46 C 99/2020-51

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 pro zaplacení 541 370 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 541 370 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 541 370 Kč. Svou žalobu zdůvodnil tím, že na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 0 Nt 146/2016 ze dne 29. 8. 2016 byl vzat do vazby. Vazba počala okamžikem zadržení, tj. 26. 8. 2016 v 18:

10. Žalobce byl stíhán pro zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a hrozil mu trest 8-16 let. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp, zn. 2 T 4/2017 ze dne 24. 3. 2017 byl žalobce zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu, že měl dne 25. 8. 2016 fyzicky napadnout svého spolubydlícího, který následně téhož dne zemřel. V řízení nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 4/2017 ze dne 24. 3. 2017 byl žalobce propuštěn z vazby na svobodu. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 3. 2017. Vazba tak trvala celkem 211 dnů. Žalobce požaduje po žalované z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), v podobě ušlého zisku za každý den trvání vazby v minimální paušální výši 170 Kč, tj. 35 870 Kč. Dále požaduje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou omezením osobní svobody vazbou ve výši 1 500 Kč denně za prvních 50 dní trvání vazby, 1 000 Kč denně za dalších 100 dnů a 500 Kč za posledních 61 dní. Celkem požaduje z uvedeného titulu částku 205 500 Kč. Žalobce dále za psychickou újmu, že byl trestně stíhán pro trestný čin spočívající v odpovědnosti za smrt jiného člověka, s vědomím trestní sazby 8-16 let požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč. Vazba a trestního stíhání měli vliv na zhoršení jeho psychického a fyzického stavu. Před vzetím do vazby byl v ČR 2 týdny, nerozuměl češtině, byl ztížen jeho kontakt s rodinou, která byla uvědomena o jeho situaci až s časovou prodlevou, první dny vůbec netušil, co se s ním děje. Do příchodu advokáta a do návštěvy dcery pro něj byla situace velmi kritická, zřejmě trpěl i bludy. Dozorcům nerozuměl, cítil bezvýchodnost situace. Od počátku se cítil nevinen, na ubytovně zemřel jeho kamarád. Žalobce nevěděl, proč kamarád zemřel, ale věděl, že mu neublížil. V dopisech manželce a dceři psal, že vše vzdal a myslí, že se na svobodu již nevrátí a uvažoval o smrti. Po propuštění na svobodu se mu zcela změnila psychika oproti jeho chování před vzetím do vazby. Ještě ve větší míře začal požívat alkohol. V roce 2017 byl opakovaně ošetřován v nemocnici. Myšlenek na smrt se dosud nezbavil. Hlavně v noci jej tyto stavy pronásledují. Změna chování se projevila i v tom, že přestal mít o vše zájem, o svou dceru, vnoučata i o svého starého otce, který byl odkázán na jeho péči. V současné době žalobce nikam nechodí, jen mluví o smrti a nemá zájem cokoliv dělat. Po návratu z vazby je z něj jiný člověk, bere léky na spaní a na uklidnění, má opakované úrazy a zdravotní problémy. Žalobce vyzval žalovanou k poskytnutí náhrady škody dopisem ze dne 17. 3. 2020, žalovaná však ve lhůtě 6 měsíců o jeho nároku nerozhodla, žalobci tak nezbylo, než svůj nárok uplatnit u soudu.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. Potvrdila, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 205 500 Kč a 300 000 Kč a náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 35 870 Kč, která mu měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími vydanými v řízení vedením u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 4/2017. V rámci předběžného šetření však dospěla k závěru, že ani jeden z dílčích nároků není důvodný, neboť se všechny promlčely již před jejich předběžným uplatněním u žalované. Žalovaná proto vznesla námitku promlčení všech dílčích nároků požadovaných žalobou. Pokud jde o nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 35 780 Kč, tento se promlčel ve lhůtě 2 let od ode dne, kdy bylo vydáno zprošťující rozhodnutí, tj. od 24. 3. 2017. Nárok však byl uplatněn až dne 19. 3. 2020 a žaloba byla podána dne 23. 9. 2020. Pokud jde o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 205 500 Kč resp. 300 000 Kč, u obou těchto nároků se ve vztahu k promlčecí lhůty uplatí ust. § 32 odst. 3 zákona Trestní stíhání bylo pravomocně skončeno dne 24. 3. 2017, žalobce svůj nárok u žalované uplatnil až dne 19. 3. 2020, žalobu k soudu podal dne 23. 9. 2020, i zde je tedy lhůta promlčena.

3. Žalovaná ve své replice uvedla, že žalobce byl zproštěn obžaloby dne 24. 3. 2017, které nabylo právní moci téhož dne. Žalobce udělil plnou moc své zástupkyni dne 25. 8. 2017 při své návštěvě v ČR za doprovodu rodiny. V této lhůtě si žalovaná vyžádala doplnění žádosti o potvrzení o zaměstnání. Žalovaná se k uplatněnému nároku nevyjádřila, žalobce proto dne 23. 9. 2020 podal žalobu. Svůj nárok žalobce odůvodňuje v zásadě listinami vydanými Krajským soudem v Ústí nad Labem, které považuje za klíčové. Má za to, že pro určení odpovědnosti žalované vůči žalobci tvoří tyto pravomocné listiny jednoznačný a nezpochybnitelný důkaz, na jehož důkazní hodnotu nemá vliv běh lhůt. Pokud se jedná o lhůty pro možnost uplatnění námitky promlčení, tyto jsou dle názoru žalobce jiné, než uvádí žalovaná. Navrhuje proto, aby soud určil u každého nároku zvlášť, od kterého okamžiku počala běžen promlčecí lhůta a také aby soud určil její délku. Dle názoru žalobce byl nárok uplatněn ve tříleté lhůtě, promlčecí lhůta proto marně neuplynula. Pokud by pak některý z nároků žalobce byl skutečně promlčen, považuje žalobce její vznesení ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení je právem nikoliv povinností žalované. Vznesení námitky promlčení nebylo pro žalobce předvídatelné. Žalobce žádá, aby soud vzal v potaz veškeré okolnosti případu i charakter nároku, o který žádá nemocný cizinec. Pro žalobce by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem, neboť žalobce promlčení nikterak nezavinil, neboť se přes svůj nedobrý zdravotní stav osobně dostavil ke své právní zástupkyni a podepsal jí plnou moc již dne 25. 8. 2017, tedy 5 měsíců po propuštění z vazby. Žalobce má za to, že vůle odškodnit jednotlivce by měla být prvořadá a měla by být nadřazena úmyslu zákonodárce, daném v institutu promlčení, kterým je ochrana právní jistoty.

4. Na základě provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Žalobce se svým podáním ze dne 17. 3. 2020 nazvaným Náhrada škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestním stíháním, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby – dle z. č. 82/1998 Sb. – o 541 370 Kč, obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu ušlého zisku ve výši 35 870 Kč, zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 205 500 Kč z důvodu nezákonného omezení osobní svobody vazbou a ve výši 300 000 Kč z důvodu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby Krajským soudem v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 4/2017, jak je patrno z uvedeného podání.

6. Ze Stanoviska žalované ze dne 5. 11. 2020 plyne, že nárok žalované u ní byl uplatněn dne 19. 3. 2020. Žalovaná shrnula průběh trestního stíhání a nárok žalobce posoudila následovně. Co se týká náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 35 780 Kč, tento se promlčuje ve lhůtě dvou let od nabytí právní moci zprošťujícího rozhodnutí. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2017, čj. 2 T 4/2017-421, nabylo právní moci dne 24. 3. 2017. Nárok však byl u žalované uplatněn až dne 19. 3. 2020 a je tak promlčen, jeho oprávněnost proto žalovaná z důvodu hospodárnosti neposuzovala. Podobně se vyjádřila i zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši, u níž činí promlčecí lhůta 6 měsíců a je počítána od stejného data jako u nároku na náhradu škody. Ani v této části se tak nárokem žalobce nezabývala.

7. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 4/2017 soud zjistil následující. Dne 26. 8. 2016 v 18:10 hodin byl žalobce zadržen a ve 20:40 hodin byl umístěn na celu předběžného zadržení a následujícího dne byl vyslechnut, což je patrné z protokolu o zadržení osoby podezřelé ze dne 26. 8. 2016, čj. KRPU [číslo] a z protokolu o výslechu osoby podezřelé ze dne 27. 8. 2016. Z usnesení ze dne 27. 8. 2016, čj. KRPU [číslo] je patrné, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Usnesení v překladu do polského jazyka žalobce převzal dne 28. 9. 2016. Dne 29. 8. 2016 byl žalobce vzat do vazby, jak je patrno z usnesení Okresního soudu v Chomutově čj. 0 Nt 146/2016 ze dne 29. 8. 2019, přičemž vazba se počítá od 26. 8. 2016, 18:10 hod. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 16. 12. 2016, čj. 0 Nt 816/2016-6 rozhodl o ponechání ve vazbě. Dne 24. 2. 2017 byla na žalobce podána obžaloba pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 dost. 1, 3 trestního zákoníku. Dne 24. 3. 2017 byl žalobce rozsudkem, který nabyl právní moci téhož dne, zproštěn obžaloby. Dne 24. 3. 2017 byl vydán též příkaz k propuštění obviněného z vazby.

8. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobce byl stíhán pro zločin ublížení na zdraví. Byl zadržen dne 26. 8. 2016 a umístěn do cely předběžného zadržení, dne 28. 8. 2016 bylo žalobci sděleno obvinění a dne 29. 8. 2016 byl vzat do vazby, přičemž vazba byla počítána od 26. 8. 2016 a pobýval v ní po celou dobu trestního stíhání. Dne 24. 2. 2017 státní zástupce podal na žalobce obžalobu a soud následně rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, který nabyl právní moci téhož dne, rozhodl o zproštění žalobce obžaloby a současně vydal příkaz, aby byl žalobce z vazby propuštěn. Žalobce se následně dne 19. 3. 2020 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 35 780 Kč, nemajetkové újmy za nezákonného omezení osobní svobody ve výši 205 500 Kč a z za trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby ve výši 300 000 Kč. Žalovaná k tomuto vydala dne 19. 3. 2020 stanovisko, základem nároků se z důvodu hospodárnosti nezabývala, neboť tyto považuje za promlčené.

9. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podle § 8 odst. 2 zákona byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 9 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podle § 30 zákona náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 33 zákona se nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu. Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 609 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 obč. zák. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 619 odst. 1 jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět mohla.

10. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

11. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně a vazebně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený zločin. Vazba, kterou žalobce v rámci tohoto trestního stíhání vykonal, byla dle § 9 odst. 1 zákona, také nezákonná.

12. Žalovaná v podání ze dne 10. 11. 2020 vznesla námitku promlčení všech tří žalobcem uplatněných nároků. Žalovaná dovodila, že nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku se promlčuje ve lhůtě 2 let od nabytí právní moci zprošťujícího rozhodnutí (tj. od 24. 3. 2017). Pokud se jedná o nároky na náhradu nemajetkové újmy jak z titulu nezákonné vazby, tak z titulu nezákonného stíhání jako takového, tyto považuje žalovaná za promlčené ve lhůtě 6 měsíců od nabytí právní moci zprošťujícího rozhodnutí. Žalobce však svůj nárok u žalované uplatnil až 19. 3. 2020.

13. Ačkoliv je v řízení dán odpovědností titul, byla v řízení vznesena námitka promlčení, kterou soud považuje za důvodnou. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení se proto soud nezabýval ani skutečností, zda žalobci vznikla škoda a v jaké výši a zda existuje vztah příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody.

14. Ustanovení § 32 odst. 1 věty první zákona upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, zatímco promlčení práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu či ochranném opatření má samostatnou úpravu (§ 33).

15. Speciální úprava promlčení nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření (§ 9 až 12), pokud jde o délku a počátek běhu promlčecí lhůty, je odrazem zvláštní úpravy podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou touto specifickou kategorií rozhodnutí. Vzhledem k zásadnímu dopadu uvedených rozhodnutí do sféry poškozeného, kterého výkon vazby, trestu nebo ochranného opatření postihuje bezprostředně, jeví se být nadbytečným konstruovat subjektivní promlčecí lhůtu odvíjející se od vědomosti poškozeného o vzniku škody. Zákon tedy upravuje jedinou, objektivní promlčecí lhůtu v délce dvou let. Její počátek se logicky a v návaznosti na podmínky vzniku odpovědnosti odvíjí od právní moci následného rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jímž rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nabylo charakter rozhodnutí, s nímž zákon spojuje povinnost státu poskytnout odškodnění. V případech odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě jde konkrétně o rozsudek, jímž byl obžalovaný zproštěn obžaloby. Už jen proto, že se jedná o lhůtu objektivní, není ani v tomto případě podstatné, kdy se poškozený o právní moci konečného rozhodnutí dozví ([příjmení], [jméno]. § 33 (Promlčení náhrady škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření). In: [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 400.)

16. Z uvedeného je patrné, že počátek promlčecí doby k nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku výši 35 870 Kč, která měla žalobci vzniknout jeho nezákonnou vazbou, se odvíjí od právní moc rozsudku, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. V souzeném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 24. 3. 2017. Promlčecí doba počala plynout dne 25. 3. 2017. Byla-li žádost o kompenzaci podána u žalované až 19. 3. 2020, byl nárok žalobce již promlčen.

17. Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí lhůtě, přičemž jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí lhůty.

18. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. V případě nezákonného rozhodnutí se i v tomto případě uplatní kumulativní podmínka vyplývající z § 8, tj. pravomocné zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. V případě, kdy vznik nemajetkové újmy pokračoval i po odstranění nezákonného rozhodnutí, judikatura dovodila, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje (rozsudek NS ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012). Nicméně sama skutečnost, že poškozený pociťuje například určité negativní důsledky trestního stíhání i po jeho skončení, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit běh subjektivní promlčecí lhůty.„ Objektivizace“ újmy rovněž není skutečností, se kterou by zákon běh subjektivní promlčecí lhůty spojoval (rozsudek NS ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Objektivní desetiletá lhůta pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem. ([příjmení], [jméno]. § 32 (Promlčení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem). In: [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 374.)

19. Vznikla-li nemajetková újma trestním stíháním, výkonem vazby, trestu či ochranného opatření, ačkoliv trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením, přiklonila se v minulosti judikatura dovolacího soudu k odsunu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, či kdy byl obžalovaný obžaloby zproštěn. Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Z něj jednoznačně vyplývá, že poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání (resp. je v rámci takového trestního stíhání omezen na osobní svobodě vzetím do vazby), nicméně počátek běhu promlčecí lhůty může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. Jinak by totiž mohla promlčecí lhůta uběhnout předtím, než by poškozený vůbec mohl své právo uplatnit. Promlčecí lhůta tedy počne plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012).

20. Podobně jako u nároku na náhradu škody, i u práva na náhradu nemajetkové újmy se běh promlčecí doby odvíjí od právní moci zprošťujícího rozsudku. Nicméně promlčecí doba k náhradě újmy, ať už z důvodu nezákonné vazby nebo samotného stíhání činí 6 měsíců. Žaobce byl pravomocně zproštěn obžaloby dne 24. 3. 2017, promlčecí doba počala v posuzované věci promlčecí doba běžet 25. 3. 2017 a uplynula marně dne 24. 9. 2017. Žalobce však svůj nárok uplatnil u žalované až 19. 3. 2020, tj. výrazně po uplynutí promlčecí doby.

21. Ačkoliv by se mohlo zdát, že promlčecí lhůta v délce 6 měsíců je poněkud krátkou, byla Ústavním soudem shledána ústavně konformní, neboť jí není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12). Argumentem a minori ad maius lze dovodit, že byla-li shledána ústavně konformní lhůta 6 měsíců dle § 32 odst. 3 zákona, nemůže být pochyb, že tomu bude i v případě lhůty dvouleté dle § 33.

22. Žalobce, resp. jeho právní zástupkyně považuje námitku promlčení vznesenou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy. Soud však dospěl k závěru, že v projednávané věci námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům neodporuje.

23. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (nález ústavního soudu II. ÚS 2062/14 ze dne 26. 10. 2016).

24. Žalobce obdržel zprošťující rozsudek dne 24. 3. 2017. Důvody zproštění mu byly známy. Zástupkyně žalobkyně uvedla, že se na ní žalobce spolu s dcerou obrátil již v 25. 8. 2017. Žalobce byl dezorientovaný a neřekl nic podstatného. Po dohodě s rodinou byly zástupkyni cca v prosinci roku 2017 doloženy potřebné doklady. Zástupkyně žalobce akcentovala, že subjektivní promlčecí lhůta k náhradě nemajetkové újmy tak ani nezačala běžet, a to právě z důvodu dezorientace žalobce, který nebyl s to své zástupkyni nic podstatného říci. S touto argumentací se však soud neztotožnil a dospěl k závěru, že subjektivní lhůta počala běžet dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Jak ostatně uvedla žalovaná při jednání, již z plné moci, kterou žalobce udělil své zástupkyni je patrné, po kom bude nárok uplatňován, ale dokonce i to, že se jedná o odškodnění za vazbu, trestí stíhání a ušlý zisk v celkové výši 541 370 Kč. Je tedy zřejmé, že již při schůzce žalobce s jeho zástupkyní dne 25. 8. 2017 bylo nepochybné, z jakého titulu bude nárok uplatňován, ale též musela mít zástupkyně k dispozici dostatečné podklady k tomu, aby takto konkrétním způsobem v plné moci vymezila jak uplatňované nároky, tak i zcela konkrétní výpočet výše náhrady škody, která se přesně shoduje s žalovanou částkou. Pokud žalobce (resp. jeho zástupkyně, která spis odložila na tříletou lhůtu) otálel s uplatněním nároku u žalované a učinil tak až téměř 3 roky poté, co nabylo rozhodnutí o zproštění obžaloby právní moci a žalovaná následně vznesla námitku promlčení, nelze námitku považovat za odporující dobrým mravům. Uvádí-li právní zástupkyně žalovaného, že žalobce nezavinil marné uplynutí promlčecí doby, neboť se na ni obrátil již v srpnu 2017, nelze tomuto přisvědčit. Není podstatné, kdy se žalobce obrátil na svou zástupkyni a udělil jí plnou moc, ale kdy byly nároky předběžně uplatněny u žalované. Pokud zástupkyně převzala zastoupení 25. 8. 2017 a již k tomuto datu měla ucelenou představu o povaze nároků i jejich výši, ale nároky u žalované uplatnila až 19. 3. 2020, nelze než přičíst tuto prodlevu k tíži žalobce. Za volbu zástupce, kterého si účastník řízení zvolí, nese odpovědnost výlučně on sám. K tomu již jen závěrem soud doplňuje, že za výkon svého povolání a v něm poskytnutou právní pomoc zástupce zastoupenému nejen lege artis plně odpovídá. Není ovšem na soudu, aby do vztahu mezi zástupcem a zastoupeným jakkoli vstupoval. Nicméně je nasnadě, že k promlčení došlo tím, že zástupkyně žalobce, ač měla k dispozici potřebné informace k uplatnění nároku u žalované, spis (dle svých slov) založila na lhůtu tří let a teprve pak nárok u žalované uplatnila. Za dané situace tak vznesení námitky promlčení ze strany žalované není výrazem zneužití práva na úkor žalobce, neboť žalobce marné uplynutí promlčecí doby zavinil, jeho nárok proto uplynutím promlčecí doby a vznesením námitky promlčení zanikl, přičemž důvody, pro které žalobce neuplatil své právo včas, nejsou vzhledem k okolnostem omluvitelné. Soud proto neměl důvod k námitce promlčení nepřihlížet a žalobu v celém rozsahu zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobci, když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za úkon dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalované náleží náhrada za vyjádření, přípravu k jednání a účast při jednání soudu dne 31. 3. 2021 Celkem je tedy žalobce povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (3x300), ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta 1 o.s.ř.).

Poučení