46 C 76/2020-37

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 330 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 150 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 150 000 Kč od 28. 8. 2020, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 180 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 330 000 Kč od 27. 2. 2020 do 27. 8. 2020, ve výši 10 % z částky 180 000 Kč od 28. 8. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 150 000 Kč od 28. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 14 342 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 330 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že byl účastníkem trestního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 17/2019 v postavení poškozeného. Žalobce podal trestní oznámení dne 4. 10. 2004 a připojil se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody. Trestní stíhání nebylo skončeno a je vedeno dosud. Žalobce je přesvědčen, že délka trestního, resp. adhezního řízení je naprosto nepřiměřená a rozhodnutí vydané ve věci po více než 15 letech není možné považovat za rozhodnutí učiněné v přiměřené lhůtě. Na délce řízení měly zásadní podíl soudy. Věc byla opakovaně projednávána na dvou stupních soudní soustavy a rozhodnutí byla z důvodu závažných vad, nesprávného posouzení, nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu rušena. S ohledem na délku řízení má žalobce za to, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, čímž mu vznikla nemajetková újma, kterou nelze napravit jinak než poskytnutím zadostiučiněním v penězích. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 26. 2. 2020. Žalovaná v předmětné lhůtě nereagovala, žalobci proto nezbylo, než svůj nárok uplatnit u soudu. Výši zadostiučinění vypočetl jako součin délky řízení v letech a částky 20 000 Kč (s tím, že za první dva roky žádá částku poloviční). Tuto částku je pak třeba zvýšit pro postup soudu o 10 %.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná uplatněný nárok předběžně neprojednala a není jí znám průběh naříkaného řízení. Z tohoto důvodu neučinila nespornou existenci odpovědnostního titulu státu, vznik nemajetkové újmy ani příčinnou souvislost mezi nimi. Naříkané řízení od podání obžaloby probíhá 12 let a 2 měsíce opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Žalovaná má za to, že jednotlivé úkony soudů jsou prováděny v přiměřených lhůtách, nedochází k neodůvodněným prodlevám. Řízení lze hodnotit jako složité, bylo provedeno rozsáhlé dokazování, byly vypracovány znalecké posudky k posouzení zdravotního stavu obžalovaného. Žalovaná dospěla k závěru, že délku řízení lze považovat za přiměřenou a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo. Pokud by soud dospěl k závěru, že délka řízení je ve vztahu k žalobci nepřiměřená, má žalovaná za to, že v takovém případě je zcela dostačující konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě k náhradě. Žalovaná má za to, že neexistuje žádné právo poškozeného na satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozenému způsobena škoda. K tomu odkázal na nález Ústavní soudu ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96. Žalovaná proto uzavírá, že již samo postavení žalobce v posuzovaném řízení coby poškozeného, ve značné míře snižuje význam tohoto řízení pro jeho osobu. Ve vztahu k osobě žalobce je třeba se zaměřit pouze na význam adhezního řízení.

3. Ve věci byly splněny podmínky § 115a o.s.ř. pro rozhodnutí o věci bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

4. Na základě předložených listin soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Žalobce se svým podání ze dne 26. 2. 2020 obrátil na žalovanou se svou žádostí o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 17/2019. Žalovaná přípisem ze dne 27. 2. 2020 potvrdila doručení podání žalobce dne 26. 2. 2020.

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 186/2019, soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: -) dne 23. 9. 2008 byla podána obžaloba proti dvěma obviněným za účasti 14 poškozených pro trestný čin zpronevěry a podvodu, z níž je patrno, že žalobce dne 4. 10. 2004 podal trestní oznámení s tím, že obviněnému [jméno] [jméno] za účelem zhotovení pamětních mincí postupně ve dnech 6. 10. a 9. 10. 2003 a poté 18. 6. a 23. 6. 2004 předal celkovou částku ve výši 220 000 Kč, když na první dvě částky ve výši 50 000 Kč a 100 000 Kč má stvrzenku, ovšem na další dvě částky ve výši 40 000 Kč a 30 000 Kč nikoliv -) trestní řízení bylo vedeno postupně pod spisovými značkami 8 T 330/2008, 8 T 186/2013 a sp. zn. 8 T 17/2019 -) dne 9. 10. 2013 se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno na 13. 11. 2013. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2013 byla obžalovaná [příjmení] zproštěna obžaloby -) dne 15. 1. 2014 se konalo hlavní líčení s obžalovaným [jméno], které bylo odročeno za účelem předvedení obžalovaného na 12. 2. 2014. Toto bylo následně odročeno za účelem předvolání svědků, obžalovaného, obhájce a senátu na 7. 3. 2014 -) dne 7. 3. 2014 se konalo hlavní líčení, při kterém byla vyslechnuta svědkyně a hlavní líčení bylo odročeno na 9. 4. 2014 -) dne 9. 4. 2014 se konalo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti svědci, a hlavní líčení bylo odročeno -) dne 16. 5. 2014 se konalo hlavní líčení, při kterém byla vyslechnuta svědkyně, a hlavní líčení bylo odročeno -) dne 20. 6. 2014 se konalo hlavní líčení, při kterém byla vyslechnuta svědkyně, a hlavní líčení bylo odročeno -) dne 23. 7. 2014 se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno za účelem předvedení svědků odročeno -) dne 3. 9. 2014 se konalo hlavní líčení, při kterém byl vyslechnut svědek, a hlavní líčení bylo odročeno -) dne 3. 10. 2014 se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno pro nepřítomnost senátu, nicméně mimo hlavní líčení byl vyslechnut svědek -) dne 30. 10. 2014 se konalo hlavní líčení, při kterém byly čteny protokoly, a hlavní líčení bylo odročeno za účelem předvolání svědků -) dne 28. 11. 2014 se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno za účelem předvedení svědků -) dne 16. 1. 2015 se konalo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti 3 svědci -) dne 13. 2. 2015 se konalo hlavní líčení, při kterém byly předneseny závěrečné návrhy, a hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku -) dne 19. 2. 2015 se konalo hlavní líčení, při kterém byl vynesen zprošťující rozsudek, který byl rozeslán dne 31. 3. 2015 -) dne 17. 4. 2015 podal státní zástupce odvolání -) dne 22. 6. 2015 odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí pro vážné procesní vady, nedodržení ustanovení o právu obhajoby, pochybností o správnosti skutkových zjištění, provedení dalších důkazů, nejasnost rozsudku, neúplnosti skutkových zjištění, formální vady a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí -) dne 3. 12. 2015, po snaze soudu zajistit znalce z oboru písmoznalectví se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno pro nedoručení předvolání obžalovanému, a současně byl proveden výslech svědkyně mimo protokol -) dne 14. 1. 2016 se konalo hlavní líčení, při kterém byla vyslechnuta svědkyně, a hlavní líčení bylo odročeno -) dne 17. 2. 2016 se konalo hlavní líčení, při kterém byly provedeny listinné důkazy, jeden skutek byl vyloučen k samostatnému projednání, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vynesen zprošťující rozsudek. Rozsudek byl rozeslán dne 18. 2. 2016 -) dne 29. 2. 2016 podal státní zástupce odvolání -) dne 19. 7. 2016 odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí pro závažná procesní pochybení, jak formální nesprávnosti výroku, zmatečnost a nepřezkoumatelnost, neúplné a nepřesvědčivé odůvodnění. Odvolací soud dále vytknul soudu I. stupně, že nereflektoval výtky uvedené již v usnesení, kterým byl zrušen první rozsudek -) dne 4. 8. 2016 byly opatřením vyžádány listiny za účelem následného znaleckého zkoumání -) dne 18. 10. 2016 bylo vydání listin urgováno. Listiny byly dne 27. 10. 2016 vydány -) dne 4. 1. 2017 byla řízení vedená pod sp. zn. 8 T 330/2008 a 8 T 186/2013 spojena -) dne 4. 1. 2017 byl opatřením do řízení přibrán znalec z oboru Písmoznalectví -) dne 6. 3. 2017 byly vydány výzvy k poskytnutí součinnosti dle § 8 odst. 1 trestního řádu za účelem vypracování znaleckého posudku, na kterou bylo dne 9. 3. – 27. 3. 2017 reagováno -) dne 23. 5. 2017 byl znalecký posudek soudu předložen -) dne 16. 6. 2017 státní zástupce urgoval nařízení hlavního líčení -) dne 12. 7. 2017 bylo hlavní líčení nařízeno na 23. 8. 2017 -) dne 23. 8. 2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byly provedeny důkazy znaleckými posudky, listinnými důkazy, byli vyslechnuti dva svědci a hlavní líčení bylo odročeno na 22. 9. 2017 -) dne 22. 9. 2017 se konalo hlavní líčení při kterém byl vyslechnut svědek a hlavní líčení bylo odročeno -) dne 20. 10. 2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byl vyslechnut svědek, a hlavní líčení bylo odročeno -) dne 14. 11. 2017 požádala obhájkyně o odročení z důvodu mozkové mrtvice a hospitalizace obžalovaného -) dne 25. 1. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na 28. 2. 2018, které bylo z důvodu nemoci soudkyně odročeno na 28. 3. 2018 -) dne 28. 3. 2018 obhájkyně sdělila, že obžalovaný nastoupil do nemocnice k operaci srdce -) dne 28. 3. 2018 se konalo hlavní líčení, které bylo z důvodu operace obžalovaného odročeno na 2. 5. 2018 -) dne 2. 5. 2018 se konalo hlavní líčení, při kterém byly čteny protokoly a listinné důkazy a bylo odročeno za účelem opatření dalšího důkazu obhájkyní na 9. 5. 2018 -) dne 9. 5. 2018 se konalo hlavní líčení, při kterém byl přehrán záznam o domovní prohlídce, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vynesen zprošťující rozsudek, který byl rozeslán účastníkům dne 24. 5. 2018 -) dne 28. 5. 2018 se proti rozsudku odvolal státní zástupce -) dne 22. 11. 2018 se obžalovaný k odvolání vyjádřil -) dne 20. 2. 2019 na veřejném zasedání odvolací soud napadený rozsudek částečně zrušil ve zprošťujících výrocích a v celém výroku o náhradě škody a vrátil věc soudu I. stupně k novému rozhodnutí, neboť zrušené výroky jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, postrádá vypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, je nepřesvědčivé, neúplné a rozsudek nepřezkoumatelný, resp. ohledně některých skutků není odůvodněno vůbec, některé důkazy nejsou hodnoceny vůbec, některé jednostranně, pominu výtky obsažené v předchozích zrušujících rozhodnutí -) dne 5. 3. 2019 byla založena nová spisová značka -) dne 30. 4. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení na 12. 6. 2019 -) dne 12. 6. 2019 se konalo hlavní líčení, které bylo z důvodu zdravotního stavu obžalovaného odročeno na neurčito -) dne 4. 12. 2020 bylo řízení zastaveno pro promlčení trestního stíhání -) dne 9. 7. 2020 bylo trestní stíhání přerušeno -) dne 17. 7. 2019 podal státní zástupce proti tomuto usnesení stížnost -) dne 27. 8. 2019 bylo usnesení odvolacím soudem zrušeno -) dne 10. 1. 2020 bylo trestní stíhání zastaveno -) dne 29. 1. 2020 podal proti usnesení státní zástupce stížnost -) dne 18. 2. 2020 nahlížela zástupkyně žalobce do spisu (zmocněná dne 10. 2. 2020) -) dne 29. 4. 2020 státní zástupce usnesení soudu zrušil -) dne 28. 5. 2020 byl opatřením přibrán znalec za účelem zjištění aktuálního zdravotního stavu obžalovaného -) dne 29. 7. 2020 byl znalecký posudek znalce předložen -) dne 14. 8. 2020 bylo nařízeno hlavní líčení na 23. 9. 2020 -) dne 10. 9. 2020 požádala obhájkyně o odročení hlavního líčení z důvodu kolize, začátek hlavního líčení byl k žádosti obhájkyně posunut a poté bylo odvoláno -) dne 4. 12. 2020 bylo při neveřejném zasedání trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 12. 2020.

7. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

9. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle zákona je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 zákona, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

11. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

12. Žalobce podal trestní oznámení dne 4. 10. 2004, řízení pak bylo pravomocně skončeno dne 14. 12. 2020. Jen fáze soudního řízení trvala více než 12 let. Řízení bylo celkově nekoordinované, byť byla jednotlivá hlavní líčení nařizována v pravidelných lhůtách, nebyla plánována tak, aby věc směřovala k rychlému rozhodnutí. Nelze opomenout ani nedbalou práci soudu, kterou třikrát vytkl sám odvolací soud, který rozsudek opakovaně rušil pro závažné procesní i formální nedostatky. Jedná se tak o porušení zásady rychlosti řízení a takto vzniklý nesprávný úřední postup pak také negativně ovlivnil celkovou délku posuzovaného řízení. Předmětné řízení tak jen ve fázi soudního řízení trvalo více než 12 let, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená.

13. K uvedenému závěru vede soud právě již vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 zákona, zejména pak vyhodnocení kritéria písmene d), tj. postupu soudů v daném řízení.

14. Posuzované řízení bylo po hmotněprávní stránce standardní, ale bylo složitější po stránce procesní, neboť v řízení bylo větší množství poškozených. Z původních dvou obžalovaných však bylo řízení, po téměř okamžitém rozhodnutí ve vztahu k jedné z obžalovaných vedeno pouze proti jedné osobě. V řízení byly vypracovávány znalecké posudky, nicméně tyto byly předloženy vždy v relativně krátké lhůtě. Řízení bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy, soud I. stupně rozhodoval ve věci třikrát rozsudkem a dvakrát o zastavení řízení, odvolací soud rozhodoval třikrát o odvoláních státního zástupce proti rozsudku a jednou proti rozhodnutí o zastavení řízení. Žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel. Stran činnosti soudu nelze postup soudu prvního stupně považovat za plynulý. Jak výše uvedeno, jeho úkony nesměřovaly k brzkému skončení věci, soud nevěnoval řádnou péči ani splnění základních náležitostí procesu ani řádného a pečlivého odůvodnění rozsudku tak, aby byl po formální stránce správný a jeho závěry byly pečlivě a přesvědčivě odůvodněny. Rozsudek byl odvolacím soudem opakovaně pro tyto a další nedostatky rušen a výtky odvolacího soudu nebyly v dalším postupu soudem I. stupně reflektovány.

15. Postup soudu odůvodňuje závěr o tom, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, když tento nepřeváží ani vyhodnocení ostatních kritérií, tj. ani složitost řízení, která nebyla významně zvýšená, ani jednání žalobce, který svým jednání k délce řízení nepřispěl, ani význam předmětu řízení, který nebyl natolik marginální, aby bylo možno takovouto délku řízení akceptovat.

16. Na uvedeném závěru a právu žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nemění ničeho ani fakt, že žalobce vystupoval v trestním řízení jako poškozený. K tomuto soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 987/2015, dle kterého: Nesamostatná povaha adhezního řízení podle přesvědčení Nejvyššího soudu vylučuje, aby přiměřenost jeho délky byla posuzována odděleně od délky trestního stíhání, jehož je součástí (§ 12 odst. 10 tr. řádu). Tento závěr má za následek, že i v případě, kdy se zadostiučinění za nemajetkovou újmu domáhá osoba, jež měla v trestním řízení postavení poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 43 odst. 3 tr. řádu), je třeba důvodnost jejího kompenzačního nároku odvíjet vždy od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání. Shora uvedený závěr nijak nezpochybňuje právo osoby, která jako poškozená v trestním řízení vznesla nárok na náhradu újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 43 odst. 3 tr. řádu), s úspěchem se domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení; na poškozeného, který uplatňuje svůj občanskoprávní nárok v rámci trestního řízení, se vztahují záruky vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněné pod [číslo] Sb. - dále jen " Úmluva (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 2. 2004 ve věci [příjmení] proti Francii, [číslo] k české právní úpravě srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 7. 2004 ve věci [příjmení] proti České republice, [číslo], § [číslo]). Vyplývá z něj pouze, že nárok poškozeného na přiměřené zadostiučinění nelze posuzovat izolovaně bez ohledu na přiměřenost délky trestního stíhání. Ve vztahu k hodnocení kritéria významu předmětu řízení (§ 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.) pro osobu, jež jako poškozená v trestním řízení uplatnila svůj nárok v adhezním řízení, pak nelze odhlížet od toho, že v trestním řízení může být o jejím nároku rozhodnuto jen tím způsobem, že soud a) poškozenému nárok (zcela nebo částečně) přizná podle § 228 tr. řádu, b) poškozeného s celým uplatněným nárokem odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 229 odst. 1 a 3 tr. řádu) a c) poškozeného se zbytkem uplatněného nároku odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních nebo před jiným příslušným orgánem (§ 229 odst. 2 tr. řádu). Z toho vyplývá, že uplatnění nároku na náhradu újmy či na vydání bezdůvodného obohacení poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť v i případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na civilní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení civilním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí (srov. k tomu již Kolektiv autorů. Československé trestní řízení. [obec]: Orbis, 1958, s. 114). Uvedená skutečnost s sebou z hlediska hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nese, že to, co je pro poškozeného "v sázce" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) v adhezním řízení, není totožné s tím, co je pro něj "v sázce" v řízení civilním. Řečeno jinak, význam předmětu řízení pro poškozeného se liší v závislosti na tom, zda jsou práva či povinnosti uplatňována v adhezním řízení, nebo v řízení před civilním soudem (případně jiným orgánem). V uvedeném směru je nutné rovněž zohlednit, že právo poškozeného domáhat se v trestním řízení na obviněném náhrady škody nebo nemajetkové újmy, případně vydání bezdůvodného obohacení, představuje pro poškozeného výhodu odůvodněnou nejen obecným zájmem na hospodárnosti řízení (především z hlediska dokazování), nýbrž i zájmem poškozeného na včasném uspokojení jeho nároku. Na druhou stranu však nelze opomíjet, že účelem trestního řízení je především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 tr. řádu); zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku, který uplatnil v adhezním řízení, tak nesmí předcházet hledisku preferujícímu dosažení primárního účelu trestního řízení. Uvedená skutečnost se odráží i v posuzování hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka (srov. shora citovaný rozsudek ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009) se neuplatní v případě, kdy se účastník domáhá nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení, neboť uplatnění práv na náhradu škody na zdraví v trestním řízení není pro poškozeného spojeno se stejnou mírou nejistoty jako jejich případné uplatnění v řízení civilním. K tomu přistupuje, že cílem trestního řízení není primárně vydání rozhodnutí o nároku poškozeného, uplatněném v adhezním řízení (o něm nemusí být vůbec meritorně rozhodnuto), nýbrž rozhodování o vině a trestu obžalovaného, což má za důsledek, že význam trestního řízení nelze odvíjet od významu práv a povinností uplatněných poškozeným v adhezním řízení. V poměrech projednávané věci to znamená, že odvolací soud nepochybil, vyšel-li ze závěru, že význam předmětu řízení pro žalobkyni, která v trestním řízení vystupovala jako poškozená, není zvyšován tím, že postupem podle § 43 odst. 3 tr. řádu v trestním řízení uplatnila - mimo jiné - i peněžitý nárok na náhradu škody na zdraví. Na rozdíl od uplatnění totožného nároku v civilním řízení si žalobkyně musela být vědoma skutečnosti, že o jejím nároku uplatněném v adhezním řízení nemusí být vůbec věcně rozhodnuto. Na věcné správnosti závěru odvolacího soudu nemění nic skutečnost, že není přiléhavě odůvodněn.

17. V kontextu závěrů Nejvyššího soudu je význam řízení pro žalobce limitován tím, co bylo v tomto smyslu pro něj tzv. v sázce, tedy částkou 150 000 Kč představující dvě částky 100 000 K č a 50 000 Kč, které předal obžalovanému oproti stvrzence. Pokud se jedná o dalších 70 000 Kč, předání těchto peněz žalobce pouze tvrdil a jejich předání obžalovanému nebylo doloženo, je proto zcela zřejmé, že by soud žalobce v případě odsouzení obžalovaného odkázal s jeho nárokem na tuto částku na řízení ve věcech občanskoprávních.

18. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť soud – viz výše - neshledal okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva. S odkazem na výše uvedené však soud uzavírá, že výše finančního zadostiučinění je v tomto případě limitována částkou 150 000 Kč, kterou soudu výrokem I. tohoto rozhodnutí přiznal.

19. Výrokem I. soud žalobci přiznal i úroky z prodlení v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 28. 8. 2020, neboť žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 27. 2. 2020, lhůta 6 měsíců tak skončila dne 27. 8. 2020. Tímto dnem se žalovaná dostala do prodlení. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

20. Ve výroku II. byl nárok žalobce přesahující přisouzené plnění zamítnut.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011, když žalovaná částečně plnila, to však až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 zákona. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů ve výši 14 342 Kč. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 3 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby a replice) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 3x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH ve výši 2 142 Kč Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř., v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

Poučení