46 C 247/2020-209

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] [anonymizováno] [adresa žalobce] b) [celé jméno žalobce] [anonymizováno] [ulice a číslo], [PSČ] [obec] [anonymizováno]) [celé jméno žalobce] [anonymizováno] [adresa žalobce] [anonymizováno]) [celé jméno žalobce] [anonymizováno] [adresa žalobce] [anonymizováno]) [celé jméno žalobkyně] [anonymizováno] [adresa žalobkyně] [anonymizováno]) [celé jméno žalobkyně] [anonymizováno] [adresa žalobce a žalobkyně] [anonymizováno]) [celé jméno žalobkyně] [anonymizováno] [adresa žalobkyně] [anonymizováno]) [celé jméno žalobkyně] [anonymizováno] [adresa žalobkyně] [anonymizováno]) [celé jméno žalobkyně] [anonymizováno] [adresa žalobkyně] [anonymizováno]) [celé jméno žalobce] [anonymizováno] [adresa žalobce] všichni zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] o omluvy takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba o uložení povinnosti žalované žalobcům zaslat datovou schránkou, případně (pokud někteří žalobci nemají zřízenu datovou schránkou), dopisem zaslaným na adresu uvedenou na titulní straně žaloby, omluvu v tomto znění: 1)„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobkyně], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobkyně], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobkyně], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobkyně], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobkyně], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ [anonymizováno])„ [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku, která bude vyčíslena v písemném vyhotovení rozsudku, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se svou žalobou domáhají po žalované odškodnění ve formě omluvy za nemateriální újmu vzniklou v důsledku nezákonných opatření obecné povahy ministerstva zdravotnictví, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“). Svou žalobu zdůvodnili tak, že uvedli, že vláda usnesením ze dne 15. 3. 2020, č. 85/2020 Sb., o přijetí krizového opatření (dále jen„ usnesení vlády o omezení svobody pohybu“), zakázala s blíže specifikovanými výjimkami volný pohyb osob na území celé České republiky. Toto usnesení vlády bylo zrušeno usnesením vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 126/2020 Sb. Tímto usnesením zároveň vláda vzala na vědomí mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1 (dále jen„ mimořádné opatření o omezení svobody pohybu ze dne 23. 3. 2020“), kterým bylo prodlouženo omezení volného pohybu osob až na výjimky a kterým bylo nařízeno omezení pohybu na veřejně dostupných místech a omezení kontaktů, a to na dobu do dne 1. 4. 2020 do 6:00 hod. Mimořádné opatření o omezení svobody pohybu ze dne 23. 3. 2020 bylo nahrazeno mimořádným opatřením ze dne 30. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-4 MIN/KAN, toto mimořádné opatření bylo zrušeno mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2020, č. j. MZDR 15190/2020-4 MIN/KAN, a toto bylo zrušeno mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 4. 2020, č. j. MZDR 15190/2020-5 MIN/KAN. Všechna tato mimořádná opatření zakazovala volný pohyb osob s blíže určenými výjimkami. Ministerstvo zdravotnictví vydalo dne 15. 4. 2020 mimořádné opatření, čj. MZDR 16195/2020-1 MIN/KAN, které s účinností ode dne 20. 4. 2020 od 0:00 hod zrušilo mimořádné opatření ze dne 10. 4. 2020. Toto mimořádné opatření zakázalo s výjimkami volný pohyb osob na území celé České republiky a nařídilo osobám pobývajícím na území České republiky omezit pohyb na veřejně dostupných místech na dobu nezbytně nutnou a pobývat v místě svého bydliště. Dále nařídilo omezit kontakty s jinými osobami na nezbytně nutnou míru, pobývat na veřejně dostupných místech nejvýše v počtu dvou osob, s výjimkou členů domácnosti, výkonu povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti, účasti na pohřbu, a zachovávat při kontaktu s ostatními osobami, s výjimkou členů domácnosti, odstup nejméně 2 metry, pokud to je možné. Nařídilo též konzumovat potraviny včetně nápojů na veřejnosti v místě jejich prodeje pouze v nezbytně nutných případech pro potřeby nezbytného občerstvení, jedná-li se o potraviny určené k bezprostřední konzumaci, a v takovém případě se vzdálit za účelem jejich konzumace od prodejny, výdejového okénka apod. alespoň 10 metrů. Všechna uvedená mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví byla přijata podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020 byla zrušena mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020 j.: MZDR 12745/2020-1 MIN/KAN a ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16195/2020-1 MIN/KAN. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne. Soud v rozsudku konstatoval, že ministerstvo při vydání předmětných opatření překročilo zákonné meze své působnosti. V bodu 156 rozsudku soud konstatuje, že„ pokud vyhlášením nouzového stavu vláda deklarovala, že běžné právní prostředky nestačí na zvládnutí nastalé krizové situace, bylo na místě aplikovat mimořádná krizová opatření, jejichž přijetí je předvídáno krizovým zákonem. A zákon počítá s tím, že tato krizová opatření mohou v razantní míře omezit základní práva a svobody, a proto stanoví jasný mechanismus pro jejich přijetí. Jakkoliv tedy nadále bylo plně v dispozici Ministerstva zdravotnictví činit úkony striktně spadající pod tento rezort, například vyčlenit lůžka ve zdravotnických zařízeních podle § 69 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně veřejného zdraví nebo zakázat návštěvy pacientů ve zdravotnických zařízeních, nepříslušelo mu omezit na území celého státu svobodu pohybu všech obyvatel … Možnost přijmout takováto krizová opatření náležela v době nouzového stavu pouze vládě.“ V bodu 84 rozsudku pak konstatuje, že„ vláda si své role při nouzovém stavu nejprve byla vědoma, neboť přijala krizová opatření obdobného obsahu ve formě, jež předjímá ústavní zákon o bezpečnosti a krizový zákon.“ Soud pak konstatuje, že pokud tento správný postup exekutiva opustila, pak to„ z hlediska práva neobstojí“. Soud v bodu 162 svoji argumentaci uzavřel s tím, že„ napadená mimořádná opatření odpůrce v nikoliv malé míře zasáhla do základních práv a svobod, a že odpůrce nedisponoval dostatečnou věcnou působností k jejich vydání, soud návrhu navrhovatele vyhověl a napadená opatření obecné povahy zrušil.“ Žalobci dne 8. 6. 2020 předběžně uplatnili svůj nárok u žalované. Ta svým vyjádřením ze dne 8. 12. 2020 nároku nevyhověla. S tím žalobci nesouhlasí, neboť městský soud v citovaném rozsudku v bodu 83 rozsudku konstatoval, že„ přihlédl k povaze napadených opatření, která velmi významně omezovala základní práva a svobody, především svobodu pohybu“. V bodu 85 rozsudku pak městský soud doplnil, že„ napadené opatření obecné povahy neomezovalo práva úzkého okruhu adresátů, nýbrž restriktivně dopadalo na veškeré obyvatele České republiky.“ Žalobci tak mají za prokázané, že v důsledku nezákonných opatření ministerstva, která byla pro nezákonnost zrušena, jim vznikla podstatná újma na jejich právech tím, že byla omezena jejich možnost volného pohybu na území jejich vlasti. V zásadě jsou dopady daného opatření porovnatelné s opatřeními, která se ukládají v trestním řízení osobám, které se dopustily trestného činu. Žalobci se ničeho nedopustili, přesto se v důsledku vydání daných opatření nemohli svobodně pohybovat, nemohli navštěvovat své přátele a příbuzné apod. Nemohli se svobodně pohybovat po území ČR. Pokud by nebyla předmětná opatření vydána, tak by k újmě poškozených nedošlo. Je tak dána příčinná souvislost mezi opatřeními ministerstva a způsobenou újmou. Dle žalobců též nelze přehlédnout, že vláda a ministerstvo obcházely platnou právní úpravu o náhradě škody způsobené krizovými opatřeními.

2. Žalovaná žalobci požadovaný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout, neboť má za to, že nejsou splněny předpoklady a podmínky zakládající odpovědnost dle zákona č. 82/1998 Sb. O tom vyrozuměla žalobce podáním ze dne 8. 12. 2020. Odpovědnost za škodu by přicházela v úvahu za předpokladu existence rozhodnutí vydaného ve správním řízení, tedy individuálním rozhodnutím ve věci nebo nesprávným úředním postupem. Aby tedy přicházela v úvahu aplikace ustanovení zákona, muselo by v posuzovaném případě existovat individuální rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým správní orgán v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků správního řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy. Mimořádná opatření fakticky nejsou opatřením obecné povahy, nýbrž (jiným) právní přepisem, jak platí ostatně i u obsahově totožných opatření vydaných vládou České republiky dle krizového zákona. Náhradu škody způsobenou právním předpisem však dle ustanovení zákona 82/1998 Sb., uplatňovat nelze. I za předpokladu, že by se na Mimořádná opatření nahlíželo nikoliv jako na právní předpis, nýbrž jako na opatření obecné povahy, i v tomto případě by absentovalo rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Opatření obecné je zvláštním úkonem správního orgánu na hranici mezi správním aktem a právním předpisem, nelze je však považovat za rozhodnutí správního orgánu, neboť neurčuje práva a povinnosti v individuálně určených případech. Opatření obecné povahy, tato z povahy věci nesplňuje kritérium ustanovení § 5 zákona, a to jak z důvodu jejich všeobecného a celostátního dopadu, tj. z materiálního hlediska mají povahu právního předpisu, tak z důvodu, že neurčují práva a povinnosti konkrétních osob. K tomu žalovaná odkázala jak na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020 a usnesením Ústavního soudu v plenárním usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20, ve kterém uvedl, že opatření obecné povahy není akt individuální aplikace práva ve smyslu„ pravomocného rozhodnutí v řízení“, jak vyplývá z jeho samotných definičních znaků. Žalobu považuje žalovaná za nedůvodnou též pro absenci aktivní legitimace žalobců, když možnost domáhat se náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., je však vázána na podmínku účastenství dotčené osoby v řízení. Mimořádná opatření byla vydána v beznávrhovém řízení, bez účastníků řízení a z povahy věci tak nemůže být ani osoba aktivně legitimovaná k náhradě škody způsobené naříkanými mimořádnými opatřeními dle zákona č. 82/1998 Sb. Touto osobou pak není a nemůže být dokonce ani osoba, která se žalobou domáhala zrušení mimořádných opatření, natož žalobci, kteří nebyli ani účastníky soudního přezkumu mimořádných opatření žalované. Odhlédnuto od uvedeného, nejsou naplněny ani kumulativní podmínky zakládající odpovědnost žalované za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v deliktním jednání státu, existenci škody a příčinné souvislosti mezi jednáním státu a škodou. V projednávané věci nebylo ve výsledku pravomocně pro nezákonnost změněno či zrušeno žádné z mimořádných opatření, není proto dán odpovědnostní titul. Absentuje též kauzální nexus. Soudem přezkoumána mimořádná opatření žalované totiž navázala na krizová opatření vlády přijatá ve formě usnesení ze dne 15. 3. 2020 č. 215 a odpovídala obsahem aktuální epidemické situaci v České republice; vláda vzala na vědomí svým usnesením ze dne 23. 3. 2020 č. 279, čímž projevila souhlas s obsahem mimořádných opatření a deklarovala jejich adekvátnost ve vztahu k aktuální epidemické situaci v České republice; byla ihned po vyhlášení citovaného rozsudku Městského soudu v Praze nahrazena v zásadních bodech obsahově totožnými krizovými opatřeními přijatými ve formě usnesení ze dne 23. 4. 2020 č. 452 reagujícími na aktuální epidemickou situaci v České republice. I kdyby tedy žalovaná dotčená mimořádná opatření nevydala, v rozhodné době by z povahy věci platila obsahově totožná krizová opatření vlády vydaná ve formě usnesení vlády reagující na aktuální epidemickou situaci v České republice. Konečně žalobci odpovídajícím způsobem netvrdí a neprokazují vznik nemajetkové újmy.

3. Ve své replice žalobci poukázali, že žalobkyně a) se před opakovaným rozhodnutím Městského soudu přihlásila jako osoba zúčastněná na řízení. Když pak byl návrh odmítnut, tak proti usnesení Městského soudu v Praze podala kasační stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. Věc přitom byla předložena rozšířenému senátu. Ve věci žalobců je přitom potřeba zohlednit, že podle stávající judikatury správních soudů není možné dosáhnout toho, aby bylo opatření (není-li vydáváno podle pandemického zákona) bylo zrušeno nebo prohlášeno za nezákonné, jestliže už bylo samotným ministerstvem zrušeno. To je ústavněprávní deficit při naplňování čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („ Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem). Žalobci tak mají za to, že zdejší soud by si měl otázku zákonnosti, jakož i nicotnosti předmětného opatření posoudit sám.

4. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková tvrzení.

5. Podáním žalobců s názvem Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., způsobené nezákonnými rozhodnutími mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1 MIN/KAN a mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16195/2020-1 MIN/KAN, se žalobci obrátili na žalovanou s požadavkem na vyslovení omluvy za újmu, která jim měla být způsobena vydáním nezákonných mimořádných opatření.

6. Ze sdělení o přijetí žádosti, vyrozumění o vyřízení žádosti ze dne 8. 12. 2020, zaslané Ministerstvem zdravotnictví zástupci žalobců vyplývá, že žalovaná konstatovala, že rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 14 A 41/2020 byla zrušena naříkaná mimořádná opatření, kterými byla svoboda pohybu osob na území republiky.

7. Z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, č. j. MZDR 12725/2020-1 MIN/KAN ze dne 23. 3. 2020 vyplývá, že Ministerstvo zdravotnictví jako správní úřad příslušný dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví, nařídilo dne 23. 3. 2020 postupem dle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 mimořádné opatření, kterým byl mj. s účinností od 24. 3. 2020 od 6:00 hod. do 1. 4. 2020 do 6:00 hod. zakázán volný pohyb osob na území celé České republiky s vymezenými výjimkami.

8. Z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, č. j. MZDR 16195/2020-1 MIN/KAN ze dne 15. 4. 2020 pak plyne, že Ministerstvo zdravotnictví jako správní úřad příslušný dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví, nařídilo dne 23. 3. 2020 postupem dle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 mimořádné opatření, kterým byl mj. s účinností od 20. 4. 2020 od 00:00 hod. zakázán volný pohyb osob na území celé České republiky s vymezenými výjimkami.

9. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020 ve věci 14 A 41/2020 je patrné, že se soud zabýval návrhem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova], na zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, přičemž byla zrušena mimořádná opatření ze dne 17. 4. 2020, č.j. MZDR 16193/2020-2 MIN/KAN, ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16195/2020-1 MIN/KAN, ze dne 26. 3. 2020, č. j. MZDR 13361/2020-1 MIN/KAN, a ze dne 23. 3. 2020, č.j. MZDR 12745/2020-1 MIN/KAN, zrušena dnem 27. 4. 2020. Návrh na zrušení mimořádných opatření ze dne 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12746/2020-1 MIN/KAN, a ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16193/2020-1 MIN/KAN, byl odmítnut. Důvodem zrušení některých mimořádných opatření byl závěr soudu, že po vyhlášení nouzového stavu přešla pravomoc k vydávání takových opatření z Ministerstva zdravotnictví na Vládu ČR, důvodem odmítnutí návrhu ve vztahu ke zbylým mimořádným opatřením pak byla skutečnost, že tato opatření již byla v mezidobí zrušena (předmětné mimořádné opatření ze dne 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12746/2020-1 MIN/KAN, bylo účinností od 27. 3. 2020 od 6:00 hod. zrušeno a nahrazeno mimořádným opatřením ze dne 26. 3. 2020, č. j. MZDR 13361/2020-1 MIN/KAN). V odůvodnění rozsudku MS Praha mj. uvedl:„ Soud souhlasí s odpůrcem, že nyní napadená opatření obecné povahy mají blíže k právnímu předpisu než k rozhodnutí. Soud si je vědom skutečnosti, že v právní teorii se obecně opatření obecné povahy označuje za smíšený správní akt, neboť leží na pomezí mezi individuálními správními akty (správními rozhodnutími) a normativními správními akty (právními předpisy). S normativními právními akty jej pojí obecně vymezený okruh adresátů, se správním rozhodnutím zase konkrétně určený předmět vztahující se k určité situaci. V napadených opatřeních obecné povahy není okruh adresátů nijak blíže místně ani osobnostně specifikován, řídit se jimi tedy musí každý. A předmět vydávaných mimořádných opatření je značně široký, neboť omezuje svobodu pohybu a podnikání, vyjma blíže specifikovaných výjimek. Tím se nyní napadený akt odlišuje od jiných opatření obecné povahy, které jsou zpravidla spjaty pouze s místně omezenou konkrétní situací. Přesto však dle soudu nelze tvrdit, že by zde absolutně absentovala podmínka konkrétnosti a určitosti věci, které se daná opatření obecné povahy týkají. Ta je dána především činnostmi, které vláda jmenovitě zakázala. Jakkoli se jedná o široký předmět zákazu, stále platí, že je konkrétně definován a stanoví pravidla chování v pevně stanovených situacích. A onu konkrétnost lze spatřovat i v tom, že cílem napadených opatření obecné povahy je ochrana před konkrétním nebezpečím v podobě Covid-19 (nikoli proti nějaké blíže nespecifikované chorobě). Proto i z tohoto hlediska napadené právní akty splňují právněteoretickou definici opatření obecné povahy, přestože, jak již bylo řečeno, se významně blíží právním předpisům.“ (odstavec 112. odůvodnění) a„ A pro úplnost soud uvádí, že neshledal, že by bylo možno napadené právní akty považovat za rozhodnutí správních orgánů, neboť neurčují práva a povinnosti v individuálně určených případech. Na tomto závěru nic nemění, že § 69 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví předjímá, že by snad bylo možno proti tomuto aktu brojit odvoláním, protože stanoví, že odvolání proti rozhodnutí příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nemá odkladný účinek. Jak však již bylo uvedeno, zákon výslovně uvádí, že mimořádná opatření tohoto charakteru jsou opatřeními obecné povahy a tomuto závěru také odpovídá jejich materiální obsah. Proto je nutno uvedenou část citovaného § 69 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví považovat ve vztahu k nyní vydaným mimořádným opatřením za obsolentní.“ (odstavec 115. odůvodnění).

10. Z Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č.j. 6 As 114/2020-63, plyne, že ke kasační stížnosti Ministerstva spravedlnosti byl rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 A 41/2020 ve zrušujících výrocích zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (ve výrocích o odmítnutí návrhu na zrušení ostatních mimořádných opatření rozsudek napaden kasační stížností nebyl). Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze o přechodu pravomocí po vyhlášení nouzového stavu na Vládu ČR a uložil Městskému soudu v Praze zabývat se tím, zda vydávání mimořádných opatření takovéhoto obsahu vůbec náleží do pravomoci Ministerstva zdravotnictví dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví. K povaze mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví pak Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku mj. uvedl:„ Z citovaných ustanovení tedy vyplývá, že opatření vydávaná stěžovatelem na úseku předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví, týkají-li se obecně vymezeného okruhu adresátů, jsou vydávána ve formě opatření obecné povahy. Napadená mimořádná opatření byla vydána podle § 80 odst. 1 písm. g) citovaného zákona a splňovala zákonnou podmínku obecně vymezeného okruhu adresátů, jimiž jsou všechny osoby nacházející se na území ČR. Na otázku, zda byla mimořádná opatření stěžovatele formálně opatřeními obecné povahy, tak dává odpověď přímo zákon. K formální povaze právního aktu dané zákonem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 21. 1. 2011, č. j. 8 Ao 7/2010 – 65, kde uvedl:„ Jestliže zákon (popř. ústavní zákon) výslovně stanoví formu příslušného právního aktu, a tato forma je dodržena, není tu zpravidla prostor pro jiné soudní hodnocení povahy takového aktu. (…) Projeví-li zákonodárce jednoznačně vůli, aby právní akt byl vydán v určité formě, a při této vůli setrvá, nemůže soud ve správním soudnictví tuto formu zvrátit.““ (odstavec 75. a 76. odůvodnění).

11. V usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 8/2020 ze dne 22. 4. 2020, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mj. proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1 MIN/KAN, ze dne 30. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-4 MIN/KAN, a ze dne 6. 4. 2020, č. j. MZDR 15190/2020--4 MIN/KAN, mj. uvedl:„ Jelikož jde v daném případě o opatření obecné povahy ve smyslu § 101a a násl. s. ř. s., je nutné posoudit ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti prvnímu mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví jako ústavní stížnost směřující proti "opatření" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Opatření obecné povahy totiž není akt individuální aplikace práva ve smyslu "pravomocného rozhodnutí v řízení", jak vyplývá z jeho samotných definičních znaků (viz část V. 2 a)); nelze je rovněž podřadit ani pod pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci".“ (odstavec 55. odůvodnění).

12. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 201, č. j. 14 A 41/2020-240 byl návrh na zrušení mimořádných opatření odpůrce ze dne 23. 3. 2020, č.j. MZDR 12745/2020-1 MIN/KAN, ze dne 26. 3. 2020, č. j. MZDR 13361/2020-1 MIN/KAN, ze dne 15. 4. 2020, č.j. MZDR 16195/2020-1 MIN/KAN, ze dne 17. 4. 2020, č.j. MZDR 16193/2020-2 MIN/KAN, odmítnut. Soud své usnesení zdůvodnil tím, že„ nezbytným předpokladem projednání návrhu podle § 101a a násl. soudního řádu správního, jehož výsledkem může být zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, je existence opatření obecné povahy. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu představuje zrušení opatření obecné povahy jiným k tomu příslušným orgánem neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v neexistenci předmětu řízení. V takovém případě je dán důvod k odmítnutí návrhu. V rozsudku ze dne 18. 9. 2020 č. j. 5 As 191/2020 – 45, Nejvyšší správní soud dovodil, že navrhovatel se nemůže současně domáhat projednání původního návrhu (resp. i dalších navazujících návrhů), pokud jsou tato mimořádná opatření již zrušena. Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení podle § 101a a násl. soudního řádu správního nelze meritorně rozhodovat o návrhu na zrušení takového opatření obecné povahy, které bylo v mezidobí zrušeno, a to i přes skutečnost, že ke dni podání návrhu takové opatření obecné povahy existovalo a k jeho zániku (zrušení) došlo až v průběhu řízení před soudem. Jinými slovy, za situace, kdy bylo opatření obecné povahy zrušeno (nebo je neplatné z důvodu zániku jeho platnosti ze zákona nebo uplynutím doby, na kterou bylo vydáno), neexistuje předmět řízení, oněmž by soud mohl rozhodnout, a návrh směřující proti takovému opatření je tak nutno odmítnout z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§ 46 odst. 1 písm. a)“ (odstavec 11. a 12. odůvodnění).

13. Ze žádosti o přiznání postavení osoby zúčastněné ve věci návrhu na zrušení opatření obecné povahy podané žalobkyní dne 22. 3. 2021 je patrné, že žalobkyně a) Městskému soudu v Praze ke sp. zn. 14 A 41/2020 sdělila, že hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a žádá, aby s ní soud jako s osobou zúčastněnou na řízení jednal. Žalobkyně a) uvedla, že byla rovněž v zásadní míře dotčena na svých právech předmětnými opatřeními. Dále uvedla, že poté, co byla opatření rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. dubna 2020 zrušena, uplatnila vůči odpůrci nárok na omluvu podle zákona č. 82/98 Sb., a s ohledem na to, že odpůrce odmítl omluvu poskytnout, podala v této věci společně s dalšími osobami žalobu. Žalobkyně a) má za to, že je u ní tedy s ohledem na zrušení předchozího rozsudku ze strany Nejvyššího správního soudu zvláštní zájem na tom, aby jí bylo přiznáno postavení osoby zúčastněné. Poukázala na to, že předpokladem podle zákona č. 82/98 Sb. je to, aby opatření obecné povahy bylo pro nezákonnost zrušeno. Domnívá se proto, že je plně na místě, aby soud v situaci, kdy již je opatření zrušeno, umožnil změnu žaloby na zásahovou žalobu, jako ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 A 35/2020, eventuálně aby byla konstatována nicotnost napadených opatření.

14. Z kasační stížnosti žalobkyně a) ze dne 31. 3. 2021 vyplývá, že žalobkyně se dne 22. 3. 2021 obrátila na soud prvního stupně s žádostí o přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení. Této její žádosti soud nevyhověl a usnesením ze dne 24. 3. 2021 návrh ve věci samé odmítnul. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 26. 3. 2021 pak bylo dne 30. 3. 2021 žalobkyni předmětné rozhodnutí doručeno. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala kasační stížnost.

15. Skutková zjištění učiněná z dalších provedených důkazů, soud neuváděl, když tato pro právní posouzení nebyla podstatná, soud je proto neuváděl.

16. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

17. Soud ve věci aplikoval zejména následující zákonná ustanovení. Dle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem. Dle § 7 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Dle § 8 odst. odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Dle § 8 odst. 3 zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Dle § 14 zákona se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Dle § 15 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Dle § 94a odst. 2 věty prvé a druhé zákona o ochraně veřejného zdraví, opatření na úseku řízení jakosti vod ke koupání podle § 82a odst. 1 písm. b) a c) a opatření orgánu ochrany veřejného zdraví podle § 82a odst. 1 písm. d) a na úseku předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, ochrany veřejného zdraví před nebezpečnými a z nebezpečnosti podezřelými výrobky a vodami podle § 80 odst. 1 písm. g), h), p), y), § 80 odst. 5, 6, 7 a § 82 odst. 2 písm. l), m), p), která se týkají obecně vymezeného okruhu adresátů, a stanovení dalších infekčních onemocnění podle § 80 odst. 1 písm. j), vydá příslušný orgán ochrany veřejného zdraví jako opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy se vydává bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. Dle § 2 písm. c) krizového zákona se pro účely tohoto zákona rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob.

18. Žalobci svůj nárok požadovaný žalobou předběžně uplatnili u žalované. Splnili tak podmínku pro soudní uplatnění nároku na nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.

19. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle zákona je založena při současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

20. Po podřazení zjištěného skutkového stavu citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Soud v projednávané věci neshledal existenci rozhodnutí, natož rozhodnutí nezákonného. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví jsou opatřeními obecné povahy, nikoliv individuálními rozhodnutími, kterými by bylo rozhodováno o právech a povinnostech individuálně určených osob. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Městský soud v Praze, Nejvyššího správní soud i Ústavní soud v rozhodnutích provedených k důkazu. I kdyby se jednalo o rozhodnutí, nejednalo by se o rozhodnutí nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 zákona, když předmětné mimořádné opatření nebylo pro nezákonnost zrušeno k tomu oprávněným orgánem, tj. soudem ve správním soudnictví v řízení dle s.ř.s., když rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jedno z naříkaných mimořádných opatření, bylo na základě kasační stížnosti zrušeno a v následujícím řízení byl návrh odmítnut.

22. Jen pro úplnost soud uvádí, že i kdyby soud připustil, že mimořádné opatření má charakter rozhodnutí, nebyli by žalobci aktivně legitimovaní k uplatňování případného nároku na náhradu újmy dle § 7 zákona, neboť nebyli účastníky řízení, ve kterém bylo mimořádné opatření vydáno. Toto však s ohledem na ustanovení § 94a odst. 2 věta druhá zákona o ochraně věřeného zdraví soud uvádí pouze na okraj, neboť je zřejmé, že bylo vydáno bez řízení o návrhu opatření obecné povahy.

23. Kromě uvedeného žalobci nesplňují ani podmínku dle § 8 odst. 3 o.s.ř., když nevyužili všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, tj. nedomáhali se zrušení mimořádných opatření žalobou ve správním soudnictví. Jedinou výjimkou je v tomto smyslu žalobkyně a), která svým návrhem ze dne 22. 3. 2021 usilovala o přiznání postavení osoby zúčastněné ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 14 A 41/2020. Učinila tak 11 měsíců poté, co ve věci Městský soud v Praze poprvé rozhodl, měsíc po tom, co o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud a až poté, co byla mimořádná opatření zrušena. Své postavení zúčastněné osoby v zásadě zdůvodnila tím, že bez něj nebude v tomto řízení úspěšná. Soud má za to, že nedostatek nevyužití všech procesních prostředků má předcházet odškodňovacímu řízení, nikoliv se snažit nedostatek zvrátit dodatečně, jak učinila žalobkyně a).

24. Soud pak má za to, že žalobou uplatněný nárok nelze shledat důvodným ani při posouzení dle krizového zákona. Soud zde odkazuje na závěry přijaté v řízení zdejšího soudu sp. zn. 43 C 92/2021, zejména pak v rozsudku MS Praha ze dne 17. 2. 2022, č. j. 70 Co 32/2022-310, ve kterém odvolací soud uvedl:„ Soud prvního stupně postupoval správně, když nárok žalobce posoudil i z hlediska možné odpovědnosti za škodu dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení. Skutečnost, že žalobcem uváděná mimořádná opatření byla vydána v režimu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, Ministerstvem zdravotnictví a nikoli v režimu zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), vládou ČR, aplikaci § 36 odst. 1 krizového zákona nevylučuje. Krizový zákon v § 2 písm. c) uvádí, že pro účely tohoto zákona se rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví přitom byla opatřeními organizační povahy, když obsahovala právně závazná nařízení a zákazy (zákaz pohybu osob, zákaz provozu vnitřních prostor restaurací a další). Současně byla přijata v době vyhlášeného nouzového stavu za účelem ochrany obyvatelstva a prevence nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19, tedy zcela jednoznačně k řešení krizové situace. Nelze tak uzavřít jinak než, že šlo o krizová opatření ve smyslu citovaného § 2 písm. c) krizového zákona, tudíž přichází v úvahu i případná odpovědnost státu za škodu dle § 36 odst. 1 krizového zákona Odvolací soud se nicméně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na nároky na náhradu škody, které žalobce uplatnil, § 36 odst. 1 krizového zákona nedopadá. Krizový zákon byl, jak plyne z jeho důvodové zprávy, přijat především jako legislativní reakce na ničivé povodně, které postihly [anonymizováno] republiku (zejména Moravu) v roce 1997, během nich se ukázalo, že v právním řádu absentuje adekvátní zakotvení právních a dalších podmínek pro provádění záchranných a likvidačních prací. Do zákona byl vložen i § 36, který upravuje náhradu škody, dle důvodové zprávy toto ustanovení vychází ze skutečnosti, že„ nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření; v tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičení složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona“. Výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis tak nelze učinit jiný závěr než ten, že smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uložení poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních dle krizového zákona. Takový výklad plně odpovídá zmíněnému historickému kontextu přijetí krizového zákona, kdy povodně (jakkoli rozsáhlé tak stále lokální) nevyžadovaly plošné utlumení všech aktivit, a nebylo přitom v možnostech zákonodárce předvídat, že krizový zákon bude aplikován i na situace, kdy hlavní (a do doby dostupnosti očkovací látky i jedinou) ochranou proti probíhající pandemii bude radikální plošné omezení sociálních kontaktů. Dle § 36 odst. 1 krizového zákona tedy stát odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřené vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Nelze dovodit odpovědnost státu za škody způsobené plošným omezením práv a svobod neurčitému okruhu osob přijetím plošně a všeobecně závazným krizovým opatřením.“ Na tyto závěry soud v plném rozsahu odkazuje.

25. Bez ohledu na výše uvedené, žalobci ani dostatečně netvrdili skutečnou újmu, která jim měla v souvislosti s mimořádnými opatřeními vzniknout. Na výzvu soudu v tomto směru reagovali pouze žalobci a), b), e), f), i), avšak ve svých sděleních vyjma invektiv vůči soudu a zcela obecných tvrzení ničeho nesdělili, k jednání soudu se nedostavili a v tomto směru vznik a intenzita újmy zůstali pouze v rovině nekonkrétních a ničím nedoložených tvrzení, přičemž dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3, o.s.ř. dávané výhradně při jednání se vzdali.

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, náleží jí proto náhrada nákladů řízení v celkové výši 900 Kč (3x 300 Kč), která je tvořena paušální náhradou hotových výdajů za 3 úkony (sepis vyjádření k žalobě, příprava na jednání soudu, účast na jednání soudu), dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhradu nákladů řízení jsou žalobci povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku

Poučení