46 C 12/2025 - 103

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], [Datum narození žalobce] [Adresa advokáta A] 1 proti žalované: [Jméno žalované] pro zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 16. 10. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 70 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 40 465 Kč, a to do 15 dnů od pravomoci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 20. 1. 2025 domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením [právnická osoba], [Anonymizováno], ze dne 4. 1. 2022, č.j.: [Anonymizováno], obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožení výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Pro uvedené trestné činy byla podána na žalobce dne 14. 10. 2022 obžaloba, žalobce byl následně zproštěn rozsudkem [adresa] ze dne 1. 8. 2023 č. j.: [Anonymizováno] a to podle § 226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Konkrétně žalobce požadoval zaplacení částky 120 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním. K nemajetkové újmě žalobce uvedl, že jeho trestní stíhání trvalo více než 2 roky. Lhůta k provedení vyšetřování byla překročena o cca 50 %, a to, přestože žalobce trestní řízení nijak neobstruoval. Kromě ohrožení citelným trestem odnětí svobody na 5 – 12 let, byl žalobce ohrožen „sociální smrtí“, která by v případě jeho odsouzení jistě nastala. Pro muže a otce patrně neexistuje nepříjemnějšího nařčení, než je [Anonymizováno]. V rámci trestního stíhání byl vystaven nepříjemným výslechům týkajících se mého sexuálního života, byl podroben zkoumání znalců a rovněž u něj proběhlo falopletysmografické vyšetření. Podrobným zkoumáním prošel i obsah žalobcova telefonu. V důsledku uvedeného obvinění došlo k odcizení v manželském soužití, rozvrat manželství se žalobce snaží zažehnat. Vynakládání finančních prostředků na obhajobu též významně zatížilo rodinný rozpočet, což v kombinaci s tím, že žalobce nemohl najít zaměstnání kvůli povědomosti o jeho trestním stíhání, vyústilo v nutnost podání insolvenčního návrhu. Konečně žalobce spolu s rodinou bydlí v malém městě, které má zhruba [Anonymizováno] [Anonymizováno] obyvatel, kde se řada lidí vzájemně zná. Média o věci žalobci poměrně značně informovala, a to v zásadě tak, jako o případu „[Anonymizováno] [Anonymizováno]“, kdy pachatele média líčila tak úzce („[Anonymizováno]“), že se rychle vědělo o této trestní věci, jakož, že pachatelem by měl být právě žalobce. Jeho případ byl mj. projednáván na webu „[Anonymizováno]“. Většina sousedů se žalobci začala stranit. Žalobce i jeho rodina se dones setkávají s podezíravými pohledy, s poznámkami, distancovaným chováním okolí. Z uvedených důvodů by se rodina žalobce ráda přestěhovala, ale toto není možné pro nedostatek finančních prostředků. V posledku žalobce uvedl, že bylo významně zasaženo do jeho osobnostních práv, zejména do práva na ochranu občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí a rodinného života. Se zřetelem na uvedené žádal zadostiučinění ve výši 120 000 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 13. 3. 2025, v němž uvedla, že žalobce u ní dne 5. 3. 2024 uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u [Anonymizováno]dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále jen „posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Nárok představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí, neboť negativní zásah do manželského soužití považovala za neprokázaný, když manželka po celou dobu trestního stíhání stála při žalobci a žalobce po celou dobu trestního stíhání žil ve společné domácnosti s údajnou poškozenou, což hovoří o silné důvěře manželky. Stran tvrzené medializace namítala, že ve věci nedošlo k excesivnímu chování orgánů činných v trestním řízení. Ohledně zaměstnání žalobce žalovaná konstatovala, že nelze klást k tíži nerespektování presumpce nevinny ze strany potencionálních zaměstnavatelů. Ve vztahu k insolvenčnímu řízení žalovaná vznesla námitku absence příčinné souvislosti. Pokud jde o pověst žalobce v očích spoluobčanů je třeba poukázat na skutečnost, že to byl žalobce, kdo se přiznal, že požadoval po své [Anonymizováno], přičemž tato informace uvedená mj. i v médiích se zcela zakládá na pravdě a v podstatě činí z žalobce osobu nežádoucí v očích ostatních, když požadování [Anonymizováno] je zcela amorální v očích lidí bez ohledu na to, pro co vše dalšího byl žalobce obžalován. Se zřetelem na výše uvedené považuje žalovaná přiznání finančního zadostiučinění za zcela nemorální a rozporné s principem obecně sdílené představy spravedlnosti.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

4. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce u žalované nárok předběžně uplatnil, a to dne 5. 3. 2024. Dále nebylo sporu o průběhu namítaného řízení. Usnesením [právnická osoba], [Anonymizováno], ze dne 4. 1. 2022, č.j.: [Anonymizováno], byl žalobce obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožení výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Předmětné usnesení bylo žalobci doručeno dne 12. 1. 2022, dne 17. 1. 2022 proti němu žalobce brojil stížností, tato byla později zamítnuta jako nedůvodná. Pro uvedené trestné činy byla podána na žalobce dne 14. 10. 2022 obžaloba, žalobce byl následně zproštěn rozsudkem [adresa] ze dne 1. 8. 2023 č. j.: [Anonymizováno], a to podle § 226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Odvolání státní zástupkyně [Anonymizováno] [adresa] bylo zamítnuto usnesením [Anonymizováno] ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. [Anonymizováno]. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 24. 1. 2024.

5. Z účastnického výslechu žalobce, soud zjistil, že trestním stíháním byl narušen zejména jeho vztah s manželkou, ztratil zaměstnání. Bál se toho, že by mohl být odsouzen k nepodmíněnému trestu svobody s tím, že věděl, že trestná činnost, za kterou je stíhán, je ve vězení „řešena“ i mezi vězni. Bál se, že by se už z vězení nevrátil. Na doporučení policie se odstěhoval z [Anonymizováno] ke svým rodičům do [Anonymizováno]. U rodičů bydlel asi měsíc a půl až dva měsíce. Poté se do společné domácnosti v [Anonymizováno] vrátil. Dnes tam žijí všichni společně stejně jako dříve, tzn. žalobce s manželkou, se třemi dcerami a s tchyní. Manželka ho po dobu trestního stíhání podporovala, nevěřila dceři, že by to udělal. S manželkou měli problémy, hádali se, ale na veřejnosti nebo před dcerami to nedávali najevo. Nerad na to vzpomíná, mělo to dopad i na jejich intimní život, který není již tak častý. Lidé z okolí se ho sice přímo na kauzu neptali, ale viděl jim to ve tvářích, že se chovali jinak, odtažitě. Například manželka v důsledku uvedeného přestala nakupovat a na nákupy posílají dcery. Ze zaměstnání odešel právě kvůli tomu, že se přestěhoval do [Anonymizováno], poté se vrátil do [Anonymizováno], ale tam byla ukončena výroba. Po nějaké době začal pracovat jako řidič v [adresa], dnes pracuje jako řidič v [Anonymizováno]. V době, kdy byl v [Anonymizováno], zaměstnání neměl. Byla to těžká doba, měl dluhy, které nesplácel a půjčoval si na splacení těchto dluhů. Byl to takový kolotoč. Dnes se za to stydí. Věc vyvrcholila podáním insolvenčního návrhu. Žalobce dále vypověděl, že s manželkou navštěvují komunitu nedoslýchavých v[Anonymizováno][adresa] a v [Anonymizováno]. V rámci této komunity zaznamenal dotazy, zda ty články se týkaly jejich rodiny, avšak s manželkou na to neodpovídali, nereagovali. S nezletilou nevlastní dcerou [Anonymizováno] nadále běžně funguje, dcera má vyznamenání ve škole, nerozumí tomu, proč se ta věc stala. Má za to, že nevlastní dcera s ním v podstatě komunikuje ještě více než s matkou. Psychologa ani psychiatra nenavštívil, neboť by mu nerozuměl a pokud by tam byl přítomen tlumočník, tak již by přišel o soukromí.

6. Z výslechu svědkyně [jméno FO], manželky žalobce, vyplývá, že situace začala tak, že se dozvěděli, že dcera řekla v cizí rodině, že se u nich doma něco děje. Svědkyně vůbec nechápala, o co se jedná, co se stalo. Policie navštívila žalobce v práci, bylo to pro celou rodinu ostudné. Žalobce z této práce radši odešel. Policie jim doporučila, aby než se věc došetří, se žalobce odstěhoval. Žalobce se proto odstěhoval k rodičům do [Anonymizováno], avšak dozvěděla se, že okolí to vnímá tak, jakože utekl, pročež po nějaké době chtěla, aby se vrátil zpátky, aby tím dali okolí najevo, že se nemá za co stydět, že nic neudělal. Situaci s nimi řešil i OSPOD. Policie během vyšetřování oslovovala jejich známé, rodinné příslušníky, například její sestru. Ona sama ve věci nechtěla vypovídat, nevěděla, jak se k tomu má postavit. Když se dcera vrátila do společné domácnosti, bydlela dole v domě s babičkou, nyní se již situace vrátila do normálu a bydlí nahoře se svědkyní a s žalobcem. Má svůj vlastní pokoj a druhé dvě dcery mají také vlastní pokoj. Nejhorší bylo, když o celé situaci vycházely články v novinách, na [Anonymizováno], svědkyně se styděla, plakala. I pro dceru to bylo nepříjemné. Prostřednictvím tlumočnice se dokonce domáhali odstranění těchto článků. V novinách vyšel článek, kde byl fotograficky zachycen žalobce. Měl sice oči překryté, avšak dle svědkyně bylo seznatelné, o koho se jedná, v článcích byl popisován tak, že se jedná o [Anonymizováno]. Takže byť tam nebylo uvedeno jméno, má za to, že pro minimálně blízké okolí bylo zcela jednoznačné, o kom se píše. V létě v roce [Anonymizováno] měl žalobce nastoupit do nového zaměstnání, přinesl s sebou všechny doklady, listiny, nicméně mu tam bylo řečeno, že je jim známo, že vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, pročež ho nemůžou přijmout. Toto bylo pro něj těžké. Žalobce měl tudíž pocit, že soud musí skončit, aby vůbec mohl pracovat. Trestní stíhání tak negativně ovlivnilo i jejich běžný život, včetně ekonomické oblasti. Platili různé poplatky, advokáta. Žalobce se opakovaně dostavoval na vyšetření do [Anonymizováno], což bylo, jak časově, tak finančně náročné. Svědkyně plakala, nedokázala si představit, že by žalobce skutečně šel do vězení a že by zůstala se třemi dětmi sama. Nepříjemné to bylo i pro dcery, neboť se to probíralo ve škole. Po celou dobu trestního stíhání žalobce podporovala. S žalobcem se hádali, neboť i přesto, že ho podporovala, tak ta situace v ní vzbudila pochyby. Dcera nekomunikovala, napětí v rodině bylo velké. Celá situace měla vliv i na jejich společenský život, kdy docházejí do organizací pro neslyšící. Sice tam nadále chodila, neboť i například tlumočnice od soudu jí říkala, že nemá být izolovaná, že se nemá stranit, že má udržovat společenský kontakt, ale bylo jí to nepříjemné. Jednou, když tam přišli, tak právě se tam tato kauza řešila, okolí kolem nich se o tom bavilo, bavilo se o tom, jestli by dotyčný měl nebo neměl jít do vězení. A toto jí bylo velmi nepříjemné, protože se vlastně bavili o nich.

7. Z článku zveřejněném v [Anonymizováno][Anonymizováno] na č. l. 37 s názvem „[Anonymizováno]“ se podává, že [adresa].

8. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 5. 2023 na čl. 46 vzal soud za zjištěné, že svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] byla uvedeného dne slyšena v rámci hlavního líčení, když při svém výslechu uvedla, že první informaci o této kauze dostala z nějakého deníku, kde byl článek beze jmen, ale popisově to sedělo na žalobce. Jinak od nikoho z okolí neslyšela, že by se věc v [Anonymizováno] víc řešila.

9. Z rozsudku [adresa] č. j.: [Anonymizováno] vzal soud za zjištěné, že žalobce byl zproštěn, přestože podezření o spáchání skutku trvá, avšak souhrn provedených důkazů netvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokazovaly všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčily z jeho spáchání žalobce (při detailním dotazování na sexuální násilí, poskytovala poškozená nekonkrétní odpovědi, pročež soud nabyl pochybnosti, zda popisované dění poškozená skutečně zažila; ambivalentní vztah k polorodým sestrám, které měl žalobce protěžovat). Z rozsudku vzal soud dále za zjištěné, že ve věci byli slyšeni učitelé nezletilé [Anonymizováno], její nezletilí kamarádi. Žalobce se musel opakovaně podrobit znaleckému zkoumání (4x) včetně falopletysmografického vyšetření.

10. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o. z.").

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně) „ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona „nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp .zn. 30 Cdo 2813/2011.

20. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označené trestné činy (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200). Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

21. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že „sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 22. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

23. Náhrada nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání ve výši 120 000 Kč 24. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

25. Žalobce se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 120 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok poskytla toliko konstatování porušení práva.

26. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání otce žalobce trvalo od 12. 1. 2022, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 24. 1. 2024, kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno, tedy zhruba 2 roky. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje „pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako přiměřenou.

27. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

28. Žalobce byl stíhán ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožení výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tato trestná činnost jistě vyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení. Nemajetkovou újmu dále zvyšuje okolnost, že žalobce byl stíhán ze spáchání úmyslného trestného činu spáchaného na dítěti mladším 15ti let, konkrétně [Anonymizováno], a že byl ohrožen vysokou sazbou trestu odnětí svobody/až 12 let/. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

29. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

30. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

31. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého, rodinného a pracovního života, na zachování osobní cti, důstojnosti a dobré pověsti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že v rámci rodinného života došlo ke zhoršení vzájemných vztahů, když v rodině vládlo velké napětí, poškozená i žalobce opustili společnou domácnost a manželka žalobce nevěděla, jak se má k věci postavit. V průběhu vyšetřování byli vyslýcháni příbuzní žalobce, učitelé a kamarádi nezletilé [Anonymizováno]. Žalobce se musel opakovaně podrobit znaleckému zkoumání (4x) včetně falopletysmografického vyšetření. Kromě toho, že byl žalobce ohrožen vysokou trestní sazbou až 12 let, se žalobce hlavně obával, že kdyby šel do vězení, nemusel by se vůbec vrátit, neboť je všeobecně známo, jaký je postoj některých spoluvězňů k osobám odsouzených za skutky s pedofilním podtextem. O trestním stíhání žalobce se psalo i v médiích, kde byla mj. zobrazena i fotografie žalobce (byť s páskou přes oči). Trestní stíhání pro žalobce znamenalo i negativní ekonomický zásah v podobě nákladů na obhajobu, který umocnil již tak finančně neutěšenou situaci žalobce a jeho rodiny. Soud uvěřil, že žalobce byl v jednom případě odmítnut při nástupu do zaměstnání s tím, že se jedná o osobu, o „které se píše“. Na druhou stranu soud zohlednil, že žalobce manželka od počátku podporovala, chtěla, aby se vrátil do rodiny (sic se hádali a došlo k jejich částečnému odcizení). Dnes je situace zcela stabilizovaná a žalobce žije s manželkou a všemi dcerami, včetně údajně poškozené, ve společné domácnosti. Jde-li o medializaci věci, soud nedospěl k závěru a žalobce tuto skutečnost ani netvrdil, že by sdělovací prostředky porušily zásadu presumpci neviny. Medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu a nelze ji přičítat žalované k tíži (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 4280/2011). Soud však zohlednil skutečnost, že žalobce byl do té doby osobou bezúhonnou, nebyl stíhán vazebně. Stejně tak původní práci žalobce opustil dobrovolně a uvedené stejně jako insolvenční řízení nemělo příčinnou souvislost s nezákonným trestním stíháním (žalobce ve svém výslechu připustil, že byl již před trestním stíháním v dluhové pasti).

32. Soud ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení.

33. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím „smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že „forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi „završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 50 000 Kč (výrok I.). V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic, než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné by se žalobci stejně dostat nemohlo – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud zohlednil, že žalobce byl stíhán pro vícero trestných činů, mj. úmyslného trestného činu spáchaného na dítěti mladším 15ti let, [Anonymizováno], a že byl ohrožen vysokou sazbou trestu odnětí svobody/až 12 let/. Konkrétní výši částky tak odůvodňuje výše popsaná povaha trestní věci, která je nepochybně spojena se zvýšenou mírou společenského odsouzení, a to jak obecně v rámci široké veřejnosti, tak i mezi samotnými odsouzenými pro jiné trestné činy. Přiznané zadostiučinění pak zejména zdůvodňuje shora popsaný zásah do rodinného, soukromého a ekonomického života žalobce. V řízení sice bylo prokázáno, že manželka žalobce po celou dobu podporovala, avšak stejně tak soud uvěřil, že nařčení z uvedeného skutku mezi manželi určité odcizení, včetně intimního způsobilo. Dále soud zohlednil, že trestní stíhání znamenalo pro žalobce a jeho rodinu i citelnou finanční zátěž, ať už v podobě nákladů na advokáta, tak v podobě výdajů vynaložených na cestu k nařízeným vyšetřením, když žalobce byl v řízení opakovaně podroben znaleckému zkoumání. Dále nelze odhlédnout, že kauza byla i medializována, žalobce byl do té doby bezúhonný. Na druhou stranu soud zohlednil, že žalobce nebyl stíhán vazebně a předně, že v řízení doznal, že pod vlivem [Anonymizováno] se choval k poškozené [Anonymizováno] minimálně nevhodně, pokud po ní [Anonymizováno] když toto jednání samo o sobě je amorální bez ohledu na to, pro co vše byl žalobce obžalován. Tímto chováním si žalobce do určité míry poškodil své dobré jméno a čest vlastním přičiněním.

34. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

35. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 21 C 47/2019, kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 120 000 Kč. V tomto případě byl poškozený trestně stíhán shodně jako žalobce pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný na dítěti mladším 15ti let. Poškozený byl rovněž jako zdejší žalobce ohrožen trestní sazbou až 12 let. Trestní stíhání pak trvalo 728 dnů, tj. vyjma několika dnů v podstatě totožnou dobu. Poškozený byl také obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, stres, žil v nejistotě, jak trestní stíhání dopadne. Stejně jako žalobce se na něm trestní stíhání projevilo zejména v rodinné sféře, kdy došlo k narušení rodinných vztahů a k zásahu do ekonomické sféry v podobě nutnosti vynaložit náklady na obhajobu. V obou případech došlo k medializaci věci. Nicméně zásadní rozdíl spočívá ve skutečnosti, že poškozený strávil v souvislosti s trestním stíháním téměř 11 měsíců ve vazbě, tj. byl podstatným způsob omezen na své osobní svobodě a dále byl postaven mimo službu, když zdejší žalobce původní zaměstnání opustil dobrovolně, sám uvedl, že v podstatě zbytečně. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá k závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobci je částka 50 000 Kč, kdy lze mít za to, že negativní zásahy do života poškozeného byly podstatně markantnější a na rozdíl od zdejšího žalobce, nebylo v řízení prokázáno žádné jiné nevhodné chování poškozeného vůči nezletilému synovi/dceři, jako tomu je naopak v případě zdejšího žalobce.

36. Žalobce obdobný případ, kde by byla přiznána žalovaná částka 120 000 Kč, sám nepředložil, a ani soudu nevyložil, v čem jsou případně zásahy do jeho práv významnější a odůvodňovaly by přiznání vyšší částky, proto soud ve zbývající části 70 000 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl.

37. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 113 000 Kč (113 000 Kč za nemajetkovou újmu; dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Žalobce byl z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšný co do částky 113 000 Kč (neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo i jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013/, proto mu náleží plná náhrada nákladů řízení.

39. Žalobci vznikly náklady řízení, které sestávají z: - zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč - odměny za 5x účelně vynaložený úkon právní služby po 5 620 Kč bez DPH (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, porada s klientem dne 16. 6. 2025; 2x účast u ÚJ dne 24. 6. 2025) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a); § 11/1 a), c), d), g) AT; tj. celkem 34 001 Kč s DPH - paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 5 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 450 Kč, tj. celkem 2 723 Kč s DPH - cestovné vozidlem Volkswagen, vzdálenost [Jméno advokáta B] – [adresa] a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 139, se základní náhradou za 1 km 5,80 Kč při ceně PHM 34,70 Kč/1 litr, při spotřebě 5,1 l/100 km = po drobném zaokrouhlení 2 104 Kč (cestovné dne [datum]). - náhrada za promeškaný čas strávený cestou [Jméno advokáta B] – [adresa] (2x) dle § 14 odst. 3 AT za 8 započatých půlhodin po 150 Kč za cestu tam a zpět, celkem 1 452 Kč s DPH - právní zástupce žalobce je plátce DPH Tedy celkem činí náklady řízení 40 465 Kč s DPH. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.