46 C 233/2023 - 129

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Terezy Martincové a přísedících Mgr. Martiny Kotalíkové a Ing. Romana Lukeše ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený opatrovníkem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 286 325 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 286 325 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 286 325 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 15 % s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 48 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám České republiky – Okresního soudu Praha-východ.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 60 433,31 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně 2. žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 286 325 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku, a sice ve vztahu k 1. žalovanému z titulu náhrady škody, která žalobkyni vznikla jednáním 1. žalovaného spočívajícím v tom, že 1. žalovaný ve dnech [datum] až [datum] převzal celkem 286 325 Kč za současného potvrzení přijetí peněžních prostředků podpisem na jednotlivých lístcích, přičemž tyto prostředky byly určeny k výplatě zaměstnanců v rámci prací na základě smlouvy o dílo čtyř objednatelů (společnosti [jméno FO]) nebo k úhradě drobných výdajů a nákladů tzv. rezervní peníze, a ve vztahu k 2. žalované z titulu jejího prohlášení ze dne [datum] jakožto ručitele, na základě kterého se zavázala uhradit dluh 1. žalovaného. Žalobu odůvodnila zejména tím, že mezi žalobkyní a 1. žalovaným neexistoval žádný základní pracovněprávní vztah, který měl naopak 1. žalovaný se společností [právnická osoba], sídlem [adresa] (dále jen „společnost [právnická osoba]“), která byla v rozhodné době agenturou práce s oprávněním přidělovat své zaměstnance k práci u třetích osob tzv. uživatelů. Žalobkyně a společnosti [právnická osoba], spolu úzce spolupracovaly na základě smlouvy o poskytování a zajišťování služeb a podle potřeby jedna pro druhou vykonávaly služby, mj. i rozvážení výplat pro zaměstnance žalobkyně prostřednictvím společnosti [právnická osoba] Tuto činnost přitom prováděl 1. žalovaný podle pokynů společnosti [právnická osoba], u které byl zaměstnaný na základě dohody o provedení práce. Žalovaný však přijaté peněžní prostředky přijal, avšak s nimi naložil v rozporu s účelem, pro který mu byly svěřeny. 2. 1. žalovaný prostřednictvím opatrovníka navrhl žalobu zamítnout, neboť žalobkyní předložené ručně psané listy papíru neprokazují, že by větší obnos finančních prostředku byl předán právě 1. žalovanému, rovněž nelze s jistou uzavřít, že se skutečně jedná o podpis 1. žalovaného, a to s ohledem na skutečnost, že jde o pouhý podpis bez jakéhokoliv uvedení jména 1. žalovaného. Především pak byl ze strany opatrovníka 1. žalovaného namítnut nedostatek pasivní legitimace, jelikož 1. žalovaný není nositelem subjektivní hmotné povinnosti, které se žalobkyně u soudu domáhá, neboť se domáhá náhrady škody, která jí vznikla v rámci smluvního vztahu se společností [právnická osoba] Žalobkyně by se tak svého nároku měla domáhat právě proti společnosti [právnická osoba], neboť údajnou škodu způsobenou zaměstnancem třetí osoby není možné vymáhat přímo po zaměstnanci, který je odpovědný pouze svému zaměstnavateli. Podle tvrzení žalobkyně přitom mezi účastníky řízení žádný základní pracovněprávní vztah neexistoval, nýbrž 1. žalovaný byl svým zaměstnavatelem jakožto agenturou práce přidělen k práci u žalobkyně. 3. 2. žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že ručitelské prohlášení, které 2. žalovaná dne [datum] učinila je neplatné hned z několika důvodu, jednak z toho důvodu, že bylo učiněno pod nátlakem, který na 2. žalovanou vyvinuli neznámí muži, kteří se objevili v jejím zaměstnání a probudili v ní obavy o jejího syna (rozuměj 1. žalovaného), jednak z toho důvodu, že ručitelské prohlášení představuje akcesorický závazek a nemůže existovat bez závazku hlavního. Existence hlavního závazku, který měl podle žalobkyně vzniknout mezi ní a 1. žalovaným, však nemůže být prokázána, neboť podle tvrzení žalobkyně měl být 1. žalovaný zaměstnancem společnosti [právnická osoba], která byla agenturou práce a žalobkyně tak vystupovala jako tzv. uživatel. Podmínky vzniku agenturního zaměstnávání však žalobkyně neprokazuje a tvrzená dohoda o dočasném přidělení 1. žalovaného mezi žalobkyní a zaměstnavatelem 1. žalovaného je neplatná z důvodu nedostatku písemné formy. Ručitelské prohlášení je tak nadto neplatné i z důvodu, že jej uzavřela osoba, která na základě zákona a na základě neplatné dohody nemohla v této věci právně jednat. S ohledem na uvedené 2. žalovaná namítla nedostatek své pasivní legitimace.

4. Žalovaní jsou státním příslušníky Ukrajiny, proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný případ aplikoval s ohledem na § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, úpravu obsaženou ve Smlouvě mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech pod č. 123/2002 Sb.m.s. (dále jen „mezinárodní smlouva“), a dospěl k závěru, že ve vztahu k 1. žalovanému je ve věci náhrady škody podle čl. 49 odst. 2 mezinárodní smlouvy dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci a podle čl. 49 odst. 1 mezinárodní smlouvy je rozhodným právem právní řád České republiky, ve vztahu k 2. žalované je pak ve věci smlouvy o ručení podle čl. 48 odst. 5 mezinárodní smlouvy dána pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci a podle čl. 48 odst. 2 mezinárodní smlouvy je rozhodným právem rovněž právní řád České republiky.

5. Z dohody o spolupráci ze dne [datum] včetně přílohy č. 1 – koordinace a personální výpomoc – bylo zjištěno, že žalobkyně a společnost [právnická osoba], se dohodly na vzájemné spolupráci v rámci předmětu podnikání na základě vzájemných dílčích dohod týkajících se například společného využívání kancelářského vybavení nebo vozového parku, předávání kontaktů na potenciální klienty nebo výpomoci v případě nedostatku vlastního personálu - outsorcing služeb, s tím, že případná odměna měla být sjednána ad hoc v rámci jednotlivých dílčích dohod. Současně si žalobkyně a společnost [právnická osoba], sjednaly, že jedna pro druhou mohou zajistit v závislosti na vlastních kapacitách a) vyzvednutí zaměstnance na adrese a jeho převoz na zakázku, b) ubytování zaměstnance v místě pracoviště, vysvětlení dopravy, c) doprovod na pracoviště, zaškolení, tlumočení, vysvětlení postupů, dohled nad kvalitou práce, d) předávání záloh a výplat zaměstnancům (finanční hotovost obstará ta strana, která službu objednala) a e) řešení problematických situací, konfliktů, reklamací, náhrad za pracovníky apod., s tím, že odměna měla být stanovena na základě časové náročnosti a vzdálenosti zakázky.

6. Z dohody o provedení práce ze dne [datum] bylo zjištěno, že mezi společností [právnická osoba] a 1. žalovaným byla uzavřena dohoda o provedení práce, na základě které nastoupil 1. žalovaný na pozici dopravní asistentce s náplní práce občasné výpomoci s dopravou zaměstnanců na adresu podle domluvy za 500 Kč za každou cestu paušálně plus 5 Kč/km, s tím, že dopravní prostředek i pohonné hmoty zajistí zaměstnavatel, tedy společnost [právnická osoba]

7. Z lístků psaných rukou bylo zjištěno, že v uvedených dnech měl 2. žalovaný převzít oproti svému podpisu finanční hotovost (bez uvedení měny), a sice dne [datum] celkem 32 000, z toho 20 000 jako zásobu a 6 000 ([Anonymizováno]), 2 000 ([Anonymizováno] [Anonymizováno]) a 4 000 ([jméno FO]) jako zálohy; dne [datum] celkem 89 750 (zaokrouhleně 90 000), z toho 9 000 jako provizi za [Anonymizováno] a [Anonymizováno], 36 850 jako výplaty pro lidi [Anonymizováno] a výplata za [Anonymizováno], 43 400 jako výplata [Anonymizováno]; dne [datum] dále celkem 23 000, z toho 2 000 ([Anonymizováno]), 3 000 ([Anonymizováno]), 4 000 ([Anonymizováno]) jako zálohy a 14 000 jako zásoby; dne [datum] celkem 154 840 (zaokrouhleně 155 000), z toho 138 840 jako výplaty [Anonymizováno], 6 000 jako zálohy [Anonymizováno] a 10 000 na pohonné hmoty; dne [datum] celkem 461 820 (zaokrouhleně 462 000), z toho 6 655 ([Anonymizováno][Anonymizováno][adresa]), 122 850 ([Anonymizováno] za [Anonymizováno] a [Anonymizováno]), 140 075 ([Anonymizováno]), 32 340 ([jméno FO]) a 159 900 ([Anonymizováno]) jako výplaty; v neposlední řadě dne [datum] celkem 649 397 (zaokrouhleně 670 000), z toho 201 582 ([Anonymizováno]), 146 300 ([Anonymizováno] – s poznámkou „vyplacen“), 183 190 ([Anonymizováno]), 98 325 ([Anonymizováno]) jako výplaty a 20 000 + 20 000 jako zásoby.

8. Z tabulky bylo zjištěno vyčíslení škody ve výši 286 325 Kč, která představuje 80 000 Kč (4x 20 000 Kč pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], [jméno FO], [Anonymizováno] [jméno FO] a [Anonymizováno] [Anonymizováno]) z celkových 201 582 Kč pro [Anonymizováno], 80 000 Kč (4x 20 000 Kč pro [jméno FO], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [jméno FO] a [jméno FO]) z celkových 183 190 Kč pro [Anonymizováno] [jméno FO], 22 925 Kč (z toho 20 000 Kč pro [jméno FO] a 2 925 Kč jízdné) z celkových 98 325 Kč pro [Anonymizováno], 43 400 Kč (z toho 2x 20 000 Kč pro [jméno FO] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] a 3 400 Kč pohonné hmoty) z celkových 43 400 Kč pro [Anonymizováno] a v neposlední řadě rezervní peníze ve výši 20 000 Kč ze dne [datum] a 40 000 Kč ze dne [datum].

9. Z ručitelského prohlášení ze dne [datum] bylo zjištěno, že 2. žalovaná prohlásila, že v pozici ručitele uspokojí žalobkyni jakožto věřitele, pokud 1. žalovaný jakožto dlužník nesplní svůj dluh, a to ve výši 286 325 Kč představující částku, kterou zaměstnanec (1. žalovaný) převzal v hotovosti za účelem výplaty dalších zaměstnanců věřitele, avšak k výplatě výplat, záloh, jízdného a ubytování pro zaměstnance za závazky společností [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][jméno FO], [právnická osoba] nedošlo. Současně 2. žalovaná poskytla ručení za všechny dluhy dlužníka vůči věřiteli vzniklé z pracovněprávního nebo obchodního vztahu a z odpovědnosti za škodu, a to do výše 500 000 Kč. Ručitelské prohlášení bylo podepsáno [jméno FO], jednatelkou žalobkyně, a 2. žalovanou, jejíž podpis byl úředně ověřen na [právnická osoba] v [Anonymizováno].

10. Z výzvy k úhradě ze dne [datum] bylo zjištěno, že 2. žalované měla být osobně doručována výzva k úhradě částku 286 325 Kč z titulu jejího ručitelského prohlášení a 2. žalovaná její převzetí dne [datum] v [Anonymizováno] odmítla. Výzva byla opatřena podpisem [jméno FO] a [Anonymizováno] [Anonymizováno].

11. Z výzev k úhradě ze dne [datum] včetně nedoručené zásilky a dodejky bylo zjištěno, že jak 1. žalovaný, tak 2. žalovaná byli vyzván k úhradě částky 286 325 Kč s tím, že 2. žalované byla výzva doručena dne [datum], zásilka adresovaná 1. žalovanému se žalobkyni vrátila jako nevyzvednutá.

12. Z e-mailů ze dne [datum] bylo zjištěno, že jak 1. žalovaný, tak 2. žalovaná byli k úhradě škody jednak ve výši 286 235 Kč způsobené žalobkyni, jednak ve výši 834 340 Kč způsobené společnosti [právnická osoba], byli vyzváni rovněž prostřednictvím e-mailu.

13. Z výzvy k úhradě ze dne [datum] včetně příloh a nedoručené zásilky bylo zjištěno, že 1. žalovaný byl k úhradě jednak částky 286 235 Kč žalobkyni, jednak částky 834 340 Kč společnosti [právnická osoba], vyzván před podáním žaloby prostřednictvím zástupce žalobkyně; zásilka se vrátila jako nevyzvednutá.

14. Z výzvy k úhradě ze dne [datum] včetně příloh a dodejky bylo zjištěno, že 2. žalovaná byla k úhradě jednak částky 286 235 Kč žalobkyni, jednak částky 834 340 Kč společnosti [právnická osoba], vyzvána před podáním žaloby prostřednictvím zástupce žalobkyně; zásilka byla doručena 2. žalované dne [datum].

15. Z námitky neplatnosti ručitelského oprávnění ze dne [datum] včetně podacích lístků bylo zjištěno, že v reakci na zaslanou výzvu k úhradě 2. žalovaná odmítla žalobkyni a společnosti [právnická osoba] cokoliv hradit a současně namítla neplatnost jí učiněného ručitelského prohlášení ze dne [datum], neboť bylo podepsáno v tísni, zejména pod nátlakem spočívajícím ve vyvolávaných obavách o syna (rozuměj 1. žalovaného) a v odebrání veškerých cestovních dokladů. V neposlední řadě 2. žalovaná od z uvedených důvodů od ručitelského prohlášení odstoupila; námitka neplatnosti byla odeslána žalobkyni a společnosti [právnická osoba]

16. Další důkazní návrhy byly pro nadbytečnost zamítnuty, především pak svědecké výpovědi navržené k prokázání tvrzení, že k předání peněžních prostředků 1. žalovanému skutečně došlo, jakož i znalecký posudek navržený ze strany opatrovníka 1. žalovaného k prokázání pravosti podpisu na předložených lístcích, neboť při posouzení věci vycházel soud z doposud provedeného dokazování a stejně tak ze samotných tvrzení žalobkyně, na základě čehož byl zjištěn skutkový stav věci dostačující pro rozhodnutí věci.

17. Žalobkyně ze všeho nejdříve v žalobě označila svůj vztah k 1. žalovanému jako vztah pracovněprávní, neboť popsala, že některým jejím zaměstnancům byly svěřovány peněžní prostředky za účelem jejich výplaty dalším zaměstnancům, přičemž 1. žalovaný měl být právě tímto „vyplácejícím“ zaměstnancem. K výzvě soudu k doplnění skutečností, na základě kterých byl založen pracovní poměr žalobkyně a 1. žalovaného, žalobkyně doplnila, že mezi účastníky řízení neexistoval žádný základní pracovněprávní vztah, naopak tento existoval mezi 1. žalovaným a společností [právnická osoba], mezi kterými byla uzavřena dohoda o provedení práce. Společnost [právnická osoba], přitom žalobkyně popsala jako agenturu práce, která byla oprávněna přidělovat své zaměstnance u třetích osob tzv. uživatelů, s tím, že žalobkyně a jmenovaná společnost jedna pro druhou vykonávaly služby v rámci vzájemné spolupráce mj. rozvážení výplat pro zaměstnance žalobkyně, čehož se ujala právě společnost [právnická osoba], která touto činností pověřila 1. žalovaného. Konečně k výzvě soudu ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), žalobkyně konkretizovala svá tvrzení ohledně vzájemného vztahu účastníků řízení a společnosti [právnická osoba], který popsala tak, že žalobkyně a společnost [právnická osoba], vzájemně úzce spolupracovaly na základě smlouvy o poskytování a zajišťování služeb a společnost [právnická osoba], nikoliv v postavení agentury práce, nýbrž právě na základě uvedené smlouvy uzavřené s žalobkyní přijímala od žalobkyně jednotlivé úkoly a tyto následně přidělovala k plnění 1. žalovanému s tím, že přijímání úkolů a jejích přidělování probíhalo často bezformálně. [adresa]. žalovaného za plnění přidělených úkolů ze strany žalobkyně nebyla zvlášť dohodnuta, neboť 1. žalovaný nebyl jejím zaměstnancem.

18. Právě z důvodu proměnlivých tvrzení žalobkyně ohledně vzájemného vztahu účastníků řízení vyvěrajícího z pracovněprávního podkladu se soud neztotožnil s argumentací žalobkyně, že žalobou uplatněný nárok „nemusí a spíše nemá“ povahu nároku pracovněprávního, tedy nemá být soudem rozhodováno v senátu ve smyslu § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z toho důvodu, že právě posouzení vzájemného vztahu účastníků řízení za situace, kdy žalobkyně v žalobě nejprve sama vztah žalobkyně a 1. žalovaného označila za vztah zaměstnavatele a zaměstnance, byl pro právní posouzení věci z hlediska pracovněprávního stěžejním.

19. Po skutkové stránce v řízení vyšlo najevo, že žalobkyně a společnost [právnická osoba], od [datum] vzájemně spolupracovaly v rámci svého předmětu podnikání na základě vzájemných dílčích dohod týkajících se například společného využívání kancelářského vybavení nebo vozového parku, předávání kontaktů na potenciální klienty nebo výpomoci v případě nedostatku vlastního personálu a jedna pro druhou mohly zajistit v závislosti na vlastních kapacitách a) vyzvednutí zaměstnance na adrese a jeho převoz na zakázku, b) ubytování zaměstnance v místě pracoviště, vysvětlení dopravy, c) doprovod na pracoviště, zaškolení, tlumočení, vysvětlení postupů, dohled nad kvalitou práce, d) předávání záloh a výplat zaměstnancům a e) řešení problematických situací, konfliktů, reklamací, náhrad za pracovníky apod. 1. žalovaný byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba], na dobu neurčitou na základě dohody o provedení práce od [datum], a to na pozici dopravní asistentce s náplní práce občasné výpomoci s dopravou zaměstnanců na adresu podle domluvy za 500 Kč za každou cestu paušálně plus 5 Kč/km s tím, že dopravní prostředek i pohonné hmoty zajistí zaměstnavatel. 2. žalovaná dne [datum] v písemné formě prohlásila, že uspokojí žalobkyni jakožto věřitele, jestliže 1. žalovaný jakožto dlužník svůj dluh žalobkyni nesplní. Oba žalovaní byli žalobkyní opakovaně vyzýváni k úhradě dluhu mj. ve výši 286 325 Kč. 2. žalovaná odmítla žalobkyni cokoliv uhradit s odůvodněním, že ručitelské prohlášení podepsala pod nátlakem a v tísni, což jej činí neplatným.

20. Po právní stránce byla věc posouzena jednak podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“), jednak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).

21. Podle § 250 odst. 1 zák. práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

22. Podle § 2018 odst. 1 o.z. kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat. Podle odst. 2 ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu.

23. Podle § 2019 odst. 1 o.z. ručení předpokládá platný dluh dlužníka; ručení lze poskytnout i pro dluhy budoucí nebo podmíněné, jakož i za soubor dluhů určitého druhu vznikajících dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z téhož právního důvodu.

24. Podle § 2021 odst. 1 o.z. věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval. Výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník dluh nesplní.

25. Podle § 2023 odst. 1 o.z. ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má proti věřiteli dlužník.

26. Při právním posouzení věci vycházel soud z tvrzení žalobkyně, že 1. žalovaný nenaložil se svěřenými peněžními prostředky v souladu s účelem, ke kterému byly určeny (výplata mzdy zaměstnancům žalobkyně), a že úkoly byly 1. žalovanému přidělovaný, nikoliv samotnou žalobkyní, nýbrž jeho zaměstnavatelem v rámci spolupráce s žalobkyní, tj. společností [právnická osoba] Z tohoto důvodu nebyla a ani nemohla být věc po právní stránce posouzena podle § 43a zák. práce jako dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli, neboť již samotná tvrzení žalobkyně vylučují předpoklad změny pracovního poměru v podobě dočasného přidělení uvedený v § 43a odst. 4 zák. práce stran osoby, která ukládá pokyny k práci přidělenému zaměstnanci. Pracovněprávní charakter vztahu jmenované společnosti a 1. žalovaného byl přitom v řízení prokázán dohodou o provedení práce. Na tomto místě soud podotýká, že pokud zmíněná dohoda, uzavřená mezi společností [právnická osoba], a 1. žalovaným, neobsahovala rovněž náplň práce spočívající ve vyplácení dalších zaměstnanců svěřenými peněžními prostředky, nýbrž byla sjednána pouze v ústní formě (podle tvrzení žalobkyně přidělování úkolů 1. žalovanému ze strany společnosti [právnická osoba], probíhalo často bezformálně) a zároveň již podle ní bylo jednáno (1. žalovanému byly svěřeny peněžní prostředky), není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat (viz § 20 zák. práce).

27. Žalobkyně současně argumentovala tím, že v daném případě je nutno posoudit popsané jednání 1. žalovaného jako tzv. exces, který vylučuje povinnost zaměstnavatele nahradit škodu třetí osobě a naopak zakládá přímou odpovědnost zaměstnance; v této souvislosti žalobkyně odkázala na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 12. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2935/2011, rozsudek ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1661/2016, rozsudek ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3539/2020, rozsudek ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1085/2011, rozsudek ze dne 31. 8. 2022 sp. zn. 25 Cdo 1698/2022 či rozsudek ze dne 30. 11. 2023 sp. zn. 25 Cdo 983/2023).

28. Předpokladem pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu ve smyslu § 250 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance.

29. S ohledem na argumentaci žalobkyně se soud především zabýval otázkou, zda žalovaný tvrzenou škodu způsobil při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním, či nikoliv. Vybočení z tohoto rámce by totiž představovalo, žalobkyní předpokládaný, tzv. exces, za který by z hlediska povinnosti k náhradě škody odpovídal výlučně sám zaměstnanec, a nikoliv jeho zaměstnavatel (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004 sp. zn. 4 Tz 3/2004). Naproti tomu zaměstnanec, který při výkonu svého zaměstnání, tj. při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním, způsobí porušením povinnosti z pracovního poměru škodu jiné třetí osobě, odpovídá jen svému zaměstnavateli, nikoliv této třetí osobě (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 21. 5. 1960 sp. zn. 4 Cz 48/60).

30. Rozhodujícím kritériem objektivního a subjektivního hlediska plnění pracovněprávních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a naopak porušení právních povinností jakožto tzv. excesu, je rozlišení hlediska místního, časového, a zejména věcného, tedy je třeba důsledně rozlišovat, zda k tzv. excesu z hlediska místního, časového a věcného došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, anebo zda k němu došlo v jiné souvislosti.

31. Pokud žalobkyně uvedla, že úkoly 1. žalovaného zahrnovaly mj. rozvážení peněz, typicky na mzdy nebo odměny zaměstnancům nebo jiným osobám a peníze mu byly poskytovány rovněž na úhradu pohonných hmot, je nepochybné, že peněžní prostředky byly 1. žalovanému svěřovány za účelem plnění pracovních úkolů; 1. žalovaný tak tyto peněžní prostředky nezískal bez vědomí svého zaměstnavatele. Došlo-li pak následně k přisvojení svěřených peněžních prostředků ze strany 1. žalovaného, nelze na toto jednání 1. žalovaného nahlížet jinak, než že se jej dopustil jako zaměstnanec společnosti [právnická osoba], neboť si přisvojil peněžní prostředky, které mu byly svěřeny za účelem splnění pracovních úkolů (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 7 Tdo 736/2003).

32. Pro úplnost soud dodává, že skutkové okolnosti popsané v rozhodnutích Nejvyššího soudu, kterými žalobkyně podporovala závěr, že se v daném případě jedná o vybočení 1. žalovaného z plnění jeho pracovních povinností, se od skutkových okolností projednávané věci odlišují. Například ve věci sp. zn. 21 Cdo 2935/2011 žalovaný vykonával úkony jménem zmocnitele na základě plné moci, avšak výběr peněžních prostředků, kterým se žalovaný dopustil trestního činu zpronevěry a pro který byl rovněž odsouzen trestním příkazem, nebyl úkonem, kterým by žalovaného zmocnitel pověřil, nýbrž úkonem o vůli žalovaného, kterým sledoval vlastní zájmy. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 1661/2016 byly peníze z účtu vybrány za účelem úhrady pohledávky, kterou měl žalovaný jakožto společník společnosti a její obchodní ředitel vůči společnosti před tím, než závazek (dluh) odpovídající této pohledávce přešel na též společnost v souvislosti s koupí podniku (tzn. jiné společnosti) na základě uzavřené smlouvě o prodeji podniku. V obou popsaných případech dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jednání žalovaných postrádalo věcný (vnitřní účelový) vztah k jejich pracovním úkolům, naproti tomu v projednávané věci již pouze z tvrzení žalobkyně plyne, že 1. žalovaný v rámci úkolů udělovaných mu společností [právnická osoba], nakládal s peněžními prostředky, které mu byly svěřovány za konkrétním účelem; přebírání peněžních prostředků a nakládání s nimi z pozice „vyplácejícího“ zaměstnance proto nepostrádá věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho pracovním úkolům.

33. Ve věcech sp. zn. 25 Cdo 3539/2020 (úmyslně sdělená nesprávná diagnóza pacienta ze strany lékaře) či sp. zn. 25 Cdo 1698/2022 (zneužití PIN kódu pro přístup k bankovnímu účtu pod záminkou kontroly provedení platby ze strany zaměstnance přepážky [právnická osoba]., působícího mj. na pozici specialisty produktů včetně poskytovatele finančních služeb) nejsou skutkové okolnosti ani v základu podobné a nelze je proto s projednávanou věcí srovnávat, ve věci sp. zn. 25 Cdo 1085/2011 nebyla otázka tzv. excesu věcně vůbec projednávána.

34. Ve vztahu k 2. žalované byla věc po právní stránce posouzena podle ustanovení o.z. upravující ručení jakožto institut zajištění dluhu. Ručitelský závazek však není závazkem vůči dlužníkovi, nýbrž závazkem vůči věřiteli dluhu; má akcesorickou povahu a podmínkou jeho vzniku je existence platného závazku mezi věřitelem a dlužníkem. Jeho akcesorická povaha se tak projevuje zejména tím, že ručení vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění ručení slouží (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 sp. zn. 23 Cdo 2475/2019).

35. V řízení bylo prokázáno, že 2. žalovaná se prohlášením učiněným v písemné formě zavázala uspokojit žalobkyni jakožto věřitele, jestliže 1. žalovaný jakožto dlužník nesplní mj. dluh ve výši 286 325 Kč, který současně žalobkyně vůči 1. žalovanému žalobu uplatnila, představující částku, kterou měl převzít v hotovosti za účelem výplaty dalších zaměstnanců věřitele, avšak k výplatě výplat, záloh, jízdného a ubytování pro zaměstnance za závazky společností [Anonymizováno], [Anonymizováno] [jméno FO], [právnická osoba] nedošlo.

36. Dospěl-li však soud k závěru, že 1. žalovaný není povinen k náhradě tvrzené škody žalobkyni, tedy že odpovědnostní vztah mezi žalobkyní a 1. žalovaným platně nevznikl, nemohla být naplněna akcesorická povaha ručitelského prohlášení 2. žalované. Z tohoto důvodu se soud dále nezabýval jeho případnou neplatností, která byla ze strany 2. žalované namítnuta.

37. Žaloba tak byla v plném rozsahu zamítnuta s odůvodněním nedostatku pasivní legitimace 1. žalovaného a její nedůvodnosti ve vztahu k 2. žalované.

38. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaným, kteří byli ve věci zcela úspěšní, soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady 1. žalovaného představují náklady na zastoupení opatrovníkem z řad advokátu a byly určeny usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne [datum] č. j. [spisová značka] ve výši 48 800 Kč. Náklady 2. žalované ve výši 60 433,31 Kč představují náklady na zastoupení advokátkou, které náleží odměna podle shora citovaných ustanovení a.t. sestávající z částky 9 460 Kč za každý z šesti úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a.t. (převzetí a příprava zastoupení, odpor ze dne [datum] včetně jeho odůvodnění ze dne [datum], účast na jednání před soudem za každé započaté dvě hodiny dne [datum], vyjádření k výzvě soudu ze dne [datum] a účast na jednání před soudem dne [datum]) včetně šesti náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 a.t. po 300 Kč za jeden úkon právní služby. Náklady 2. žalované dále tvoří hotové výdaje její zástupkyně v podobě cestovného, které bylo vypočteno podle § 157 a § 158 zák. práce, ve výši 1 073,31 Kč (za 2x cestu z [Anonymizováno] do Prahy a zpět, tj. celkem 4x 34 km při průměrné spotřebě 6 l/100 km, ceně pohonných hmot 38,20 Kč a sazbě základní náhrady 5,6), dále v podobě náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a.t. ve výši 8x 100 Kč za celkem osm započatých půlhodin strávených na cestě v trvání do jedné hodiny.

39. Náhrada nákladů řízení nebyla 2. žalované přiznána za vyjádření ze dne [datum], neboť toto vyjádření bylo zástupkyní 2. žalované předloženo až u jednání před soudem dne [datum], u kterého bylo rovněž předneseno.

40. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poučení