46 C 216/2022-79

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [anonymizováno] advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 68 338,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 481,78 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 66 299,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 66 299,50 Kč od 13. 10. 2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení částku 26 200 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení částku, která bude určena samostatným usnesením.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 92 332 Kč s příslušenstvím. Svou žalobou zdůvodnil tím, že proti němu bylo policejním orgánem dne [datum] zahájeno trestní stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dne [datum]. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] [anonymizováno] [datum]. Následně bylo policejním orgánem dne [datum] znovu zahájeno trestní stíhání žalobce, které bylo zastaveno na základě usnesení [název soudu] ze dne [datum] ve věci jím vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Stížnost poškozených byla zamítnuta [název soudu] usnesením ze dne [datum], tímto dnem bylo také trestní stíhání žalobce pravomocně skončeno. Žalobci v trestním řízení vznikly náklady spojené s obhajobou, a to ve výši 18 332 Kč, které svou žalobou požaduje spolu s náhradou nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním. Tuto žalobce vyčíslil částkou 75 000 Kč. Žalobce od roku 1992 podniká v oblasti nákladní dopravy a na žalobcovo podnikání je navázána celá rodina. Žalobce tuto činnost vykonává spolu se svým synem a manželka zajišťuje administrativu. Výdělek žalobce je důležitý i pro jeho dceru, která vychovává jako samoživitelka dvě děti. Žalobci v případě uznání viny hrozilo uložení dlouhodobého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, což by bylo pro žalobce a jeho rodinu likvidační. Navíc žalobce bydlí na vesnici a na řízení vozidla je závislý i v běžném životě. Žalobce se těžce srovnával s faktem, že v rámci dopravní nehody, jejímž byl účastníkem, zemřel člověk, policejní obvinění jeho stav značně zhoršilo. Neustále myslel na nehodu, byl apatický, přemýšlel, jak k dopravní nehodě došlo, promýšlel různé varianty, i to, proč se chodkyně začala na přechodu pro chodce vracet. Nedokázal se na nic soustředit, se svou rodinou se chtěl bavit pouze o nehodě. Byl podrážděný a ve stresu. Hádal se s manželkou i s dětmi, trpěl výbuchy vzteku. Mnohdy sedl do nákladního vozidla a manželku použil jako figurantku, zkoumal, kdy chodce vidí a kdy se mu skryje za sloupek, společně také vyrazili na místo nehody, které společně projížděli. Trestní stíhání se u něj projevilo i tak, že měl obavy z řízení vozidel, protože u každého chodce se obával, že mu skočí pod kola. Pokud měli se synem práci, při které nemusel řídit, využíval toho. Ulevilo se mu až poté, co státní zástupce na základě jeho stížnosti zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání a potvrdil jeho názor, že dopravní nehoda nebyla jeho chybou. Po zhruba 9 měsících však došlo k opětovnému zahájení trestního stíhání a celá anabáze začala znovu, ačkoliv měl již žalobce za to, že pro něj celá věc skončila. O to více na něj celá věc dopadla. Jeho výše uvedené stavy se začaly vracet. Žalobce po celou dobu stíhání pociťoval značné obavy a úzkost nejen ze skutečnosti, že by mohl být uznán vinným ze způsobení nehody, při které došlo k úmrtí, ale i z toho, že mu bude uložen zákaz řízení, který znemožní jeho další podnikání. Toto se značně podepsalo na jeho psychickém stavu, obtížně usínal, v noci se budil. Mnohdy vzbudil manželku a znovu o nehodě diskutovali.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody z důvodů uvedených v žalobě v částce 93 332 Kč. Žalovaná požadavku žalobce vyhověla co do částky 14 943,50 Kč představující náhradu nákladů obhajoby a částku 10 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Proti nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání zahájené usnesením ze dne dne [datum] a skončené dne [datum] vznesla žalobkyně námitku promlčení. Pokud jde o trestní stíhání zahájené usnesením ze dne [datum] a skončené usnesením [název soudu] ze dne [datum], žalovaná konstatovala, že v trestním stíhání bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“). Žalovaná rovněž vyslovila žalobci omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání a poskytla mu finanční kompenzaci nemajetkové újmy ve zmíněné částce 10 000 Kč, kterou považuje za dostačující.

3. Žalobce vzal svou žalobu co do částky 14 943,50 Kč představující náhradu majetkové škody a co do částky 10 000 Kč představující náhradu nemajetkové újmy zpět. Soud proto usnesením ze dne 7. 12. 2022, čj. 46 C 216/2022-37, řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. Před jednání vzal žalobce svou žalobu zpět též co do částky 1 089 Kč s příslušenstvím. Soud proto řízení zastavil při jednání, avšak ještě před jeho zahájením.

4. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění.

5. Z podání ze dne [datum], nazvaného Uplatnění nároku na náhradu škody způsobené neoprávněným trestním stíháním je patrné, že žalobce prostřednictvím svého zástupce uplatnil předběžně svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání vedené před [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] u žalované. Konkrétně požadoval náhradu nákladů obhajoby ve výši 18 332 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč. Podání žalobce bylo žalované doručeno dne [datum], jak je patrno z jejího přípisu ze dne [datum]

6. Ze stanoviska žalované ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná shledala důvodným nárok na náhradu nákladů obhajoby, ovšem ve znění advokátního tarifu upravující mimosmluvní odměnu. Úkony shledala co do druhu, délky a použité sazby odměny v souladu s jeho obsahem s výjimkou dvou stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání, za které byla přiznána odměna toliko ve výši sazby za jeden úkon. Za ostatní úkony přiznala žalovaná částku 2 300 Kč, nikoliv 2 600 Kč požadované v žádosti. Celkem dospěla k výši účelně vynaložených nákladů řízení v částce 14 943,50 Kč. Co se týká nemajetkové újmy, žalovaná shledala, že došlo k porušení práva žalobce nebýt trestní stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, žalobci se omluvila a poskytla zadostiučinění ve výši 10 000 Kč.

7. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku k osobě žalobce bylo zjištěno, že žalobce podniká v oblasti Silniční motorová doprava - nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí, - nákladní mezinárodní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí, - nákladní vnitrostátní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí a nákladní mezinárodní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 2,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí; Nakládání s odpady (vyjma nebezpečných); Přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti; Pronájem a půjčování věcí movitých; Podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady.

8. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti. Z usnesení policejního orgánu ze dne [datum] je patrné, že proti žalobci bylo dle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku. Žalobce měl svým jednáním jinému z nedbalosti způsobit smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení řidiče, a uloženou mu podle zákona. Usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum], jak je patrno z připojené doručenky. Z podání [anonymizováno] [jméno] [příjmení], obhájce žalobce, ze dne [datum] vyplývá, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání, podal blanketní stížnost. Tato byla doplněna dne [datum], jak je zřejmé z odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z usnesení státního zástupce [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] [číslo jednací] ze dne 30. 6. 2020, bylo usnesení policejního orgánu, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného z přečinu usmrcení z nedbalosti, dle § 143 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku zrušeno, a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z usnesení policejního orgánu ze dne [datum] se podává, že policejní orgán odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu, a není na místě, věc vyřídit jinak. Z usnesení státního zástupce [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] [číslo jednací] ze dne 3. 11. 2020 plyne, že státní zástupce zamítl jako nedůvodnou stížnost poškozených proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo odloženo podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku. Z usnesení policejního orgánu ze dne [datum] bylo dle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že svým jednáním z nedbalosti způsobil smrt. Usnesení bylo dle dodejky žalobci doručeno dne [datum]. Z podání obhájce žalobce ze dne [datum] vyplývá, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal blanketní stížnost. Tato byla odůvodněna dne [datum], jak je patrné z podání obhájce žalobce z uvedeného data. Z usnesení státní zástupkyně [anonymizována čtyři slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací] plyne, že byla zamítnuta stížnost žalobce proti usnesení policejního orgánu ze dne [datum], kterým podle § 160 odst. 1 tr. řádu policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání, přičemž shledala, že tato není důvodná. Z opisu z evidence rejstříku trestu fyzických osob ze dne [datum] vyplývá, že o žalobci nejsou žádné informace o odsouzení. Z výpisu z evidenční karty žalobce, poskytnuté [stát. instituce], je patrné, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění pro dvanáct skupin vozidel, aktuální stav bodového hodnocení ke dni [datum], tedy ke dni vytvoření výpisu, je 0 bodů. Žalobce se dopustil přestupku dne [datum], když mu byla uložena pokuta příkazem na místě ve výši 300 Kč, [datum], když mu byla uložena pokuta ve výši 1 100 Kč. Z obžaloby státního zástupce [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] zřejmé, že proti žalobci byla pro přečin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 tr. zákoníku dne [datum] podána obžaloba. Z usnesení [název soudu] ze dne [datum] je zřejmé, že tento dle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodu uvedeného v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, trestní stíhání žalobce pro přečin usmrcení z nedbalosti, dle § 143 odst. 1 tr., zákoníku zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Z usnesení [název soudu] ze dne 20. 1 2022 se podává, že byla zamítnuta stížnost poškozených, proti usnesení [název soudu], ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. [spisová značka]. Toto bylo žalobci doručeno dne [datum], právní moci nabylo dne [datum].

9. Žalobce v rámci svého výslechu uvedl, že má se synem firmu, pracují spolu a syn je na něm závislý. S podnikáním pomáhá též manželka, do toho podporuje dospělou dceru, která u nich bydlí. Kdyby žalobce přišel o řidičský průkaz, bylo by to zlé, protože se synem pracují většinou společně a jeden bez druhého být nemůže. Žalobce měl strach sednout za volant, byl ve stresu a obával, že zase něco vyvede, měl obavy, když viděl lidi na přechodu. Žalobce se po nehodě začal řízení vyhýbat, přepravu ponechal na synovi a sám se věnuje spíše práci se stroji. Začal brát spíš zakázky na zemní práce, celkem tak řízení snížil zhruba na polovinu toho, co jezdil předtím. Po dopravní nehodě byl nervózní, byla to docela rána, nikdy přestupky nepáchal a pak se stalo něco takového, nechápal, jak k tomu mohlo dojít. Po nehodě mu záchranáři řekli, že paní bude v pořádku, chtěl jí i navštívit a pak mu řekli, že zemřela. Trestní stíhání se projevilo na jeho psychice, byl nesoustředěný, nervózní, doma došlo k hádkám, stále myslel na nehodu a na následky, špatně spal. Obával se uložení trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel, které by pro něj bylo likvidační, neboť od roku 1991 podniká v oblasti autodopravy, má živnostenské oprávnění též na odpady a nebezpečné odpady, zaobírá se tak i kontejnerovou dopravou, nicméně je mu znám obdobný případ, který skončil uložením podmínky a peněžitého trestu, doufal proto, že by to v jeho případě dopadlo aspoň takto. Předpokládá, že kdyby mu byl zákaz činnosti uložen, musel by si najít práci v okolí v pěší vzdálenosti či by dojížděl autobusem či na kole.

10. Svědkyně [jméno] [příjmení], manželka žalobce, uvedla, že žalobce chodil jak tělo bez duše, když se dozvěděl, že paní, kterou srazil, zemřela, byla to pro něj velká rána. V noci nespali, stále to probírali, žalobce dokola řešil, jak se to mohlo stát. Z žalobce se stal jiný člověk. Svědkyně tuto změnu neumí časově zařadit, nicméně jí dává do souvislosti se zahájením trestního stíhání, podáním obžaloby i první obsílkou, která žalobci přišla. Žalobce žádal manželku, aby jezdívala s ním, žalobce se za volantem bál, jezdil opatrně, byl pozornější, u přechodu pro chodce byl ve střehu. Žalobce byl zamlklý, často odcházel do dílny, tam sedíval a přemýšlel, měl neklidné spaní, v noci se o nehodě bavili, neboť se mu stále honila v hlavě, uzavíral se do sebe, byl nemluvný, svědkyně za něj musela zařizovat věci, protože toho nebyl vůbec schopen a nechtěl nic řešit. Psychologickou pomoc odmítl s tím, že se pokusí se z toho dostat sám. Cítil se špatně a nevěděl, jak trestní stíhání dopadne, co se bude dít, chodil a vypravoval o sobě, že je vrah a nemohl to unést. Žalobce spolu se synem podniká, doplňují se, svědkyně jim dělá administrativu. Kdyby žalobce přišel o řidičské oprávnění, své podnikání by již nemohl vykonávat. V době trestního stíhání s žalobcem a svědkyní bydlela dcera s dětmi, která byla po mateřské bez práce, které finančně vypomáhali. Před úkony trestního řízení žalobce vždy pár dní nespal, nechtěl o tom slyšet. Svědkyně na místo nehody s žalobcem několikrát jela, jednou to bylo přesně na den rok po nehodě, rekonstrukce nehody žalobce prováděl i doma na dvoře. Žalobce přišel o 2 klienty, nicméně svědkyně toto do souvislosti s trestním stíháním nedávala.

11. Svědkyně [jméno] [příjmení], dcera žalobce, vypověděla, že se k rodičům nastěhovala před dopravní nehodou, byla po mateřské, nepracovala, rodiče jí u sebe nechali bydlet a pomáhali jí i finančně. Z otce se stal někdo úplně jiný, stále si nehodu přehrával, neustále o ní mluvil, byl duchem nepřítomný, chodil si sednout do [anonymizováno] a přemýšlel, jak se to mohlo stát., byl zamlklý. Vyhýbal se řízení, bál se jezdit, svědkyně ho často vozívala a okřikoval jí, aby byla opatrná, i on sám se stal opatrnějším. Jeho chování k rodinným příslušníkům se nezměnilo. Před úkony trestního řízení nespal, byl neklidný, čekal, jak to dopadne, co se stane.

12. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Listinné důkazy nebyly stranami rozporovány. Co se týče svědecké výpovědi žalobce, manželky a dcery žalobce vzal soud v potaz žalobcův osobní zájem na výsledku řízení, i zájem manželky a dcery na příznivém rozhodnutí soudu ve prospěch žalobce. Pokud jde o výpověď žalobce, jeho výpověď byla koherentní, pravdivá, prostá jakéhokoliv zveličování. Žalobce uceleně vypověděl o svém povolání, dopravní nehodě, která jej zasáhla i o tom, jak by případné odsouzení k zákazu činnosti zasáhlo do jeho pracovního života, a v podstatě by byl nucen změnit profesi. Soud nemá pochyb o tom, že trestní stíhání bylo pro žalobce frustrující a že se obával odsouzení k zákazu činnosti. Pokud se jedná o zásah do rodinných vztahů a změnu chování žalobce, z jeho výpovědi a výpovědi svědkyň vyplynulo, že k těmto zásahům došlo zejména v důsledku samotné autonehody se smrtelným následkem, kterou žalobce stále přemítal v hlavě a nebyl schopen pochopit, jak k ní mohlo dojít, vliv trestního stíhání byl v tomto ohledu okrajový. O změně chování žalobce, jeho nervozitě, uzavřenosti, obav z řízení motorových vozidel i potřebě pochopit, proč a jak vůbec mohlo k nehodě dojít a zda a případně jak jí mohl zabránit, shodně vypověděly i obě svědkyně. Manželka taktéž vypověděla o jeho neschopnosti cokoliv zařídit a o jeho obavách a nervozitě před úkony v trestním řízení.

13. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení právních předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 zákona se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

15. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

16. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

17. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usneseními o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

18. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný. Žalobce byl, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přičemž řízení bylo usnesením soudu zastaveno.

19. V případě žalobce se nejednalo o jediné trestní stíhání zahájené usnesením ze dne [datum] a skončené vydáním usnesení [název soudu] ze dne [datum], kterým bylo zamítnuto odvolání proti usnesení o zastavení trestního stíhání, jak je patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [číslo jednací], dle kterého Nejvyšší soud již dříve přijal a odůvodnil závěr, podle kterého v situaci, kdy dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, vrácení věci příslušnému orgánu k dalšímu jednání a rozhodnutí a následnému novému zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek (případně se tato situace opakuje vícekrát po sobě), nelze považovat obě trestní stíhání pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání za trestní stíhání jediné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014. Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedeného závěru odklonit ani po zvážení dovolatelem předložené argumentace. Předně je třeba připomenout, že odškodnění újmy způsobené trestním stíháním je analogií újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 OdpŠk, kdy se za nezákonné rozhodnutí považuje usnesení o sdělení obvinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] 1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Odstraněním usnesení o sdělení obvinění rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným jsou naplněny podmínky pro to, aby se obviněný mohl domáhat náhrady újmy, která mu trestním stíháním byla způsobena, neboť dojde ke zrušení usnesení o sdělení obvinění pro nezákonnost (srov. § 8 odst. 1 OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). Není přitom podstatné, že trestní řízení dále pokračuje přípravným řízením, neboť výsledek tohoto přípravného řízení není určující pro nárok bývalého obviněného na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Z pohledu uvedeného nároku je tak nepodstatné, že § 12 odst. 10 trestního řádu spojuje konec trestního stíhání s meritorním rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, neboť trestní řád konec trestního stíhání určuje pro jiné účely, než na jakých je vystavěn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Z téhož důvodu jsou nedůvodné odkazy dovolatele na trestněprávní rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ta posuzovala navazující úseky trestního stíhání k jinému účelu, než je odškodnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.

20. Usnesení o zahájení trestního stíhání je podle § 160 odst. 1 tr. řádu nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Je tak zřejmé, že ve věci lze shledat 2 odpovědnostní tituly ve formě nezákonných rozhodnutí. Konkrétně je nezákonným rozhodnutím -) usnesení policejního orgánu ze dne [datum], které bylo zrušeno usnesením [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] dne [datum], -) usnesení policejního orgánu ze dne [datum], které bylo„ odklizeno“ usnesením [název soudu] ze dne [datum] a zamítnutého odvolání proti němu vydaného [název soudu] dne [datum].

21. Podle § 32 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a podle odst. 3 téhož ustanovení se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

22. Žalovaná vznesla v rámci řízení námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k prvnímu trestnímu stíhání, neboť ke zrušení rozhodnutí došlo [datum], přičemž ve všech těchto případech uplynula před podáním žádosti o předběžné projednání nároku a před podáním žaloby, subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta.

23. Námitka promlčení vznesená žalovanou ve vztahu k nárokům uplatněným žalobcem pak není v rozporu s dobrými mravy. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s dobrými mravy, byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).

24. Z provedeného dokazování neplyne, že by žalovaná usilovala o poškození či šikanu žalobce, když námitku promlčení vznesla. Žalobce nároky z nemajetkové újmy uplatnil u žalované pouze jednou, podáním ze dne [datum], tedy v době, kdy nároky z prvního zahájeného trestního stíhání byly promlčeny.

25. Soud se tak dále zabýval pouze odpovědnostním titulem v podobě nezákonného rozhodnutí, které představuje usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], které skončilo zastavením řízení, resp. usnesením odvolacího soudu o zamítnutí stížnosti tohoto rozhodnutí s právní mocí ke dni [datum].

26. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod [číslo] dostupný jako ostatní zde uvedená rozhodnutí NS na stránkách [webová adresa], dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 27. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, je třeba vycházet z následujících kritérií významných z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním na: a) délku trestního stíhání b) povahu trestní věci c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

28. Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum], kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], do [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum] Celkem tak trestní řízení trvalo necelých 6 měsíců.

29. Pokud jde o povahu trestní věci, žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což mu hrozil trest 1 rok až 6 let. Vzhledem k tomu, že se jedná o trestný čin proti životu a zdraví, byť pouze nedbalostí, je obecně spojen s vyšší mírou společenského a morálního odsouzení.

30. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že omluva a částka 10 000 Kč, jichž se žalobci od žalované dostalo, se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání jeví jako dostačující. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

31. Soud ve shodě s žalovanou má za to, že v případě žalobce bylo již namístě poskytnout finanční satisfakci. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to ani poskytnutím vyšší částky než 10 000 Kč, která byla žalobci žalovanou přiznána. Soud nemá důvod nevěřit, že žalobce se v rámci trestního stíhání cítil nekomfortně, obával se odsouzení, zejména s ohledem na své podnikání v oblasti autodopravy, které by musel v případě odsouzení k zákazu činnosti řízení motorových vozidel odňata, což by se v nemalé míře promítlo do jeho výdělků i výdělků celé rodiny, které jsou na příjem žalobce v podstatě navázány. Nicméně z provedeného dokazování vyplynulo, že k základní změně a zásahu do života žalobce nedošlo z důvodu trestního stíhání, ale již jen dopravní nehodou, při které se chodkyně na přechodu začala vracet a v podstatě vběhla žalobci pod kola. Žalobce se pak trápil zejména tím, že vůbec k nehodě došlo, kladl si ji za vinu, nota bene za situace, když zjistil, že chodkyně nakonec svým zraněním v nemocnici podlehla, ač po nehodě samé rozsah jejích zranění nepůsobil natolik rozsáhle. Žalobce těžce nesl úmrtí této osoby, sám sebe považoval za vraha a stále přemýšlel a zvažoval, jak mohlo k nehodě dojít a zda jí mohl zabránit a trýznil se myšlenkou na to, že zabil člověka, i přes to, že bylo nakonec prokázáno, že za úmrtí chodkyně vinu nenese. Trestní stíhání nepochybně zasáhlo do psychiky žalobce, zesílilo jeho vnitřní pocit viny, jako každé trestní stíháním zasáhlo do jeho cti a dobré pověsti.

32. S přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, se soud zabýval i případy odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce. Zde soud provedl srovnání s rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 28 C 223/2019, 12 C 27/2017 a 31 C 548/2014.

33. V prvém případě byl poškozený stíhán 2 487 dnů pro usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Hrozil mu trest až 3 roky. Poškozený musel ukončit podnikatelskou činnost, neboť s tou souviselo právě trestní stíhání, kdy byla usmrcena osoba, kterou najal k výkonu. Poškozený trpěl nesoustředěností, nespavostí, vyhledal pomoc a užíval antidepresiva. Trestní stíhání bylo medializováno na regionální úrovni, poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, ze strany žalované se mu dostalo omluvy. Žalobce byl oproti srovnávanému případu stíhán pouze necelých 6 měsíců, avšak za kvalifikovanou skutkovou podstatu a hrozil mu přísnější trest. Žalobce žil pod hrozbou ztráty svého podnikání v případě uložení trestu, ale během trestního stíhání se snažil vyhýbat řízení, ovšem to nikoliv v souvislosti s trestním stíháním, ale se samotnou dopravní nehodou, která nechala na jeho psychice následky. Co se týká zásahů do psychiky, ty byly u obou případů podobné, žalobce je však neřešil cestou odborníků.

34. Ve druhém případě byl poškozený stíhán pro usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Byl ohrožen trestem až 3 roky. Poškozený řádně netvrdil zásahy do osobních sfér, na výzvu soudu je nedoplnil, soud proto shledal dostatečným zadostiučiněním částku 62 500 Kč. Poškozený však byl v řízení před soudem prve odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem, byl trvale ve stresu, nemohl se soustředit, došlo k zásahu do jeho dobré pověsti a v místě trvalého bydliště, negativně se projevilo i v jeho psychickém onemocnění, došlo k navýšení psychofarmak, jeho jméno bylo spojováno se smrtí člověka, bylo mu uloženo uhradit náhradu škody ve výši 415 000 Kč. Žalobce byl oproti srovnávanému případu stíhán po dobu 4x kratší, byť pro přísnější trestný čin. Nebyl nikdy ani nepravomocně odsouzen, nedošlo ke zhoršení jeho zdraví. Navíc nelze přehlédnout, že v případě poškozeného se jednalo o náhradu přiznanou žalovanou nikoliv soudem.

35. Ve třetím případě řízení trvalo 20 měsíců, poškozený byl stíhán pro trestný čin těžkého ublížení z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Byl ohrožen trestem 6 měsíců až 4 roky nebo peněžitým trestem. U poškozeného se projevily pocity frustrace, stresu, nejistoty, ale i újmy na právech osobnostních, a to soukromého života, dobré pověsti a jména. Poškozený podléhal depresím, beznaději, měl problémy se spánkem, pociťoval nespravedlnost za to, že je trestně stíhán za něco, co nezavinil a sám byl těžce zraněn. Trpěl obavami, že bude shledán vinným a uložen mu trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, což by pro něj bylo likvidační. Skutečnost, že je trestně stíhán, se v místě bydliště roznesla, kolovaly zvěsti, že způsobil dopravní nehodu a nechce se k ní doznat. Celkem byla poškozenému přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Ve srovnání s případem žalobce bylo opětovně trestní stíhání žalobce výrazně kratší, hrozící trestní sazba byla u poškozeného mírnější. Co se týká stresu, nejistoty či problémů se spánkem, tyto byly u obou podobné. U obou se také projevila nejistota ohledně budoucího živobytí v důsledku hrozícího trestu zákazu činnosti. V případě žalobce však nedošlo k jeho zneuznání v místě bydliště.

36. S přihlédnutím k případům odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce a zásahům do osobnostních sfér žalobce soud dospěl k závěru, že částka zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 10 000 Kč je dostatečná, odpovídá prokázaným zásahům do osobní sféry žalobce a nijak nevybočuje z přiznávaného odškodnění v obdobných případech.

37. Pokud se jedná o náhradu škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby, tato byla již samotnou žalovanou uznána jako důvodná a náhrada byla vyplacena před rozhodnutím ve věci samé. Ve zbytku pak žalobce uznal jednak výpočet žalované za správný a co do částky, která přesahuje žalovanou vyplacenou náhradu nákladů obhajoby, vzal zpět, o čemž soud rozhodl usnesením při jednání.

38. S ohledem na uvedené lze shrnout, že náhrada škody poskytnutá žalovanou pokrývá výši účelně vynaložených nákladů žalobce na obhajobu a náhrada nemajetkové újmy poskytnutá žalovanou je dostatečnou satisfakcí za nezákonné trestní stíhání, soud proto žalobu co do částky 66 299,50 Kč spolu s příslušenstvím z této částky výrokem II. zamítl.

39. Výrokem I. však soud žalobci přiznal úroky z prodlení v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v kapitalizované výši 481,78 Kč z částky 24 943,50 Kč, a to od [datum] do [datum], neboť žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne [datum], lhůta 6 měsíců tak uplynula dne [datum], žalovaná vydala stanovisko, kterým přiznala žalobci zadostiučinění až [datum] a tuto částku vyplatila [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení od [datum] do [datum]. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

40. O nákladech řízení proto soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části.

41. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v nároku na nemajetkovou újmu podána v celém rozsahu důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne [datum], když žalovaná částečně plnila, to však až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 zákona. Co se týká náhrady škody, tuto pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení soud vypočetl přiznanou částkou 14 943,50 Kč. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši 24 200 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 5 úkonů právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, částečném zpětvzetí, vyjádření a účasti při jednání dne [datum]) ve výši 3 700 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky + 14 943,50 Kč), dále 5x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH ve výši 4 200 Kč. Soud nepřiznal odměnu za doplnění žaloby, neboť skutečnosti zde uvedené, měly být obsaženy již v samotné žalobě.

42. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o.s.ř., dle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Státu zatím náklady nevznikly náklady nevznikly, nicméně v souvislosti s výslechem svědkyně bylo na svědečném přiznáno 700, 95 Kč. Tato částka bude poté, co bude z účtu soudu vyplacena, uložena neúspěšné žalované k náhradě samostatným usnesením.

Poučení