46 C 88/2021-67

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Kolbabovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o 30 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 30 000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od 2. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 730 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 12. 1. 2021 domáhal zadostiučinění za nezákonné stíhání ve výši 30 000 Kč. V návrhu tvrdil, že usnesením o zahájení [anonymizována dvě slova] [stát. instituce], [stát. instituce] [obec] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] oddělení, ze dne 7. 3. 2019, č. j.: [anonymizováno] [číslo], bylo proti žalobci zahájeno [anonymizováno] stíhání pro podezření ze spáchání [anonymizováno] ublížení na [anonymizováno] z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Po provedeném přípravném řízení byla státní zástupkyní dne 17. 5. 2019 podána obžaloba. [anonymizováno] příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným za skutek označený v žalobním návrhu. Proti [anonymizováno] příkazu podal žalobce dne 18. 6. 2019 odpor. Rozsudkem [anonymizováno] pro [část Prahy] dne 24.10.2019, sp.zn. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným. Proti rozsudku podal žalobce odvolání dne 13. 11. 2019. Rozsudkem [název soudu] ze dne 18. 12. 2019, sp.zn. [spisová značka] byl rozsudek [název soudu] ze dne 24.10.2019 zrušen a [název soudu] znovu rozhodl tak, že žalobce je zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není [anonymizováno] činem. Rozsudek odvolacího soudu byl obhájci žalobce doručen dne 7. 1. 2020. Rozsudek [název soudu] nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 18. 12. 2019. Dne 1. dubna 2020 uplatnil žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím u žalovaného v souladu s ust. § 14 zákona [číslo] o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím (dále také„ [anonymizováno]“). Ke dni podání žaloby žalovaný o nároku nijak nerozhodl, čímž porušil ust. § 15 [anonymizováno], a proto si žalobce nárokuje i zákonný úrok z prodlení od 2. 10. 2020 do zaplacení. S ohledem na shora uvedené se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy na žalovaném soudní cestou, jelikož ani přes předžalobní výzvu ze dne 12. října 2020 nebylo ze strany žalovaného plněno. Vzhledem k tomu, že žalobce byl nedůvodně a nezákonně trestně stíhán, což se projevilo tím, že byl nakonec odvolacím soudem zproštěn obžaloby, požaduje odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla tímto nezákonným trestním stíháním.

2. K podpisu následků v osobní sféře žalobce uvedl, že je osobou bezúhonnou, dosud nebyl nikdy trestně stíhán ani vyšetřován pro podezření z jakéhokoliv [anonymizováno] činu, že po celou dobu trvání trestního stíhání pociťoval stres a obavy o svou budoucnost, jelikož za čin, který mu byl dáván za vinu, trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody v délce až 1 rok nebo zákaz činnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce je již osobou vyššího věku, byla pro něj hrozba samotného odsouzení pro spáchání trestného činu velmi citlivě a intenzivně vnímána, ať už by byl trest jakýkoli, či jednalo-li by se o podmíněné odsouzení. Rovněž tak pro něj byla významnou ta skutečnost, že vůči němu uplatňovala nárok na náhradu škody zdravotní pojišťovna, která hradila léčbu poškozeného. Dále si ani nemohl být jist, zda v případě jeho odsouzení vůči němu nevznese nějaké nároky na odškodnění taktéž samotný poškozený, který se sice do trestního stíhání se svým nárokem nepřihlásil, avšak to nevylučuje možnost, že by případně nějaké nároky mohl uplatňovat následně v civilním řízení za situace, kdy by byl žalobce pravomocně odsouzen. Trestní stíhání se negativně promítlo do soukromého a rodinného života žalobce, zejména tím trpěl ve vztahu ke svému otci a svému synovi, před nimiž se za to, že je proti němu vedeno trestní stíhání, velice styděl. Otec žalobce je již dosti vysokého věku a není na tom [anonymizováno] nejlépe, informace o tom, že je žalobce trestně stíhán, mu velmi psychicky přitížila, což velmi útrpně nesl i žalobce. Intenzitu jeho obav výrazně zhoršilo nepravomocné odsouzení rozsudkem [název soudu] sp. zn. [spisová značka] [název soudu] sice v souladu s ust. § 46 odst. 1 trestního řádu upustil od potrestání, přesto tento rozsudek neblaze ovlivnil osobní status žalobce, protože si byl vědom, že na něj nebude pohlíženo jako na osobu bezúhonnou, přestože nebyl potrestán. Navíc i proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání, takže hrozba trestu byla nadále reálná až do doby, kdy věc projednal odvolací soud. Žalobce vzhledem ke svému vyššímu věku měl strach o budoucí pracovní uplatnění, z důvodu záznamu v rejstříku trestů. [příjmení] práci nikdy nevykonával a v případě, že by byl pravomocně odsouzen, či by mu byl dokonce uložen trest zákazu činnosti, by tuto práci již stěží mohl vykonávat. Vzhledem k tomu, že v trestním stíhání byly projednávány i okolnosti spojené s pochybeními zaměstnavatele v souvislosti s proškolováním zaměstnanců, kdy žalobce v rámci své obhajoby na tyto nedostatky poukazoval a bránil se z části i tím, že nebyl řádně proškolen, a že dokonce ze strany některých pracovníků zaměstnavatele bylo s dokumenty o proškolení dodatečně manipulováno, resp. byly žalobci dodatečně předloženy k podpisu. I toto mělo významný dopad na vztahy žalobce s ostatními pracovníky v jeho zaměstnání. V průběhu trestního stíhání se žalobci výrazně zhoršil [anonymizováno] stav a následně žalobce odešel do předčasného starobního důchodu, neboť jeho opětovný nástup na pracoviště nebyl s ohledem na shora uvedené reálný a jiné zaměstnání na stejné pozici by vzhledem ke svému předdůchodovému věku již nesehnal.

3. Žalobce dále uvedl k hledisku přiměřenosti zadostiučinění následující. K povaze trestní věci uvedl, že byl stíhán pro [anonymizováno] čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1, tr. zákoníku. Hrozil mu trest odnětí svobody v délce až 1 rok či zákaz činnosti, a nadto povinnost náhrady škody, což mu vzhledem k jeho věku a [anonymizováno] stavu způsobovalo stres a obavy z budoucnosti. K významu postiženého statku uvedl, že trestní stíhání vnímal žalobce jako intenzivní zásah do své osobnostní sféry. Trestním stíháním bylo zasaženo i do jeho důstojnosti, cti a soukromého života, ve vztahu s ním došlo i ke zhoršení [anonymizováno] stavu žalobce a následně ke skončení pracovního poměru a odchodu žalobce do předčasného starobního důchodu. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. IV. ÚS 642/05). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle kterého se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115) Ústavní soud vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. K okolnostem zproštění obžaloby uvedl, že byl zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) trestního řádu proto, že skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. Z pohledu judikatury Ústavního soudu se jedná o pro žalobce jeden z nejpříznivějších důvodů zproštění z hlediska posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz např. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05). K délce trestního stíhání uvedl, že k události, jež byla předmětem zkoumání v rámci trestního stíhání, došlo dne 9. 11. 2018. Při této události byl na životě ohrožen spolupracovník žalobce a již to samo o sobě mělo značný negativní dopad na psychiku žalobce ve spojení s tím, že ihned tentýž den se na místo úrazu dostavily hlídky [stát. instituce], které začaly věc vyšetřovat. Již v tento okamžik tedy bylo započato šetření [stát. instituce], následně prověřování, které následně skutečně vyústilo v zahájení trestního stíhání vůči žalobci. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání vůči žalobci bylo vydáno 7. 3. 2019. Zprošťující rozsudek odvolacího soudu byl vynesen dne 18. 12. 2019, tedy po více než 13 měsících od předmětné události a po více než 9 měsících od zahájení trestního stíhání vůči žalobci. Jakkoli tato doba je s ohledem na obvyklou dobu trvání trestního stíhání přiměřená, nelze na druhou stranu pominout, že se jedná o více než rok života člověka, který po celou tuto dobu žil ve stresu a ve vážných obavách o svou reputaci, o své živobytí, o svůj další osud. K formě a výši zadostiučinění žalobce uvedl, že jak bylo již opakovaně judikováno, již samotná existence trestního řízení může zakládat nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, a to zejména v případě, že se jedná o obvinění„ liché“, tedy že se skutek, pro který byl žalobce obviněn, nestal, nebo není trestným činem (srov. např. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05). Žalobce pociťoval významné negativní dopady do své osobnostní sféry. Žalobce je toho názoru, že takovýto zásah do osobnostních složek vyžaduje zadostiučinění v penězích, neboť jiné formy zadostiučinění nejsou dostačující. Finanční zadostiučinění ve výši 30 000 Kč je v tomto případě podle něj zcela na místě a odpovídá i obecné představě o tom, jak je závažnost zásahu vnímána společností a jak má dle představ společnosti odškodnění za takovýto zásah vypadat. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je zřejmé, že v důsledku nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání, utrpěl žalobce nemajetkovou újmu, tak jak je výše popsána. Usnesení bylo fakticky zrušeno, neboť soudem bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byl stíhán, by byl trestným činem, a žalobce byl zproštěn obžaloby. Citované usnesení o zahájení trestního stíhání tak představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠ, je tak dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím státního orgánu a vzniklou nemajetkovou újmou žalobce. S ohledem na výše uvedené považuje žalobce za adekvátní zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání částku 30 000 Kč.

4. Žalovaná k žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává, a to ani částečně, a že výslovně sporuje všechna tvrzení žalobce uvedená v žalobě (kromě skutečností, které níže výslovně učinila nespornými).

5. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 1. 4. 2020 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, která měla žalobci vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy posoudila tak, že bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí a za toto byla žalobci poskytnuta omluva. Konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a poskytnutí omluvy žalobci žalovaná považuje za přiměřené a dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci.

6. Dále uvedla, že dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu/nemajetkovou újmu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody/nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody/nemajetkové újmy. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011). Podle § 5 písm. a) zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním. Žalovanou bylo v rámci prováděného šetření zjištěno, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 22. 3. 2019, kdy si žalobce převzal usnesení o zahájení trestního stíhání pro [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno] z nedbalosti dle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 22. 5. 2019 podalo [anonymizováno] státní zastupitelství pro [část Prahy] pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Trestním příkazem [název soudu] ze dne 31. 5. 2019 sp. zn. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 18 000 Kč. Proti trestnímu příkazu byl podán odpor a rozsudkem [název soudu] ze dne 24. 10. 2019 byl žalobce uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že se upouští od potrestání obžalovaného. O odvolání žalobce proti rozsudku rozhodl [název soudu] rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. [spisová značka] tak, že napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že žalobce zprostil obžaloby s tím, že žalovaný skutek není trestným činem. Předmětné trestní řízení tak bylo ke dni 18. 12. 2019 pravomocně skončeno. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle § 8 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, není-li dále stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V souladu s konstantní judikaturou je možno uzavřít, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 3. 2019.

7. K uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zastává žalovaná názor, že dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích pouze tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, resp. vydáním nezákonného rozhodnutí je nezbytné tvrdit a prokazovat. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. To souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). 2) Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. 3) Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.

8. Při stanovení formy a výše zadostiučinění je třeba rovněž přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou např. okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). V návaznosti na výše uvedené žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 3. 2019. Za vydání tohoto rozhodnutí se žalovaná žalobci omluvila. Toto konstatování a vyslovení omluvy se vzhledem ke stavu věci jeví jako dostatečné, neboť tvrzená nemajetková újma musí být žalobcem dostatečně prokázána, což v tomto případě žalovaná neshledala. Žalobce se ve své žádosti a nyní v žalobě pouze obecně vyjadřuje ve smyslu vzniku nemajetkové újmy a zásahu do jeho osobního života, do jeho pověsti, zásahu do pracovní sféry, uvádí také zdravotní potíže, avšak nijak nedokládá příčinnou souvislost a skutečný vznik nemajetkové újmy v souvislosti s vedeným trestním stíháním proti jeho osobě. Žalobce byl trestně stíhán za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti, kde se trestní sazba nepodmíněného trestu odnětí svobody pohybuje do jednoho roku, přičemž uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody žalobci dle hlubšího přesvědčení žalované hrozit nemohlo s ohledem na jeho bezúhonnost. Délka trestního stíhání činila osm měsíců, když tuto délku nelze objektivně hodnotit jako nepřiměřenou s ohledem na skutečnost, že trestní řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, žádné prodlevy mezi jednotlivými úkony ani nebyly shledány. Tvrzení o zásazích do osobní a pracovní sféry nebyla nikterak doložena, ani z trestního spisu nijak nevyplývají. Vzhledem k okolnostem případu žalovaná považuje konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovení omluvy za dostatečné zadostiučinění za porušení práva.

9. Žalovaná vznesla námitku promlčení žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť předmětné trestní řízení pravomocně skončilo dne 18. 12. 2019 a žaloba na náhradu nemajetkové újmy byla žalobcem podána až dne 12. 1. 2021.

10. Ze všech výše uvedených důvodů navrhla žalovaná žalobu zamítnout a zároveň přiznat žalované ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. požaduje přiznání nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony. Současně pro případ, že by soud žalobě vyhověl, požádala žalovaná, aby jí případně soudem uložená povinnost k plnění byla uložena se stanovenou lhůtou k plnění v délce 15 dnů od právní moci rozsudku, neboť pouze takto stanovená povinnost odpovídá technicko-organizačním podmínkám pro zajištění výplaty přisouzené peněžní částky, tj. k výplatě představující čerpání peněžní částky ze státního rozpočtu. Dále požádala, aby při rozhodování o nákladech řízení soud vzal v úvahu skutečnost, že žalobce podal kromě této žaloby také žalobu k [název soudu] vedenou pod sp. zn. [spisová značka], tzn., že nároky uplatněné v žádosti (nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby a nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí) zcela účelově rozdělil s tím, že požaduje náhradu nákladů řízení u obou projednávaných žalob. U [název soudu] došlo usnesením ze dne 9.12.2020 č.j. [číslo jednací] k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby žalobcem a žalovaná uhradila žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 438 Kč. Žalovaná má za to, že náklady vynaložené žalobcem na podání této žaloby nebyly vynaloženy účelně a hospodárně.

11. K odporu a vyjádření žalované žalobce uvedl, že pokud jde o námitku promlčení, tak již dne 24. 11. 2020 podal návrh na zahájení řízení v této věci podepsanému soudu, sp. zn. EPR [číslo]. Žalobce se až přípisem soudu ze dne 7. 1. 2021 dozvěděl, že k jeho původnímu návrhu se nebude přihlížet, jelikož nebyl opatřen uznávaným elektronickým podpisem. Byl totiž opatřen pouze uznávaným elektronickým podpisem (VCA), přičemž žalobce tuto skutečnost nemohl zjistit dříve, než soud absenci podpisu konstatoval. Bezprostředně po té podal žalobce nový návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, opatřený kvalifikovaným elektronickým podpisem (QCA). Žalobce tak dle svých možností podal žalobu včas a v zahájeném řízení řádně pokračoval, když na přípis soudu o absenci kvalifikovaného podpisu reagoval podáním nového návrhu. Z těchto důvodů považuje námitku promlčení za nedůvodnou, event.. za námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. K formě a výši zadostiučinění v reakci na vyjádření žalované uvedl, že dle názoru žalobce vzniklou nemajetkovou újmu není možné odčinit jinak než v penězích, jelikož zásah do jeho osobní sféry dosáhl takové intenzity, že jiná forma zadostiučinění již nepostačuje. K námitce ohledně tvrzení a prokázání vzniku újmu uvedl, že již skutková tvrzení uvedl již v žalobě a také označil důkazy, že však důkazní situace ve věci nemajetkové újmy je komplikovaná, jelikož zásah do osobní sféry vnímá každý člověk individuálně a jen těžko své pocity může kvalifikovat. Doplnil však, že žalobci se v průběhu trestního stíhání a v souvislosti s ním zhoršil zdravotní stav, a to právě vlivem nezákonného stíhání, k čemuž doplnil [anonymizováno] zprávy.

12. Žalovaná k elektronickému podpisu uvedla, že se neztotožňuje s názorem žalobce, že by jí uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, když k tomu nejsou splněny podmínky. Žalobce, obdobně jako jiný věřitel, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinnému u soudu. Žalovaná má za to, že žalobce nedodržel příslušná ustanovení zák. č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Argumentaci žalobce, že žaloba byla podána včas, avšak v zahájeném řízení nepokračoval, považuje žalovaná za lichou, když procesní povinností žalobce a podmínkou je, že žalobce v řízení řádně pokračuje. Aplikace ePodatelna, jejíž prostřednictvím žalobce podával svůj návrh, je určena pro uživatele disponující uznávaným elektronickým podpisem, tím se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis, nebo kvalifikovaný elektronický podpis (§ 6 odst. 1, 2 shora citovaného zákona). Nad to žalovaná poukazuje, že na stránkách [webová adresa] je zveřejněn [anonymizováno] na vyplňování formuláře pro podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalobce je zastoupen advokátem, kterému by měly být náležitosti elektronického platebního rozkazu známy, a to včetně užití elektronického podpisu. Žalovaná má tedy za to, že žalobcova nepozornost jí nemůže být kladena k tíži, a námitka promlčení byla uplatněna ze strany žalované po právu. Žalobce v řízení nejednal v souladu se zásadou [anonymizována tři slova] sunt.

13. K nemajetkové újmě a formě a výši zadostiučinění žalovaná uvedla, že ze strany žalované bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci byla vyslovena omluva. Žalovaná považuje omluvu za nezákonné trestní stíhání s ohledem na okolnosti posuzovaného případu za odpovídající zadostiučinění (žalovaná považuje žalobcem uplatněný nárok na peněžní náhradu nemajetkové újmy za promlčený). Žalobce byl dle obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněn a následně obžalován ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle ust. § 148 odst. 1 tr. zákoníku, když jako zaměstnanec družstva [anonymizováno], družstvo pro chemickou výrobu a služby při výkonu své práce skladníka vyzdvihl svého spolupracovníka na ližinách vysokozdvižného vozíku do výšky, když spolu pracovali na inventuře. Následně při spouštění kolegy zpět na zem došlo k jeho zranění, když si tento na zvednutých ližinách počínal neopatrně. Žalobce byl podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zproštěn rozsudkem [název soudu] ze dne 18.12.2019, č.j. [číslo jednací]. Zproštění obžaloby z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, je pro žalobce méně výhodným než zproštění z důvodu uvedeného v ust. § 226 písm. a). Žalovaná má za to, že trestní stíhání nebylo nedůvodné, neboť skutek se stal. Žalobce vyzdvihl kolegu na ližiny vysokozdvižného vozíku, k čemuž během hlavního líčení uvedl, že jej zvedat neměl a že si byl vědom, že je to zakázané. Správný postup byl, jak uvedl žalobce, že se kontrolovaná paleta sundá na podlahu, a tam se zkontroluje, což stvrdil i svědek [příjmení] [příjmení]. Žalobce rovněž uvedl, že si byl vědom z předchozí praxe, že nemůže nikoho brát na ližiny. Ze svědecké výpovědi soudní znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] vyplývá, že na každém vozíku bylo škrtnuté to, že se nesmí nikdo vozit nahoru. Žalovaná má za to, že z uvedeného vyplývá, že ze strany žalobce došlo k podcenění, resp. nedodržení nejen obecné zásady škodní prevence, ale i k porušení prevenční povinnosti dle pracovněprávních předpisů, když, ačkoli věděl, že se to nemá, vyzvedl svého spolupracovníka na ližinách vysokozdvižného vozíku nahoru. Žalovaná se domnívá, že při hodnocení posuzovaného případu by měla být zohledněna skutečnost, že došlo ze strany žalobce k porušení právní normy, konkrétně ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce (viz. např.: rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2018, sp. zn.: 25 Cdo 3156/2017:„ Jestliže se poškozený sám v souvislosti s újmou, která mu vznikla, dopustí porušení právní povinnosti, uplatní se ustanovení § 441 obč. zák. rovněž; porušení právní povinnosti může spočívat i v porušení povinnosti tzv. generální prevence.“). O porušení právní normy žalobcem a jeho kolegou svědčí i hodnocení znalkyně z oboru bezpečnosti práce. Znalkyně ve svých závěrech uvádí, že v době úrazu spolupracovníka žalobce byly porušeny předpisy provozu vysokozdvižného vozíku, když kolega žalobce neměl vstupovat na ližiny, a žalobce jej neměl zvedat do výše k regálu. Oba pracovníci věděli, že úkon, který se rozhodli provést, je v rozporu s platnými předpisy.

14. Ke zdravotnímu stavu žalobce uvedla žalovaná, že tvrzení žalobce o zhoršení zdravotního stavu žalovaná považuje za neúplná. Nad to žalovaná poukazuje na skutečnost, že žalobcem předložené lékařské zprávy hodnotí aktuální zdravotní stav žalobce v době vyšetření či [anonymizováno], neprokazují však příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, resp. trestním stíháním žalobce a jeho [anonymizováno] stavem.

15. Účastníci řízení učinili nespornými následující skutečnosti: a) žalobce uplatnil u žalované dne 1. 4. 2020 nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 30 000 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nezákonné trestní stíhání vedené u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka], b) žalovaná požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy posoudila tak, že bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí a za to byla žalobci poskytnuta omluva.

16. Na základě provedeného dokazování, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr.

17. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 22. 3. 2019, kdy si žalobce převzal usnesení o zahájení trestního stíhání pro [anonymizováno] ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 7. 3. 2019, [číslo jednací]. Žalobce se měl dopustit skutku tím, že dne 9. 11. 2018 kolem 13:00 hod. v [obec a číslo], ul. [ulice a číslo], v hale označené„ [anonymizováno]“ areálu družstva [anonymizováno], družstva pro chemickou výrobu a služby, [IČO], jako zaměstnanec tohoto družstva na pozici skladníka, jehož pracovní náplní bylo i řízení vysokozdvižného vozíku, nedbal označení o zákazu vstupu osob umístěném na vozíku a umožnil jinému zaměstnanci družstva (dále jen„ poškozený“) vstup na ližiny vysokozdvižného vozíku, který žalobce v danou chvíli řídil, vyzdvihl ho nahoru do třetího patra regálu [číslo] kde poškozený prováděl pracovní úkon – počítání kartónů, přičemž následně, když poškozeného spouštěl dolů a současně s vozíkem couval, nevšiml si, že poškozený z nezjištěného důvodu úmyslně prostrčil hlavu do pevné konstrukce umístěné nad ližinami, kdy následně v důsledku nestabilní polohy těla poškozeného a posunu polohy a těžiště těla došlo k zaklínění krku poškozeného ve zvedacím mechanismu vysokozdvižného vozíku a následnému dušení vyvolanému silným tlakem na krk a ke kompresi cévních a nervových struktur na krku a též k tlaku na dýchací cesty a tím k rozvoji hluboké poruchy vědomí, přičemž toto zranění poškozeného si vyžádalo okamžitou resuscitaci, lékařské ošetření a pracovní neschopnost trvající po dobu dvou měsíců (dále jen„ skutek“). Dne 22. 5. 2019 podalo [anonymizováno] státní zastupitelství pro [část Prahy] pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku Trestním příkazem [název soudu] ze dne 31. 5. 2019 sp. zn. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 18 000 Kč. Proti trestnímu příkazu byl podán dne 19. 6. 2019 odpor. Ve věci proběhlo dne 19. 8. 2019 hlavní líčení, v němž bylo pokračováno dne 24. 9. 2019 a dne 24. 10. 2019, kdy byl vyhlášen rozsudek. Rozsudkem [název soudu] ze dne 24. 10. 2019, č.j. [číslo jednací], byl žalobce uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že se upouští od potrestání obžalovaného. O odvolání žalobce ze dne 13. 11. 2019 proti citovanému rozsudku rozhodl po veřejném zasedání dne 18. 12. 2019 [název soudu] rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č.j. [číslo jednací], tak, že napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že žalobce zprostil obžaloby s tím, že žalovaný skutek není trestným činem. Předmětné trestní řízení tak bylo ke dni 18. 12. 2019 pravomocně skončeno. Trestní stíhání žalobce probíhalo na svobodě, po jeho dobu tedy nebyl žalobce nikdy omezen na svobodě (prokázáno trestním spisem [název soudu] sp.zn. [spisová značka]). Dne 1. 4. 2020 podal žalobce [stát. instituce] žádost poškozeného o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu dle z. [číslo] jeho doručení bylo žalobci písemně potvrzeno dopisem žalované ze dne 1. 4. 2020 (prokázáno žádostí poškozeného o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu dle z. [číslo] ze dne 1. 4. 2021 a dopisem žalované ze dne 1. 4. 2020 č.j. [jednací číslo MSP]). Dne 12. 10. 2020 vyzval žalobce žalovanou k plnění poškozenému (prokázáno výzvou k plnění ze dne 12. 10. 2020). Dne 25. 2. 2021 zaslala žalovaná žalobci své stanovisko, v němž a) ve věci nákladů obhajoby přiznala žalobci náhradu škody za náhradu nákladů obhajoby ve výši 28 432,68 Kč, b) ve věci nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovila omluvu s tím, že vyslovení omluvy považuje za dostatečné zadostiučinění za porušení práva (prokázáno stanoviskem žalované ze dne 25. 2. 2021, č.j. [spisová značka]). U [název soudu] podal žalobce dne 24. 11. 2020 žalobu o zaplacení 29 040 Kč, kterou se domáhal po žalované náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby za nezákonné trestní stíhání žalobce ve výši 29 040 Kč s příslušenství. Řízení bylo vedeno pod sp.zn. [spisová značka] a bylo usnesením ze dne 9. 12. 2020, č.j. [číslo jednací], zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby a žalované byla uložena povinnost nahradit náklady tohoto řízení ve výši 10 438 Kč (prokázáno usnesením [název soudu], č.j. [číslo jednací]). Žalovaná má na stránkách [webová adresa] zveřejněn [anonymizováno] na vyplňování formuláře pro podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (prokázáno [anonymizováno] na vyplňování formuláře pro podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Žalobce byl dne 25. 3. 2019 po akutním ambulantním vyšetření po příchodu v [údaj o čase] hodin do [anonymizováno] nemocnice [anonymizováno] [část obce], [anonymizováno] kliniky, hospitalizován s [anonymizováno] kolikou, dne 27. 3. 2019 byl operován a dne 30. 3. 2019 byl propuštěn s vystavenou pracovní neschopností do domácího ošetřování (prokázáno zprávou o akutním ambulantním vyšetření ze dne 25. 3. 2019 – 16:28 [anonymizováno] nemocnice [anonymizováno] [část obce], [anonymizováno] klinika, ze dne 25. 3. 2019 – 17:23, propouštěcí zprávou [anonymizováno] nemocnice [anonymizováno] [část obce], [anonymizováno] klinika ze dne 30. 3. 2019 – 09:21, anamnézou žalobce ze 4. 5. 2020 a poukazem na vyšetření ze 4. 5. 2020).

18. Na základě zjištěného skutkového stavu učinil soud následující právní závěr: Podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dál jen„ OdpŠk“), (1) Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. (2) Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle § 8 odst. 1, 3 OdpŠk (1) Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. (3) Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 14 odst.1 a 3 OdpŠk (1) Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. (3) Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 6 odst.2 písm.a) OdpŠk je tímto úřadem, došlo-li ke škodě v trestním řízení, Ministerstvo spravedlnosti. Podle § 31a odst.1, 2 OdpŠk (1) bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samostatné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle § 32 OdpŠk (1) Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. (2) Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. (3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

19. Po právní stránce soud věc posoudil jako nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu státní moci dle zákona č. 82/1998 Sb. Nejprve se zabýval soud otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení. Žalobce se návrhem podaným žalované dne 1. 4. 2021 domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 29 040 Kč, spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení, a částky 30 000 Kč za přiměřené zadostiučinění. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 12. 1. 2021 se domáhal zaplacení částky 30 000 Kč za přiměřené zadostiučinění. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného orgánu podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců jeho nárok nebyl plně uspokojen. V daném případě nebyl ke dni podání žaloby nárok žalobce, uplatněný u žalované ve výši 30 000 Kč, uspokojen, když k částečnému uspokojení žalobce, a to formou konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, přiznáním náhrady škody ve výši 28 432,68 Kč za náhradu nákladů obhajoby a poskytnutím omluvy, došlo dne 25. 11. 2021. V této části jsou tedy podmínky řízení splněny.

20. Dále se soud zabýval otázkou, zda byla v daném případě naplněna podmínka, že došlo k nezákonnému rozhodnutí. V daném případě dospěl k závěru, že došlo k nezákonnému rozhodnutí, když tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná a navíc je soud vázán rozsudkem [název soudu] ze dne 18. 12. 2019, č.j. [číslo jednací], který napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl v trestní věci tak, že žalobce zprostil obžaloby s tím, že žalovaný skutek není trestným činem.

21. S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že došlo v předmětném trestním řízení k porušení práv žalobce vydáním nezákonného rozhodnutí, když bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 7. 3. 2019, ačkoliv skutek, který se stal, není trestným činem.

22. Soud při dalším posuzování vycházel z ustálené soudní praxe, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek [číslo]; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v [anonymizováno] rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C [číslo]; posledně uvedené rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, [webová adresa]).

23. Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, Pl. ÚS 11/10 – 2), nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (§ 12 odst. 1 písm a/ a b/ OdpŠk per analogiam). K tomu však v daném případě nedošlo.

24. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že„ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu“. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk„ zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.“ 25. Při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, [webová adresa]). V daném případě skutek, z něhož byl žalobce obviněn a obžalován, se stal, ale nebyl trestným činem.

26. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk„ jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007).

27. Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů“ (proti tomuto rozsudku byly podány dvě ústavní stížnosti, prvou z nich Ústavní soud usnesením ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/2011, odmítl, druhou nálezem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, zamítl).

28. V daném případě žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nezákonného rozhodnutí a vyslovením omluvy.

29. Soud se před hodnocením poskytnutého zadostiučinění z hlediska posouzení nároku na finanční zadostiučinění ve výši 30 000 Kč nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. V daném případě nezbývá, než této námitce přisvědčit. Soud námitku posoudil podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 1 OdpŠk. Trestní řízení skončilo dne 18. 12. 2019. Promlčecí lhůta začala běžet dne 18. 12. 2019 a k jejímu stavení došlo dne 1. 4. 2020, když žalobce uplatnil svůj nárok u žalované, a to na dobu maximálně 6 měsíců, tedy do dne 1. 10.2020. Po té běh promlčecí lhůty skončil 18. 12. 2020. Žaloba na náhradu nemajetkové újmy byla žalobcem podána podepsanému soudu dne 12. 1. 2021, tedy po uplynutí více jak 12 měsíců. K tvrzení žalobce, že soud uplatnil svůj nárok již dne 24. 11. 2020, avšak omylem jej neopatřil kvalifikovaným elektronickým podpis, což žalobce zjistil až z přípisu podepsaného soudu ze dne 7. 1. 2021, přičemž obratem podal žalobu, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, znovu dne 12. 1. 2021, soud přihlédnout nemohl. Žalobcem byla sice tato žaloba podána včas, avšak v řízení pokračováno řádně nebylo. Aplikace ePodatelna, jejíž prostřednictvím žalobce podával svůj návrh, je určena pro uživatele disponující uznávaným elektronickým podpisem, tím se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis, nebo kvalifikovaný elektronický podpis (§ 6 odst. 1, 2 shora citovaného zákona). Navíc na stránkách [webová adresa] je zveřejněn [anonymizováno] na vyplňování formuláře pro podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu podával advokát. Nelze tedy přičítat k tíži žalované procesní pochybení žalobce. Soud neshledal, že by námitka promlčení žalované byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Žalobce, stejně jako ostatní věřitelé, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě řádně uplatnil u soudu. Byla to právě žalobcova nepozornost, která umožnila uběhnutí promlčecí doby, nikoliv chování žalované.

30. S ohledem na skutečnost, že námitka promlčení byla vznesena po právu, nezabýval se soud již dále způsobem a případnou výší odškodnění.

31. S ohledem na shora uvedené soud žalobu zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 730 Kč. Žalobce se domáhal podanou žalobou odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši 30 000 Kč. Po podání žaloby dne 12. 1. 2021 bylo žalovanou dne 25. 2. 2021 rozhodnuto tak, že žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovila omluvu žalobci. Náhradu za nemajetkovou újmu v penězích žalobci nepřiznala. Soud má za to, že žalobce byl procesně úspěšný, neboť bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovena omluva, a proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, i když mu finanční částku 30 000 Kč nepřiznal (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp.zn. 30 Cdo 2707/2013, ze dne 5. 2. 2014, 30 Cdo 3726/2013, ze dne 10. 2. 2015, 30 Cdo 3223/2013, ze dne 10. 2. 2015, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 42/16, ze dne 29. 3. 2016, sp.zn. I. ÚS 1665/11, ze dne 19. 3. 2013, sp.zn. II. ÚS 3388/11, ze dne 15. 5. 2012). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč, a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, vyjádření k odporu žalovaného z 13. 5. 2021, účast na jednání před soudem 9. 9. 2021) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 000 Kč ve výši 2 730 Kč.

Poučení