46 C 139/2020-64

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 pro zaplacení 74 020 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 085,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 019,71 Kč od 2. 10. 2020 do 17. 12. 2020 a z částky 3 085,50 Kč od 18. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 50 000,29 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 000,29 Kč od 2. 10. 2020 do zaplacení zamítá

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 19 972 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 74 020 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnila tím, že proti ní bylo dne 5. 12. 2018 zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu zpronevěry. Trestní stíhání skončilo vydáním rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 7. 2019, čj. 2 T 63/2019-120, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 3. 2020 Trestní stíhání trvalo 15 měsíců. V řízení tedy došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za nějž žalobkyně požaduje zadostiučinění ve výši 50 000 Kč, neboť pro ní trestní řízení představovalo velkou duševní a fyzickou zátěž. Žalobkyně nerozuměla, z jakého důvodu proti ní bylo trestní stíhání vedeno. Postup orgánů činných v trestním řízení narušil její víru v právní stát, neboť byla trestním příkazem odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 4 měsíců s podmíněným odkladem a stanovenou zkušební dobou v délce 18 měsíců, a to ve věci, která dle jejího názoru měla povahu maximálně občanskoprávního sporu. Žalobkyně se dále obávala možného uložení trestu vyhoštění z ČR, které by jí způsobila zvlášť závažnou újmu, když v ČR má povolen trvalý pobyt a snaží se být platným členem společnosti. Ačkoliv žalobkyni nehrozil formálně vysoký trest, hrozbu trestu vyhoštění považovala za trest velmi citelný a celý její život narušující a měnící. Dosud byla osobou bezúhonnou a byla-li by trestána, nemusela by dostat povolení k dalšímu pobytu na území ČR. Žalobkyně dále požaduje náhradu škody v podobě nákladů právního zastoupení ve výši 24 020 Kč. Svůj nárok žalobkyně uplatnila u žalované dne 1. 4. 2020, ta však v zákonné lhůtě o nároku nerozhodla.

2. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobkyně dne 1. 4. 2020 uplatnila nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), ve výši 74 020 Kč sestávající z vynaložených nákladů právního zastoupení ve výši 24 020 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Žalovaná požadavku žalobkyně na náhradu nákladů právního zastoupení vyhověla co do částky 20 934,21 Kč. Co se týká požadavku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za tuto skutečnost se omluvila, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 16. 12. 2020. Žalobkyně se k zásahu do jejího osobního života vyjadřovala pouze obecně. Byla stíhána pro trestný čin zpronevěry s horní hranicí trestní sazby 2 roky. Státní zástupce navrhoval uložit trest na spodní hranici s kratší zkušební dobou, následně však uvedl, že by mohl být uvažováno i o upuštění od potrestání. Žalobkyni tedy trest vyhoštění fakticky nehrozil. S ohledem na uvedené má žalovaná na to, že samotné konstatování, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se vzhledem k uvedenému jeví jako dostatečné.

3. Žalobkyně na základě částečného plnění ze strany žalované vzala svou žalobu co do části nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 20 934,21 Kč zpět. Soud proto řízení usnesením ze dne 14. 1. 2021, čj. 46 C 139/2020-56, řízení částečně zastavil.

4. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

5. Na základě předložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

6. Z žádosti o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ze dne 1. 4. 2020 vyplývá, že žalobkyně u žalované předběžně uplatnila nárok na náhradu škody v podobě nákladů právního zastoupení ve výši 24 020 Kč a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 50 000 Kč, kterou zdůvodnil velkou duševní a fyzickou zátěží.

7. Ze stanoviska žalované ze dne 16. 12. 2020 je patrné, že žalovaná žalobkyní uplatněný nárok předběžně projednala, potvrdila přijetí žádosti žalobkyně ke dni 1. 4. 2020. Žalovaná konstatovala, že v trestním řízení proti žalobkyni došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona (usnesení policejního orgánu ze dne 5. 12. 2018, čj. KRPM [číslo] 2018 [číslo]). Žalovaná se za tuto skutečnost omluvila. Vzhledem k okolnostem případu považuje žalovaná konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvu za dostatečné zadostiučinění za porušení práva. Pokud se jedná o náhradu škody v podobě nákladů obhajoby, žalovaná shledala nárok žalobkyně oprávněný v částce 20 934,21 Kč. Tato částka byla připsána na účet zástupce žalobkyně dne 17. 12. 2020, jak je patrno z detailu transakce uvedeného v e-mailu předloženého žalobcem.

8. Ze spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 2 T 63/2019 soud zjistil následující: -) dne 5. 12. 2018 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně pro spáchání přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 15. 2. 2019 -) dne 22. 2. 2019 byla žalobkyně vyslechnuta -) dne 11. 4. 2019 byla podána obžaloba -) dne 30. 4. 2019 byl vydán trestní příkaz, kterým byl žalované uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který byl podmínečně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Žalované byl trestní příkaz doručen dne 30. 7. 2019. -) dne 6. 8. 2019 podal proti trestnímu příkazu obhájce žalované odpor. Současně předložil soudu plnou moc k zastupování žalobkyně ze dne 6. 8. 2019 -) dne 26. 8. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení na 20. 9. 2019 -) dne 9. 9. 2019 substitutka žalobce nahlížela do spisu -) dne 19. 9. 2019 bylo hlavní líčení odročeno na 29. 10. 2019 z důvodu nemoci žalobkyně poté, co obhájce 3x požádal o odročení jednání -) dne 24. 10. 2019 obhájce žalobkyně podal návrh na předběžné přezkoumání obžaloby a na zastavení trestního stíhání -) dne 29. 10. 2019 byl pořízen opis z rejstříku trestů, z nějž je patrno, že trestní stíhání žalobkyně pro trestní čin dle § 254 odst. 1 trestního zákoníku bylo dne 1. 9. 2018 Okresním státním zastupitelstvím v [obec] podmíněně zastaveno dle § 307 odst. 1 trestního řádu se zkušební dobou do 1. 9. 2019 -) dne 29. 10. 2019 se konalo hlavní líčení, které bylo pro nepřítomnost tlumočníka odročeno na 6. 12. 2019, přičemž toto se uskuteční za použití videokonference u OS v [obec] -) dne 30. 10. 2019 podal obhájce podání nazvané žádost a návrhy, v němž opakuje svůj návrh na zastavení řízení. Dále uvádí, že žalovaná propanbutanové láhve vrátila, případně zaplatila a navrhl vyslechnout svědka a provést důkaz policejním spisem, z nějž bude patrno, že v jejím obchodě došlo ke krádeži -) dne 29. 10. 2019 zaslala PČR, Územní odbor [obec] zprávu soudu, kterou oznamují, že zásilka, která měla být jejich prostřednictvím doručena (předvolání k hlavnímu líčení dne 29. 10. 2019) nelze doručit, neboť žalobkyně se na předmětné adrese nenacházela. V závěru je uvedeno, že povolení k pobytu má žalobkyně platné od 9. 9. 2019 na neomezenou dobu -) dne 1. 11. 2019 bylo hlavní líčení odročeno na 12. 12. 2019, neboť videokonferenci na 6. 12. 2019 nebylo možno zajistit -) dne 12. 12. 2019 se konalo hlavní líčení, při kterém byla vyslechnuta žalobkyně, svědkové, provedeny listiny a bylo odročeno na 28. 1. 2019, přičemž obhájce sdělil, že k hlavnímu líčení zajistí substituci a žalobkyně se z hlavního líčení omluvila -) dne 28. 1. 2020 se konalo hlavní líčení, na které se svědek nedostavil, byly předneseny závěrečné návrhy. Státní zástupce navrhl žalobkyni uložit podmíněný trest při spodní hranici trestní sazby eventuálně upustit od potrestání. Následně byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro nějž byla stíhána. Rozsudek byl žalobkyni doručen po překladu tlumočnicí dne 7. 5. 2020 a nabyl právní moci dne 16. 5. 2020 -) vzhledem k tomu, že žalobkyně nerozumí dobře českému jazyku, bylo třeba opatřeními zajišťovat tlumočníka jak k překladům listin, tak k účasti při jednání. Současně byla korespondence doručována prostřednictvím PČR neboť si ji žalobkyně na známých adresách nevyzvedávala.

9. Na základě uvedených zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně byla na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 12. 2018 stíhána pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobkyni bylo usnesení doručeno až dne 15. 2. 2020, následně byla vyslechnuta a v dubnu 2020 na ni byla podána obžaloba. Soud 30. 4. 2020 vydal trestní příkaz, který se však podařilo doručit až s 3měsíčním prodlením. S podáním odporu byla do spisu založena plná moc obhájce žalobkyně. Žalobkyně byla stíhána již v roce 2018 pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž toto bylo státním zástupcem podmíněně zastaveno. V řízení došlo k vydání zprošťujícího rozsudku dne 28. 1. 2020, který však bylo nutno přeložit a doručit žalobkyni, právní moci tak rozsudek nabyl až dne 16. 5. 2020. Žalobkyně se podáním ze dne 1. 2. 2020 obrátila na žalovanou se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Žalovaná dne 16. 12. 2020 vydala stanovisko, kterým konstatovala, že v naříkaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za toto se omluvila a poskytla žalobkyni náhradu nákladů obhajoby ve výši 20 934,21 Kč. Ve zbytku shledala nárok žalobkyně nedůvodným.

10. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle následujících ustanovení: Podle § 1 zákona, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 5 písm. a) zákona platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním. Dle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Dle odst. 2 zákona byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle § 14 odst. 3 zákona, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Dle § 15 odst. 2 zákona, se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle § 77 odst. 1 písm. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nebo i) byl cizinec v České republice ve 3 a více případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, za podmínky, že od právní moci posledního odsouzení do zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu neuplynula doba delší než 1 rok. Dle odst. 2 Ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže a) cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu.

11. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

12. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usneseními o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

13. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný. Žalobkyně byla, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhána pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. V souvislosti s žalobkyní tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod [číslo] dostupný jako ostatní zde uvedená rozhodnutí NS na stránkách [webová adresa], dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 14. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, je třeba vycházet z následujících kritérií významných z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním na a) délku trestního stíhání b) povahu trestní věci c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

15. Trestní řízení žalobkyně trvalo od 15. 2. 2019, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 12. 2018 až do doručení právní moci zprošťujícího rozsudku, která vlivem překladu nastala až 7. 5. 2020, nicméně z žaloby je patrno, že se obhájce domníval, že právní moc nastala již dne 5. 3. 2020 Celkem tedy trestní řízení trvalo necelých 15 měsíců, nicméně žalobkyně byla dle svých tvrzení v nejistotě pouze do 5. 3. 2020, tj. po dobu necelých 13 měsíců. Délka řízení byla negativně ovlivněna i ztíženým doručováním, neboť žalobkyni bylo doručováno prostřednictvím policejního orgánu (např. doručení trestního příkazu trvalo 3 měsíce) a též nutností pořizovat překlady a opatřovat k úkonům tlumočníka, resp. konat hlavní líčení prostřednictvím videokonference s Okresním soudem v Ústí nad Labem.

16. Pokud jde o povahu trestní věci, žalobkyně byla stíhána pro spáchání přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, za což jí hrozil trest odnětí svobody až 2 léta. Žalobou tvrzený trest vyhoštění žalobkyni ani jako cizince nehrozil, neboť tento je ukládán pouze vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem a neukládá se má-li pachatel povolen na území republiky trvalý pobyt a má zde pracovní a sociální zázemí. Žalobkyně sama uvádí, že v ČR dlouhodobě žije, podniká či pracuje. Z trestního spisu je navíc patrné, že za dobu stíhání byl žalobkyni udělen trvalý pobyt na dobu neomezenou. Ani žalobou uvedený argument, že nejistota ohledně prodloužení (míněno patrně zrušení) pobytu neobstojí, neboť z ustanovení § 77 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že pobyt by byl zrušen při opakované úmyslné trestné činnosti, odsouzení k nepodmíněnému trestu v trvání alespoň 3 let či opakovaného závažného rušení veřejného pořádku či práv a svobod druhých. Žalobkyně však byla netrestaná, což samo o sobě vylučuje zrušení pobytu, k němuž je možné přistoupit, při opakování trestné činnosti, trest odnětí svobody v délce přesahující 3 roky žalobkyni také nehrozil.

17. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluva, jichž se žalobkyni od žalované dostalo, se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání jeví jako dostačující. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Délka řízení byla úměrná projednávanému skutku. Žalobkyně byla stíhána pro přečin s horní hranicí trestní sazby 2 roky. Vyhoštění i zrušení pobytu, jak vyloženo výše žalobkyni nehrozilo.

18. Pokud se jedná o duševní a fyzickou zátěž, tato je spojena s každým trestním stíháním a dle názoru soudu je dostačujícím momentem„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobkyni od žalované mělo dostat, právě konstatování, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a omluva. [ulice] duševní zátěže nelze u žalobkyně přeceňovat. Žalobkyni se převážnou část řízení nedařilo doručovat, svou nejistotu z výsledku řízení si tak významně prodloužila svou nedostupností. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobkyni stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobkyni trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím relutární satisfakce. Soud proto žalobu co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím ve výroku II. zamítl.

19. Pokud se jedná o náhradu nákladů obhajoby, žalovaná přiznala žalobkyni náhradu ve výši 20 934,21 Kč. Nepřiznala náhradu, resp. přiznala náhradu ve snížené výši, za následující: 6. 8. 2019 – odpor proti trestnímu příkazu, který dle názoru žalované není úkonem právní služby 29. 10. 2019 – účast při jednání OS [obec], za který dle žalované náleží pouze poloviční odměna 20. Soud se neztotožnil s názorem žalované, že žalobkyni nepřísluší náhrada za odpor. Dle § 11 odst. 3 advokátního tarifu náleží za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Odpor sice není v § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu, ale je povahou a účelem nejbližší odvolání. Vzhledem k tomu, že směřuje do věci samé, náleží za něj odměna dle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu včetně režijního paušálu ve výši 300 Kč. Pokud se jedná o odměnu za účast při hlavním líčení konaném dne 29. 10. 2019, i za tento úkon náleží odměna dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Nejednalo se o hlavní líčení, při kterém by byl pouze vyhlášen rozsudek a ke krácení odměny zde není důvod. Žalobkyni tak nad rámec žalovanou nahrazených nákladů na obhajobu náleží též odměna za jeden úkon ve výši 1 500 Kč (§ 10 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu) a doplatek do plné odměny za úkon, za něž byla žalovanou přiznána odměna pouze ve výši jedné poloviny, tj. 1,5 x 1 500 Kč, 1 režijní paušál (300 Kč) a DPH ve výši 21 % (535,50 Kč), celkem tedy 3 085,50 Kč. Žalobkyně celkem na náhradě nákladů obhajoby požadovala částku 24 020 Kč, žalovaná přiznala částku 20 934,21 Kč a soudem bylo přiznáno 30 85,50 Kč, tj. celkem náhrada nákladů činí 24 019,71 Kč. [příjmení] soud dostál svému závazku rozhodnout o celém předmětu sporu, nezbylo mu, než žalobu co do nároku na částku 0,29 Kč zamítnout.

21. Výrokem I. soud žalobci přiznal úroky z prodlení v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., z částky 24 019,71 Kč, a to od 2. 10. 2020 do 17. 12. 2020, neboť žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 1. 4. 2020, lhůta 6 měsíců tak skončila dne 1. 10. 2020, žalovaná však částečně plnila až dne 17. 12. 2020, přičemž na částku 3 085,50 Kč dosud neplnila, žalobkyni proti náleží úrok z prodlení z této částky od 18. 12. 2020 do zaplacení. Výrokem II. byl úrok z prodlení z nepřiznané částky 50 000,29 Kč zamítnut.

22. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

23. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 000 Kč a náklady na právní zastoupení. Odměnu advokáta soud určil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Nárok nemajetkové újmy se na náklady právního zastoupení započítávají tarifní hodnotou sporu 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Nárok žalobkyně byl, ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011, když žalovaná zadostiučinění v podobě konstatování a omluvy poskytla, to však až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 zákona, důvodný. Žaloba byla dále důvodná co do částky 24 019,71 Kč z titulu náhrady nákladů na obhajobu. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 3 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, částečném zpětvzetí žaloby) ve výši 4 100 Kč za úkon, dále 3x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH ve výši 2 772 Kč Celkem je tedy žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 19 972 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

Poučení