46 C 251/2022-44

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizováno] advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] pro zaplacení 351 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 351 000 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč, a to do 3 dnů o právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 351 000 Kč. Svou žalobu zdůvodnila tím, že její manžel [příjmení] [příjmení] a její syn [příjmení] [příjmení] byli [název soudu] pod sp. zn. [číslo jednací] stíháni pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství, přičemž byli rozsudkem ze dne 13. 10. 2021 obžaloby zproštěni. Manžel a syn byli stíháni neoprávněně, když údajné jednání obžalovaných bylo orgány činnými v trestním řízení nesprávně právně kvalifikováno a stíhání tak bylo nezákonné. Stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 11. 11. 2019 pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 a zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Toto pak bylo státním zástupcem částečně zrušeno v rozsahu stíhání pro zločin podvodu. Stíhání trvalo bezmála 2 roky, obvinění byli ohroženi trestní sazbou 2-8 let a následně 1-5 let. Skutečnost, že manžel i syn byli ohroženi rizikem uznání viny, ačkoliv se ničeho protiprávního nedopustili, způsobovalo žalobkyni úzkosti, deprese a obecně značně ovlivnilo její zdravotní stránku. Žalobkyně musela sledovat, jak její manžel a syn trpěli úzkostmi, byli podráždění, uzavření. U syna došlo k takovým psychickým problémům, že musel vyhledat odbornou pomoc a byla mu předepsána medikace. V důsledku toho musel přerušit studia. Žalobkyně jako matka trpěla tím, že její dítě strádá v důsledku trestního stíhání., že tímto došlo k zásadnímu ovlivnění budoucnosti jejího syna. Žalobkyně celou situaci vnímala velmi citlivě i s ohledem na vlastní zdravotní problémy, kdy jí její manžel nedokázal být dostatečnou oporou, neboť byl v důsledku trestního stíhání uzavřený, komunikace s ním byla velmi obtížná. Náklady na právní zastoupení zhoršovaly ekonomickou situaci rodiny, což také nepřispělo poklidné rodinné atmosféře a vedlo ke zhoršení životní úrovně rodiny. Obavy žalobkyně byly umocněny také chováním příslušníků PČR při výslechu, kdy se vůči žalobkyni chovali z jejího pohledu značně nevhodně a z jejich přístupu měla pocit, že syn a manžel jsou předem odsouzeni. Celá situace se na žalobkyni podepsala fyzicky i psychicky, trpěla nespavostí, došlo u ní ke ztrátě chuti k jídlu a značnému úbytku váhy (cca 25 kg), zvýšil se jí krevní tlak, měla panické ataky, při nichž se bála opustit domov. Trestní stíhání se rozkřiklo po okolí, začali se jí vyhýbat sousedé, s nimiž měla předtím zcela bezproblémové vztahy. O stíhání se dozvěděli též rodiče žalobkyně, kteří měli za to, že má teď celá rodina nálepku zločinců. Trestní stíhání trvalo celkem 702 dnů (od 11. 11. 2019 do 13. 10. 2021), žalobkyně tak má za to, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která jí jím byla způsobena, činí 500 Kč denně, celkem tedy 351 000 Kč. Tuto částku považuje za přiměřenou s ohledem na veškeré negativní následky, které byly žalobkyni způsobeny nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení vůči jejímu manželu a synovi.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobkyně dne 17. 2. 2022 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“) ve výši 351 000 Kč spočívající v náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Žalovaná žádost žalobkyně projednala dne 27. 2. 2023 a konstatovala, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení a žádost proto zamítla. V naříkaném řízení byli stíháni manžel a syn žalobkyně, žalobkyně sama trestně stíhána nebyla, právo na náhradu nemajetkové újmy jí tak nemůže vzniknout. Nárok žalobkyně tak není důvodný a náhrada nemajetkové újmy jí nenáleží. Navíc se jedná o nárok osobnostní povahy, který je nepřenosný na jinou osobu.

3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Z podání žalobkyně nazvaného Žádost o náhradu škody ze dne 15. 2. 2022 je patrné, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy, která jí byla způsobena nezákonným trestním stíháním manžela a syna vedeným [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Výši zadostiučinění pak vyčíslila za 702 dnů trestního stíhání částkou 351 000 Kč.

5. Ze stanoviska žalované ze dne 27. 1. 2023 plyne, že žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila dne 17. 2. 2022. Žalovaná ve stanovisku dospěla k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný a náhrada nemajetkové újmy jí nebyla přiznána, neboť v naříkaném trestním stíhání byl stíhán její syn a manžel, nikoliv sama žalobkyně, právo na náhradu nemajetkové újmy jí tak nevzniklo.

6. Z usnesení [stát. instituce] ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo], je zřejmé, že proti [jméno] [příjmení] ([datum narození]) a [jméno] [příjmení] ([datum narození]) bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu, kterých se měli dopustit ve spolupachatelství.

7. Z usnesení [anonymizována čtyři slova] [obec] ze dne 2. 3. 2020 vyplývá, že státní zástupce ke stížnosti obviněných rozhodl tak, že zrušil usnesení policejního orgánu ze dne 11. 11. 2019, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněných pro zločin podvodu dle § 21 odst. 2 trestního zákoníku, § 23 trestního zákoníku a § 209 odst. 1, 4 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Stížnost proti zahájení trestního stíhání pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku jako nedůvodnou zamítl.

8. Z rozsudku [název soudu] ze dne 13. 10. 2021, čj. [číslo jednací], plyne, že [příjmení] [příjmení] ([datum narození]) a [příjmení] [příjmení] ([datum narození]) byli zproštěni obžaloby, neboť v žalobě označený skutek není trestným činem.

9. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V řízení byly předloženy pouze listinné důkazy, pravost a správnost nebyla namítána, soud proto neměl důvod z těchto listin při svém rozhodování nevycházet ani jim v rámci hodnocení důkazů přisuzovat nižší hodnotu. Důkazy na sebe logicky navazovaly, doplňovaly se a na jejich základě bylo lze si vytvořit ucelený skutkový závěr.

10. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. [název soudu] bylo vedeno trestní stíhání [jméno] [příjmení] ([datum narození]) a [jméno] [příjmení] ([datum narození]), které bylo zahájeno dne 11. 11. 2020 a skončeno zprošťujícím rozsudkem dne 13. 10. 2021. Žalobkyně trestě stíhaná nebyla. Žalobkyně dne 17. 2. 2022 uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené uvedeným trestním stíháním u žalované, ta o žádosti rozhodla stanoviskem vydaným po podání žaloby tak, že žalobkyni právo na náhradu nemajetkové újmy nevzniklo.

11. Soud posoudil věc po právní stránce podle následujících ustanovení právních předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Dle § 2894 odst. 2 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), nebyla-li povinnosti odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon.

12. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

13. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

14. Po skutkové stránce se žalobkyně domáhá toho, že zahájením trestního stíhání jejího manžela a syna, které až do vydání zprošťujícího rozsudku trvalo 702 dnů, byla žalobkyně vystavena stresové situaci, neboť její manžel a syn byli ohroženi rizikem uznání viny, ačkoliv se ničeho protiprávního nedopustili, což žalobkyni způsobovalo úzkosti, deprese a obecně značně ovlivnilo její zdravotní stránku. Přitom bylo patrné, že celé trestní stíhání bylo vedeno od počátku zcela nedůvodně a v důsledku toho byla žalobkyně včetně jejího manžela a syna nedůvodně vystavena popsaným negativním následkům vedení trestního řízení proti jejím nejbližším rodinným příslušníkům. Orgány činné v trestním řízení měly postupovat v souladu se zákony, tedy mimo jiné dodržet základní zásady trestního řízení, přinejmenším postupovat takovým způsobem, aby již v rámci přípravného řízení šetřily oprávněné zájmy, resp. důvodnost zahájeného trestní řízení obžalovaných, což se však v daném případě nestalo.

15. Úkolem žalobkyně je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu.

16. Úprava nezákonného rozhodnutí stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. zákona, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

17. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k zákonu (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (sem patří celá škála případů s konkrétním obsahem, počínaje například posuzováním podmínek pro vydání rozhodnutí ve stavebním řízení, konče shromažďováním podkladů v trestním řízení, které skončilo odložením věci).

18. Nárok na náhradu újmy způsobené sdělením obvinění se posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a nikoli nesprávným úředním postupem, jak se žalobkyně nesprávně domnívá.

19. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usneseními o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

20. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný, neboť trestní stíhání zahájené proti [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] skončilo pravomocným zproštěním obžaloby.

21. Skutečnost, že je dán odpovědnostní titul, ovšem sám o sobě neznamená, že jím žalobkyni vzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy. Ačkoliv soud nemá pochyb, že žalobkyni vznikla stíháním jejích nejbližších nemajetková újma, žalobkyni její náhrada nenáleží.

22. Jak je uvedeno v § 2894 odst. 2 o.z., povinnost k odčinění nemajetkové újmy nevzniká vždy, kdy osoba újmu pociťuje, ale pouze tehdy, byla-li tato povinnost ujednána (což v projednávané věci pojmově nepřichází do úvahy), nebo stanoví-li tak zvlášť zákon. Zákon č. 82/1998 Sb., však přiznává právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím pouze účastníkům (stranám) řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Žalobkyně účastnicí řízení vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] nebyla, není tak aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy, která jí byla způsobena v řízení, jehož nebyla účastníkem.

23. Důvodnost nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, které bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním (§ 5 písm. a/ zákona), je založena na vzniku škody (viz § 1) jako důsledku deliktní odpovědnosti orgánu veřejné moci, tedy v příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Neméně významným předpokladem důvodnosti takového nároku je aktivní legitimace oprávněné poškozené osoby, čímž je nutno rozumět řešení otázky, zda osoba, která tvrdí předpoklady sobě příznivé normy hmotného práva, je skutečným nositelem nároku na její náhradu.

24. Navzdory široce vymezenému ústavnímu zakotvení práva na náhradu škody výrazem "každý" je právě řešení aktivní legitimace zjevným případem, kdy podmínky jejího naplnění stanoví zákon v § 7. I když tento zákon odkazuje ve svém § 26 na subsidiární použití občanského zákoníku, nelze přehlédnout, že primárně se při uplatnění nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) jedná o vztah mezi jednotlivcem a státem, který vzniká v důsledku nezákonného či nesprávného úředního postupu státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci výkonu vrchnostenského oprávnění státu. Proto je neadekvátní vést přímou paralelu mezi pravidly obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a principy ovládajícími odpovědnost státu za škodu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí (srov. Pl. ÚS 11/10).

25. Ústavní soud opakovaně stanovil (např. II. ÚS 3005/14) ústavní meze a kritéria, kterým musí obsah tohoto zvláštního zákona, předvídaného čl. 36 odst. 4 Listiny, vždy nutně dostát, když konstatoval, že „takový zákon nemůže samotný nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, anulovat (negovat), byť„ pouze“ v jeho dílčím aspektu. Jinými slovy, zvláštní zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny nemůže popřít předmětné ústavně zaručené základní právo, a to nejen jako celek, ale ani jeho dílčí komponenty. Zákonu je svěřena toliko úprava podmínek a podrobností realizace již ústavně zakotveného práva, které vychází z principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným rozhodnutím státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Smyslem a účelem„ obyčejného“ zákona dle čl. 36 odst. 4 Listiny je tedy pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace co do svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36 Listiny zakotvených práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní povahy (nikoli„ materiálně právní“)“. Posléze ovšem Ústavní soud ve stanovisku pléna Pl. ÚS 45/18 uvedl:„ V obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené.“ 26. Ač Ústavní soud v mnoha případech v rámci své argumentace dříve vycházel ze shora uvedených zásad a dovozoval přímou aplikovatelnost čl. 36 odst. 3 Listiny, zjevně i on konzistentně v otázce aktivní legitimace oprávněné osoby respektoval normativní dominanci podmínky vyplývající z citovaného ustanovení pro důvodnost nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, že se totiž musí jednat o účastníka řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Tato zásada je výjimečně rozšířena pro opomenutého účastníka v odst. 2 komentovaného znění zákona (k tomu viz NS 30 Cdo 2767/2013).

27. Právě uvedeným však nemá být řečeno, že každý nemá právo na náhradu jemu způsobené škody podle jiných ustanovení pozitivního práva, stát ovšem odpovídá podle komentovaného zákona jen za podmínky účastenství poškozeného v řízení, přičemž účastenství v řízení plyne z jednotlivých procesních předpisů, dle nichž bylo vedeno řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí.

28. S ohledem na uvedené tak nemohou být poškozenými ti, jimž újma vznikla toliko zprostředkovaně, a odvozují ji od účastníka řízení.

29. V naříkaném řízení byly účastníky (stranami) řízení manžel a syn žalobkyně. Žalobkyně účastníkem nebyla a případ opominutého účastníka v případě trestního řízení pojmově nepřichází v úvahu. Žalobkyně tak není osobou poškozenou ve smyslu zákona o odpovědnosti státu a právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím jí proto nevzniklo.

30. Vzhledem k nedostatku aktivní legitimace soud blíže vznik, intenzitu, rozsah újmy, ani existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a odpovědnostním titulem nezkoumal a žalobu zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal paušální náhradu za 3 úkony ve věci (vyjádření k žalobě, přípravu na jednání a účast při jednání soudu) á 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy celkem částku 900 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit ve lhůtě tří dnů dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení