46 Az 12/2010 - 53

Rubrum

Projevila-li žadatelka o udělení mezinárodní ochrany v písemném podání adresovaném správnímu orgánu vůli být v řízení zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům s uvedením konkrétního jména pracovnice této organizace, jíž hodlá udělit plnou moc do protokolu při pohovoru, a současně požádala správní orgán, aby termín konání pohovoru přizpůsobil časovým možnostem zástupkyně, nemůže správní orgán žadatelce toto základní procesní právo (§ 33 odst. 1 správního řádu z roku 2004) upřít poukazem na to, že z podání žadatelky není zřejmé, který konkrétní zaměstnanec či zaměstnankyně uvedené organizace má žadatelku v řízení zastupovat, protože jméno zástupkyně bylo přepsáno. Případné pochybnosti (byly-li vůbec jaké) měl správní orgán zhojit výzvou k jejich odstranění a teprve poté zaujmout k žádosti stanovisko, a to pouze k té její části, v níž bylo navrhováno přizpůsobit termín konání pohovoru časovým možnostem zástupkyně.

Výrok

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou v právní věci žalobkyně: N. L., zastoupené Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2010, č.j. OAM-92/LE-LE18-P08-2010, E.č. L008583 takto:

Odůvodnění

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2010, č.j. OAM-92/LE-LE18-P08-2010, E. č. L008583, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Organizaci pro pomoc uprchlíkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Žalovanému vytýká porušení ustanovení § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nezjistil náležitě a v potřebném rozsahu skutkový stav věci. Žalobkyně je přesvědčena, že v jejím případě nebyly dány podmínky pro rozhodnutí ve zkráceném řízení podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, a že došlo k porušení § 14a zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), protože jí v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy, mučení a nelidského zacházení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že ze sdělení žalobkyně v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zjištěno, že žádá o udělení mezinárodní ochrany, protože ona a její rodina měla problémy s vládou a s náboženským hnutím Budu Dia Kongo (dále též „BDK“) a Česká republika je jedinou zemí, která jí může pomoci. Odmítl námitku žalobkyně o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci poukazem na to, že řádné zjištění skutkového stavu spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které ho vedly k opuštění vlasti. Tak bylo postupováno i v případě žalobkyně, která však neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že jí hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona. Proto byla žádost zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. V takovém případě není správní orgán povinen zkoumat, zda existují podmínky pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 8/2003. Žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno podřadit vážné újmě ve smyslu zákona o azylu nebo hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Nebyly shledány ani konkrétní potíže se státními orgány, soudy, policií či armádou. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Žalobkyně replikovala v tom smyslu, že § 16 odst. 1 písm. f) stejně jako § 12 zákona o azylu je založen na tzv. potencionalitě pronásledování, což znamená, že i kdyby žalobkyně dosud v zemi původu nečelila pronásledování z hlediska § 2 odst. 8 zákona o azylu, postačí důvodné obavy z takového jednání. Ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu totiž uvádí: „že by mohla být vystavena pronásledování“, nikoli „že byla vystavena“. Jde tedy o jednání do budoucna, pro případ návratu. Tutéž chybnou dedukci, tedy nezohlednění situace do budoucna, provedl žalovaný ve vztahu k § 14a zákona o azylu. Správní orgán tak předně chybně uvádí, že žalobkyně neuvedla skutečnosti svědčící o možných obavách z pronásledování či existence vážné újmy (do budoucna), což odůvodňuje dosud neprožitým pronásledováním či vážnou újmou (v minulosti). Takový postup není z hlediska § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu správný, stejně tak jako analogicky nelze odůvodňovat neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu dosud neprožitým pronásledováním z hlediska § 12 písm. a) zákona o azylu, či neudělení doplňkové ochrany dosud neprožitou vážnou újmou. Žalovaný tak aplikaci § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu dostatečně neodůvodnil ve vztahu k možnému pronásledování či vážné újmě do budoucna, resp. učinil tak chybně. Zpochybnila tvrzení žalovaného o tom, že neuváděla skutečnosti podřaditelné pod § 12 zákona o azylu poukazem na tvrzení, která uvedla v žádosti a pohovoru, kdy uváděla, že se „obává jednání státních orgánů (vlády, policie), z důvodu její policií předpokládané rodinné vazby s Ne Muanda Nsemi, vůdcem hnutí Bundu dia Kongo, který má stejné příjmení. Vláda a policie se domnívají, že terorista je z jejich rodiny, která měla problémy jako ten terorista“. Zároveň vyjádřila obavy i z jmenovaného. Z tvrzení žalobkyně lze tak vyčíst minimálně určitý signál pro správní orgán, že žalobkyně uvádí skutečnost, jež by mohla být podřaditelná pod jednání vyjmenované v § 2 odst. 8 zákona o azylu, a to jednak ze strany státních orgánů a jednak ze strany soukromé osoby pro domnělou příslušnost k určité sociální skupině – domnělé rodině vůdce hnutí BDK, resp. pro její domnělou podporu nábožensko-politického hnutí BDK, tedy pro důvod vypočtený v § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. K tomu odkázala na Příručku UNHCR postupů pro určování právního postavení uprchlíků a na vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany, srpen 2006, dostupné na www.unhcr.cz/ochrana/?cid=167). Je proto překvapivé, že žalovaný nevyužil jedinou zprávu o zemi původu, která by se jakkoli zabývala hnutím BDK, možným pronásledováním státními orgány z důvodu příslušnosti k hnutí, osobou vůdce tohoto hnutí, či např. četností a významem příjmení Nsemi ve vztahu k možnému přisouzení příbuzenského poměru s vůdcem hnutí či přisouzení politické podpory tomuto hnutí. Jen takovým postupem mohlo být v souladu s § 3 správního řádu zjištěno, zda v případě návratu do země původu žalobkyni nezhrozí jednání podřaditelné pod § 2 odst. 8 zákona o azylu z důvodů vyjmenovaných v § 12 písm. b) zákona o azylu, či zda již žalobkyně nečelila relevantnímu jednání v minulosti podle § 12 písm. a) zákona o azylu, nebo zda žalobkyni z tohoto důvodu nehrozí vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Aplikace § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se proto jeví chybná, neboť jde o ustanovení umožňující užití zkrácené procedury výhradně v případě, kdy žadatel neuvádí žádné důvody podřaditelné pod § 12 a § 14a zákona o azylu, nikoli pro případy, kdy žadatel takové skutečnosti uvede, ale správní orgán tyto skutečnosti ve vztahu k označeným zákonným ustanovením a na základě své úvahy nevyhodnotí za dostatečné k udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zcela nedostatečně vypořádal s výše uvedenými stěžejními tvrzeními, jakož i s tvrzením, že ztratila kontakt s rodinou, o které nic neví. Při monitorovací návštěvě zastupující organizace dne 7. 4. 2010 v Přijímacím středisku letiště Ruzyně (dále jen „přijímací středisko“) žalobkyně v této souvislosti uvedla, že právě pro domnělou rodinnou vazbu s vůdcem hnutí BDK, docházeli k nim domů pravidelně policisté v civilu a vyslýchali její rodiče. Naposledy přišli ozbrojení v době, kdy byla doma jen matka a starší sestry. Řekli, že rodina musí ihned vyklidit dům, proto utekly. Žalobkyni to řekli sousedé; ve městě panoval zmatek (datace v rozhovoru i v pohovoru s pracovníky žalovaného odpovídá dataci incidentů ve zprávách o zemi původu). Dále žalobkyně pokračovala, že nyní (dosud) neví, kde má rodinu, utekla k jiné rodině, nevycházela z domu, pak jí pomohli utéct ze země (v přijímacím středisku byla žalobkyni poskytována po dobu čtyř měsíců psychologická péče, protože byla a dosud je ve špatném psychickém stavu z důvodu neexistence zpráv o rodině). Žalovaný místo toho, aby se těmito podstatnými skutečnostmi zabýval, interpretuje tvrzení žalobkyně jako nedostatečně intenzivní a závěrem shrnuje, že jediným problémem, o kterém se žalobkyně zmínila, byl problém ve škole. Takové tvrzení žalobkyně však není ze spisu seznatelné. Kdyby žalovaný býval zvolil výše navrhovanou komparaci tvrzení žalobkyně ve vztahu ke zprávám o zemi původu, mohl by tvrzení konfrontovat např. se zprávou Human Rights Wach, Demokratická republika Kongo, události 2008 („v březnu 2008 policie a jiní státní činitelé použili nadměrné násilí v potlačování protestů BDK, politicko-náboženské skupiny prosazující větší autonomii provincie Bas Kongo…..; stejně jako v operaci 2007 policie svévolně zabila osoby zraněné, utíkající, či jinak v pozici, ve které je nemohly ohrozit; asi 200 příslušníků BDK a jiných bylo zabito; policie se snažila zakrýt masakr shozením desítek těl do řeky Kongo a urychleným pálením těl v masových hrobech; zatčeno bylo 150 osob podezřelých z podpory BDK a mučila a nelidsky zacházela s některými z nich; 21. března vláda zrušila autorizaci BDK coby organizace společenské a kulturní, čímž jí postavila do ilegality“). Tuto zprávu cituje zároveň i zdroj, který správní orgán použil jako podklad pro své rozhodnutí ve vztahu k možné aplikaci § 14a zákona o azylu, a to Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie, v bodě 8.15 a 8.

16. Táž zpráva věnuje hnutí BDK samostatnou sekci, č. 16 a podsekci č. 20.4, kde poskytuje informaci o násilném pokusu hnutí BDK převzít moc v určitých částech regionu a že vláda zahájila v únoru 2008 operaci proti hnutí s cílem získat zpět kontrolu. Mimo jiné je v ní uvedeno, že „Příjezd bezpečnostních složek způsobil násilné střety s BDK; přestože se vláda zavázala k provedení soudního vyšetřování, ke konci roku 2008 nebylo zahájeno (bod 16.07)“. Žalobkyně shrnula, že za situace, kdy uváděla, že 1) její rodina měla problémy s vládou a policií z důvodu předpokládaného rodinného spříznění s vůdcem hnutí BDK, resp. předpokládané podpory tohoto hnutí, 2) obává se návratu z téhož důvodu a 3) žalovaný použil jako podklad pro rozhodnutí zprávu, která eventualitu možného azylově relevantního pronásledování či možné vážné újmy z důvodu spojitosti s hnutím BDK zmiňuje, potom se zkrácené řízení z důvodu neuvedení azylově relevantních skutečností jeví nesrozumitelné a v rozporu s § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když aplikován měl být § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy, neboť nebylo bez důvodných pochyb prokázáno, že žalobkyni v případě návratu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu a v rozporu s § 3 správního řádu. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně přicestovala do ČR v měsíci únoru 2010. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze 14. 4. 2010 uvedla, že ze země původu odešla z obavy z vlády, která pronásleduje zločince se stejným příjmením její rodiny, v důsledku čehož je pronásledována také její rodina. Proto se nemůže vrátit zpět do vlasti a nadto neví, kde je její rodina. Ve vlastnoručně psaném doplňku uvedla, že ze země odešla, protože měla problémy s vládou a s náboženským hnutím jménem BDK. Při pohovoru konaném dne 27. 4. 2010 zopakovala obavu z návratu a popsala svůj dosavadní život v zemi původu. Uvedla, že před odchodem z vlasti žila v jiné rodině, která se jí ujala poté, co ztratila kontakt s vlastní rodinou, s níž žila v provincii Bascongo v přístavním městě Matadi. Mají stejné příjmení s teroristou a proto se vláda, policie a ostatní lidé domnívají, že pochází z jejich rodiny. Většina si myslí, že její otec je bratr teroristy Muandu-Nsemi. Otce proto nikdo nemá rád, měl problémy v práci a neměli rádi celou rodinu. Ona sama měla problémy ve škole, byla zbita spolužáky a musela opakovat zkoušky, ačkoli odpovídala správně. Kontakt s rodinou ztratila v prosinci 2008, od té doby o nich nic neví. K odloučení došlo po střetu v Matadi, kdy se střílelo a vznikl zmatek, všichni utíkali. V té době nebyla s rodinou, protože byla na návštěvě. Příčinou nepokojů bylo to, že lidé se vzbouřili a chtěli teroristovu církev zničit. Přesně neví, co se stalo. Byla v parku, najednou slyšela střelbu, viděla zmatené lidi, všichni ujížděli, nabouraná auta a mrtvé lidi. Náboženská skupina teroristy byla nejprve tolerována, ale protože působili různé problémy, vláda se je snažila potlačit. Poté žila u jiné rodiny, která se ale přestěhovala a jí s sebou již nevzala. Žalovaný poté, co obstaral zprávy o dodržování lidských práv v Konžské demokratické republice Ministerstva zahraničních věcí USA z 25. 2. 2009 a Ministerstva vnitra Velké Británie – Směrnice pro posuzování žádostí o azyl z 23. 12. 2008 a zprávu téhož orgánu z 30. 6. 2009, žalobou napadeným rozhodnutím zamítl žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když dospěl k závěru, že důvody, která žalobkyně uváděla, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a nelze jim podřadit ani obavu z všeobecně špatné bezpečnostní situace v zemi původu. Problémy žalobkyně (pronásledování vládou) považuje žalovaný za silně nadnesené, protože jediným problémem byl konflikt ve škole. Tento konflikt, ani domnělá nechuť okolí k její rodině (neuvedla však, že by jí to způsobilo nějaké potíže), ani neúspěch u zkoušek, nelze považovat ze perzekuci ze strany státních orgánů či státními orgány úmyslně tolerovanou. Za pouhou a neodůvodněnou spekulaci označil žalovaný tvrzení žalobkyně, že by terorista mohl zjistit, že mají stejné příjmení, a naštvalo by ho, že s ním nechtějí spolupracovat, když žalobkyně sama uvedla, že s ním žádné problémy neměla. Z týchž důvodů neshledal žalovaný ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni. Podle žalovaného neuvedla žalobkyně žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno se domnívat, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Žalobkyně neuvedla a správní orgán ani nezjistil, že by měla nějaké konkrétní potíže se státními orgány. Země původu žalobkyně je sice zmítána různými konflikty, při kterých dochází k zabíjení lidí, nicméně individuálním posouzením žádosti žalovaný konstatuje, že žalobkyni tvrzené nebezpečí nehrozí. Žalobkyně by v případě návratu byla deportována do hlavního města Kinshasa, kde ostatně před odchodem ze země původu také žila, od kterého je Matadi jen krátce vzdáleno a zmíněný konflikt tam nedosahuje. Krajský soud v Praze přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žalovaný neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo, že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního bydliště. Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud se předně zabýval výtkou žalobkyně poukazující na pochybení správního orgánu spočívající v rozhodnutí o její žádosti v tzv. zkráceném řízení. Soud sdílí výhradu žalobkyně, neboť žalovaný bez bližšího zkoumání tvrzení žalobkyně o pronásledování rodiny a jí samé pro shodu v příjmení s vůdcem hnutí BDK, žádost posoudil jako zjevně nedůvodnou, aniž by se důsledně zabýval jednotlivými tvrzeními žalobkyně, opatřil si relevantní podklady pro rozhodnutí a aniž by tvrzení žalobkyně konfrontoval s jejich obsahem a obsahem zpráv, které vzal za podklad rozhodnutí. Správní orgán zcela pominul zásadní tvrzení žalobkyně o obavách z jednání vlády, policie i civilního obyvatelstva vůči rodině žalobkyně nesoucí shodné příjmení s vůdcem hnutí BDK. Pravdivost, resp. opodstatněnost tohoto tvrzení nikterak nezkoumal ani neověřoval, např. dotazem u příslušného zastupitelského orgánu s uvedením konkrétních otázek, které žádá zodpovědět. Pozornost upřel pouze na dílčí tvrzení o problémech žalobkyně ve škole a v zásadě jen jimi podepřel a odůvodnil svůj závěr o zjevné nedůvodnosti žádosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný neměl najisto postaveno, zda vůbec mohou existovat žalobkyní tvrzené potíže související s vůdcem hnutí BDK, nemohl ani učinit odpovídající závěr o tom, zda by žalobkyně, která se v této souvislosti obává špatného zacházení ze strany státních orgánů a civilního obyvatelstva, mohla žádat státní orgány o ochranu. Soud k dané problematice odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs 224/2005 – 59, podle kterého: „Zamítnutí žádostí o azyl jako zjevně nedůvodných představuje jakousi odchylku od standardního procesního postupu při posuzování žádosti o azyl. Tento standardní postup je představován posouzením žádosti o azyl pohledem ustanovení § 12 zákona o azylu a v případě neshledání azylových důvodů podle tohoto ustanovení, posouzením situace žadatele o azyl pohledem § 13 a § 14, popřípadě pohledem § 14a zákona o azylu. Pouze tehdy, kdy je dostatečně zřejmé, že žadatelova žádost o azyl si nezasluhuje posouzení pohledem těchto ustanovení, neboť spadá svou povahou pod některou ze situací vyjmenovaných v § 16 odst. 1 zákona o azylu, je namístě využít tuto procesní odbočku a žádost o azyl meritorně neposuzovat.“ Protože jde o výjimku z běžného postupu, navíc o výjimku, jejíž použití je pro žadatele o azyl procesně nepříznivé, je potřeba ji používat restriktivním způsobem, tedy pouze v situacích, kdy je její znění zjevně a na první pohled naplněno. Jen a pouze za situace, že výpověď žadatele neobsahuje žádné informace svědčící o tom, že by tento mohl (jde tedy o pouhou možnost) být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí skutečná újma, lze použít citovaného ustanovení zákona o azylu. V případě žalobkyně tomu tak nebylo. Jak v žádosti, tak při pohovoru uvedla, že odjel ze země původu z důvodů obav z pronásledování kvůli shodnému příjmení s vůdcem hnutí BDK, pro kteroužto shodu by mohla být v případě návratu ohrožována nejenom tímto vůdcem, vládou a policií, ale také civilním obyvatelstvem. Tyto skutečnosti zjevně spadají pod hodnocení podle § 12 (odůvodněný strach z pronásledování) a § 14a (nebezpečí vážné újmy v případě návratu) zákona o azylu. Pak ovšem musí být hodnoceny meritorně v běžném řízení, kde je správní orgán povinen výpověď žadatele hodnotit na pozadí informací o zemi původu a teprve pak uzavřít, zda vyslovené obavy jsou nebo nejsou důvodné. K rozhodování těchto otázek je ale třeba provést úplné a náležité dokazování v podobě informací ze země původu, atd. v souladu s ustanoveními správního řádu. Zcela zjevně tu mělo být rozhodováno meritorně, zda se mezinárodní ochrana uděluje či nikoliv a za tím účelem měly být opatřeny podklady. Teprve na jejich základě může být skutečně v souladu s § 3 správního řádu zhodnoceno, zda žalobkyní uváděné skutečnosti jsou věrohodné a eventuelně podřaditelné § 12 či § 14a zákona o azylu. S ohledem na právě uvedené je důvodná take námitka žalobkyně poukazující na vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí a na povinnost žalovaného zabývat se žádostí meritorně a opatřit si potřebné podklady. Z týchž důvodů nemůže obstát ani rozhodnutí správního orgánu o doplňkové ochraně podle § 14a zákona o azylu. Ani ve vztahu k této nižší formě ochrany, nejsou závěry žalovaného podložené, neboť nebyla-li řádně objasněna, doložena, popřípadě kvalifikovaně vyvrácena tvrzení žalobkyně o důvodech odchodu ze země původu a jejích obavách, nemůže obstát ani závěr o nesplnění podmínek k udělení doplňkové ochrany. Žalovaný proto bude muset v dalším řízení provést dokazování k důvodům pro udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany, a k situaci v zemi původu z příčin soudem výše nastíněných. Soud vedle výše uvedených důvodů, pro které zrušil napadené rozhodnutí, zjistil ještě další pochybení. Žalobkyně dne 7. 4. 2010 písemně požádala žalovaného, aby pohovor s ní provedl v přítomnosti její zástupkyně Mgr. Hany Frankové (zaměstnankyně Organizace pro pomoc uprchlíkům), které udělí plnou moc do protokolu při pohovoru a žalovanému současně navrhla, aby termín konání pohovoru stanovil tak, aby odpovídal časovým možnostem zástupkyně, která pracuje na zkrácený úvazek. Žalovaný odpověděl dne 16. 4. 2010 přípisem adresovaným Mgr. Haně Frankové, v němž uvedl, že na žádost nebude nijak reagovat proto, že totožnost osoby, jejíž přítomnost u pohovoru si cizinka zřejmě chtěla vyžádat, byla přepsána a nahrazena jménem Mgr. Hany Frankové. V postupu žalovaného spatřuje soud zásadní porušení procesního práva žalobkyně být v řízení před žalovaným zastoupena, kteroužto vůli projevila žalobkyně podle názoru soudu zcela jasně, nezpochybnitelně a v souladu s § 33 odst. 1 správního řádu, který s udělením plné moci ústně do protokolu výslovně počítá. Soud z obsahu žádosti činí jednoznačný závěr o tom, že žalobkyně chtěla být v řízení před žalovaným zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, konkrétně Mgr. Hanou Frankovou. Měl-li žalovaný pochybnosti (byly-li vůbec jaké, protože ty soud jen v důsledku přepsání jména nesdílí) o tom, který konkrétní zaměstnanec či zaměstnankyně uvedené organizace má žalobkyni v řízení zastupovat, měl žalobkyni, resp. Organizaci pro pomoc uprchlíkům, popř. Mgr. Hanu Frankovou vyzvat k odstranění jemu nejasných skutečností a teprve poté zaujmout k žádosti stanovisko, a to pouze k té její části, v níž bylo navrhováno přizpůsobit termín konání pohovoru časovým možnostem zástupkyně, protože o tom, že žalobkyně řádně a v souladu se zákonem projevila vůli být v řízení před žalovaným zastoupena, nemá soud žádné pochybnosti. Ze všech výše uvedených důvodů proto postupoval soud podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rozhodnutí žalovaného, aniž by nařizoval jednání, zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Současně soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. Vyjádřený právní názor je pro žalovaného podle § 78 odst. 5 s. ř. s. závazný. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně, která měla v řízení plný úspěch, by měla právo na náhradu nákladů řízení. Protože jí však žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle ustálené judikatury nepřináleží právo na náhradu nákladů řízení ani Organizaci pro pomoc uprchlíkům.

Rubrum