trvalo cca rok, aniž by k této délce byly jakékoliv závažné důvody. Toto pochybení však nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce dále namítl, že mu v rámci odsuzujícího (trestního) rozsudku nebyl uložen trest vyhoštění, ač by připadal v úvahu. Této námitce soud nepřisvědčil a zcela souhlasí s názorem, který (v kontextu rozhodnutí o správním vyhoštění) vyslovil NSS v rozsudku ze dne 12. 3. 2014, č. j. 7 As 103/2013-37, podle kterého „K úvaze stěžovatele, že soudy v trestních řízeních vedených proti stěžovateli neshledaly důvod uložit mu trest vyhoštění a zohlednily tak jeho rodinné vazby Nejvyšší správní soud dodává, že správní orgány nejsou v žádném případě vázány předcházejícím rozhodnutím soudu vydaným v trestním řízení. Skutečnost, že stěžovateli nebyl uložen trest vyhoštění, nebrání správnímu orgánu v tom, aby ve správním řízení rozhodl o správním vyhoštění“. Žalobce rovněž namítl, že rozhodnutím bylo nepochybně zasaženo velmi citelně (nepřiměřeně) do jeho soukromého a rodinného života. Tato námitka není důvodná. V rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013-35, NSS uvedl, že „Samotný závěr, že rodina stěžovatele již jednou absolvovala delší odloučení a tuto situaci zvládla, lze považovat za zcela logický. Stěžovatel má jistě pravdu v tom, že nelze obě situace zcela srovnávat, neboť jde o jinou délku (předpokládaného) odloučení, a vztahy stěžovatele s dcerou jsou jistě na jiné úrovni, než v době, když byl dceři cca jeden rok, zdejší soud je však přesvědčen, že podstatu shora vysloveného názoru to nikterak nezpochybňuje. Fakt, že rodina stěžovatele již dříve dočasné odloučení překonala, jistě implikuje předpoklad, že tomu tak bude i nyní. Půjde nepochybně o citelný zásah do rodinného soužití (rozhodnou-li se manželka a dcera stěžovatele nenásledovat), z ničeho však neplyne, že by šlo o zásah nepřiměřený či neodůvodněný. Stěžovatel nesmí opomínat, že do současné složité situace se dostal především sám svým vlastním jednáním, kdy na území ČR porušoval dlouhodobě právní předpisy na úseku pobytu cizinců a opatřil si padělaný doklad totožnosti; takové jednání ostatně může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů“. Citovaný názor NSS je plně použitelný i pro projednávanou věc. Žalobce se svým synem ve společné domácnosti nikdy nežil a minimálně po dobu prvních 8 let jeho života se s ním ani nestýkal. Soud tak zcela souhlasí se žalovaným, že i kdyby se žalobce chtěl se svým synem pravidelně stýkat i v budoucnu, je pro takovou činnost plně postačující krátkodobé vízum s více vstupy, čímž bude zajištěn zájem dítěte na styku s oběma rodiči. Během takových návštěv bude mít žalobce rovněž možnost navštěvovat svou matku. Navíc soud zdůrazňuje, že žalobce se do této situace dostal vlastní vinou, jelikož na území ČR páchal závažnou úmyslnou trestnou činnost. Soud tak shrnuje, že napadené rozhodnutí jistě představuje zásah do rodinného života žalobce, nicméně nejde o zásah nepřiměřený. K tomu soud dodává, že nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem bývalé manželky žalobce, jelikož i kdyby akceptoval tvrzení žalobce, která chce výslechem bývalé manželky prokázat (o opravdovém zájmu o syna a pravidelném styku s ním), na výše uvedeném závěru by to nemohlo nic změnit. Konečně žalobce namítl, že jeho trestná činnost měla majetkovou povahu, přičemž zájem na ochraně majetku je z hlediska objektu trestného činu nepochybně až za jinými právem chráněnými zájmy, což je třeba zohlednit i v celkové škodlivosti/nebezpečnosti činu pro společnost, a to jak v době jeho spáchání, tak i v době rozhodování správního orgánu, který posuzuje rizikovost dalšího setrvání žalobce na území ČR, a zdůraznil, že došlo k zahlazení jeho trestního odsouzení. Ani tato námitka není důvodná. Pokud jde o povahu trestné činnosti, jíž se žalobce dopustil, soud konstatuje, že se žalobce dopustil zvlášť závažného trestného činu (§ 41 odst. 2 ve spojení s § 62 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), za který mu mohl být uložen trest odnětí svobody až ve výši 12 let. Na závažnosti jeho jednání nemůže nic změnit skutečnost, že trestní zákon znal i trestné činy závažnější (např. vraždu). Argumentaci žalobce je proto nutno pokládat za zcela nepřípadnou snahu o bagatelizaci vlastního protiprávního jednání. Pokud žalobce uvádí, že jeho odsouzení bylo zahlazeno, pak soud konstatuje, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Z opisu z rejstříku trestů vyžádaného soudem vyplývá, že žalobce byl v roce 2012 podmínečně propuštěn a byla mu stanovena pětiletá zkušební doba, která ke dni rozhodnutí soudu stále běží. Z opisu dále vyplývá, že k zahlazení jeho odsouzení nedošlo. Soud však dospěl k závěru, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, pokud jde o poslední podmínku, za jejíhož splnění lze zrušit povolení k trvalému pobytu, a to podmínku, že „rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života“. Žalovaný se zabýval tvrzenou nutnou péčí žalobce o jeho matku, která je údajně nepohyblivá a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť „velice často jezdí do Ruské federace“. Žalovaný však vycházel z tvrzení z řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu matky navrhovatele z r. 2012, dá se tedy předpokládat, že v r. 2015 se poměry u matky navrhovatele změnily, zejména není vyloučeno, že se zhoršil její zdravotní stav. Správní orgány tedy v tomto směru nezjistily dostatečně, zda je matka navrhovatele skutečně odkázána na jeho péči, když vycházely ze zastaralých informací. Pokud jde o styk s nezletilým synem, správní orgány rovněž dostatečně nezjistily skutkový stav. Správní orgány vycházely v tomto ohledu pouze z výpovědi bývalé manželky žalobce, která však nemusí být zcela objektivní, a to právě proto, že se jedná o manželku bývalou. Správní orgány nezjistily dostatečně a objektivně, zda se žalobce opravdu s nezletilým synem stýká, jak často a od jaké doby, v jaké vzdálenosti od bydliště žalobce se matka nezletilého syna se synem žalobce zdržuje. Svůj závěr o tom, že rozhodnutí není nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce odůvodnil správní orgán 1. stupně tím, že pokud by se žalobce chtěl se synem pravidelně stýkat, „je pro takovou činnost plně postačující krátkodobé vízum s více vstupy“. Toto odůvodnění správních orgánů je zcela formalistické a správní orgány je běžně v odůvodnění svých rozhodnutí používají, aniž by přihlédly ke specifickým okolnostem každého z případů. Správní orgány se nezabývaly v tomto směru tím, zda by žalobce krátkodobé vízum dostal a zda by s ohledem na vzdálenost svého bydliště od bydliště svého syna byl jeho styk se synem vůbec reálně uskutečnitelný. Soud s ohledem na výše uvedené rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro nedostatečně zjištěný skutkový stav podle § 78 odst. 1 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém se správní orgány budou opětovně zabývat soukromými a rodinnými poměry žalobce a jak dalece by jejich rozhodnutí do těchto poměrů žalobce zasáhlo. Navrhovateli jako úspěšnému ve věci soud přiznal podle § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ( s.ř.s.), ve znění pozdějších předpisů, náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě soudních poplatků ve výši 4000 Kč a odměně za poskytnutí právní služby advokátem za 3 úkony po 3100 Kč a 3x režijní paušál po 300 Kč /§ 7, §9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů/, celkem 14.200 Kč. Žalovanému náhrada nákladů nepřísluší, neboť úspěšný ve věci nebyl.

Poučení