46 C 75/2023 - 76

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] [Anonymizováno] [Adresa zainteresované společnosti 0/0] [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: Česká [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/2] za níž jedná [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] pro zaplacení 148 400 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 48 234 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 234 Kč od 13. 4. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba se co do částky 100 166 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od 13. 4. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka], do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 148 400 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že v procesním postavení žalobce byl účastníkem řízení vedeného před [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem byla náhrada za vysázené porosty, o které zhodnotil cizí pozemek užívaný na základě smlouvy s vlastníkem. Řízení bylo zahájeno dne [datum] a bylo skončeno usnesením o schválení smíru ze dne [datum]. Řízení tak trvalo 6 let a 5 měsíců, žalobce má tedy za to, že soudy porušily svou povinnost směřovat k brzkému vyřízení věci a postupovat tak, aby nedocházelo k nedůvodným průtahům. Žalobce byl v řízení vždy aktivní a svým jednáním nezavinil jakékoli průtahy v naříkaném řízení. Žalobce z důvodu nepřiměřené délky naříkaného řízení požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši [částka], kdy má za to, že nelze vycházet z rozsudku [spisová značka], kterým bylo stanovena výše přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 - 20 000 Kč ročně, ale je třeba vzít v potaz změnu cenové hladiny a inflaci a uvedené částky navýšit. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 4. 10. 2022, žalovaná však ve lhůtě 6 měsíců nereagovala.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. K projednání nároku žalobce došlo dne 1. 6. 2023. Žalovaná konstatovala, že v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon“), a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Zadostiučinění v této formě odpovídá všem okolnostem případu.

3. Žalobce ve své replice poukázal na průtahy v řízení v délce 2 let a 8 měsíců a průtah z důvodu odročení jednání na neurčito z důvodu nouzového stavu. Dále zmiňuje dopady řízení do pověsti žalobce, jakož i do pověsti jeho představitelů. Žalobce byl nucen podat větší množství žalob, včetně členů samotného žalobce. Skutečnost, že soud nebyl schopen o nároku žalobce rozhodnout v přiměřené lhůtě, žalobce dále poškozovala v očích žalovaných, neboť v nich mohla vzbuzovat dojem, že nárok není po právu. Obec [adresa] má 750 obyvatel, po celou dobu, po kterou řízení probíhala, se o nich v obci vědělo, lidé o nich mluvili a na žalobce nevrhalo dobré světlo, že zažaloval hned několik občanů obce současně. Obecné povědomí o tom, že žalobce podal žaloby, na něj nevrhalo dobré světlo. V dané době měl také problém při náboru nových zaměstnanců a o práci pro někoho, kdo vede spory s občany, zájem o práci pro žalobce snižovalo. Nepřiměřená délka řízení vedla nejen k nedůvěře v justici, ale též k nejistotě v plánování, neboť se řadu let nemohl domoci kompenzace za nemožnost užívat vysázené keře. Skutečnost, že některé z žalob směřovaly proti členům žalobce, pak vedla k úzkostem a potížím představitelů žalobce a také ke značně napjatější atmosféře uvnitř žalobce, zejména na členských schůzích. V průběhu řízení pak došlo k celkové změně ve vedení žalobce při posledních volbách, neboť členové družstva vyjádřili svou nespokojenost s dosavadním vedením.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Žalobce se podáním ze dne 21. 9. 2022 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, kterou vyčíslil částkou [částka] představující přiměřené zadostiučinění za řízení před [adresa], [Anonymizováno]. [spisová značka], trvající 6 let a 5 měsíce, jak je patrné z jeho podání nazvaného Žádost o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalovaná přípisem ze dne 4. 10. 2022 potvrdila doručení podání žalobce dne 4. 10. 2023.

6. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná po provedeném šetření konstatovala, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod. Dle judikatury ESLP vzala v potaz, že v případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Žalovaná poukázala též na skutečnost, že žalobce u téhož soudu vedl větší množství obdobných řízení, žalovanou částku nelze považovat za existenční a řízení bylo ve výsledku pravomocně skončeno schválením smíru, v němž se zavázal žalované zaplatit částku 1 Kč, peněžité plnění proto žalovaná shledala nedůvodným.

7. Ze spisu [adresa], soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: - [Anonymizováno] [datum] [právnická osoba] - [datum] - [Anonymizováno] [datum] [Anonymizováno] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] [částka] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] -[Anonymizováno][datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] [Anonymizováno] - [datum] - [Anonymizováno] [datum] [Anonymizováno] - [datum] - [Anonymizováno] [datum] [Anonymizováno] - [datum] [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum] [Anonymizováno] [datum] - [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum] [datum] - [datum] [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum]. 7. 2021 - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum]. - [datum] - [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum] - [datum] - [datum] [Anonymizováno] - [datum]. - [datum] - [datum] [datum] - [datum] - [datum]. - [datum] - [datum] - [datum] - [Anonymizováno] [datum] [datum] - [datum] - [datum]. 11. 2022 - [datum] - [datum] - [datum] [datum]

8. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

10. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od [datum] (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

11. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

12. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

13. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud má za to, že tento je naplněn, neboť v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]).

14. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení došlo jednomu významnému průtahu od [datum] do [datum], po kterou byl spis pouze lhůtován. V řízení pak docházelo k odročování jednání z důvodu epidemiologické situace nebo k odročování spisu starého několika let o více než 3 měsíce. Jedná se tak o porušení zásady rychlosti řízení a takto vzniklý nesprávný úřední postup pak také negativně ovlivnil celkovou délku posuzovaného řízení.

15. Vznik újmy ostatně dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 1. 6. 2023, kterým přiznala žalobci zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

16. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne [datum], odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

17. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 18. 4. 2016 do 30. 9. 2022, tj. 6 let a 5 měsíců.

18. Posuzované řízení bylo co do předmětu řízení nestandardní s jistou skutkovou složitostí. Vykazovalo však zvýšenou nutnost rozhodování o procesních otázkách, neboť soud vyzýval žalobce k úhradě soudního poplatku, vyzýval jej k zdůvodnění požadavku na zaplacení úroku z prodlení, bylo rozhodováno o částečných zpětvzetích žalobce, žalobce svůj návrh taktéž dvakrát měnil, navrhoval přerušení řízení a taktéž bylo nutné žalobce vyzvat k doplnění žaloby. Spor byl řešen na jednom stupni soudní soustavy, ve věci byl vydán odporem zrušený platební rozkaz, samotné řízení bylo skončeno usnesením o schválení smíru.

19. Žalobce se na délce řízení podílel tím, že neuhradil soudní poplatek, resp. jej uhradil až po výzvě soudu, navíc nikoliv v uložené 3denní lhůtě, ale až po 4 týdnech. Žalobce taktéž 5x žádal o odročení jednání, z důvodů kolize zástupce (4x) a z důvodu mimosoudních jednání (1x). Z důvodů odročování jednání bylo řízení prodlouženo o více než 58 měsíců. Je tedy zřejmé, že z důvodu na straně žalobce bylo řízení prodlouženo cca o půl roku.

20. Stran činnosti soudu lze vytknout nekoncentrovaný postup založený na opakovaném přeposílání podání jednoho účastníka druhému a naopak, opakované výzvy ke zpětvzetí žaloby, absolutní a v dané době těžko odůvodnitelnou procesní nečinnost v trvání téměř 2,5 let, po kterou byl spis lhůtován bez dalších úkonů, a to i přes vysoký věk žalované, které bylo téměř 90 let, průtah v délce 4 měsíců spočívající v nepřerušení řízení k návrhu účastníků po více něž 5 letech trvání sporu, i odročení dvou jednání v 6 let trvajícím sporu o více než 3 měsíce (srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu [spisová značka], dle kterého v občanskoprávních věcech – mimo případů, kdy zákon stanoví pro určitý úkon konkrétní pořádkovou lhůtu – lze za orientační obecnou referenční dobu považovat čtyři měsíce v řízeních, která netrvají více než dva roky (rozhodujícím kritériem je zde stáří věci k datu počátku tvrzené nečinnosti ve věci). U věcí starších, jimž je soudce povinen věnovat zvýšenou pozornost a vyřizovat je pokud možno přednostně, lze vycházet z orientační referenční doby dva měsíce. Tyto referenční doby mohou být poloviční (dva, resp. jeden měsíc), jde-li o jednoduché, rutinní administrativní úkony, zejména lze-li je delegovat i na pomocný soudní personál (vyšší soudní úředníky, asistenty soudců), nebo o jednoduchá procesní rozhodnutí). Taktéž nenařizování jednání v podstatě po celou dobu trvání nouzového stavu lze přičíst k tíži soudu. Soud nemá ambice zlehčovat epidemiologickou situaci v covidové době, chápe i sníženou míru jednání s ohledem na omezení šíření viru, nicméně soud v naříkané věci od vypuknutí epidemie až do konce roku 2020 ve věci nejednal vůbec, ačkoliv se jednalo o věc starší 4 let, což není ospravedlnitelné ani s ohledem na vnější situaci.

21. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Šlo o standardní občanskoprávní řízení. Namítané řízení mělo pro žalobce standardní význam. Na závěru o standardním významu řízení nic nemění ani námitka žalobce, že z důvodu neschopnosti soudu o nároku rozhodnout v přiměřené lhůtě, byl žalobce poškozován v očích žalovaných, kterých bylo v samostatných sporech několik, a jednalo se i o členy žalované. Žalobce nebyl v očích žalovaných poškozen délkou řízení, ale skutečností, že na žalované (často své členy) podal žalobu. O řízení se v malé obci samozřejmě vědělo, ale právě proto, že se žalobce rozhodl více osob žalovat, nikoliv proto, že by řízení bylo vedeno dlouho. Jak sám žalobce uvedl, na žalobce nevrhalo dobré světlo, že zažaloval hned několik občanů obce současně. Samotné rozhodnutí žalobce žalovat občany obce [adresa] vedlo také k problémům při náboru nových zaměstnanců. O nejistotě v plánování v případě, kdy se ve sporu jednalo o nízké desítky tisíc korun, u zemědělského družstva k nejistotě v plánování jistojistě taktéž vést nemohlo. Navíc v situaci, kdy žalobce byl v procesním postavení žalobce, nehrozila mu tak do budoucna povinnost plnit, jako je tomu v případě strany žalované, která by byla nucena alokovat zdroje pro případ možného neúspěchu v řízení. Pokud se jedná o úzkosti a potíže představitelů a napětí, kterému byli vystaveni, toto opět souvisí s jejich rozhodnutím žalovat členy družstva a změna ve vedení je vyjádřením nesouhlasu členů s postupem vedení. Toto ovšem, podobně jako výše uvedené, má původ v jiných skutečnostech než v nepřiměřené délce řízení a je absurdní obavy vedení o svá křesla považovat za újmu přičitatelnou družstvu. Za újmu vedení přičitatelné společnosti by bylo možné považovat obavy o budoucnost společnosti s ohledem na vývoj řízení, nikoliv sobecký zájem členů svá místa ve vedení společnosti.

22. Soud v rámci hodnocení hlediska významu řízení vyšel z rozsudku Nejvyššího sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Z tohoto se podává, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka "v sázce" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Nejvyšší soud k tomuto doplnil, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10). K tomuto pak Nejvyšší soud doplnil, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného s tím, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona. Žalobcem byla v naříkaném řízení uplatněna částka [částka], která byla po několika měsících upravena zpětvzetím na [částka], 9 měsíců před skončením řízení již žalobce navrhoval klid řízení a konečným usnesením byl schválen smír, kterým se žalobce zavázal zaplatit žalované částku 1 Kč. Je tedy zřejmé, že pro žalobce byla „v sázce“ po většinu doby řízení částka 48 234 Kč, přičemž následně se vlivem rozhodování v obdobných věcech počal cca 1 rok před skončením význam řízení pro žalobce ještě snižovat. Soud tak má za to, že pro žalobce byla v sázce právě částka 48 234 Kč, kterou soud žalobci s ohledem na okolnosti případu přiznal, přičemž s ohledem na další kritéria § 31a odst. 1 zákona neshledal důvod pro navýšení této částky.

23. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu, podle ust. § 15 odst. 2 zákona, domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne [datum], lhůta 6 měsíců tak uplynula dne [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení od [datum]. Žalobce však požadoval úrok z prodlení až od [datum], což je pro žalovanou výhodnější, soud proto přiznal úrok z prodlení v zákonné výši od data uvedeného v žalobě.

24. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 21 794,39 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a odměny advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 4 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, replice, a účasti při jednání) ve výši 3 100 Kč za úkon, dále 4x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Zástupci žalobce dále náleží cestovné za užití osobního automobilu ve 1 678 Kč za cesty dne k jednání při vzdálenosti z [adresa] a zpět 500 km, průměrné spotřebě 4,4 litrů nafty na 100 km, ceně nafty dle vyhl. 191/2023 Sb., [částka] odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem tedy 600 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce požadoval pouze nákladů cestovného z důvodu účasti u soudu též den před konáním jednání v této věci, požadoval i polovinu nákladů nocležného ve výši 481 Kč, které soud přiznal, neboť v případě, že by zástupce byl nucen realizovat cestu k jednání soudu samostatně, byly by náklady cestovného vyšší, než přiznaná polovina cestovného a nocležného. Z uvedených částek byla přiznána daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Náhradu nákladů je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení