46 Az 1/2026 – 28

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobkyně: T. D. N., narozena X. státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika bytem X. zastoupena advokátem Mgr. Markem Eichlerem se sídlem Praha 1, Nekázanka 888/20 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2025, č. j. OAM–1071/ZA–ZA12–HA06–2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), shledána její žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 9. 2025 nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Tvrdila, že napadené rozhodnutí není náležitě odůvodněno, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost.

3. Po věcné stránce žalobkyně namítala nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a neodůvodnění závěru správních orgánů, které nerespektuje požadavky § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dále dle žalobkyně došlo k porušení § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 a § 52 správního řádu a § 10a a § 11a zákona o azylu. Napadené rozhodnutí je také v rozporu s mezinárodními závazky ČR (Úmluva o právním postavení uprchlíků) a porušuje ústavně zaručené právo žalobkyně na život (čl. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Úmluvy).

4. Konkrétně namítala, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně argumentuje tím, že skutečnost, že se žalobkyně obává návratu z důvodu výhrůžek od věřitelů, nemůže obstát jako nová skutečnost. Navíc žalovaný zcela ignoroval, že její rodinné vazby od posledního rozhodování o žádosti zesílily.

5. Dle žalobkyně žalovaný rovněž pochybil, jestliže jí neudělil humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu. Žalobkyně nerozporovala, že se v případě humanitárního azylu plně uplatňuje správní uvážení a na jeho udělení nemá žadatel subjektivní právo. Dále připomněla, že i když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné, přičemž absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Dle žalobkyně nelze z napadeného rozhodnutí vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. K tomu odkázala na smysl humanitárního azylu, jenž spočívá v možnosti poskytnout azyl i v situacích, na které nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout.

6. Stran důvodů pro udělení humanitárního azylu žalobkyně zopakovala, že chce v ČR zůstat, protože zde má svou rodinu, je po operaci srdce a pravidelně užívá léky, a má obavu o svůj život z důvodu výhrůžek věřitelů a navíc má v ČR svého manžela a dceru.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž odkázal na obsah správního spisu a napadeného rozhodnutí.

8. Uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které žalobkyně uvedla během řízení, shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o situaci v zemi jejího původu. Žalovaný tedy vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a měl za to, že přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno.

9. Žalovaný dospěl k závěru, že u druhé žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně nedoložila žádné nové zásadní skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že žalobkyni v případě návratu do země původu hrozí pronásledování podle § 12 zákona o azylu nebo bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti, které by ji v případě návratu do vlasti bezprostředně ohrožovaly na životě a zdraví.

10. K námitce žalobkyně o vyhrožování ze strany věřitelů žalovaný uvedl, že se jedná o soukromoprávní spor mezi ní a soukromými osobami, kterým, jak ona sama uvedla, dluží peníze. Z výpovědi žalobkyně ze dne 26. 9. 2025, ale vyplývá, že ji věřitelé kontaktovali s dotazem, proč dosud neuhradila dluhy, přičemž pokud tak neučiní, měli jí sdělit, že její případ předají právnímu zástupci nebo dluh postoupí někomu jinému. Žalovaný v tomto neshledal život ohrožující situaci, naopak z výpovědi vyplývá, že věřitelé se nejdříve snaží s žalobkyní dohodnout, ale pokud neuspějí, naznačili jí další postup. Poznamenal, že i v českém prostředí v případě opakovaného nedodržení podmínek při splácení dluhu ze strany dlužníka je obvyklé, že věřitel požádá po opakované urgenci u dlužníka o pomoc právního zástupce či dluh postoupí za úplatu společnosti, která se zabývá vymáháním nedobytných pohledávek. Doplnil, že ohledně dlužné částky žalobkyně neuvedla žádné bližší informace, ze kterých by bylo patrné, že v případě návratu do vlasti by ji tamější bezpečnostní složky a úřady, pokud by se dostala do život ohrožující situace, neposkytly adekvátní pomoc.

11. S názorem žalobkyně, že v ČR žije přibližně 20 let a je plně integrovaná do české společnosti, žalovaný nesouhlasil. Žalobkyně uvedla, že v ČR pobývá skoro 20 let, ovšem při poskytnutí údajů, k její již druhé žádosti o mezinárodní ochranu v ČR, byla zapotřebí přítomnost tlumočníka vietnamského jazyka, což žalovaný shledával u osoby, která pobývá na území ČR téměř 20 let a má za manžela občana ČR, za minimálně zvláštní. K námitce žalobkyně, že její nucené vycestování z ČR do Vietnamu by mělo fatální vliv na psychiku manžela i dcery, žalovaný uvedl, že žalobkyně nespecifikuje, v jakém smyslu by to mělo mít na ně negativní dopad, neboť při prvním podání žádosti o mezinárodní ochranu byla s manželem v rozvodovém řízení, které bylo údajně odvoláno a její dospělá dcera (rok narození 1998), která je oprávněna pobývat na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu, je vdaná za občana ČR. Žalobkyně nedoložila do žádosti žádné písemné podklady, ze kterých by jednoznačně vyplývalo, že její vycestování z ČR by znamenalo pro manžela či dceru závažný problém. Ke zdravotnímu stavu žalobkyně žalovaný uvedl, že její zdravotní stav je stabilizovaný, nelze jej tedy považovat za relevantní skutečnost z hlediska mezinárodní ochrany, neboť o trvalý pobyt na území ČR přišla vlastním přičiněním, když byla opakovaně pravomocně odsouzena. Žalovaný doplnil, že od 1. 8. 2013 do 11. 10. 2018 byla žalobkyně držitelkou povolení k trvalému pobytu, který jí byl pravomocně zrušen z důvodu jejího opakovaného pravomocného odsouzení na území ČR. Žalobkyně si musela být plně vědoma toho, že opakované pravomocné odsouzení v ČR a její opakované umístění do nápravného zařízení v ČR, může mít negativní vliv na její tehdejší pobytové oprávnění, přesto od páchání dalšího protiprávního jednání neupustila.

12. K námitce týkající se neudělení doplňkové ochrany dle § 14 zákona o azylu žalovaný uvedl, že se posouzením této formy azylu zabýval s ohledem na žalobkyní uvedené důvody zcela dostatečně a rozhodnutí je v této části plně přezkoumatelné.

13. Žalovaný setrval na tom, že žalobkyně v druhé žádosti o mezinárodní ochranu neuvedla žádné skutečnosti, které by bylo možné posuzovat jako nové ve smyslu zákona o azylu a kterými by se měl znovu meritorně zabývat. Žalovaný nevybočil z mezí § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když druhou žádost žalobkyně posoudil jako nepřípustnou.

14. Uzavřel, že sdělení žalobkyně nesvědčí o jejích azylově relevantních důvodech, ale spíše o účelovosti podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

IV. Posouzení žaloby soudem

15. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

16. Soud rozhodl bez jednání, jelikož žalobkyně na výzvu soudu dle § 51 odst. 1 s. ř. s. nereagovala a žalovaný s rozhodnutím věci bez jednání souhlasil.

17. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst.

1. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se dále zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen "humanitární azyl") z humanitárního důvodu. Rodinnému příslušníku podle § 13 odst. 2 azylanta, kterému byl udělen humanitární azyl, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí humanitární azyl za účelem sloučení rodiny; § 13 se použije obdobně.

18. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

19. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá soudního přezkumu rozhodnutí vydaného ve věci její opakované žádosti o mezinárodní ochranu.

20. K otázce soudního přezkumu rozhodnutí o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany a rovněž přípustnosti této žádosti existuje bohatá a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Podle této judikatury odůvodnění rozhodnutí o opakované žádosti musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr žalovaného, „1) že žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011–96, č. 2642/2012 Sb. NSS, obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017–38).

21. Dále z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že pro přípustnost opakovaných žádostí je třeba, aby v konkrétním případě existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které musí mít určitou „přidanou hodnotu“ a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Smyslem je na jedné straně umožnit nové posouzení v případech, kdy nové skutečnosti nebo zjištění mohou vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na druhé straně zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí. Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009–65).

22. Soud se předně zabýval námitkou žalobkyně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Při posouzení této námitky vyšel soud z ustálené judikatury správních soudů zabývající se otázkou nepřezkoumatelnosti soudních a správních rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38, či ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018–23). Z uvedené judikatury vyplývá, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnuti, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Takovouto vadou dle soudu napadené rozhodnutí netrpí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno a je plně srozumitelné. V podrobnostech soud odkazuje na níže uvedené odůvodnění, ve kterém se zabývá přezkumem napadeného rozhodnutí na podkladě žalobkyní uplatněných žalobních bodů.

23. Pokud žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve skutečnosti, že se žalovaný nedostatečně zabýval jednotlivými důvody pro udělení azylu, nelze než konstatovat, že se jedná o námitku irelevantní. V projednávané věci žalovaný řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu, tedy z důvodu její nepřípustnosti. Žalovaný tak k meritornímu posouzení žádosti žalobkyně vůbec nepřistoupil, neboť se podle § 10a odst. 2 zákona o azylu v takových případech neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2024, č. j. 7 Azs 30/2024–26). Jakákoli argumentace směřující k tomu, že žalobkyně splňuje podmínky pro udělení azylu či doplňkové ochrany, je tudíž mimoběžná. Relevantní je pouze tvrzení, že v daném případě měla být žádost posouzena věcně (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 4 Azs 54/2023–37).

24. Stejně tak soud neshledal důvodnou námitku, že napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Nelze žalovanému vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, jelikož ten se správně zaobíral jen těmi důvody, které žalobkyně ve své žádosti uvedla (viz níže), provedl jejich komparaci s důvody uvedenými v první žádosti, zohlednil aktuální zprávu o zemi původu (z května 2025) a posoudil azylovou relevanci žádosti ve vztahu ke kritériím přípustnosti. Neopomněl přitom zhodnotit, zda nedošlo k azylově relevantním změnám v zemi původu. Vyhověl tak požadavkům, které stanoví rozsudek sp. zn. 3 Azs 6/2011.

25. Ze žalovaným předloženého správního spisu vyplývá, že žalobkyně ve své opakované žádosti uplatnila dva důvody, o nichž měla za to, že představují nové skutečnosti ve smyslu § 11a zákona o azylu, a to rodinné vazby a obavy z věřitelů ve Vietnamu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí oběma důvody zabýval a žalobkyni srozumitelně a přezkoumatelně sdělil, proč nepřistoupil k věcnému projednání její opakované žádosti.

26. Pokud jde o rodinné vazby, žalovaný v napadeném rozhodnutí předně upozornil, že rodinné důvody žalobkyně uvedla již ve své předchozí žádosti. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že na rodinné situaci nic nemění to, že žalobkyně v opakované žádosti rovněž poukazuje na svého manžela. Rodinné vazby nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ani důvodem pro změnu či nové posouzení její opakované žádosti.

27. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neignoroval rodinné vazby žalobkyně ani tvrzení žalobkyně o jejich zesílení. Naopak žalovaný se tvrzeními žalobkyně zabýval a žalobkyni sdělil, proč ani jí tvrzené zesílení rodinných vazeb nemůže vést k věcnému posouzení její opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, případně k jeho změně.

28. S uvedeným hodnocením žalovaného se soud plně ztotožňuje. Rodinné vazby žalobkyně na území České republiky samy o sobě nepředstavují azylově relevantní důvod, neboť mezinárodní ochrana slouží výhradně k ochraně před pronásledováním či vážnou újmou v zemi původu, nikoli k řešení pobytových otázek. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021, čj. 7 Azs 347/2020–23, podle kterého „[a]ni v situaci, kdy má cizinec rodinné důvody pro setrvání na území ČR, nepředstavuje tato skutečnost důvod pro přijetí jeho žádosti k věcnému projednání. Tímto postupem přitom nejsou porušeny mezinárodněprávní závazky ČR vůči soukromému a rodinnému životu cizince zaručené čl. 8 EÚLP. Jak vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, pobyt cizince na území je třeba řešit v režimu zákona o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu cizinců, kteří pozbyli pobytové oprávnění, jak se stalo žalobci v nyní posuzovaném případě (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, č. 18/2003 Sb. NSS, a ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 2 Azs 264/2016 – 59).“.

29. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že se obává jednání svých věřitelů, žalovaný v napadeném rozhodnutí podotkl, že žalobkyně o existenci svých dluhů v předchozím řízení vůbec nehovořila. Dále konstatoval, že občané Vietnamu mají možnost obrátit se v případě obtíží na příslušné státní orgány a domáhat se ochrany svých práv i vlastní osoby. Mezinárodní ochranu lze poskytnout teprve tehdy, pokud by stát původu ochranu odmítl poskytnout, případně by ji poskytoval v nedostatečné míře. Žalobkyně však netvrdila, že by se na vietnamské orgány o pomoc obrátila, ani že by jí byla ochrana odepřena. Za této situace žalovaný dospěl k závěru, že obavy žalobkyně z jednání věřitelů nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany a nemohou být ani důvodem pro změnu či nové posouzení její opakované žádosti.

30. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že se žalovaný tvrzeným důvodem, spočívajícím v obavách žalobkyně z jednání věřitelů, v napadeném rozhodnutí řádně zabýval a své závěry přesvědčivě odůvodnil. S tímto vypořádáním se soud plně ztotožňuje. Samotná obava z jednání věřitelů nepředstavuje azylově relevantní důvod ani novou skutečnost ve smyslu § 11a zákona o azylu. Žalobkyně neuvedla žádné bližší okolnosti týkající se výše či povahy svého dluhu a jednání věřitelů, které popsala v průběhu řízení o její žádosti, představuje standardní postup věřitelů při vymáhání pohledávek. Nevyplývá z něj nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v případě návratu do Vietnamu tamní orgány odmítly žalobkyni poskytnout ochranu nebo ji poskytovaly v nedostatečné míře. Žalobkyně ostatně tuto část rozhodnutí žalovaného v žalobě nijak konkrétně nezpochybňovala, ani netvrdila, že by se v zemi své státní příslušnosti domáhala ochrany u příslušných orgánů.

31. Konečně nelze přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, podle kterého žalovaný pochybil, když žalobkyni neudělil humanitární azyl. Je–li totiž žádost shledána nepřípustnou, možnosti udělení konkrétních forem mezinárodní ochrany se neposuzují. Tato otázka tak zásadně nemůže být ani předmětem soudního přezkumu.

32. Podle § 11a odst. 4 zákona o azylu platí, že žalovaný může z důvodů hodných zvláštního zřetele posoudit podanou opakovanou žádost jako přípustnou. Podle právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2019, č. j. 2 Azs 101/2019–74, „[p]ři rozhodování podle § 11a odst. 4 zákona o azylu postupuje Ministerstvo vnitra podobně jako v případě § 14 tohoto zákona, jelikož i v § 11a odst. 4 je užito kombinace neurčitého právního pojmu („důvodů hodných zvláštního zřetele“) a správního uvážení („ministerstvo může“). (…) Není nezbytné v rozhodnutí ministerstva výslovně uvést, že neshledalo důvody k uplatnění § 11a odst. 4 zákona o azylu, pokud všechny okolnosti, které vedle toho, že musely být zkoumány (a byly zkoumány) jako údajné nové důvody tvrzené žadatelem o azyl, by mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné, byly v rámci řízení o opakované žádosti vzaty v úvahu ve své skutkové dimenzi (ministerstvo zkoumalo, zda jsou stejné, anebo nové oproti důvodům v žádosti předešlé) i v dimenzi právní, tedy z hlediska dopadů na životní poměry žadatele. Pokud ministerstvo dospělo k závěru, že není důvodu měnit něco na hodnocení těchto okolností oproti jejich předešlému posouzení, implicitně shledalo, že případ žadatele je případem běžným, neobsahujícím zvláštní, mimořádné, předem typově nedefinované (neboť obtížně předvídatelné) důvody, které by měly vést k uplatnění svého druhu mimořádné klausule pro mimořádné okolnosti, jíž zmocnění ke správnímu uvážení ve zmíněném ustanovení je.“.

33. V projednávaném případě žádné okolnosti, jež by mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné, nenastaly. Žalobkyně toliko zopakovala tvrzení, která uváděla již v předchozím a současném řízení (rodinné vazby, zdravotní stav, předchozí odsouzení, dluhy). Tyto skutečnosti byly žalovaným v obou řízeních řádně posouzeny a nebyl shledán žádný nový, významově odlišný prvek, který by mohl vést k dovozování výjimečných okolností podle § 11a odst. 4 zákona o azylu. Po zhodnocení všech okolností případu má soud za to, že nejde o případ zvláštního zřetele hodný. Žalovaný tak postupoval správně, pokud k takovému závěru, byť implicitně, dospěl.

34. Závěrem soud podotýká, že za řádný žalobní bod nepovažoval tvrzení žalobkyně o „porušení § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 a § 52 správního řádu a § 10a a § 11a zákona o azylu“. Pouhý výčet ustanovení správního řádu a zákona o azylu totiž neumožňuje dovodit, v čem žalovaný tato ustanovení měl konkrétně porušit. Takto formulovaná námitka nevytváří soudu žádný procesní prostor pro přezkum napadeného rozhodnutí ani řízení, které jeho vydání předcházelo, jak vyžaduje § 75 odst. 2 s. ř. s. Totéž platí i ve vztahu k tvrzení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, zejména Úmluvou o právním postavení uprchlíků, či že porušuje právo žalobkyně na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy, ani zde žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by takový závěr mohl vyplývat.

V. Závěr

35. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. Protože soud rozhodl ve věci, nerozhodoval již o návrhu na žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě, neboť by to bylo bezpředmětné.

37. Protože žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.