46 C 58/2020-173

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 pro zaplacení 300 000 Kč + 193 273 Kč + 58 500 Kč, vše s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 551 773 Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 551 773 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 193 273 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, částky 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 58 500 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení. Svou žalobu zdůvodnil tím, že proti němu bylo dne 18. 6. 2015 zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 2 trestního zákoníku. Obžaloba byla podána Okresnímu soudu v Chomutově dne 11. 8. 2016, žalobce byl dvakrát zproštěn obžaloby, trestní stíhání však pokračovalo až do zastavení z důvodu promlčení trestní odpovědnosti žalobce v roce 2019. Žalobce byl dlouhodobě podroben permanentní nejistotě výsledku trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zásadu rychlosti trestního řízení, čímž zavdaly příčinu ke vzniku průtahů v trestním řízení. Toto trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, žalobce byl nucen být ve značné právní nejistotě ohledně konečného rozhodnutí o jeho vině či nevině. Délka stíhání žalobce činila 4 roky a 3 měsíce. Žalobce proto požaduje přiměřené zadostiučinění za každý měsíc trvání řízení ve výši 1 500 Kč, celkem 58 500 Kč. Žalobci dále vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí v podobě nákladů obhajoby ve výši 135 675 Kč, ušlého výdělku ve výši 48 222 Kč za dobu, po kterou se osobně účastnil hlavních líčení před Okresním soudem v Chomutově a cestovného z bydliště v [obec] do [obec] k tamějšímu soudu a zpět ve výši 9 376 Kč. Žalobce uplatnil též nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, neboť trestním stíháním byl žalobce vystaven morální újmě. Žalobce a jeho nejbližší rodina byli vystaveni negativnímu psychickému a sociálnímu tlaku. Žalobce nebyl dosud trestně stíhán, stíhání vrhlo špatné světlo na žalobce a jeho podnikatelskou činnost, vztahy se spolupracovníky a obchodními partnery. Bylo postiženo dobré jméno a pověst žalobce a jeho podnikatelské činnosti. K provozování podnikatelské činnosti žalobce je navíc vyžadována jeho trestní bezúhonnost. V důsledku nepředvídatelného vývoje přineslo trestní řízení žalobci nevratné difamující účinky a obava ze ztráty způsobilosti pro něj byla zásadní. Žalobce navíc zastává řadu funkcí v orgánech obchodních korporací, pro které je trestní bezúhonnost podmínkou výkonu těchto funkcí. Jejich ztráta by pro žalobce byla fatální. Nezákonné trestní stíhání se promítlo i do zdravotního stavu žalobce, neboť přes svá zdravotní omezení byl nucen účastnit se vyšetřovacích úkonů a být přítomen hlavních líčení, to vše při opakovaném dojíždění z [obec] do [obec]. Psychický tlak a stres z nepředvídatelného výsledku stíhání a z možných dopadů se projevily ve zhoršení zdravotního stavu žalobce, který trpí chronickým onemocněním páteře. Žalobce uplatnil své nároky u žalované dne 17. 2. 2020. Tato je však ve lhůtě 6 měsíců neprojednala, žalobci proto nezbylo, než se se svým nárokem obrátit na soud.

2. Žalovaná tvrzené nároky neuznala a navrhla žalobu zamítnout. K nárokům z titulu nezákonného rozhodnutí žalovaná uvedla, že ve věci projednávané v prvním stupni Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 3 T 35/2016, byl dne 20. 3. 2019 vydán zprošťující rozsudek, který byl však odvolacím soudem zrušen. Odvolací soud vyslovil názor, že v jednání (nekonání) žadatele bylo možné spatřovat zavinění ve formě nevědomé nedbalosti dle § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žadatele po objektivní stránce naplnilo zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a soud prvního stupně pochybil, když obžalovaného zprostil obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu, když není pochyb, že v důsledku nekonání žadatele došlo ke zranění poškozené, které představovalo ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 trestního zákoníku Trestní stíhání žalobce bylo následně zastaveno usnesením ze dne 18. 9. 2019, kterým došlo k promlčení trestní odpovědnosti uplynutím tříleté promlčecí doby a trestní stíhání bylo nepřípustné. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012, dle kterého skutečnost, že obžalovaný za spáchaný trestný čin neodpovídá pro zánik trestní odpovědnosti v důsledku promlčení, může představovat důvod, pro který mu nevzniká nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním. Současně analogickým užitím § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) dovodila, že žalobci nárok na náhradu škody nevznikl. Pokud se jedná o nárok z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání, žalovaná dospěla k závěru, že řízení trvalo 4 roky a 3 měsíce a probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Soud I. stupně rozhodoval ve věci čtyřikrát, odvolací soud třikrát. Průtahy v řízení nebyly shledány. Věc byla skutkově složitější, bylo vyslýcháno opakovaně vícero svědků, v přípravném řízení byl přibrán znalec a v řízení před soudem taktéž. Celkem se ve věci konalo 9 hlavních líčení. Žadatel se na délce řízení podílel v závěru, kdy přímo on žádal o odročení hlavního líčení pro nemoc, obhájce opakovaně žádal o odročení hlavního líčení, kterému bylo vyhověno. Toto samo o sobě řízení prodloužilo téměř o půl roku. Celkovou délku řízení lze proto hodnotit jako přiměřenou.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

4. Z podání žalobce ze dne 13. 2. 2020 nazvaným uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., je patrné, že žalobce u žalované předběžně uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 58 500 Kč způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení. Svůj nárok zdůvodnil tím, že trestní stíhání trvalo 4 roky a 3 měsíce. V řízení došlo k průtahům způsobených orgány činnými v trestním řízení. Pro existenci průtahů v trestním řízení svědčí i to, že došlo k promlčení trestního stíhání žalobce. Při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010. Žalovaná přípisem ze dne 18. 2. 2020 potvrdila přijetí žádosti žalobce dne 17. 2. 2020.

5. Stanoviskem ze dne 19. 11. 2020 žalovaná shrnula, že naříkané řízení trvalo 4 roky a 3 měsíce, probíhalo na 2 stupních soudní soustavy, soud I. stupně rozhodoval čtyřikrát, soud II. stupně třikrát. V řízení nebyly shledány průtahy. Věc byla skutkově složitější, bylo opakovaně vyslýcháno vícero svědků, v přípravném řízení byl přibrán znalec, v řízení před soudem byl vyhotoven znalecký posudek a celkem se konalo 9 hlavních líčení. Význam řízení pro žalobce zhodnotila žalovaná jako zásadně snížený, a to s ohledem na okolnosti trestního řízení. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení. Posledním rozhodnutím před zastavením trestního stíhání je usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, které zrušilo zprošťující rozsudek s tím, že není pochyb o tom, že v důsledku nekonání žadatele došlo ke zranění poškozené, které je ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákona ublížením na zdraví a že v jednání (nekonání) žadatele lze spatřovat zavinění ve formě nevědomé nedbalosti dle § 16 odst. 1 trestního zákona. S ohledem na uvedené by tak ani nepřicházela v úvahu peněžitá satisfakce v případě opačného závěru o přiměřenosti délky trestního řízení.

6. Žalobce podáním ze dne 13. 2. 2020 nazvaným uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., předběžně uplatnil u žalované též svůj nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 193 273 Kč spočívající v účelně vynaložených nákladech obhajoby v částce 135 675 Kč, ušlém zisku za dobu jeho přítomnosti při hlavním líčení v částce 48 222 Kč a cestovních nákladech za cestování z [obec] k soudu v [obec] v částce 9 376 Kč. Současně uplatnil svůj nárok na nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí, kterou zdůvodnil morální újmou, která mu vznikla tím, že byl vystaven trestním stíháním negativnímu psychickému a sociálnímu tlaku, bylo postiženo jeho jméno a dobrá pověst, žalobce byl nucen žít v nejistotě z výsledku řízení, trestní stíhání se promítlo i zhoršením jeho chronického onemocnění páteře. Žalovaná přípisem ze dne 18. 2. 2020 potvrdila přijetí žádosti žalobce ke dni 17. 2. 2020.

7. Ve stanovisku ze dne 9. 9. 2020 žalovaná dospěla k závěru, že na nároky z nezákonného rozhodnutí je namístě analogicky aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) zákona, dle kterého nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012, 31 Cdo 3489/2007 a 25 Cdo 2/2007. S ohledem na uvedené pak nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celém rozsahu zamítla.

8. Ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 3 T 35/2016 soud zjistil ohledně průběhu řízení následující: -) dne 15. 6. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení bylo doručeno žalobci dne 3. 8. 2015 a jeho obhájci dne 18. 6. 2015 -) dne 22. 6. 2015 byla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání -) dne 25. 6. 2015 byla stížnost odůvodněna -) dne 4. 9. 2015 proběhl výslech obviněného -) dne 22. 9. 2015 policejní orgán vyrozuměl obviněného o plánovaných úkonech v trestním řízení, konkrétně o výslechu 6 svědků -) ve dnech 14. 10. 2015 a 15. 10. 2015 byli vyslechnuti 2 svědci -) dne 25. 9. 2015 byl žalobce policejním orgánem vyrozuměn o změně termínu a místa úkonu v trestním řízení, konkrétně o výslechu dvou svědků -) dne 20. 10. 2015 byli vyslechnuti 2 svědci. -) dne 19. 10. 2015 byl obviněný vyrozuměn o výslechu dalšího svědka -) dne 26. 10. 2015 byl vyslechnut svědek -) dne 15. 10. 2015 byl žalobce vyrozuměn o plánovaných úkonech, konkrétně o výslechu 2 svědků -) dne 9. 11. 2015 soud vyslechl svědka -) dne 1. 12. 2015 policejní orgán vyrozuměl žalobce o plánovaných úkonech a to o termínu výslechu 4 svědků -) dne 4. 12. 2015 byla stížnost proti zahájení trestního stíhání jako nedůvodná zamítnuta -) dne 16. 12. 2015 byl vyslechnut svědek -) dne 15. 2. 2016 byl žalobce vyrozuměn o plánovaných úkonech, konkrétně o termínu výslechu 3 svědků -) dne 7. 3. 2016 byl vyslechnut svědek -) dne 7. 3. 2016 byl podán návrh na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor -) dne 7. 3. 2016 vydal soudce příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků -) dne 8. 4. 2016 policejní orgán vyrozuměl žalobce o plánovaném úkonu v trestním řízení, konkrétně o tom, že bude provedena prohlídka objektu dle příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků -) dne 14. 4. 2016 byla provedena prohlídka jiných prostor a pozemků -) dne 26. 4. 2016 byl opatřením přibrán znalecký ústav k podání znaleckého posudku z oboru stavebnictví -) dne 24. 6. 2016 byl vypracován znalecký posudek -) dne 4. 7. 2016 byl obviněný vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis -) dne 22. 7. 2016 žalobce se svým obhájce spis prostudovali -) dne 22. 7. 2016 policejní orgán odmítl návrh na doplnění dokazování přednesený obhájcem žalobce k provedení znaleckého posudku, jehož předmětem by byla geometrická analýza dráhy letu padajícího stavebního materiálu -) dne 25. 7. 2016 byl návrh na podání obžaloby předložen státnímu zastupitelství -) dne 12. 8. 2016 byla podána na žalobce obžaloba na pro spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. -) dne 29. 8. 2016 podal obhájce žalobce návrh na předběžné projednání obžaloby ve smyslu § 185 a následující trestního řádu -) dne 31. 8. 2016 rozhodl soud trestním příkazem, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k peněžitému trestu v celkové výměře 15 000 Kč -) dne 13. 9. 2016 podal obviněný proti trestnímu příkazu odpor -) dne 26. 9. 2016 bylo nařízeno hlavní líčení na 16. 11. 2016 -) dne 16. 11. 2016 se konalo hlavní líčení, při kterém bylo přistoupeno k výslechu obžalovaného a 1 svědkyně. Hlavní líčení bylo odročeno na 11. 1. 2017 -) dne 11. 1. 2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti 3 svědci, a hlavní líčení bylo odročeno na 1. 3. 2017 -) dne 1. 3. 2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti 3 svědci, a hlavní líčení bylo odročeno na 5. 4. 2017 -) dne 5. 4. 2017 se konalo hlavní líčení, při němž byl vyslechnut znalec a hlavní líčení bylo odročeno na 24. 5. 2017 -) dne 24. 5. 2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byly čteny úřední záznamy o podaném vysvětlení 2 osob, znalecký posudek z odvětví stavebnictví, odvětví stavebně-materiálového inženýrství, celá řada listinných důkazů, fotografie z CD disku, byl vyslechnut svědek a hlavní líčení bylo odročeno na 2. 8. 2017 za účelem vyhlášení rozhodnutí -) dne 2. 8. 2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byly předneseny závěrečné řeči, a byl vyhlášen zprošťující rozsudek -) dne 9. 10. 2017 se státní zástupce proti rozsudku odvolal -) dne 16. 11. 2017 Krajský soud v Ústí nad Labem v neveřejném zasedání napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně, neboť soud prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav a proto, že nedostál své povinnosti hodnotit provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, což činí rozsudek nepřezkoumatelným. Odvolací soud taktéž zavázal soud prvního stupně provést další dokazování -) dne 29. 1. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na 28. 3. 2018 -) dne 28. 3. 2018 se konalo hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, při němž byli vyslechnuti 2 svědci, a hlavní líčení bylo odročeno na 23. 5. 2018 -) dne 23. 5. 2018 se konalo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti 4 svědci, a hlavní líčení bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku a předvolání svědků navržených státní zástupkyní -) dne 4. 6. 2018 byl opatřením přibrán znalec -) dne 19. 7. 2018 byl předložen znalecký posudek -) dne 20. 7. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na 26. 9. 2018 -) dne 16. 8. 2018 požádal právní zástupce obviněného o odročení hlavního líčení, neboť obviněný dne 22. 8. 2018 má podstoupit plánovanou neurologickou operaci páteře, po níž bude připoután na lůžko po dobu přibližně 2 měsíců -) dne 6. 9. 2018 bylo hlavní líčení odvoláno na neurčito -) dne 15. 10. 2018 obhájce obviněného sděluje, že zdravotní stav obžalovanému již umožňuje účast při hlavním líčení -) dne 22. 10. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na 28. 11. 2018 -) dne 24. 10. 2018 požádal obhájce obžalovaného o odročení z důvodu kolize -) dne 1. 11. 2018 bylo hlavní líčení přeloženo na 6. 2. [číslo] -) dne 28. 1. 2019 bylo hlavní líčení přeloženo na 13. 3. 2019 z důvodu účasti soudce na semináři -) dne 28. 1. 2019 žádá obhájce obžalovaného o odročení hlavního líčení z důvodu svého úrazu. Dne 29. 1. 2019 bylo proto hlavní líčení odvoláno a stanoven termín 20. 3. 2019 -) dne 20. 3. 2019 se konalo hlavní líčení, při kterém byl vyslechnut znalec, bylo přistoupeno k závěrečným řečem a byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že stal se skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Proti rozsudku dne 3. 4. 2019 podal státní zástupce odvolání -) dne 16. 4. 2019 byla věc předložena odvolacímu soudu -) dne 21. 5. 2019 rozhodl odvolací soud v neveřejném zasedání tak, že napadený rozsudek zrušil a vrátil jej soudu prvního stupně pro nedostatky v hodnocení provedených důkazů v právním posouzení, přičemž odvolací soud má za to, že v novém řízení se nevyžaduje již provádění dalších důkazů, neboť je považuje za dostatečné. -) dne 10. 6. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení na 22. 7. 2019 -) dne 14. 6. 2019 požádal obhájce obžalovaného o odročení z důvodu plánované dovolené -) dne 26. 6. 2019 bylo hlavní líčení odvoláno a přeloženo na termín 31. 7. 2019 -) dne 18. 7. 2019 žádá obhájce obžalovaného o odročení hlavního líčení na termín po 25. 8. 2019 -) dne 19. 7. 2019 bylo odvoláno hlavní líčení a stanoven nový termín 26. 8. 2019 -) dne 23. 8. 2019 bylo hlavní líčení z důvodu dovolené soudkyně odvoláno a stanoven nový termín 2. 9. 2019 -) dne 30. 8. 2019 se obviněný omluvil z hlavního líčení z důvodu své pracovní neschopnosti -) dne 9. 9. 2019 bylo hlavní líčení odročeno na neurčito -) dne 18. 9. 2019 bylo usnesením zastaveno trestní stíhání žalobce, neboť trestní stíhání obžalovaného je nepřípustné pro promlčení trestní odpovědnosti uplynutím tříleté promlčecí doby. Došlo tedy k promlčení trestního stíhání obžalovaného a je dále nepřípustné, a soud rozhodl o jeho zastavení -) dne 19. 9. 2019 zaslal obhájce obviněného návrh na zastavení trestního stíhání -) dne 1. 10. 2019 se obviněný prostřednictvím svého obhájce vzdal práva podat stížnost proti usnesení o zastavení stíhání -) dne 4. 10. 2019 byl obviněný poučen dle § 11 odst. 4 trestního řádu, že prohlásí-li do 3 dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, v tomto případě od oznámení poučení, že na projednání věci trvá, v trestním řízení se pokračuje 9. Usnesením ze dne 21. 5. 2019, čj. 5 To 121/2019-498, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil v pořadí druhý zprošťující rozsudek soudu prvního stupně s tím, že poškozená procházela okolo domu, jehož vlastníkem je žalobce a v místě, kde již téměř začíná přední strana dalšího domu, spadl poškozené na temeno hlavy předmět, v důsledku čehož utrpěla tržnou ránu na hlavě, pohmoždění temenní oblasti hlavy a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření s dobou léčby od 19. 10. 2012 do 7. 12. 2012. Dále odvolací soud shledal, že se nelze totožnit se závěrem soudu prvního stupně, že obžalovaný nevěděl, že omítka domu je v havarijním stavu v důsledku zanedbaného stavu a probíhající rekonstrukce, ani že nepochybil, když v rámci postupující rekonstrukce objektu, která byla zhotovována více dodavateli, neurčil koordinátora BOZP, který by zajistil zabezpečení ohroženého prostoru v šířce 2m vyloučením zabezpečovací konstrukce umožňující bezpečný průchod, ani když sám zabezpečení ohroženého prostoru nezajistil, ačkoliv k tomu byl povinen. V jednání (nekonání) obžalovaného lze spatřovat zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť porušil důležitou povinnost stanovenou v § 152 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, podle kterého je stavebník povinen dbát na řádnou přípravu a provádění stavby; tato povinnost se týká i terénních úprav a zařízení. Přitom musí mít na zřeteli zejména ochranu života a zdraví osob. Nařízením vlády [číslo] Sb., je dána povinnost při provádění prací ve výšce (tj. prací na fasádě objektu, výměna střešní krytiny, výměna oken apod.) zajistit ohrožený prostor pod místem práce ve výšce, v němž hrozí riziko pádu osob nebo předmětů, jak ukládá § 4, příloha V. bod 1. Ohrožený prostor musí být v jeho plné šíři zajištěn – příloha V. bod 2. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání obžalovaného po objektivní stránce naplnilo zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 226 písm. a) tr. ř. Není pochyb, že v důsledku nekonání obžalovaného došlo ke zranění poškozené s nezbytnou dobou léčení od 19. 10. 2012 do 7. 12. 2012; jednalo se tak o poruchu zdraví, která je ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku ublížením na zdraví.

10. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení právních předpisů Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle § 11 odst. 4 trestního řádu, v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odst. 1 písm. a), b) nebo l), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

11. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15 neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod na základě konkrétních okolností případu s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost. Ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Proto je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; takovým případem není situace, kdy budou teprve v průběhu trestního řízení na základě složitého a dlouhého dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, jejíž stíhání je na takto zjištěném skutkovém stavu v důsledku pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání nadále nepřípustné, když promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší.

12. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II ÚS 429/2001 nelze v žádném případě připustit výklad, že by každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné.

13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2509/2014, v případech, v nichž bylo trestní stíhání poškozeného zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině, není nepřiznáním odškodnění zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody.

14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012 promlčením dle § 67 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin. Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace (při posouzení žalovaného nároku) § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovícího (mimo jiné), že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Uplynutí delší doby od spáchání trestného, tedy pro společnost nebezpečného, činu by nemělo být důvodem pro to, aby stát poskytoval odškodnění jeho pachateli, třebaže shledává, že již není nutno, aby v zájmu společnosti na eliminaci škodlivých jednání vůči pachateli působil trestněprávními prostředky. V opačném případě by v podstatě byly naroveň postaveny trestně stíhaná osoba, která se žádného trestného činu nedopustila, a osoba, jež se ho sice dopustila, ale která je s ohledem na delší časovou prodlevu od spáchání trestného činu a zahájení trestního řízení ušetřena povinnosti akceptovat trestněprávní následky svého jednání. Plynutí času nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se dle výsledků trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, jejíž jednání bylo prosto veškeré protiprávnosti a která si zasluhuje nahradit škodu jí vzniklou tím, že v zájmu prošetření společnost ohrožujícího jednání vůči ní bylo zahájeno trestní řízení.

15. Po provedeném dokazování a podřazení pod shora uvedená ustanovení právních předpisů a předestřené judikatury dospěl soud k závěru, že u nároků z titulu nezákonného rozhodnutí není dán odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí). Náhrada škody ani zadostiučinění za nemajetkovou újmu proto žalobci nenáleží, neboť vůči němu nebylo vydáno rozhodnutí dle § 5 písm. a) zákona, které by bylo možno považovat za nezákonné (§ 8 zákona). Soud má za to, že trestní stíhání vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 3 T 35/2016 bylo vůči žalobci vedeno důvodně. V rámci trestního stíhání se orgány činné v trestním řízení vůči žalobci nedopustily svévole či libovůle a trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku promlčení trestní stíhání a žalobce, ač poučen o svém právu trvat na projednání věci, nepožadoval, aby věc byla projednána, ba dokonce žalobce sám soud na promlčení trestního stíhání a nutnost jeho zastavení upozornil.

16. Žaloba v průběhu řízení poukazovala na to, že není-li pravomocný rozsudek, není zde ani pachatel a jednání žalobce je prosto veškeré protiprávnosti, neboť protiprávnost by mohla být založena pouze pravomocným rozsudkem a toto není judikaturou při jednání citovanou (a shora uvedenou) respektováno, neboť používá termín pachatel i ve vztahu k osobám, kterým nebyla vyslovena vina. Dále zmínila, že žalobce byl 2x zproštěn obžaloby (byť nepravomocně). Bez dalšího se soud ztotožňuje s žalobou, že je z pohledu trestního práva třeba na žalobce pohlížet jako na nevinného, nebyla-li mu pravomocným odsuzujícím rozsudkem vina vyslovena. Nelze však přisvědčit, že není-li odsuzujícího rozsudku, není pachatele ani protiprávnosti. Pachatel existuje bez ohledu na to, zda byl odhalen, usvědčen a odsouzen. Podobně jako protiprávnost je okolností danou bez ohledu na to, zda je vyslovena v pravomocném odsuzujícím rozsudku či nikoliv. Opačný pohled by vedl k závěru, že např. neobjasněná vražda není vlastně protiprávní a nemá pachatele, což nelze než považovat za absurdní. Při posuzování nároku na náhradu škody je třeba nahlížet na věc nikoliv jen zúženým pohledem trestního práva, jak činí žalobce, ale naopak komplexně. Tak je tomu např. ve výše citované právní větě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Pokud by soud posuzoval řízení pouze trestněprávní optikou, dospěl by k závěru, že náhrada škody náleží každému, kdo nebyl v trestním řízení pravomocně odsouzen bez ohledu na to, z jakého důvodu k neodsouzení došlo. Toto by ovšem bylo velmi zúžené a z pohledu obecného vnímání spravedlnosti nežádoucí. Soud posoudil věc komplexně a dospěl k závěru, že žalobci škoda/nemajetková újma nevznikla a náhrada mu nenáleží. V usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, čj. 5 To 121/2019-498, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek soudu I. stupně je jednoznačně řečeno, že v jednání žalobce lze spatřovat zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, neboť porušil důležitou povinnost stanovenou zákonem a vlivem nekonání žalobce došlo ke zranění poškozené, které je ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku ublížením na zdraví. Takto definovaný právní závěr odvolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný a na jeho základě by soudu prvního stupně nezbylo, než v novém rozhodnutí žalobci vinu vyslovit. Odvolací soud tento závěr formuloval necelé 4 měsíce před tím, než bylo trestní stíhání promlčeno. Hlavní líčení se však pro dovolenou žalobce, dovolenou soudkyně a následně pracovní neschopnost žalobce již nestihlo uskutečnit a došlo k promlčení trestního stíhání, o čemž ostatně sám žalobce vyrozuměl soud a upozornil, že je nutné trestní stíhání bez nařízení hlavního líčení neprodleně zastavit. Lze tedy ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012 uzavřít, že ačkoliv byl žalobce vlivem plynutí času ušetřen povinnosti snášet trestněprávní následky svého protiprávního jednání, neznamená to, že by mu pouze z tohoto důvodu měla být přiznána náhrada škody vzniklá tím, že v zájmu prošetření společnost ohrožujícího jednání vůči němu bylo zahájeno trestní řízení. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace § 12 zákona, zejména pak odst. 1 písm. b). Žalobci navíc byla dána možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl vydání zprošťujícího rozsudku, byl-li o své nevině přesvědčen a na tomto základě by se také následně domohl náhrady škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2509/2014). Žalobce však této možnosti nevyužil. Poukaz na to, že tak neučinil pro svůj zdravotní stav, není zcela přiléhavý, neboť jak sám uvedl v žalobě, trpí chronickým onemocněním, na němž vedení či skončení trestního stíhání ničeho nezmění, tím spíš za situace, že projednáním věci by došlo při nejhorším pouze k akademickému výroku o vině bez hrozby trestu a ze své účasti při hlavních líčeních bylo lze se omluvit.

17. V duchu zásady hospodárnosti řízení se soud nezabýval otázkou samotné výše vynaložených nákladů na obhajobu, cestovného, ušlého zisku či přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, podobně jako úroku z prodlení z uvedených nároků, neboť neshledal existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí.

18. Soud neshledal důvodným ani nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.

19. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

20. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

21. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 15. 6. 2015 usnesením o zahájení trestního stíhání. Toto bylo doručeno obhájci žalobce dne 18. 6. 2015 a skončeno bylo dne 18. 9. 2019 vydáním usnesení o zastavení trestního stíhání. Celkem tedy trvalo 4 roky a 3 měsíce. Kritéria vymezená v ust. § 31a odst. 3 zákona, soud aplikoval i na zjištění přiměřenosti délky posuzovaného řízení.

22. V naříkaném řízení rozhodl soud I. stupně dvakrát a odvolací soud taktéž dvakrát. Již jen rozhodování na více stupních má za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Řízení vykazovalo vyšší míru složitosti, byla vyslýchána řada svědků, jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Byli přibíráni znalci, přičemž bylo třeba vyčkat vypracování znaleckých posudků a znalce následně při hlavním líčení vyslechnout. Úkony byly činěny v pravidelných lhůtách, podobně jako byla v pravidelných lhůtách nařizována hlavní líčení. Žalobce se na délce řízení významnou měrou podílel. Toto je patrné zejména v poslední 13 měsících řízení, kdy žádal soud o odročení z důvodu své operace a nemožnosti se hlavního líčení účastnit, následně bylo žádáno o odročení z důvodu kolize na straně obhájce, poté z důvodu úrazu obhájce, dovolené žalobce (2x) a konečně též z důvodu pracovní neschopnosti žalobce.

23. Pokud se jedná o postup orgánů činných v trestním řízení, tento byl plynulý, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách a postup jak v přípravném řízení, tak před soudem I. stupně i před odvolacím soudem byl prost jakýchkoliv průtahů. Skutečnost, že byla hlavní líčení odročována, bylo dáno objektivně složitostí řízení a množstvím svědků.

24. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u věcí trestních, péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcí osobního stavu aj. Význam řízení pro žalobce tak byl obecně vyšší.

25. Na základě popsaných hledisek, která lze (postup soudů v posuzovaném řízení) či nelze (složitost řízení a postup žalobce) přičítat státu, dospěl soud k závěru, že dobu řízení v délce 4 let a 3 měsíců, nelze s ohledem na okolnosti případu považovat za nepřiměřenou. Na základě uvedeného tak soud dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona nedošlo. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že řízení již lze považovat za nepřiměřeně dlouhé, je třeba zohlednit, že na samotné délce se v nemalé míře podílel sám žalobce a jeho obhájce svými opakovanými žádosti o odročení hlavního líčení.

26. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že v naříkaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, nemajetková újma tak žalobci nevznikla a žalobu i o tomto nároku proto nezbylo než zamítnout.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal paušální náhradu za 4 úkony - vyjádření k žalobě, přípravu k jednání, účast při jednání soudu dne 7. 5. 2021 a účast při vyhlášení rozsudku dne 17. 5. 2021, dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Za každý z úkonů byla přiznána částka 300 Kč, celkem tedy 1 200 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř.