46 C 147/2021-68

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený [anonymizováno] [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 57 000 Kč s příslušenstvím a 60 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 60 000 Kč zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 232,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 57 000 Kč z titulu náhrady škody a částky 60 000 Kč představující nemajetkovou újmu. Svou žalobu zdůvodnil tím, že byl v právním postavení obviněného stranou trestního řízení vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], v němž byl obviněn ze spáchání přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci přípravného řízení byl vyzván dne 19. 11. 2016 policejním orgánem k vydání [značka automobilu] [registrační značka], r. v. [rok], technického průkazu č. [anonymizováno] [číslo], osvědčení technického průkazu č. [anonymizováno] a dvou kusů klíčů od vozidla, jako hmotných věcí důležitých pro trestní řízení. Usnesením [název soudu] čj, [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], byla věc ve smyslu § 222 trestního zákoníku postoupena [stát. instituce] s tím, že by se mohlo jednat o přestupek. Soud však nerozhodl o vrácení vydaných věcí, byť pro účely trestního řízení jich nebylo třeba. Městský úřad v Kroměříži bez zahájení přestupkového řízení rozhodl tak, že věc odložil, o vydaném osobním vozidle ovšem nerozhodl, žalobce jej proto požádal o vydání věcí. K tomu se žalobci dostalo sdělení, že o vydání věcí musí rozhodnout soud. [název soudu] se však necítil příslušným k rozhodnutí o vydání věcí, stejně tak [stát. instituce]. Vozidlo se nacházelo na odstavném parkovišti v [obec], nechráněné proti povětrnostním podmínkám až do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení [název soudu] čj. [číslo jednací], kterým byly hmotné věci vráceny s tím, že již nejsou k dalšímu řízení třeba. V tuto dobu však bylo vozidlo ve stavu, kdy bylo rezavé, bez technické prohlídky, kterou už ani nebylo možné provést, a proto bylo vozidlo neprodleně předáno do zařízení ke sběru autovraků. Ačkoliv bylo vozidlo vydáno dne [datum] a řízení před soudem skončilo dne [datum], bylo o vrácení vozidla rozhodnuto až dne [datum]. Žalobce tak má za to, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), neboť soud porušil povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a navíc rozhodnutí nevydal, ačkoliv jej vydat měl souběžně s rozhodnutím ve věci samé. V době, kdy vozidlo bylo vydáno ze strany žalobce, bylo pojízdné a obchodovatelné za částku 12 000 Kč, zatímco v době vrácení bylo zcela nepojízdné a bez hodnoty bylo předáno k likvidaci. Žalobci tak vznikla škoda ve výši 12 000 Kč. Žalobce proto požaduje náhradu škody ve výši 57 000 Kč představující hmotnou škodu ve výši 12 000 Kč a náhradu částky 45 000 Kč za délku řízení. Dále žalobce požaduje částku 60 000 Kč z titulu nemajetkové újmy, neboť má za to, že došlo k citelnému zásahu do osobnostních práv žalobce a nepostačí pouze konstatování porušení práva. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne [datum], ta však do podání žaloby (do [datum]) nárok žalobce předběžně neprojednala a žalobci tak nezbylo, než svůj nárok uplatnit u soudu.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala a navrhla jej zamítnout. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 57 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč. K projednání žádosti žalobce došlo dne [datum]. Žalovaná konstatovala, že v případě žalobce nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona a požadovaná náhrada škody tak nebyla žalobci poskytnuta. O vydání zadrženého automobilu bylo rozhodnuto dne [datum], nárok byl u žalované uplatněn až dne [datum], nárok na náhradu nemajetkové újmy je tak promlčený. Pokud se jedná o požadavek na náhradu škody 45 000 Kč, tento postrádá smysl, neboť patrně vychází z mechanismu výpočtu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, není jasný její základ a nelze jej tedy považovat za důvodný. Co se týká požadavku na náhradu částky 12 000 Kč představující snížení hodnoty vozidla, má žalovaná za to, že se jedná o běžnou činnost, která je součástí běžného postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud je zde důvodné podezření, že uvedené věci jsou buď předmětem trestné činnosti, jsou výnosem z trestné činnosti nebo jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo byly užity k jeho spáchání. Zde převažují zájmy veřejnosti nad zájmy jednotlivce, kdy je nucen strpět zásah do své sféry, což je projednávaný případ. V souvislosti s tímto nárokem žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014 o neexistenci příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a snížením obvyklé ceny vozidla v důsledku plynutí času. K poklesu obvyklé ceny žalobcova vozidla by totiž došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu, který tak nelze považovat za jeho příčinu. Mezi poklesem ceny vozidla a nepřiměřenou délkou řízení tak nelze shledat existenci příčinné souvislosti a žalobce ani neprokázal vznik majetkové škody.

3. Soud nařídil jednání na [datum], při kterém žalobce vzal svou žalobu co do nároku náhradu škody ve výši 45 000 Kč zpět. Soud proto řízení v tomto rozsahu před zahájením jednání ve věci samé zastavil. Žalovaná se z jednání omluvila.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

5. Z podání žalobce adresovaného žalované, nazvaného Žádost o předběžné projednání nároku na náhradu škody ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/98 Sb. a na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/98 Sb. v platném znění ze dne [datum] je patrné, že žalobce se se svým nárokem na náhradu škody ve výši 57 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč obrátil na žalovanou.

6. Ze stanoviska žalované ze dne [datum] vyplývá, že žalovaná potvrdila přijetí žádosti žalobce dne [datum]. K nároku na náhradu nemajetkové újmy sdělila, že tento nárok je promlčený. Co se týká náhrady škody ve výši 45 000 Kč má za to, že tato náhrada postrádá smysl, jelikož pravděpodobně vznikla z mechanismu výpočtu vztahujícímu se k náhradě nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky a tento nárok je tedy nedůvodný. Pokud se jedná o nárok na náhradu škody ve výši 12 000 Kč, odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 4973/2014, dle kterého není dána příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a snížením obvyklé ceny vozidla v důsledku plynutí času.

7. Ze spisu [stát. instituce] sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] [číslo] soud zjistil následující: Dne [datum] [stát. instituce] obdržel žádost žalobce o vrácení věci, neboť usnesením [název soudu], kterým bylo rozhodnuto o postoupení věci dle § 222 odst. 2 trestního řádu, neboť by se mohlo jednat o přestupek, nebylo o vydání věcí rozhodnuto a tyto jsou stále v dispozici [stát. instituce], která není příslušná o věci rozhodnout. Na tuto žádost odpověděl [stát. instituce] sdělením k žádosti o vrácení hmotné věci tak, nemá právní titul k rozhodování o věcech vydaných v rámci trestního řízení. Dle trestního řádu je věc zajištěna po dobu nezbytně nutnou k zajištění účelu trestního řízení. Zajištění věci může trvat po celou dobu trestního řízení. Není-li zajištěná věc již k trestnímu řízení potřeba, vrátí se usnesením tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Správní orgán však shledal, že nevidí důvod, pro který by vydané hmotné věci neměly být vráceny tomu, kdo je vydal.

8. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti:

9. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení žalobce ze dne [datum] vyplývá, že žalobce vypověděl, že začátkem měsíce září podal prostřednictvím portálů [webová adresa] a [anonymizováno 7 slov], na který se mu [datum] ozval muž, který projevil zájem o vozidlo a dále popsal, jak probíhala prohlídka vozu dvěma zájemci.

10. Z protokolu o vydání hmotné věci ze dne [datum] je patrné, že žalobce ve smyslu § 78 trestního řádu vyzván z vydání [anonymizována tři slova] [registrační značka], technického průkazu č. [anonymizováno] [číslo], osvědčení technického průkazu č. [anonymizováno] a 2 ks klíčů od vozidla jako hmotné věci důležité pro trestní řízení, přičemž žalobce této výzvě vyhověl. Z údajů z velkého technického průkazu k vozidlu [registrační značka] pak vyplývá, že žalobce byl jeho vlastníkem.

11. Z protokolu o umístění vozidla do úložných prostor dodavatele plyne, že [obec] [anonymizováno] předmětné vozidla umístila u [právnická osoba], [anonymizováno], [ulice a číslo], [obec]. Vozidlo při předání bylo napadeno silnou korozí, scházela lišta prahu na pravé straně, stálo na litých kolech, poškozených provozem na letních pneumatikách [příjmení], vybaveno bylo rádiem, anténou, tažným zařízením, šíbrem, rezervou. Předány byly též 2 ks klíčů s nefunkčním ovládačem, technický průkaz a osvědčení o technickém průkazu.

12. Odborným vyjádřením ze dne [datum] byla po zhlédnutí vozidla stanovena jeho cena k datu [datum] včetně amortizace částkou 11 000 Kč.

13. Z informace o inzerátech poskytnuté z [webová adresa] [stát. instituce] ze dne [datum] je patrné, že žalobce dne [datum] podal inzerát na prodej vozidla [anonymizována dvě slova] za cenu 15 000 Kč, přičemž tento inzerát byl zobrazen 1 161x.

14. Z kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] plyne, že cena vozidla byla sjednána částkou 12 000 Kč.

15. Z návrhu na potrestání ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] byl předmětný návrh doručen [název soudu], přičemž žalobce byl obviněn z přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v souvislosti s prodejem předmětného vozidla manželům [příjmení] za částku 12 000 Kč.

16. Z usnesení ze dne 20. 4. 2017, čj. [číslo jednací], vyplývá, že věc byla ve smyslu § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena [stát. instituce], neboť žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

17. Ze žádosti o vrácení hmotné věci ze dne [datum] je patrné, že žalobce požádal soud o vrácení vozidla, klíčů a dokladů k vozidlu, když trestní řízení bylo ukončeno.

18. Z usnesení ze dne 28. 5. 2020, č. j. [číslo jednací], pak plyne, že bylo rozhodnuto o vrácení vozidla, klíčů a dokladů k vozidlu, neboť trestní řízení skončilo a vydané věci již nejsou pro trestní řízení potřebné. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

19. Z potvrzení o převzetí autovraku do zařízení ke sběru autovraků ze dne [datum] vyplývá, že bylo předmětné vozidlo předáno k likvidaci.

20. Soud ve věci aplikoval zejména následující zákonná ustanovení: Dle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) zákona, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti"). Dle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Dle § 13 odst. 1 věta první zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dle § 14 odst. 1 a 3 zákona, nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Dle § 15 odst. 2 zákona, se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 609 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 obč. zák. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 619 odst. 1 jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět mohla.

21. Po podřazení zjištěného skutkového stavu citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. K nároku na náhradu škody 22. Pokud se jedná o nárok na náhradu škody ve výši 12 000 Kč, dospěl soud k závěru, že žaloba je po právu.

23. Pro úspěšnost žaloby o náhradu škody proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek: existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody na straně žalobce.

24. Pokud se jedná o podmínku nesprávného úředního postupu, má soud za to, že tato podmínka je splněna. Dle § 80 odst. 1 věta první trestního řádu není-li věc, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Trestní řízení vedené vůči žalobci, který byl také osobou, která věc vydala, pravomocně skončilo dne [datum].

25. Vzhledem k tomu, že trestní řád nestanoví lhůtu k vrácení věci je nutno je vydat bez zbytečného odkladu poté, co zajištěné věci nejsou třeba k dalšímu řízení. Je zjevné, že po ukončení trestního stíhání žalobce dne [datum] opadl i důvod pro další trvání zajištění žalobcem vydaných hmotných věcí a bylo povinností trestního soudu o vrácení věcí rozhodnout. Soud však pochybil, když o vydání věcí nerozhodl bez zbytečného odkladu po opadnutí důvodu zajištění, přičemž k vydání pravomocného rozhodnutí o vrácení věci došlo až dne [datum]. Soud tedy nekonal a nerozhodl o vrácení věci v přiměřené lhůtě, dopustil se proto nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona.

26. Taktéž je splněna další zákonná podmínka představující vznik škody na straně žalobce. Žalobce před zahájením trestního stíhání, které celkem trvalo 7 měsíců, usiloval o prodej vozidla, které bylo následně zajištěno ve smyslu § 78 trestního řádu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že byť jeho hodnota byla odhadnuta částkou 11 000 Kč, žalobce jej zamýšlel prodat za 15 000 Kč a měl zájemce na prodej za částku 12 000 Kč. S ohledem na stáří vozu má soud za to, že za částku 12 000 Kč by vozidlo bylo obchodovatelné i po cca 5 měsících, které uběhly od vydání vozidla do skončení trestního řízení. Na straně žalobce tak došlo ke škodě v podobě ušlého zisku.

27. Z rozsudku Nejvyššího soudu 29. 11. 2012 ve věci 23 Cdo 2416/2012 vyplývá, že ušlý zisk musí být vždy specifikován konkrétně, jeho budoucí eventuální dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže jít jen o hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku.

28. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlým ziskem je totiž majetková újma, způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, 25 Cdo 3586/2006).

29. Žalobce v řízení prokázal, že usiloval o prodej vozidla a měl na vozidlo kupce za částku 12 000 Kč. Bylo-li vozidlo obchodovatelné za částku 12 000 Kč v době zahájení 7měsíčního trestního stíhání, bylo patrně za tutéž částku obchodovatelné i v době jeho skončení. Žalobce v řízení prokázal, že se nejednalo jen o hypotetickou možnost zpeněžení, ale že skutečně zamýšlel vozidlo prodat a činil kroky k tomu, aby k prodeji došlo, přičemž o vozidlo byl ze strany potenciálních kupujících zájem. Tím, že soud po skončení trestního stíhání nevydal bez zbytečného odkladu rozhodnutí o vrácení hmotných věcí a k vydání tohoto rozhodnutí došlo až více než 3 roky poté, co bylo trestní stíhání skončeno, dopustil se nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení o vrácení věci, přičemž v této souvislosti žalobci ušel zisk, který by prodejem vozidla získal. V důsledku délky řízení bylo dosažení zisku zmařeno, neboť v důsledku degradace bylo vozidlo neprodejné a bylo předáno k likvidaci. Žalobci tak byla možnost jeho prodeje a s tím spojeného dosažení zisku zmařena. Dle názoru soudu není odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4973/2014 přiléhavé. Je sice pravdou, že by došlo k poklesu obvyklé ceny vozidla i bez nesprávného úředního postupu soudu, nicméně nelze přehlédnout, že nebylo-li by nesprávného úředního postupu, žalobce by vozidlo s výše uvedeným ziskem zpeněžil (ke snížení hodnoty by došlo až následně po prodeji). Zisk žalobce tak byl zmařen nikoliv plynutím času a s ním spojeným snížením hodnoty vozidla, ale právě nesprávným úředním postupem soudu, který o vrácení vozidla nerozhodl bez zbytečného odkladu po opadnutí důvodu zajištění. K nároku na náhradu nemajetkové újmy 30. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.

31. Rozhodnou skutečností pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je v tomto případě den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o vrácení hmotných věcí, promlčecí doba pak činí 6 měsíců. Usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Posledním dnem, kdy žalobce mohl svůj nárok včas uplatnit u žalované, bylo datum [datum]. Žalobce však svůj nárok uplatnil u žalované až dne [datum], tj. až po uplynutí promlčecí doby. Na běh hmotněprávních lhůt, tedy ani na běh lhůty promlčecí neměla vliv v tu dobu probíhající epidemie nemoci COVID-19, a s ní spojený nouzový stav. Vyjma obecného odkazu na nouzový stav, žalobce konkrétně neuvedl, zda a jakým způsobem mu epidemie bránila v tom, aby uplatnil svůj nárok včas.

32. Ačkoliv by se mohlo zdát, že promlčecí lhůta v délce 6 měsíců je poněkud krátkou, byla Ústavním soudem shledána ústavně konformní, neboť jí není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (Usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3252/12).

33. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jak je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 4112/2020).

34. Výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).

35. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že námitka promlčení byla vznesena žalovanou oprávněně a je důvodná. Soud s přihlédnutím k citované judikatuře neshledal, že by námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Je věcí žalobce, aby dbal o svá práva a uplatnil je včas. V daném případě soud neshledal důvody, které by byly natolik výjimečné nebo extrémně intenzivní, aby jimi bylo lze odůvodnit tak markantní zásah do principu právní jistoty, kterým je odepření práva na uplatnění práva vznést námitku promlčení. Z tohoto důvodu tak soudu nezbylo než nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč zamítnout.

36. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za vyjádření k žalobě dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Nárok nemajetkové újmy se na náklady právního zastoupení započítávají tarifní hodnotou sporu 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Žalobce tak byl v řízení úspěšný v částce 12 000 Kč a co do částky 95 000 Kč (45 000 Kč z titulu náhrady škody a 50 000 Kč z titulu nemajetkové újmy). Úspěch žalobce činil 11,2 %, neúspěch 88,8 %. Z rozdílu neúspěchu a úspěchu vyplývá, že žalované náleží 77,6 % účelně vynaložených nákladů, tedy 232,80 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení