46 Az 12/2016 - 30

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: S. K., nar. x, státní příslušnost Ukrajina, bytem x, zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2016, č. j. OAM-496/ZA-ZA11-ZA15-2016, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2016, č. j. OAM- 496/ZA-ZA11-ZA15-2016, kterým žalovaný podle ustanovení § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany s tím, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledal jako nepřípustnou podle ustanovení § 10a písm. b) zákona o azylu. Současně rozhodl, že příslušným státem k posouzení žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je Polská republika. Současně se žalobou podal žalobce návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. V žalobě žalobce uvedl, že je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, protože nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Dále považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, protože neobsahuje řádné odůvodnění. Stejně tak výroková část rozhodnutí nedostála požadavku na přesnost a určitost, přičemž i tato vada je způsobilá přivodit nezákonnost rozhodnutí. Výrok napadeného rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, neboť účastník řízení v něm není řádně definován, není uvedeno místo jeho trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona, tedy není dostatečně určitý. Stejně tak ve výroku chybí uvedení relevantních právních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno. Jedním ze zcela klíčových údajů ve výroku rozhodnutí je uvedení ustanovení kompetenčních, tak aby byl řádně definován věcně a místně příslušný správní orgán, který je oprávněn ve věci rozhodovat. Dále namítl, že žalovaný porušil § 36 odst. 3 správního řádu, neboť jej neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, neměl tedy možnost se k nim vyjádřit. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nesouhlasí s názorem správního orgánu, že vydané rozhodnutí je toliko rozhodnutím procesním a není tedy nutno účastníka řízení s podklady pro jeho vydání seznamovat. Fakticky je ve věci s konečnou platností rozhodnuto a měl by proto mít možnost se k podkladům vyjádřit. Žalobce uvedl, že má za to, že žalovaný porušil zejména § 3 správního řádu, neboť nepřezkoumal jeho žádost v souladu se zákonem, čímž se zbavil povinnosti ji meritorně přezkoumat a připravil jej tak o možnost bránit se proti meritornímu rozhodnutí ve věci i o možnost vyčkat rozhodnutí soudu o této žalobě, aniž by musel žádat o odkladný účinek. Neřídil se také pravidlem, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V době podání žádosti o mezinárodní ochranu měl sice vízum pro Polskou republiku, ale tu pro svou osobu nepovažuje za bezpečnou zemi zejména s ohledem na vyznávané náboženství. Patří ke zcela jiné náboženské skupině, než která je v Polsku převažující a s ohledem na velice silné křesťanské pozice v Polsku se obává náboženské nesvobody. Dále žalobce namítl, že žalovaný se vůbec nezabýval čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, čímž zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Při zohlednění těchto ustanovení musí stát, který žádá jiný stát o přijetí azylanta, zodpovědět rovněž otázku, proč nebylo provedeno azylové řízení na území daného členského státu a cizinec je přesouván do státu jiného, když tato možnost je nabídnuta. V případě, že tato alternativa není státem využita, je povinností správního orgánu vyložit, proč nepřistoupil k užití tohoto institutu. Rozhodnutí žalovaného je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože zcela chybí posouzení této alternativy. Namítl, že právě v případě zásad humanity a preference celistvosti rodin měl využít svou diskreční pravomoc podle čl. 17 Nařízení. Zejména očekávané narození potomka je pro zvážení této možnosti zcela zásadní a správní orgán, ačkoli si obstaral podklady od správního orgánu, který vede řízení o správním vyhoštění, tak žádným způsobem nereagoval právě na tyto zcela zásadní skutečnosti. Konečně žalobce namítl, že je přesvědčen, že je zcela nedostatečné posouzení správního orgánu, pokud se týká samotné možnosti jeho přesunu do Polska a vedení azylového řízení v této zemi. Správní orgán pouze obecně konstatoval, že není příslušný k vedení azylového řízení. Žalobce odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 90/2015-29, ve kterém se soud zabýval podobnou námitkou. Uvedl, že z čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013 je zřejmé, že úvaha o tom, zda existují závažné důvody domnívat se, že v tomto členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, může vést k určení jiného příslušného členského státu na základě dalších kritérií, popřípadě k tomu, že se stát, který vede řízení o určení příslušného státu, stává příslušným členským státem, tzn., může vést k jinému věcnému řešení. Z konstrukce uvedeného článku plyne podle názoru soudu povinnost posoudit situaci v členském státě, který byl primárně určen jako příslušný, z pohledu skutečností v tomto článku výslovně uvedených. Ačkoli tedy může být Polsko obecně považováno za bezpečnou zemi, tak samo toto konstatování není vůbec dostačující pro to, aby mohl být učiněn závěr o tom, že jeho žádost bude posouzena skutečně nestranně a nehrozí mu nebezpečí. Vzhledem k tomu žalobce uvedl, že se domnívá, že mu nemůže být odepřeno meritorní rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný měl navíc před zastavením řízení alespoň obecně posoudit jeho osobní situaci z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury ESLP. S ohledem na uvedené navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného a přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že s námitkami žalobce nesouhlasí, neboť neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některá ustanovení správního řádu nebo Dublinského nařízení a po té vydal nezákonné nebo nedostatečně odůvodněné rozhodnutí. Uvedl, že žalobce byl v době, kdy požádal o mezinárodní ochranu, držitelem dlouhodobého víza vydaného polskou stranou dne 15. 12. 2015 v Charkově s platností od 25. 12. 2015 do 28. 5. 2016 s počtem 156 dní pobytu a vícenásobným vstupem. Na jeho případ je nutné aplikovat čl. 12 odst. 1 Dublinského nařízení, podle kterého je státem příslušným k posouzení žádostí o mezinárodní ochranu Polská republika. Dne 1. 6. 2016 požádal správní orgán Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal v ČR. Dne 15. 6. 2016 obdržel správní orgán informaci, že polská strana uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce. Žalovaný je přesvědčen, že jeho rozhodnutí je opřené o bezprostředně závazné Dublinské nařízení a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci. K námitce nedostatečně konkrétní a určité výrokové části napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že výroková část rozhodnutí je zcela konkrétní a určitá a umožňuje dostatečnou identifikaci osoby žadatele o mezinárodní ochranu, předmět řízení i právní ustanovení, podle kterých je rozhodováno. Jedná se o standardní vymezení výrokové části běžně správními orgány užívané a soudu dosud aprobované. Pokud žalobce namítá, že ho správní orgán neseznámil před vydáním rozhodnutí s podklady pro vydání rozhodnutí a neměl možnost se k nim vyjádřit, žalovaný uvedl, že jelikož se jedná o rozhodnutí procesní a nikoli věcné, určující příslušnost státu k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nezasahuje do hmotněprávního postavení jmenovaného. Správní orgán nemá povinnost podle Dublinského nařízení seznamovat žadatele s podklady pro vydání rozhodnutí. Věcně posoudí a rozhodne o žádosti žalobce stát příslušný k posouzení jeho žádosti, jak vyplývá ze samotného Dublinského nařízení. Pokud jde o námitku žalobce, že správní orgán neodůvodnil, proč neaplikoval čl. 17 Dublinského nařízení, odkázal žalovaný na rozsudek Krajského soudu v Praze sp.zn. 49 Az 18/2015 ze dne 6. 3. 2015, ve kterém soud uvedl, že „v situaci, kdy členský stát tohoto oprávnění nevyužije, není povinností správního orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat. Z důvodů shora uvedených nelze žalobní námitku, kterou se žalobci domáhají posouzení možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení č. 604/2013, shledat důvodnou. Na aplikaci požadovaného čl. 17 Dublinského nařízení není nárok, jde pouze o oprávnění členského státu a nikoli o jeho povinnost a užití tohoto institutu tudíž není vynutitelné. K příslušné Polské republice žalovaný uvedl, že jde o plnohodnotného člena EU. Polská republika je považována za bezpečnou zemi původu, která dodržuje mezinárodní smlouvy, a nejsou žádné důvody se domnívat, že by v jejím případě docházelo k systematickým nedostatkům v řízeních o žádostech o azyl ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, které by představovaly riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Dále správní orgán podotknul, že žalobní námitky nemohou vést k vyvracení domněnky o Polské republice jako o bezpečné zemi, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování. Skutečnosti, které by tu tuto domněnku vyvrátily, musí splňovat určité kvalitativní požadavky. V této souvislosti správní orgán odkázal na rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2016, č.j. 9 Azs 27/2016-37, ve kterém soud uvedl: evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a předpokladu, že zacházení se žadateli o azyl v každém členském státě splňuje požadavky Listiny základních práv Evropské unie, Ženevské úmluvy i Evropské úmluvy o lidských právech, jinými slovy na domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí a žadatele o mezinárodní ochranu je do něj možné přemístit. Tato domněnka je vyvratitelná ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, ale pouze tehdy, kdy je třeba vážně se obávat, že v příslušném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů, které sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení. Správní orgán nemá žádné informace a ani takové nebyly předloženy žalobcem, o tom, že by instituce působící v oblasti mezinárodní ochrany uprchlíků, vydaly prohlášení o nehumánních podmínkách v polských zařízeních v průběhu azylového řízení, jak tomu bylo jednoznačně v případě Řecka. Nevyplývá tak ani ze zpráv pojednávajících o polském azylovém systému (viz např. informace na http://www.asylumineurope.org/reports/country/Poland/asylum- procedure/procedures/dublin). Správní orgán dále uvedl, že nepopírá, že v některých případech může dojít k porušení základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu, nicméně v souladu s ustálenou judikaturou soudů ani případné excesivní a ojedinělé případy nemohou založit obavu o systematických nedostatcích v příslušném členském státě (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2016, č.j. 50 Az 1/2016-111). Správní orgán konstatoval, že Polská republika je povinna objektivně nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany a z toho důvodu rovněž učinila akceptaci přemístění žalobce na území Polské republiky. Obavy žalobce z náboženské nesvobody v Polsku z důvodu, že žalobce patří k jiné náboženské skupině, než v Polsku převažující, jsou podle žalovaného neopodstatněné. Polská republika svobodu vyznání garantuje ústavou a doplňujícím zákonem o svobodě vyznání, navíc je signatářem několika mezinárodních úmluv, které svobodu vyznání zaručují. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl žalovaný zamítnutí žaloby. Usnesením ze dne 20. 9. 2016, č.j. 46 Az 12/2016-12 soud návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě zamítl. Soud na žádost žalobce nařídil ve věci jednání, žalobce se však, stejně jako jeho právní zástupce, k jednání soudu nedostavil. Přítomná pověřená pracovnice žalovaného navrhla zamítnutí žaloby, neboť v případě žalobce musel žalovaný aplikovat čl. 12 Dublinského nařízení, neboť byl držitelem víza vydaného Polskou republikou. Dne 15. 6. 2016 učinila Polská republika jeho akceptaci. Ze správního spisu soud zjistil, že žalovaný vydal dne 5. 8. 2016, pod č. j. OAM- 496/ZA-ZA11-ZA15-2016 rozhodnutí, kterým rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a že se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Dále rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“), je Polská republika. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že dne 1. 6. 2016 byl se žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ve kterém žalobce uvedl, že z vlasti vycestoval v dubnu 2016, vízum si vyřídil již v r. 2015. České vízum si nevyřídil, protože je to u nich prakticky nemožné. Neodjel již v r. 2015, protože mu v té době zemřela babička a syn, kterého opustila matka, se připravoval na zkoušky na universitu, a proto ho nechtěl nechat samotného. Uvedl, že v případě, že mu bude uložena povinnost vycestovat do Polské republiky, bude se snažit co nejdéle zůstat v ČR. Do Polské republiky jet nechce, raději se vrátí na Ukrajinu. Protože v Polsku převažují katolíci, neměl by tam možnosti a nenechali by ho praktikovat jeho víru. Správní orgán zkoumal, zda je ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady daná příslušnost ČR k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce a dospěl na základě posouzení údajů v cestovním dokladu žalobce, že je nezbytné aplikovat kritérium dané čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, neboť byl v den, kdy podal žádost o mezinárodní ochranu, držitelem víza vydaného Polskou republikou. Dále se správní orgán zabýval skutečností, zda v případě Polské republiky existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení a konstatoval, že v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady je Polská republika povinna objektivně a nestranně posoudit žádost žalobce a z tohoto důvodu rovněž učinila akceptaci přemístění žalobce na území Polské republiky. Toto rozhodnutí žalovaný odůvodnil dále tím, že na úrovni Evropské unie, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímaní žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práva EU. Rovněž Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 a Newyorského protokolu z r. 1967 nevyžádal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky, jak to učinil např. zcela jednoznačně v případě Řecka. Polská republika je členem EU, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i nestátními subjekty. Polská republika ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Polská republika je rovněž považována za bezpečnou zemi původu nejen ČR, ale i ostatními státy EU. Rovněž skutečnost, že v Polské republice ročně požádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, svědčí podle správního orgánu o neexistenci obav uprchlíků z tamního azylového systému. Správní orgán uvedl, že podle jeho přesvědčení ani žalobci nehrozí v Polské republice nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. S ohledem na uvedené správní orgán požádal dne 1. 6. 2016 Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal žalobce v ČR a dne 15. 6. 2016 obdržel informaci, že Polská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Na základě citovaných ustanovení zákona o azylu správní orgán řízení o žádosti žalobce zastavil. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že není důvodná. Z rozhodnutí žalovaného je zcela zřejmé, z jakého důvodu aplikoval na projednávaný případ kritérium obsažené v čl. 12 nařízení č. 604/2013. Pokud jde o otázku nevyužití čl. 17 nařízení č. 604/2013, pak soud připomíná svou ustálenou judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 49 Az 16/2015), podle které v případě čl. 17 nařízení č. 604/2013 jde o tzv. doložku svrchovanosti, která zachovává členskému státu pravomoc k výkonu práva poskytnout azyl nezávisle na členském státu příslušnému k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených nařízením č. 604/2013. Členskému státu, který rozhoduje o přemístění žadatele, je tedy dána možnost si dle svého vlastního uvážení ponechat žadatele ve své vlastní jurisdikci. Samo toto rozhodnutí posoudit žádost o mezinárodní ochranu však představuje pouze oprávnění členského státu, nikoli povinnost, a proto není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Konkrétní důsledky v podobě určitých povinností stanovených přímo nařízením tomuto členskému státu plynou až v návaznosti na jeho rozhodnutí o využití diskrečního ustanovení. Proto v situaci, kdy členský stát tohoto oprávnění nevyužije, není povinností správního orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat. Soud tedy shrnuje, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné a námitka žalobce proto není důvodná, stejně jako námitka, že žalovaný měl využít čl. 17 nařízení č. 604/2013. Také námitka, že výroková část napadeného rozhodnutí není dostatečně určitá a konkrétní, není důvodná. Z výroku napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačně patrné, koho a čeho se napadené rozhodnutí týká. Žalobce je dostatečně určitě označen jménem, datem narození i státní příslušností a tyto údaje umožňují dostatečně žalobce identifikovat. Pokud v rozhodnutí není uvedena adresa současného pobytu žalobce, nejedná se o tak závažný nedostatek výroku, že by způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z výroku napadeného rozhodnutí je také zcela jasné, podle jakého zákona a jeho ustanovení žalovaný rozhodl a řešení věci, která byla předmětem řízení. Námitka žalobce, že výrok rozhodnutí není dostatečně určitý a že neobsahuje relevantní ustanovení zákona, podle kterých žalovaný rozhodl, je proto nedůvodná. Pokud žalobce namítá, že ve výrokové části rozhodnutí není uvedeno kompetenční ustanovení, ze kterého vyplývá věcná a místní příslušnost žalovaného ve věci rozhodnout, ani tato námitka není důvodná, neboť z § 67, ani z § 68 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, správní řád (dále jen správní řád), tato povinnost správního orgánu uvést takové ustanovení zákona, nevyplývá. K námitce žalobce, že nebyl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, soud uvádí, že ani tato námitka není důvodná a zcela odkazuje na vyčerpávající vyjádření žalovaného k této otázce ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 10. 2016, se kterým beze zbytku souhlasí. Soud pouze dodává, že před vydáním napadeného rozhodnutí, a to dne 14. 7. 2016, nahlédl do správního spisu ve věci žalobce jeho právní zástupce, takže právo na spravedlivý proces žalobce nebylo nijak porušeno. Také námitka žalobce, že žalovaný v řízení porušil § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu není důvodná. Žalobce tvrdí, že žalovaný nezákonně nepřezkoumal jeho žádost v souladu se zákonem a řízení zastavil jako nepřípustné, čímž se zbavil povinnosti jej meritorně přezkoumat. Soud v prvé řadě musí podotknout, že žalovaný nezastavil řízení jako nepřípustné, ale rozhodl, že žádost žalobce je nepřípustná. Další část námitky: „čímž se zbavil povinnosti jej přezkoumat“, není srozumitelná. Pokud však touto námitkou žalobce namítá, že žalovaný jej zkrátil na jeho právech tím, že o jeho žádosti nerozhodl věcně, musí soud uvést, že i žalovaný je vázán zákonem a Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen Nařízení Evropského parlamentu a Rady) a nemá možnost volby, zda bude o žádosti žadatele o mezinárodní ochranu postupovat podle § 12, § 14a a §14b zákona o azylu, nebo podle čl. 3 a 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Příslušnost jiného členského státu Evropské unie žalovaný stanovil na základě čl. 3 Nařízení č. 604/2013. Toto nařízení je nejnovější součástí tzv. dublinského systému, který byl původně zakotven v tzv. Dublinské úmluvě (Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropského společenství) a později v Nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států. Cílem celého systému je stanovit jasná a proveditelná pravidla pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu. Tento systém má bránit na straně jedné tomu, aby žadatelé nebyli postupně státy EU vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta ochrana, na straně druhé tomu, aby nepodávali žádost postupně ve více členských státech EU se záměrem vyhledat stát s nejpříznivějším přístupem a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádostmi podanými týmž žadatelem. Nutno dodat, že posledně uvedená motivace by do určité míry měla být snížena již jen tím, že postupně dochází k harmonizaci podmínek azylového řízení, podmínek pro ubytování žadatelů a zacházení s nimi, jakož i podmínek pro udělení statutu uprchlíka či osoby požívající doplňkovou ochranu. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce vstoupil na území ČR jako držitel víza vydaného Polskou republikou, rozhodl žalovaný správně, když postupoval podle výše uvedených ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady a řízení o žádosti žalobce podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Soud se dále zabýval tím, zda a jak se žalovaný vypořádal s otázkou, zda s ohledem na čl. 3 odst. 2 větu druhou Nařízení č. 604/2013 je možné přemístění žalobce do Polska, jakožto do státu, který byl určen jako státem příslušným. Ohledně rozsahu přezkumu musí soud přihlížet nejen k vnitrostátní úpravě, ale také k požadavkům stanoveným v Nařízení Evropského parlamentu a Rady, ze kterého vyplývá, že přezkum musí zahrnovat i posouzení situace v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován. Tento požadavek přitom zjevně míří na posouzení toho, zda je na místě postup podle čl. 3 odst. 2 věty druhé Nařízení Evropského parlamentu a Rady, to je nepřemístění žadatele do takového členského státu z důvodů v tomto ustanovení uvedených a pokračování v posuzování kritérií stanovených v kapitole III příslušného nařízení za účelem zjištění, zda nemůže být jako příslušný určen jiný členský stát. Soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí konstatuje, že žalovaný se s možností předání žalobce do Polska dostatečně zabýval. Při svém rozhodování vyšel ze skutečnosti, že Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 a Newyorského protokolu z r. 1967, nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky, jak to učinil např. zcela jednoznačně a aktuálně v případě Řecka. Poukázal dále na to, že ze strany jednotlivých výkonných orgánů EU nebo Evropského soudního dvora, nebo ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Konstatoval, že Polská republika je členem EU, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit jejich dodržování. Ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, umožňuje činnost právnickým osobám dohlížejícím nad dodržováním těchto práv a je rovněž považována za bezpečnou zemi původu. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že se žalovaný dostatečně zabýval bezpečností života žadatele o mezinárodní ochranu v Polské republice a má proto za to, že nic nebrání tomu, aby žalobce byl do Polska jako žadatel o mezinárodní ochranu přemístěn. Je třeba závěrem dodat, že žalobce nepředložil v řízení nic, co by mohlo závěr žalovaného o možnosti přemístit jej do Polska, zpochybnit. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s., zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.

Poučení